Originál: A Poor Sort of Memory
Autor: mezzosangue
Překlad: martik
Beta: arabeska
Banner: arabeska
Povolení k překladu: ano
Přátelství/Romantika
9+
2150 slov
Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží mezzosangue. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.
Shrnutí: Severus vzpomíná na setkáních Řádu. Rozjímání. Úvahy. Vzpomínky. A koho si vybavuje? Samozřejmě, Hermionu.
„To je prabídná paměť, která pracuje jenom dozadu.“
Lewis Carroll
Za zrcadlem a co tam Alenka našla
***
Setkání Fénixova řádu: Dva roky a čtyři měsíce po válce
Severus naslouchal Kingsleymu, jak říká, že slyšel na Bradavice a Severusovy hodiny Obrany ‚samou chválu‘. Zdvořile přikývl, ale mlčel. V posledních dvou letech po válce si uvědomil skutečnou hodnotu obojího. Nestačily by mu prsty obou rukou, aby spočítal, kolik rozčilených rodičů mu jen toto pololetí poslalo huláka. A žádný z nich neslyšel ‚samou chválu.‘ Ale nemělo smysl debatovat o tom s Kingsleym.
Nemělo smysl byla fráze, která mu tohoto večera přišla na mysl nejméně tucetkrát. Jednalo se o pravidelné měsíční setkání Řádu a Severus od války nevynechal ani jediné. Dobře, opravil se v duchu, od té doby, co ho očistili a Řád ho znovu přijal. Co tu vlastně dělám? zněla druhá fráze, která se mu zhmotnila v hlavě, zatímco se rozhlížel po místnosti. V duchu sám nad sebou protočil oči. Na tu otázku znal odpověď moc dobře – právě stála v rohu a rozmlouvala s Arturem. Zachytila jeho pohled a on pozvedl obočí a sledoval, jak se snaží nerozesmát. Pokusil se znovu navázat oční spojení, ale ona vytrvala ve svém rozhodnutí nedívat se jeho směrem a místo toho pokračovala v rozhovoru s Arturem. Vzdal to a odebral se do zadní zahrady s jistotou, že se k němu za několik minut připojí.
Nezklamala. „Není fér pokoušet se mě rozesmát, když mluvím se svou pětiminutovkou, Severusi!“ pokárala ho místo pozdravu.
„Pětiminutovkou?“ zeptal se a pokoušel se potlačit smích.
„No ovšem. Vždyť víš, člen Řádu, který má každý měsíc z nějakého důvodu tu čest přimět nás, abychom se cítili jako ‚členové jedné rodiny.‘ Mluví s námi okolo pěti minut, pak pokračuje stejně i se zbytkem Řádu a nás nechá, abychom se postarali sami o sebe.“
Místo odpovědi si povzdechl, ale v duchu se zhrozil. „Neměl jsem tušení, že to dělají i tobě.“
„Je to pro mě nové,“ pronesla stoicky. „Věděla jsem, že ten můj loňský rozchod s Ronem ponese Weasleyovic řád těžce.“ Když se Severus pousmál, napodobila ho. „Nemohou za to, že jejich rodina tvoří většinu Řádu,“ doplnila klidně.
„Netuším, proč sem pořád chodím,“ uvažoval Severus. „Neexistuje žádná hrozba, není to třeba. Ne že bych někoho z nich nenáviděl, jen nevím, jestli bych tu měl být.“
„Musíš sem chodit, Severusi, jinak s tím taky přestanu. Jen díky tobě se to odlišuje od vánočního večírku u Weasleyových.“
Zachvěla se v předstírané hrůze a Severus se ušklíbl jejímu pitvoření.
„Vlastně, nechtěl by ses ke mně o vánočním večírku připojit?“
Severus se na ni místo odpovědi zamračil. „Nebudeš se svými rodiči? Jak se mají?“
Hermiona se zamyslela. „Mají se dobře. A ne, nepojedu na Vánoce domů.“
„Ale,“ pobízel ji Severus.
„Žádné ‚ale‘,“ odpověděla. „Věci se mezi námi vrátily do normálu.“
Věděl, že poté, co jim po válce obnovila vzpomínky, byl první rok s rodiči plný konfliktů.
Severus se na ni nedůvěřivě zahleděl. Věděl, že se v tom skrývá víc.
„Zpět do normálu naneštěstí znamená, že mě milují, ale netuší, jak se mnou komunikovat. Nemáme mnoho společného. Proto na mě moje matka neustále naléhá, abych se vdala a měla děti. Prostě si myslí, že pak budeme mít o čem mluvit. Nejspíš má pravdu…“ Hlas se jí vytratil.
