Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/2/
Rating: 9+
PA: Mockrát děkuji všem, kteří komentovali. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo přeje Remusovi a Tonksové lepší konec. Další díky musí patřit opět mé Veselé chase intrikujících asistentů, obzvláště aftertherain za návrh použiti Felix felicis, když jsem si naříkala, jak jen, hernajs, má Teddy provést všechny své úžasné triky, aniž by to vypadalo nereálně…
Kapitola 1. Sliby
Teddy dumal, že právě pro takovéto chvíle by se mu rozhodně šikla návštěva Rona Weasleyho. Opravdu cítil potřebu čerpat ze studnice nadávek.
Teorie ležící za jeho plánem byla solidní. Tím si byl jistý. Ale načasování, uskutečnění…
Zatraceně. Potřeboval být Harrym. Potřeboval být bohem.
Věděl přesně, co dělat. Věděl přesně, jak to udělat. Jen nevěděl, jestli může.
Posbíral rozházenou hromádku načmáraných poznámek, opřel se o opěradlo pohovky a na chvíli se nepřítomně zahleděl na římsu krbu. Dovolil si drobný, téměř omluvný úsměv směrem k obrázku rodičů, který tam spočíval. Zachycoval jejich svatební den, matka oblečená v bílých slavnostních šatech se svítivě růžovými kadeřemi neuvěřitelně zářila navzdory velké vínové skvrně, kterou si dokázala pořídit na jedné paži. Otec se také široce usmíval, i když poněkud nevěřícně nad nově nabytou manželkou. Byl oblečen ve staromódním hábitu se zlatým lemováním, který si půjčil, jak mu babička kdysi řekla, od ministra Pastorka, když ještě býval řadovým bystrozorem Kingsleym. Jednou za čas se obě postavy na obrázku otočily, zavěsily se do sebe a vyměnily si krátký, jemný polibek.
Teddy zavřel oči. Dobře. Boha potřeboval, protože to musí zkusit. Protože teď nemůže couvnout.
Slíbil jim to.
Dřív by možná dokázal couvnout před svým impulzivním a emotivním rozhodnutím porušit veškerá pravidla související s kariérou. A možná, postupem času, by učinil ten krok a přijal pravdu, že jsou rodiče v pánu a přestal by na tuto záležitost myslet. Možná.
Pokud by se Harry a Penelopa nerozhodli být tak laskaví.
Mysleli si, že je sklíčený. Poté co mnohokrát odmítl Harryho a Ginnyino pozvání na večeři kvůli práci přesčas, protože si chtěl ujasnit svoji teorii v knihovně na oddělení záhad, jednoho rána jej před prací navštívili a zahrnuli jej laskavými slovy plnými povzbuzení a neskrývané starosti. Když si Penny všimla, že po setkání s rodiči jeho výsledky spadly pod průměr, navrhla mu schůzku s poradcem u svatého Munga. Vůbec si neuvědomovala, že za jeho opožděnými termíny stálo experimentování v říši minulosti. Zjišťoval, nakolik může změnit tvar, než ucítí pole pasivity napínající se až těsně k prasknutí, což se projevovalo hučením v uších a pevným sevřením celého jeho těla. Dál nikdy nezašel – byl si jistý, že portál by zaznamenal porušení pole, a tím by víc než pravděpodobně přišel o jediný způsob, jak rodiče zachránit – ale ve chvílích největšího tlaku si byl jistý, že když se dotýká částí minulosti kolem, květin, zdi, krabičky na krbu, prsty neprošly skrz jako obyčejně, ale cítí to nejjemnější zabrnění.
Bylo to vzrušující. Bylo to děsivé.
Dokázal porušit to nejzásadnější pravidlo.
Nedotýkat. Neměnit. Nezasahovat.
On mohl.
Ale pokusí se o ten poslední, obrovský, neodvolatelný krok, který by mohl vyvolat pohybem bříšek prstů? Přebije nakonec strach z následků jeho žal?
Možná. Možná ne.
Ale to bylo nepodstatné. Ztratilo to důležitost toho dne, kdy přišli Harry a Penelopa, navštívili jej v domě, který kdysi patřil otcově rodině a teď připadl jemu, a nabídli mu zamýšlenou útěchu.
