Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Preklady jednorazoviek od Martika

To je hodná holka

Preklady jednorazoviek od Martika
Vložené: martik - 13.08. 2019 Téma: Preklady jednorazoviek od Martika
martik nám napísal:

To je hodná holka

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Originál: There's a Good Girl

Autor: cathedral carver

Překlad: martik

Beta: arabeska

Banner: arabeska

Povolení k překladu: univerzální

Romantika/Angst

9+

3070 slov

 

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží cathedral carver. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

 

Shrnutí: Vidíte? Přímo tam: Ta, co si brečí do dýňového džusu.

 

***

Během jednoho podivného a neobyčejného týdne v šestém ročníku se Hermiona Grangerová úplně pomátla.

Nemožné, říkáte? Možná. Přesto se tak stalo. A přineslo to některé neočekávané, ale rozhodně milé následky.

To mimořádné selhání soudnosti nezpůsobilo nic konkrétního. Neudeřila se do hlavy ani ji nezasáhla zbloudilá kletba. Nevdechla výpary jedovatého lektvaru ani nesnědla otrávené jídlo.

Jednoho jasného a brzkého pondělního rána se tak zkrátka stalo. Jako obvykle se protáhla a udělala sto dřepů, pak se jako obvykle oblékla, vykartáčovala si vlasy a vyčistila zuby, přečetla dvacet stránek z učebnice Jak čelit hrozbě bez tváře a také se jako obvykle zářivě usmála na svou energickou tvář v zrcátku. Náhle se zastavila. Ztuhla uprostřed pohybu, v ruce výtisk Přípravy lektvarů pro pokročilé, kterou se právě chystala uložit do své tašky, když jí hlavou blesklo zjevení:

Co to sakra dělám?

Ostatní spolužačky v místnosti tvrdě spaly. Parvati měla hlavu zavrtanou pod hromadou přikrývek a tiše vydechovala. Levandule nepokrytě chrápala a občas se zahihňala.

Hermiona na ně třeštila oči: neznámá stvoření v cizí zoo.

Jsem… unavená, uvědomila si znenadání. Jsem unavená. Měla bych taky spát. Ale nespím. Měla bych… Neměla bych… Měla bych… Já…

Zatřásla hlavou, jako by se snažila vytřepat vodu z uší. Zavřela oči a prsty si stiskla kořen nosu.

Co to sakra dělám?

Neexistovala odpověď a to ji vyděsilo.

Rozhlédla se po komnatě a našla vše v perfektním pořádku; zametená podlaha, ustlaná postel, knihy, oblečení, boty a osobní majetek přesně na svém místě. Slunce se chystalo k východu, zlaté paprsky se rozlévaly po podlaze a už jí sahaly téměř k nohám.

Něco tady nesedělo.

Posadila se přesně na místo, kde dosud stála, doslova padla na zem a těžká taška zaduněla vedle ní. Levandule něco zamumlala, otočila se na druhý bok a místnost opět ovládlo ticho. Hermiona se kousla do rtu. Dotkla se svých vlasů – neuspořádaných, ale pevně zapletených, přinejmenším z většiny. Dotkla se své tváře, důvěrně známých kostí a kůže. Jako obvykle neucítila pod konečky prstů ani stopu po líčidlech. Správně. Střízlivý, pohodlný oděv pod hábitem. Praktická obuv na nízkém podpatku. Všechny domácí úkoly hotové, a skromnost stranou, vypracované nad očekávání jako obvykle.

Všechno vypadalo… dokonale.

Tak co tedy bylo špatně?

Ona se cítila špatně. Všechno bylo špatně. Nechtěla být dokonalá ani střízlivá, ani… překonávat veškerá očekávání. Už ne. A tak se toho pondělního rána Hermiona Grangerová rozhodla, roztažená na podlaze své ložnice, že místo toho chce být ledabylá, nedokonalá, iracionální, nespoutaná, otevřená a zbrklá.

Hermiona Grangerová se vlastně rozhodla, že přestane být Hermionou Grangerovou.

 

***

Když bylo Hermioně šest, udělala strašnou, příšernou věc.

Lhala svým rodičům.

O Vánocích měli stromeček a na něm řetězy a světýlka a pod ním dárky a hrály koledy a pekli krocana a všechno to bylo hrozné.

