Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 11., část 1. Co věděli
„Charakter je určován spíše nedostatkem určitých zkušeností než těmi, které člověk má.
Friedrich Nietzsche
-
Hermiona si kdysi slíbila, že už se k bezútěšným zdem tohoto místa víckrát nepřiblíží. A přesto se zde ocitla; téměř rok po své poslední návštěvě dobrovolně a bez váhání vykročila do temnoty. Výkřiky vězňů dolehly k jejím uším, když byla ještě pár set metrů daleko. Harry, jdoucí jí po boku, sebou trhl. Aniž by na něj pohlédla, položila ruku na jeho chvějící se předloktí.
V dálce se objevil Azkaban.
Před impozantními zrezivělými dveřmi se setkali se strážným, starým mužem, vyzáblým jako tyčka. Nic neřekl. Nepotřeboval se ptát, kam mají namířeno, její postavení a činy byly v kouzelnické společnosti všeobecně známé – o to se Denní věštec postaral.
Tentokrát se nedívala do cel, dokud nedošli k cíli. Koutkem oka viděla, že Harry nedokázal přestat zírat. Kdyby vězni byli schopní vidět skrz zdi jejich cel, mnoho z nich by se posadilo a zíralo na ně taky, pomyslela si. Proklínali by ho nebo velebili? Nedokázala se rozhodnout.
Obešli roh. Slyšela, jak se Harry syčivě nadechl skrz zaťaté zuby. Vězeň seděl tváří ke zdi své cely, oblečený pouze v obvyklém potrhaném a špinavém vězeňském mundůru a bledší, než jakákoli lidská bytost, kterou kdy viděla.
Bylo to poprvé, co Harry viděl tohoto muže od noci, kdy byl jeho hrdina – Brumbál – uvržen v nicotu.
Hermiona promluvila jako první, protože měla pocit, že Harry toho nebude schopen. „Profesore?“
Hlava Severuse Snapea sebou trhla směrem, odkud zazněl hlas bez těla, ale neřekl nic. Měla dojem, že se rozhoduje, jestli je hlas skutečný, nebo výplodem jeho narušené mysli.
„Tady je Hermiona Grangerová a Harry Potter. Máme… ach… přišli jsme vám říct nějaké novinky.“
Nyní si získala jeho pozornost. Mírně se posunul a přimhouřil oči. „Harry Potter, říkáte? Co by ode mne mohl chtít, slečno Grangerová?“
Po pár okamžicích překvapeného rozmýšlení Harry chladně odpověděl. „Chci vědět, jestli je pravda to, co Hermiona říkala o své loňské návštěvě. Chci vědět,“ tady jeho tón zhořkl, „jestli jste zabil Brumbála, protože jste chtěl a váš Pán zla to očekával… nebo z nějakého jiného důvodu.“
Hermiona se k němu rychle obrátila a spěšně mu do tváře zašeptala: „Sklapni, Harry. Naštveš ho.“
Harry mlčel, ale zjevně z toho neměl radost. Hermiona se otočila zpět k bývalému profesorovi a pohlédla na něj s netečným výrazem ve tváři, i když si uvědomovala, že ji nemůže vidět. Snape na ni upřeně hleděl, ačkoli tu byla pevná zeď, skrz kterou neviděl, zatímco ona ano. Značně ji to zneklidňovalo. Během Harryho výbuchu mlčel a nezdálo se, že by se chtěl bránit.
Zhluboka se nadechla a spustila jasným, věcným tónem. „Nejdříve bych vás chtěla informovat o některých událostech, které se odehrály během loňského roku. Čtvrt roku po mé návštěvě, tedy před přibližně devíti měsíci, se ministerstvu přihlásili tři dříve neznámí svědci údajných zločinů Milese Bletchleyho, Amycuse Carrowa a Georgiany Diggoryové. Jak je vám známo, všichni tito vězni byli v situaci nápadně podobné té vaší. Poslali je do Azkabanu bez soudu kvůli zjevné zrůdnosti jejich zločinů. Jak vyšlo najevo, svědkové, blízcí jednoho z těch tří vězňů, jim mohli poskytnout alibi na většinu ze skutků, kvůli nimž je sem ministerstvo poslalo. Protože před objevem těchto nových skutečností už byli vězněni dlouho, byli všichni tři propuštěni. Domnívám se, že konkrétně Georgiana Diggoryová se zcela vrátila ke svému životu před krátkým fušováním do temného umění a žije se svou pětiletou dcerou a churavějícím manželem v klidném koutku Suffolku.“
Snape přijal tuto informaci zamyšleně a s oživeným výrazem své nažloutlé tváře. „No a? Jistě jste navážila tak dlouho cestu jen proto, abyste mi sdělila toto? Pokračujte... ano... jen dál a dál.“
Harry vedle ní se zamračil a diskrétně jí šeptl do ucha: „Není..?“
„Ach, věřím, že je zdravý... myslím, že ho jen trochu popletlo tohle místo. Pár měsíců na svobodě a bude zase jako rybička, jen trochu nevrlejší než obvykle.“
„Slečno Grangerová! Stále mám... ano, spoustu času, ale nikdy jsem nebyl skutečně trpělivý člověk,“ ozval se Snape z cely.
