Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Sny a vzpomínky

Dlouhou dobu seděl Harry s Timem na klíně a nechal chlapcovu teplou uvolněnou tíhu, aby jej ukonejšila. Nakonec bezvládné dítě položil zpět do postele a odhrnul mu světlé vlasy ze zavřených očí. Tim, uvolněný spánkem, vypadal nevinně a sladce jako namalovaný andílek, popírající ten velký zásah temnoty, která ležela pod jeho obvyklým plachým úsměvem a modrýma očima.

„Tati?“ zašeptal Tim a vylekal tím Harryho, který si myslel, že spí.

„Jo?“

Dítě vztáhlo ruku a stisklo Harryho. „Mám tě rád,“ povzdechl si ospale a pak se dech prohloubil.

„Taky tě mám rád, synku,“ zašeptal Harry, chvilku postál nad spícím chlapcem a poté odešel dolů, protože věděl, že po tomto je spánek ztracený případ.

Kuchyň byla takto brzy ráno tmavá a studená. Harry se k ničemu neměl, a tak Krátura prohrábl oheň.

„Nech to být,“ zachraptěl Harry, když se domácí skřítek chystal rozsvítit lampy. Neurčitě máchl ke dveřím: „Běž spát.“

Ve světle ohně skřítkovy oči zazářily. „Možná by měl Krátura vzbudit paní Ginny?“ zaskřehotal nejistě, protože poznával pánovu náladu.

Harry zavrtěl hlavou; Ginny tu nemusela sedět s ním.

„Možná by Krátura mohl přivést pána…“

„Kráturo.“ Hlas měl ostrý rozčilením. „Běž – spát.“ Ten nebožák sebou trhl. „Prosím,“ dodal Harry jemněji, zahanbilo ho, že zvedl hlas.

Domácí skřítek se moment nepohnul, jen hlavu naklonil na stranu, jako by hledal cestičku kolem přímého příkazu. Pak pomalu přikývl, zjevně neochotný nechat tam Harryho samotného, nicméně luskl prsty a s tichým prásknutím se přemístil.

Harry dlouze vydechl a postavil konvici na čaj. Hodiny čtyřikrát cinkly, když si s šálkem sedal a cítil se starý a v depresi.

Napůl jej lákalo zajít do pracovny a nalít si sklenku ohnivé, ale po té poslední vzpomínce v Timově hlavě věděl, že by nestačila celá láhev.

Poslední čtyři roky zabírala význačné místo v Harryho nočních můrách Smithova smrt. Byl prvním člověkem, kterého Harry zabil – dokonce i ve válce dokázal udržet své ruce neposkvrněné krví. Dnes poprvé dokázal myslet na Smithovu smrt bez špetky lítosti. Merlin ví, že kdyby to dokázal, vzkřísil by toho bastarda a zabil jej znovu.

Možná ho navštíví na hřbitově, aby mu plivl na hrob. Pro teď si bude muset promluvit s Phoebe, hned jak se dostaví, a raději bez Ginny. Tato poslední záležitost by ji bezdůvodně vyděsila.

Timova poslední noční můra byla tím nejdivnějším, co Harry zažil za hodně dlouhou dobu. Když se dotkl chlapcovy mysli, vycítil cizí přítomnost. Jednou nebo dvakrát se mu již něco takového přihodilo, ale tehdy ta přítomnost byla neurčitá a mladší než Tim.

Phoebe řekla, že je to symptom Timova způsobu blokování jistých událostí. Harry na to mohl myslet jen jako na samovolný Confoundus. Dudley to nazýval ‚disociací‘. S pochmurným pousmáním tehdy poznamenal, že s touto technikou má zkušenosti.

Harry se zachvěl, když myslel na náznaky, které Dudley prohodil o tom, co se dělo mezi Vernonem a Dudleym, když byl Harry bezpečně zamčený nebo ve škole. Dva roky měsíční spojené terapie s Dudelym stačily, aby byl Harry rád, že se musel potýkat jen s Vernonovým nadáváním a násilnickými sklony.

