Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Jako obvykle veliký dík patří betareaderovi Snorkackcatcher a mé Veselé chase intrikujících pomocníků :) Také díky všem, kteří komentovali – bůh vám žehnej, velmi si toho cením a všem vám odpovím, pokud budu mít čas, ale běda, v tyto dny tomu tak není… A těm pár lidem, kteří přemýšleli, jak jisté kousky kánonu dokážou zapadnout do tohoto příběhu, mohu říct jen… důvěřujte mi a užívejte si. ;P

Kapitola 4. Dokud nás smrt nerozdělí – 2. část

„Kde je? Kde je?“

„Prosím, prosím, jen… jen se uklidni, ano? Polož hůlku, tohle vyřešíme…“

Ale Tonksová neměla náladu uklidnit se. Neměla náladu na racionalitu, důvody a zdravý rozum pro jakýkoliv rozhovor. Byla vyvlečena z nejdůležitější bitvy života, nucena zanechat přátele a kolegy na pospas bůhví čemu, protažena tajuplným vírem, který ji málem roztrhal na kusy, a to poslední, co od svého muže slyšela, byl jeho křik, když byl od ní odtržen, aby čelil kdovíjakému osudu. A teď se pohřešoval, pravděpodobně…

Pravděpodobně…

V hlavě se jí hrůzostrašně odrážel jeho křik. Remus vydržel bolest. Po letech přeměn na ni byl neuvěřitelně zvyklý. Takže co mohlo být tak zlé, že rozeřvalo agonií muže s tak vysokým prahem bolesti?

Remusi. Bože, Remusi…

Takže ne. Nemá chuť se uklidnit. Má vlastně chuť uřknout prvního člověka, který jí zkříží cestu. A ten záhadný mladík, který byl zjevně původcem všech nedávných problémů, se jí zdál dostatečným dobrovolníkem.

Zvlášť když ho měla u zdi s hůlkou na jeho krku.

„Sklapni!“ Její hrubé zvolání jej okamžitě umlčelo. „Teď se tě ještě jednou zeptám, a jestli nedostanu upřímnou odpověď, budeš si přát, aby ses nikdy nenarodil, rozumíš? Takže naposledy, kdo jsi, kde jsem, kde je bitva a, doprdele, co jsi provedl s mým manželem?“

„Já nevím!“ Zíraly na ni hnědé oči tolik podobné Remusovým – proč se tak podobají Remusovým, kdo je tento muž? – naplněné tak upřímným rozčilením, že ruka s hůlkou Tonksové znejistěla. Vztek unikal, zatímco strach a hrůza se draly zaplnit jeho místo. „Nevím, kde je, měl by být tady s námi, takový byl předpoklad!“

„Tak proč tu není?“ Měl to být vzteklý výkřik, ale jaksi se změnil v prosbu. „Co se mu stalo?“ Ruka s hůlkou se jí teď chvěla, zuřivost ztrácela na síle, zatímco hleděla do tváře mladého muže, v níž viděla vlastní hrůzu, strach a zmatek, a nějak poznala, že toto vůbec nezamýšlel.

Snaží se pomoci. Myslím, že se nějak snaží pomoci…

Ale s čím?

Hůlka jí téměř nevědomky vypadla. Rázem se odlepil od zdi, jednou rukou úzkostně prohrábl vlasy a začal rázovat po malé, hladce omítnuté komnatě. „Takto se to nemělo stát.“ Podíval se jí do očí tak upřímně, že v srdci nenašla sílu pochybovat o něm. „Všechno jsem to propracoval, mělo to fungovat a lektvar se měl postarat o zbytek!“ Jako by mluvil k sobě, když mířil od ní, a očima téměř divoce kmital po místnosti. „Držel jsem ho, ale zmizel, jako by ho něco odtáhlo…“

„Ty jsi to taky cítil?“ vypadlo z Tonksové. „Měla jsem jeho ruku, ale jako by byl ode mě oderván…“

Mladý muž teď s rukou přitisknutou na rtech přikyvoval. „Ano, ano a bitvou jsme prošli, stalo se to v portálu, ale jak mohlo…“

Hlas se mu zlomil. Oči zaletěly k podivné zářící bráně, která dominovala malé místnosti s malými přesýpacími hodinami a zapuštěnými pergameny, tmavě rudým blikajícím světlem a vlněním čehosi jako závěs. Ta brána Tonksové nepříjemně připomněla jinou místnost, jiný oblouk a vlnění závoje v něm, kde, jak jí bylo později řečeno, zmizel její bratranec navždy…

Zadívala se na portál ještě jednou. Zadívala se na mladého muže. V jehož tváři se rozsvítilo pochopení.

