Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Annabeth, Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

PA: Fajn, tohle docela způsobilo zmatek, takže… Nikde v knihách není zmíněno, že by se Snape pokoušel Siriuse zabít, ale vzhledem k jejich až neuvěřitelné míře nenávisti, která přetrvává i o dvanáct let později, není příliš přehnané myslet si, že kdykoliv se potkají v bitvě, tak si jdou po krku.

PP: Ráda bych přislíbila, že kapitoly budou vycházet pravidelněji, že se více zapojím do překladu, ale vím, že by momentálně šlo o planý slib. Letos rozhodně ještě několik kapitol vyjde. A chtěla bych tímto poděkovat překladatelkám této kapitoly Annabeth a hlavně Ani, která má lví podíl i na překladu dalších kapitol. Bez ní by nevznikly. 

Kapitola 26.

Navzdory svému přesvědčení si Harry užil celonoční improvizovanou tematickou párty ‚nebezpečí ve škole zažehnáno a my nemuseli ani hnout prstem‘, která následovala hned po jejich odchodu z ředitelny. Propukla trochu na poslední chvíli, ale to vyvolalo akorát obavy i nadšení bradavických skřítků.

Protože Harry měl sklony k melodramatičnosti, nebylo divu, že se projevoval jako rozený vypravěč, a tak všichni studenti dychtivě poslouchali jeho líčení. Nejnadšenější byli dobrodružství lační Nebelvíři. Harry s potěšením vyprávěl své koleji oficiální verzi událostí – k velkému popuzení Ginny – a přestal, až když byl čas vyhlásit vítěze školního poháru.

Ve chvíli, kdy Brumbál začal předčítat aktuální počty bodů, Harry se sebral a utíkal jako o život zpátky ke zmijozelskému stolu. Brumbál se na něj podivně zadíval, ale dál pokračoval ve vyhlašování. „Na prvním místě máme Nebelvír s 638 body, na druhém místě Zmijozel s 427 body, na třetím místě se umístil Havraspár s 383 body a konečně na čtvrtém místě Mrzimor s 358 body.“ Nikoho to zvlášť nepřekvapilo. Od počátku tohoto roku, ne-li už od konce toho minulého, bylo jasné, že navzdory svému všemožnému úsilí Harry Potter zkrátka o školní pohár nepřijde. To, co následovalo, ale mnohé překvapilo.

„Blahopřeji, Nebelvíre, dobrá práce,“ usmál se Brumbál někam Harryho směrem. „Ale než se pustíte do oslav, musíme vzít v potaz nedávné události. Byl to pro nás všechny velmi náročný rok, kdy jsme se snažili utajit před tiskem ty nešťastné útoky baziliška a nepříhodné hospitalizace. Kdyby se o tom dozvěděla správní rada školy nebo ministerstvo dřív, než jsme to vyřešili… inu, zdráhám se pomyslet, co by se mohlo stát. Nicméně vás mohu s potěšením informovat, že bazilišek byl zabit profesorem Lockhartem a třemi vynikajícími studenty. Ve světle těchto událostí bych rád ještě na poslední chvíli udělil nějaké body.“

„Už zase!“ zasténal od havraspárského stolu některý ze starších studentů, kterého si Harry pamatoval jen matně. I od ostatních stolů, kromě nebelvírského, se ozývalo nesouhlasné mručení, ale ředitel to vesele ignoroval.

