Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16. Hledání duše

Stejně jako jazyk inkantace i kouzlo, které použil Potter, bylo Severusovi neznámé. Nedalo se však pochybovat o jeho účelu; cítil, jak chlapcova duše světélkuje. Cítil vzplanutí jeho (jejich?) magie. Nechápal, proč se jeho vlastní duše neukazuje. Jistě by se jeho poskvrněná a rozbitá duše měla ukázat v černém reliéfu proti chlapcově modré čistotě? Možná ukázala. Bylo docela možné, že Potterovi čekali na onu Phoebe, aby jej vymetla. Vzhledem k chlapcovu věku bylo nepravděpodobné, že by mu prostě řekli, že je posedlý nebo ho někdo straší nebo podobně.

Kupodivu to kouzlo reagovalo i na chlapcovy rodiče – Severusovi ukázalo kvality jejich duší. Možná to způsobilo, že jejich duše se pevně propletly s chlapcovou.

Ona byla nebelvírská zlatá skrz naskrz. Její srdce bylo plné ohně, rychlé a žhavé, bez lstivosti a podvodu. Jejími plameny prosvítaly další barvy – její rodina a přátelé, jak Severus hádal.

Potterova duše potvrzovala pravdu o protikladech. Zářila měsíční stříbrnou jako Patronus – klidná jako lesní jezírko. Kde Ginnyin duch praskal a plál, Potterův se jemně vlnil a mihotal. Severus viděl hloubky a stíny, které by nepřiřadil ke schopnostem chlapce, jehož znával. Stopy Potterových milovaných byly hluboce ponořeny, pluly a poskakovaly pod povrchem.

Severuse napadlo, jakou duši by měla Lily.

Bylo zjevné, že po těch dlouhých letech měli Ginny a Potter silné, stabilní pouto. Jejich duše po sobě navzájem toužily, jejich barvy se prolínaly jako olej a voda, nikdy se nesmísily. Severus instinktivně vyčetl, že to jsou dva lidé se zdravými identitami, silná osobnost jednoho nezastíní druhého.

Potter chlapcovu duši zkoumal velmi dlouho, než kouzlo ukončil, čímž Severusovi dal hodně času na vlastní studium.

Později se Timovo vyčerpané tělo dožadovalo spánku. Potter zkušeně odnesl dítě nahoru a Severus se stáhl do iluze svých podzemních komnat, které si vytvořil na pozadí chlapcovy mysli, aby počkal do rána.

Oba rodiče v noci přišli Tima zkontrolovat, každý v jinou dobu, a domácí skřítek za nimi nezůstal pozadu. Za života měl Severus lehké spaní (minimálně při jedné příležitosti mu to zachránilo život) a zdálo se, že Tim sdílel stejnou vlastnost. Když přišla Ginny zabalená v šátku a posadila se do houpacího křesla, Tim pootevřel oči a sledoval, jak plete, dokud opět neusnul.

Později k němu přišel Potter a pořádně ho přikryl. Spící dětská mysl vzala muže na vědomí a upadla do hlubšího spánku.

Severus žasl, jak snadno dítě přijalo, že problém sdělený rodičům bude vyřešen.

„Jo, no,“ Tim opět stál ve dveřích imaginárního podzemí a překvapil Severuse z jeho snění. O zárubeň se opíral tentokrát v mudlovském oblečení.

Severus cítil, jak se mu rty stočily do úšklebku. „Nikdy tě nezklamali, že?“ zabručel.

Malý chlapec pochmurně zavrtěl hlavou. „Nikdy.“

Muž už už na chlapce zavrčel jako na jednoho ze svých tupých studentů, jako na zatraceného Longbottoma, když nechal vybuchnout další kotlík, jako tolikrát na Pottera. Toto dítě na něj zíralo, jako to dělával Potter, bez strachu v očích, jen obezřetně.

Severuse vždy k vzteku dráždilo, že z Pottera jen zřídka vydoloval strach. Až v hodinách nitrobrany odhalil důvod – v porovnání s chlapcovým strýcem nemohl učitel, který neměl dovoleno vztáhnout ruku na studenta, být nějakou hrozbou. Potter ukázal skutečný strach jen při hrozbě vyloučení ze školy. Po těch vzpomínkách to Severusovi dávalo mnohem větší smysl.

Nejhorší na tom tehdy bylo, že v zákoutí chlapcovy mysli existovaly zamčené vzpomínky, které zcela zablokoval. Pokud by je Pán zla našel, do třiceti vteřin by se Potter změnil na ufňukanou schránku. Po zralém uvážení Severuse zajímalo, nakolik Brumbál o Potterově životě věděl. Nitrobrana by Pottera naučila uzavírat mysl i před vlastním břemenem dost dlouho na to, aby svůj úkol dokončil.

