Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Severusovy sny

Kapitola 17. Ztracená duše

Severusovy sny
Vložené: Lupina - 14.08. 2019 Téma: Severusovy sny
Lupina nám napísal:

Autor: paganaidd                  Překlad: Lupina        Beta: marci                 Banner: arabeska

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7679130/17/

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 17. Ztracená duše

Domácí skřítek již donesl do pracovny na tácu konvičku s kávou.

„Děkuji, Kráturo,“ řekla Phoebe a nalila si další šálek.

Zatímco se Tim usazoval na pohovce, Severus se kradmo rozhlédl po místnosti, protože to dítě do Potterovy pracovny zpravidla nechodilo. Dovnitř prošli silnými obranami; Severus cítil, že byly toho typu, který spíš udrží věci vevnitř, než zadrží venku. To dávalo smysl – na policích ležely kouzelnické starožitnosti Potterem patrně používané při práci a grimoáry, které by ve špatných rukou mohly být nebezpečné.

Také právě v této místnosti se nejlépe z celého domu dala udržet jakákoliv černá magie, kterou by to dítě mohlo s sebou nosit.

Phoebe se usadila v ušáku, jako by tam sedávala stokrát předtím. „Takže, broučku, chceš mi říct, co se děje?“ zeptala se jej pozvolným sladkým hlasem. Opřela si bradu do jedné ruky a druhou, s kávou, si položila na opěrku. Připravila se sedět tu tak dlouho, jak bude to dítě potřebovat.

Tim se zhluboka nadechl. Kousl se do rtu. „Tmavý pán je zpátky,“ pronesl.

„To jsi říkal,“ odvětila Phoebe trpělivě. „Jak k tomu došlo?“

Tim zavrtěl hlavou. „To nevím. Ani on. Možná proto, že mě tolik bolela hlava?“

Léčitelka přikývla, ale nepromluvila.

„Pořád se bojí, že mě zraní. Myslí si, že by měl být mrtvý. Vlastně jako by opravdu chtěl být mrtvý. Je unavený životem.“ Severus si neuvědomil, že to chlapec pochytil. „Myslím,“ pokračovalo dítě, „že čeká, že ho přimějete odejít.“

„Proč bych to dělala?“ Kvůli tmavé pleti se to nedalo říct, ale Severus si myslel, že zbledla, když přišla řeč na Severusovu touhu být mrtvý. Teď měla obezřetný hlas.

Tim pokrčil rameny a uhnul očima.

„Chceš, aby zmizel? Děsí tě?“ Phoebe opustila svůj nedbalý postoj a šálek popadla do obou rukou. V křesle se předklonila a upřela na něj intenzivní pohled. Po povrchu Timovy mysli se prohnal ten nejnepatrnější tlak nitrozpytu.

Severus instinktivně uzavřel mysl a rozptýlil se malými detaily. Například nehty nalakované stejnou zelenou jako hábit měla ozdobené zlatými ornamenty. Ty samé ornamenty se opakovaly na hábitu – nebyly Evropské, ani Asijské. Možná z Jižní Ameriky?

Phoebin mentální tlak se s těmi obrazy setkal a sklouzl po nich. Obočí se jí nakrabatilo. Odložila kávu na malý servírovací stolek. Nespustila z hocha oči a vytáhla hůlku z kapsy hábitu. Namířila ji na šálek a zašeptala ohřívací kouzlo. Když byla hotová, hůlku neodložila, ale nechala ji ležet na klíně.

Tim zavrtěl hlavou. „No, trošku mě děsí, ale nechci, aby zmizel. A opravdu nechci, aby… víte… zemřel.“ Nedíval se na léčitelku, ale na zem, a škubal za vlákno na boku džínsů.

Léčitelka se zhluboka nadechla, jako by se rozhodla. „Myslíš, že bych s ním mohla mluvit?“

Co ty na to? vyslal Tim k Severusovi.

Severus se zamyslel. Instinkty ke skrývání měl silné, ale existovala jiná možnost, jak tento zmatek vyřešit? Tato Phoebe se zdála dost kompetentní. Také měla silný magický podpis, přinejmenším jako Minerva. Měla by být mocná natolik, aby chlapce zbavila Severusovy přítomnosti, zvlášť když neplánoval odporovat.

Nicméně bylo tu to dítě.