Na návštěvu k nim přijela její nenáviděná sestřenice Agáta a přivezla si novou panenku. Nová panna Araminta chodila, mluvila, říhala a kakala, to vše za technické podpory nejméně čtyř tužkových baterií.

Hermiona žádnou takovou pannu neměla. Měla jen kufřík Věda je zábava! A ano, věda zatraceně byla zábava, ale i tak.

Ta panenka.

„Cos dostala k Vánocům ty?“ zeptala se Agáta, ačkoliv odpověď velmi dobře znala.

„No… dostala jsem… knihu… a…“

Agáta položila panenku na podlahu mezi ně. Ta si odříhla, a pak řekla: „Promiňte.“ – a pokakala se. Agáta se zakřenila.

„Naprav tohle svým vědeckým kufříkem,“ popíchla ji a plavé kadeře se jí pohupovaly na taftem oděných ramenou. Hermiona vyskočila. Prudce strčila do Agáty a pak ještě tvrději kopla do Araminty. Panenka narazila do zdi, pak si říhla, pozvracela se a předvedla trhaný taneček, než ustala v pohybu úplně.

Agáta začala vřískat.

Nastalo plno shonu a povyku a debat. Agátini rodiče i Hermionini rodiče se jich opakovaně ptali, co se stalo, a Agáta řekla, že to všechno byla Hermionina chyba, a Hermiona přísahala, že šlo o nehodu. Agátiním rodičům připadalo, že lže, a její rodiče, kteří neměli důvod o ní pochybovat, věřili své poslušné, poctivé a čestné dceři.

Hermiona viděla dál než oni. Stávala se tím, čemu se dlouhých šest let zoufale vyhýbala: Zlou holkou.

Ten večer jí přišel táta dát pusu na dobrou noc. Hermiona plačtivě štkala a nedala se utišit.

„Hermionko, jsou Vánoce,“ utěšoval ji.

„Já vím,“ pípla.

„Mysli na něco pěkného,“ radil jí.

Hermiona tak učinila. Myslela na nakopnutí Agáty. Důkladné.

„Přestaň plakat a hlavu vzhůru.“

Poslechla.

„Tady,“ podal jí kapesník. „Vysmrkej se.“

Poslechla.

Objal ji a pohladil po tváři.

„Úsměv, beruško.“

Poslechla.

„Hodná holka.“

Hermiona jako vždy udělala, co jí bylo řečeno, usmála se, a pak si zoufale pomyslela:

Kde je ta hodná holka?

Kde?

 

***

Opravdu nikdy vědomě a hlavně dobrovolně neporušila pravidla, dokud nepřišla do Bradavic a nesetkala se s nimi.

S Harrym a Ronem.

A dokonce i potom, i přes jejich značný vliv, muselo uplynout mnoho času a stát se mnoho věcí, než dospěla k fázi nejasného smíření s představou, že dělá něco, cokoliv, co se neshoduje s očekáváním okolí.

Stále zoufale toužila být hodnou holkou.

A dokonce i když bojovala s trollem, kdy si byla jistá, že každým okamžikem skončí její nebo Ronova nebo Harryho hlava jednou provždy rozmašírovaná na podlaze, myslela jen na Agátu a na Aramintu a na to, jak ona, Hermiona, udělala něco špatného.

Že přece jen nebyla hodná holka.

Všechno jí to znovu přišlo na mysl toho pondělního rána při snídani, celý život, celá její existence. Mělo to nějakou podstatu? Co si myslela, když se snažila být pořád tak dokonalá? Nejchytřejší studentka s nejlepšími známkami. Nesnesitelná vševědka, přezdívka, kterou ji počastoval profesor Snape a která se jí držela, k čertu s ním, dodnes. Dokonce i její oblečení: neškodné a tradiční. Byla tak… předvídatelná. Sklonila hlavu a do dýňového džusu kanula jedna slaná slza za druhou. Pak si rukou otřela oči, popotáhla a dospěla k rozhodnutí. Radikálnímu rozhodnutí.

Rozhlédla se po svých spolužácích, jak se šťastně chechtají a na ničem jim nesejde. Pohledem zalétla i k učitelskému stolu, k bezstarostným profesorům. A pak očima zabloudila ke Snapeovi. Ach. Ten byl temný a zahloubaný, mračil se na svůj talíř a ignoroval všechny kolem.

