Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/4/
Rating: 9+
PA: Děkuji všem, kteří tak mile komentovali. Jsem ráda, že se vám příběh líbí. Také děkuji Snorkackcatcher za betaci a Veselé chase zákulisních pomocníků, kteří se mnou prodebatovali možnosti portálu a způsoby včlenění kánonu, což by jinak bylo záludné… ;) Původně jsem plánovala napsat i tuto kapitolu z Teddyho úhlu pohledu, ale zjistila jsem, že je těžké vyjádřit vzrušení a riziko neúspěchu očima někoho pod Felix felicis, když všichni jeho plány známe. Proto jsem se rozhodla pro pohled někoho, kdo nemá tušení, co se děje. Navíc mi to dodá šanci odkázat se na prohlášení JKR o Belatrix a Tonksové a vysvětlit, proč by to mohlo být uvěřitelné…:)
Kapitola 3. Dokud nás smrt nerozdělí – 1. část
Před dvaceti lety…
„Avada kedavra!“
Kletba ji minula o centimetr.
Tonksová ji spíš cítila, než viděla minout, jako vražedné zašeptání se jí otřela o volný rukáv narychlo oblečeného bystrozorského hábitu. Náznak smrtelně zelené pročísl vzduch a jasně vypověděl o sotva odvrácené smrti. I když padla, znehybněná a bezmocná, oběť zbloudilého překážecího kouzla, které ji jen před okamžikem uhodilo do lopatky, věděla, že unikla smrti o vlásek. To zbloudilé kouzlo jí zachránilo život.
Ale drahá tetička Belatrix si toho zjevně nevšimla.
Tonksová slyšela triumfální výkřik, vítězné zahalekání, a rozuměla slovům a frázím vřískané fanatické tirády matčiny šílené sestry ne nepodobné stylu někdejší neoplakávané Walburgy Blackové. Chvilku trvalo, než jí došlo, že ta slova jsou mířená na její domněle mrtvé tělo.
„Tohle je cena za špinavou krev, Andromedo. Smrt, smrt je tou cenou! Tohle dostanete s tím svým spratkem za paktování se s mudly a mudlovskými šmejdy a za zostuzení jména rodu Blacků! A toto dostaneš ty, holčičko, za špásování se špinavým vlkodlakem! A ten tě bude bleskurychle následovat, jen co mi zkříží cestu…“
Remus.
Ne. Nehýbej se. Jestli se hneš, pozná, že nejsi mrtvá, a ty nejsi ve stavu ji usměrnit…
Litanie verbálních hrubostí se zrychlila a následovaly nadávky na její matku, otce (Merline, sklapni, nech tátu být) a jak zaplatí, (jsi mrtvá, mrtvá, nevstávej, nevstávej…) jak i Remus zaplatí a ten nelidský spratek s odpornou krví, kterého zplodili…
Teddy. Bože, ví o Teddym…
Nehýbej se. Nechvěj se. Nekřič. Dělej mrtvou.
Nejtěžší úkol jejího života.
Pospěš, ty mizerná čubko, jsem mrtvá, nemůžeš mi nijak ublížit, copak ti to nedošlo? Přestaň se tu radovat a najdi si někoho jiného, na koho ty sračky navalíš…
„A teď je čest rodiny obnovena a ty můžeš shnít… Ach!“
Zdálo se, že za svou obsáhle vyjadřovanou radost Belatrix zaplatila, protože Tonksová zaslechla hlas, známý hlas Billa Weasleyho vykřikující kletbu a nakonec se ta jedubaba vrhla zpět do vřavy a nechala ji být.
Sakra. Sakra, sakra, sakra… Asi se teď před Billem chvástá, že mě právě zabila.
Musím vstát, musím se pohnout, musím najít Remuse, musím pomoci a zase bojovat…
Překážecí kouzlo jí svázalo ruce a nohy, ale teď mohla alespoň otevřít oči. Viděla dobité zdi nádvoří, před nimiž tancovaly stíny bojujících postav, svištěla kouzla, ozývaly se výkřiky bolesti a ozvěny vzdálených výbuchů. Bitva zuřila bez ní.
No, ještě nebyla mrtvá. To byl bonus.
Ale neměnilo to nic na skutečnosti, že se sakra nemohla hnout.
