Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21. Dlouho zpožděný rozhovor

Severus zvedl bradu a zamračil se. Uvědomoval si, že účinek je zcela potlačený Timovou tváří. Ostře se odvrátil s pocitem trapnosti, že stojí před těmito ženami v převleku dítěte. Navíc si nebyl jistý, jestli je pro Ginny zdravé poslouchat věci, které z něj můžou vypadnout, z úst adoptovaného syna.

Obrátil se k Phoebe. „Myslíte, že by bylo ke škodě seslat na mě iluzi, která mi dodá vhodnější vzhled?“

Obočí tmavé ženy se zamyšleně nakrabatilo. „Vlastně myslím, že by to mohlo pomoci s rozhovorem. Proč to neuděláte sám?“

„Nemyslíš, že by nastal problém, kdyby použil Timovu magii?“ zeptala se Ginny ustaraně.

„Myslím, že Timova magie bude v pohodě,“ odvětila Phoebe.

Severus přikývl. Máchl hůlkou, aby vyvolal standardní kouzlo vzhledu. Šlo o dvoucestnou iluzi. I jemu samému navodila pocit i vzhled vyššího. „To je lepší.“

Ginny zírala s očima navrch hlavy. Oběma rukama si zakrývala pusu, protože bezpochyby znovu prožívala něco z toho, co ji přiměl uvěřit, že se dělo v jeho pracovně. „Profesor Snape.“

Překřížil si ruce a ušklíbl se. Chtěl říct něco duchaplného a řízného, ale uvědomil si, že se ocitl na tenkém ledě. Pokud by Ginny zapomněla jen na vteřinu, že má půjčené Timovo tělo a magii, mohla by chlapci v záchvatu vzteku ublížit. Po tom, co ji přiměl uvěřit, že jí udělal, nedivil by se, kdyby ho chtěla skolit jednou ranou. Tehdy mu materiál poskytly její hanbaté vzpomínky na jakéhosi staršího chlapce. Sebe do té vzpomínky jen implantoval. Jakkoli bylo nešťastné, že tyto zkušenosti měla, alespoň nemusel vytvořit nové trauma.

„Pane profesore…“ Po tvářích jí začaly kanout slzy. Netrpělivě je setřela. „Nemůžu tomu uvěřit,“ pohlédla na léčitelku mysli. „Co uděláme teď?“

Severus Phoebe předběhl. „Nepopírám, že si zasloužíte odplatu,“ pravil zprudka. „Ale varuji vás, nezapomeňte, že obývám dětské tělo.“

Obočí se jí zkrabatilo zmatkem. „Odplatu? Že jste mě zachránil před Carrowovými? Že jste do Nevilla nalil lektvar, takže neskončil drmolící někde v koutě jako jeho rodiče? Že jste zajistil, aby Lenka nezemřela v Malfoyovském podzemí?“

Scvakl zuby. Odmítl stát se částí této revize dějin. „Připomenu vám, že jsem vás znásilnil.“

Ucouvla, jako by ji uhodil. Severus jen s těžkým dýcháním čekal. Jistě ho teď ta Phoebe vypudí.

„Nechci odplatu, pane profesore,“ oponovala mu Ginny velmi tichým hlasem s nepřiměřenou dávkou… náklonnosti? „Pamatuji si, co se ve vaší pracovně stalo. Nikdy jste se mě nedotkl. Ty vzpomínky, které jste vytvořil? Ty nebyly nikdy skutečné.“ Přes rty jí přelétl hořký úsměv. „Pane profesore. Ty vzpomínky byly sny, které v mé hlavě nechal Tom Raddle. Nic z toho se nestalo.“

To ho nikdy nenapadlo. Vyhlídka, že by skutečně podstoupil ten akt, mu zvedala žaludek. Udělal by to, kdyby musel, ale nejdříve na ni použil nitrozpyt, aby našel nejděsivější vzpomínku se sexuálním obsahem. Myslel, že Vánoce přišly dřív, když našel vzpomínku na staršího chlapce se zmijozelskou vázankou, který ji zneužívá. Mnohokrát. Jednoduše se do toho scénáře vložil namísto toho neznámého hocha.