„Nejprve slečně Lence Láskorádové a slečně Ginevře Weasleyové za to, jak klidně a skvěle si vedly jako rukojmí, i za jejich následnou pomoc při dopadení pachatele, udílím 200 bodů pro Nebelvír a Havraspár.“ Brumbál se odmlčel, očividně v očekávání potlesku, ale všechny příliš zaskočilo, že body na poslední chvíli dostal i někdo mimo Nebelvír, že na něj zůstali v úžasu zírat. „A panu Harrymu Potterovi za rychlé uvažování, vynalézavost, nezištnost, odvahu a zodpovědný přístup, když se obrátil na člena profesorského sboru, uděluji 400 bodů pro Nebelvír.“

„Tomu nevěřím,“ zasténal Harry v popření. „Teda, věřím, ale přál bych si, aby ne. Šest set bodů navíc… To dělá kolik, 1238? To v podstatě zdvojnásobilo naše body! Vím, že jsem Brumbálův oblíbený student a kdesi cosi, ale občas to tak nevypadá…“

„Tomu nevěřím,“ zopakoval Draco po Harrym. „Havraspár na druhém místě a Zmijozel na třetím? Myslím, že jsem v šoku. Nebo možná jde o jeden dlouhý zlý sen… Možná je celý tenhle rok jedna nekonečná noční můra. Asi jsem ve vlaku prodělal otřes mozku, když jste ty a Wízlík spadli z nebe, a každou chvílí se probudím na ošetřovně.“

„Amen,“ dodal Harry vroucně.

„Víte,“ řekla Daphne Greengrassová zamyšleně, „právě mi došlo, že každý rok je to vždycky Nebelvír nebo Zmijozel, kdo vyhraje školní pohár. Havraspár se občas dostane na druhé místo podle toho, jak dobrý mají famfrpálový tým. Nebo jestli se zrovna někdo z nich vydá na každoroční sebevražednou misi s ředitelovým mazánkem. Jak to, že Havraspár a Mrzimor nikdy nevyhrají? Chci říct, očividně nemají takové sklony k pošetilému hrdinství, což je nebelvírská parketa, nebo ke strategizování, jako to děláme my, ale čekali byste, že se jim to jednou za čas podaří.“

„Nejsem Brumbálův mazánek!“ protestoval Harry. „A nechovám se sebevražedně! To jenom… No, vypadá to, že se vždycky všechno točí kolem mě.“

Theodor Nott vzhlédl od svého pudinku. „Ale jsi, platí oboje. A taky jsi neuvěřitelně sebestředný.“

Harry se po něm ošklivě podíval. „Nikdo se tě na nic neptal.“

„A tebe se nikdo neptal, jestli si k nám chceš přisednout,“ upozornil ho Theo, „a stejně si oba děláme to svoje.“

Harry otevřel pusu a pak ji zase rychle zavřel. Ve skutečnosti šlo o hodně dobrý postřeh.

„Abych odpověděl na tvou otázku, Daphne,“ navázal Draco a ušklíbl se nad Harryho zamlklostí, „kolejní body jsou obvykle po většinu roku celkem vyrovnané. Koneckonců, Nebelvír získá body za svoje ukvapené akce tak často, jako o ně přijde. My získáme taky dost bodů, ale hodně se dostáváme do… střetů, ve kterých je ztrácíme. Havraspáři dostávají body za svou inteligenci a Mrzimoři za to, že dělají to, co se od nich očekává. Na konci roku Nebelvíři nevyhnutelně provedou nějakou obří pitomost, která se buď zdaří a vystřelí je na první místo, nebo selže a umožní Havraspáru, aby byl druhý. My soustředíme všechno na to, abychom získali body, a když zrovna Harry neporazí baziliška nebo nezachrání kámen mudrců, obvykle vyhrajeme. Havraspárští jsou většinou příliš zaneprázdnění učením na to, aby se zamysleli, že zisk školního poháru by hezky ladil k jejich touze ve všem uspět, no a co se týče Mrzimorů… co mají dělat? To, co se od nich čeká, ale ještě víc?“

„Ty… jsi nad tím musel hodně přemýšlet,“ řekl vykolejený Harry, jakmile se mu vrátila řeč.

Draco na něj nevěřícně pohlédl. „Jsem Malfoy. Určitě si nemyslíš, že si vystačíme jen se svým vzhledem a bohatstvím?“

„Ech…“ náhodou přesně tohle si Harry myslel.