Dlouhých pět minut zkoumala jeho nelítostný a rozhněvaný výraz, pak sklopila zrak a zamračila se na svůj vlastní talíř.

Chci být jako on.

Zamračila se urputněji.

Nikdo si toho nevšiml.

 

***

Takže.

V pondělí nedbala instrukcí profesorky McGonagallové jak přeměnit botu v černovřes. K radosti svých spolužáků a profesorčině zděšení vykouzlila místo toho třaskavého skvorejše. Když se jí profesorka McGonagallová ptala, co se stalo, jen se zazubila a prohlásila, že nemá ponětí. Večer se navíc rozhodla, že sprchování je ztráta času a plýtvání vodou a že její vlasy si zaslouží tolik žádaný oddech od šamponu, kondicionéru a vůbec všeho. Stejně to nijak zvlášť nezabíralo.

 V úterý dorazila pozdě na bylinkářství, a když se jí profesorka Prýtová zeptala, kde se zdržela, doporučila jí, aby ‚přestala být takovým zatraceným řiťopichem‘. A potom během poledne zahájila krátkou, ale o to urputnější obědovou bitvu. Trvalo jí hodinu, než si z vlasů vybrala zaschlé zbytky vařených brambor.

Ve středu na starodávných runách shodila celou svou hromádku učebnic na podlahu a začala usínat (nebo přinejmenším dřímat) během přednášky profesorky Babblingové o ochranné runě Eihwaz.

Ve čtvrtek úplně vynechala hodinu věštění z čísel, namalovala si oči silnou černou tužkou (‚vypůjčenou‘ od Levandule, zatímco spala), pod hábit si oblékla obepnutý červený svetr a políbila profesora Snapea.

 

***

Co se týče toho červeného svetru, šlo vlastně o nehodu. Její matka ho vyprala v příliš horké vodě a znovu jí ho zabalila. Hermiona měla v úmyslu ho zvětšit, jakmile se vrátí do Bradavic, ale nějak na to nedošlo. A náhoda tomu chtěla, aby jí padl do ruky zrovna toho čtvrtečního rána. Vlněný, zářivě červený. Patřil mezi její oblíbené a ona si pomyslela: „Proč k sakru ne?“ – a s námahou ho přetáhla přes hlavu, ramena a nakonec přes prsa.

Hermiona o svých prsou nikdy příliš nepřemýšlela – jejich přítomnost pod klíčními kostmi byla jaksi nevyhnutelná – až doteď. Teď se nápadně odrážela v zrcadle a v novém rudém hávu vypadala ještě větší a pevnější než obvykle. Bezděčně si vzpomněla, jak se po plese ve čtvrtém ročníku Viktor pokusil to levé sevřít. Jak se jí jeho velká těžká dlaň plížila nahoru po hrudníku, zatímco svými plnými rty horečně napadl ty její. Tenkrát ho zdárně odehnala, ale teď se sama sebe tázala proč vlastně. Proč? Proč mu nedovolila, aby se jí dotýkal? Jakou škodu by to mohlo napáchat? Byla docela vzrušená, vždyť ho shledávala poměrně přitažlivým. Proč zastavila jeho nemotorné pokusy?

Protože byla Hermiona Grangerová a to je přesně něco, co by Hermiona Grangerová udělala.

Zničila každou zábavu.

No ale to skončilo.

Sice si neplánovala obléknout ten těsný červený svetr, ale taky neplánovala políbit Snapea, takže její plány tohoto týdne měly sotva nějakou váhu. Proto se rozhodla dát věcem volný průběh a smířit se s tím, co přijde.

To odpoledne vešla do lektvarové učebny a zjistila, že Křiklan záhadně chybí. Další záhadou bylo, že ho zastupoval Snape, který stál před tabulí a přeměřoval si třídu pohledem. V její těsné, rudě oděné hrudi prudce vzplálo něco žhavého a šířilo se to vzhůru a po celém těle.

Přímo před ní stál někdo, kdo nemarnil svůj život snahou být někým, kým nebyl. Zůstával věrný sám sobě: nepříjemný, mrzoutský, hrozivý, doslova zlý. Pravda, nikdo ho neměl rád, ale záleželo mu na tom? Ne. Protože to byl Snape a tomu mohli všichni políbit.