Přístup k portálu. Soukromý přístup po dobu tří hodin v noci o víkendech na tak dlouho, jak to bude potřebovat. Proč?
Aby sledoval rodiče. Ale aby nesledoval jejich smrt. Aby sledoval jejich život.
Harry, Merlin mu žehnej, za pomoci přátel, známých a vlastní minulosti sestavil seznam dat a míst důležitých okamžiků ze života jeho rodičů, chvil, kdy byli šťastní, kdy byli smutní, kdy byli prostě jen lidmi žijícími své životy. Aby je poznal, jak řekl Harry. Aby je viděl jinak než jako mrtvá těla padající z cimbuří. Doufal, že to pomůže.
Pomohlo. Jen ne tak, jak Harry doufal.
A tak Teddy sledoval, jak si přímo v tomto domě jeho otec, osamělé a izolované dítě, hraje, jak rozkvétá v Bradavicích ve společnosti věrných a rozpustilých kamarádů. Sledoval svoji matku, jejíž vlasy se stále měnily jako jeho, jak se v domě, v němž vyrostl, dobatolila k židli a rozplácla se na koberec a babička, tak mladá, ji zvedla a se smíchem ji políbila na otlučená kolínka. Viděl, jak si otec užíval práci v Bradavicích, matčinu euforii, když prošla bystrozorskými zkouškami. A pak viděl, jak se potkali.
Nezazněly fanfáry, nevystřelily ohňostroje. Prosté setkání Fénixova řádu na Grimmauldově náměstí. Jeho matka, roztomile ustaraná, přinesla žertovný dárek vlasového tonika pro svého rozcuchaného bratrance, bývalého trestance. Pak jí dodal jistotu bratrancův tichý přítel, zachytil ji, když zakopla, a smál se s ní, dokud její rozpaky a nervozita nepominuly. A pak to nejděsivější slovo ze všech – vlkodlak – přišlo na přetřes; viděl, jak instinktivně ucouvla, viděl, jak se otcův výraz napjal, ale následně jak matčinu tvář prozářilo odhodlání, kterému se nedalo hned rozumět. A pak zavtipkovala, on se smál spolu s ní a pak zase spolu rozprávěli, smáli se a uvolnili se a ke konci večera se bok po boku svíjeli smíchy, když na Siriuse Blacka, změněného ve velkého černého psa, použili vlasové tonikum a jemu vyrašila ohromná patka.
Trápilo ji, že je Remus vlkodlakem. Ale to jí nestálo v cestě za jeho poznáváním. Nebránilo, aby jej začala mít ráda.
A později, aby jej milovala.
Teď prodléval mimo čas ve dnech, které mu Harry poskytl, spekuloval, objevoval jejich životy na Grimmauldově náměstí, sledoval, jak žili den za dnem. Viděl je smát se a žertovat s ostatními členy Řádu, zůstávat vzhůru dlouho do noci s vtipy a chaosem způsobenými Siriusem Blackem. Viděl, jak téměř podvědomě jejich pohledy směřují na sebe a jejich vzájemná společnost je probouzí k životu, jak to nikdo jiný nedokázal. Viděl, jak na sebe spoléhají, jak vzrůstá jejich důvěra, jak spolu sdílí to, co s nikým jiným.
Viděl jejich první polibek.
Otec byl tak nejistý sebou, tím vším, jestli to, co dělají, je opravdu dobrý nápad. Ale matka, ach, byla tak odhodlaná. Jejich city a vztah, nejdříve tak nesmělé, ale nicméně nezpochybnitelné, vzkvétaly, rostly a nakonec je zcela pohltily.
A jakmile uběhlo pár měsíců, počet Teddyho zdvořilých stáhnutí se, aby jim ponechal soukromí, vzrostl mimo vší kontrolu. Jisté věci by žádný syn neměl nikdy vidět.
Ale ta radost nevydržela dlouho.