Potter předpokládal, že během jejich hodin nitrobrany byl Severus naprostý sadista, ale nebyla to tak úplně pravda. Kdyby sadistou skutečně byl, vytáhl by jednu z opravdových zvráceností, kterých byl Potter svědkem. Věcí, které jeho mysl v aktu sebeochrany pohřbila tak hluboko, že je ani mozkomorové nemohli vytáhnout. Věcí, vedle kterých bledla smrt rodičů i ona strašlivá scéna na hřbitově. Koneckonců, smrtící kletba byla rychlou záležitostí.

Brumbál měl s Potterem v jednom pravdu. I po čtyřicítce byla Potterova duše stále čistá a neposkvrněná. Severus soudil, že za to mohl onen (zlo ukrývající) pud sebezáchovy jeho mysli. Jen tak si vysvětloval, proč se tento muž nestal novým Pánem zla.

Nezabýval by se touto myšlenkou před rokem, ale teď si říkal, jestli Brumbál věděl, k čemu se Potter každé léto vrací. Možná si Brumbál  ve svém viktoriánském přístupu myslel, že dětskému zachránci bude k zocelení stačit tvrdá ruka. Jistě, dával mu ve škole neslýchanou svobodu, ale to bylo částí plánu umožnit mu předčasně dospět.

Popravdě, vinu za Potterovy výstřelky nesl spíš Brumbál než ten kluk. Tomu fiasku s Quirrellem rozhodně napomohl. Když se opět aktivoval Řád, všichni slyšeli (protože Black ten příběh nadšeně všem vykládal), jak Grangerová a Potter umožnili Blackovi uniknout na Klofanovi. V obou případech dal ředitel dětem na hraní mocný kouzelný předmět.

A pak následující rok; Potterovi mohlo být už na počátku řečeno, že pravidla mu dovolují propadnout u každého úkolu. Ale ministerstvo bylo příliš okouzleno chlapcem, který zůstal naživu, a události turnaje vyvrcholily zajetím špeha, o jehož přítomnosti v Bradavicích byl Brumbál přesvědčen.

Severuse napadlo, že Pán zla se Brumbála nebál kvůli jeho síle, ale kvůli jeho bezohlednosti. Brumbál Pottera miloval. Miloval spoustu lidí způsobem, kterým Raddle nemohl, ale o to bylo děsivější, když ty, které miloval, pro větší dobro obětoval.

Pod tím dětským pohledem již Severus nedokázal sedět klidně. Vstal a začal přecházet tam a zpět po místnosti. Tim se posadil do sedačky a sledoval jeho rázování.

„Rád bych věděl, o co jde,“ nakonec poznamenal Tim tiše. „Děsíš mě.“ Ale chlapec nevypadal vyděšeně. Spíš apaticky a prázdně.

„Omlouvám se,“ odvětil Severus a překvapil tím sám sebe. Na Timovi bylo cosi, co způsobilo, že tento sžíravý muž nejenže držel jazyk za zuby, ale dokonce mluvil citlivě. „To jsem nezamýšlel.“

„Vím.“ Tim hodil nohy na gauč a opřel lokty o kolena. „Ale stejně mi neřekneš, co tě žere.“

„Ne.“ Severus se obrátil zády k chlapci a zíral do plamenů svého imaginárního krbu. „Není to nic, s čím by sis měl dělat starosti, a taky se nejedná o téma, které bych chtěl probírat s někým tvého věku.“

„Pořád říkáš takovéto věci,“ zabrblal Tim nedůtklivě. „Možná o tom nechceš mluvit, ale vzhledem k tomu, že jsi v mé hlavě, a já už nejsem malý, tak se mě to týká.“

Severus se otočil. „Jak dlouho jsem tady?“ zajímal se.

Chlapec pokrčil rameny. „Co si pamatuju. Tedy na pár posledních let jsi zmizel. Řekl jsi, že už tě tolik nepotřebuju, když si mě máma a táta našli. Ztratil ses krátce poté, co táta zabil toho bastarda.“

„Pan Potter zabil tvého otce?“ zeptal se Severus ohromeně, jelikož věděl přesně, o kom Tim mluví.

Chlapcovy modré oči a tvář ztratily na výrazu. „Měl bys to vědět. Byl jsi tam.“ Hlas mu zchladl do duté prázdnoty.

Stejně jako Severus i Tim propadal do lhostejnosti, když mu začalo hrozit, že ho něco přemůže.