Upřeně na něj pohlédla, až se mu oči mírně rozšířily překvapením, pak práskla svou brašnu na lavici a dosedla na židli.

Jsem nenucená, pomyslela si. Jsem lhostejná, nezaujatá, vyrovnaná…

Zarazila se.

A nejsem zasraný tezaurus.

Hups. Sprosťando.

Zazubila se.

Spatřil její úsměv. Zamračil se.

Nikdy v životě záměrně nezpackala lektvar, ale dnes, dnes cítila, že se přesně něco takového má stát. Dvě kapky bertrámu? Dnes ne! Třikrát zamíchat po směru hodinových ručiček a jednou proti směru? Ani. Náhodou.

Pane.

„Co to děláš?“ zasyčel na ni Harry koutkem úst na polovinu třídy. „Takhle to nemá vypadat. Mělo by to být světle zelené!“

„Starej se laskavě o sebe,“ zasyčela nazpět a obrátila do kotlíku celou láhev koprníčku. (Půl kapky!)

„Lehké tahy po hladině, Hermiono!“ ozval se o deset minut později Harry neslyšně, když Hermiona prudce kvedlala naběračkou sem a tam.

„Sklapni!“ odsekla.

Cítila se velmi zlá. Což jí dělalo velmi dobře.

Dokud neodevzdala vzorek svého lektvaru.

„Slečno Grangerová. Zůstaňte zde,“ zavrčel Snape na konci hodiny.

Na zlomek vteřiny ji ovládla hrůza, než si připomněla svůj cíl. Jasně. Zlá holka. Fajn. Snape byl naštvaný. Dobře.

Vítězství!

„Co chcete?“ vyprskla, když se přišourala k jeho stolu.

„Promiňte, pane,“ vyštěkl.

Pokrčila rameny. „To je dobrý.“

Padla mu brada, ale stejně tak rychle ústa opět zavřel.

„Tento odvar…“ spustil a přidržel ampuli proti tlumenému světlu. Obsah vypadal… tristně. Hermiona bojovala s úšklebkem.

„Ano?“ Založila si ruce na hrudi a vyzývavě na něj pohlédla. Pohled jí oplatil.

Najednou se zeptal: „Co jste si to udělala s očima? Vypadáte, jako byste dostala do hlavy potloukem.“

Hermiona přimhouřila oči, až se změnily ve dvě úzké začouzené štěrbiny.

„To je líčidlo.“

„Vskutku.“ Zacukalo mu v koutcích. Vypadal, že se snaží nerozesmát. „Dle mého velmi chabého povědomí se líčidla používají, aby daná osoba působila přitažlivěji, ne jako kdyby právě skončila šichtu v černouhelných dolech.“

„Neočekávám, že tomu budete rozumět,“ odvětila stroze.

„Nebo se snad připravujete na konkurz na nejpřemoudřelejšího tragicky nepochopeného bradavického ghúla?“

Hermiona nedbala na nepřímý kompliment a pokračovala ve svém pečlivě nacvičeném mračení.

„Toto,“ zakroužil Snape znechuceně flakonem, „je pravděpodobně ten nejhorší vzorek matoucího utrejchu, jaký jsem byl kdy nucen ohodnotit.“

„Vážně?“ pokusila se povýšeně pohodit svými nemytými vlasy. Ani se nepohnuly.

„Ano.“

„No a?“ opáčila.

Možná za to mohl ten svetr, který jí až nepohodlně stlačoval ňadra, možná to zapříčinil ten urážlivý komentář na její oční linky, možná se to stalo, protože byl zrovna čtvrtek, příčinu jednoduše neznala, ale když vstal od svého stolu a naklonil se k ní, rty vlhké rozhořčením, věděla, přes všechen ten vztek, zklamání a bolest, se kterými celý týden bojovala a které jí kypěly v žilách a proudily až do konečků prstů a vzhůru do úst, že jestli se během následujících tří vteřin neotočí a neodejde, stane se něco neomluvitelného…

„A –“ odpověděl a stejně jako ona přimhouřil oči a stejně jako jí se mu zadrhl dech…

…a ona se předklonila a přitiskla své rty na jeho. Slyšela jeho dech i svůj vlastní, mělký a zrychlený. Pozvedla levou ruku a dotkla se jeho tváře, prsty sklouzla po jeho líci až k bradě. Trhl sebou, ale neodtáhl se. Jeho rty byly mnohem jemnější, než jak si je kdy představovala, a mnohem hřejivější; z nějakého důvodu si vždycky byla jistá, že Snapeovi proudí v žilách samotný led, a na nepatrný okamžik, na pouhý zlomek vteřiny si myslela, že na její polibek reaguje.