„Myslel jsem, že děti nechceš,“ pronesl Severus vyrovnaně.
Hermiona se něj smutně usmála. „Jak to víš?“
„Řekla jsi mi to. Na prvním setkání Weasleyovic řádu poté, co ses rozešla s Ronaldem.“
„Nebylo to poprvé, co jsme tady spolu na zadní verandě mluvili?“ uvědomila si překvapeně.
„Ano.“
Hermiona přikývla a zavrtala pohled do země. „Máš dobrou paměť.“
Setkání Fénixova řádu: Dva roky a osm měsíců po válce
Zaslechl, jak se dveře na zadní verandu zavřely, a aniž by vzhlédl, poznal, že jde o Hermionu.
„Děláš to znovu, Hermiono,“ promluvil záhadně.
Posadila se vedle něj a pátravě si ho prohlížela, než se rozhodla zeptat. „Objasni mi to. Co dělám znovu?“
„Stýkáš se s dutohlavcem.“
„Co je sakra špatně, Severusi?“ zeptala se vážně.
„Co máš na mysli?“ otázal se Severus netečně s pohledem upřeným do temnoty zadní zahrady. „Jistě už sis zvykla, že tvoje známosti nazývám ‚dutohlavci‘.“
„Ty říkáš dutohlavče většině lidí, ale já poznám, kdy to jen říkáš a kdy to skutečně myslíš vážně. A teď to rozhodně myslíš vážně.“
Po chvíli ticha Severus přikývl.
„Když jsi tak mluvil o Ronovi, vážně jsi to nemyslel. David je cévní chirurg!“ pronesla Hermiona ostře.
„Je to mudla. Nikdy tě zcela nepochopí. Nikdy s ním nebudeš šťastná. A jestli tě to potěší, i o Ronaldovi jsem to myslel vážně.“
Hermionin temný pohled Severusovi okamžitě naznačil, že to byla poslední kapka.
„Pamatuji si, když ses na mě poprvé takto podívala,“ pokračoval laskavě.
„Jak?“
„Že jsem zašel daleko. Omlouvám se. Jen tě nechci vidět skončit jako…“ Nevyřčená slova zůstala viset ve vzduchu.
„Nic se neděje, Severusi. S Davidem jsem se rozešla před třemi týdny. Jsem jen hrozně unavená z toho, jak mi všichni říkají, jak mám žít svůj život.“ Věnovala mu vyčerpaný pohled. „Kdy jsem se na tebe takto podívala poprvé?“ zeptala se odlehčeným tónem ve snaze změnit téma.
Severus se pousmál. „Před lety. Zrovna jsi měla za sebou asi měsíc učednictví u Kratiknota. Pamatuješ?“
Hermiona zavrtěla hlavou.
„Připomenu ti to. Nad něčím ses rozčilovala a při tom jsem zpozorněl, protože obvykle se v davu ovládáš. Takže když ses nesoustředila a mluvila jsi s Kratiknotem, napadlo mě, že bych mohl…“
Hermiona mu skočila do řeči, „No jistě, napadlo tě, že mi prostě nakoukneš do hlavy. Mizero,“ uchechtla se.
„Teď se směješ, ale tehdy v noci ani jednomu z nás do smíchu nebylo.“ Usmál se na ni. S Hermionou to šlo tak snadno. „Vůbec mi nepřišlo na mysl, že bys mohla ovládat nitrobranu. V okamžiku, kdy jsem vycítil tvé štíty a ty ses na mě ohlédla, věděl jsem, že mám potíže. Ten pohled… Merline, pověsila bys mě za koule do průvanu, kdyby zrovna nevešla Minerva a nesvolala schůzi zaměstnanců.“
Hermiona mu oplatila úsměv, ale ten se záhy z její tváře vytratil. „Válka.“
„Já vím, Hermiono,“ přitakal chápavě. „Nemusela by ses učit nitrobranu ani být neustále v pozoru nebýt války. Stále jsi ve střehu?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, ty víš, že ne.“ Pak škádlivě dodala: „Ty jsi to později nekontroloval?“
Severus pozvedl ruce na znamení kapitulace. „Ani jednou.“ Odmlčel se. „Tehdy jsem tě poprvé vnímal jako dospělou.“
„A tehdy jsem tě poprvé chtěla pověsit za koule do průvanu,“ dodala Hermiona strojeně. „A ne naposledy.“
„Hmm… rozhodně ne naposledy,“ ušklíbl se Severus, když se Hermiona uchechtla.
„Kdo byl dneska tvoje pětiminutovka?“ zeptala se.