O čem Dudley mluvil, bylo jen jakési potlačování, ale také popsal, jak mysl dokáže blokovat části sebe, takže to vypadá, jako by v těle byla víc než jedna identita. Když události, které chtěl Tim blokovat, přerostly určitou mez, jako by se rozhodl, že se skutečně nestaly, a vytvořil si někoho, kdo vše unese.

Dnes se Harry v Timově mysli dotkl tří různých entit – přesto všechny nějak byly Timem. Jedna byla batole, o kterém si pamatoval, že téměř zemřelo, další byl ten děsivě chladný jedenáctiletý, který popíral, že se něco takového stalo, a ten třetí… ten třetí se zjevně pokoušel udržet tělo a duši pohromadě, zatímco projevoval zdání příčetnosti.

Občas během let se Harry podíval do synových očí a viděl zneklidňující plochost, které do této chvíle nerozuměl. Proběhlo jím mrazení až do morku kostí, když pomyslel na scénu, kterou právě sledoval, a na emoce vycházející z jeho syna – ten chladný dotek nenávisti, která byla v dětské mysli nemístná. Nenávisti ke Smithovi, který jej téměř zabil, a nenávisti k Mary, matce, která jej zdánlivě opustila.

To vyvolalo vzpomínku na mladého, pohledného Toma Radlea sedícího na posteli sirotčince při první návštěvě Brumbála.

S mrazivou jasností si Harry představil dospívajícího Tima překypujícího nenávistnou silou. Biologický otec chlapce vzešel z dlouhé linie silných kouzelníků a Tim vykazoval všechny známky toho, že bude tak silný, jak ti nejsilnější z nich.

Co bránilo Timovi, aby si vybral cestu, která by tam vedla?

Z dávné minulosti se v Harrym ozvala Brumbálova slova: „Stručně řečeno, chrání tě tvoje schopnost milovat.“

Jakkoliv silně se Timova magie uvolnila, nikdy nikoho nezranila. Ani drogového dealera matky, kterého jen přeměnila, ale nezabila.

Tim kdysi řekl, že to udělal Tmavý pán. Detaily příběhu v Harryho mysli nezanechaly pochyby, že chlapcova magie předešla různým druhům obtěžování.

Phoebe Ginny a Harryho ujistila, že cokoliv se děje, Tmavý pán pro Tima neznamená nebezpečí. Řekla, že ho naopak vždy velmi zajímalo chlapcovo blaho. Řekla jim, že musí udělat nějaký výzkum, než jim dá definitivní odpovědi, co Tmavý pán vlastně znamená.

Dnes večer se nejvíc přiblížil k Tmavému pánovi, který nebyl nehmotný a vágní jako při posledním setkání. Když Tima vytahoval ze snu, cítil, jak sebou ta entita cukla a naprosto se zakryla nitrobranou. Šlo o jiný druh nitrobrany, než na který byl Harry zvyklý – a přesto tak typický pro jeho adoptovaného syna. Emoce byly potlačeny a schovány za stěnou racionality. Racionalita, která byla na Harryho vkus až příliš dospělá, a úplná nitrobrana u jedenáctiletého? To bylo téměř neslýchané.

Přemýšlel o tom, co mu řekli Phoebe a Dudley. Jak ty ostatní osobnosti byly stále Timem a ne ‚přízraky‘, jak je Phoebe nazývala. Popravdě, co cítil z Tmavého pána, než se stáhl, cítil jako Tima. Nikdo nikdy nemohl říct, že Tim nosí srdce na dlani; i v těch nejlepších časech byl těžko čitelný. Harry si pamatoval, jak ten hoch klidně seděl u Smithe, falešně se usmíval a čekal na příležitost uprchnout. Tim měl všechny vlastnosti stát se dobrým špionem.

Při té myšlence se Harrymu zježily vlasy.

Připomněl si, aby se uklidnil, že plná nitrobrana u jedenáctiletého je stejně nemyslitelná jako fyzický Patron u třináctiletého.

Nezvaná mu na mysl přišla vzpomínka na první setkání se Siriusem. Třicet minut stačilo, aby uvěřil cizinci a souhlasil, že se k němu přestěhuje. Sakra, Harry natolik uvěřil Siriusovi, že téměř naprosto zavrhl Snapeovu verzi událostí, ještě než byl Pettigrew odhalen.

V tomto byl Tim o tolik moudřejší – nesvázal se s prvním dospělým, který ukázal zájem.

Že byl stále schopný vůbec někomu věřit, svědčilo o Timově nezlomnosti. Anebo to bylo svědectví kvality ochrany Tmavého pána.

Timovy sny… byly matoucí směsí přání a skutečné vzpomínky. Dojmy z druhé ruky se roztřiďovaly jen těžko.

Jako odpověď na Harryho přivolání připlula prázdná sklenice. Zvedl hůlku k čelu a soustředil se. Vzpomínka na to, čeho byl svědkem, vyplula v dlouhém stříbrném vláknu a Harry ji následně upustil do sklenice a pečlivě zavíčkoval.

Čaj v Harryho šálku zchladl. Už se chystal dolít horký, když oheň v krbu zezelenal. Konvice odplula, jakmile Harry vyskočil na nohy, vytáhl hůlku a zařval: „Expelliarmus!“ dřív, než se vetřelec plně zhmotnil.

Z krbu vypadl James, jehož hůlka teď poskakovala po podlaze. Rovnováhu ztratil jen na vteřinu a už stál pevně a ruce držel dlaněmi ven. „U Merlinova vousu! To jsem já, tati!“

Harry sklonil hůlku a připitoměle hleděl na svého nejstaršího syna.

James se sklonil pro hůlku a pak se na otce zamračil. „Už tady teda nejsem vítaný?“ zeptal se hořce. „Neboj, vypadnu. Jen co si promluvím s mámou. A taky chci vidět Tima. Slíbil jsem mu to.“

Hádka s Jamesem nepatřila k věcem, které by Harry právě teď zvládl. „Nebuď hloupý,“ povzdechl si popuzeně a zvedl čajovou konvici z podlahy, aby ji postavil zpět na stůl. „Vylekal jsi mě.“ Pohlédl na hodiny. „Nečekal jsem, že někdo projde v pět ráno.“

James se na otce mračil. „No, já nečekal, že tu někdo bude sedět v pět ráno,“ vyštěkl.

Harry zavřel oči. „Jamesi, prosím. Tohle teď nedám.“ Hlas se mu zlomil, když si prohrábl šedivějící vlasy. Sundal si brýle a protřel oči, než brýle usadil zpět na nos. Koukl na Jamese. „Prostě si sedni, nebo něco.“

Zaražený jeho tónem si mladý muž otce pořádně prohlédl. Po vteřině netrpělivě švihl hůlkou a rozsvítil lampu u stropu. Zjevně cítil, že oheň nestačí. „Vypadáš na sračky,“ konstatoval.

Jindy by Harry sarkasticky okomentoval nedostatek synova taktu, ale ne dnes ráno. „Špatně jsem spal,“ přiznal tiše.

„Zjevně.“ Hlas mladšího muže zjemněl starostlivostí. „Práce?“ James věděl, že práce často stála za Harryho nespavostí.

„Ne. Tvůj bratr.“

K Harryho překvapení James ustaraně přikývl. „Krátura říkal, že Tim měl špatnou noc.“

„Cože?“ zeptal se Harry ostře. „Kdy?“

„Neřvi na něj,“ varoval jej James, jako by jej to skutečně trápilo. „Řekl jsem mu, aby mě našel, kdyby měl Tim zlou chvilku,“ naplnil prázdnou konev a dal ji nad oheň. „Nechtěl jsem, aby si Tim myslel, že se mu vyhýbám,“ dokončil zamyšleně a posadil se proti otci.

„Aha.“

Pohledy obou mužů se setkaly; Jamesova tvář vyjadřovala nezvyklou vážnost. „Krátura říkal, že ho viděla Phoebe,“ nadhodil. „Co se stalo? Podle Krátury tady mám být já nebo strýc Ron, pokud někam budeš muset jít. Myslí, že je to černá magie?“

„Není si jistá. Nemusela by to být černá magie jako taková,“ vysvětlil Harry tiše, „ale možná magie, která je trošku na temnější straně.“ Phoebe chtěla, aby s chlapcem celou dobu byl bystrozor. Harryho vůbec nenapadlo, že James je už plně kvalifikovaný. „Tobě… by to nevadilo?“

„Nebuď pitomý,“ lehce zavrčel James. Klesl hlasem, jako by se bál, že je někdo zaslechne. „Krátura říkal, že se vrátil ten Tmavý pán.“

Harry přikývl. „Tim ti o něm vykládal?“

„No, zvykl si se mnou hodně povídat,“ podotkl James tiše. „Zvlášť když jsi ležel to první léto.“

To bylo nové. „Co o něm říkal?“ zeptal se Harry opatrně, protože nechtěl uzavřít tento neočekávaný pramen.

James chvíli přemýšlel, než stejně opatrně odpověděl. „Říkal… že mu Tmavý pán řekl hodně věcí. Jednou… Když ses vrátil do svatého Munga se zápalem plic… pamatuješ?“

Harry přikývl. Dostal ho po krátké procházce v letním deštíku – toto ho přesvědčilo, že být propůjčen haitským bystrozorům by nemusela být špatná věc.

James se zavrtěl a pokračoval tlumeně: „Měli jsme… ehm… o tebe trochu strach. Babička tvrdila, že jsi v pořádku… ale upřímně… Al a Lily byli vyděšení k smrti.“ Harry vyčetl mezi řádky, že i nejstarší syn byl vyděšený.

„Takže Tim… byl z nás nejklidnější… bylo to trochu divné. Myslel jsem, že nechápe, co se děje; víš, myslel jsem, že neví, co je zápal plic.“ Zastavil se a zavrtěl hlavou. „No, v tom jsem se mýlil – jednu noc jsem vstal a zjistil, že s někým mluví. Nejdřív jsem myslel, že mluví s Kráturou, ale nikdo tam nebyl. Jedl čokoládové sušenky.“ Pousmál se. „Posadil jsem se k němu, protože jsem myslel, že se bez tebe a mámy cítí osaměle. Pamatuju, že jsem mu řekl, že budeš v pořádku… Protočil očima. Asi mě považoval za pitomce – zjevně jsem nikdy nepochopil, čím si prošel.“

Harry si dokázal představit šestnáctiletého Jamese, jak se snaží povzbudit malého Tima. Možná arogantním způsobem. Možná za použití mnoha ujištění Jamesovy nadřazené znalosti situace.

Tim měl tón v hlase, který nikdy neselhal a který spolehlivě utnul podobné řeči, zastavil necitlivá tvrzení dobře míněných, ale blahosklonných ujištění.

James zabořil zrak do stolu a Harry zadržel dech, aby nepřerušil vlak jeho myšlenek. Při výslechu svědků bylo ticho jedním z nejužitečnějších nástrojů. Po dlouhé chvíli James vzhlédl. „Zeptal se mě, jestli jsem někdy viděl někoho zemřít.“ Harryho vyděsily stíny v normálně bezstarostných očích jeho syna. „Řekl jsem mu, že ne. A on na to, že byl u toho, když mu zemřela babička. Že zemřela na zápal plic. A pak mi řekl o dni, kdy jsi zabil Smithe. Řekl, že Tmavý pán měl zatím ve všem pravdu.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Harry ostře, poplašený myšlenkou, že by chlapec mohl šířit proroctví. Možná měli Smithovi v rodové linii vědmu?

James poněkud bezmocně pokrčil rameny. „Jen, že Tim věděl, že budeš v pořádku. Řekl, že Tmavý pán tam byl, když babička zemřela. Byl tam, když ho Smith unesl, a proto věděl, že má zavolat Kráturu. A Tmavý pán řekl, že budeš v pořádku, proto budeš. Byl s celou věcí v pohodě.“

„Ale vy ne?“ Harry zachytil ten zvláštní nádech v hlase mladšího muže.

James na Harryho opět zůstal zírat, tentokrát vážil odpověď. „Tati. To bylo podruhé, co jsi ten rok skoro zemřel. Samozřejmě jsme nebyli ‚v pohodě‘.“

Harry vydal lehce posměšný zvuk: „Ale to přece nebylo tak…“

„Tak zlé?“ vyštěkl James. „Ne, samozřejmě že ne. Teta Hermiona nás vůbec nepřišla vyzvednout do školy, abychom mohli být s rodinou, zatímco jsme čekali, jestli nám řeknou, že přežiješ. Strýc Ron nevyšlapal díru do koberce v obýváku, protože ho léčitelka Patilová vyhodila, aby se šel prospat. Děda a babička vůbec tři dny nedostávali sovy co hodinu se zprávami od mámy, jak na tom jsi,“ dokončil rozhněvaně.

„Já… to jsem nevěděl…“ vykoktal Harry po chvíli.

„Ne. Samozřejmě jsi to nevěděl,“ pokračoval James unaveně. „Chudák Tim. Když jsi byl v nemocnici poprvé, plakal celý den, když ho máma přivedla domů. Pořad říkal, jak je jeho chyba, jestli zemřeš. Nic, co jsme řekli, nezměnilo jeho názor. A dokud ses neprobral, byl přesvědčený, že zemřeš. Musel jsem ho držet mimo skříň. Nevyšel ani kvůli Lily. A pak, když Smithovi řekli, že ho chtějí, přestal mluvit. Byl tak vyděšený, že díky jeho magii praskala zrcadla. Děda říkal, že se ukázalo, jak moc mu pomohl ten Snapeův lektvar. Bez něj by vyhodil celý dům do povětří. Ale když se vše usadilo, byl příliš unavený, aby si dělal starosti. Když jsi dostal zápal plic, tolik se o tebe celou dobu bál, že se ukázala jeho druhá stránka, víš?“

Harry přikývl. To léto měl rozmazané. Jediné, co si pamatoval jasně, byl ten den, kdy byla povolena konečná adopce, a strašná hádka, kterou svedl s Jamesem těsně předtím, než odjeli do Port au Prince.

„Když jsem ho učil létat na koštěti, hodně jsme spolu mluvili.“

Přerušil je pískot konvice. Harry vstal, aby připravil čaj. „O čem?“ Snáze se mu s Jamesem mluvilo, pokud neseděli proti sobě. Proto Harry začal vytahovat ingredience na přípravu snídaně. Nikdy se nenaučil Kráturovy skotské lívance, takže si vybral vejce a slaninu.

„No, hodně jsme mluvili o tobě. Znova a znova mi vyprávěl, jak jsi zabil Smithe. Bavil jsem se o tom s mámou a ta říkala, že to ze sebe potřebuje dostat.“

O tom Tim s Harrym nemluvil nikdy. „Co o tom říkal?“ obrnil se proti věcem, které nutně nechtěl vědět, ale mohly být důležité.

James si povzdechl. „No… jen vyprávěl ten příběh, víš. Pořád říkal, že si myslel, že pro něj nepřijdeš, ale Tmavý pán tvrdil, že přijdeš. A pak řekl, že Tmavý pán mu připomněl, že by mohl zavolat Kráturu.“

„Řekl, proč si myslel, že pro něj nepřijdu?“ zeptal se Harry vyrovnaně.

„Myslel si, že jej sociální pracovníci pošlou zpět k otci. Řekl, že zná děcka, kterým se to stalo.“ James se odmlčel. „Víš, že do té doby jsem moc o temných kouzelnících nepřemýšlel?“ Teď se zahloubal. „Ano, znal jsem příběhy o válce, ale nikdy mi nepřipadaly skutečné. Tim však… z jeho historek jsem měl noční můry.“

„Opravdu?“

„Jo, opravdu. No, měl bych říct noční můru. Je pořád stejná. To léto jsem ji měl několikrát. Pořád se občas objeví. Pokaždé se vzbudím v ledovém potu.“

„O čem je?“

James zaváhal. „Budeš si myslet, že je to pitomost.“

„Samozřejmě nebudu,“ prohlásil Harry. „Sám mám spoustu špatných snů, víš.“ Důsledně se držel zády k chlapci… mladému muži, připomněl si.

„Jo, asi z dobrých důvodů,“ zamumlal James hlasem, který používal, když si nemyslel, že co říká, je zrovna moudré. Zhluboka se nadechl a pokračoval. „Začíná to v pohodě. Jsem vždy o dost starší a hlídám mimino. Lily tady obvykle bývá, ale někdy máma. A pak najednou vím, že se stane něco strašného. Řeknu Lily, aby vzala mimino… Občas tam jsi taky, ale tuším, že s tebou není něco v pořádku… jsi zraněný nebo něco, s čím nemůžu pomoct. A pak do dveří někdo vejde. Teda rozstřelí je a všude je kouř. Nikdy nevidím, o koho jde, jen že není úplně lidský, víš?“

Harry rozklepl vejce a riskl pohled dozadu. James rozčileně poklepával hůlkou o stůl a nevnímal okolí. „Uvědomím si, že hůlku mám ve vedlejším pokoji. A můžu myslet na jediné, že mě jeden z kamarádů prodal a já zemřu. Říkám Lily, aby se přemístila, ale někdo spustil ochrany, takže nemůže,“ zastavil se.

Harrymu se zježily vlasy. „Je to vše?“ zeptal se.

„Poslední v tom snu je záblesk zeleného světla a ten mě zabije,“ dokončil James prázdným hlasem.

Snídaně byla hotova. Harry ji nachystal na dva talíře a přinesl je ke stolu. Pár minut jedli mlčky, než opět promluvil James. „Nemáš v pokrevní linii nějakou vědmu? Máma říká, že ona ne.“

Harry pomalu zavrtěl hlavou. Zvláštní, jak to samé jej napadlo ohledně Tima. „Proč?“

„No… ten sen mi přijde vždycky tak skutečný. Asi se bojím, že je vizí.“ Objal se, jako by mu bylo chladno. Uhnul očima.

„To pochybuju,“ odvětil Harry tiše. „Kdy jsi ho měl naposledy?“

Mladý bystrozor si odfrkl, ale stále se díval jinam. „V noci. Jen tentokrát tam byl Tim. Byl starší, asi jako já, ale vím, že to byl on. Dostal se mezi mě a toho druhého, jenomže byl zabit místo mě. Vzbudil jsem se panikou a pak se u mě objevil Krátura. Byl jsem rád, protože jinak bych musel vyřadit všechny obrany na domě, abych se ujistil, že je v pořádku. Krátura řekl, že se k němu dostanu krbem.“

„Vyřadit obrany?“ zeptal se Harry zmateně. „Nebuď pitomý, nezměnil jsem je.“

Občas si Harry všiml, že James vypadá jako Ron. Teď se to stalo taky, když mu pleť zrudla hněvem. „Řekl jsi, že to uděláš.“

Harry si matně vzpomínal, že někde při tom řvaní u svatého Munga James blábolil něco o tom, že si přeje, aby Harry nebyl jeho otec. Harry na něj řval zpět, že možná by měli přenastavit obrany na domě, když si nad nimi myje ruce.

Harry si rozrušeně dal ruce na obličej. Nešlo o zářný příklad rodičovství, ale těžko si pamatovat, jak být dobrým rodičem dítěti, které je o dobrých šest palců vyšší než otec. „Jamesi,“ pravil skrz ruce, „omlouvám se. Neměl jsem to říkat.“ Položil ruce a pohlédl na syna. „Nedovedu si představit, že bych něco takového udělal. Nikdy. A i kdyby, myslíš, že by to tvá matka dovolila? Jen… Merline… byl jsem tak vyděšený. Když přiletěla sova od svatého Munga…“

„Nic mi nebylo. Jen škrábnutí na hlavě. Víš, jak to krvácí.“

„O to nejde,“ vyštěkl Harry a pak se zhluboka nadechl. K ničemu by nevedlo, kdyby se zase pohádali. „Podívej,“ zkusil to tiše, „zabilo by mě, kdyby se jednomu z vás něco stalo.“

„Tati. Vím, že jsi nechtěl, abych byl bystrozor,“ i James ztišil hlas. „Vím, že si nemyslíš, že bych byl dost dobrý při tréninku a tak, ale Roz říká…“

To Harryho nikdy nenapadlo. Mohlo za vším stát to, že James považuje Harryho úzkost za znak nedůvěry  ve své schopnosti? Rychle se narovnal. „Ne… tak to vůbec není. Jamesi, Roz říká… všichni říkají, že jsi fantastický… no… ve všem.“

„Ale to ty sám nevíš, co?“ ušklíbl se James. Harry vůbec nikdy nepřišel sledovat žádný Jamesův souboj.

