Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Izolace

Kapitola 44 - Smrt

Izolace
Vložené: arabeska - 01.09. 2019 Téma: Izolace
arabeska nám napísal:

Autor: Bex-chan                Překlad: arabeska             Banner: Vojta

OriginálDying

Rating: 16+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Hermionin pláč ustal před deseti minutami.

Netrvalo ani šedesát vteřin, než rázem ztuhla, odtáhla se od Dracovy hrudi a hrubě si do rukávu otřela slzy, jako by se za ně styděla. Potom narovnala ramena a velmi zhluboka se nadechla. Odhodlání válečnice. Draco se jí zeptal, jestli je v pořádku, ale Hermiona ho odbyla: „Na to teď není čas. Musím pomáhat.“ A pak s posledním zlomeným pohledem směrem k Tonksové a Remusovi odešla. A od té doby sotva promluvila.

Draco jí chtěl říct, že by jí nikdo neupřel pár chvil truchlení a že má jeho rameno a může si s ním dělat, co chce a jak dlouho bude chtít, ale neřekl to. Zvažoval, jak jí dát najevo útěchu, ačkoliv se mu gesta náklonnosti tolik příčila, ale když jí položil ruku na záda, ujistila ho, že je v pořádku. Setřásla ho a zopakovala, že jí nic není, ačkoliv evidentně lhala.

Draco tušil, že nebýt okolního davu, pokusil by se ji donutit k reakci stejně jako tehdy, když vymazala vzpomínky svým rodičům. Některým lidem včetně Draca nedělalo problém dusit v sobě všechny úzkosti, Grangerová však byla přesný opak. Ale nehodlal ji provokovat. Upíralo se na něj příliš očí, naprostá většina z nich nepřátelská a nedůvěřivá. A sice mu vůbec nesešlo na jejich všetečnosti, proč mu asi Grangerová dobrovolně stojí po boku, ale pochyboval, že by něčemu pomohl, kdyby rozpoutal scénu.

Tak ji nechal být.

Aby šla dál jako všichni ostatní.

Velká síň připomínala továrnu na pohřby. Všichni přítomní se rozdělili do dvou kategorií – pracující a truchlící. Poblíž vstupu do síně, nedaleko od Draca a Grangerové, pomáhali Blaise s Lenkou odklízet z cesty ty největší trosky. Millicent, Tracy a Miles přidělovali s Leem Jordanem a Deanem Thomasem přikrývky a nespočet dalších studentů přikládal ruku k dílu, kdekoliv bylo potřeba. A potom zbývali ti ostatní, zaseknutí u fronty zesnulých, nehybní šokem a zármutkem.

Ve skutečnosti ale truchlili všichni. Jen některým se dařilo lépe uzavřít bolest uvnitř a zakousnout se do toho, co bylo nutné udělat. Jako Grangerová.

Právě s ní se Draco usadil na kraji řady zraněných studentů. Grangerová se zaměstnávala léčením menších zranění a odřenin obětí a ujišťovala se, že pijí dostatek vody. Nedalo se to považovat za obtížnou práci; většině lidí vůbec nezáleželo na tom, aby někdo léčil jejich ranky, ale aspoň se mohla na něco soustředit. Draco však nechápal, jak mohla snést sedět tak blízko.

Skupiny zraněných byly o tolik horší než mrtví naproti.

Už před chvílí došla drtivá většina lektvarů, podle Křiklana ještě dřív, než Draco vůbec vešel do Velké síně. Neměli Kostirost, Dokrvovací lektvar, Lektvar na čištění ran a vzhledem k tomu, že všechny tyto druhy vyžadovaly minimálně tři hodiny na přípravu, jen tak dispozici nebudou. Pomfreyová se za pomoci profesorů snažila pomoci, ale léčebná kouzla a zpola prázdná plechovka Masti na léčení modřin zmohly jen málo.

Bojovníci s nejvážnějšími zraněními zkrátka museli čekat v agonii a snažit se oddálit smrt, co jen to šlo. Jejich úpění a steny zněly jako soustavné úporné bzučení. Během pouhých posledních deseti minut přinesly záchranné týmy do Velké síně osm lidí; čtyři z nich okamžitě zařadili mezi padlé, dva čekali na ošetření a zbylí dva zemřeli v bolestech. Hlasitě. Sotva šest metrů od místa, kde seděl Draco s Hermionou.

Ve skutečnosti byla řada zraněných jenom řadou pomalu umírajících.

Hermiona zvedla hlavu, když do místnosti vstoupil Oliver Wood s devátou nalezenou obětí přehozenou přes rameno a zamířil přímo k mrtvým. Když se Draco zaměřil kam ona, viděl jen čupřinu zakrvácených šedohnědých vlasů a nebelvírskou kravatu, která se houpala ze strany na stranu, ale ze svého úhlu tělo nepoznal. Obrátil se na Grangerovou a sledoval, jak její rysy tuhnou. Ustala v činnosti, aby sledovala, jak Wood opatrně pokládá tělo vedle ostatních.

To je Colin Creevey,“ zamumlala. „Nezletilý. Mudlorozený.“

Draco se zamračil. „Grangerová…“

Neměl tady být. Měl odejít s ostatními.“

Draco si nebyl jistý, co by mohl nebo měl říct, a tak zůstal zticha, zatímco Hermiona dál plnila lahve. Mimoděk zvedl ruku a omotal si kolem prstu jednu z kudrn, která se jí uvolnila z culíku, a pohladil ji přitom po zádech. Nebyl si jistý, co od ní očekával, ale doufal v nějakou reakci; možná povzdych nebo zachvění, ale Hermiona se ani nepohnula. Nebýt nepatrného zvedání ramen, pochyboval by, že vůbec dýchá.

Zblízka ji pozoroval, vnímal její nezdravě šedavý obličej, opuchlé oči a rozpraskané rty. Vypadala nemocně. Vážně nemocně.

Chystal se jí něco říct. Neměl ponětí co, ale na tom nezáleželo. Někdo zvolal jeho jméno, ještě než stihl zamumlat to její.

Pane Malfoyi,“ pronesla McGonagallová a proklestila si cestu k nim. „Omlouvám se za zdržení, ale mohu nyní…“ Hlas se jí vytratil a výraz zněžněl. „Slečno Grangerová.“

Hermiona zvedla hlavu, ale na profesorku upírala prázdný výraz. „Paní profesorko.“

Drahá, vůbec nevypadáte dobře.“

Hermiona bleskla pohledem k padlým a ztěžka polkla. „Jsem v pořádku,“ lhala. „Prostě… jsem v pořádku.“

Draco se zamračil a přitiskl jí dlaň na bedra. I přes svetr cítil její studenou kůži.