Skočila k jeho boku. „Cože?“

Pomalu, uváženě zavrtěl hlavou. „Měl se zavřít,“ zamumlal. „Když jsme prošli, portál se měl zavřít. Ale nezavřel. Je pořád aktivní. A myslím, že to znamená…“ Odmlčel se a ztěžka polkl. „Ani jsem nevěděl, že je to možné. Ale myslím, že musí být tam. Uvězněný uvnitř portálu.“ Zavřel oči a ještě jednou si rukou přejel ústa. „Možná jsem něco spustil, když jsem porušil pole, ale proč jsme my prošli a on ne? Nedává to smysl!“

Ten názor Tonksová šťastně podpořila. Netušila, o čem mluví, pochytila jen, že věří, že Remus je někde za tím závěsem světla.

A to znamenalo…

„Ne, počkej! NE!“

Ale výkřik mladého muže byl příliš pomalý, příliš pozdě, protože Tonksová jej už minula a hnala se proti blikající rudé. S pevně sevřenou hůlkou a napřaženýma rukama se hotovila rozhrnout ten závěs…

„Uf!“

Srážka byla tvrdá. Náraz jí připomněl dobu, kdy spadla ze stromu nad jezerem v Bradavicích a placákem padla na vodní hladinu. Podruhé během pár minut se ocitla bolestně odhozená zády na podlahu. Potlučené končetiny zařičely bolestí, když se s kůží brnící syrovým šokem a bolestí stočila do klubíčka.

Zatraceně! To světlo je tvrdší, než se zdá…

Váhavé, jemné a starostlivé ruce se dotkly její paže, ramene. Otevřela oči. Zíral na ni obličej s tyrkysovými vlasy a očima stále tak neuvěřitelně podobnýma Remusovým, že bolestí téměř zalapala po dechu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se jemně a rukou pod jejími zády ji opatrně zvedl do sedu. Nepřítomně přikývla a zabodla zrak do vlastních rukou. Nevěřila si, že zůstane v klidu, pokud se podívá do těch očí.

„Portálem nemůžeš projít jen tak.“ Cosi v jeho hlasu a způsobech uklidňovalo – připadala si jako malá holka stulená v náručí rodičů poté, co zaškobrtla a spadla. „K tomu je třeba mít tento amulet.“ Natáhl ruku a odkryl kožené pouzdro se zasunutým kulatým zlatým odznakem o velikosti dvou galeonů. Zdobily jej přesýpací hodiny s malým rubínem uprostřed. Rubín byl prasklý a kouřilo se z něj, jako by jej popálil dračí oheň. „A jak vidíš…“ V jeho pochmurném tónu zazněla upřímná bolest. „Můj utrpěl nehodu.“

Nemohla si pomoci, nemohla zadržet nával hrůzy a zoufalství, který plnil její srdce, a setkala se s jeho pohledem. „Tak jak jej odtamtud dostaneme?“

Mladý muž sklonil hlavu a tyrkysové vlasy mu přejely po obočí. „Nevím. Vážně nevím.“

Tonksová pohlédla k závěsu tancujícího rudého světla v portálu, k místu, kde byl jakýmsi způsobem uvězněn její manžel, v pasti a nedosažitelný. Hlava se jí roztočila, když začal klesat adrenalin bitvy a té bizarní cesty. Zůstalo jí jen bolavé, protestující tělo a rozbité, osamocené srdce. Najednou pocítila nával stěží kontrolované nevolnosti.

Co se to, sakra, děje, jak toto může být reálné? Byla jsem skoro připravená, že ho ztratím v bitvě, ale ztratit jej takto? Nezvládnu to, nemůžu tady jen sedět, když ani nevím, co se, k čertu, tady děje…

Remusi, prosím, prosím, vrať se ke mně. A ty, ty zatracená věci, ať už jsi, co jsi, vrať mi ho, prosím, zpět…

Dokud nás smrt nerozdělí, tak zní ta mudlovská přísaha, spojující na celý život i mezi kouzelníky. Ale my jsme teď rozdělení a on nemůže být mrtvý, prostě nemůže…

A pak, přímo před jejíma očima se červený závěs začeřil. Mladý společník zalapal po dechu.

Světlo se posunulo, zavlnilo, zablikalo jako skomírající oheň, jako doutnající uhlíky nemohoucí se rozhořet. V rámu se zjevil stín, silueta postavy, muže. Hýbal se, točil a kroutil jako dýmající šepoty. Ale než mohla Tonksová zaregistrovat, co vlastně vidí, světlo vzplanulo, zapulsovalo a pak, s téměř hmatatelným zakolébáním se rozpustilo a neponechalo nic než stín, najednou zhmotněný, osamoceně stojící pod obloukem portálu.

