Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 10. Občanská válka
Poznámka autorky: Ano, konečně jsem se umoudřila a změnila jsem rating. Tento příběh je nyní M pro dospělé, i když to není moc tvrdé M... no, podívejte se sami.
-
„Celý život je spor kvůli chuti a ochutnávání.“
Friedrich Nietzsche
-
Hermiona se skrz páru podívala do zrcadla, zamženého a pruhovaného orosením, které způsobilo, že obrys jejího těla se zdál rozmazaný a nejasný. Viděla jen bledé skvrny, lehce zarůžovělé horkem ze sprchy. Zdálo se jí, že vypadají podstatně lépe než to, co by viděla, kdyby v koupelně nebylo teplo a vlhko. V mlhavém světě, daleko od všech ostatních, se světlem tlumeným párou a ostrými liniemi rozostřenými, mohla zapomínat nebo vzpomínat, jak se jí líbilo.
Už dávno se rozhodla, že v boha nevěří. Na začátku války, kdy se začaly hrnout první zprávy o mučení a vraždách nevinných, kdy se zdálo, že čas znehybněl před bolestí jiného tragického hrdiny, který hrdinou vůbec nebyl, strávila jednu bezesnou noc přemýšlením, zachycená mezi tradicí, zuřivostí a odhodláním. Ráno vstala z postele rozhodnutá, že svou věrnost nevyplýtvá na boha, který dovoluje takové věci. Nechtěla věřit, že existuje něco tak krutého, že toleruje příšernosti, o kterých slyšeli každý den, aniž by to zasáhlo.
A tak skončila její nevinnost.
Nebyla nijak zvlášť nábožensky založená, aby s tím teď začínala. Její rodiče byli ta sorta presbyteriánů, která vážila dlouhou cestu do sousedního kostela možná jednou za dva měsíce. Až do té neklidné noci však věřila, že bůh existuje. Od války bylo všechno jinak.
Hermiona zírala na svůj odraz.
-
Právě si natahovala měkké flanelové kalhoty a obnošené tričko, když se jí všechno vrátilo. Posadila se na postel a složila hlavu do dlaní, zplihlé vlasy, ze kterých odkapávala voda, jí visely kolem tváře.
Nic. Na okamžik blažené nic. Přivítala to a stáhla se do sebe.
Uvolnění.
Pak spatřila jiskry a její smysly se otevřely.
Nebyl něžný. Musela ohnout záda na stůl, aby se mu mohla přizpůsobit. Vlhkost na jejich tvářích splynula a náhle ani nevěděla, kdo z nich byl opravdu zlomen.
Chutnal chladně a ona se v něm ztratila. Zdálo se, že jejich těla, jen iluze a energie v obrovském spektru všeho, se spojila v jedno a on ji tvrdě líbal.
Konečně se vše vrátilo do reality, zasáhlo ji to dostatečně na to, aby se zarazila a rukama ho odtlačila. Žádné další plané sliby, protože to už by nevydržela. Vyrazil ze sebe hluboké zamručení, jako by ho mučili, ale odstoupil od ní.
„Já nemůžu... Já jen...“ nedokázala doříct a uprchla jako malé dítě.
-
Usnula v jedenáct hodin, vlasy měla ještě vlhké. O třicet sedm minut později zazněl zvonek a ona se probudila. Posadila se, spustila nohy z postele a pokoušela se rozhodnout, jestli ten hluk byl nebo nebyl součástí snu. Ale pak se ozvalo rytmické bušení, pěst znovu a znovu narážela do jejích dveří, a to ji už skutečně probudilo. Popadla pepřový sprej a po tisící si přála, aby na dveřích měla kukátko.