Všichni jsme v pořádku, ale nikdo z nás není,“ odtušila McGonagallová. „Držte se, Hermiono. To je to jediné, co pro teď můžete udělat.“

Ano, paní profesorko,“ přikývla Hermiona. „Co jste to říkala Dracovi?“

Ach, ano. Pane Malfoyi, pokud jste připraven, mohu vám nyní vyléčit rameno.“

Jasně.“ Draco se zvedl na nohy. Končetiny měl jako větve, zkostnatělé a praskající. Bolest v jeho rameni se usídlila na tupém dunění, které se donutil ignorovat už před třiceti minutami. Když se pohnul za McGonagallovou směrem ke druhému konci síně, zatahala ho za prsty ulepená ruka. Otočil se a tvář Grangerové byla úplně jiná; stále rozmrzelá a ztracená, ale i zamyšlená.

Potřebuješ, abych šla s tebou?“

Draco se zarazil. Ve vší upřímnosti ne. Ne, nepotřeboval, aby šla s ním. Ale chtěl. A možná ona potřebovala jít s ním. Možná potřebovala to rozptýlení. Možná ho nakonec potřebovali oba.

Ano.“

Kráčeli bok po boku k místu, kde na ně čekala McGonagallová, usazená na stoličce v nejvzdálenějším koutu  Velké síně. Draco se chvíli rozhlížel a všiml si opodál Weasleyových, jak spolu zapáleně mluví. Těsně za McGonagallovou léčil Křiklan rozdrcený kotník Eddieho Carmichaela. Profesor věnoval Dracovi téměř uznalý pohled, jako by byl za Dracovu přítomnost vděčný.

Posaďte se,“ nařídila mu McGonagallová a počkala, až se posadí naproti ní. „Nemělo by to trvat dlouho, ale může to bolet. Došly nám lektvary proti bolesti.“

Paráda,“ utrousil Draco.

Když si Hermiona sedla vedle něj, díval se výhradně na ni, zatímco McGonagallová mu kouzlem oddělila rukáv od zbytku košile a odhalila modravou, pohmožděnou kůži ramene. Když mu Hermiona nabídla svoji ruku, bez váhání ji uchopil, propletl jejich prsty a pevně stiskl. Upřeně na ni zíral a zblízka studoval její rysy. V poslední době se mu nenaskytla příležitost dívat se na ni zblízka. Skutečně zblízka.

Jakkoliv bizarně to znělo, polila ho intenzivní vlna… čehosi. Některé z emocí, kterou nedokázal popsat jedním ani sty slovy, ale která bývá v hlavě, v srdci, v břiše, všude. Vypadala v tu chvíli tak… podmanivě, i přes tu našedlou pleť a zakrvácené rty. Kdyby ho někdy vyslýchali a nutili, aby odhalil ho nejhlubší tajemství své duše, řekl by jim o tomhle momentu – tomto jediném momentu – který mu potvrdil, co ke Grangerové cítí.

A neměl k tomu žádný zvláštní důvod. Vyrostlo to tam uvnitř něj jako nový orgán; pulzující a hřejivý. Skutečný a přítomný jako Draco sám. Jako ona sama.

Co?“ zeptala se Hermiona.

Nic. Jenom…“

Dobrá, pane Malfoyi,“ přerušila ho McGonagallová. „Připraven?“

Přikývl, ale oči držel na Grangerové a snažil se uvolnit svaly, když ho na kůži polechtala magie z profesorčiny hůlky. Hermiona mu stiskla ruku a pak jeho rameno vzplanulo. Žhnulo. Sevřel Hermioninu dlaň a pevně zavřel oči a zatnul zuby, zatímco kloub jeho ramene pomalu s hlasitým a nesnesitelným lupnutím zapadl zpět do jamky.

Kur –“

Děkuji, pane Malfoyi,“ utnula ho McGonagallová kategoricky. „Rozumím, že je to bolestivé, ale vulgarismy netoleruji.“

Draco se chystal odseknout hrstkou svých nejoblíbenějších vulgarit, ale vtom pálení znenadání ustalo a všechno se usadilo do normálu. Otestoval rameno, několikrát jím zakroužil a protáhl si paži.

Inu,“ usmála se McGonagallová. „Hotovo. Nebylo to až tak zlé. Zcela jistě to nezasluhovalo nadávky.“

Můžu vám podpálit ruku a pak si můžeme promluvit o nadávkách.“

Draco,“ zakabonila se Hermiona. „Poděkuj.“

Draco váhavě zavrčel: „Děkuju.“

Rádo se stalo. Pokud mne omluvíte, potřebuji něco zkontrolovat.“

Draco počkal, až ředitelka zmizí z doslechu, a potom znovu vyzkoušel hybnost ramene. „Dost dobré. Ale mohla mi spravit i košili.“

Nebuď úzkoprsý,“ pokárala jej Hermiona, ale Draco nenamítal. Aspoň už mluvila. Aspoň se víc podobala svému já. „Ještě to bolí?“

Ne, v pohodě.“

Zamyšleně si promnula rty. „Co ses mi chystal říct, než tě začala léčit?“

Cože? Aha. Jenom…“ Pokoušel se uchopit správná slova. „Jenom jsem se na tebe díval a… a nemohl…“

Hej, Malfoyi!“

Draco podrážděně zamručel, když mu skočil do řeči známý hlas. A konkrétně hlas, který rozhodně nechtěl slyšet. Weasley trochu kulhal, když se k nim blížil, a vypadal ještě zanedbaněji než obvykle, potrhané oblečení a rozcuchané vlasy. Draco protočil očima, když se před ním jeho věrný rival zastavil.

Hele, Weasley, nemám teď náladu se s tebou hádat.“

Fred mi řekl, cos udělal,“ vyhrkl Ron. „Řekl mi, žes mu zachránil život.“

Dracovi sklaplo. Hermiona se po jeho boku překvapeně vypjala.

Přišel jsem ti říct…“ pokračoval Ron rozpačitě. „No, přišel jsem říct… díky. Díky, žes mi zachránil bratra. Moje rodina je ti vděčná.“

Draco si znepokojeně olízl zuby. „Jo… no… dobře.“

Jo… tak dík,“ ukončil Ron jejich rozhovor a otočil se na Hermionu. „Viděla jsi někde Harryho?“

Hermiona pomalu uhnula vyjevenýma očima od Draca k Ronovi. „Promiň, cože, Rone?“

Viděla jsi Harryho?“

Aha. Ne,“ odpověděla. „Předpokládala jsem, že je s tebou.“

Ne, ale určitě je někde tady. Asi pomáhá s přenášením zraněných. Porozhlédnu se po něm.“

S tím se Weasley otočil a nechal je osamotě. Draco vzápětí ucítil tlak Hermionina tázavého pohledu na svém profilu. Když na ni pohlédl, usmívala se.