Voněl lesem.

Voněl báječně.

Odtáhla se. Ruka jí klesla k boku. Prudce otevřela oči. Olízla si rty. Její mozek zachytil kýchavici a měsíční kámen. Jeho oči byly temné a neproniknutelné jako vždy, ale v hlubinách se něco mihotalo. Něco, co se podobalo barvě jejího svetru.

Napřímil se.

„Trest, slečno Grangerová,“ zašeptal a na poslední slabice mu přeskočil hlas. „Zítra večer v osm.“

„A-ano,“ zakoktala. „Ano. Já vím. Ano. Já… se omlouvám.“

Pak se otočila a prchla.

 

***

Učitelé pochopitelně zaznamenali znepokojivé změny, které se se slečnou Grangerovou děly, a svolali na ten večer dosti improvizované setkání k vyřešení stavu nouze, jemuž předsedal profesor Brumbál spolu s Minervou, Filiusem, Septimou, Pomonou a Snapem.

„…úplně mimo sebe…“

„…její esej o využití zubaté pelargonie byla jen jednostránková!“

„…před celou třídou nazvala Draca Malfoye kreténem! A odmítla se omluvit!“

„…nepoučitelná! Jako by to vůbec nebyla ona!“

„…a další, s čím přijde, bude kroužek v nose…“

„…kroužek kde?“

„…ach, mudlovská zvěrstva… symbol pubertální rebelie… naprosto nepřitažlivé…“

„…nebo tetování!“

„No tak moment… já mám tetování…“

„Vážně? Kde?“

„Do toho ti nic není!“

„Jen klid, vážení,“ přerušil je profesor Brumbál. „Nebuďme směšní.“ Odmlčel se, když si povšiml, že Snape stojí u zdi, palcem si přejíždí přes rty a hledí do prázdna. „Severusi, ty jsi ještě neřekl ani slovo o nedávných… prohřešcích slečny Grangerové.“

Snape sebou cukl, pevně si založil ruce na hrudi a ušklíbl se. „Ne, neřekl.“

„Dobře. Pokud vím, viděl jsi ji dnes odpoledne. Suploval jsi přece lektvary za profesora Křiklana?“

Snape stroze přikývl.

„Horacio to včera v noci kapku přehnal s ohnivou whisky,“ vysvětlil Brumbál ostatním, kteří chápavě přikývli. Minerva protočila oči.

„Takže?“ naléhal Brumbál. „Jak se ti jevila?“

„Připadala mi…“ Snape se odmlčel, jako by si nebyl jistý, jak pokračovat. Cítil na sobě pohledy všech přítomných. Jak to vysvětlit? Nikdy by to nepochopili. Stále ji cítil na svých rtech; ústa mu dosud brněla, jako by do nich pronikaly elektrické výboje. Vzpomněl si na její oči. Její oči! Vypadala jako zpropadený vyšinutý mýval, ale nebylo to líčením. Zasáhly ho ty hlubiny smutku. Věděl, co je žal. Věděl to. „Připadala mi zmatená,“ dokončil chabě.

Minerva si odfrkla: „Spíš pomatená.“

Blábolení a hlahol hlasů rostl, čím dál hlasitější a pobouřenější:

„…musíme si promluvit s jejími rodiči…“

„…jsou až v pitomé Austrálii, jak všichni víme…“

„…měli bychom se poradit s nějakým odborníkem…“

A pak se do toho vložil Snape. Všechny tím překvapil, sebe obzvlášť.

 „Myslím, že bychom ji měli sakra nechat být.“

Ticho.

Profesor Brumbál se rozzářil.

„Chci říct,“ Snape se nepohodlně zavrtěl pod nenadálou pozorností, „čím větší rozruch uděláme… tím víc si bude uvědomovat… dožaduje se přece pozornosti. Měli bychom prostě… nechat tomuto… tomuto politováníhodnému období volný průběh. A ono… samo odezní,“ zakončil téměř sklíčeně.

