Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Skládačka

„Předsudky jsou nebezpečnějšími nepřáteli pravdy než lži.“

Friedrich Nietzsche

-

Zíral na ni. Snažil se zachytit její pohled, pokoušel se jí něco sdělit.

Nic z toho neviděla. Po prvním pohledu, prvním šoku z šedi, sklopila oči a po zbytek přelíčení se je snažila nezvedat z klína.

V srdci silně cítila zradu a ostrou bolest.

Jeho hlas zněl přesně tak, jak si pamatovala.

-

„Pane Malfoyi, byl jste přítomen u Brumbálovy smrti?“

„Ano.“ Chraplavý, napjatý hlas.

„Za jakých okolností?“

„Voldemort mi hrozil smrtí mé matky, jestliže nesplním jeho přání a nevymyslím způsob, jak by se jeho Smrtijedi dostali do hradu. Chtěl, abych zabil Brumbála.“

To nikoho nepřekvapilo ani nešokovalo. Dracův soud proběhl už před lety.

„A pan Snape vám s tím pomohl?“

„Ne, odmítl jsem to.“

„Vůbec s ničím vám nepomohl?“

„Chtěl mi pomoct, aby mi zachránil život. Byl si jistý, že bez jeho pomoci zemřu, což byl pravděpodobně správný předpoklad. Později mi nicméně nepřímo pomohl tak, že se svázal s mou zesnulou matkou neporušitelným slibem.“

„A jaké byly podmínky toho slibu?“

„Že mě ochrání a splní můj úkol, pokud to nebudu schopný udělat já. V Azkabanu pan Snape na mou otázku, proč uzavřel neporušitelný slib, odpověděl, že potřeboval ‚udržet zdání‘. Mohu jen odhadovat, že to upevnilo jeho postavení u Voldemorta, tím mohl být lepším špiónem pro Fénixův řád, a tak-“

Hermiona vzhlédla s šokovaným výrazem. Dav mumlal, tlumený hluk vyjadřoval jeho úžas. Draco, bledý a odhodlaný, rty sevřené v tenké napjaté linii, jí pohlédl do očí. Varovně zvedla obočí a v jeho očích se objevilo něco, co jí způsobilo bušení srdce.

Jsem na tvé straně.

A tehdy jí připadal nádherný.

Žalobce rychle promluvil, aby vyloučil další spekulace. Jeho tón svědčil o jeho překvapení. „Pane Malfoyi, byl nebo nebyl jste později svědkem toho, jak pan Snape zabil Albuse Brumbála kletbou Avada Kedavra?“

Teď zpozorněla.

„Ano. Brumbál byl velmi slabý. Později jsem se dozvěděl, že příčinou jeho destabilizovaného stavu bylo působení Voldemortovy ochranné kletby. Nedokázal jsem proti němu zvednout hůlku a na Astronomickou věž vtrhli další Smrtijedi. Dorazil Snape, Brumbál se na něj podíval a o něco ho prosil – v té době jsem nevěděl o co. Snape, v jehož obličeji nebyl ani náznak jakéhokoli vítězství, vykročil vpřed a ředitele zabil. Během krátké doby našeho útěku Snape dělal různé narážky na jakousi dohodu ohledně jeho postavení dvojitého agenta, kterou měl s Brumbálem, protože věděl, že nemůžu jeho tajemství prozradit Voldemortovi. Byl jsem mu příliš zavázán.“

Na poslední větu položil obzvláštní důraz a upřeně hleděl na žalobce, v jeho tváři se na okamžik objevil lehoučký úsměv. Žalobce prskal, ale Draco rychle pokračoval, aby se ho nepokusil přerušit.

„Podle toho, co jsem se dozvěděl, byla tato dohoda velmi nebezpečná. Začalo mi to dávat smysl před rokem, po mé návštěvě Azkabanu, když jsem slyšel Snapeovy odpovědi na otázky slečny Grangerové i mé. Brumbál bezpochyby věděl o Snapeově neporušitelném slibu, o němž věřím, že ho složil, aby mou matku a Belatrix Lestrangeovou ujistil o své loajalitě vůči Voldemortovi. Informace, které Snape poskytoval řádu, byly nedocenitelné, ztráta jeho postavení špiona by stála mnoho životů a možná by prohrála válku. Jsem přesvědčený, že Brumbál řekl Snapeovi-“

„Pane Malfoyi!“

„-že pokud by nastala situace, v níž by se rozhodovalo mezi jeho životem a Snapeovým, má ho Snape zabít-“

