Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 2. Mdloby na tebe!

Věděla jsem, že všichni nejste tak bezcitní. Věděla jsem to.

-

Přecházela z obrazu na obraz, každý z nich byl děsivější než ten předchozí. Kostry obalené kůží, vypadající víc mrtvé než živé, držící se ostnatých drátů. Hromadné hroby, kam byli naházeni ti, co nebyli spáleni v pecích. Dítě. Nemluvně. Babička. Viděla pochopení ve tvářích těch, kdo nebyli tvrdohlaví a neústupní.

Nezastavila znepokojivý proud obrazů, když promluvila. „Říkali tomu holocaust. ‚Masová vražda‘. ‚Obrovská zkáza, která má za následek ztráty na životech‘. Myslím, že žádná slova nemohou popsat to, co se stalo, ale fotografie ukazují všechno. Tohle je to, co by se vám líbilo? Tohle je to, co by Voldemort udělal všem ‚mudlovským šmejdům‘? Všem, kdo měli tu smůlu a narodili se jako já? Nepochybuji o tom. Ať už se z této myšlenky radujete nebo vás tajně odpuzuje, nemůžete popřít, že se jedná o něco odporného. Oběťmi holocaustu nebyli ‚jenom mudlové‘, byli to otcové, matky, děti, prarodiče. Byli to lidé.

Devět miliónů lidí je dvě stě dvacet pět tisíckrát víc než nás. Zašel by Voldemort tak daleko? Samozřejmě že ano, a nazval by to úspěchem.“ Výjevy přicházely a velký počet lidí v místnosti začal vypadat znechuceně. Malfoy strnule seděl, měkké světlo projektoru se odráželo od jeho bledého obličeje. Pansyiny tváře byly úplně bílé a zděšeně zírala na obrazy zkázy. Vulpe zavřela oči.

-

„A tím by to neskončilo,“ prohlásila Hermiona a obrazy se změnily. Teď se pohybovaly a zářily jasnými barvami.  Byly to snímky obětí jejich pětileté války. Hermiona cítila nevolnost a velmi tichým hlasem jmenovala mrtvé, zatímco na zdi se střídaly strašlivé výjevy.

„Lisa Turpinová. Colin Creevey. Lenka Láskorádová. Profesorka Prýtová. Cornelius Popletal. Susan Bonesová. Mám pokračovat?“ Polkla. Najednou měla sucho v ústech. Udržela si ledově chladný výraz, ale měla pocit, že křičí. „Albus Brumbál.“ Mrtvé tělo bylo znepokojující parodií na sílu jejich bývalého ředitele, když ještě žil; hubené údy rozhozené do trávy pod astronomickou věží. Viděla, jak sebou Malfoy prudce trhl, jako by náhle pocítil bolest. Měla dojem, že nedokáže pokračovat, ale stiskla tlačítko. Musím. „G-George Weasley. Bill Weasley. Neville Longbottom. Minerva McGonagallová.“ Několikrát zamrkala, zatímco místnost zaplavil mdlý nádech rudé, když přešla k poslednímu snímku. Víc než pár lidí vypadalo, že je jim zle. Jejich tváře nezdravě zezelenaly. Hrozilo, že se jí oči zaplaví slzami, a nakrátko zvedla ruku k ústům, než zašeptala jméno:

„Ron Weasley.“

„Přestaň! Pro Merlina, Grangerová, přestaň!“ To byla Pansy; nepřetržitě stékající slzy jí na tváři zanechaly vlhký povlak.

„Ten seznam je velice dlouhý,“ šeptla Hermiona. Poprvé viděla svoji třídu slabou, nejednotnou. „Nebylo to devět miliónů, ale mohlo k tomu dojít. Můžete jít.“

Všichni odešli velmi rychle. Někteří zamířili přímo do umývárny, jiní se pomalu vlekli chodbou, další vypadali, že je poslední snímek nijak neovlivnil. Právě teď to Hermioně bylo jedno.

Jakmile se učebna úplně vyprázdnila, ochabla. Ramena jí poklesla, slabě se otřásla a nakonec dovolila zvuku, který spíš než lidský hlas připomínal něco mezi vzlykem a zaškrceným výkřikem, aby unikl z jejího hrdla.