„Jsem stejného názoru, Severusi,“ zaradoval se Albus.

Minerva si nesouhlasně zamumlala pod nosem: „Jako by ti na tom záleželo.“

Sešlost se rozešla, učitelé se stáhli do různých koutů sborovny. Brumbál chytil Snapea, který se pokoušel uniknout, za loket a důvěrně se k němu naklonil: „Výborně, Severusi. Byl by z tebe skvělý otec.“

Snape zaskřípal zuby, otočil se a zahanbeně prchnul.

 

***

Hermiona dorazila na svůj trest přesně v osm. Oblékla si velmi umírněný šedý svetr a džíny a vlasy si stáhla do dokonale korektního copu.

Tvář měla bledou a panensky čistou. Vypadala neskutečně mladě a zcela rezignovaně.

Snape měl chuť ji obejmout.

Ručně vyčistíte třicet kotlíků. Začněte,“ vyštěkl namísto toho. Přikývla a bez jediného slova se pustila do práce.

Skoro hodinu ji koutkem oka pozoroval, zatímco předstíral, že známkuje žalostné eseje prváků na téma ‚jak se nejlépe ubránit netopýřímu zaklínadlu‘.

„Měla jste docela rušný týden, slečno Grangerová,“ poznamenal, když se snažila odstranit nechutný zbytek vimrlexového odvaru ze třináctého kotlíku.

„Asi ano.“ Hermiona si povzdechla, vytáhla si rukávy ještě výš a z obličeje si odhrnula zatoulané pramínky vlasů. „Já… ráda bych se omluvila, pane,“ odhodlala se, „za své předešlé chování. Chovala jsem se příšerně.“

„To ano,“ souhlasil. „A stálo to za to?“

Hermiona sebou trhla a pohlédla na něj přimhouřenýma očima. On jí… rozuměl?

„Co jestli za to stálo?“ ujišťovala se obezřetně.

Pokrčil rameny. „Ta důmyslná… fraška… kterou jste sehrála.“

Ztuhla. „Nešlo o žádnou frašku. Alespoň ne záměrně.“

Přikývl. „Ne. Jsem si jistý, že ne. Ne záměrně.“

Ramena jí strnula.

„Chtěla jsem… chtěla jsem zkusit něco… nového.“

„Ano.“

Podívala se na něj.

„Vy to… chápete?“

„Ano.“ Zkoumal ji pohledem. „Jsem s… fraškami dobře obeznámen.“

Přikývla na znamení porozumění a chtěla něco říct, na něco se zeptat, raději se však vrátila k čištění kotlíků. Jenže Snape to nemohl jen tak přejít.

„A…“ prolomil ticho. Hermiona vzhlédla. Severus zadržel dech a nespouštěl z ní oči. „A ten polibek?“

Pousmála se. Co mohla ztratit? Její pověst už byla beztak v troskách. Pozvedla bradu.

„Chtěla jsem zkusit něco nového… na okamžik.“

Nerozesmál se, neušklíbl se ani se neposmíval. Jen znovu přikývl.

„Vám…“ Ztěžka polkla. „Vám to nevadilo?“

Severusovi bezděčně zacukalo v koutku úst a byl nekonečně vděčný za zešeřelou komnatu.

„Nebylo to příšerné.“

Oba se maličko usmáli.

O deset minut později:

„Pane…“

„Ano.“

„Přál jste si někdy…“

Mlčky ji pozoroval. Pak tázavě pozvedl obočí.

„Ano?“

V místnosti panovalo hrobové ticho. Upřeně se pozorovali se a ve Snapeově tváři se nezračilo opovržení ani odpor. Rysy i rty měl uvolněné. Hleděl na ni, oči klidné a téměř… něžné.

„Přál jste si někdy, abyste prostě mohl být… někým jiným. I kdyby jen na chvilku? Někým jiným než sebou.“

Uvažoval o dívce stojící před ním. Přemýšlel o smrtijedech, o Pánovi zla. Vzpomněl si na všechna ta prokletí Cruciatem, téměř nesnesitelnou bolest, téměř neúnosnou samotu. Myslel na Lily. A pak si připomněl dotek Hermioniných rtů na svých, jejich hebkost, něžnost, jejich teplo. Něco podobného necítil už tak dlouho. Upamatoval se na nezvratnou a rozčilující skutečnost, že on je učitel a ona studentka. Srdce se mu sevřelo.