„Všechno je to o taktice,“ vysvětloval Draco. „Boháčů je spousta, a díky možnostem, které nám dává magie, je i spousta hezkých lidí. Jestli chceš mít navrch, musíš do toho vložit i nějakou myšlenku.“

Harry nevěděl úplně jistě jak zareagovat, takže se mu docela ulevilo, když se Lockhart naklonil, aby něco řekl Brumbálovi, který se rychle znovu postavil. „Byl jsem upozorněn, že jsem se zapomněl zmínit ještě o jedné věci. Náš profesor obrany proti černé magii nás ke konci školního roku opouští. Jsem šťasten, že vám mohu oznámit, že na rozdíl od jeho předchůdce, je profesor Lockhart naprosto v pořádku. Ve skutečnosti odchází, aby sepsal svoji novou knihu Štvanice na baziliška. Profesor Lockhart mě požádal, abych vám sdělil, že každý, kdo si přeje být zmíněn v jeho knize, ho má kontaktovat do konce školního roku.“

Harry pohlédl k nebelvírskému stolu. Ginny čišel vzdor z očí. Hádal, že v té knize nebude chtít být uvedená.

ooOOoo

Harry usoudil, že by se také mohl s Lockhartem rozloučit, než odejde. Znovu si připomněl, že vynaložil obrovskou snahu, aby letos zabránil poškození Lockhartova mozku.

„Tak kolik lidí se přihlásilo, že vám pomůže s vaší knihou?“ zajímal se Harry.

„Nejméně tři čtvrtiny studentů. Vypadá to, že budu muset vydat samostatnou knihu se souhrnem jejich přínosu.“ Lockharta ta vyhlídka zjevně nadchla. „Nejsem si jistý, jak ji nazvu, ačkoliv…“

Harry pokrčil rameny. „Mě se neptejte; nevládnu slovem. Zkuste se zeptat Lenky. To ona přišla se Štvanicí na baziliška.“

„Ach ano, je to důmyslný titul,“ souhlasil Lockhart. „Je hezké vidět, že dělá něco pro svých pět procent.“

„Lenka má ochotu v krvi,“ obhájil ji Harry stroze.

„To má,“ přitakal Lockhart a podával mu aktuální vydání Denního věštce. „Viděl jsi ten článek, co napsala tvá novinářská kamarádka? Má docela dobrý styl.“

Harry se zaujetím převzal noviny.

Bazilišek a Black obsadili Bradavice.

Od Rity Holoubkové

Měsíce kolovaly zvěsti o tom, že ředitel Bradavic Albus Brumbál tají znovuotevření Tajemné komnaty a bazilišek zuřivě přeměňuje v kámen každého, kdo se mu postaví do cesty. Navzdory těmto dohadům a návštěvě člena bradavické správní rady Luciuse Malfoye a ministra kouzel Korneliuse Popletala nebyly objeveny žádné důkazy o přítomnosti údajného baziliška. Až dosud.

Včera byla reportérka Denního věštce kontaktována neznámou osobou, která prohlašovala, že zastupuje Harryho Pottera. Dále tato osoba tvrdila, že se chystá odhalení tajemství, které opřádá Bradavice po celý rok. Tato informace danou reportérku zaujala, a proto se, ač s mírnou skepsí, vydala na cestu do Brumbálovy pracovny, kde již čekala rodina Weasleyova, Láskorádova a profesor Severus Snape.