„Nechce s vámi mluvit přede mnou,“ oznámil Tim popuzeně. „Spustí to jeho ‚nerozrušujte tohoto hocha‘.“ Timův úšklebek dosahoval Severusovy úrovně. „To dělá. Myslí, že existují věci, se kterými se nedokážu vyrovnat.“

„To zní frustrovaně,“ souhlasila Phoebe. „No, jsem tady já a pomůžu ti vyrovnat se s čímkoliv, co najdeme.“

Jen kdyby to bylo tak snadné.

„Je v tom tvrdohlavý,“ povzdechl si Tim poraženě.

Phoebe zvedla hůlku. „Co kdybych tě uspala?“ zeptala se. „Stačilo by mu to?“

Severus to zvážil. Možná jej ta žena dokáže odstranit, než se dítě vzbudí.

Tima ta myšlenka nenadchla. „Slibujete, že neuděláte nic, o čem byste mi neřekla?“ zeptal se jí podezřívavě.

Rozvážně přikývla. „Neudělám. Ne, pokud se nestane něco zlého.“

To dítě té ženě bezvýhradně věřilo. „Dobře,“ přitakalo zdráhavě.

„Co kdyby sis tu lehl, zlato?“ pobídla jej laskavě.

Tim si pod hlavu strčil jeden z pohozených polštářů.

Namířila hůlku a zamumlala formuli. Chlapcovy oči se zavřely a mysl upadla do pomalého rytmu spánku.

Vzápětí oči otevřel Severus. Posadil se, aby na ženu viděl.

„Nazdar?“ podívala se na něj Phoebe se zájmem.

Zdvořile naklonil hlavu. „Zdravím.“ Přemýšlel, jestli toto nepovažuje za propracované divadelní představení. Jestli ano, čeká ji šok. Bohužel netušil, jak začít rozhovor.

„Takže, dozvím se, co se děje?“ zeptala se Phoebe a vrátila se do své poslouchací pózy s bradou v dlani.

„Obávám se, že si nejsem tak docela jistý,“ začal. Oči Phoebe se rozšířily, když pochytila změnu v rytmu a výšce hlasu. Chlapcovo tělo limitovalo Severusův hlas a on cítil jeho nedostatek. Hlas byl vždy jeho nejlepším rysem, mocnou obranou a silnou zbraní, kterou si vytrvale kultivoval. Nicméně jestliže jej dokázal vycvičit tak, že pouhý šepot se nesl až dozadu třídy, zvládne, aby pro něj pracoval i hlas tohoto děcka.

„Vzbudil jsem se v tomto těle a nemám tušení, jak jsem opustil to své, ani jak jsem přišel sem. Očividně sem nepatřím. Jsem si dost jistý, že mé tělo je pohřbené v hrobce.“

„Hm-hm.“ Léčitelka si pohrávala s hůlkou a pomalu přikývla. „Takže máte jméno?“ Opustila svůj uvolněný postoj. Napjala se, aby vstala připravená bránit se. Měla přimhouřené a ostražité oči. Severus cítil, jak ven proniká její síla jako pramen. S jistým uspokojením viděl, že je jednou z oněch čarodějek, které svoji moc skrývají za sladkým chováním a jemnými způsoby. Tady byla žena, která se již potýkala s temnými silami.

„To by asi nebylo moudré prozradit,“ odvětil Severus temně.

„Proč? Jsem vázaná léčitelskou přísahou. Zastaví mě před prozrazením čehokoliv mimo tuto místnost.“

Severus nervózně vstal a začal po místnosti pochodovat tam a zpět, zatímco jej Phoebe sledovala. „Ano, ale co to dítě?“ zeptal se.

„Pokud si budu myslet, že jej to zraní, nezmíním je,“ řekla. „Ale myslím, že většina tajemství je pěkně jedovatá.  V tom to asi vězí, ne?“

Severus na ni zvedl obočí. Přemýšlel, jak ten výraz vypadá na tváři modrookého a plavovlasého chlapce. „Vysoce pochybuji, že potřebuje vědět, že jeho tělo obývá temný kouzelník,“ ušklíbl se.

„Temný kouzelník? Takže to jste?“ Levou rukou zvedla chladnoucí kávu a upila z ní. „Budeme hrát hru AZ kvíz, nebo mi řeknete, co chcete?“ V pravé ruce pevně držela hůlku.