Skutečnost, že tu tvář nepoznával, jej neznepokojovala. Většina šesťáků nebo sedmáků zvládla změny vzhledu, aby se vyhnula stíhání. Obzvláště při takové kreativitě jejího útočníka. Co ho znepokojovalo, byl fakt, že se to zjevně stalo, když byl Brumbál ve škole.

Chorá fantazie implantovaná viteálem by to vysvětlovala. Také vysvětlovala, proč její magie ani nepovstala na obranu. Tehdy prostě předpokládal, že za to mohlo zoufalství.

„Tak jistá?“ Bylo to slabé odseknutí, ale neměl co říct. Chtěl, aby to byla pravda. Měl by o jednu strašlivost na starost míň. Musel se v tom pošťourat, otestovat, zjistit, jestli vydrží. „Možná jsem tu myšlenku implantoval.“

„Ne,“ oponovala mu Phoebe tiše. „Byla jsem jednou z léčitelů mysli, které přivedli k soudu. Odhalili jsme, že se vzpomínkami bylo manipulováno. Plus, svědectví léčitelů, že k takovému zranění u Ginny nikdy nedošlo, dost silně dokázalo, že jste ji chránil.“

„Jak byla manipulace odhalena?“

„Pane profesore.“ Ginnyin křehký úsměv přešel do ostrého smíchu. „Ten deník… Raddle se dostal do mé hlavy až příliš hluboko… Nic, co jste udělal, nemohlo ty vzpomínky změnit. Ne, dokud byste aspoň rok nestrávil každodenním nitrozpytem mé hlavy.“

To ho nikdy nenapadlo.

„Věděla jsem jistě, že je to falešná vzpomínka, když jste mě vzal k Poppy poprvé.“

Není divu, že na něj zírala během jídel. Není divu, že nikdy neprotestovala, když ji ‚pozval‘ do ředitelny, což udělal vždy, když vypadala příliš nemocně díky pozornostem Carrowových.

„Nechápala jsem to. Ne, dokud neskončila válka.“ Při posledním slově se jí zlomil hlas. „A to už bylo pozdě vám poděkovat.“

Odvrátil se od plačící ženy. Nevěděl, co říct, ačkoliv se mu ulevilo, že očistila jeho jméno. Alespoň z tohoto zločinu.

„Pane profesore?“ zeptala se Ginny klidněji. „Omlouvám se.“

U všech všudy, za co?

Než se jí Severus mohl zeptat, co tím míní, ozval se ze spodu schodiště hlas. „Ginny? Phoebe? James říkal, že chcete, abych se vrátil dřív.“ Potter byl doma. Vydupal schody. Otevřel dveře. „Tak co se…?“ zastavil a zpopelavěl. Mohl se i zakymácet.

Severus ostře pronesl: „Pottere, seberte se.“

To jej zbavilo šoku. Beze slova vešel. Opatrně za sebou zavřel dveře, posadil se vedle Ginny, popadl ji za ruku a jen zíral na Severuse. I když už byl čtyřicátníkem a objevily se šedivé vlasy, tvářil se jako zbloudilý školák, který si nepřečetl uložené kapitoly.

„Co se to tu děje?“ zeptal se slabě a obrátil se pohledem k Phoebe.

Pousmála se. „Možná by ses měl zeptat jeho,“ a hlavou pokývla k Severusovi.

Ten odpověděl. „Skutečně nevím, jak jsem se sem dostal. Dal bych přednost tomu být poslán zpět co nejdříve.“ Byl velmi unavený. Posadil se na neobsazenou židli u stolu. „Nevím ale, jak bych toho mohl dosáhnout sám. Toto,“ ukázal na svůj obličej, „je iluze.“

„Jste Timův Tmavý pán,“ pronesl Potter. Jako sdělení, ne otázku.