Byl to Remus.

Na chvilku, jen chvilku zůstal vzpřímený, tichý, nehybný, nepřirozeně ztuhlý. Ale pak se jeho tělo zhroutilo jako hadrová panenka a kleslo na podlahu.

Remus!

Ve stejnou chvíli po něm hmátli, ona a ten neznámý mladík, a sdíleli stejný zděšený pohled, když zjistili, že se chvěje, nekontrolovatelně třese, prsty se mu zatínají a končetiny sebou cukají, že lapá po dechu, trhaně a zoufale mělce, jako by se nemohl pořádně nadechnout. Tonksová jej zoufale popadla za ruku, naklonila se nad něj, zabořila mu tvář do ohbí krku a šeptala mu, hladila jej a zoufale se snažila k němu dosáhnout, ujistit jej, že je tady u něj, že není sám…

„Remusi, Remusi, je to v pořádku. Jsem tady, budeš v pořádku… Co tu jen tak sedíš!“ Poslední slova patřila mladíkovi, který jen zíral na ležícího Remuse a chvěl se v potlačené, podivně provinilé hrůze. „Nemůžeš najít léčitele? Potřebuje pomoc!“

Ale mladý muž zavrtěl hlavou, ačkoliv oči říkaly něco jiného. „Nemůžu,“ zašeptal téměř zoufale. „Jestli někdo zjistí, že jste tady…“ Najednou vytřeštil oči. „Lektvarová laboratoř! Počkej tady, zajdu tam a zkusím najít něco, co by pomohlo! Jen Merlin ví, jestli Felix felicis ještě funguje…“

Tonksová jej sotva zaznamenala, když vyrazil z místnosti. Oči upřela na stále se chvějícího manžela. Opět jej volnou rukou pohladila po šedivějících vlasech a sledovala jeho zkrvavenou tvář, zkroucené rysy, oči pevně zavřené, ruce zatínající se do bolestných pěstí, zatímco se jeho tělo začalo téměř instinktivně choulit do klubíčka.

V takovémto stavu jej viděla jen jednou, při prvním úplňku po Brumbálově smrti. To bylo poprvé a naposledy, kdy jí dovolil sledovat jeho přeměnu.

Ale netrvalo to takto dlouho, nanejvýš tucet vteřin, než začala ta strašlivá přeměna a rozpárala tělo muže, kterého milovala, aby je nahradila čímsi monstrózním. Jako by uvízl, uvízl v okamžiku před proměnou, ve snaze se přeměnit, ale jako by toho nebyl schopný…

To ale nemůže být! Úplněk je až za dva dny!

Remusi, co se to, sakra, s tebou děje?

„Remusi, vrať se,“ zašeptala úzkostně, téměř zoufale. „Remusi, prosím, slíbil jsi to, slíbil jsi na život našeho chlapečka, že mě znovu neopustíš…“

Prsty ohnul kolem jejích, povolil a pak sevřel, ale teď už ji nedržel tím smrtelným stiskem. Chvění najednou pominulo, dýchání se zpomalilo a tělo se uvolnilo. Oční víčka mu zamžikala.

„Harry?“ slyšela, jak zašeptal, rty sotva oddělil, to jméno bylo stěží víc než vydechnutí.

Stiskla mu ruku. „Remusi?“ promluvila k němu tiše. „Remusi, slyšíš mě?“

Víčka mu opět zamžikala a pak otevřel oči a díky Merlinovi, byly to jeho oči v jeho tváři a hleděly na ni se směsí zmatení, úlevy a bolesti.

„Doro?“ zamumlal ve zjevném zmatku. „Doro…“ rukou jí přejel po tváři a dotkl se slz, o kterých ani nevěděla. „Myslel jsem… Myslel jsem, že jsi pryč… Myslel jsem, že jsem… mrtvý…“ zavrtěl hlavou a pevně zavřel oči, když jím projela vlna bolesti. Dotkla se jeho ruky na své tváři a přitiskla ji k sobě. „Ale jsi tady a já tě držím…“

Tonksová se pomalu začala usmívat. Cítila, jak stisk jejího srdce pozvolna povoluje pod jeho prsty na její tváři, pod jeho pohledem tak unaveným, tak zmateným, ale tak skutečným, když jí hleděl do očí.