Viděl je uzavřít Grimmauldovo náměstí, oba žalem zničené, truchlící nad ztrátou tolik milovaného bratrance a přítele. Už tehdy zpozoroval, že se jeho otec odcizil. Věděl, že následující rok strávili odděleně, že se otec snažil ušetřit matku života ve stínu lykantropie, ale nikdo netušil, kde a jak probíhal jejich vztah v těch náročných časech. To tajemství bylo ztraceno, zůstalo jen v jejich vzpomínkách. Teddy zdráhavě upustil od svého průzkumu, aby se vrátil k poznámkám.
Bradavická ošetřovna. Šel jim v patách po nečekané konfrontaci, sledoval, jak mlčky seděli u jezera, dokud se otec mírně, tiše, dobrovolně nepoddal. Pak je sledoval na svatbě, vstoupil do scény z fotky, která stála na krbu, a zjistil, že za tu skvrnu od vína mohl otec (políbit matku zezadu na krk, zatímco držela sklenici s vínem, zjevně nebyl dobrý nápad). Vrátili se do domu, který teď byl Teddyho, do domu, který mu odkázali v závěti, a do kterého se přestěhoval po dokončení Bradavic. Zachytil je v okamžiku, kdy zmizeli nahoře. Teddy se diskrétně stáhl. Bylo to někdy kolem července a Teddy rozhodně uměl počítat. Nikdo by neměl být svědkem vlastního zplození.
Posunul se. Viděl otcovu hrůzu a radost, nevíru a zděšení, když na něj vybalila novinku o těhotenství. Sledoval, jak se začal ztrácet, až uprchl, aby nemusel čelit vyhrůžkám smrti a ústrkům, kterými trpěla jeho manželka poté, co se za něj provdala, stigmatu, kterého se jí dostalo kvůli těhotenství. Padlo na něj příliš zbytečné viny, aby ji unesl. Sledoval prudkou facku, kterou matka udělila otci po jeho návratu, a sledoval, jak jí položil ruku na břicho a přísahal na život jejich dítěte – na Teddyho – že už je nikdy neopustí. Viděl je spolu, jak postupovalo těhotenství, šťastné navzdory světu kolem, který se rozpadal.
Viděl vlastní narození.
Bylo to krvavé. A… oj. Byl rád, že není ženou. A to léčitelka matce řekla, že to proběhlo snáze, protože je metamorfomágem.
Jestli tohle bylo snadné… No nazdar.
Ale byl to ten následující okamžik. Otec měl stejný výraz nevěřící radosti, který viděl na svatbě, matka zářila navzdory vyčerpání, seděli na posteli bok po boku a chovali své dítě, chovali jeho… A přestože věděl, že si nic takového nemůže pamatovat, téměř cítil jejich doteky, jejich lásku, tlak matčiných rtů na jeho čele, hlazení otcovy ruky po pomalu světlajících vlascích…
A tehdy to věděl.
Miloval je.
Nikdy je nepoznal. Ale sledoval je a láska se do něj vplížila tak postupně, že si ji uvědomil až teď.
Byli to jeho rodiče. A taky jej milovali, viděl to, cítil to…
Musel je zachránit. Musel.
Věděl, že ho nemůžou slyšet. Ale bylo mu to jedno.
„Mami, tati,“ tiše oslovil dvě postavy schoulené s jejich miminkem na posteli. „Zachráním vás. Dám vám život, jaký byste měli mít.“ Zhluboka, odhodlaně se nadechl. „Slibuju.“
A proto Teddy Lupin dospěl k tomu, že teď seděl na pohovce ve svém domě… domě jeho rodičů… jeho rodiny, držel složky plné poznámek a zoufale potřeboval stát se hrdinou, bohem, nebo tím největším šťastlivcem na světě.
Musí zajistit, aby všechno vyšlo. Prvním zájmem bylo nenarušit historii, protože věděl, že aby věci pokračovaly, jak měly, lidé musí najít těla. Harry, jak bylo známo, je viděl mrtvé. Tak jako tolik dalších. O tři dny později byli pohřbeni v Godrikově Dole. Takže byla nalezena těla.
Ale jak?
Nejdříve měl pochybnosti. Možná byli opravdu mrtví. Možná to zkusil a selhal. Možná těla pohřbená v těch hrobech skutečně patřila Remusi Lupinovi a Nymfadoře Tonksové.