Grangerová,“ varoval ji, „nedívej se na mě takhle. Nebylo to tak, že bych…“

Zachránil Fredovi život?“

Technicky ano, ale –“

Utnula ho polibkem. Přitiskla dlaně na jeho tváře a vtiskla mu mocný polibek na rty. Vydechla do jeho úst, jako by vypustila veškerou úzkost, a Draco měl pocit, že se její rty zvlnily do nepatrného úlevného úsměvu.

Byl to jeden z těch polibků čisté potřeby, kdy záleželo jenom na tom, jak silně dokážete přitisknout tvář k tomu druhému a držet co největší silou, abyste nerozdrtili jeho nebo sebe. Jeden z těch polibků, které bolely, ale stejně musely přijít, protože to byla dobrá bolest. Ten druh polibku, který jim připomínal, že jsou lidmi.

Potom se odtáhla, ale držela ho u sebe a opřela se čelem o to jeho.

Děkuju,“ zašeptala.

Za co?“

Ani nevím. Asi… za to, že jsi tady. Se mnou.“

Její tón zněl chraplavě a zlomeně, jako by plakala, ale Draco neviděl na její tváři jedinou slzu. Zamračil se na ni a konečky prstů ji pohladil po paži.

Kde jinde bych měl být?“

Nebyl si jistý proč, ale jeho odpověď ji patrně potěšila. Svaly její tváře se uvolnily a pevně sevřela jeho ruce, až mu do dlaní zaryla nehty. Líce jí roztáhl úsměv a pak jej políbila znovu; jen krátce, sladce, aby zpečetila okamžik. Na Draca znovu dolehla přítomnost přihlížejících studentů, jejich zmatené pokukování, ale vážně mu na tom nesešlo. Ani v nejmenším. Ve vší upřímnosti byl zkrátka rád, že Hermionu zase vidí… jako Hermionu. Pořád měla ve tváři vrytý smutek, ale aspoň ji už naprosto a kompletně nesžíral žal. Aspoň byla zase v pohybu a mluvila. Aspoň byla tady.

Hermiona přerušila oční kontakt a rozhlédla se po Velké síni a vstřebávala všechen ten chaos a šílenství. Pohled jí znovu zabloudil k řadě padlých a Draco ji zblízka sledoval a napůl očekával, že se opět stáhne do sebe, když spatří Tonksovou. Ale čím déle se na ni díval, tím více zjišťoval, že její oči vyzařují spíš něco, co připomínalo hloubání a střet, jako by ten blázinec viděla poprvé a snažila se ho zpracovat logickou částí mozku.

Myslíš, že můžeme vyhrát?“ tázala se nečekaně.

Grangerová,“ začal Draco opatrně. „Víš, že nejsem zrovna nejlepší osoba, která by na tohle měla odpovídat.“

Stejně. Prosím.“

S odpovědí váhal. Vzdychl a promnul si oči. „Nevím, Grangerová. Nevypadá to dobře. Ale zas se musí nechat, že jsme s Weasleym právě měli civilní výměnu, takže je asi možné cokoliv. Možná jestli…“ Hlas se mu vytratil, když si všiml, že se na něj Hermiona usmívá. „Co je?“

Čekala jsem, že řekneš ne,“ pověděla mu. „Kam se poděl tvůj cynismus?

Dracovy rty zacukaly ve zdání úsměvu. „No, to by se dalo klást za vinu tobě.“

Hermiona s úsměvem vydechla a opřela si hlavu o jeho rameno. Draco spíš cítil než viděl, jak se jí ze svalů uvolňuje část napětí, když se naklonil k její hlavě, aby ji políbil na spánek, a setrval rty na její hebké kůži. Usoudil, že to oba potřebovali, jeden prchavý moment míru, aby si utišili myšlenky, které jim vířily v hlavách.

Dokonce ani když vzdálený hlas zvolal, že našli přeživšího, Draco se nepohnul. Stěží to vzal na vědomí. Podobné výkřiky zněly síní každých pět minut a staly se tak běžnými jako skučení větru. Důvěrně známý rozruch lidí, kteří se spěchali podívat, kdo přežil, se roznesly od vchodu až do míst, kde seděli Draco s Hermionou, ale stejně ani jeden z nich nezvedl hlavu.

Až když Draco zaslechl svoje jméno, pohlédl ke vzdálenému koutu Velké síně.

Zachytil oči Millicent, jak odstrkuje lidi z cesty, aby se dostala ke zraněným. Shormáždila se tam skupinka pěti nebo šesti lidí a mezi nimi Draco postřehl madam Pomfreyovou, Milese a Tracy, jak všichni přešlapují a neklidně se vrtí.

Něco bylo špatně. Něco se zvrtlo a v Dracovi najednou vzplály všechny instinkty. Nebyl si jistý proč, ale něco ho k tomu nutilo. Prohlédl okolí po Blaisovi, zatímco v něm rostl strach, ale nikde ho nenacházel.

Znovu zaslechl výkřik svého jména – Draco! – a poznal Blaisův hlas pocházející z místa, kde se shromáždili i ostatní. V Blaisově hlase zněla tak řvoucí a surová panika, že Draco cítil, jak k němu výkřik doletěl přes celou místnost jako kulka a narazil do něj s takovou silou, že v sobě ani on nedokázal nalézt nic jiného než děs. Páteří mu projelo ledové ostří pochopení a Draco vystřelil na nohy a mžoural, jako by se na dálku snažil rozlišit, co jeho zmijozely tolik rozrušilo. Ačkoliv to už dávno věděl.

Draco,“ oslovila ho Hermiona, postavila se vedle něj a upírala oči stejným směrem jako on. „Co se děje?“

Neslyšel ji, ale bezděčně zodpověděl její otázku. Jediným jménem, které z jeho úst splynulo jako výdech.

Theo.“

Blaisův hlas znovu zaburácel: „DRACO!“

A Dracovo tělo se dalo do pohybu snad ještě dřív, než mu to stihla rozkázat mysl. Jako by ho dvě silné paže postrčily dopředu. Do hlavy se mu nahrnula horkost. Valila se. Na zádech mu vyrašil pot a v každé vlásečnici pumpovala krev. Srdce mu tlouklo tak prudce, tak divoce, že cítil jeho údery až v prstech u nohou. Bušilo. Bubnovalo. Burácelo. Zvedal se mu žaludek strachem a obavami. Na jazyku už cítil vlastní zvratky, jak mu vypalují chuť a čich.

Ne Theo, ne Theo, ne Theo.