Severus se zastavil. „Co chci, madame, je být bezodkladně poslán za Závoj.“

„Chcete zemřít?“ zeptala se a opatrně usrkla kávy. Hlas měla dokonale neutrální, jako by právě oznamovala svůj záměr přemístit se do Prasinek. „Proč?“ očima jej sledovala, tam a zpět, jak se vrátil k chůzi.

Nechci umřít. Jsem mrtvý. Jsem duše, která se tak naprosto ztratila, že si ani nenašla přiměřené místo na strašení. Takže vaším úkolem je vymýtit mě co nejrychleji,“ štěkl.

„Páni.“ Namířila na něj hůlku a zamumlala dlouhý proud slabik, které zněly jako Potterovy předchozí noci.

Objevilo se stejné světlo. To kouzlo zjevně působilo na sesílatele jako na cíl, protože Phoebina aura se objevila v odstínech zelené. Severus se zastavil, aby na ni jen zíral. „Mám také možnost spatřit výsledek?“ Kouzlo vyvolalo jeho vědecký zájem.

„Co vidíte?“ zeptala se.

„Vaše duše je zelená. A…“ Severus se pokusil svůj dojem vložit do slov, „je cítit… jako horké léto. Jako…“ odmlčel se nejistý, jak to popsat.

Phoebe přikývla. „Jako močál,“ prohodila suše. „Spousta aligátorů pod tou zelenou.“ Bezbožně se usmála, než opět zvážněla. „Vidíte ji, protože jsou naše srdce ve spojení. S Timem pracuji už skoro čtyři roky,“ léčitelka zírala na něj a skrz něj. „Toto kouzlo ukazuje srdce a vztahy. Kvalitu vaší duše. Také ukazuje přízraky.“ Najednou sklonila hůlku a ukončila kouzlo.

„Přízraky?“ zeptal se Severus, nezběhlý ve významu toho slova.

„Přízraky. Ztracené duše. Entity schopné posednout.“ Přikývla. „Vidíte Timovu duši, když to kouzlo sešlu?“ zeptala se.

Severuse to tak zaujalo, že proti té odbočce neprotestoval. „Cítím ji světélkovat a vidím ji v mysli. Je modrá – jako oceán v horkém podnebí.“

Phoebe přikývla. „Takže ji cítíte, stejně jako vidíte. Jste dobrý – hodně lidí k tomu potřebuje spoustu cvičení. Co vy? Vidíte sebe?“

Zavrtěl hlavou. „Předpokládám, že se jeden nevidí, pokud nedrží zrcadlo.“

„Hm,“ léčitelka se zamyslela. „Kdybyste měl, jak byste asi vypadal?“

Jakpak asi? „Stín. Temný a studený.“

„To je trochu melodramatické, nemyslíte?“

„Tak proč mi to neřeknete?“ zafuněl Severus popuzeně. „Když jste ji viděla?“

„Nevím, jestli mi uvěříte,“ pronesla Phoebe tiše.

Severus pro sebe zavrčel. „To je směšné. Ven s tím, ženská.“

Čarodějka na něj zvedla obočí. „Promiňte? Nemyslím, že jste v pozici vznášet požadavky.“ Její hlas zněl tvrdě.

S povzdechnutím padl na pohovku. „Dobře,“ přitakal pomalu, rozčileně. „Uctivě žádám, abyste odeslala zbytky mé zničené duše věčné temnotě, či zatracení, či co to je. Jinak mě předejte někomu, kdo to dokáže.“

„Proč byste měl být zatracený, pane?“ Dopila kávu a nalila si další.

„Netoužím na toto odpovídat,“ odvětil chladně.

Zhluboka si povzdechla. „Vidíte? Problémem je, že nevidím jinou duši než Timovu. Možná, kdybyste mi řekl své jméno, nebo něco, čeho bych se chytla, měla bych s čím pracovat.“

Severus si ji měřil přimhouřenýma očima. Jména s sebou přinášela velkou moc. Proto Pán zla usiloval, aby to jeho bylo nevyjadřované. „Severus Tobias Snape,“ uvedl.

„Promiňte?“ vypadala trochu zmateně.

„To je mé jméno,“ informoval ji toporně. „A pokud mohu říct, jsem mrtvý téměř dvacet pět let.“

Zamrkala. „Ten Severus Snape?“ zeptala se.

