Autor: Jess Pallas Překlad: Lupina Beta: marci Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/3688609/1/
Rating: 9+
Prolog – Sledování
Nedotýkat. Neměnit. Nezasahovat. Jen sledovat.
To bylo pravidlo, které, jak věděli, nemohli porušit.
Bylo to absolutno. Zákon. Každý nový zasvěcenec sekce historických záznamů odboru záhad: časová divize byl nucen zapsat si jej pevně do paměti, než mu bylo dovoleno vůbec strčit nos do království těch, o nichž se nemluví v devátém podlaží. Jeden po druhém zapsali své jméno do smlouvy, která je k tomu zavazovala, pod trestem bolestného pobytu v Azkabanu. Bylo přijato každé možné bezpečnostní opatření, až se věřilo, že není v ničí moci nepodřídit se, ať už dotyčný chtěl nebo ne. V kouzelnickém světě vždy neplatilo, že je něco nemožné, a divize s historií neriskovala.
Protože to byla jejich práce. Sledovat historii pěkně rozprostřenou. Pozorovat pravdu minulých událostí a vracet se s úhledně sepsanými poznámkami pro jejich učebnice dějin. Zahalení polem pasivity prostřednictvím amuletu, který mohl být sundán jen v přítomnosti, procházeli časovratným portálem do minulosti a jen jako neviditelní, nehmotní duchové proplouvali událostmi, sledovali a zaznamenávali minulost, do které se tiše odvážili. Pro průchod si nebrali hůlky, protože portál je zbavil veškeré magie i všech nepřirozených přestrojení, a oni procházeli zdmi a dveřmi a lidmi, aby odhalili pravdu skrytou ve vířící mlze času.
Řešili vraždy a zmizení. Sledovali události neposkvrněné politiky nebo aliancemi těch, kteří sepisovali učebnice dějin. To ministr Pastorek před dvaceti lety požadoval, aby toto oddělení našlo způsob, jak sledovat minulost, aniž by ji změnilo, aby zjistilo pravdu ležící za myriádami neznámých osudů a jednou provždy zajistilo, že lži a polopravdy, které tak dlouho sužovaly ministerstvo, budou odhaleny. Chtěl znát pravdu o minulosti, čistou a jasnou a chtěl ji vpustit do světa.
A tak před dvěma roky přišel na scénu portál. Trvalo dlouho byť jen zrekonstruovat prostý obraceč času poté, co byl poslední z nich zničen tehdy patnáctiletým Harry Potterem při jeho odvážném kousku na odboru záhad. Ještě déle trvalo sestrojit prostředek, který člověka vezme zpět ne hodiny, ale desetiletí. A čas se natáhl dál, když zápasili, aby tyto jednoduché přesýpací hodiny změnili na bránu, kterou tým nezaujatých pozorovatelů mohl vstoupit do jakéhokoliv času a místa a sledovat tak minulost nebo budoucnost, aniž by ovlivnili události.
Nedotýkat. Neměnit. Nezasahovat. Jen sledovat.
A když se k sekci historických záznamů připojil Teddy Lupin, když poslušně přikývl na pokyny, které obdržel, když podepsal smlouvu a s úsměvem přijal amulet, nikdy by si nepředstavil, že nastane den, kdy by chtěl smlouvu porušit.
To bitva o Bradavice otřásla jeho rozhodnutím.
Možná neměl chodit. Vedoucí jeho divize, Penelopa Weasleyová, si jej toho rána vzala stranou, aby mu tichým, chápajícím tónem oznámila, že od ministerstva dostali pokyn, aby začali prohlížet onu osudnou noc a určili přesně, jak a proč tolik lidí zemřelo. Jemně mu stiskla rameno a řekla, že pro všechny zúčastněné to bude tvrdý úkol, ale tvrdší pro ty, kteří toho dne ztratili někoho blízkého. Proto jemu a Dennisovi Creeveymu nabízí šanci vycouvat. Informovala jej, že Dennis ve skutečnosti odjel s manželkou na dovolenou. A samozřejmě věděla, že Teddyho přítelkyně Viktorie již za pár měsíců završí studia v Bradavicích. Možná by si měl vzít pár týdnů volno a naplánovat výlet na oslavu ukončení školy…
Což nastolilo základní otázku. Zůstane? Nebo by rád vycouval?
A Teddy se rozhodl zůstat.