Krátce na to dorazil profesor Lockhart spolu se studentkami prvního ročníku Ginevrou Weasleyovou a Lenkou Láskorádovou a se samotným Harrym Potterem! Po několika dotazech reportérka zjistila, že tito hrdinové právě objevili dříve nezjištěného baziliška číhajícího v utajené komnatě hluboko pod základy školy. Může jít o bájnou Tajemnou komnatu? (Podrobnosti na straně 5)

Jakmile se Lockhart a Potter pustili do jejich hrdinského vyprávění (podrobnosti na straně 3), bylo odhaleno, že strůjcem baziliščích útoků a únosu slečen Láskorádové a Weasleyové není nikdo jiný než Peter Pettigrew, po dlouhou dobu zesnulý válečný hrdina, držitel Merlinova řádu první třídy a patrně neregistrovaný zvěromág. Ohromení Popletal a Brumbál obratem souhlasili s omilostněním azkabanského uprchlíka Siriuse Blacka na základě toho, že Pettigrew zjevně nebyl rozprášen na kusy a po výslechu přiznal, že je zodpovědný i za další vraždy, za které byl Black uvězněn. (Podrobnosti na straně 4)

V tom okamžiku vyprchal u reportérčina informátora mnoholičný lektvar (který umožňuje jeho konzumentovi, aby na hodinu převzal podobu někoho jiného) a odhalil, že se nejedná o nikoho jiného než o samotného právě omilostněného Blacka! Black zřejmě více než rok sledoval Pettigrewa, aby prokázal svou nevinu. (Podrobnosti Blackova příběhu na straně 7)

Blackovo vyjádření: „Jsem pochopitelně velmi znechucený ze všech těch let, po které jsem byl neprávem uvězněný a jsem přesvědčen, že teď, když pravda vyšla najevo, bude spravedlnosti učiněno zadost, a také se hodlám posunout ve svém životě a zažádat o poručnictví mého kmotřence Harryho Pottera.“

Na otázku, zda chce Potter k tomuto tématu něco dodat, odpověděl: „Připouštím, že neznám Siriuse velmi dobře, ale jsem pevně přesvědčený, že má na srdci pouze mé nejlepší zájmy. A také cítím, že by mi kouzelnické prostředí vyhovovalo lépe než to mudlovské, ve kterém jsem strávil většinu svého života. Kromě toho byl Sirius nejlepším přítelem mého otce a osobou, kterou mí rodiče pověřili mým zabezpečením v případě, že by se jim něco stalo. Chci bydlet se Siriusem, ba co víc, chtěli by to i moji rodiče.“

Ačkoliv se toto všechno odehrálo v Brumbálově pracovně, on sám k této věci neposkytl žádné vyjádření.

„Fajn, Harry, byl to docela dobrodružný rok,“ pronesl Lockhart, když Harry dočetl. „A navíc jsem ani nemusel nikomu vymazat vzpomínky. Nejsem… nejsem si tak úplně jistý, jak se kvůli tomu cítím. Mám celkem silný pocit, že bych měl, ale nezdá se, že by to bylo nutné, co? Na druhou stranu jsem si užil být tvým rádcem a myslím, že mi budeš skutečně chybět.“

„To je sladké,“ zakřenil se Harry. „Protože Merlin ví, že mi bude chybět příležitost zjistit, zda je ve skutečnosti možné umlátit někoho k smrti kapesníčkem.“

„Hlavu vzhůru,“ povzbuzoval ho Lockhart vesele. „Máš na to ještě pět let.“

ooOOoo

Harry strávil tuhle jízdu vlakem stejně jako tu loňskou zoufalými pokusy vyhnout se Hermioninu otravnému dotírání ohledně fenomenálních výsledků jeho testů. Zkoušky byly tento rok vlastně méně bolestivé než ten předchozí. Asi to bylo částečně tím, že učivo bylo zajímavější a částečně také proto, že ve svém původním druhém ročníku zkoušky vůbec neskládal.

„Tak jaké máš plány na léto?“ zeptal se nakonec Ron. „Pozval bych tě zase k nám, ale zdá se mi, že by to Ginny kapánek namíchlo.“ Ginny se ještě za celý týden, nebo tak nějak od záchranné akce, nepřenesla přes své zklamání, ale Harrymu to bylo jedno. Koneckonců nemohla zůstat naštvaná navždy. Možná. Přece jen byla Weasleyová a nakonec po smrti Freda Percymu odpustila, protože nechtěla zbytečně přijít o dalšího bratra.