„Harry a Ginevra. Nemám je počítat jako desetiminutovku??“
„Merline, ne!“ Hermiona protočila oči. „Ti dva jsou tak nechutně zamilovaní, že se sotva vejdou do šesti minut!“
Severusovi zacukaly koutky. „A co ty?“
„Dneska jsem měla štěstí. Dostala jsem George. Vždycky se s ním zasměju. Samozřejmě to zabralo více než pět minut, protože jsem si musela odskočit a ujistit se, že mám stále vlasy.“
„Říkal jsem si, co tě zdrželo.“ Severus si škádlivě prohlédl Hermioniny vlasy. „Pořád na svém místě. Dnes vypadají dobře. Jedno z tvých nových kouzel?“
Hermiona naoko zavrčela, a jelikož seděli vedle sebe, šťouchla Severuse do ramene. Věděl, že ze všech kouzel Hermiona nejvíc nenávidí ta na domácí práce nebo kosmetická vylepšení. Pracovala pro nejstarší a nejváženější akademický časopis zabývající se kouzelnými formulemi a často se radila se Severusem ohledně kouzel, která vyvinula a testovala. Zaměřovala se na ochrany a vždy měli o čem diskutovat, protože se jejich specializace často překrývaly.
„Jak to, že si toho tolik pamatuješ?“ zeptala se tiše.
„Ptá se žena s téměř eidetickou pamětí,“ odvětil suše.
„Myslím to vážně, Severusi,“ pronesla s kamennou tváří a znovu ho šťouchla do ramene.
Podíval se na ni a usmál se. Nikdy, ani za milion let by si nedokázal představit, že bude sedět vedle ní, vedle mladé ženy, která se může oprávněně nazývat jeho nejlepší přítelkyní.
„Dělal jsem špeha, Hermiono. Pamatovat si, kdo co komu a jak řekl a jaké emoce při tom cítil, mě udrželo naživu.“
„Dobře, Severusi. Co dalšího si mistr špeh ještě pamatuje?“
„O čem?“ nechápal.
„O mně,“ odpověděla Hermiona. „Před pár měsíci jsi mi vyprávěl o tom, jak jsme se tu poprvé setkali. A teď jsi mi řekl, odkdy mě vnímáš jako dospělou. Co dalšího?“ pobízela ho.
Ačkoliv si uvědomoval nebezpečí cesty, na kterou ho sváděla, výzvu přijal. „Pamatuji si, kdy jsem si uvědomil, že jsi absolutně brilantní.“
„Když mi bylo dvanáct?“ popíchla ho se smíchem.
„Hmm… ne,“ utnul ji Severus. „I to se stalo během tvého učednictví. Když jsi potřebovala mou pomoc.“
„Pomyslel sis o mně, že jsem brilantní, když jsem nedokázala vyřešit svůj vlastní projekt z formulí?“ ujišťovala se překvapeně. „Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého učení. Nevím, co bych si bez tvé pomoci počala.“
Severus zakroutil hlavou. „Hermiono, nikdy jsem nepracoval na tak obtížné úloze. Nikdy jsem neviděl tak komplikovanou teorii kouzel. Dokázal jsem ti pomoci jen díky svým znalostem černé magie, což byl zřejmě hlavní důvod, proč jsi mě musela požádat o radu. Neřekl jsem ti, že jsem týdny skoro nespal, jen abych ten problém vyřešil. Bylo to neuvěřitelně obtížné.“
„Týdny? Nemohl jsi spát, protože jsi pracoval na mém problému?“
„Uznej,“ Severus se ušklíbl, „stěží jsem tobě, učednici, mohl dát na srozuměnou, jak mi dal tvůj úkol zabrat.“
„Neměla jsem ponětí,“ přemítala Hermiona. Po chvíli dodala: „Ale poznala jsem, že se něco změnilo.“
Severus zvedl obočí a pobídl ji, aby pokračovala.
„Začal jsi se mnou při večeři diskutovat.“
Severus souhlasně zamručel. „Intelektuální hodnota večeří klesla na polovinu, co jsi odešla z Bradavic. Teď musím čekat na tvou sovu, aby se ke mně dostala byť jediná nedutohlavská myšlenka z celého hradu.“
Hermiona se rozesmála. „Inu, Bradavice jsou stále lepší než…“ – ale Severus ji předběhl a dokončil větu, která se stávala jejich mantrou – „…pracovat pro ministerstvo.“
Vybuchli smíchy.
„Pokračuj,“ naléhala Hermiona vesele.
„Poprvé jsem v tobě spatřil přítele,“ začal Severus, „právě na této verandě.“
Hermiona se zasnila. „Ten příběh znám.“
„Povídej,“ povzbudil ji Severus s pohledem upřeným na své boty.