Čekala.

Konečně promluvil:

„Každý den svého života.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: To je hodná holka Od: margareta - 28.07. 2020
Hermiona měla štěstí, že trefila na Severuse. On jediný pochopil, jak blízko se, ve snaze rozbít vlastní klec, ocitla u odbočky do temných pater. Kdysi na tom byl podobně a ještě pořád se šplhá zpátky. Tak jen doufám, ze pro něj ten Hermionin zásah bude vydatným postrčením. Děkuji, čarodějky. Moc hezké!

Re: To je hodná holka Od: larkinh - 17.08. 2019
To bylo nádherný... Taky bych chtěla být někým jiným, ale já to řeším v noci ve svých snech :) Díky za překlad.
Re: To je hodná holka Od: martik - 18.08. 2019
Děkuji za komentář, larkinh.

Re: To je hodná holka Od: marci - 15.08. 2019
Úžasné. Asi podepíšu Lupinčin komentář - taky sním o možném pokračování. :) Ohromně jsem se bavila téměř celou povídku - než jí ten závěr vyšvihl ještě o level výš. Prostě vtipná a dokonale přeložená povídka by pobavila. Takto ve mně bude rezonovat ještě nějakou chvíli. A pak znovu, až se k ní vrátím. Protože se vrátím zcela určitě. Klobouk dolů za výběr i překlad, martiku, arabesko!
Re: To je hodná holka Od: martik - 18.08. 2019
Děkuji, marci. Bylo nám potěšením.

Re: To je hodná holka Od: MIRA - 14.08. 2019
Krásna poviedka.:) Nádherný preklad. :) Viac ako preklad som si užívala slová, ktoré ste používali. To prispôsobenie prekladu češtine zbožňujem.:) Chcem sa pýtať, čo znamená slovo - tristně? Mne to pripomínalo - úboho, odporne. Som fakt zvedavá.:) Ďakujem veľmi pekne dievčatá.:) Ste geniálne.:)
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Já si to hledání vhodných slov užívám a arabeska to ještě jako obvykle vyšperkovala. Vděčím jí za hodně. Tristně - žalostně, k pláči, uboze. Takže jsi byla blízko. Děkuji za komentář, MIRA.

Re: To je hodná holka Od: solace - 14.08. 2019
Keďže tento príbeh veľmi dobre poznám, nebudem sa vyjadrovať k deju. Myslím, že je jasné, prečo som ho plánovala preložiť. Každá jedna poviedka od cathedral carver je niečím výnimočná. Škoda, že už nepokračuje v písaní HP fanfiction. A preložila si to skvele, martik. Gratulujem.
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Ještě jednou ti chci, solace, poděkovat, že jsi mi originál přenechala. Moc si toho vážím a snad jsem nezklamala. Děkuji.

Re: To je hodná holka Od: ansus - 14.08. 2019
Od odškrtaných úkolů a přiměřeně vstřícného úsměvu na povrchu až po zoufalství, potřebu utéct a rezignaci na dně - jedním slovem výstižné. Za všechny stávající i bývalé hodné holky díky. (Jedna malá k obsahu - eihwaz nabádá k obraně, ale sama o sobě obranná není - je spíš ochranná a spojená se změnou.)
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Najde se nás v tom jistě spoustu. Eihwaz opravena. Díky, ansus.

Re: To je hodná holka Od: Maiky - 13.08. 2019
Upřímně představa Hermiony dávající si ráno sto dřepů mě velmi pobavila i dilema s panenkou Aramintou (Peprmintou?):). Nečekala jsem, že to nabere ke konci tak vážný směr, ale není to špatné, jen mi přijde, jako kdyby konec autorka napsala buď v jiný den než začátek, nebo v úplně rozdílné náladě. Děkuju.
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Vidíš a mně to naopak přijde velmi pospolité. Tu vážnost tam cítím už od začátku - zoufalou Hermionu, která vlastně neví, kam se její život ubírá, co to vůbec dělá. A představuji si ji přesně jako toho člověka se zažitými rituály - dřepy, ranní četba učebnice, prostě pevné hranice, které se sama nastavila. Díky za komentář, Maiky.