„Obávám se, že si to nepamatuji,“ připustil muž.

„Je to tak divné,“ teď Timův hlas podbarvovaly obavy. Zvedl hlavu a přimhouřenýma očima hleděl na Severuse. „Nechápu, jak jsi mohl zapomenout.“

„Nevím, co na to říct. Nevím, na co odkazuješ, a co se mě týká, nikdy jsme se nepotkali,“ Severus se neušklíbl.

„Tak proč jsi v mé hlavě?“ vybídl jej chlapec.

„To nevím,“ povzdechl si Mistr lektvarů a posadil se.

Hleděli na sebe dlouhou dobu.

Tim se následujícího rána vzbudil pozdě. Měl úzkostlivé vzpomínky na rozhovor s Tmavým pánem, který vedli ve snu.

Severuse nepobavilo, jak mu Tim říká.

Chlapec se oblékl a zamířil do kuchyně, kde se ozývaly hlasy jeho matky a muže, kterého Severus neznal.

To je James, pomyslel si Tim nadšeně.

„Mohlo za to jen to, že jsi vytáhl válku,“ právě argumentovala Ginny, když Tim vešel.

James seděl s matkou u stolu a propracovával se snídaní, kterou mu přinesl Krátura. Měl Ginnyiny oči a Weasleyovskou výšku, ale Potterovy černé vlasy. Otočil se, když zaslechl Tima.

„Ahoj, mladej!“ zavolal mladý muž.

Tim se vrhl na bratra. „Kde jsi byl?“ zeptal se, jakmile jej objal. „Nebyl jsi tu, co jsem doma.“

James se zavrtěl, když se na něj Ginny významně podívala. „Byl jsem tu, ale ty jsi spal. Měl jsem v práci napilno,“ omlouval se.

Chlapec tvrdě pohlédl bratrovi do tváře. „Nejsi na mě naštvaný, že?“ zeptal se tiše a zkoumavě sledoval oči mladého muže. Severus cítil bolest v Timově srdci, strach, že jej James, kterého tolik uctíval, zavrhne.

„Za co…?“ zjevně byl James stejně tupý jako jeho děda.

Tim si překřížil ruce na hrudi a ustoupil. „Že mě zařadili do Zmijozelu,“ zamumlal. „Pár lidí říkalo, že tě to nase…“

Slovník! varoval jej Severus přísně, jako by byl jeho učitelem.

Tim zaváhal a pohlédl na Ginny. Změnil, co se chystal říct. „Říkali, že se ti to nebude líbit.“

Ohromený James se natáhl a vzal obě chlapcovy ruce do svých. „Ale ne, Time. Vůbec ne. Podívej, mně na tom nezáleží, víš?“

V chlapcově krku se zformoval knedlík. „Ale celé prázdniny jsem tě neviděl. Slíbil jsi to.“ Zarazil se a ztěžka polkl, protože nechtěl, aby si bratr všiml, jak má na krajíčku.

Giny se na nejstaršího syna podívala stylem: ‚Říkala jsem ti to‘.

Jeho tváře zčervenaly. „Promiň. Opravdu jsem měl moc práce.“

„Až na to, že celý minulý týden jsi byl postaven mimo službu,“ podotkla matka nesouhlasně.

„No, myslel jsem, že bude lepší, když se trochu uklidím,“ přiznal James tiše. „Ale nejsem na tebe naštvaný,“ pokračoval k adoptivnímu bratrovi. „A stavil jsem se ve středu. Nevzbudil ses celé odpoledne.“

„Zase ses hádal s tátou,“ prohlásil Tim.

James pokrčil rameny. „Jo, no…“ Koukl k matce pro podporu. „Znáš tátu… rozvzteklí se kvůli ničemu.“

Ginny mlaskla. „Ne kvůli ničemu, Jamesi. Bojí se. A jak jsem říkala, není dobré před ním vytahovat válku.“

„Proč mu to tak zvedlo mandle?“ zeptal se James dotčeně. „Jen jsem poukázal, že jsem neudělal nic jiného než on. Co jsem slyšel, strávil hodně času ‚porušováním procedur‘.“

Se smrtelně vážným výrazem se předklonila nad šálkem čaje. „Trávíš až moc času se strýčkem Ronem,“ pravila tiše. „Na ten rok na útěku by ses měl zeptat tety Hermiony. Poví ti úplně jiný příběh.“ Ginny zkontrolovala Tima. „Tvůj otec… nerad o tom mluví. Pokud se chceš o válce dozvědět víc, můžeš si přečíst ten rukopis, na kterém pracujeme s Minervou. Ani já nevím, jestli to umím vysvětlit. Byli jsme ve válce. Byla to divná doba.“

James vypadal, jako by se chystal říct něco jiného, když se otevřely vchodové dveře. Severus zaslechl Potterův hlas a odpověď nějaké ženy.