Přistoupila ke dveřím bytu, svaly ji brněly v naději, že netrpělivý člověk na jejich druhé straně není vrah se sekyrou. Zahlédla svůj obraz v zrcadle v koupelně, kolem níž procházela. Zmuchlané oblečení, svěšená ramena, pod očima váčky a vlasy padající v zacuchaných kadeřích kolem tváře, protože neudělala nic, aby se vylepšila. Ale usoudila, že kdyby za dveřmi stál vrah se sekerou, asi by mu to bylo opravdu jedno.
Zhluboka se nadechla, otevřela a upustila pepřový sprej.
Draco Malfoy řekl: „Nemůžeš nás prostě nechat být.“
Vypadal stejně mizerně jako ona. Stejné váčky pod očima. Ucouvla, jen o krok, protože se zdál být úplně zdrcený. Pak zaskřehotala, neboť se právě probrala: „C-co tady děláš? Jak...?“
Neodpověděl, vešel dovnitř a přistoupil velmi blízko. Šel za ní, dokud nestála u zdi. Rozhlížela se na všechny strany – kromě jeho tváře – kam by unikla.
„Nemůžeš nás jen tak nechat být. Nefunguje to.“
Nakonec přestala panikařit, i když se jí dotýkal téměř celým tělem, a začala se soustřeďovat na jeho skoro šílený tón. Zoufale si přála mít svůj pepřový sprej.
„Nás?“ zeptala se velice potichu v naději na objasnění.
Prosím, ať to nejsou hlasy v jeho hlavě.
Dracovy velmi naštvané a ztracené oči zazářily. „Tvé zatracené studenty!“
Vydechla úlevou, než jí položil ruku kolem ramen tak, že zatlačil na její klíční kost. Vykřikla, i když to doopravdy nebolelo.
Viděla jen jeho. Byl tak blízko, že vnímala jen jeho tvář, linie ztvrdlé hněvem a zmatek.
„N-nechápu to, Draco... Pusť mě, prosím.“
Konečně si uvědomila, že je vyděšená, a strach ji zasáhl jako fyzická tíha.
Sklonil hlavu, potřásl jí a těžce dýchal nosem. A pak místo aby ji pustil, přitiskl se blíž, uchopil ji v pase a zvedl ji tak, že se vybledlého koberce dotýkala jen prsty u nohou. Přitiskl ji hrudníkem proti sobě, s očima v jedné rovině s jeho, a zachmuřeně se usmál.
„Byl jsem se projít v Příčné ulici. Snažil jsem se vyčistit si hlavu po tom, co se stalo dnes odpoledne. Nezabralo to,“ řekl trpce, šeptal jí to téměř do tváře a Hermiona zalapala po dechu obavami. „Prostě tě nemůžu dostat pryč ze své proklaté hlavy, víš?“
Řekl to, jako by to byla její chyba, a skoro se cítila, jako by se měla omluvit. Ale nedal jí k tomu čas.
„Všiml jsem si i jiné věci. Už nevím, jak jednat s lidmi. Vytvořila jsi pro nás svou představu o zatraceném vykoupení a nechala nás zahnívat v reálném světě. Řekla jsi nám, že to, co si myslíme, je špatné, ale nikdy jsi nám neřekla, jak to napravit, jak existovat bez toho, co jsme věděli celý náš život. Všechno je ksakru tak... rozvrácené. Občanská válka po revoluci, Grangerová.“
Nemohla pořádně dýchat a naprázdno lapala po dechu. Přes to všechno cítila lítost a zvedla zrak, aby mu pohlédla do očí. Dech se jí uklidnil, když se přestala bát. „Omlouvám se, Draco. Nevím, co jiného říct, ale je mi to všechno líto. Musíš vědět... musíš vědět, že tohle všechno jde k lepšímu a nakonec z toho vzejde nějaké dobro.“ Dál už se nedokázala soustředit a ztichla. Vnímala každou část jeho těla.
Byl první, kdo sklopil oči a tvrdě se k ní přitiskl. Byl první, kdo přitiskl své rty na její, ale ona nezůstala pozadu.