Lhal by, kdyby tvrdil, že vyhlídka na sledování rodičů jej tehdy netrápila. Ale zároveň, jelikož je nepoznal, bylo těžké, opravdu těžké vidět je jako víc než jen jakýsi abstraktní pojem, cosi, co by mohlo být, prázdnou díru v životě, která občas zabolela, ale nebodala. Koneckonců nikdy nebyl sám – babička ho vychovala a milovala jako vlastního syna a co si pamatoval, Harry s rodinou a přáteli tu pro něj vždy byli a chovali se k němu jako k jednomu z nich. Molly – nebo tetička Molly, jak jí říkal od dětství – mu jednou prozradila, že jeho otec jí kdysi slíbil, že kdyby se jí nebo strýčkovi Arturovi během války něco stalo, dohlédne na jejich děti. A Molly Weasleyová a její rodina ten dluh splácela v naturáliích.
Občas bylo divné slyšet příběhy o rodičích, které jeho širší rodina tak dobře znala a on vůbec ne. Ano, babička mu převyprávěla mnoho dojemných příběhů o dětských dobrodružstvích a milostném životě jeho matky a Harryho dárkem k jeho sedmnáctým narozeninám byl výlet do myslánky, kde sledoval otcovu vysoce zábavnou hodinu o bubákovi v Bradavicích. To hlavně v něm vzbudilo zájem utvořit si představu o skutečné minulosti.
A navíc tu bylo tolik mezer v jejich společné minulosti. Kdy se zamilovali? Proč se do sebe zamilovali? Jací byli spolu? Nikdo nevěděl nic, až na krátké záblesky a náznaky – Harry i Molly Teddymu řekli, že pokoušet se nahlédnout do otcova emocionálního stavu bylo jako zkoušet špendlíkem provrtat žulu, a matka, obvykle tak vášnivá, respektovala jeho přání udržet vše mezi nimi. Začátek jejich vztahu byl zjevně jejich soukromou záležitostí, o které věděla Molly nejvíc a přesto tak málo. Sirius, Harryho kmotr, byl otcův důvěrník, ale Sirius, jako Teddyho rodiče, byl mrtvý a tudíž nepoužitelný k rozpředení jejich příběhu. A babička moc nepomohla – zdálo se, že matka nemluvila o svém vztahu ani s ní, dokud rozzářeně nenapochodovala před rodiče a neinformovala je, že se za dva dny vdá za sedmatřicetiletého vlkodlaka a jestli nechtějí přijít.
Věděl, že měli problémy. Nikdo se před ním nepokoušel skrýt pravdu. Ale zažili i dobré časy a jejich vzájemná láska vyhrála nad pochybnostmi a válkou. Nebyli ideály. Byli lidmi.
Abstraktními lidmi. Portréty. Příběhy. Lidmi, jejichž tváře a výrazy by měly být tak důvěrně známými, jejichž gesta a způsoby by měly být jeho každodenním životem, ale když se podíval do svého srdce, nenašel nic než fotografie, příběhy a vzpomínky jiných lidí.
Byli to lidé, o kterých věděl, ale neznal je. Nějak nebyli zcela reální.
A jestli na ně v minulosti natrefí, nebude se to lišit od myslánky, od poslouchání příběhů, od prohlížení obrázků. Nevrátí mu to dětství s rodiči. Nebudou reálnějšími.
Nebudou jeho.
Skutečně tomu věřil.
Mýlil se.
Dalšího rána sledoval umírání rodičů.
A byla to ta nejrealističtější věc, kterou kdy viděl.
Nechtěl sledovat právě toto. Ani nevěděl, že to bude ono místo. Věděl, že jejich těla byla nalezena na nádvoří mnohem dál, a proto předpokládal, že tam i zemřeli. Tak se to však nestalo.
Došlo k tomu nahoře na cimbuří. Na cimbuří, které si Teddy vybral ke sledování postupu obrů.
Podle zpoceného a dobitého otce a onoho Smrtijeda, když zuřivě vystoupali po schodech vedoucích nahoru z nádvoří, souboj trval už nějakou tu chvíli. Smrtijed, jehož Teddy z poznámek identifikoval jako Antonína Dolohova, téměř zoufale vrhl kouzlo na otce, který se kryl za pořádným kusem kamene padajícím nebezpečně blízko jeho hlavy. Nato vypálil kletbu. Dolohov vymrštěný dozadu upustil hůlku, která odrachotila z dosahu. Postup obrů doprovázely výkřiky a řev, vzduch kolem pročesávala kouzla, ale najednou se zdálo, jako by pro ty dva existoval jen tento okamžik.
„Vlkodlačí špíno!“ Dolohov se krčil u zdi a nezřetelný hlas mu zkreslovala krev řinoucí se mu z nosu a rtů. „Zvíře! Barbare!“
Otec ztěžka dýchal a jeho hlas, tehdy v myslánce tak jemný, byl zhrublý k nepoznání.
