Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 23. Vánoce: minulé, současné a budoucí

Vánoce minulé

Ranní světlo nakouklo závěsy Severusova okna v ředitelně a on se probudil v křesle. Někdo, asi domácí skřítek, přes něj v noci přehodil deku. Severusovi hlavou opět bleskl Dickens. Nemohl si vzpomenout, co Ebenezer Scrooge řekl po probuzení.

Hodiny ukazovaly 11:00. „Jaký je den?“ zeptal se nahlas.

Krátké ticho a pak jeden portrét odpověděl: „První svátek vánoční.“ Spal asi čtrnáct hodin – jak slibovala dávka lektvaru. Měl dost času, aby navštívil Alici a Franka, pokud si pospíší.

U hlavního vchodu do hradu zaváhal a obrátil se k jezeru.

U Brumbálovy hrobky Hagrid trpělivě lopatou odhazoval sníh, který napadl kolem bílého mramoru.

„Pane řediteli,“ pozdravil Hagrid dostatečně zdvořile.

„Hagride.“ Hrobka vypadala osaměle bez toho malého prostranství a odpovídající černé hrobky. Povstala syrová a čerstvá ztráta přítele a mentora. Pod její tíhou Severus zavrávoral.

Velká ruka na rameni mu vrátila rovnováhu. „V pořádku, pane profesore?“ Hagridův tón přinesl vzpomínky na šťastnější dny. Severusovi se sevřela hruď lítostí. Chtěl se někomu svěřit.

To však bylo nebezpečné a ne jen pro něj samotného. Vzpomínka na Hagrida z budoucnosti zatvrdila Severusovu páteř. Nezaváhá, ne tak blízko konce příběhu. „Nebuďte směšný,“ zavrčel a ledově se podíval na ruku na svém rameni, protože se nedokázal podívat poloobru do tváře. „Pusťte mě.“

Hagrid stáhl ruku, jako by si ji popálil.

Ticho se nepříjemně prodlužovalo, až Severus řekl zastřeně: „Jsem si jistý, že máte někde něco na práci.“

„Jo, počítám, že jo.“

Jakmile se Severus ocitl o samotě, přistoupil k hrobce. „Brzy, Albusi.“ Impulzivně vyčaroval kytici smetanových kal svázaných zelenou a stříbrnou stužkou s nápadnou zmijozelskou pečetí. Tu položil na hranu hrobky. Ta pečeť byla důležitá. Kdyby si někdo jeho gesta všiml, bude vypadat jako škodolibá radost.

Otočil se k odchodu, minul Hagrida, který se prohrabával sněhem ke své chalupě. „Veselé Vánoce, pane řediteli,“ ta slova byla nevrlá a nepřející. Severus je neoplatil.

V poledne svatý Mungo ještě nebyl zaplněný. Většina návštěvníků přicházela po obědě, jako oběti Vánoc spolu s rodinami. Augusta Longbottomová se nikdy neukazovala před druhou, aby navštívila syna a snachu.

Severus obešel čarodějku na recepci; věděl, kam míří. Tuto týdenní návštěvu absolvoval posledních patnáct let. Léčitelé na oddělení se na něj vyděšeně podívali, ale nezasáhli. Ještě lépe, ztratili se z dohledu.

„Nazdar, Alice, Franku.“ Severus se posadil na židli naproti Alici. Sama seděla na své a zírala do prázdna.

Pak zaostřila oči na něj a v nich zablesklo poznání. „Byl jsi pryč,“ hlas jí chraplal a byl vyprahlý od nepoužívání.

Ta jednoduchá věta byla víc slov, než řekla za posledních patnáct let.

Šokovaný odpověděl: „No… ano. Nemohl jsem přijít dřív… já…“

Znervózňujícně se usmála. Byl to křehký, strašidelný výraz. „To je v pořádku, Time. Všichni se setkáváme mimo pořadí,“ poplácala ho po ruce. „Tak podivné, co dokáže ulevit jednomu srdci, že?“ Pohlédla na svého manžela, který ležel na zádech a zíral do stropu.

