Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 9., část 1. Něco zlomeného
„Já vím asi nejlépe, proč je člověk jediný tvor, který se směje; jediný trpí tak hluboce, že musel vymyslet smích.“
Friedrich Nietzsche
-
„Cože jsi udělala?“
Hermiona se upřeně dívala na podlahu. „Vzala jsem Draca Malfoye do svého bytu, přespal na pohovce a pak odešel.“
Ginny se suše zasmála, rozhodila rukama a zároveň zvedla oči k nebi, jako by prosila nebesa o něco jako rozum. „Ovšemže jsi to udělala,“ povzdechla si.
„No, zní to mnohem hůř, když mě to donutíš takhle říct!“ podotkla Hermiona v nepřesvědčivé snaze se bránit. „Měla jsi ho vidět, Ginny. On…“ zarazila se a její oči potemněly, když si vybavila minulou noc.
Byl ztracený. Něco v jeho duši bylo naprosto zničené.
Tiše pokračovala, zatímco potřásala hlavou, jako by byla fyzicky schopná z ní tu myšlenku dostat. „Ty bys udělala totéž.“
„Je to Malfoy.“
„Já vím.“
„Je to zatracený Draco Malfoy, Hermiono. Pamatuješ si na něj? Slizký týpek, který tě seznámil s okouzlující nadávkou začínající na ‚m‘ a který se ti vysmíval a doháněl tě ve škole k pláči? Nechutná malá fretka, která přivedla své kamarády Smrtijedy, aby zavraždili Brumbála, brilantního vůdce světlé strany?“ Teď už Ginny trochu hystericky zvyšovala hlas a Hermiona ji slyšela náhle se zhluboka nadechnout, než poněkud tišeji pokračovala ve své tirádě. „Nemůžu uvěřit, že jsi mu pomohla.“
Hermiona, sedící v její plyšové lenošce, si přitiskla nohy k hrudi a bradu položila na kolena. „Gin, já nevím, co by udělal, kdybych ho nechala být. Chudák kluk právě poprvé za kdoví jak dlouho viděl svého zločinného, nenávistí šíleného otce.“
„No a?“
„Nemohla jsem…“ Hermiona se snažila vyjádřit slovy složitost svých pocitů, ale nedokázala to. „Prostě jsem nemohla.“
Ginny na ni zírala s vyčítavým výrazem ve tváři.
Hermiona podrážděně zafuněla, opřela čelo o kolena a rychle promluvila do odřeného denimu svých mudlovských džínsů. „No ano, promiň mi, že jsem někdy prostě až příliš soucitná! Vypadal tak... zlomeně. Asi jsem se cítila provinile.“
„Hermiono, mohl tě zabít ve spánku.“
Hermiona se naklonila na bok, zvedla hlavu a unaveně se zadívala na svou kamarádku. „Vážně věřím, že už není tento typ člověka, Ginny. Nemyslím si, že vůbec kdy byl. Něco ho změnilo, a já jsem se marně snažila zjistit, co to je.“ Teď se v Ginnyiných očích objevilo cosi vyčkávavého a Hermiona se zavrtěla, než znovu promluvila. „Neřekneš to Harrymu, že ne?“ Její hlas zněl slabě. Nechtěla ani pomyslet na reakci svého kamaráda, pokud by zjistil, že pomohla jeho úhlavnímu nepříteli.
Ginny na ni chvíli zírala, její výraz byl nečitelný kromě jistého znervózňujícího pochopení v očích. Zhruba za minutu promluvila. „Samozřejmě že ne... Ne, když to nechceš.“ Na okamžik zaváhala a smutný úsměv jí současně projasnil i zastínil tvář. „Dovedeš si představit, co by na to řekl Ron?“
Ta otázka způsobila, že Hermioniny rysy ztratily výraz a ztuhly. Její obličej, až na záblesk zármutku v koutku oka, zlhostejněl. Přemýšlela, jak by Ron na tohle reagoval, a ta myšlenka způsobila, že se jí něco v nitru bolestivě sevřelo.
Pokusila se nemyslet na všechno, co vynechala, když Ginny líčila minulou noc. Neřekla jí o výrazu Dracovy tváře, když se ho dotkla. Neřekla jí o objetí, které je oba zřejmě vrátilo k čemusi skutečnému, reálnému. Neřekla jí, že v noci několikrát vstala, aby zkontrolovala, jestli se nepokusil si ublížit; a že se možná příliš dlouho dívala, jak světlo z okna dopadá na plochy jeho tváře, možná příliš dlouho naslouchala tichým, zmučeným zvukům, které vydával ve spánku.
Ano, Ron by se na ni bezpochyby naštval.
-
Následující noc se jí zdálo něco velmi podivného. Ne vzpomínky, které obvykle proplouvaly pod zavřenými víčky jako děsivé vidiny, ale místo toho se probudila, lapala po dechu, na kdysi důvěrně známém místě ve středu jejího těla ji pokožka zvláštně brněla a měla vizi něčeho bledého, krásného a zlomeného.
Nepokoušela se namlouvat si, že ve snu nepoznala tvář. Zůstala vzhůru mnohem déle, než bylo třeba, aby opadlo napětí v jejím lůně, oči doširoka otevřené a zářící ve tmě, když uvažovala nad svou úzkostí a skutečností, že touží po něčem, co je v zásadě zakázané.
-
Hermiona se těžce vyrovnávala s vědomím, že šest týdnů jejích hodin bylo téměř u konce. Před pěti nedělemi se jevily jako nepředstavitelně velký úkol, něco, čím se musela bolestně brodit, co ji znervózňovalo. Byl to téměř obrat o sto osmdesát stupňů, tak dlouho žila ponořená v plánech na příští lekci a v rozjímání, že teď nevěděla, co dělat sama se sebou. Už nejednala s ministerstvem, už nepřemýšlela, jestli se její studenti nakonec neovládnou a neproklejí ji do zapomnění. Poslední hodina šestitýdenního kurzu byla mnohokrát přepečlivě naplánována, a už věděla dost o temperamentu svých studentů, aby jí bylo jasné, že se neuchýlí k fyzickému násilí.
A tak, aby odvrátila nudu a marné myšlenky na jistý zakázaný subjekt, se vydávala na procházky a navštěvovala několik svých zbývajících přátel. Třikrát za týden večeřela u Harryho a Ginny a jednou navštívila Weasleyovy. Pozvala na oběd Lupina a Tonksovou, všichni tři se nasmáli při vzpomínkách na výrazy tváří rádoby Smrtijedů, vlekoucích se po Národní galerii. Každý den chodila do malebného parku poblíž svého bytu a četla si u stojatého rybníka, dokud se nesetmělo tak, že neviděla na písmena.
Představovala si, že jednou zahlédla v davu jeho tvář. Tu tvář s nešťastným výrazem, kterou si vybavila víckrát, než chtěla. Po druhém letmém pohledu, rychlé zastávce, která způsobila nepříjemné prasknutí v její krční páteři, se vzpamatovala a pokračovala v cestě. Byla hloupá, pomyslela si, ale proti její vůli se něco změnilo a ona nenáviděla pocit, že ztratila kontrolu.