To už je moc.

Kolena ji dál nedokázala udržet, klouzala po zdi, dokud se na zemi nesvinula do malého klubíčka. Snažila se nedívat. Nevidět výjevy střídající se před jejíma očima, krev a prázdné výrazy těch, kdo bývali jejími přáteli. Nedokázala se znovu vyrovnat s nenávistí, s výrazem naprosté lhostejnosti v tvářích některých z nich, když čelili tak absolutní hrůze. Všechno se jí vracelo, každá vzpomínka z minulosti.

Uvědomila si, že všichni, kdo jí říkali, že ji to zničí, měli pravdu. Ale přesto s tím nemohla nic dělat, nemohla toho nechat, protože to musela udělat.

Bolest ze ztráty jí prudce vybuchla v hrudi a ona se dusila, vtiskla si tvář do kolen a tvrdě se zakousla do pokožky kryté látkou, zatímco pomalu dýchala a snažila se uklidnit prudké bušení srdce.

„Brečíš pro svého milence, Grangerová?“

Trhla sebou a vzhlédla k Malfoyově vysoké postavě, tyčící se nad ní. Její tvář byla pokrytá záplavou slz, v té jeho byl usazený stálý pohrdavý výraz. Ale teď se usmíval, jako by nad jejím zármutkem cítil perverzní radost; bolest tak hmatatelná, že měla pocit, že kdyby chtěl, mohl by si na ni sáhnout, dotknout se jí.

Ale pak na něj dostala vztek. Jeho naprostý nedostatek soucitu, lidskosti, by ji zničil, pokud by něco neudělala právě teď.

„Drž hubu! Drž hubu, drž hubu, drž hubu! Vypadni!“ zaječela vysokým hlasem plným paniky, zatímco se snažila zvednout na nohy a rukávem si otřít vlhké tváře.

Zvedl obočí a linie jeho úst se napjala z důvodu, který Hermiona nechápala. Brzy se však znovu objevila nevlídná chladná maska. Ledově se zasmál. „Ne, to ne. Už nejsme tak silní, že? Tak dokonalí?“ Řekl a jeho oči těkaly po její strhané tváři. „Ne, vůbec ne dokonalá. Ve skutečnosti odporná.“ Jeho hlas zněl téměř triumfálně, jako by se sám sobě pokoušel něco dokázat. Mlčky ho sledovala, její neschopnost porozumět těm nejednoznačným narážkám svědčila o jejím rozrušení. Hruď se jí zvedala, když sevřela okraj svého stolu prsty slanými od slz. Malfoy pokračoval. Jeho rty se zkroutily úšklebkem, jenž v ní rozpoutal hněv, který jí zamžil zrak.

„Tohle všechno pro Wízlíka? Vážně, Grangerová, myslel jsem si, že jsi mnohem rozumnější, než abys o samotě brečela pro svého mrtvého milence. To je vážně ubohé,“ protáhl s nevzrušeným výrazem.

Zaťala ruce v pěst tak zuřivě, že doslova viděla rudě. „Ty jsi tak podlý, Malfoyi. Není toho už dost? Jsi tak nejistý, že se musíš posmívat plačící dívce, aby ses sám cítil dobře. To je ubohé, ty nechutný tvore. Nerozumíš tomu. Nemůžeš tomu rozumět, ne s tím ledovým kusem kovu, který máš místo srdce! Nikdy nepochopíš, proč právě teď p-pláču.“

Blesklo mu v očích a chvíli vypadal, jako by ji chtěl uhodit, ale ten pohled se ani ne po vteřině ztratil. „Víš, Grangerová, tolik lidí tě nesnáší -“

„To není -“ začala a její duše křičela nad nespravedlností tohoto prohlášení.

„- protože si příliš mnoho domýšlíš,“ dokončil. Vykročil vpřed, hrubě ji popadl za rameno a druhou rukou ji silně přitiskl ke stolu. Ať se snažila, jak chtěla, nedokázala zastavit slzy. Najednou si uvědomila, že to je poprvé od Ronovy smrti, od toho okamžiku, kdy se rozpadla na kousky, co pláče před jiným člověkem. To ji přimělo plakat ještě víc. Proč teď? Proč před ním?

