Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 8, část 1. K temnotě
„Co jsou nakonec lidské pravdy? Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.“*
Friedrich Nietzsche
-
Vzpomínala si, že to začalo takto:
Přenesli se a mlhou zahalené linie rozmazaných těl se zaostřily. V šeru slyšeli, jak černé moře naráží na strmé pobřežní útesy. Ve vzduchu se vznášela mlha, zastírající tlumené světlo, které zlověstně vyzařovala pevnost v dálce.
Někdo to poznal. Neřekla jim, kam jdou, ale teď to věděli. „Ne… zatraceně,“ vydechl známý mužský hlas a Hermiona spatřila bledou ruku, natahující se po přenášedle, kterým dorazili. Ale ona už na něj seslala kouzlo, aby přestalo fungovat.
On to poznal, že?
Střelila po Malfoyovi tvrdým pohledem. Varovala jsem tě. Jeho ruka se stáhla.
Vypadali vyděšeně, jejich tváře bíle zářily v šeru. Hermiona tiše promluvila.
„Přivedla jsem vás, abyste poznali, co to obnáší. Na trestu není nic úchvatného, není tu žádné zářící světlo odpuštění, protože jste udělali, co jste považovali za správné. Je tu jen osamělost, šílenství a jednoho dne smrt. Toto je Azkaban. Uvidíte, že tu není nic jiného než chlad.“
Zdálo se, že jako jeden muž udělali krok zpět. Vyděšený pohyb, který odrážel výraz jejich tváří. Víc rukou se natáhlo k přenášedlu, jen aby se ukázalo, že je neúčinné. Dokonce i Vulpe vypadala zděšeně a její tmavé oči se instinktivně obracely k impozantní stavbě na kopci. Hermiona uvažovala, jak se cítí s vědomím, že tam přežívali Belatrix a Rodolfus. Minulý čas jí připomínal, že Vulpein otec tam byl popraven; barbarská praktika, proti níž by se vehementně postavila, kdyby se jednalo o kohokoli jiného.
Malfoy stál vzpřímeně, s tváří bez výrazu. S jeho otcem nebylo naloženo stejným způsobem.
„Já tam nejdu. Nemůžeš mě přinutit,“ zašeptal Montague s vytřeštěnýma očima. „Je mi jedno, co uděláš, Grangerová, ale já tam nejdu.“
Hermiona se na něj smutně podívala, ale rozhodla se, že nebude naléhat. Tohle bylo něco, co museli udělat dobrovolně, a jestliže někdo řekl, že nechce jít, nenutila je – ne teď.
„Budu povinná dát zprávu ministerstvu.“
„Je mi to jedno.“
„Budeš vyloučen ze třídy. Pravděpodobně půjdeš k soudu.“
„Je mi to jedno.“
„Dobře.“ Vytáhla z kapsy očarovanou minci, aktivovala ji a podala mu ji. Okamžitě se přenesl.
Pak řekli Pucey a Warrington, že také nejdou. Po nich ještě Bletchley, Higgs a Daphne. Bez námitek jim všem rozdala mince. Když zmizeli, nastalo hluboké ticho.
„Slečno Grangerová?“
Hermina se v tomto znepokojivém prostředí lekla a nadskočila, otočila se a spatřila tři mohutné muže, v jejichž tvářích byly vepsány stíny hrůz, které viděli a vykonali; byli to azkabanští strážci a jejich průvodci. „Ano?“ zeptala se a byla překvapená, že její hlas zněl pevně.
„Sem Owen, a todle je Henry a Pete,“ řekl nejmenší z trojice s těžkým přízvukem, který nedokázala zařadit, a pokynul ke svým společníkům, když je představoval. „Sme vaši průvodci.“
„Aha…“ odpověděla a zdvořile k nim napřáhla ruku. Opatrně jí potřásli, jako by se báli, že jí zpřelámou kosti. Usmála se. „Můžeme začít? Chceme vidět všechno.“
Krátce se ohlédla přes rameno, zatímco je tři muži vedli vzhůru kamenitým pobřežím, nad nímž se tyčila kolosální pevnost, a jasně viděla, že v tom se s ní její studenti rozhodně neshodují.
Šli mlčky, ale když se blížili, slyšeli výkřiky vězňů. Zdálo se, že budova před nimi vibruje magií, a když vstoupili do areálu, Hermiona cítila nejmocnější strážná kouzla, jaká kdy svět znal. Nedokázala se rozhodnout, jestli ji píchá v šíji kvůli nim nebo z jiného důvodu. Temnota se zdála být svou podstatou zlá.