„On si to aspoň myslí. Jeho mysl si tuto představu patrně vytváří, aby jej chránila.“

Potter pomalu zavrtěl hlavou. „Ne.“ Vypadal ohromeně. „Vy…“ Obočí se mi spojilo. „Ne, nevadí.“

„Cože? Ven s tím,“ vyštěkl Snape.

Phoebe jej razantně utnula: „Myslím, že potřebujeme mluvit o našem momentálním problému. Musíme najít, co uspokojí lektvar Pokoj srdci.“

„Co to?“ Potter obrátil pozornost k Phoebe. „Co je to Pokoj srdci?“

Phoebe se posadila do ušáku, zvedla ze stolu kávu a dlouze se napila. „Madame Pomfreyová dala profesoru Snapeovi dávku lektvaru Pokoj srdci o Vánocích 1997, což jej přeneslo sem. Pravděpodobně kvůli afinitě s Timem. Nebude se moci vrátit, dokud nebude kouzlo uspokojeno.“

„Počkat, kde je Tim?“

Chvilku trvalo, než Phoebe seznámila Pottera s tím, co se v jeho nepřítomnosti stalo.

„Co to uspokojí?“ zeptal se, když skončila.

Phoebe obrátila zrak do šálku s kávou. „Nevím. Lektvar má člověku ulevit od bolesti.“ Zachytila Severusův pohled. „Napadá vás něco, co by mohlo fungovat, pane profesore?“

„Ulevit mé bolesti?“ téměř se zasmál. „Nic mě nenapadá kromě sladkého zapomenutí.“

„Profesore Snape,“ Potter se předklonil s upřeným pohledem. „Cokoliv chcete – co vám mohu dát – je vaše.“

Snape si povzdechl. „Samozřejmě, Pottere. Vím, že byste udělal cokoliv, abyste zachránil svého syna.“ Z nějakého důvodu Severusovi ten prostý fakt přišel velmi smutný. Tělo, ve kterém byl uvězněn, bylo náchylnější k slzám, než jeho vlastní. Alespoň to si řekl, když zjistil, že si z tváře potřebuje setřít vlhkost. Doufal, že iluze to zakryla.

Potter pomalu zavrtěl hlavou. „Vůbec si nedokážu představit, čím bych vám mohl oplatit za vše, co jste pro nás udělal.“

„Pro vás udělal? No, ano, předpokládám ochranu vaší manželky… A studentů.“

Potter jej utnul. „Každý den jste pro nás riskoval. Zemřel jste, abyste nás všechny zachránil. Nebýt vás, Voldemort by nepadl.“

„Cože?“

„Vaše vzpomínky. Kdybyste… U Merlina,“ Potter se zarazil a v očích se mu rozsvítilo pochopením. „Samozřejmě. Vám se to ještě nestalo.“ Obrátil se k ženám. „Vadilo by vám, kdybyste nás na pár minut nechaly o samotě?“ Podíval se Severusovi do očí a zeptal se: „Jestli vám to nevadí?“

„Dobře,“ čím méně svědků této scény, tím lépe.

Ginny se chápavě usmála. Phoebe však byla znepokojená. „Zavoláš mě, kdybyste mě potřebovali?“

„Jistě, díky, Phoebe.“

„No, půjdu se podívat po Kráturovi kvůli další kávě.“ S Ginny opustily místnost a zanechaly Pottera a Severuse, kteří na sebe zírali.