„Nedělej si s tím starosti,“ mávl nad tím rukou Harry. „Poté, co Sirius pohrozil Brumbálovi, Popletalovi a půlce ministerstva žalobou za nezákonné uvěznění bez řádného soudního procesu a také řekl, že může každému povyprávět, jak mě po smrti mých rodičů unesli a donutili žít s bandou mudlů, kteří nenávidí magii, Popletal zamítl Brumbálovy námitky a přidělil Siriusovi poručnictví.“

„Protože mu tvůj kmotr vyhrožoval?“ Hermionu to šokovalo. „To je absurdní. Profesor Brumbál by měl…“

„Brumbál nejspíš myslel na svou kariéru; přece jen je to politik,“ poukázal Neville. „Stejně jako Popletal. Mimo to, jako Harryho kmotr má Sirius zákonné právo na Harryho péči, pokud by se ho jeho biologická rodina vzdala…“

„Což udělali,“ přerušil ho Harry. „Právník by to sotva mohl vykřičet do světa, aniž by souhlasili. Většina lidí by z toho usoudila, že mě nenáviděli, ale Brumbál nahodil svůj nejlepší uslzený výraz a dodal, jak je dojatý, že se vzdají práv vůči svému milovanému synovci v roztomilé snaze – i když pošetilé – učinit ho šťastným.“

„A pokud nechtěl Brumbál vysvětlovat Starostolci a kouzelnické veřejnosti obecně, že cítil, že tehdy roční a nyní dvanáctiletý kluk je klíčem k poražení Ty-víš-koho, tak opravdu neměl jinou možnost,“ uzavřel Neville.

„Ale stejně to není správné,“ odporovala Hermiona.

Harry pokrčil rameny. „Jo a správné není ani uvržení mého kmotra na deset let pod zámek bez pořádného soudu, protože Brumbál nechtěl přepustit mé poručnictví.“

Hermiona na něj několik vteřin jen civěla. „Uznávám, že jde o otřesný justiční omyl, ale určitě nenaznačujete, že profesor Brumbál mohl udělat něco jiného a neudělal to jen proto, že chtěl, abys skončil s lidmi, kteří tě nenávidí!“

„Já ti nevím, Hermiono,“ ozval se Ron nejistě. „Už tehdy byl Nejvyšší divotvorce, a to ani nemluvím o funkci Nejhlavnějšího hlavouna. Nepochybně mohl něco udělat.“

„Jak to můžeš říct?“ protestovala Hermiona. „Je to BRUMBÁL! On…“

„Není dokonalý a možná je načase, abychom to přijali,“ přerušil ji Harry unaveně. „Každopádně, jak jsem říkal, poté, co se Sirius stal mým poručníkem, mluvil s Lenčiným otcem a napadlo ho, že by mohlo být fajn vydat se hledat nějaká vzácná a pro některé smyšlená stvoření. A protože jsem našel muchlorohého chropotala, budeme se muset porozhlédnout po něčem novém, aby se prokázaly moje stopařské dovednosti.“

„To budete dělat celé léto?“ zeptal se Neville dokonale neutrálním hlasem. „To je… vážně bezva.“

„Ale ne, ne celé léto,“ ujistil ho Harry. „Taky jsem začal dřív s hodinami věštění a zjistil jsem, že Ronův táta vyhraje hlavní cenu v každoroční loterii Denního věštce a vypraví se do Egypta navštívit Billa, takže tam se Siriusem plánujeme taky strávit měsíc.“

„Vyhraje… hlavní cenu?“ zněl Ron nevěřícně.