Je v pořádku. Je zmatený, potlučený, ale v pořádku. A jsme spolu. Díky osudu, jsme spolu…

„No, hádám, že můžeme být oba mrtví,“ nadhodila svým nejlepším rádoby nedbalým tónem, zatímco bojovala s náhlou potřebou znova se rozplakat. „Ale je to teda pěkně divný posmrtný život, jestli můžu dodat.“

Zamrkal, očima sklouzl z její tváře a poprvé se pohledem vpil po okolí. Vzápětí se zamračil.

„Kde to jsme?“ zeptal se a doplnil otázku zasténáním, když se zvedl na loktech. Důrazný pohled protestu Tonksové nad touto zbytečnou námahou odsunul stranou. „Nejsme v Bradavicích.“

„Vím.“ Po návratu skutečného a poměrně neporušeného Remuse šok a zmatek posledních minut začal pomíjet a její vytrénované bystrozorské myšlení naskočilo. Následovala jeho příkladu a pořádně se rozhlédla. Kulatá komnata s nijak pozoruhodnými zdmi a dvěma dveřmi, těmi po její levici zmizel ten mladý muž a ty za ní se zdály být zamčeny. A pak tam čněl ten oblouk, kterým byli – tažení? vlečeni? – a v němž byl Remus uvězněn. Teď jen nezhoubně a tiše stál a již se neblýskal rudým světlem. Drobné přesýpací hodiny na jeho rámu zářily v tlumeném světle. A zabudovaná do zdi za ním, dříve kvůli závěsu blikajícího rudého světla neviděná, byla hladká bílá dlaždice s vyrytými černými číslicemi a písmeny času, dne, měsíce a roku.

Špatného času, dne, měsíce a roku, aby byla přesná.

20:49 – pondělí, 2. července 2018

2018? Co u Merlinova kostnatého zadku tohle znamená?

„Tonksová.“ Tón Remusova hlasu jasně naznačoval, že upírá oči stejným směrem. „Proč má kalendář dojem, že se směšně blíží dvacáté první výročí naší svatby?“

Pohlédla na jeho zachmuřenou tvář a opatrně jej posadila. „Je to kalendář? Spíš to vypadá, jako by někdo do zdi vyryl náhodné datum.“ Ještě jednou střelila pohledem po dlaždici a bojovala s podivným, úmorným pocitem zkázy, který se jí usazoval kolem žaludku. „Třeba je to den, kdy se má splnit nějaké proroctví…“

Její hlas poklesl. Vryté číslice se změnily.

20:50

To není vyryté.

Zatraceně.

Je to kalendář. Kalendář, který si myslí, že je o dvacet let víc…

Očima téměř nevědomky kmitla k nehybnému portálu. Malé přesýpací hodiny se na ni výsměšně blyštěly.

Obraceče času.

Ne. Ne.

To nemůže být pravda. Nemůže.

Ale pohled na Remuse jí řekl, že si myslí přesně to samé.

Nemůže. Prostě nemůže. Proč by se, hergot, někdo obtěžoval vytáhnout dva lidi z bitvy a nechat je dvacet let v budoucnosti? Je to trik nějakého pošahaného Smrtijeda? Směje se za zamčenými dveřmi tetinka Belatrix?

Co se to tu děje?

„Myslím, že lektvar štěstí pořád funguje, našel jsem vše, co jsem mohl… Jsi vzhůru!“

Při tom nenadálém hlase Tonksová asi stopu nadskočila a trhla hlavou doleva. V otevřených dveřích stál ten mladý muž a nemotorně balancoval několika barevnými flakónky, které teď ale s širokým úsměvem bez cavyků upustil na podlahu a spěchal k nim.

„Je mi to líto!“ zvolal a z očí si odhrnul tyrkysové vlasy. Padl na kolena vedle nich a hleděl na Remuse se směsí viny, štěstí a očividné úlevy. „Netušil jsem, že se něco takového stane, přísahám, myslel jsem, že vás prostě jen vytáhnu a budete v pohodě…“ Zdlouhavě se nadechl. „Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“

Remus zíral na mladého muže. Očima přejížděl po jeho tváři, přes barevné vlasy, důvěrně známé oči, a pak téměř nepostřehnutelně k vyrytému kalendáři. Zamrkal.