Navzdory svému bolavému, protestujícímu postnatálnímu tělu sejmula Rookwooda a držela se i v dalších soubojích, dokud jí nezkřížila cestu Belatrix, která jí rozptylovala urážkami, načež jí nečekaně pomohlo špatně namířené kouzlo jakéhosi blonďatého děcka, které ani neznala, a zachránilo jí život. Nechalo ji však uvězněnou a domněle mrtvou na nádvoří…
Tonksová si dovolila grimasu, zatímco bojovala o pohyb končetin, aby se dokázala posadit a udělat něco, co by mohlo uvolnit neviditelná pouta, která ji stále svírala. Musela se jich zbavit, musela pomoci, musela najít nějaký smysl v tom, že riskovala vše, aby tady byla. Možná měl Remus pravdu, když jí říkal, aby zůstala s matkou…
Ne. Ne. Do minulého léta byla bystrozorkou a byla členkou Fénixova řádu. Na toto trénovala, bojovala po většinu své dospělosti. Tak dlouho, jak znala rozdíl mezi dobrem a zlem – a se svojí rodinou na to přišla brzy – se připravovala na tento boj. Jedna ruka, jedna hůlka může zvrátit situaci, jak by tedy mohla sedět doma a nevědět, nepomáhat jen proto, že…
Teddy. Její chlapeček.
Srdce se jí zoufale sevřelo při pomyšlení na jeho tvářičku a tak jemné vlásky. Jen před pár dny se na ně poprvé usmál skutečným úsměvem a s Remusem se usmáli a smáli na oplátku, když si jej předávali a vyhřívali se v tomto prvním milníku života…
Ne. Na to teď nemůžu myslet. Nemůžu myslet na to, co bych mohla ztratit.
Přísně odsunula vzpomínky stranou. Dělala to pro něj, pro Teddyho, pro svého chlapečka. Byla tu pro něj. Pokud by selhali, pokud by bylo vše ztraceno, jakou budoucnost, jaký život by měl, bez ohledu na to, jestli by s Remusem přežili?
Krátký. Velmi krátký.
Nezapomeň, co řekla Belatrix. Je zplozenec s odpornou krví a vřed v jejím pěkném čistokrevném rodokmenu. Pokud tento boj prohraješ, ona nebo někdo jí podobný jej bez zaváhání zabije.
Musela to dokázat. Musela.
Překážecí kouzlo začalo vyprchávat – když zoufale vrtěla rameny, cítila, jak neviditelná pouta povolují. Uvolnila jednu ruku, jednu nohu a pak najednou něco prasklo a mohla se zase hýbat. Vyškrábala se na nohy a s hůlkou připravenou se otáčela, aby našla nepřátele. Možná kdyby dokázala najít Belatrix a zastavit ji, zabít ji, zajistit alespoň v tomto svému chlapečkovi bezpečí…
Ale Belatrix nebylo nikde vidět.
Namísto ní zahlédla Remuse.
Se vzteklým výrazem a tvrdým pohledem pádil z nádvoří a pronásledoval Smrtijeda v černém hábitu. I přes téměř stometrovou vzdálenost a chaotické bitevní pole cítila vlny vzteku, které sálaly z jejího manžela, když se hnal na schodiště vedoucí na severní cimbuří. Tvrdým pohledem svoji kořist neopustil ani na vteřinku.
Remusi! Remusi, buď opatrný!
Neměl by být tak vzteklý, ne v bitvě, ne, jestli kvůli tomu ztrácí hlavu. Kam pohlédla, viděla nepřítele, všude zuřila bitva a ona nemohla dovolit, aby podstoupil souboj vzteklý a samotný. To nemohla riskovat. Ale taky tu byla Belatrix a ochrana Teddyho, a ona si mohla vybrat mezi dohlížením na manžela a ochranou syna…
Země se chvěla. Slyšela vzteklé vrčení a řev, praskání stromů, dupání obrovských nohou se blížilo a blížilo.
Obři. Viděla, jak se prodrali stromy, káceli je kyji a pěstmi, mířili přímo…
K severnímu cimbuří. Kde byl Remus. Kde byl Remus rozptýlený…
Zatraceně, Remusi! Zatraceně!
Pro teď byl Teddy v bezpečí s její matkou. Ale Remus čelil okamžité hrozbě.
Rozhodnuto…
S hůlkou pevně stisknutou a s modlitbou, aby neškobrtla, se vrhla do pronásledování, vyhýbala se kletbám a oplácela jakékoliv postavě v černém hábitu, která se jí připletla do cesty. Zdálo se jako věčnost, než dosáhla schodiště, přidržovala se kamenné zdi a táhla své protestující tělo nahoru a nahoru, schod po schodu. S mizivou nadějí doufala, že nezakopne, neuklouzne ani se nepošle dolů, a jakýmsi zázrakem se to splnilo. Slyšela teď Remuse vztekle křičet o chlapci, o zavraždění dítěte. Tonksové se sevřelo srdce. Dolohov zabil jednoho z jeho bývalých studentů. Není divu, že tak zuřil.
A teď, na vrcholu schodiště, jej již viděla, jak se vztekle tyčí nad Dolohovovým sesunutým tělem, s tváří mrazivou jako nikdy.