„Vypravíš se na měsíc do cizí země jen na základě té nepatrné pravděpodobnosti, že se tvoje předpověď vyplní?“ V Hermionině hlasu byla slyšet skepse a Harry si byl takřka jistý, že se musela přemáhat, aby k tomu neřekla víc.

„No… fakt bych rád viděl Freda a George, jak se snaží zavřít Percyho v pyramidě,“ přiznal Harry. „Ale jsem si jistý, že se budu dobře bavit, i kdyby se to náhodou nestalo.“

„Harry, drahoušku!“ obrátila se na něj paní Weasleyová, když pozdravila vlastní děti. „Ráda tě zase vidím!“

„Dobrý den, paní Weasleyová,“ pozdravil ji Harry vřele. „Znáte se s mým kmotrem, Siriusem Blackem?“

Úsměv paní Weasleyové trochu povadl. Slyšela samozřejmě o tom, že byl zproštěn viny, ale očividně se cítila nesvá tváří v tvář bývalému trestanci. „Ach, slyšela jsem, že teď jste Harryho poručníkem?“

Sirius se rozzářil. „Už je to osm dní.“

„Jste si jistý, že dokážete čelit takové výzvě tak brzy po návratu do kouzelnické společnosti?“ tázala se paní Weasleyová opatrně.

„Harry je bezva kluk a Brumbál je v celém procesu reintegrace nesmírně nápomocný,“ zaševelil Sirius vesele. „Bez něj bych to nezvládl. Víte, znamená to pro mě všechno na světě, že se mohu postarat o Lilyina a Jamesova syna. Oni byli… byli moje rodina. Jsem vděčný, že můžu konečně splnit jejich přání a pokusit se udržet jejich památku naživu skrze jejich syna.“

„Ach!“ hlas paní Weasleyové byl znatelně vřelejší při pomyšlení, že Harry konečně získá spojení se svými rodiči.

Zatímco pokračovali v hovoru, Harry se rozhlížel po stanici. „Hej! Draco!“ zavolal Harry a vyrazil k němu. „Hele, chtěl bych ti poděkovat za všechnu letošní pomoc s Dob-“

Draco vypadal trochu nepohodlně, když ukázal na vykolejenou Narcisu Malfoyovou. „Harry, toto je má matka. Matko, tohle je Harry Potter.“

Z Narcisina úsměvu přecházel Harrymu mráz po zádech. „Potěšení na mé straně.“ Harry si to přeložil jako ‚doufej, že mě nepotkáš někde v temné uličce, jinak ti nepomůže ani svěcená…‘ Hm, co jí to přelétlo přes nos?

„Můžeme jít, Harry?“ vynořil se zpoza něj Sirius. „Á, sestřenka Narcisa. Jak se máš?“

Pokud to vůbec šlo, její úsměv ještě ochladl. „Siriusi, tolik mě potěšilo, když jsem se doslechla o tvém propuštění. Teď, jestli nás omluvíte…“

„Páni,“ řekl nakonec Harry. „Nepamatuju si ji tak… mrazivou.“

„No, to bude tím, že jsi nikdy neviděl, jak se chová ke mně,“ zasmál se Sirius.

„Ou, proč to?“ zeptal se Harry.

„Možná by mohl být příčinou jeden incident ze sedmého ročníku v Bradavicích, kdy byla na rande se svým přítelem, a zahrnovalo to žábu, růžovou barvu na vlasy a trampolínu,“ přiznal Sirius.

„Povídej,“ povzbuzoval ho Harry.

„Tak zaprvé, naprosto popírám, že bych v tom měl prsty. Moje přítomnost – společně s Jamesem, Remusem a tím, který si nezaslouží zmiňovat – byla úplně náhodná. Stejně jako Jamesův fotoaparát. Celé to začalo, když…“

A s tím kmotr a jeho kmotřenec vyrazili vstříc snad bezstarostným prázdninám, které už jeden z nich nějakou dobu prožíval.