Vrhl se do davu, hnal se kupředu jako potlouk a srazil k zemi dva havraspáry. Hermiona za ním křičela, ale Draco běžel dál a vyhýbal se překážkám, jak nejlépe dokázal. Velká síň se v té chvíli zdála mnohem delší než kdysi, táhla se donekonečna.

Prosím, ne Theo.

Proč už Blaise nevolá jeho jméno? Co se změnilo?

Už tam skoro byl, ale nezpomalil. Nedokázal zpomalit. Na to byl příliš zoufalý. Příliš horečný. Příliš vyděšený, co tam asi najde.

Když dorazil k hloučku zmijozelů, neohrabaně smykem zastavil a narazil do Milese a Millicent. Odstrčil je stranou a oči mu padly na podlahu a pak se zapotácel a o dva kroky klopýtl, když si uvědomil rozsah škody. Miles se natáhl, aby ho podržel, ale toho si Draco nevšímal. Celou svou osobou se soustředil na scénu před sebou a v etapách všechno vstřebával. Pomalu. Nevěřícně. Šokovaně. Ani nevěděl, kde začít.

Důvod, proč nedokázal v davu zachytit Blaise, spočíval v tom, že Blaise klečel. V jeho klíně ležela Theova hlava, nakloněná stranou a tak znetvořená, že Dracovi nejdříve blesklo hlavou, jestli to je vůbec Theo. Ale z toho mohl asi vinit popření. Nebo naději. Moc se to od sebe nelišilo.

Theův obličej byla jedna velká paleta barev. Obě oči měl nateklé, napjaté, pohmožděné fialovými a odporně žlutými odstíny modřin. Z jednoho ucha mu tekla krev, vpíjela se do vlasů a na šíji. Krev mu unikala i z úst a ohrnuté rty odhalovaly potřísněné zuby; krví příliš temnou a příliš hutnou, než aby patřila roztrženému rtu. Jeho kůži znetvořovaly škrábance a podmožděniny jako morbidní čmáranice a kaňky. A byl tak bledý a průsvitný, téměř modravý.

Theovo tělo se nacházelo v podobném stavu jako tvář; zjizvené, rozdrásané, zbité. Každou píď odhalené kůže hyzdily rány a odřeniny a mísily se s modřinami, ale to nevyplašilo Draca nejvíc. Spodní část Theovy původně bílé košile se topila v krvi. Doslova ji promáčela a byla tak příšerně rudá. Temně rudá. Téměř hnědá jako rez.

Zdrojem byla široká rozšklebená rána v Theově břiše, viditelná skrz roztrženou košili, a Draco od ní nedokázal odtrhnout pohled. Jako by na něj upřeně zírala a prýštila krev o to víc, jako by představovala projev samotného zla. Čím déle na ni Draco hleděl, tím pomaleji vnímal všechno ostatní; okolní dav, zvuky, svůj tep. Jako by jej ten pohled svázal. Uvěznil v okamžiku, než se mu to uvědomění mučivě pomalu vpije do mozku, který vypovídal činnost.

A když si to konečně uvědomil – když pochopil – pocítil hrůzu. Hrůzu a vztek.

Hrůzu, protože nevěděl, co má dělat, a vztek, protože věděl, že nic udělat nelze.

Pak se všechno vrátilo do pohybu. Všechno šlo dál. Dracův tep zrychlil a v hrudním koši mu rezonoval s ohlušující rychlostí, jako by se chtěl prodrat jeho ústy ven. Takto se naposledy cítil, když Belatrix mučila Grangerovou. Ta odporná bezmoc.

Natáhl ruku k Theově paži a zašklebil se, když se dotkl ledu. V dětinském nutkání s ním zatřásl a čekal na reakci, která nepřišla.

Theo,“ řekl, ale jeho hlas zněl mnohem tišeji, než zamýšlel. Zkusil to znovu: „Theo.“

Nic.

Cukl sebou, když mezi lopatkami ucítil hřejivý dotyk. Nepotřeboval se dívat, aby se ujistil, že je to Grangerová a že na něj mluví, ale neslyšel jediné slovo. Když konečně odtrhl oči od Theova zranění, obrátil se na Blaise, který držel Theovu hlavu v klíně s takovou péčí a něhou… jako vejce, které už prasklo. Jeho obyčejně klidný výraz zkrabatilo zoufalství a strach a Draco si nevzpomínal, že by kdy Blaise vypadal tak ztraceně. Tak vyděšeně. A o to bylo vše horší.

Protože Blaise představoval v jejich zmijozelském triu ten hlas logiky. Utišující hlas rozumu. Jestliže Blaise panikařil, pak k panice existoval velmi dobrý důvod. Jestliže se Blaise bál, měl by se bát celý svět.

Draco na něj dál zíral a snažil se zaměřit na slova, která mu vycházela z úst. Blaise mluvil – či spíše naléhal – na madam Pomfreyovou, která stála poblíž, naprosto vyřízená a rudá, stále s okázalými skvrnami krve na tváři a oblečení. Draco se donutil k soustředění, potlačil statický šum v uších a zaměřil se na jejich hlasy.

„…vnitřní zranění, pane Zabini. Ztráta krve…“

Musíte něco udělat!“ obořil se Blaise. „Lektvary –“

I kdybych měla jakýkoliv lektvar, je nepravděpodobné…“ Madam Pomfreyová si povzdychla. „Je příliš pozdě. Má… minuty. Ani ne hodinu. Umírá.“

A vy s tím nic neděláte!“

Nemohu nic udělat. Je mi to líto. Omlouvám se.“ A skutečně jí to líto bylo, ale omluvy zmůžou jen málo. Někdy nezmůžou vůbec nic.

Draco jejich výměnu němě sledoval a chtěl se do toho vložit, ale nedokázal to. V jeho hlavě se odmítaly formovat srozumitelné a náležité věty, natož aby se dostaly k jazyku. Zachytil jen zbytečná slova jako ‚umírá‘ a ‚bolest‘ a ‚Theo, Theo, Theo‘. Dracovi se roztřásly ruce.

Strčte si lítost do prdele!“ vyštěkl Blaise. „To si říkáte lékouzelnice?“

Blaisi,“ zašeptala Láskorádová. „Ona za to nemůže.“

To neříkám, ale měla by mu pomoct! Je to vaše práce! K čemu tady kurva jste, když nemůžete pomoct?“

Dělám, co je v mých silách, pane Zabini…“

No tak to teda vůbec nestačí!“

Pomfreyová zavřela oči a stiskla si kořen nosu. „Pane Zabini, je mi to nesmírně líto. Skutečně. Neexistuje nic, co bychom mohli udělat. Při největším štěstí zůstane v bezvědomí a odejde v míru.“

Běžte pryč,“ vysoukal ze sebe Blaise poraženeckým tónem. „Nechte nás.“

Stárnoucí ošetřovatelka se s posledními omluvami otočila, nechala zmijozely osamotě a zamířila k další oběti. Blaise polkl roztřesený nádech a potom přesunul potemnělé prázdné oči k Dracovi a otevřel ústa, aby něco řekl. Dracovy rty byly lehce pootevřené, připravené k tisícům otázek, ale oba byli přerušeni ještě dřív, než stačili promluvit.