„A to říká chlap, který právě zavraždil dítě!“
„Mudlovského šmejda!“
„Dítě!“ To slovo otec přímo vyplivl. „Colina jsem znal. Učil jsem ho. A ty jsi ho skosil jako nic.“ Vrtěl hlavou. „To už se nesmí stát.“
Pomalu, uvážlivě zvedl hůlku třesoucí se rukou, ale neustoupil. „Co je moc, je moc. Avada…“
Ale dál se nedostal. V té chvíli kyj prvního dorazivšího obra dopadl na zeď, na které stáli.
Cimbuří se rozpadlo. V krupobití kamenů, prachu a letících balvanů Dolohov i otec zmizeli.
„REMUSI!“
Nevšiml si, že dorazila, ani si nevšiml, že proběhla jeho neviděnou, přízračnou postavou tak zapáleně, že jej málem roztočila. Zachytil mihnutí třepotajícího se hábitu a jemných hnědých vlasů, když se zoufale vrhla dopředu a popadla cosi, co neviděl, protože ve vzduchu vířil prach…
A pak, zázrakem, tam byli oba. Živí.
„Mám tě! Remusi, drž se, mám tě!“
A měla. Zapírala se proti puklému a poničenému cimbuří, horečně držela paži a táhla a táhla vší silou. Viděl, jak druhá otcova ruka plácla o zeď, viděl, jak se objevila jeho zaprášená a rozcuchaná hlava a jak na svoji ženu upřel pohled naplněný šokem, radostí i hrůzou.
„Co tu sakra děláš? Vypadni odsud a hned!“
Teddyho srdce se rozbušilo. Málem se rozesmál při pohledu na matčin výraz, když otce tahala za hábit poslední centimetry do bezpečí.
„Myslíš hned?“ zvolala hlasem o dvě oktávy vyšším. „Nebo až nejdřív zachráním tvůj zadek?“
„Záchrana mého zadku je fajn! Ty v bezpečí s naším chlapečkem je lepší!“ A s tím brbláním se otec vytáhl přes zbytky ochozu. Dýchal ještě namáhavěji než předtím. Pak k ní vzhlédl. Stále jej držela za ruku a pomáhala mu na nohy. Setkali se pohledy naplněnými koktejlem prosby, lásky a zoufalství tak mocným, že to Teddymu vzalo dech.
„Vypadni odsud,“ zašeptal. „Prosím.“
Kolem nich zuřila bitva, výkřiky, kouzla a krveprolití. Ale najednou, v tento krátký, nekonečný okamžik Teddy poznal, že vnímají jen jeden druhého.
A v ten okamžik si uvědomil, že jsou konečně pro něj skuteční.
„Avada kedavra!“
„Ne!“
To zašeptané slovo proniklo skrz jeho rty neúmyslně, neřízeně. Ale již bylo pozdě.
Na okamžik se zdálo, že se rodiče rozčeřili, a vržené kouzlo je uhodilo společně jako jednoho. Záblesk zelené omyl jejich těla a zbavil je života. Stále se drželi za ruce, když jejich těla přepadla přes okraj a zmizela na nádvoří pod nimi.
Na vzdálené straně rozšiřující se praskliny v bradavické zdi se vítězně šklebila zaprášená postava. Antonín Dolohov, se svojí hůlkou v ruce, se otočil a ztratil na tmavém schodišti.
Téměř zapomněl. Téměř si dovolil zapomenout, že měli zemřít. Zapomněl se a jen je sledoval.
Neviděl ani Dolohova, dokud se neobjevilo to kouzlo. Tolik se upnul na rodiče.
Ale byli spolu. A bylo to rychlé.
Kéž by jen v té chvíli zvedli zrak. Kéž by zahlédli Dolohova jen zlomek vteřiny dřív…
Jeho život, jejich životy. Tak jiné.
Za jediný okamžik rozptýlení zaplatili cenu nejvyšší. A on je ztratil navždy.
Sklopil oči a všiml si, že na místě, kde jeho rodiče jen před okamžikem stáli ruku v ruce, v krutém povětří bitvy víří na zemi cosi barevného. Opatrně se sehnul a podíval se blíž.
Byla to fotografie. Miminko. Miminko s tyrkysovými vlasy.
Byl to on.
Moment později obrázek popadl vítr a zvedl jej do vzduchu.
V ten jediný okamžik Teddy Lupin poprvé vážně toužil dát vše v sázku.
Chtělo by to jen tak málo. Jen vteřina něčeho jiného by tolik znamenala, varování, postrčení, omráčení seslané na Dolohova těsně předtím, než udeří. Jen kdyby našel způsob…
Ale.
Nedotýkat. Neměnit. Nezasahovat. Jen sledovat.
Teddy Lupin pochopil, že neměl souhlasit, že sem půjde.
Nemohl změnit historii. Nemohl. Nebo ano?