„Dobře, jdu,“ James najednou vstal a objal Tima. „Na Štědrý den přijdu, ale pozdě, ano?“

„Takže se budeš dál vyhýbat otci?“ zeptala se ho Ginny netrpělivě. Také vstala a než nejstarší syn odešel, objala ho.

„Jen dokud nezchladne,“ odvětil James a už házel letaxový prášek do krbu. „Stejně musím do práce.“

„Přísahám, že příště ho přilepím k židli,“ zavrčela Ginny do prostoru, když James zmizel v plamenech.

„Gin? Phoebe je tady,“ zavolal Potter. „Na pár hodin musím do práce, Roz mi právě poslala sovu.“ Potter si zjevně neuvědomil, že tu byl James.

Ginny se jaksi spokojeně ušklíbla. Severus si říkal, co jí přišlo zábavné. „Dobře,“ zavolala zpět. „Ahoj, Phoebe,“ usmála se široce na ženu, která mezitím přišla po schodech.

Phoebe byla malá, boubelatá čarodějka s kulatou tváří a velmi tmavou pokožkou. Nejdříve si Severus myslel, že má vlasy spletené do mnoha malých copánků a ty svázané do silného culíku. Až při podrobnějším pohledu si uvědomil, že to nejsou copánky, ale pramínky vlasů úhledně omotané vlnou. Měla hábit v téměř zmijozelsky zelené barvě olemované zlatou – kombinaci, k níž měli odvahu jen nemnozí, i když nechodili do Bradavic.

„Ahoj, Ginny,“ pozdravila žena vysokým hlasem. „Ahoj, Time. Jak se cítíš?“ měla americký přízvuk, ačkoliv takový Severus ještě neslyšel. Nebyl tak tvrdý a rychlý. Ne že by znal mnoho Američanů a tu zemi ani nenavštívil.

Tima přepadla slabost od úlevy, že léčitelka konečně přišla. „Mám se fajn,“ odvětil tiše a posadil se.

„Děkuji, žes přišla, Phoebe. Doufám, že jsme ti nezkazili nějaké plány?“ Ginny nalila ženě kávu z konvice na příborníku a přistrčila k ní i mléko a cukr.

„Ale ne,“ usmála se lékouzelnice a také se posadila. „Roz má práci. Mají případ, který zní dost naléhavě.“

„Všechny jsou naléhavé,“ protočila Ginny očima.

„Promluvíme si tady, Ginny? Nebo půjdeme do Timova pokoje?“ zeptala se Phoebe, zatímco si sladila kávu. Přidala mléko a usrkla.

Krátura dal před Tima vajíčka a párky a ten si s tím jídlem začal pohrávat.

Měl bys víc jíst, pomyslel si Severus k dítěti.

Tim protočil očima stejně jako matka.

„Vlastně,“ začala Ginny, „jsme si… ehm… mysleli, že by Harryho pracovna byla lepší.“

„Ano?“ zvedla Phoebe obočí. Pohlédla k Timovi. „Zase máš problémy s magií?“ zeptala se jej přátelsky.

Tim zavrtěl hlavou. „To ani ne.“

Severus viděl ženin rychlý pohled na talíř a zjevně si všimla, jak chlapec nejí, ale jídlo jen přesunuje.

„Je to složité,“ povzdechla si Ginny. „Tim… nu…“

„Tmavý pán je zpátky,“ přerušil ji Tim. „A má starosti a zlobí se. Nechce tu být.“

„Z čeho má starosti, zlato?“ zeptala se léčitelka.

„To nevím.“ Tim vzdal snahu s jídlem a spokojil se s čajem. „Ale opravdu si myslí, že sem nepatří.“

Žena přikývla. „Dobře,“ přitakala trpělivě.

„Harry provedl kouzlo kè revele,“ doplnila Ginny zamračeně. „Ale neukázalo nic cizího.“

Phoebe hleděla do své kávy. „Myslíš, že něco přehlédl?“

Severus si pro sebe zavrčel. Samozřejmě že Potter něco přehlédl. Severus se nesnažil svoji přítomnost zakrýt.

„Tmavý pán si myslí, že ano,“ vložil se Tim nesměle.

„Myslí? Co dalšího si myslí?“ zeptala se léčitelka se zájmem. Pohlédla na Ginny. „Pojďme do tátovy pracovny a promluvíme si, ano?“