„Co je moc, je moc,“ slyšela jej říkat. „Avada…“
A pak si příliš pozdě všimla obří hlavy vyčuhující zpoza cimbuří po manželově pravici. Uviděla zvedat se ten obrovský kyj a spadnout s šokující, děsivou silou…
Cimbuří vybuchlo prachem, hlukem a kamennými střelami. Viděla Remuse zavrávorat, když zbytek kamenné stavby pod jeho nohama praskl, zachvěl se a začal padat k zemi…
Ne!
„REMUSI!“
Převalil se přes ni prach, hustý a dusivý, ale nebrala jej na vědomí a drala se dopředu. Ignorovala to podivné, teplé zachvění, které jako by se na okamžik dotklo její kůže, když se vrhla do husté tmy. Remusovy kroky utichly a ona jen viděla, jak se prsty zachytil zbytků kamenného zdiva, sklouzával, padal…
Remusi!
Vyrazila dopředu a sebrala každý zbytek síly a rychlosti, aby zoufale popadla manželovy ruce. To trhnutí ji ale táhlo dolů za ním, do prašné propasti zničeného kamení, kterým se teď stalo nádvoří pod nimi. Zoufale zaryla patami ve zbytcích cimbuří, cítila jeho prsty – zatraceně, Remus stále drží svoji hůlku a já svoji! – když volnou rukou hrábl, přejel jí po hábitu, aby se pokusil zachytit zdi, minul jednou, dvakrát, třikrát…
No tak, Remusi! U Merlina, jak může někdo tak hubený tolik vážit?
„Mám tě, Remusi! Drž se, mám tě!“
Ta slova měla ujistit stejně tak ji jako jeho. Napnula prsty a trhla, svaly v pažích a zádech křičely, když vší silou táhla, do lokte se jí nepříjemně zarývala jeho hůlka. Zahlédla jeho prachem pokrytou, rozcuchanou hlavu, vytřeštěné oči zírající na ni v šoku a nevíře, načež se vytáhl a vší silou se drápal na zeď.
Pospěš, pospěš, bože, pospěš, neudržím tě déle a nepustím tě, to nemůžu…
Opět se jí do ruky bolestivě zarylo dřevo. Stále držela hůlku. Stále držela hůlku.
Zatraceně, Tonksová, copak nejsi čarodějka?
Neodvážila se promluvit nahlas, protože zadržovaný dech by její slova utnul. Namísto toho s maximálním soustředěním v duchu pronesla:
Wingardium leviosa! Wingardium leviosa!
Jelikož její ruce se aktuálně zabývaly držením manžela, nedokázala dokonale švihnout. Ten pohyb byl vlastně docela ubohý. Ale nádherně, zázračně se Remusova tíha zmenšila a stačilo to, aby se dokázal chytit zdi. Viděla, jak se prsty zaryl do malty, jedna noha se vmáčkla do zvětšující se trhliny, aby se nakonec pracně se zatnutými zuby vytáhl do bezpečí. Ignorovala agónii svalů, vší silou se zapřela a táhla jej. Volnou rukou teď plácl do cimbuří a zoufale se drápal nahoru, zaklínil lokte do kamene a snažil se ulehčit jejím rukám. V očích, kterými se zanořil do jejích, měl viditelně vepsaný šok a hrůzu, ale i náznak napůl skryté radosti, která mohla nahradit ostatní.
Ale vyhrál šok a hrůza.
„Co tu sakra děláš? Vypadni odsud a hned!“
Tonksovou asi čtvrt vteřiny lákalo pustit jej. Zatracený Remusi Lupine, ty ušlechtilý, energický, nevděčný, přehnaně ochranářský, licoměrný…
Popadla záda jeho hábitu a nepříliš jemně jej táhla poslední centimetry. „Myslíš hned?“ zvolala hlasem o dvě oktávy vyšším kvůli námaze a podráždění. „Nebo až nejdřív zachráním tvůj zadek?“
„Záchrana mého zadku je fajn!“ No, alespoň v něčem se shodneme… „Ty v bezpečí s naším chlapečkem je lepší!“ Ale ne ve všem. Není to příběh našeho života?
S posledním brbláním se Remus vytáhl přes zbytky ochozu a s žuchnutím padl. Dýchal ztěžka a přerývaně, ruku měl stále v její. Byl pokrytý špínou, krví a jasně červenými otlačeninami, které se, jak Tonksová z dlouhé zkušenosti věděla, brzy přebarví do modra. Zíral na ni, zatímco mu pomáhala na nohy. Setkala se s jeho pohledem se vší láskou a prosbou a zoufalstvím, které ji naplňovaly od chvíle, kdy ji a Teddyho před pár hodinami na rozloučenou políbil a přemístil se. Na oplátku jeho oči naplňovalo to samé, láska, zoufalství a prosba, aby šla, byla v bezpečí, zmizela z tohoto chaosu a žila svůj život, ať už se jemu stane cokoliv…
Merline, tolik jej milovala. Toho ušlechtilého pitomce.