Tentokrát tu něco bylo. Žádná dokonalá blaženost, ale něco žhavého a prastarého.
Cítila jeho bezradnost, jeho zmatek a nenávist. Nenáviděl ji. Chtěl ji. Políbila ho, jako by neměla co ztratit. Rychle se k ní přitiskl a vklouzl jí rukou pod stehno, aby si její koleno položil kolem pasu.
Tam.
Hermiona prudce otevřela oči a jakoby cizím hlasem ze sebe vydala hrdelní zvuk. Draco vydechl mezi zuby, když jí přes tričko líbal prsa. Její slzy neustále padaly do jeho bledých vlasů. Už to bylo tak dávno, co toto dělala.
Ano.
Povedlo se jí přetáhnout mu košili přes hlavu, stejně jako to udělal on jí. Chtěla ho vidět nahého. Temně zamručel, když spatřil, že pod tričkem nic nemá. Neměla by kvílet jako děcko, když se dotkl její pokožky, tvrdě jí přitiskl ústa k ňadrům, jako by ji trestal. Cítila ho všude.
Nedokázala si vybavit, jak se stalo, že Dracovy kalhoty skončily omotané kolem jeho kolen a ty její, neelegantní, dopadly k zemi, ale brzy byla připravená, na hraně, na vrcholu; s nohama, vonícíma ze sprchy po meruňkách a broskvích, ovinutýma kolem jeho pasu. Jeho ruka mezi jejich těly ji přiměla k slzám. Zastavil se těsně před tím, než došlo ke zlomu, a ona se k němu přitiskla, bez dechu a zalykající se, s ústy otevřenými na jeho nahém rameni.
Jeho hlas jí drsně zazněl v uchu. „Řekni, Grangerová. Řekni, že to nechceš. Prosím.“
Ale ona nemohla. Nedokázala promluvit.
V očích měl něco těžkého, chladného a bezútěšného, když ji tlačil dozadu, aby se zase opírala o zeď, a konečně byla tam. Její záda se sama od sebe prohnula, pevně jako houslová struna, když se s ním začala pohybovat. Stále klel, i když s každým pohybem zasténal.
-
Později, když už se dostali do její postele a nevědomky shodili prostěradla, zmuchlaná a zapomenutá, na podlahu, Draco řekl něco jako: „Tohle nic neznamená, víš. Tohle nic není.“
A Hermiona vzdáleným způsobem odpověděla: „Samozřejmě. Samozřejmě, že není.“
Nebo něco takového.
-
Ron před ní prchal.
Hermiona snila.
Nedokázala ho chytit. Musela to vysvětlit.
Ron ji líbá, mezi nimi narůstá teplo.
Zatraceně, nedokázala ho CHYTIT.
Jak mohla zapomenout?
„Rone!“ Když se probudila, vydechla, chvíli ležela, aby se vzpamatovala. V prsou se jí šířila znechucená vina, zrada a nenávist.
Druhá strana postele byla prázdná, ale stále teplá.
Konečně se posadila a uviděla ho stát ve dveřích ložnice, oblečeného a upraveného, jako by k ničemu nedošlo. Byl dokonale vyrovnaný, zatímco ona se třásla na posteli, nahá a se slzami, které jí tekly po tvářích.
To není fér.
Natáhla se po povlečení na zemi a zakryla se.
„Volala jsi ze spaní jeho jméno.“
Hermioně došla trpělivost a jako mrcha, kterou občas byla, mu vrhla zpět do tváře jeho slova: „Ano, ale tohle nic neznamená, že?“
Málem sebou trhl a vypadal, že chce něco říct. Místo toho se otočil a odešel, zabouchl za sebou dveře a nechal ji tam.
Vůbec neplakala.
Znovu ho neviděla déle než rok.
Nic víc nečekala, říkala si.
-
„Budoucnost ovlivňuje současnost stejně jako minulost.“
Friedrich Nietzsche