S-se pozná expertka.“

Všichni shlédli na Thea, jak pomalu rozlepil víčka a skrz ty uzounké štěrbiny k nim z podlahy vzhlédl. Polkl a pak se přidusil a z jeho úst vytekla další krev a rozlila se mu po bradě. Dýchal nepravidelně, s každým nádechem sípal a hrudník se mu zvedal a klesal v nezdravých záškubech.

Zůstane v bezvěd-omí, leda hovno,“ vykuckal. „Mc-Gonagallová by jí měla s-srazit plat.“

Theo,“ zaskřípal Dracův hlas. „Theo, jsi v pořádku?“

Stupidní dotaz, ale Draco si neuvědomil, do jaké míry stupidně zní, dokud ho nevyslovil nahlas.

Jasný,“ odpověděl Theo, kterému se stále dařilo znít sarkasticky. „Z-prdele super.“

Blaisovým výrazem ale v tu chvíli problesklo zděšení. „Theo, slyšel jsi, co ještě Pomfreyová řekla?“

O tom umírání? Jo, t-to řekla dost nahlas.“ Theovi se podařilo zkroutit rty do rozpačitého úšklebku. „T-taky kurva klasika, že musím čumět na vaše dva ksichty i na sm-smrtelné posteli.“

Teď není čas na tvoje stupidní vtipy, Theo!“ vyhrkl Blaise ve vlně podráždění. „Umíráš, do prdele! Chápeš to?“

Tech-nicky umíráme všichni,“ vyrazil ze sebe Theo blahosklonně. „Já vás j-jenom předběhnu v cílové rovince, což st-stojí za zmínku, když jsem nikdy nic nevyhrál. My-slíte, že to bude na medaili?“

Přestaň!“ vyštěkl Blaise a jeho tón Dracovi připomněl den, kdy Blaise odpálil jabloně, když zmizela Láskorádová; zlost maskující se žalem. „Přestaň si z toho dělat prdel! Není to k smíchu!“

Blaisi,“ promluvila Lenka. „Uklidni se.“

Ne, neuklidním se!“ Se žalem pohlédl na Thea. „Neříkal jsem ti to? Neříkal jsem ti, abys nechodil za svým otcem? Neříkal…“

O-otce jsem zabil. Ten mi tohle neudělal.“ Theo naklonil hlavu k Dracovi. „T-to tvůj.“

Draco si pomyslel, že se pozvrací. Celým tělem se předklonil a páteř mu tak ztuhla, jako by se snad chystala prasknout nebo zlomit nebo co páteře dělají. Sevřel ruce do pěstí a pokusil se zkrotit vášně. Když znovu shlédl na Theovo břišní zranění, zadusil nával.

Tohle ti udělal můj otec?“

N-nedělej z toho tragédii. Asi to byla… asi to byla nehoda. Slyš-el jsem, jak vyslovil kouzlo, a to se asi od-odklonilo. Stěna se sesypala…“ Znovu se zadávil a snažil se to zamaskovat úšklebkem. „A moje ambice v t-tangu jdou do prdele.“

Theo, přestaň,“ procedil Blaise skrz zuby. „O tomhle bys neměl vtipkovat.“

Čekals dram-atická a dojemná poslední slova? Protože projev jsem s-si nechal ve druhých kalhotách. Ev-evidentně nemám svůj den.“

Theo,“ zkusil Draco. „Přestaň.“

Pořád se ušklíbal. „V-vy dva pošuci vypadáte z-zoufale. Kdo umřel?“

Na jejich skupinku se sneslo krátké, ale o to působivější ticho jako mokrá deka, těžká a dusivá. Draco cítil, jak mu Grangerová přitiskla ruku na záda ještě silněji a palcem mu přejížděla po páteři, jako by se ho marně snažila utišit. Nereagoval na její gesto. Na to byl až příliš lapený v tichu a okolnostech a úzkostně toužil uniknout aspoň něčemu, ale nevěděl jak. Nevěděl, co může říct, co by měl říct, nebo jestli by měl vůbec něco říkat. Blaise sváděl zjevně podobný boj, protože jeho rty formovaly různá slova, ale ani jedno z nich nevyřkl a očima – širokýma a vyvalenýma jako dítě – těkal mezi Theovou tváří a ránou na břiše.

Byla to Láskorádová, kdo ticho porušil. Předklonila se, aby na Thea lépe viděla, a když promluvila, držela si svůj nepřítomný a naivní tón.

Bojíš se?“ zeptala se nevinně.

Veselí se z Theova výrazu smylo jako prach z okenní tabule pod kapkami deště. Teď vypadal vážně. Obočí měl zamračené a čelist zatnutou v křeči.

N-ne. Ne, nebojím se.“

Lenka se zamračila. „Proč ne?“

Mám d-dost,“ Theo chabě zatřásl hlavou v Blaisově klíně. „Je mi z toho… zle.“

Zle z čeho?“ zeptal se Draco.

Z toho… z té ubohé parodie na život. Je mi z toho zle. Je mi zle z toho být ne-nešťastný, ale nedělat nic, abych byl šťastný. Z-toho volání po pomoci a odmítání všech, kteří mi pomoct fakt chtějí. Ně-co chci, ale neudělám nic, abych to dostal. J-je mi zle z toho pocitu zklamání a je mi zle z toho být zklamáním. Je mi zle z toho, že nedokážu cítit zápal nebo nadše-ní nebo… nebo cokoliv z čehokoliv. Je mi zle z toho vzteku a strachu a smutku. Je mi zle z toho p-předstírání, že jsem v pořádku. Je mi zle z toho př-edstírání, že chápu. Prostě je mi z toho zle, prot-ože to nic neznamená. A je to moje vina, že to nic n-n-neznamená.“

Tvoje vina?“ zopakoval Blaise. „Co tím chceš říct?“

Je to jako… jako by můj život byla ta-ková klec a já z té klece sleduju, jak jste všichni šťastní a žijete a jste… normální. A já tam jenom sedím a sleduju vás a… jaké to asi je. A občas mi někdo podá k-klíč, abych si odemknul, ale já to nikdy nezvládnu. P-protože je to moje klec. I když ji z duše nenávidím, je to moje klec. A lidi mi podávají klíče a já je pořád… pořád zahazuju. V-v-vždycky je budu zahazovat a ani nevím proč.“ Rozkašlal se a potřísnil Blaisovu košili sprškou krve. „T-tady máte svůj projev.“