Po nepříjemně dlouhé době Potter pronesl: „Tohle je tak divné. Asi začínám rozumět tomu, co se tady děje.“

„Je něco, s čím byste rád seznámil zbytek třídy, Pottere?“

Ten se uchechtl, jako by mu Severus přišel zábavný. „Jen jsem přemýšlel, kolik divných snů o vás jsem měl, když k nám přišel Tim. To byla jedna z věcí, která mě inspirovala, abych se prohrabal vašimi deníky kvůli slzavému lektvaru. Vy a Tim… od té doby, kdy k nám přišel… Něco v něm mě nutilo myslet na vás. I Minerva a Poppy to viděly.“ Pomalu zavrtěl hlavou. „Ale mám pocit, že mi něco uniká.“

Severus nikdy neměl trpělivost s mumlajícími lidmi. Přestal kráčet, opřel se o stůl a napůl se na něj posadil. „Jsem si jistý, že vám toho uniká spousta, Pottere. Přejděme raději k věci.“

„Mohu se vás na něco zeptat?“

„Smíte, nezaručuji však odpověď,“ odvětil Severus tlumeně.

„Proč jste chránil Alici?“

Tato náhlá změna tématu mátla. Potter byl chaotický jako vždy. Severus zaváhal; tento příběh nechtěl vykládat. Nicméně nemělo smysl udržovat tajemství. Ne, když byl dvacet pět let mrtvý. „Byla…“ hledal správné slovo, „byla ke mně milá.“

„Co tím myslíte?“

„Byla prefektka. Měla onen vychvalovaný nebelvírský smysl pro čestnost, ale na rozdíl od ostatních jej aplikovala na každého, ne jen na členy své koleje. To byl jeden z důvodů, proč byla tak oblíbená. Byla z těch vzácných teenagerů, kteří jsou upřímně milí.“ Severus pochodoval před pohovkou sem a tam, jako by byl ve třídě a přednášel. „Když mě váš otec a jeho komplici týrali a ona se ukázala, zastavila je. Jednou o tom řekla i McGonagallové a ona jim udělila trest. Splácím své dluhy.“

„Takže jste roky riskoval život, abyste ochránil toho, kdo k vám byl jen milý?“ Potter se zatvářil, jako by snědl něco hořkého, a zabodl zrak do podlahy. Pokračoval, ale mluvil spíš k sobě. „Sakra, nebyla ani taková. Jen ukazovala základy lidské slušnosti.“ Zaměřil se na Severuse. „Stále máte šanci se zachránit.“

„Cože?“

„V roce devadesát sedm jste naživu. Nemusíte v následujícím zemřít. Jestli chcete, můžete vše změnit.“

„Jestli si vyberu to, kdo ví, jak svět bude vypadat?“

„Ale… nechcete žít?“

Severus se nad tím zamyslel. Chtěl žít? Pokud mohl soudit, výsledek by pro něj tak či tak nebyl dobrý. Když vyhraje Voldemort, bude nakonec prozrazen. A když vyhraje Potter? Bude vyhlížet dlouhý soud pravděpodobně v Azkabanu. Tuto bitvu bojovat nechtěl.

„Nemyslím,“ přiznal bolestně. „Jsem… unavený. Možná bude nejlepší, když zemřu. Když dovolím, aby mé jméno zapadlo v prachu historie.

Potter vstal čelem k němu. „Ne. Posledních dvacet pět let jsem strávil tím, aby se na vás vzpomínalo jako na hrdinu světla.“

„Nevím, co na to říct.“ Zhluboka se nadechl a položil otázku, které se bál. „Jak zemřu, Pottere?“

„Zabije vás Voldemort.“

„Odhalil mě?“

„Ach.“ Bystrozor si překřížil paže, jako by mu byla zima. Promluvil tichým tónem. „Ne. Myslel, že bezová hůlka je podřízená vám, protože jste zabil Brumbála. Poslal na vás Nagini. V Chroptící chýši. Viděl jsem celou tu věc.“

Severusem otřáslo, jak Potter zestárl. Každá vráska v obličeji, každý šedivý vlas byl zasloužen.

Tím samým hlasem Potter pokračoval: „Dal jste mi své vzpomínky.“

To Severuse vylekalo. „Proč bych to dělal?“ ptal se. „Jaké vzpomínky? Jak byste vůbec věděl, co s nimi dělat?“

„Dal jste mi vzpomínky na mámu. A pak jak vám Brumbál říká, že musím zemřít, aby mohl být Voldemort zabit. Nechal jste na svém stole myslánku.“ Potter svůj pohled udržel bez trhnutí. „Jako byste čekal, že ji najdu.“

„Prosím vás, to vám pomohlo jak?“ S úsměškem to odbyl jako pitomost a začal opět rázovat.