Ale pak věnoval pozornost starému Bertu Krákorovi.
Albert Krákora byl jedním z nejdéle sloužících na oddělení záhad a rád vyprávěl příběhy. Teddymu vždy přišlo poněkud ironické, že tak užvaněný chlap pracuje v té nejuzavřenější části Ministerstva kouzel na pozici, na které měl zakázáno mluvit mimo samotné oddělení, ale to nikdy Bertovi nezabránilo v klábosení s kolegy, předávání historek o tomto či tamtom pokusu, vzácném objevu, neobvyklém použití kouzla či lektvaru, převratu v magii a vzniku nové pravdy. Sekce historických záznamů se mu stala snem, který se stal realitou – konečně všichni chtěli slyšet o tom, co viděl. A když se jednoho odpoledne Teddy posadil u svého stolu v kanceláři a začal kompletovat poznámky z ranní expedice na akci Smrtijedů na světovém famfrpálovém turnaji v roce devatenáct set devadesát čtyři, Bert napochodoval s impozantním zubením a prohlásil světu: „Věděl jsem to!“
„Věděl co?“ Dennis Creevey byl po svém návratu z dovolené mlčenlivější než obvykle, ale stejně se na Berta usmál a nabídl mu šálek kávy ze samoohřívací konvice v rohu.
„Kornelius Popletal.“ Bert se bodře napil kávy a usadil se na roh Teddyho mahagonového stolu. „Zfalšoval svoji smrt.“
Teddy na něj jen zíral a nebyl samotný. Ze všech rohů místnosti se ozývaly překvapené výkřiky.
„To ne!“ zvolala Rose Zellerová, přátelská čarodějka s kaštanovými vlasy, těsně po třicítce, která si Teddyho vzala pod ochranná křídla, když hned po škole přišel na oddělení jako učedník. „Jak? Vždyť vypadl mrtvý z krbu cestou na výslech kvůli korupci, ne? Skoro celé ministerstvo vidělo jeho tělo! Ve Věštci byly fotky!“
„Ale nebylo to jeho tělo, že?“ Berta zdobil nezaměnitelný úsměv muže s novinkami ke sdílení, které budou všichni chtít slyšet. „Replikační kouzlo. Jedno rychlé Geminio a měl sebe jako falešnou mrtvolu, kterou šoupl do krbu. Pak vypil mnoholičný a přenášedlem se přesunul do Jižní Ameriky. Pravděpodobně tam je stále.“
Ozvala se další zalapání po dechu a zvolání šoku a hnusu.
„Ne!“
„Děláš si srandu!“
„Ten vychytralý špinavec!“
„Jak to, že mu to prošlo?“ protnul všechny ty pochybnosti Teddy a téměř svůj hlas nepoznával. Mysl mu najednou pádila. Může to být to, co potřebuje, může…? „Myslím tím, copak nikdo nepoznal, že to ve skutečnosti není on?“
Bert pohlédl přes rameno a laskavě se usmál na mladého muže s momentálně nachovými vlasy, na jehož stole seděl. Teddymu občas docela vadilo, jak se starší členové oddělení k němu chovali jako k dvanáctiletému synovci, kterého na své pracoviště adoptovali. Nejvýrazněji se mu tohoto přístupu dostávalo od těch, co znali jeho rodiče. Ale jestli mu lichocení dopomůže k odpovědím, tentokrát by mohl být tento postoj snesitelný.
Usmál se s co nejfalešnější nevinnou upřímností, až se sám sobě hnusil, což dodalo barvě jeho tvářím. Bert se na něj laskavě rozzářil.