Po Blaisově tváři stekla jedna tvrdohlavá slza. „Měls nás.“

N-nestačilo,“ vyhrkl Theo slabším hlasem. „P-otřeboval jsem víc. Vlastní důvod… nikdy jsem ho neměl. A-ani vzdáleně.“

Draco se k Theovi přisunul ještě blíž a opatrně mu položil ruku na rameno. „Bolí to?“

Ne.“ Theo potlačil zaúpění. „Ne, ne. Ne-bolí. Jenom… bych spal.“

Theo ztěžka mrkl, a když oči znovu otevřel, byly vytřeštěné a zděšené, jako by konečně pochopil závažnost své situace. Jeho ruce vystřelily vzhůru a zoufale sevřel Blaisovu košili na zátylku. Dýchání se mu zrychlilo, změnilo se do naléhavých lapání a rozplakal se. Po tváři mu tekly slzy a dopadaly na Blaisovo koleno.

P-prosím, ať mě nepohřbí vedle otce,“ žadonil zlomeně a sotva slyšitelně. „Ani k nikomu z rodiny. P-p-prosím, B-B-Blaisi.“

Blaise se posunul, položil si Theovu hlavu do ohbí lokte a jeho tvář zněžněla. „Dobře. Ššš, tiše. Neboj se.“

P-prosím, zeptej se Andromedy, jestli… bych mohl být vedle T-Teda. My-myslím, že by jí to nevadilo. M-myslíš, že by jí to nevadilo?“

Určitě jí to nebude vadit,“ přikývl Blaise.

Sli-buješ, že se zeptáš?“

Slibuju.“

Theo temně zachrčel, ale nepoddal se tomu a chytil se Blaise ještě pevněji. „J-já vím, že jsme si neříkali bratři, když se naši vzali, ale tys měl k tomu ze všech nejblíž.“

Já vím,“ vydechl Blaise.

I když jsi kretén.“

Draco si nebyl jistý, jestli se při poslední poznámce Blaise zasmál nebo vzlykl nebo obojí.

Draco,“ začal Theo a otočil hlavu. „Jsem rád… že nejseš smrtijedská vraždící svině. Jsem rád, že ses… že ses našel. Jsem rád, že-že jsme… jsme…“

Přátelé,“ doplnil Draco.

Nějak tak, jo.“

Draco zavřel oči. Ze všech sil se snažil krotit a udržet zdání vyrovnanosti, ale bylo to složité. Tohle bude vůbec poprvé, co ztratí někoho skutečně podstatného… důležitého. A tíha v jeho hrudi byla zničující a tak rozpínavá, že ho tlačila až v hrdle a dusila ho. Omezovala. Měl něco v očích, asi slzy, nebo pot, nebyl si jistý, ale štípaly ho jako čert. Pálily.

Theo zdlouhavě vydechl a znovu se opřel do Blaisova klína a víčka mu padla. „U-už fakt.“

Ne, počkej!“ vykřikl Draco. „Vydrž ještě. Možná když se nějaký lektvar… Něco možná bude fungovat.“

Ne, myslím, že mám dost. T-teď to přijde.“

Ne, ne, ne, Theo, vydrž. No tak, kámo. Řekni nám nějakou hovadinu, vtip, cokoliv.“

Vtip?“ zašeptal Theo. „Tak jeden. Byli jednou tři zmijozelové… Tři zpropadenci. Ten pr-první se zamiloval do… nebelvírské princezny a byl z něj dobrák. T-ten druhý se zamiloval do ha-havraspárského anděla a t-taky se polepšil. Ten… ten třetí… neudělal nic… a-ale… ale pokusil se…“

Nastal dlouhý moment nehybného ticha a potom Theova hlava bez života padla na stranu přes Blaisovu paži. Do čela mu sklouzly vlasy a částečně zakrývaly oči, které hleděly do nicoty. Jediné, co se v tu chvíli hýbalo, byla krev dosud stékající po Theově bradě a hrdle.

Ale samotný Theo zůstal naprosto nehybný. Zaseknutý v čase. Mrtvý.

Mrtvý.

Draco seděl na ledové podlaze, civěl na něj a čekal, až zamrká a utrousí něco jako: „Sežrali jste mi to?“ Nebo možná: „Vy dva byste se měli vidět.“ Ale nic z toho se nestalo. Nic. A potom, když na Draca mučivě pomalu začala doléhat realita toho, co se stalo, si uvědomil, že Theo už nikdy nic neudělá, a z nějakého důvodu ho právě ta myšlenka zabíjela.

Theo už tam nikdy nebude. Nikde nebude. Zůstane po něm jen prázdné místo, které vyplní jeho nepřítomnost. Díra v prostoru bez hlasu nebo tváře nebo čehokoliv, co Thea připomíná. Theo je pryč. Nastálo. Navždy. A v Dracovi něco prasklo.

Zatímco Blaise si Theovo tělo přivinul k hrudi a sklonil hlavu, Draco vyskočil na nohy a vyrazil z Velké síně. Okolní svět se slil do bezcitných šmouh, šel si po svém, jako by se nic nezměnilo, i když se změnilo úplně všechno. Všechno se tak příšerně podělalo. Všechno se rozbilo.

Dal se do sprintu, prolétl kolem Wooda a Longbottoma, kteří nesli další tělo. Chodba jako by vězela ve vakuu, bez kyslíku a prázdná. Nemohl dýchat, nechápal, jak ho po tom všem ještě nesou nohy, ale prchal dál. V jedné chvíli musel asi vytáhnout z kapsy Andromedinu hůlku, protože ji teď pevně svíral v pěsti, připravenou k akci. Jaké, to netušil.

Draco!“

Slyšel hlas Grangerové, ale nezastavil. Pokusil se ještě zrychlit, když si uvědomil, že burácení nohou ho pomalu dohání. Nechtěl, aby ho doběhla. Zabránila by mu, aby udělal nějakou pitomost, a právě pitomost teď udělat potřeboval. Potřeboval něco zničit. Něco vyhodit do povětří. Potřeboval rozpoutat symfonii chaosu, aby přehlušila chaos v jeho hlavě.

Draco!“

Sakra, dobíhala ho. Kdykoliv jindy by jí snadno utekl, protože měl delší nohy, ale teď byl dezorientovaný a bez dechu. Běžel dál, ignoroval bolest v kolenou, ale potom ho za loket popadla ruka a zpomalila ho. Pokusil se ji setřást, ale stisk měla jako svěrák.