„Jestli myslíte toho Severuse Snapea, který býval Mistrem lektvarů a později ředitelem Bradavic, pak ano,“ přiznal zdráhavě.

„No tedy.“ Opět si usrkla kávy. Použila šálek, aby získala čas. Podívala se mu přímo do očí, a když její kouzlo přejelo po jeho mentálních bariérách, tentokrát jí dovolil vejít. Cítil, jak kolem začala šmejdit, obrazy jeho života mu začaly běhat myslí. Se zkušenou lehkostí se chopila té nejchoulostivější, nejbolavější vzpomínky. Jeho zvednutá hůlka, záblesk zeleného světla, padající tělo. Pokud chtěla vědět, proč je zatracený, klidně jí to mohl ukázat.

„Uf,“ vydechla a odtáhla se od toho obrazu. „Co to bylo?“ Třeštila oči a vypadala vyděšeně. Viděl, jak v klíně pevně tiskne hůlku.

Kouzelník opět vyskočil, jak jej rozrušení přinutilo k pohybu. Znepokojovalo ho, jak je malý, že může dělat pouze malé kroky, že je v mudlovském oblečení a nevlaje kolem něj hábit, který by jej zakryl.

„To bylo…“ zavřel pusu, protože toto tělo bylo mnohem náchylnější k slzám než jeho vlastní, a před touto cizinkou plakat nebude. Kráčel a opakovanými kroky měřil místnost.

„Příliš těžké o tom mluvit?“ doplnila léčitelka jemně s opět vyrovnaným výrazem. Tady byla žena zvyklá kontrolovat své emoce tváří v tvář cizímu traumatu.

Severus ve svém životě léčitele nevyužíval. Většina z nich byli nanicovatí usmrkanci, kteří chtěli až příliš moc času trávit mluvením o potížích s jeho rodinou. Vždy si představoval, jak by většina z nich omdlela, kdyby jim povykládal o otroctví Pána zla. Tato čarodějka však byla z jiného těsta.

„Ano,“ zabručel. „Vraťme se k naší záležitosti – když máte mé jméno, můžete mě od toho dítěte oddělit?“

„Nejsem si tím jistá,“ přiznala Phoebe po minutě.

„Pak určitě mají někoho v bystrozorské kanceláři, ne?“ zavrčel Severus.

„Možná…“ zaváhala. „Ale položím vám otázku – co posledního si pamatujete, než jste se probudil tady?“

Severus se zastavil a zavřel oči. „Poppy… dala mi lektvar.“ Odmlčel se a pak pokračoval bolestným šepotem. „Asi to mě zabilo.“

„Kdy to bylo?“

„Štědrý den. Devatenáct set devadesát sedm.“

„Víte, že je zde výtisk biografie, kterou sepsal Neville? Četl jste ji?“

Zavrtěl hlavou. Ležela v Timově pokoji, ale po prvních pokusech o přečtení jej opustila odvaha.

„Položím vám další otázku – Tim o vás mluví od první chvíle, kdy jsem ho potkala. Kde jste celou tu dobu byl?“

„Mýlí se,“ vypadlo ze Severuse. „Vzbudil jsem se v tomto těle, když si to dítě rozbilo hlavu. S velkou pravděpodobností jsem svázaný s tou nešťastnou hůlkou.“

„Kdo to udělal?“

Se stále zavřenýma očima odpověděl: „Zjevně Pán zla.“

„Ne. To si nemyslím,“ oponovala pevně. „Víte, Severus Snape zemřel v květnu 1998. A Voldemort nebyl ve stavu někoho svázat.“

Severus prudce oči otevřel. „Pak jak si vysvětlujete moji přítomnost zde?“ zabručel.

„No… Tak nějak si myslím, že jste částí jeho,“ Phoebe jej upřeně sledovala, aby viděla, jak bude reagovat.

„Nebuďte pitomá,“ káral ji polohlasem. „Zjevně nejsem jedenáctileté děcko.“

„Ne,“ připustila klidně, „ale ani nejste ztracená duše. V tomto těle je duše jen jedna.“

„Možná by v tom případě to diagnostické kouzlo měl seslat někdo kompetentnější,“ doporučil Severus mrazivě.