Pevnost byla postavená spíš účelně než esteticky. Byla dlouhá a poskládaná z bloků, očividně několikrát přestavovaná, aby se zvýšila její kapacita. Nejnovější přístavba byla vybudována výhradně z magického kovu, nejsilnějšího na světě, který byl jednolitě spojen s kamenem, jenž ho obklopoval. Hermiona se zachvěla, když si vzpomněla na den hromadného útěku z Azkabanu, kdy byly zdi vězení zničeny za použití mudlovských výbušnin. Něčeho mudlovského, pomyslela si ironicky. Něčeho, co nenáviděli. Věznice byla brzy poté upravena tak, aby byla chráněna před mudlovskými zbraněmi stejně jako před kouzelnickými. Stavba byla obrovská, působivě rozprostřená přes celý ostrov. Po poslední bitvě museli přidat hodně chodeb a hal. Bylo příliš mnoho vězňů.
Pochybovala, že na ostrov někdy dopadlo nějaké světlo, tím méně do vězení.
Bylo tam chladno. Teď už tu nebyli žádní mozkomoři, ale místo bylo naprosto bez tepla.
Ohlédla se, když se blížili k hrozivým uzamčeným dveřím. Viděla, že všichni její svěřenci se chvějí. Byli vyděšení. Přišla připravená, oblečená v parce, ale udělala dobrý skutek a půjčila ji Pansy, která vypadala, jako by chtěla omdlít nebo zvracet z hrůzy a podchlazení. Ta se zdála být hodně překvapená. Neochotně přikývla na znamení díků.
Trojice strážců pracovala na zámcích dveří, bylo jich hodně a trvalo to docela dlouho. Nakonec dveře s tichým, ostrým zvukem povolily. Se zaskřípěním se otevřely. Hermiona za sebou zaslechla šeptání.
„Vítejte v Azkabanu,“ řekl Owen rázně. Znělo to spíš, jako by je přijímal mezi vězně, než vítal k prohlídce. Vstoupili do šera a mezi dutou ozvěnou svých kroků uslyšeli výkřiky zatracených.
Cely vězňů byly znepokojivě malé, možná pět kroků ode zdi ke zdi. Nebyly tu žádné mříže a ‚dveře‘ byly zakouzlené tak, že zevnitř vypadaly jako další tři stěny místnosti. Z vnější strany bylo vidět vše. Předpokládala, že se jedná o standardní bezpečnostní opatření, ale přesto to bylo děsivé.
To nebyla cela, ale krabice.
„Můžou nás slyšet, ale vidět ne,“ informoval je Henry. Jeho tvář byla bez jakéhokoli výrazu. „Když k nám přijde nový strážce, zamknou ho na den nebo na dva do prázdné cely, aby viděl, jaké to je.“ Jeho obličej se složil do vrásek a v očích se objevily stíny. „Je to mučení. Zhoršilo se to, když odešli mozkomoři. Přišel sem nějaký odborný kouzelník, mávl hůlkou, cely se zmenšily a proměnily, teď je všechno tak temné.“
Hermiona zvolna přikývla a zůstala zticha.
Přinutila se nahlédnout do cel, studenti následovali jejího příkladu. Většina vězňů vypadala jako hromady hadrů a kostí, nehybní v rozích svých cel. Někteří byli nazí, roztažení na chladné zemi a jejich vpadlé hrudníky se hýbaly jen nepatrně. Mnozí blouznili, běhali po cele, mluvili s neviditelnými lidmi kolem nich a šíleně gestikulovali. Někteří řvali, dokud nepřišli o hlas. Někteří plakali.
Pansy nakonec omdlela. Pete ji zvedl a nesl, dokud se neprobrala. Vulpe byla tak bledá, jak ji Hermiona ještě neviděla, a šla s očima odhodlaně upřenýma k zemi. Trhla sebou, kdykoli zaslechla vězně křičet, řvát nebo plakat. Blaise se snažil, ale nedokázal udržet bezvýraznou tvář. A Malfoy… Malfoy vypadal jako mrtvola.
Hermiona cítila, jak jí slzy stékají na tváře, ale neudělala nic, aby je zastavila. Chtěla vztáhnout ruku, dotknout se ho a nechat ho poznat, že tu s ním někdo je. Vypadal, jako by si neuvědomoval, že existuje něco kromě vězňů v celách a vysokých, hrozných zdi kolem nich.
Potřásla hlavou a obrátila se zpět k uvězněným. Slzy jí nepřestávaly téct. Zahlédla známou tvář a prudce se zastavila. „Ach… Nott,“ vydechla. Všechny hlavy jejích studentů se obrátily nejdřív k ní a pak k vězni, který seděl v rohu své cely stočený do klubíčka.
Theodore Nott byl nejnásilničtějším a nejnadšenějším Smrtijedem jejich generace. Jeho bohatství ani přesvědčivost ho na rozdíl od většiny z nich nezachránily před doživotím. Viděla jejich zděšení, že to mohl být kdokoli z nich.
Kdokoli z nich mohl být na Nottově místě.
* Zdroj: https://citaty-slavnych.sk/autori/friedrich-nietzsche/?o=new