Měla se začít bránit, ale místo toho ztuhla na místě, se slzami chvějícími se jí v očích. Teď byl velmi blízko a ona vnímala, jak kolem ní ve vlnách bzučí jeho vzteklá energie, jako by jí v uších zněl vysoký výkřik – nebo to byl její tep? Nedokázala to určit a on na ni teď plival slova, chraplavým hněvivým šepotem.

„Nevíš všechno. Neznáš mě. Nemluv o tom, čemu nerozumíš, Hermiono.“ Její jméno zasyčel, jako by to byla drsná kletba. Trhla sebou v jeho sevření šokem z toho, co splynulo z jeho rtů.

A najednou se uvolnila.

Malfoy couvl a přitiskl si ruku na svou pálící tvář. Hermiona stála, kroutila svým pohmožděným ramenem a v očích měla ohnivý, divoký pohled hladového lva. Její vztek téměř praskal ve vzduchu jako elektřina. Pevně stála na široce rozkročených nohou, po tváři a krku jí stékaly slzy.

Nevěřícně na ni zíral „Ty jsi mě udeřila!“

Svou odpověď zavrčela z hloubi hrdla. „Měla jsem tě praštit tvrději. Už nikdy se ke mně nepřibližuj, nebo tě pošlu do Azkabanu na mnohem déle než rok. Slyšíš mě? Nezajímá mě, co s tebou bude. Pošlu tě do vězení, jestli se mě ještě jednou dotkneš. Znám hodně lidí, kteří by tě zničili za to, co jsi dnes udělal.“

V odpověď na její jasný slib mdle protočil oči a zíral na ni se směsicí znechucení a něčeho, co Hermiona mohla považovat za fascinaci. To ji vyděsilo mnohem víc než jakékoli fyzické ohrožení. Mlčel a sledoval, jak pomalu mhouří oči, jejichž jemná hněď se hněvem měnila v temnou a tvrdou.

Pak k ní znovu přistoupil. Vykřikla, ať se zastaví, odejde, a téměř mu řekla, ať se na ni přestane dívat. Nezdálo se, že by chtěl poslechnout některý z těchto příkazů, a ona se natáhla po hůlce. Namířila jí na jeho prsa a připravila se proklít ho do bezvědomí.

Mdloby na tebe. Impedimenta. Petrificus Totalus.

Znala kouzla. Měla by být schopná ho proklít. Prostě si nemohla vzpomenout.

„Stůj!“

Ale nezastavil se a ona ztichla, když se natáhl a konečkem prstu neodpustitelně přejel přes její lícní kost. Zalapala po dechu. Chtěla uhnout z jeho dosahu, ale nedokázala to, svaly ji zradily.

Malfoyova tvář zůstala zvědavě prázdná, když stáhl ruku z její tváře a mnul o sebe palec a ukazovák, jako by mezi nimi cítil strukturu jejích slz. Jeho oči byly bouřlivě šedé a neodhalily nic, i když se celou svou silou snažila v nich něco rozeznat. Měla pocit, že získala abnormální citlivost a dokázala vnímat proud vzduchu v místnosti, jemné zvuky jeho dechu, když si zíral na prsty.

Klidně přerušil ticho, téměř šeptal. „Tvá bolest… je jiná než bolest většiny ostatních. To je… zajímavé.“

Než dokázala sebrat myšlenky, aby mu odpověděla, obrátil se a rychle vyšel ven. Dovolila si na pouhou minutu stát a zírat na dveře, dumat nad tím, co se právě přihodilo. Kupodivu se zdálo, že ji to děsí mnohem víc než cokoli, s čím se v této třídě setkala.

Směšné.

„Zatraceně!“ vykřikla, otočila se, aby sebrala své knihy a ostatní věci do tašky. Několikrát tvrdě uhodila dlaní do stolu, aby zmenšila svůj pocit marnosti. Ničemu z toho nerozuměla. Nic z toho nedávalo smysl.

A Malfoy očividně naprosto ztratil rozum.

-

„ Žena byla druhým omylem božím “

Friedrich Nietzsche