„Myslím, že… přežiju.“ Hlas měl podivně zmatený, roztržitý a snad i lehce šokovaný. „Ačkoliv nemůžu říct, že bych měl.“ Oči mladého muže se rozšířily, když do nich Remus zabodl svůj intenzivní pohled. „Byl jsi to ty, že? Ty jsi vzal moji hůlku a popadl mě za rameno. Vytáhl jsi nás z bitvy…“

„Jo! Tvoje hůlka!“ Mladý muž něco zamumlal, z rukávu vytáhl řečený předmět a téměř nervózně jej podal Remusovi. „Opravdu mě to mrzí, ale nemohl jsem skrz vzít vlastní a potřeboval jsem seslat kouzlo, aby všechno proběhlo, jak mělo…“

„Jak mělo?“ Tonksová najednou našla hlas. „Není nic, jak by mělo! Bojovali jsme za kouzelnický svět, za našeho syna, za vše a ty jsi nás odtáhl a upustil, ať už jsme kdekoliv! Naši přátelé jsou v nebezpečí, Harry Potter nás potřebuje a ty jsi nás přinutil odejít! Kdo, k čertu, myslíš, že jsi?“ Hůlka v ruce se jí nebezpečně cukala. „Zeptala bych se tě, jestli nejsi Smrtijed, ale žádný Smrtijed není tak pitomý, aby vrátil Remusovi jeho hůlku…“

„Nejsem Smrtijed,“ potvrdil mladík rychle. „Už žádní nejsou.“ Zhluboka se nadechl. „A kvůli bitvě si nedělejte starosti, protože ta skončila.“

„Skončila?“ Tonksová cítila, jak jí o žebra tluče srdce. „Skončila? Ale…“

Mladý muž se teď zlehka usmíval. „Vyhráli jste,“ dodal tiše. „Harry vyhrál. Přežil. A Lord Voldemort je mrtvý.“

„Ty-víš-kdo…?“ Po měsících zapovězení toho jména se Tonksová nepřiměla je vyslovit. „Mrtvý?“

Mysl jí pádila. Že mohl být mrtvý, že mohl být konec… Jak jen to chtěla, bojovala za to, snila o tom, ale nějak tomu nikdy nevěřila… A aby to bylo řečeno takto, v této podivné místnosti, s tímto mladým cizincem, nevědět, zda je bezpečné tomu uvěřit, ale tak zoufale, zoufale po tom toužit…

Cítila, že by mu měla věřit. Mohla mu věřit. Jako by jej znala.

Rodina. Jako by byl z rodiny.

A jestli kalendář mluvil pravdu… Uplynulo dvacet let.

Ty oči. Ten úsměv. Ty vlasy…

Dvacet let… Měl by dvacet let.

Tvářička koukající na ni. První úsměv…

Ne. Ne, to nemůže být…

To je šílené!

„Vím, že musíte být zmatení.“ Zněl jako její táta. Jeho hlas, Merline, byl tak podobný a ty oči, jako Remusovy, až bolelo se do nich podívat, když myslela, že je její manžel mrtvý… „Ale je to v pořádku, přísahám. Všechno můžu vysvětlit, ale… no. Bude to chvilku trvat…“

Tonksová měla problém se nadechnout. Vnitřním zrakem si představila své miminko, malého chlapečka, jehož vlasy se barvily podle nálady, kterého držela v náručí jen před hodinou. To nemohlo být. Nemohla se dívat na…

„Teddy! Teddy!“

Jako by ji někdo praštil do břicha. Přišla o dech, udělalo se jí špatně, byla ochromená a jen sledovala, jak mladý muž trhl hlavou dozadu a ukradl poslední zbytky popření. Remus vedle ní měl tvář jako kamennou masku.

„Harry,“ zvolal náhle mladík (nemyslela, že toto jméno, jeho jméno vše změní v realitu…) v šoku a tváří mu proběhl zmatek. „Co tu, sakra, dělá on?“

Harry? Harry Potter?

„Teddy, vím, že tam jsi!“ Merline, byl to Harry, přestože hlas měl starší – nemysli na to, nemysli, nemůže to být tak… „Vím, co děláš! Teddy!“

„Uf.“ Mladý muž s tyrkysovými vlasy, očima manžela a úsměvem jejího chlapečka teď vstával s úzkostí jasně vepsanou ve tváři. „Podívejte, moc prosím, vím, že nemám právo to po vás žádat, ale prosím… Jen zůstaňte tady. Jestli vás tu uvidí, rozpoutá se peklo. Pro všechny. Zůstaňte tady. Prosím.“

Poslední pohled očima rozšířenýma a prosícíma. A pak se otočil a vyběhl z místnosti.

Každý nádech ji stál téměř víc sil, než mohla sebrat. Očima přeběhla k manželovi, prosila jej, žebrala, aby popřel fakta a vzal ji zpět do světa, který znala.

Ale jeden pohled do jeho očí řekl, že nemůže.

„Remusi…“ zašeptala. Nemohla to doříct.