„Pane Malfoyi!“

„-jako oběť pro věc. Brumbál se obětoval, aby strana světla mohla vyhrát. Mám důvodné podezření, že po celou dobu války, včetně času, co jsem ho doprovázel, Snape anonymně pokračoval v poskytování informací řádu. A já vím, vím, že právě tyto informace umožnily řádu získat převahu během poslední bitvy.“

„Pane Malfoyi, to už stačí,“ pospíšil si zničeně vypadající žalobce. Jeho tvář nabyla nelichotivý purpurový odstín a mračil se na Draca, jako by nesmírně toužil popřít jeho tvrzení násilím nebo něčím ještě horším. Draco mu pohled chladně oplácel. Hermiona měla i přes svůj šok naléhavý dojem, že mu Draco slíbil vylíčit Snapeův příběh úplně jiným způsobem, než jak to právě udělal. Přátelé vedle ní mlčeli. Ginny jí tiskla ruku tak silně, až to bolelo.

Draco pokračoval slovy, protahovanými s působivou nenuceností. „Chtěl jste se mě zeptat ještě na něco?“

Žalobce se zakoktal, očividně si uvědomoval, že svůj případ právě ztratil. „N-ne.“

„Dobrá.“ Draco odstoupil z místa pro svědky.

Hermiona ho tiše pozorovala.

-

Zbytek přelíčení proběhl hladce. Důkazy byly přesvědčivé a Snapeův popis jeho úlohy ve válce byl tak pozoruhodně podobný tomu Dracovu, že si Hermiona nemohla pomoci a musela obdivovat Dracovu skvělou schopnost dedukce.

Nakonec byl Snape osvobozen. Pohled, který na ni vrhl, když byl vydán konečný rozsudek, byl dostatečným poděkováním; jeho oči řekly vše.

-

Čekala na něj, dokud všichni neodešli. Ze soudní síně vyšel jako poslední, dlouhým a pevným krokem. Když ji spatřil schoulenou vyčkávat za rohem, zastavil se, ačkoli nevěděl, že čeká na něj.

Promluvila první. „Děkuji, Draco,“ vypravila ze sebe šeptem. „Nedovedeš si představit, co to pro mě znamenalo.“

„Ty nemáš za co.“

Prudce sebou trhla a upřela na něj zrak, hledala důvod jeho náhle ledového tónu, téměř nepřátelského, který způsobil, že jí naskočila husí kůže. Nechala svou bolest vyzařovat z očí a viděla, jak bílá maska jeho tváře na okamžik praskla a odhalila něco děsivého, než se znovu zacelila.

„Proč?“ zeptala se, když k němu přistoupila. Dělila je od sebe metrová vzdálenost nebo celý vesmír.

„Dlužil jsem to Severusovi, jak víš.“ Ten stejný chladný hlas, ty stejné prázdné oči.

Nevěděla, co říct, protože si nemohla pomoct, ale cítila jakési zvrácené zklamání. Mlčky stáli, Draco se nepohnul k odchodu. Bez ustání na ni hleděl a ona mu upřený pohled vracela.

Jsem stejně silná jako ty.

„Takže ses nakonec vrátil? Blaise a Vulpe slyšeli, že jsi v Itálii,“ řekla konečně obezřetným hlasem tváří v tvář tomuto cizinci, kterého skutečně neznala.

Přikývl. „Ten žalobce mě tam našel.“

„A řekl jsi mu, že Snapeovo jméno pořádně očerníš, aby ses dostal před soud a mohl říct, jak to opravdu bylo?“

Zdálo se, že se zhluboka nadechl, tím se vzpamatoval, pak se jeho rty zkroutily v úšklebku a Hermiona před ním chtěla ucuknout. „Tvůj intelekt mě znovu ohromil, Grangerová.“

Sarkasmus.

Tak dost.

„Nech toho. Nech toho, Draco,“ řekla velmi chladně a důrazně. „Rok jsem tě neviděla a takhle mě vítáš?“

Chviličku vypadal zaskočeně, jen letmý okamžik, a pak si znovu nasadil masku. „Co chceš?“ Přistoupil k ní blíž a jeho hlas stále stoupal, až mluvil tak hlasitě, že jí křičel přímo do tváře. „Co ode mě chceš, Grangerová? Tohle nezvládnu. Běž pryč a nech mě být, zatraceně.“

Nepohnula se, přestože na ni shlížel a ječel. „Já nepůjdu, ale ty si klidně uteč,“ řekla jednotvárným tónem, kterým zakrývala úzkost a zmatek. Rozmáchlým gestem ukázala ke dveřím.

Zíral na ni po dobu, která mohla být pár vteřinami nebo pár dny. Polkla a bojovala s nutkáním přikrčit se a ustoupit od něj.