„Vypadni odsud,“ zašeptal. „Prosím.“
Mohla by se v těch překrásných modrých očích utopit. Zvuky a opar bitvy utichly do nicoty, na okamžik zanechávajíce jen mír, lásku, průzračnost, jen je dva v tom širém světě a ona věděla, že on a Teddy jsou vším, co chtěla, co chtěla napořád…
„Avada…“
Co…
A v té chvíli se ten svět rozpadl.
Jako by se vzduch za nimi roztrhl, natáhl a najednou pukl, udeřil jí do tváře se silou, která ji téměř rozkolísala. Jakási stínová postava se najednou tyčila za nimi a ona cítila, jak učinila výpad, ucítila, jak z jejich sevřených rukou zmizela Remusova hůlka a slyšela mužský hlas zvolat kouzlo.
„Geminio!“
A pak, po jeden závratný, ohromující okamžik Nymfadora Tonksová zírala přímo na sebe.
Co to sakra…
Ale neměla čas ani zanadávat. Zahlédla zelené světlo, blíž než to od Belatrix, příliš blízko, příliš blízko, ale o okamžik, bezprostřední mikrosekundu později ji za zápěstí popadla silná ruka a škubla.
A vše kolem zmizelo.
Bradavice, bitva, obři, Dolohov, přátelé a nepřátelé, i země pod nohama, vše prostě jen zmizelo. Tmavé rudé světlo ji omylo, obklopilo, naplnilo vidění, mysl, duši jako vlnící se závěs a v celém světě měla jen záhadnou ruku, která jí tiskla za zápěstí, a Remusovy prsty ve své ruce.
A pak to rudé světlo stisklo.
Jen tak to dokázala popsat. Sešněrovalo ji jako svěrací kazajka, jako rubáš ji obalilo od hlavy k patě a přitisklo se jí na kůži, svaly a srdce a rozvibrovalo každou molekulu jejího těla. Jako by se metamorfóza strašně zvrtla, jako v časech jejího mládí, kdy experimentovala až příliš, příliš tlačila na pilu a cítila, jak její tělo protestuje, ale toto bylo tisíckrát horší, scvrkávání a natahování, táhnutí a tlačení, škubání těla, srdce, mysli, dokonce i duše, jako by se vše mělo roztrhat vedví. Nebýt poddajnosti jejího těla, byla si jistá, tolik jistá, že by již byla rozervána na kousky.
Zachvění po levici, zalapání neznámého muže po dechu. A pak…
A pak Remus zakřičel.
Ucítila, jak se jeho prsty odtrhly od jejích s šokující silou a ona se je pokusila opět popadnout, pokusila se zakřičet jeho jméno. Ale nevyšel žádný zvuk, žádný pohyb, nic než náhlá vlna žhnutí rudé kolem, začeření, téměř tlak a pak…
Světlo. Normální světlo.
Opět měla hmotnost. A ta hmotnost se zřítila na podlahu, ramenem udeřila do země a s bolestnou jasností si pohmoždila bok a na okamžik mohla jen ležet s očima zavřenýma a popadat dech v nečekaném tichu. Ohnula prsty, a jako by ten prostý pohyb obnovil dotek jejího manžela. Cítila teplo jiného těla u boku, slyšela horečné dýchání a jemné lapání po dechu v šoku a musel to být Remus, musel…
Otevřela oči.
Remusovy oči se setkaly s jejími.
Ale nebyly v Remusově tváři.
Cože?
Ne, ne, ne, to není správné. Byly to Remusovy oči, tak Remusovy, ale mladý muž ležící vedle ní rozhodně nebyl Remus. Ano, něco v něm se povědomě rýsovalo, ale byl příliš mladý a usmíval se příliš široce a vlasy měl příliš tyrkysov…
Tyrkysové?
A zíral na ni. Nevěřícně, nedůvěřivě na ni zíral.
S radostí. Nefalšovanou radostí.
Kdo to, sakra, je?
Ale najednou ten úsměv povadl. Jeho oči ji opustily a rozhlédly se po místnosti – té podivné místnosti, v níž se nacházela, která nebyla v Bradavicích – hledal a nic nenašel. Hrůza, pomalá a strašlivá se začala rozšiřovat po jeho tváři.
„Kde je?“ slyšela jej šeptat. „Mělo to fungovat. Fungovalo to. Ale kde je on?“
Srdce jí naplnil chladný strach, když zvedla hlavu z podlahy. Jeden pohled je změnil na kus ledu.
Protože se ocitla zde, ať už to bylo kdekoliv, v této podivné místnůstce s červeně zářícím portálem a smetanovými zdmi. A zjevně ji doprovázel i ten podivný mladík.
Ale byla sama.
Po Remusovi nebylo vidu ani slechu.