Re: To je hodná holka Od: Jimmi - 13.08. 2019
No tak toto nemalo chybu. Jacomo to zhrnula, nie je čo dodať. Kvalita prekladu je neuveriteľná. Toto mi fakt sadlo. Ďakujem
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Mám radost, že se právě tobě trefil příběh do vkusu. Děkuji, Jimmi.

Re: To je hodná holka Od: denice - 13.08. 2019
Tak tohle jsem si musela přečíst třikrát po sobě. Geniální :-D :-D :-D Opožděná puberta v týdenní zkratce. A pod tou srandou s vyšinutým mývalem je velmi jemný, citlivý a ke konci i docela temný spodní proud, který mi tušenou hloubkou bere dech. Díky.
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Vyšinutý mýval je mi blízký - ta rána, když se večer vykašlu na odlíčení. Napsala jsi to krásně - také mi ta tušená hloubka bere dech. Jsem ráda, že jsem si to mohla přeložit. Děkuji za komentář, denice.

Re: To je hodná holka Od: silrien - 13.08. 2019
Ah, být chvíli někým jiným. Jak známé. Krásná povídka. Děkuji
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Ano, velmi povědomé. Díky za komentář, silrien.

Re: To je hodná holka Od: Lupina - 13.08. 2019
Jacomo to pěkně shrnula. Vtipná, svižná povídka, úžasné obraty - překlad to vylepšil - scéna ve sborovně. A pak docela vážný závěr. A já si tu romantiku rozvinu dál a představím si, jak to mohlo vypadat po bitvě, kterou Seveus přežil. Děkuji, děvčata. Překlad byl úžasný a já mám pocit, že se mám co učit :-)
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Scéna ve sborovně je taky má oblíbená. A další pokračovaní je už na každém čtenáři. Dokáží si živě představit, kam se to tvoje pokračování bude ubírat, Lupinko. Lví podíl na překladu má samozřejmě arabeska jako beta. Bez jejího zásahu by se to tak dobře nečetlo. A naopak já se toho spoustu naučila od tebe. Děkuji za komentář, Lupino :-*

Re: To je hodná holka Od: Gift - 13.08. 2019
Zacalo to jako mila, ztrestena povidka a nakonec to melo necekanou hloubku. Dekuji, cetlo se to jednim dechem.
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Taky mě okouzlila právě ta hloubka. To mě těší, Gift.

Re: To je hodná holka Od: Jacomo - 13.08. 2019
Tak tohle je dokonalé. Tak skvěle vystižené popsání Hermionina vnitřního zmatku, touhy po rebelii, po sebeurčení. Její zrcadlení ve Snapeovi a jeho v ní. Ten jemný nádech romantiky vespod, romantiky, která možná vůbec nevykvete, ale aspoň jim na chvíli dává pocit, že žijí... Ach, úplně se rozplývám a docházejí mi superlativy. Prostě nádhera. Obrovitánské díky, martiku a arabesko! Tuhle povídku si hned ukládám mezi ty nej.
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
A já teda vůbec nevím, jak toto okomentovat. Popsalas to dokonale, Jacomo. Ta romantika by bez té hloubky byla poloviční. Jsem velmi vděčná solace, že mi ji na moji prosbu přenechala k překladu. Děkuji. A tobě děkuji za výstižný komentář, Jacomo.

Re: To je hodná holka Od: zuzule - 13.08. 2019
Ne teda kazdy den, ale docela casto mivam stejne pocity Dekuju!
Re: To je hodná holka Od: martik - 14.08. 2019
Někdy i každý den. Známe to asi všichni. Díky, zuzule.

Prehľad článkov k tejto téme:

Lady Altair: ( martik )03.09. 2019Otupit
cathedral carver: ( martik )27.08. 2019Severní obloha
fyre: ( martik )20.08. 2019Jeden z nich?
cathedral carver: ( martik )13.08. 2019To je hodná holka
mezzosangue: ( martik )09.08. 2019Bídná paměť
DHWMirror: ( martik )06.08. 2019Střepy
kribu: ( martik )03.08. 2019Setkání
. Úvod k poviedkam: ( martik )30.07. 2019Úvod k překladům