„Promiň, zlato, bábi je už pár let mrtvá a ta v tom byla nejlepší ze všech, co jsem kdy potkala. Pokud Harry a já nejsme dost dobří, jediná ona byla lepší. Jediná duše, která je zde, je tou, která zde byla vždy.“

Báječné, všichni jsou neschopní.

Phoebe přečetla jasnou nedůvěru v jeho tváři. „Asi se tu dostáváme k jisté filozofické otázce.“ Trochu smutně se usmála, ačkoliv ruka s hůlkou měla stiskem klouby celé bílé. „Je něčí mysl to samé jako duše?“

Severus si pamatoval na rozhovor s Brumbálem, než zemřel. „Mysl?“ zeptal se. „Mluvili jsme o duši.“ Ochromeně jen zavrtěl hlavou.

Ona přikývla. „Takže možná je vaše duše tam, kde má být?“

„Tak proč je zbytek mě tady?“ ptal se.

Na milisekundu Severus viděl skutečný ženin výraz pod jejím klidným zevnějškem – strach. Skutečně se o dítě bála a ztrácela půdu pod nohama. „Opravdu si nejsem jistá,“ přiznala tiše.

Zírali na sebe.

Nakonec Phoebe promluvila: „Musím se zeptat,“ polkla, protože jí ústa vyschla, „jelikož bude vyžadovat čas, abychom ten zmatek rozmotali – je bezpečné nechat vás o samotě?“

„Promiňte?“

„Myslím tím, nezraníte Tima?“ zjevně tuto možnost považovala za skutečnou.

„Madame, buďte ujištěna,“ odvětil Severus vážně, „nemám v úmyslu tomu dítěti ublížit.“

Předklonila se v křesle a setkala se s jeho pohledem. „Ale chápete, že když zraníte tělo, zraníte i jeho?“ Další dotek nitrozpytu, aby ověřila jeho následující slova.

„Tomu rozumím,“ pravil tiše. Chtěl na ni štěknout, že není pitomý, ale nemohl z mysli dostat oběti Pána zla. Ty rozbité skořápky, kterými se staly, když s nimi skončil.

Přikývla. „Tedy… myslím… že si ještě promluvím s Timem.“

Severus přikývl a rychle se stáhl z dětské mysli, aby se nad tímto rozhovorem zamyslel. Vůbec neposlouchal, co si léčitelka s chlapcem vykládala. Stačilo, že jej uklidnilo, že dospělí v jeho životě vzali věci do svých rukou.

Severus došel k závěru, že dospělí v Timově životě byli mnohem užitečnější než dospělí jeho vlastního dětství.

O něco později léčitelka a dítě dohovořily a Phoebe trvala na tom, že pak musí Tim něco sníst.

Její slova na rozloučenou Ginny znepokojila: „Přijdu zítra.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: sisi - 18.08. 2019
Spoléhám, že Phoebe dokáže udržet lékařské tajemství a nic, co si povídala s TÍM SEVERUSEM SNAPEEM (!) neopustí onu místnost. Vlastně bude muset vymyslet nějaký jiný způsob, jak to říct Potterovým. Snape si užívá rodičovskou péči, o tom není pochyb.Porovnává s tím co sám nezažil jako dítě. Úleva srdci začíná pracovat a ještě nějaký čas zbývá. Děkuji za překlad, těším se ne pokračování.

Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: martik - 14.08. 2019
Konečně Severus, jako skutečně Severus. I když v Timově těle s Timovým hláskem. Opravdu velmi zajímavá představa. Ale jde o skutečně vážnou situaci, která je nepříjemná všem. Snad jen Tim je s tím smířen, ale on přece jen s Tmavým panem už část života prožil a ten mu byl vždy ochráncem. No jsem zvědavá, jak se s té šlamastiky dostanou. A taky jak se vlastně Severus k Timovi původně dostal/dostane, když mu byl průvodcem v raném věku. Sama jsem se do toho zamotala a už se moc těším, jak se to vyvine. Díky, čarodějky.

Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: kakostka - 14.08. 2019
Tak tomu říkám průlom:-) věřím, že Phoebe na to přijde a hlavně, je tam jen 1 duše... a dvě mysli. Tim si na Severuse zvykl. Hláška: "Ten Severus Snape..." ještě tam mohlo být verzálkami TEN:-)))) překvapilo mne, že rovnou Gin a Harrymu neřekla, koho má Tim v hlavě a dokud jsem nečetla komentáře, tak mne nenapadlo přemýšlet nad tím, že by sitace mohla být nebezpečná. Mně to prostě přijde v pohodě, že má Tim takového průvodce, ikdyž uznávám, že Severus musí šílet. Z představy, že posedl malé dítě, navíc Potterovic syna... má zažité, jaké to bylo s Voldym a k tomu si o sobě myslí jen to nejhorší, takže ani to mu nepřidá. děkuji za překlad a těším se na pokračování, pěkně se to rozjelo.
Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Lupina - 14.08. 2019
:D Ano TEN Severus Snape. Phoebe potřebuje nejdřív něco o Timově situaci zjistit, než to vybalí na jeho rodiče. Proto zatím vyčkává. Ona už možná tuší, o co by mohlo jít. A brzy i my budeme vědět. Moc děkuji za komentář, kakostko.

Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: denice - 14.08. 2019
Tak tohle je fascinující kapitola. Phoebe se setkala se Severusem a jejich rozhovor jistě přinese nějaké výsledky. Strašně moc se mi líbilo, jak si Phoebe povídala s Timem a pak jsem si představovala, jak chlapec rázuje po pokoji pevným Severusovým krokem a pokouší se vyladit dětský hlásek tak, aby zněl co možno severusovitě :-) Mistr lektvarů si tedy nevybavuje posledních pět měsíců svého života... a zjevně má zářivě modrou auru... hrozně moc se těším na 'zítra' s Phoebe... Ještě šest kapitol, jsem zvědavá, co všechno se v nic přihodí, i když jistá podezření už mám ;-) Díky.
Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Lupina - 14.08. 2019
Mistr lektvarů si ani nemůže vybavit poslední měsíce života, on je ještě nežil. Jsou teprve Vánoce a prožívá cosi, co vyvolal lektvar od Poppy. Takže tady ještě není oficiálně po smrti.Když mluví, že má být mrtvý, tak ještě neví, co je napsáno v knize o válce, jakého data ve skutečnosti zemřel... Možná mu to teď dojde, když už ví, že má zemřít až v květnu. Je to hodně zamotané. Mám výhodu několikerého přečtení :-) Děkuju moc za komentář, denice.

Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Gift - 14.08. 2019
Jak mi tento Severus chybel! Phoebe s nim mela trpelivost, jen co je pravda. Na druhou stranu mi je lito nejen ji, ale predevsim jeho. Frustrace nad touto situaci a hlavne vedomi, ze mu neco zcela unika, musi byt strasna. Uz se nemohu dockat jejich dalsiho dialogu. Dekuji!
Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Lupina - 14.08. 2019
Přesně, frustrace, že jim něco uniká. Vlastně ani jeden neví, jak vážná ta situace je. Jaké následky pro Tima může mít. Držme jim palce, aby vše brzy vyřešili. Děkuji za komentář, Gift.

Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Jacomo - 14.08. 2019
Hurá, konečně se někam dostáváme! Tedy ne že by někdo věděl, co s tím zmatkem provést ;-) Věřím ale Phoebe, že ho rozmotá a nejspíš budeme všichni koukat. Líbilo se mi, jak Tim říkal, že nechce, aby Temný pán odešel. Nebo zemřel. Vypadá to, že Tim ho má svým způsobem rád. A samozřejmě moc děkuju, Lupinko a marci! Zase byl požitek to číst.
Re: Kapitola 17. Ztracená duše Od: Lupina - 14.08. 2019
No jo, dostali jsme se k jisté filozofickéotázce :-) Jak řekla Phoebe - duše je tam jen jedna. Jen mysl si vyšla na špacír. Proto Tim nechce, aby Tmavý pán zemřel. Cítí zpřízněnost. Zatím neznáme fakta, tedy všechna. Takže není jasné, jak se z této situace vymotají. Možná něco bude muset provést lektvar Úleva srdci? Možná Phoebe? Kdo ví... :-) Ale pomalu míříme ke konci, takže záhada se brzy vysvětlí. Děkuji, Jacomo, za komentář. PS: Toto je jedna z mých oblíbených kapitol. Hlavně Phoebe, dovedeš si představit, jak by tomu Severusi Snapeovi fakt řekla: "Promiň, zlato?" :D Sice je v těle Tima, ale úplně ho vidím, jak skřípe zuby.

Prehľad článkov k tejto téme: