Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona si pohrávala s uvolněným koncem příze ze svého svetru. Tahala za vlnu tak silně, až se jí na prstu červeně vybarvil její otisk. Zamračeně zvedla oči zpět k Harrymu.

„Dobrá, ještě jednou nám pověz, cos viděl, Harry. Pomalu.“

„Už jsem to opakoval!“ zaprotestoval Harry zcela evidentně popuzeně. „Vy-víte-kdo vyvraždil skřety u Gringottových za to, že nám dovolili uniknout z banky! Úplně všechny včetně Griphooka! A ví, že máme šálek Helgy z Mrzimoru. Teď je nervózní a panikaří, protože má podezření, že víme o viteálech.“

„No, to není dobré,“ zhodnotil Ron.

„To není, ale slyšel jsem jeho myšlenky a vím, že schovává jeden viteál v Bradavicích. Slyšel jsem to. A on tam teď míří, takže se tam musíme dostat dřív, než ho stihne přesunout jinam.“

„Ale Harry, vždyť ani nevíme, co přesně hledáme,“ namítla Hermiona. „Nebo aspoň kde začít. Bradavice jsou rozlehlé a určitě jsou v nich stovky skrýší, o kterých jsme nikdy ani neslyšeli.“

„Ale máme mapu.“

„Jenže ne všechno se na té mapě ukáže. Jako třeba Komnata nejvyšší –“

„Ale většina tam vidět je. A víme, že ten viteál musí být nějak spojený s Rowenou z Havraspáru. Protože Brumbál loni řekl, že podle něj budou viteály nějak spojené se čtyřmi zakladateli, takže na tento zbývá Rowena.“

„Ale my nevíme…“

„A navíc Ty-víš-kdo odhalil, že Nagini je další viteál, a jestli míří do Bradavic s ní, tak budou dva viteály na jednom místě!“

„Dvě mouchy jednou ranou,“ zamumlal Ron. „Ale jak je zničíme, když nemáme meč?“

„To ještě nevím, ale to můžeme řešit, až je dostaneme.“

„Počkej, Harry,“ povzdychla si Hermiona. „Uvědomuješ si, jak složité bude dostat se od Bradavic? Možná se nám podaří proniknout do Prasinek s neviditelným pláštěm, ale Bradavice jsou prakticky nedobytné. A na každém kroku číhají Mozkomorové a Smrtijedi…“

„Na něco přijdeme. Uvidíme, jak špatně to tam vypadá, až budeme v Prasinkách,“ přemlouval ji Harry. „Jakmile si uvědomí, že prsten a medailon jsou pryč, otočí na Bradavice, takže nemáme čas na něco čekat, Hermiono.“

Hermionino zamračení se ještě prohloubilo, když jí Harry vzal z ruky kabelku a vytáhl plášť. Samozřejmě věděla, že má pravdu – skutečně si nemohli dovolit otálet na prahu – ale ze všeho toho náhlého spěchu měla špatný pocit. Stěží se dala považovat za spontánní osobu a uvažovala, jestli Harrymu mohla nedočkavost zamlžit úsudek a schopnost rozumného uvažování.

„Nemám z toho dobrý pocit,“ pošeptala Ronovi. „Nejsme na to pořádně připraveni.“

„Jo, ale k čertu s tím,“ opáčil. „Pochybuju, že by nás na to všechny plány světa mohly připravit. Dokonce ani ty tvoje.“

„Možná máš pravdu, ale mám prostě pocit… že je to tady. Jako by –“

„No tak pojďte!“ volal na ně Harry a nadzvedával plášť, aby se pod něj mohli schovat. „Musíme vyrazit!“

Hermioně odumřela slova na jazyku a Ron jen bezelstně pokrčil rameny a přidal se k Harrymu. Potlačila nutkání protestovat a trvat na tom, že potřebují čas na přípravu, a vykročila ke svým dvěma kamarádům. Nohy měla tak těžké, že ryly v bahně brázdy. Viděl-li Harry její zdráhavost, nedal na sobě nic znát, avšak když se chytili za ruce, aby se mohli přemístit, jemně, povzbudivě ji stiskl.

A s pronikavým zvukem prásknutí biče zmizeli.

*

„Šach.“

Draco horko těžko neprotočil oči v sloup. Blaise s Theem měli rozehranou šachovou partii už téměř dvě hodiny a tohle bylo popáté, kdy Blaise ohrozil Theova krále. Theo nikdy v šachu nevynikal, ale dnes jeho neschopnost Draca vytáčela k nepříčetnosti. Ačkoliv si uvědomoval, že tak jako tak není zrovna v ukázkové náladě. Možná soustředil veškerou pozornost na jejich hru a všechnu svou frustraci směřoval na Thea jen proto, aby odvedl myšlenky od Grangerové a jejího osudu.