„Ach, mladý Lupine!“ zvolal a jednu ruku přátelsky připlácl na Teddyho rameno. „To zajistí replikační kouzlo. Sešli je na něco a dostaneš perfektní kopii toho, čeho ses zrovna dotkl. Ta kopie samozřejmě nevydrží navždy a nebude tak úplná, ani nebude mít magii, ale na krátkodobé ošálení stačí. Ale když kouzlo sešleš na osobu…“ Nadechl se skrz zuby. „Dostaneš kopii těla, dokonalou fyzickou kopii, od obočí až po roztřepení hábitu. Ale bude bez života. Duši zkopírovat nemůžeš.“ Zavrtěl hlavou. „A s tím replikační kouzlo nereaguje dobře. Kopie by měla být dokonalá, ale není. Nemůže. A asi za týden se tato kopie rozplyne, selže, až zbude jen hrstka prachu.“ Zavrtěl hlavou. „Není divu, že paní Popletalová trvala na tom, abychom ho dostali pod zem tak rychle. Nechtěla, aby vybuchlo jeho krytí, že? A pak, samozřejmě, se přestěhovala do Ria, aby byla co nejdál všem těm vzpomínkám…“ pohrdavě si odfrkl.
„Impozantní zmetek,“ zvolal Dennis procítěně a setkal se s přikyvováním všech v místnosti. „Pravděpodobně by dostal jen pár měsíců v Azkabanu za to, že byl zkorumpovaným idiotem toužícím po moci, ale teď bude mít na krku i bránění spravedlnosti. A po všech těch blábolech čelení osudu s odvahou. Kdyby nebyl tak odhodlaný zakrýt pravdu o Vy-víte-kom…“
„Lordu Voldemortovi,“ zasáhla Lucy Brightwellová, dvacetiletá plavovlasá čarodějka. Mezi mladšími a staršími členy většiny kouzelnického světa probíhal spor, které jméno je vhodné pro dávno mrtvého nepřítele.
„Cokoliv.“ Dennis tu starou diskuzi odmávl rukou. „Předpokládám, že jsi ho zastavil, Berte?“
„Rovnou jsem poslal Rajeshe se zprávou k Hermioně Weasleyové. Počítám, že zanedlouho pár bystrozorů zamíří do Brazílie na expedici pro ulovení Popletala. Snad bychom jim měli poskytnout dávku Felix felicis, je to velká země. Možná bychom ho měli přeposlat z laboratoře, co?“
Ostatní se seběhli kolem Berta, poplácávali jej po ramenou a gratulovali k tak opožděnému přispění ke spravedlnosti. Ale to už Teddy neposlouchal. Replikační kouzlo… Perfektní, ale neživá kopie, která vydrží týden, než se rozpadne… A jeho rodiče byli pohřbeni jen tři dny po…
Plán se poté vyloupl. Portálem nemohl vzít hůlku, aby na sebe seslal kouzlo, protože portál nedovolil průchod s hůlkou nebo kouzelnými úpravami na procházejícím. Pamatoval si den, kdy Lucy dorazila do práce s vlasy složitě zakouzlenými, protože měla po práci rande. Vzteklá se vynořila z portálu, když ji jeho magie připravila i o to poslední sponkové kouzlo.
Takže tak k tomu došlo. Nyní Teddy stále seděl na pohovce a v rukách žmoulal poznámky. Musel jen vstoupit do minulosti, zaujmout pozici na místě, kde mají rodiče zemřít, přeměnit se, dokud nezlomí pole pasivity, sáhnout, vzít hůlku od rodičů a modlit se, že mu bude fungovat. Dál musí seslat Geminio na oba, popadnout je a aktivovat amulet, pomocí něhož se portálem vrátí do současnosti.
Pak už by se nemělo nic zvrtnout…
Harry. Bůh. Největší šťastlivec na světě.
Nic z toho Teddy nebyl.
Pokud…
Počkat…
Bert Krákora kecnul na jeho stůl a smál se, když mu tleskali za odhalení Popletalovy zbabělosti. ...zanedlouho pár bystrozorů zamíří do Brazílie na expedici pro ulovení Popletala. Snad bychom jim měli poskytnout dávku Felix felicis, je to velká země. Možná bychom ho měli přeposlat z laboratoře, co?
Felix felicis.
Felix felicis.
Největší šťastlivec na světě.