„Ano,“ vypravil ze sebe Severus. „Já… nemohu zůstat dlouho. Jen jsem chtěl…“ Byl vděčný, že je oddělení téměř prázdné a léčitelé se mu drží z cesty. Kdyby Alici zaslechli mluvit, udělali by scénu.

„Popřát mi veselé Vánoce?“

„Ano.“

Úsměv se jí změnil. Rozzářil její tvář jako tehdy, kdy poprvé řekla jméno Pána zla. „Veselé Vánoce, Time.“ Naklonila se k němu a objala jej. „Jsi tak statečný,“ zašeptala.

Opřela se zpět, pro sebe si tiše zabroukala a zrak jí odplul do neznáma.

„Alice?“ zeptal se Severus mírně. Žádná odpověď. Vzal ji za ruku a ona se, neurčitá jako vždy, podívala mimo něj. „Chtěl jsem ti říct, že pracuji na lektvaru, který ti pomůže. Ještě mnoho let nebude hotový, ale mezitím budete v bezpečí tady.“ Vstal, nemělo smysl pokoušet osud tím, že přítomnost zde bude prodlužovat. Políbil ji na čelo.

Když se narovnal, opět zablesklo ono poznání. „Děkuji ti, Severusi.“ Pak poznání zase vybledlo.

Vrátil se do Bradavic, a následující hodiny strávil psaním dopisů, které dal sovám, aby je doručily ke Gringottovým.

Chodby byly stále nezvykle chladné, když Severus mířil do pracovny madame Pomfreyové. Bez studentů v hradu domácí skřítci nezapalovali tolik světel.

Chůze mu přišla nějak delší. Vkráčel na ošetřovnu s tím nejnešťastnějším výrazem pro případ, že by se někdo díval. Nemyslel si, že by se Carrowovi vrátili, ale nebyl důvod k nedbalosti. Přesně za pět minut pět zaklepal na dveře pracovny madame Pomfreyové.

Oči sestry byly ostražité, když otevírala dveře. „Pane řediteli?“ Její tón by mohl ve sklenici vytvořit zmrzlou krustu.

„Přišel jsem zkontrolovat vaše zásoby lektvarů, madame Pomfreyová,“ překřížil si ruce na hrudi a tvářil se povětšinou nespokojeně.

„Pane řediteli, jsou Vánoce,“ namítla unaveně, jako by byla pronásledovaná osudem.

„Je mi jedno, jaký zatracený den je,“ pronesl Severus toporně. „Říkal jsem vám, že chci provést soupis lektvarů,“ doufal, že nezměnila názor.

„Tak pojďte,“ madame Pomfreyová ustoupila a mávla, aby vešel.

Jakmile se za ním dveře zavřely, otočila se a zcela jiným tónem se zeptala: „Jak se máte, pane řediteli?“

Severus podivně nevěděl kudy kam. Po tak dlouze hrané frašce si nebyl jistý, jak jednat. Posadil se na židli u jejího stolu. „Chcete upřímnost? Jsem unavený.“

Madame Pomfreyová nezahodila opatrnost stranou, což rád viděl. Jen přikývla.

Dlouhou dobu na sebe zírali.

Nakonec to napětí zlomil Severus. Usmál se na ni. „Měl bych vám poděkovat za ten váš dárek. Kde jste jej sehnala?“

Madame Pommfreyová se lehce uvolnila. „Nebývá obvykle v zásobách, to je pravda. Nicméně včera ráno, když jsem dělala soupis lektvarů, našla jsem jej vzadu ve skříni a na něm stálo vaše jméno.“

Severus na ni zíral. „Promiňte?“

„Jste si vědom, že hrad je zakouzlen tak, aby chránil svého ředitele, že ano?“

Byl si mlhavě vědom, že existují jakási ochranná kouzla kolem ředitelny.

Přerušilo je objevení stolu se dvěma židlemi. V další vteřině na něm ležela vánoční večeře pro dva se vší parádou.

„Co kdybychom se posadili a popovídali během jídla?“

Severus se posadil k prostřenému stolu. Domácí skřítci soukromou večeři pro dva trochu přehnali, protože neměli komu jinému vařit. Nalil si sklenici vína. „Prosím, vysvětlete, co to má co dělat s naší současnou situací, nebo s tím, že se objevil ve vašich zásobách ilegální lektvar.“

Také se posadila. „Mohu jen předpokládat, že hrad chce, abyste jej užil. Stalo se to už dřív. Hrad se stará o svého ředitele.“

„Jak Minerva tak nadšeně mumlá pod nos, nejsem skutečný ředitel, jen kariérista.“

Žena se usmála. „Ne. Kdybyste nebyl svého úřadu hoden, ředitelna by se před vámi uzamkla jako před tou strašnou Umbridgkou.“ Natáhla se s vlastní sklenkou, aby ji dolil. „Hrad má za úkol postarat se o studenty, učitele a o sebe samotného.“ Madame Pomfreyová se na něj hloubavě podívala a měřila si ho, než pokračovala. „Nejsem si jistá, že si někdo jiný všiml, co to znamená, ani Minerva,“ zpomalila tempo, jako by se chtěla ujistit, že chápe. Když nereagoval, popuzeně si odfrkla. „Znamená to, že ředitel nemůže být zavražděn na pozemku hradu.“

„Já jsem ten mýtus vyvrátil,“ oponoval žalem zhrublým hlasem.

Přikývla a sklonila zrak. „Brumbál byl velmi nemocný,“ pravila ztrápeně. „Znala jsem ho déle než vás, Severusi. Viděla jsem, jak se do něj vkrádá slabost a jak jej přemáhá. Vím, že nikdy nechtěl pomalý konec. Škola by nikdy nedovolila, aby zemřel rukama zrádce.“

Severuse zamrazilo až na kost a zeptal se: „Došlo to někomu jinému ze sboru?“

„Ne,“ usmála se madame Pomfreyová smutně a vzhlédla. „Mám pocit, že bezpečnější bude je nepoučovat.“

„A co vy?“

„Jsem Zmijozelka, Severusi. Být podceňována je dobré maskování.“ Dolila si sklenku. „A myslím, že pokud mě ředitel rád sekýruje kvůli mým námitkám ohledně jeho zacházení s jistou zrzavou studentkou, nikdo se pořádně nezamyslí. Tady jste vždy vítaný, i když jen pro šálek čaje a rameno.“ Rezignované zamračení se usadilo na jeho tváři. „Pokud máte pocit, že musíte, můžete mi tu vzpomínku vymazat z paměti Obliviatem.“

Měl by na ni seslat Obliviate. Toto bylo nebezpečné, nemohl si dovolit přátele. Sny minulé noci byly právě to. Nemohl si dovolit přilnout k naději, kterou mu sny daly.

Ale Alice… Potvrdila jejich pravdu. Nebo ne?

Na chvíli mohl odsunout strach a uvolnit prostor jednomu vánočnímu jídlu. Zvedl sklenku na přípitek: „Veselé Vánoce, Poppy.“

Vánoce současné

Na Štědrý den, ve své pracovně, s ohnivou v ruce, Harry přemýšlel o událostech minulého týdne. Tim se neuvěřitelně zlepšil, ačkoliv jej zasáhlo, že Tmavý pán zřejmě zmizel bez rozloučení.

Děti a Ginny byly nakupovat. Harry si neužíval davů a neúprosné radosti, takže zůstal doma.

Při zaklepání na okno nadskočil. Byla to jen poštovní sova. Asi doručovala nějakou vánoční pohlednici.

Sova držela v zobáku tři dopisy. Jeden byl adresovaný jemu, jeden Ginny a poslední Timovi. Pergamen vypadal staře.

Otevřel dopis adresovaný jemu. Špatně čitelným písmem profesora Snapea tam stálo:

Pottere,

jestli toto čtete, pak se splnily všechny mé naděje. Tyto dokumenty umisťuji do péče skřetů. Nařídil jsem, aby dopisy dorazily v tento Štědrý den, POKUD dopis pro Timothy Rhys Dawsona Pottera může být také doručen.

Ačkoliv jsem většinu majetku zanechal Bradavicím, pár předmětů jsem odkázal Vám a Vašemu synovi Timovi. Klíč k trezoru je u Gringottových a po Novém roce bude uvolněn. Prosím, přijměte mé díky.

Upřímně

Severus Snape

Harry zíral na pergamen a nebyl si jistý, jak se cítit po tomto potvrzení, že Snapeova přítomnost v Timově těle byla skutečná.

Třetí dopis byl adresovaný Ginny.

Hodiny později Harry stále zíral do ohně v krbu své pracovny. Změnil jen alkohol na čaj, „Time?“ zakřičel ze schodů. „Máš tady dopis.“

Chlapec vydupal schody, tváře měl zrudlé od venkovního větru. „Mám?“

„Jo. Je od…“ Harry nevěděl, jak to vysvětlit. „Prostě si ho přečti.“

Tim mu věnoval výmluvně škádlivé zvednutí jednoho obočí. Harry si byl jistý, že to dítě si ho muselo trénovat před zrcadlem, nebo si svaly v jeho tváři zvykly být používané stylem, kterým je používal Snape. Nevzpomínal si, že by kdy to plavovlasé dítě vypadalo tak Snapeovsky.

Tim roztrhl dopis a posadil se na pohovku. Rty se mu roztáhly do toužebného úsměvu.

„Co píše?“ zeptal se po pár minutách Harry, jenž už se nemohl udržet.

Jeho adoptovaný syn mu beze slov podal dopis. Chlapcovy oči byly podezřele jasné a ztěžka polykal. Harry si taktně nevšiml těch hrozících slz. Namísto toho se podíval na dopis.

Drahý Time,

jsem potěšený, že toto můžeš číst. Musím se omluvit za můj náhlý odchod. Magie dělá své a nerespektuje naše přání.

Zaprvé, malá útěcha – znovu se uvidíme. Toto není ‚sbohem‘, ale ‚na viděnou‘.

Zadruhé, mám trezor u Gingottových, který jsem v závěti odkázal Tvému tátovi pod podmínkou, že Ti jej předá v den tvých sedmnáctých narozenin. Klíč budete mít k dispozici na Nový rok. Nějaké maličkosti Ti jistě budou užitečné.

Jsem velmi rád, že jsem s Tebou mohl strávit trochu času.

Upřímně

Tmavý pán

Zvuk otevření a zavření hlavních dveří oznámil příchod Dudleyho, Phillipa a Eleanor. Zvuk krbu zase ohlásil další hosty. Harry ani Tim se nepohnuli. Ještě bude třeba trochu času, než se připojí k hlučné skupině pod schody.

Vánoce budoucí

Tyto vánoční svátky bylo v Bradavicích neobvykle chladno. Přestože se Velká síň honosila dvanácti vánočními stromy a řetězy světýlek zdobily každý kout, profesor Potter cítil mrazení až do hloubi kostí, když mířil do svých podzemních komnat.

Zastavil jej starostlivý hlas: „V pořádku, Time?“

Otočil se a pokusil o zdvořilý úsměv. „Jsem v pořádku, paní ředitelko.“

Vystoupila profesorka Longbottomová a pořádně si jej prohlédla. „S Nevillem jsme si říkali, jestli byste se k nám dnes nepřipojil na večeři?“

„Nejsem si jistý, jestli jsem právě teď dobrou společností.“

Chápavě se usmála. „Jestli změníte názor, budeme k dispozici celý večer.“

„Děkuji vám, Millie.“ Otočil se ke schodům a už nepotkal nikoho, ani ducha. Když dorazil do svých komnat, hodil se do oblíbeného křesla a začal procházet zprávy, které na něj v hromádce čekaly na straně stolu.

Většinou šlo o kondolence, soucítící se ztrátou jeho otce. Pár vzkazů vztahujících se k majetku od advokáta. Dopis od Jamese, kde mu psal, že zítra bude večeře v domě.