Draco, dost!“ křikla Hermiona. „Co to děláš?“

Pusť mě!“ okřikl se na ni a odmítal se k ní otočit čelem. „Nech mě!“

Kam běžíš? Neříkej mi, že chceš běžet do Zapovězeného lesa za Smrtijedy.“

To chtěl? Sám si nebyl jistý.

Nevím! Musím se dostat pryč! Musím… musím něco udělat!“

Draco, podívej se na mě!“ houkla Hermiona. Neposlechl ji. „Podívej se na mě!“

Když se stále vzpíral, trhla za jeho paži s překvapivou silou, až se celým tělem obrátil, a potom sevřela jeho tvář a silou ho nutila ji k ní sklonit. Držela ho na místě, prsty bolestivě zarývala do jeho čelistí, ale Dracovi na tom nezáleželo. Když k ní sklonil oči, všiml si, jak mělce a zrychleně zní jeho dech a pochyboval, že je na vině čistě jen sprint. Ne, bylo to něco zcela jiného. Byl to vztek. Cítil to ve své mimice, ve své krvi, všude. Jako by byl hořlavý a čekal jen na škrtnutí zápalky.

Pusť mě,“ procedil skrz zaťaté zuby.

Draco, mluv se mnou. Já to chápu.“

To je ten problém, do prdele!“ vyštěkl a setřásl ze sebe dlaň, kterou držela jeho tvář. „Všichni chápou! Všichni tady někoho ztratili! A možná i víc lidí! A to znamená, že tomu nikdo nerozumí!“

Co tím myslíš?“ ptala se.

Kolik přátel jsi dneska ztratila, Grangerová? Deset? Dvacet?“ Divoce zatřásl hlavou. „Já spočítám na jedné ruce všechny lidi, na kterých mi záleží! Na jedné! To je všechno, co mám! To je všechno, co kdy budu mít! A teď je jeden z nich pryč!“ Odmlčel se a pevně sevřel oči. „Je pryč. Prostě… pryč.“

Je mi líto, že Theo zemřel,“ zašeptala Hermiona. „Je mi líto, že zemřel tvůj přítel, Draco.“

Něco v jejích slovech ho oslabilo, jako by mu to zarylo pěst do břicha a srazilo k zemi. V tu chvíli pohár přetekl. Nevyspání, všechny boje, vypětí… všechno. Padla na něj únava. Zmoženost. V posledních hodinách toho cítil až příliš; od nadšení z pohledu na Grangerovou až po naprostou a absolutní destrukci, včetně každé další myslitelné emoce mezi tím. Všechny je prožil a všechny ho fyzicky pohřbívaly svou tíhou.

Byl vyčerpaný. Vyčerpaný z tolika emocí a z toho, že nemá na výběr a musí se s nimi vláčet dál.

Konečně pohlédl na Grangerovou a nevěděl, jestli ji chce sevřít v náruči, nebo se rozběhnout opačným směrem. Tak neudělal ani jedno. Zůstal na místě. Cítil, jak se do něj zavrtávají její starostlivé oči a pozorně ho zkoumají, než se k němu začala přibližovat, pomalu a rozvážně. Když byla dost blízko, natáhla se k jeho tváři, konečky prstů něžně přejela po jeho lícních kostech a palci po rtech. Nijak nereagoval. Jen vnímal její dotyk, každé sebeněžnější pohlazení ptačích per.

Byla hřejivá a utěšující a klidná a každý její dotyk působil jako sedativum. Na tváři mu chladivě zabrněl polibek jejího dechu a cítil veškerou tu horečnou těkavou zlost, jak z něho postupně ustupuje a nahrazuje ji něco daleko horšího. Žal. Věděl, jak se vypořádat se vztekem, ale zármutek bylo něco naprosto jiného a úplně cizího. Invazivního. Něco, co se ho chystalo pohltit.

Tohle je ono?“ vydechl sotva slyšitelně. „Takové to je… někoho ztratit?“

Ano,“ odpověděla Hermiona a nepouštěla jeho tvář. „Takové.“

Kdy to přestane?“

Hermiona si povzdychla, vytáhla se na špičky a spojila jejich zamračené rty. Když se odtáhla, přiznala: „Nejsem si jistá, jestli to někdy přejde, Draco.“

A ta slova ho praštila mezi oči, až ho rozbolela hlava. V lebce se mu rozbušila bolest, která mu vháněla slzy do očí, a nebo to byla právě ta voda v očích, ze které ho bolela hlava. Tak jako tak se blížily. Slzy. Zpropadené slzy. A jak na své cestě ven žhnuly. Sklonil pozornost k podlaze, zavřel oči, zoufale se snažil zatlačit ten příval zpátky nebo ho aspoň skrýt.

Draco.“ Hermiona mu znovu zvedla hlavu. „Jestli chceš brečet, breč.“

Nebudu, do prdele, brečet,“ zavrčel a dál držel oči pevně zavřené. „K čemu to bude?“

Vůbec k ničemu. Ale plno lidí pláče, když někoho ztratí. Neznamená to hanbu.“

Krátce zauvažoval, proč mu Grangerová neříká, že bude všechno v pořádku, ale byl za to rád. Pochyboval, že by to dokázal unést. Chtěl, aby její slova něco znamenala. Chtěl její upřímnost. Chtěl její zkušenosti, protože pro něj to bylo všechno nové a nevěděl, co má dělat.

Zprudka se nadechl nosem a mohl zodpovědně prohlásit, že se vyzbrojil vším, co měl, aby zabránil slzám přetéct. Chyba nastala, když otevřel oči a podíval se na ni. Kdyby tomu odolal, možná by si uhájil něco z důstojnosti.

Já to nikomu neřeknu,“ zašeptala Hermiona. „Jestli potřebuješ brečet, protože tvůj přítel zemřel, breč.“

A tak to z Draca vytrysklo. Zavrtal obličej do jejího ramene a všechno ze sebe vykašlal jako uvzlykaný vyděšený chlapec. Brečel za válku. Za sebe a Grangerovou, protože tady spolu byli a sledovali, jak lidé umírají. Plakal za svého otce, protože nevěděl, jestli ještě otce vůbec má. Ale nejvíc plakal za Thea. Za Theovu nepřítomnost. Za tu beztvářnou díru.

Plakal, až pláč ustal, ale Theo zůstal mrtvý.

Ničeho tím nedocílil.


Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 44 - Smrt Od: Neprihlásený - 08.07. 2021
Keď v šiestom diely Harryho Pottera musel Draco čeliť tomu, čomu musel a bol v tom úplne sám, mala som chuť ho objať. VŽDY keď plakal alebo bol zúfalý z celej tej strašnej situácie. A som veľmi rada, že v tomto príbehu sa to konečne stalo a keď sa zlomil, nebol tam sám!