„Zjistil jsem, že musím nechat Voldemorta, aby mě zabil. Udělal jsem to.“

„Přesto jste zde.“

Dlouhý povzdech. Potter se posadil a položil si lokty na kolena a do dlaní bradu. „Voldemort nás magicky spojil. Kvůli tomu jsem neumřel úplně. A pak…“ Pauza. „No, jsem si jistý, že byl tak poděšený, že jsem vstal z mrtvých, že nebyl moc k použití. Porazil jsem ho v souboji.“

Potter porazil v sedmnácti Pána zla v souboji? Musel něco vynechat. „Kdy se všechno toto stalo?“

„V květnu devadesát osm. Já… ehm… nevím, jestli bych měl být konkrétní… mohlo by to změnit události.“

„A přesto mi říkáte, že nemusím zemřít,“ odfrkl si Severus nad tou nelogičností.

„Jo, vypadá to pitomě. Jen…“ Potter opět vstal a podíval se mu do očí. „Pane profesore? Vždycky jsem vám chtěl říct, že to, jak se k vám Brumbál choval, bylo špatné. Nestaral se o vás, když jste byl student. Žádal příliš mnoho, když jste opustil Voldemorta, a pořád vám předhazoval vaše chyby, i když jste své splatil. To je mi líto.“ Stočil pohled k zemi, ale pak narovnal ramena a vrátil ho k Severusovi. „A omlouvám se, že jsem byl takový malý šmejd. K vám, víte.“

„No… nevím, co na to říct.“

Potter přikývl. „Jo. Jen si přeju, aby se to dalo napravit. Abych mohl já splatit své dluhy.“

„Jsem mrtvý, Pottere. Věděl jsem to v okamžiku, kdy jsem ten lektvar polkl. Jsem rád, že nejde o nějakou pletichu Pána zla. Zničilo by mě, kdyby se Timovi něco stalo.“ Na pozadí mysli Severus cítil, že se Tim vrtí.

„Jsem rád, že jste se stal chlapcovým otcem. Potřebuje to.“ Severuse opět udeřil Potterův věk. Alespoň o deset let starší než Severus. Ve stejném věku jako Severusův otec, když dostal infarkt. Nikdy mu nechyběl. Tobias měl víc společného s Timovým biologickým otcem než Potterem. „Přál bych si…“ Severus se odmlčel a podíval se stranou, jak jej přemohlo uvědomění, že otec nikdy nezachránil jeho. Že svým vlastním způsobem byl Albus stejně zlý jako Tobias.

„Co?“ Potter opět vstal a položil Severusovi ruku na rameno se stejnou samozřejmostí jako Timovi. „Co byste si přál?“

Kousl se do jazyka, aby nepronesl ten sentimentální nesmysl, který mu proběhl hlavou. Měl malou kontrolu nad emocemi nabitým Timovým tělem, kterému po tvářích tekly slzy, a opřel se pro útěchu to tepla otcovy ruky.

Severus nakonec musel setřít ty stružky. Potter se taktně stáhl a odvrátil oči, zatímco se Severus otočil a vytáhl kapesník.

Schoval jej a posadil se na pohovku. „Finite.“ pronesl sklíčeně. Promnul si kořen nosu. Tim se vzbudí s bolestí hlavy. Snad to nezkomplikuje léčení otřesu mozku.

Vyčerpaný, jak se necítil od chvíle, kdy se stal součástí Timova těla, Severus pravil. „Pottere, jsem unavený.“ Zvedl hlavu a pohlédl na vyřezávaný dřevěný strop. „Vy a ta léčitelka mysli mě musíte poslat zpět, kam patřím.“ Zavřel Timovy oči. „Jsem si jistý, že vy dva na něco přijdete.“