„Ne. Promiň. To neunesu,“ připustil Harry tiše. „Je to na mě až moc. Asi prostě…“ zastavil se, zavřel oči a pak je zase otevřel. „Když jsem byl tvého věku, ztratil jsem tolik lidí. Roky trvalo, než jsem mohl jít na mámin famfrpálový zápas s Harpyjemi. Ne že bych tě nepovažoval za dobrého. Jen… jen takto dokážu na to moc nemyslet, víš? Proč myslíš, že jsem Roz řekl, že tě nechci v mém oddělení?“

James uhnul očima a zamumlal: „Myslel jsem, že podle tebe nejsem dost dobrý.“

Harry zůstal ohromeně zírat. „Jak si to můžeš myslet? Já jen… byl bych příšerný, kdybych na tebe měl dohlížet, i jen okrajově.“ Vyštěkl nervózním smíchem. „Nikdy by ses nedostal z kanceláře. Pamatuješ, když jsi byl malý a máma tě se strejdou Ronem učili plavat?“

„Jo, říkal jsi, že neplaveš tak dobře, abys někoho učil.“

Harry sledoval ruce, které si nevědomky třel o sebe. „Nemohl jsem to sledovat, protože bych byl tak přehnaně ochranářský, až bych byl přímo nebezpečný.“ Mladý muž si výsměšně odfrkl. „Myslím to vážně, Jamesi. Kdyby se ti něco stalo…“ zarazil se a nadechl. „Ale tak se život nedá žít, že? Proto tě nesleduju trénovat a proto jsem zařídil, abys dostal místo na jiném oddělení.“

„Aha,“ James vypadal překvapeně.

Harry si uvědomil, že toto byl nejdelší a nejhlubší rozhovor, který spolu vedli od Jamesových čtrnácti let. „Pamatuješ, jak jsi mi ukradl koště?“ Zdálo se, jako by po té události spolu přestali mluvit a mohli probírat jen famfrpál.

James opatrně přikývl.

„Vybuchl jsem, protože jsem byl vyděšený. Pořád mám o tom noční můry. Pořád se v noci budím, protože slyším na okno ťukat sovu z nemocnice.“ Najednou nemohl mluvit. Musel si pod brýlemi otřít oči. „A pak jednou přiletěla. A ty jsi byl celý od krve a já mohl myslet jen na to…“ hlas se mu zlomil. Zavřel oči a snažil se sebrat.

„Tati?“ oslovil jej James tiše.

„Jo?“ odpověděl, aniž oči otevřel.

Kolem krku jej objaly silné paže. „Promiň,“ zašeptal James. Posadil se a oběma jim nalil čaj. Asi byl z toho výbuchu v rozpacích.

„Jestli jsi nepřenastavil obrany,“ začal James po pár minutách popíjení čaje, „proč mi Krátura řekl, abych použil krb?“

Harry se pousmál. „Asi už je našimi hádkami unavený. Věděl, že jsem tady. Řekl jsem mu, aby šel spát. Asi to vzal objížďkou.“

James se také usmál.

Lehké kroky na schodech oznámily Timovu přítomnost. Přišel v županu a trepkách. Když uviděl bratra, celý se rozzářil. „Jamesi!“ zvolal vzrušeně. „Vrátil ses?“

Harry s nadějí pohlédl na Jamese.

„Jo,“ odpověděl James, když si Tim vklouzl vedle něj.

Ozvaly se tiché zvuky, které napověděly, že i zbytek domu je vzhůru. Harry vstal, aby připravil další snídaně a usmíval se pro sebe. Brzy se v kuchyni objevila zívající Lily a Al se zeptal Krátury, jestli by neudělal kávu. Ginny přišla Harryho obejmout zezadu, zatímco vařil. Na pět minut si Harry užíval požehnanou normalitu brzkého rána s rodinou.

PP: Tučně vytištěná slova pochází z HP a Princ dvojí krve v překladu Pavla Medka.