A nějaký měli v laboratoři oddělení záhad. Bert to zmiňoval. A Bert by to měl vědět, Bert mluvil s každým, vyčmuchal všechno…
Kdyby se mu podařilo obstarat si lahvičku, jen jednu…
Pak by se to mohlo povést. Mohl by to udělat hned. Mohl by to udělat dnes večer…
Penny řekla, že portál může použít každou víkendovou noc. Už dřív se vracel domů a zase tam. Nikomu nepřijde jeho přítomnost podivná…
Teddy se zhluboka nadechl, přeběhl pohledem po fotkách na krbu a v duchu si promítl vše, co viděl z jejich života. Mohl by to dokázat. Dnes v noci by to mohl dokázat.
Byl připravený?
Zíral na obrázek. Usmívající se rodiče se políbili.
Ano. Byl.
Upustil poznámky na stolek, vstal a zhluboka se nadechl.
„Seber se, Lupine,“ vynadal si rázně. „Je to tu.“
Jako by mu ruka nepatřila, když sáhl do nádobky na krbu, popadl hrst zeleného prášku a hodil jej do ohně. Vyskočily vysoké, zelené a silné plameny.
Teddy vstoupil dovnitř.
„Ministerstvo kouzel!“
A se zahučením zmizel.
Bez návratu.
ooOOoo
„Teddy! Teddy Lupine!“
Viktorie Weasleyová neměla nejlepší náladu.
Slíbil jí to. Slíbil. Usmál se a ujistil ji, že ano, samozřejmě v pondělí večer přijde do domu jejích rodičů a počká, až se s nimi ona vrátí z týdenního výletu u grandmere a grandpere ve Francii, který dostala dárkem za ukončení studia v Bradavicích. A přestože jí přišel trochu pobledlý, když se krátce setkali u spěšného vlaku, přestože ji znepokojil neurčitý tón jeho dopisů z posledního měsíce či dvou a podivné pohledy jejích rodičů a příbuzných, které si mezi sebou vyměňovali, kdykoliv se objevilo jeho jméno, nikdy by o něm nezapochybovala.
Dokud se nezapomněl ukázat. Nečekal na ni. Ani nepřišel.
Papa se jí snažil vysvětlit, že toho má teď Teddy hodně na přemýšlení, ale že není na něm, aby vysvětloval co přesně. Pro Viktorii to ale nebyla omluva. Slíbil to. A nesplnil.
A tak prošla kolem otce, popadla hrst prášku a zamířila přímo do Teddyho domu.
V obývacím pokoji nebyl. Rozvzteklená Viktorie opět zakřičela jeho jméno, vtrhla do kuchyně a pak do staré pracovny, aby následně prosvištěla schodištěm. Když se vrátila do přítelovy prosté haly, vztek už ji opouštěl. Jakmile vyšla ven, aby se ujistila, že není na zahradě, začala mít strach. Kde je?
Možná se zpozdil v práci a musel jít ke své babičce. Ale nedal by jí aspoň vědět? Na okamžik ji napadla pomíjivá, hrozná myšlenka. Mohl být někde ve společnosti, ve městě s jinou dívkou, dívkou, kterou měl raději než…
Ne. Ne. Teddy takový není. Znala ho. Není.
A ani by bez dobrého důvodu neporušil svůj slib.
Papa řekl hodně na přemýšlení. Ale co? Co ho natolik rozptýlilo, že zapomněl na slavnostní slib své dívce?
No, tady nebyl. A ani odpověď. Ale musí o něm slyšet, potřebuje vědět…
Vzkaz. Nechá vzkaz. Koneckonců se k ní dříve či později bude muset vrátit.
Na stolku u pohovky ležela hromada popsaných a pokrčených papírů. Sakra, třeba najde nějaký čistý…
Viktorie papíry zvedla. A ztuhla…
Na chvíli mohla jen zírat, oči se jí vpíjely do slov, kterým nedokázala uvěřit, pochopit. Pak pomalu, nevěřícně oči zvedla a upřela je na zarámovanou fotografii na krbu.
Jeho rodiče.
Teddy se chystal…
„Ach, Teddy,“ zašeptala. „Teddy, ty idiote, vždyť tě zavřou a za tebou zahodí klíč…“
Musela jej zastavit. Musela to někomu říct, najít způsob…
Ano. Ano. On bude vědět, co dělat.
S poznámkami stále v rukou doklopýtala ke krbu, popadla letaxový prášek a hodila jej do ohně.
„Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct!“