Ne. NE. Ne…
Takže. Nikam nevede, když se přemýšlí o tom, co by mohlo být.
I když, možná… Tenkrát se přeměnil, zatímco byl pod vlivem časovratného portálu, zvětšil ruku trochu víc, aby se pokusil zaznamenat velikost historického artefaktu. Přeměněný ucítil omezený rozsah pole pasivity napínajícího se kolem něj, chystajícího se vybuchnout. Věděl, že dosah byl limitován, že jej limitovaly meze lidského pohybu. Pak jej napadlo, že on je jediný, kdo se dokáže přeci jen natáhnout víc. Penny to tolik poplašilo, když jí to řekl – přinutila jej, aby přísahal, že už se nikdy nepřemění, zatímco bude procházet portálem, a on jí to bezmyšlenkovitě slíbil. Ale byl toto ten důvod? Uvědomila si, co by to pro něj mohlo znamenat? Kdyby dosáhl trochu dál, kdyby to omezení dokázal prorazit a sáhnout za jeho hranice, možná, jen možná…
Mohl by se dotknout minulosti. A mohl by ji změnit.
Ta myšlenka. Na pozadí jeho mysli. A odmítala zmizet.
Nikomu neřekl, co viděl. A kdyby dokázal zůstat stranou, nejspíš by se to nikdo nikdy nedozvěděl.
Ale stranou nemohl zůstat.
Dalšího dne, kdy měl být mimo pozemky, viděl otce příliš pozdě spěchat na pomoc plavovlasému chlapci. Viděl jej řvát vztekem a vystřelit za Dolohovem do schodů k onomu osudovému cimbuří. A následoval jej. A pozoroval. Opět.
Přísahal si, že už se tam nevrátí, ale zase tam byla matka, která pádila chodbou a ptala se bojujících kolem sebe, jestli neviděli Remuse, viděl někdo Remuse? A tentokrát následoval ji. A pozoroval. Opět.
Počtvrté tam byl a čekal.
Nakonec jej přistihla Penelopa, jak je sleduje jednoho tichého dne, dva týdny po začátku jejich zkoumání bradavické bitvy. Protože ji zneklidnil pokles kvality jeho práce, následovala jej.
Vůbec jej nenapadlo, že když se vrátí domů, bude jej na prahu čekat Harry Potter. Weasleyovská šeptanda bylo to nejrychlejší předávání informací, se kterým se setkal.
Rozhovor s kmotrem byl dlouhý a mučivý. Harry jej usadil se sklenicí máslového ležáku a tabulkou nejlepší čokolády z Medového ráje a povyprávěl mu o vlastním vyrovnávání se se ztrátou rodičů, o pokušení před čímsi s názvem Zrcadlo z Erisedu, o vypětí, které jej čekalo při výuce Patronova zaklínadla s Teddyho otcem, jak musel čelit těm hrůzám a prostému zoufalství z hlasů vlastních rodičů. Teddy statečně přikývl a přijal jeho porozumění.
Ale Harry nevěděl nic. Nemohl. Harry vždy věděl, že neexistuje naděje, šance, že své rodiče znovu uvidí. Nemusel nikdy dumat nad tím, jestli by nemohli být zachráněni.
Teddy už víc ten luxus neměl.
A zatímco Teddy znovu a znovu sledoval, také přemýšlel.
Nemohl změnit minulost, to věděl. Byl to jen sen, protože víc než dobře věděl, jak fungují zákony času, a věděl, že jakákoliv změna, kterou by tehdy udělal, by teď již byla skutečná. Čas byl jeden kus. Pokud se něco nestalo, nemohlo se to stát, protože kdyby se to změnilo, nevěděl by, že se to změnilo. Ne. Nemohl změnit minulost.
Ale co přítomnost?
Pokud si všichni budou myslet, že zemřeli v bitvě, pokud opravdu nebudou dvacet let k nalezení…
Proč je tedy nevzít zpět s sebou?
Sledoval je a sledoval. A opět a znovu viděl to zvláštní zachvění, začeření těsně předtím, než kouzlo uhodilo, hned předtím, než zemřeli. Neměl na to vysvětlení. Žádné vysvětlení, pokud tedy…
Ještě se to nestalo. Pokud to nebylo něco, co se chystal on udělat. Něco, co měl udělat.
Jako prorazit hranice? Jako je popadnout a vtáhnout portálem okamžik předtím, než zemřeli? Jako najít způsob, jak namísto nich ponechat dvě těla, takže historie zůstane, jak má být?
Nebude to snadné. Ale ani ne nemožné.
A v tu chvíli Teddy pochopil, že do toho opravdu, skutečně půjde.
Zachrání životy svých rodičů.