„Omlouvám se. Každopádně jsem si po vyslechnutí této zprávy začala jasněji vzpomínat na naše loňské setkání. Velmi přesně jsem si pamatovala vaše slova, týkající se Brumbálovy vraždy.“
Neušlo jí, že úšklebek, který po jejích slovech přelétl Harryho tvář, byl věrným odrazem Snapeovy grimasy. „Začala jsem uvažovat, jestli té noci na Astronomické věži bylo všechno tak, jak to vypadalo. Šla jsem za Harrym a zopakovala mu, co jste řekl. Zdráhal se mi uvěřit...“ Pohlédla na Harryho, který se mírně začervenal. ‚Zdráhal se‘ bylo slabé slovo. Ve skutečnosti na ni téměř deset minut zuřivě řval, zatímco ona seděla a čekala, až se mu rozsvítí v hlavě. „Ale nakonec...“
... po třech měsících...
„...začal zvažovat možnost, že se ministerstvo ve svém úsudku unáhlilo. Šli jsme spolu na ministerstvo a podali žádost o zahájení řízení ve vašem případu. Vzali v úvahu několik věrohodných a naše podezření podporujících důkazů, přednesených Harrym a mnou, ale teprve minulý týden se dohodli, že vám poskytnou přelíčení. Podle mého názoru hodně opožděně.“
Ticho. Snape seděl a zíral do zdi. Odkašláním si pročistil krk a promluvil sotva slyšitelným hlasem, v němž zazněla první skutečná emoce, kterou pravděpodobně cítil od svého uvěznění. „Proč?“
„Protože jsem vás znala. My všichni, ve škole. A nemyslím si, že jste tak bezcitný, abyste chladnokrevně zavraždil muže, který vám zachránil život, jen proto, abyste si získal Voldemortovu přízeň. Možná jste studený a zlomyslný, ale ne chladnokrevný vrah. A můžu potvrdit, že během těch šesti let, které jsme strávili ve škole, jste ho skutečně respektoval. Jste dobrý herec, o tom není pochyb, ale nejste tak dobrý. Harry je stejného názoru.“ Aby to potvrdila, nabrala loktem Harryho do žeber.
„Ano,“ řekl jmenovaný skrz zaťaté zuby, stále naštvaný a podrážděný z přítomnosti svého kdysi zapřisáhlého nepřítele.
A Snape, muž, který sotva kdy projevil vděčnost byť jen jediné osobě, neřekl víc než „děkuji vám“, a absolutně nehybně zíral do zdi, po tváři mu stékaly slzy. Brzy nato Harry s Hermionou odešli.
-
Když Hermiona přemýšlela o událostech minulého roku, ráda si připomínala jen to dobré. Těšilo ji vzpomínat, jak Harry konečně požádal Ginny o ruku, uprostřed dobromyslných fanfár typu „to ti to trvalo!“ a „už bylo zatraceně na čase!“ a „ach, drahoušku Harry, už jsme si nějakou chvilku mysleli, že jsi jeden z té ‚jiné sorty mužů‘, jestli víš, co tím myslím!“ Ráda vzpomínala, jak Molly přestala prostírat stůl pro tři lidi navíc. Ráda vzpomínala, že konečně našla, co by mohla dělat, a že se jí téměř přestalo zdát o dvou tělech v trávě, o dvou lidech, které kromě Rona milovala na světě nejvíc.
Nerada vzpomínala, jak se na zásnubní hostině Harryho a Ginny opila tak, že nedokázala stát na nohou a pořád jí padala ramínka jejích šedých šatů. Harry ji musel odnést ven a přenést ji do jejího bytu. Nerada vzpomínala, jak mu vybreptala celý příběh, celý ten příběh, než mu pozvracela stogaleonový oblek. Že zavolal i Ginny a oba s ní zůstali celou noc. Nechtěla vzpomínat, že si nechali ujít svůj večírek, a když se ráno probudila s prudkými bolestmi hlavy a pachutí po zvratcích v ústech, Harry se podíval do jejích prázdných očí a s hněvem ve tváři řekl: „Zabiju ho. Já ho zabiju.“
To byl její pád, její dno, a ona to nenáviděla.
Také nerada vzpomínala, že stále, každou noc sní o Ronovi, o jeho útěku a jejím pronásledování. A také na to, že i o něm teď snila.
Takže se většinou snažila nemyslet na minulost, ale zvídavým okem čelit budoucnosti.