„Tehdy byl tvou pětiminutovkou Harry. Jedinkrát v loňském roce,“ podotkla se smíchem.
Severus přikývl stále s odvráceným pohledem, ale smál se spolu s ní.
„Tenkrát tě znovu mořil otázkami na svou matku a já jsem viděla, že se sotva držíš, abys ho neproklel. Nakonec tě nechal jít a ty ses tady ke mně připojil. Na něco jsme nadávali, nejspíš na ministerstvo, když se otevřely dveře a vyšel Harry. Vážně jsem si myslela, že se ho chystáš proklít.“ Hermiona se rozchechtala.
„Chystal jsem se,“ přitakal Severus vážně. „Ale pak jsi zaječela: ‚Měl jsi svých pět minut, tak běž k čertu, Harry!‘ Merline, znovu jsem si to pak prohlédl v myslánce. Pohled na jeho výraz byl k nezaplacení.“
Hermiona při té vzpomínce potřásla hlavou a zasmála se. „Všichni jsme se v tom po válce plácali, ale tu noc mě Harry přiváděl k ještě většímu šílenství, než u mě bylo obvyklé! Jeho posedlost tebou a jeho matkou byla směšná. Dneska se tě na ni nezeptal, že ne?“
„Ne, v tomto ohledu se polepšil. Krátce na to jsem mu poslal všechny vzpomínky, které jsem na ni měl, a požádal ho, aby mě z toho vynechal.“
„Dobře jsi učinil,“ kývla Hermiona. „Nějaké další vzpomínky?“
Severus se na ni upřeně zadíval. „Zatím ne.“
Setkání Fénixova řádu: Tři roky a jeden měsíc po válce
„Myslela jsem, že se Minervy nikdy nezbavím,“ pronesla Hermiona, jakmile za sebou zavřela dveře. Přistoupila k nízké zídce verandy a jako obvykle se posadila vedle Severuse. Nohy jí visely dolů.
„Všiml jsem si,“ přisvědčil Severus. „Stále se tě snaží dostat do Bradavic?“
Hermiona přikývla. „Uvažuji o tom, což jsem jí už desetkrát řekla.“
Severus mlčel a ona se mu zahleděla do obličeje, aby přišla na kloub tomu, co se děje. „Severusi?“
Pohlédl na ni.
Hermiona nakrčila obočí nad jeho zkoumavým pohledem. „Kdo byl tvoje pětiminutovka, Severusi?“
„O to jde, Hermiono,“ začal.
„O co jde?“
„Mluvil jsem s Billem Weasleym, ale většinu času jsem sledoval, jak hovoříš s Minervou.“
„Všimla jsem si. Snažila jsem se nesmát, když jsi na mě koulel očima,“ pronesla s úsměvem. Šťouchla ho do ramene. Za ty roky, co po skončení setkání sedávali na verandě, se to stalo zvykem.
Severus se však neusmíval. „Víš, co mi Bill řekl?“
Hermionin úsměv povadl. „Co? Je všechno v pořádku?“
Severus přikývl. „Řekl mi, že mě nebude zdržovat, protože kvůli našemu rozhovoru tady zřejmě nejsem.“
Hermiona sklopila zrak k zemi. „Ach, Merline, Minerva mi řekla to samé.“ Vzhlédla k Severusovi. „Kdy jsme se stali pětiminutovkami?“
Severus se usmál. „Nejsem si jistý.“
„Ani já ne. Nepamatuji si, kdy to začalo, ale vím, že ty jsi jediný důvod, proč sem každý měsíc chodím. Chci tě vidět a mluvit s tebou.“
Severus překryl její dlaň, kterou měla položenou mezi nimi, tou svou. „Další vzpomínka bude na dnešek, Hermiono.“
Hermiona se podívala na jejich spojené ruce a pak vzhlédla k němu. „Proč?“
„Protože to byl den, kdy jsem si uvědomil, že tě miluju.“
Lady Altair: ( martik ) | 03.09. 2019 | Otupit | |
cathedral carver: ( martik ) | 27.08. 2019 | Severní obloha | |
fyre: ( martik ) | 20.08. 2019 | Jeden z nich? | |
cathedral carver: ( martik ) | 13.08. 2019 | To je hodná holka | |
mezzosangue: ( martik ) | 09.08. 2019 | Bídná paměť | |
DHWMirror: ( martik ) | 06.08. 2019 | Střepy | |
kribu: ( martik ) | 03.08. 2019 | Setkání | |
. Úvod k poviedkam: ( martik ) | 30.07. 2019 | Úvod k překladům | |