Re: Kapitola 44 - Smrt Od: denice - 08.09. 2019
Strach. Děs. Zmar. Nezapomenutelná kapitola, plakala jsem pro Thea, měla jsem ho tu moc ráda. A možná ne proto, že umřel tak příšerně mladý, ale pro to, jak se cítil. Díky, beruško.

Re: Kapitola 44 - Smrt Od: Gift - 02.09. 2019
Sice jsem to svym zpusobem cekala, presto ted nemam slov. Jen se natahuji pro kapesniky. Dekuji!

Re: Kapitola 44 - Smrt Od: martik - 01.09. 2019
Hrůza, vztek, bezmoc. Jako klec. Vlastní důvod, který neexistuje. Už nikdy nic neudělá; myšlenka, která zabíjí. Už tam nikdy nebude. Nikde nebude. Zůstane jen prázdné místo, které vyplní nepřítomnost. Díra v prostoru bez hlasu nebo tváře nebo čehokoliv, co by připomínalo. Je pryč. Nastálo. Navždy. Pryč. Nikdy to nepřejde. Děkuju, beruško.

Re: Kapitola 44 - Smrt Od: myska111 - 01.09. 2019
To teda byla smutná kapitola. Doufám, že v další se všechno obrátí k lepšímu. Díky za překlad a teším se na další kapitolu.

Re: Kapitola 44 - Smrt Od: Lupina - 01.09. 2019
Tak jsem se statečně pustila do kapitoly. Opravdu byla strašná. Ale to války jsou. A přesně takto by se o nich mělo psát a jako povinnou četbu to nechat číst mladé dospívající. A snad by těch válek i ubylo. Nebo možná ne, protože je začínají psychopati nebo sociopati, prostě nějací ti -pati. Draco ztratil jednoho z pár blízkých přátel a pro něj je ta ztráta o to větší. Já nevím, přijde mi, že ať už má člověk, kolik chce blízkých přátel, ztráta jediného přinese velkou bolest. A nezáleží, kolik přátel zůstává. A tu bolest musí pak prožít. Děkuji, arabesko. Těžko se to dnes četlo.

Prehľad článkov k tejto téme:

Bex-chan: ( arabeska )18.02. 2020Počátek (epilog)
Bex-chan: ( arabeska )28.09. 2019Kapitola 48 - Úsilí
Bex-chan: ( arabeska )22.09. 2019Kapitola 47 - Moc
Bex-chan: ( arabeska )15.09. 2019Kapitola 46 - Smilování
Bex-chan: ( arabeska )08.09. 2019Kapitola 45 - Harry
Bex-chan: ( arabeska )01.09. 2019Kapitola 44 - Smrt
Bex-chan: ( arabeska )25.08. 2019Kapitola 43 - Pokraj
Bex-chan: ( arabeska )18.08. 2019Kapitola 42 - Vzplanutí
Bex-chan: ( arabeska )11.08. 2019Kapitola 41 - Snape
Bex-chan: ( arabeska )04.08. 2019Kapitola 40 - Boj
Bex-chan: ( arabeska )28.07. 2019Kapitola 39 - Tonutí
Bex-chan: ( arabeska )21.07. 2019Kapitola 38 - Znovu
Bex-chan: ( arabeska )14.07. 2019Kapitola 37 - Chyby
Bex-chan: ( arabeska )07.07. 2019Kapitola 36 - Hůlky
Bex-chan: ( arabeska )17.02. 2019Kapitola 35 - Voda
Bex-chan: ( arabeska )02.09. 2018Kapitola 34 - Spojenectví
Bex-chan: ( arabeska )05.08. 2018Kapitola 33 - Cejch
Bex-chan: ( arabeska )29.07. 2018Kapitola 32 - Puls
Bex-chan: ( arabeska )22.07. 2018Kapitola 31 - Krev
Bex-chan: ( arabeska )01.07. 2018Kapitola 30 - Tabu
Bex-chan: ( arabeska )03.02. 2018Kapitola 29 - Týdny
Bex-chan: ( arabeska )29.07. 2017Kapitola 28 - Anděl
Bex-chan: ( arabeska )18.07. 2017Kapitola 27 - Pravda
Bex-chan: ( arabeska )28.03. 2017Kapitola 26 - Duše
Bex-chan: ( arabeska )15.01. 2017Kapitola 25 - Míle
Bex-chan: ( arabeska )27.11. 2016Kapitola 24 - Hodiny
Bex-chan: ( arabeska )12.08. 2016Kapitola 23 - Předpeklí
Bex-chan: ( arabeska )08.08. 2016Kapitola 22 - Bouře
Bex-chan: ( arabeska )26.02. 2016Kapitola 21 - Jizvy
Bex-chan: ( arabeska )19.01. 2016Kapitola 20 - Slzy
Bex-chan: ( arabeska )10.01. 2016Kapitola 19 - Šeď
Bex-chan: ( arabeska )30.11. 2015Kapitola 18 - Dary
Bex-chan: ( arabeska )17.11. 2015Kapitola 17 - Hvězdy
Bex-chan: ( arabeska )06.09. 2015Kapitola 16 - Sníh
Bex-chan: ( arabeska )07.07. 2015Kapitola 15 - Střepy
Bex-chan: ( arabeska )05.06. 2015Kapitola 14 - Chtíč
Bex-chan: ( arabeska )12.05. 2015Kapitola 13 - Sám
Bex-chan: ( arabeska )04.05. 2015Kapitola 12 - Spánek
Bex-chan: ( arabeska )31.03. 2015Kapitola 11 - Pochyby
Bex-chan: ( arabeska )27.02. 2015Kapitola 10 - Chuť
Bex-chan: ( arabeska )13.02. 2015Kapitola 9 - Jed
Bex-chan: ( arabeska )10.01. 2015Kapitola 8 - Dotyk
Bex-chan: ( eryenie )23.11. 2014Kapitola 7 - Lidskost
Bex-chan: ( eryenie )03.10. 2014Kapitola 6 - Dlaždičky
Bex-chan: ( arabeska )11.09. 2014Kapitola 5 - Vůně
Bex-chan: ( arabeska )15.07. 2014Kapitola 4 - Skóre
Bex-chan: ( arabeska )02.06. 2014Kapitola 3 - Dveře
Bex-chan: ( arabeska )04.05. 2014Kapitola 2 - Úder
Bex-chan: ( arabeska )21.04. 2014Kapitola 1 - Útočiště
Bex-chan: ( arabeska )18.04. 2014Isolation - fanart
. Úvod k poviedkam: ( arabeska )14.04. 2014Úvod