„Kašlat na to a kašlat na tebe. Tohle jsem nechtěl. Nic z tohohle jsem nechtěl.“ Teď mumlal  do ticha, pevně jí pohlížel do očí a celá místnost kromě něj se s ní zatočila.

Nedokázala vymyslet nic, co by odpověděla, a úplně zkameněla, zatímco se blížil. Najednou se zdál být obrovský. Kdyby dokázala pohnout nohama, ustoupila by. Zastavil se přímo před ní a sklonil se tak těsně k její tváři, až se téměř dotýkali. Slyšela, jak se nadechl a zachvěl se. Znovu a znovu. Cítila na krku jeho dech, jako by to byly jeho ruce, a roztřásla se. Natáhl se, jeho ruka se vznášela nad ní, nad oblou křivkou v místě, kde její krk přecházel v rameno. Nedotkl se jí; a ona celým tělem očekávala kontakt, který nikdy nepřišel.

Nedokázala dýchat.

Nakonec jí zasyčel cosi do ucha a jeho hlas zněl, jako by se drolil. „Nechci tě vidět... už nikdy.“

Pak odešel, a ona se za ním nedokázala podívat.

-

Nikomu to neřekla a trpěla osaměle. Teď neměla nic, co by jí bránilo myslet na to, co ji bolí, a znovu začala vynechávat jídlo. Šla do lékárny, aby si koupila další drcený měsíční kámen.

Už nechtěla snít a lektvar jí pomohl.

Brzy zjistila, že bez něj nedokáže spát víc než pár hodin.

Její přátelé přirozeně zaznamenali, že během měsíce po Snapeově soudu začala ztrácet barvu. Tvář jí zbledla, až na trvalé tmavé kruhy pod očima. Vypadalo to, že vitalita Hermiony Grangerové se rozplynula. Nakonec se jí Harry zeptal. Vzal ji za ruku, posadil ji na vanu ve své zářivé koupelně a řekl jí, že mu musí prozradit, co se děje, nebo že ji unese a donutí ji, aby se mu svěřila.

Ujistila ho, že začala znovu pracovat na S.P.O.Ž.Ú.S.u a občas zapomněla jít spát. Nebylo se čeho bát, přesvědčovala ho.

Nechal ji být, když mu slíbila, že už nebude zapomínat. Zhubla a musela si jít koupit nové oblečení. Šla do Příčné ulice, ale nedokázala zvládnout světlo, hluk a lidi.

Myslela, že se přes to dostane, ale zatímco vlekla tašku s novými hábity po dláždění, začala se motat a cítila, jak pod ní podklesávají nohy.

Najednou se kolem ní všichni shlukli. Mysleli, že je nemocná; mysleli, že umírá. Pokoušela se jim vysvětlit, že je v pořádku, že si jen potřebuje na chvilku odpočinout, protože byla tak unavená. Někdo jí zvedl hlavu a do úst nalil vodu.

A pak zaslechla známý hlas.

„Zatraceně, Grangerová.“

Nakláněl se nad ní. Viděla rysy jeho tváře, ale rozmazaně, jako by se dívala přes zvlněné sklo. Pokusila se vstát.

Nechci tě vidět... už nikdy.

„Přestaň. Ublížíš si.“ Zatlačil ji zpět. „Zatraceně!“ zopakoval a třel si rukou tvář. Tak začala plakat, i když neměla žádný skutečný důvod. Nedělo se jí nic špatného.

Slyšela lidi ptát se ho, jak ví, kdo ona je. Slyšela i jeho odpověď a prohlášení, že ji vezme někam do bezpečí, kde si bude moct odpočinout.

Nedokázala vnímat nic jiného.

Pocítila, jak ji zvedl do náruče, a pak už vnímala jen závrať přemístění.

-

Probudila se v posteli, která nebyla její. Rozlepila jedno oko. Viděla pouze šedý strop.  

Posadila se a okamžitě věděla, kde je.

Odkopla tlustou přikrývku, tak nepodobnou té její, a hledala boty. Stály u nohou postele. Obula si je. Našla svou tašku viset na posteli, vstala a vyšla ze dveří. Rychle, ale tiše sešla po točitém schodišti, pár minut bez úspěchu hledala přední dveře, s nervy napjatými do krajnosti a křičícími smysly.

Tohle nezvládnu.

Šla dolů jednou chodbou, pak další. Míjela pokoj za pokojem. Nakonec došla ke dveřím, masivní dubové bariéře, když zaslechla jeho hlas

„Hermiono, nech mě to vysvětlit.“

Pomalu se otočila; byl tam.

Čekala, až začne.

-

„Ten, kdo má dost síly, dokáže snést téměř cokoli.“

Friedrich Nietzsche