Všechny je upustil na stůl. Chtěl si něčím zaměstnat mysl, ale nemohl na nic přijít. Napadl jej počítač, ale v této náladě mu ani internet nepomůže.

Nepokojně vstal a nalil si drink. Nitrem mu prorůstala všechna ta stará bolest. Smrt mámy a táty tak krátce po sobě ji přinesla všechnu zpět. Maryinu smrt. Babiččinu smrt. Ten strašný pocit osamělosti. Opět se posadil.

Něco mu brnklo o myšlenky. Celý týden od tátovy smrti měl ty nejstrašnější sny. Znovu a znovu snil o tom, jak stojí na astronomické věži a zvedá hůlku ke komusi a ten pak padá. Ten sen se změnil a teď snil o vlastní smrti. Budil se rozechvělý.

Vstal a nalil si další sklenku.

Když se vrátil ke křeslu, na stole se objevila malá stříbrná krabička se zelenou stuhou. Musel ji přinést jeden z domácích skřítků. Neměl nic lepšího na práci a tak krabičku otevřel. Uvnitř našel stříbřitý lektvar Pokoj srdci.

Co, k čertu, si kdosi myslel, že mu poslal tak nebezpečný lektvar? Vytáhl hůlku a prozkoumal jej. Neměl moc nepřátel, ale byl by blázen, kdyby jej užil jen tak.

Kouzlo neukázalo nic neobvyklého. Tedy nic neobvyklejšího než nelegální náhodné obdržení limitovaného lektvaru.

Na spodu krabičky ležel dopis nadepsaný špatně čitelným písmem.

Z minulosti budoucnosti. Pro den, kdy jej budeš potřebovat. Tmavý pán.

To bylo víc než podivné. Co Tim věděl, jediní lidé, kteří věděli o jeho disociativní poruše, byli rodina a léčitelka mysli. Neměl problémy s pocitem dvou oddělených identit od dob svého dětství. A pak se stala ta divná věc na Vánoce.

Měl sen o Tmavém pánovi té noci, kdy táta zemřel. Mohlo to být spojené?

Zíral na flakonek a přemýšlel, jestli je dnešek tím dnem, kdy by ho potřeboval.

„Time? Jsi tam?“ někdo jej volal krbem. „Dnes večer nepřijdeš?“ Byla to Bette Selwynová, bystrozorka, která pracovala s Jamesem. Odkazovala na ministerskou vánoční party, které se James musel zúčastnit a pozval Tima. „Doufala jsem, že tě uvidím.“

„Nemám náladu na hromady lidí,“ Tim se přikrčil u krbu. „Promiň.“ Byla asi o deset let mladší než Tim a potkali se, když začala pracovat v Jamesově oddělení. Tim jako konzultant černé magie ji dost často vídával, když šel na ministerstvo. Vždy se s ním pustila do řeči. James Timovi měsíce říkal, že je Bette do něj zakoukaná.

Když měl někdo hlavu strčenou v ohni, těžko se krčilo rameny, ale Bette to dokázala. „Bez obav, Time. Vím, že večírky nemáš rád ani v těch nejlepších dnech. Asi jsem tě doopravdy nečekala… Jen nejsem ráda, že zůstaneš sám na Štědrý den. Můžu přijít? Nebo bys mohl ty sem. Mohli bychom si v klidu dát čaj nebo tak něco.“ Bette byla docela oblíbená, což byl jeden z důvodů, proč Jamese nebral vážně. Mohla strávit Štědrý den, s kým chtěla. Zasáhlo jej, že jej chtěla strávit s ním.

Klidný šálek čaje s bystrozorkou s velkýma očima a jemným hlasem mu přišel jako to pravé ořechové. „Ano, to by bylo pěkné.“ Možná jindy mohou podniknout víc než šálek čaje, ale toto byl začátek.

Krabička se stříbřitým lektvarem zůstala zapomenutá na stole. Dnešek nebyl tím dnem.

Konec