„K čertu,“ zaklel Theo a pohnul králem. „Nechápu, proč mám dnes takovou smůlu.“

„Vždycky máš smůlu,“ opravil ho Draco. „Vždycky jsi stál v šachu za houby. Dokonce i Goyle tě porazil.“

„Hele, tebe jsem přece vyšachoval.“

„Jednou. Ve třeťáku.“

„A evidentně tě to žere doteď,“ ušklíbl se Theo. „Jako bych ti strčil krále do řitě nebo co.“

Blaise zakroutil hlavou. „Musíš být vždycky tak neomalený?“

„Ovšemže, je to součást mého oslňujícího šarmu.“

„Šach,“ pronesl opět Blaise, když střelcem uvěznil krále, a věnoval Theovi znuděný pohled. „Tvůj šarm je stejně oslňující jako tvoje šachové schopnosti.“

„Ale no tak, všichni víme, že to je pitomost,“ bránil se Theo. „Kdybych chtěl, mohl jsem odčarovat Umbridgeové pás cudnosti.“

„Co? Do prdele, Theo!“ zaúpěl Blaise. „Myslíš, že chci mít tyhle představy v hlavě?“

„Vsadím se, že má růžový pás s namalovanou kočkou, která říká Nesahej mi na číč –“

„U Merlina, Theo, dost!“

Draco se usmíval na své dva spolužáky, kteří se špičkovali jako tehdy, když jim bylo teprve čtrnáct, světem ještě neotřásal chaos a Voldemort ještě nepovstal. Ačkoliv když se nad tím teď zamyslel, nebyli volní ani předtím. Museli nést břímě nenávisti svých rodičů, kteří jim svoje názory začali vtloukat do hlav, jakmile se naučili poslouchat. Když se teď díval na sebe a své kamarády, zvlášť na Thea, vypadali tak… zdravě, uvolněně a mladě. Ačkoliv by dali dohromady sotva jeden galeon, jejich přítelkyně dezertovaly a za rohem číhala válka, Draco si pomyslel, že v tuto chvíli na tom byli nejlépe, jak jen tři mladí muži mohli být.

Ne chlapci. Muži.

Zdálo se, že Theo den za dnem překonává Tedovu smrt. Z úst mu prýštily důvtipné nadávky, tak jak to mělo být. Jeho duch už zase začínal vřít, vrátil se ke své nafoukanosti a Draco se na něj a na Blaise dokázal upřímně podívat jako na něco víc než jen náhodné spojence pro osobní zisk. Nenazval by je přáteli jako takovými, kdyby jen proto, že by si ho kvůli tomu slovu dobírali, ale věřil jim a v jejich společnosti se dokázal uvolnit, a dokonce je i obdivovat.

„…není moje vina, že nemáš smysl pro humor.“

„Já mám smysl pro humor, Theo, ty prostě jenom nejsi vtipný.“

„Proč si pořád tohle nalháváš?“

„Co kdybys prostě držel hubu a konečně hrál!“

„Čím dál víc zníte jako bratři,“ prohlásil Draco a ušklíbl se, když se ohradili pohledy.

„Nevlastní,“ opravil jej Theo. „Mimo ten očividný fakt, že já jsem příliš okouzlující na to, abych byl jakkoliv pokrevně spřízněný s Blaisem, dále ten fakt, že nemá absolutně žádný smysl pro humor –“

„Do prdele, Theo, nenuť mě přeskočit ten stůl.“

„A co uděláš? Ukáráš mě k smrti?“

Blaise vystřelil na nohy. „Já ti ukážu, co –“

Ale zmlkl, když do místnosti vstoupila Andromeda. Znovu se posadil na své místo a nasadil zahanbený výraz, byť čarodějka nevypadala, že by si toho všimla. Draco svou tetu sledoval a při pohledu na její vážnou tvář cítil, jak se mu v žaludku stahuje uzel nervozity. Netrpělivě čekal, až si s ním na dálku vymění pohled.

„Napadlo mě, že bys rád věděl,“ promluvila rozvážně, „že se jim podařilo dostat se od Gringottových.“

Dracovo obočí vystřelilo vzhůru a z úst mu unikl prudký výdech, který nedokázal potlačit. „Určitě?“

„Ano, jsou venku.“

„Kdo je venku?“ tázal se Theo a potom vytřeštil oči. „Počkat, Grangerová a Duté duo byli u Gringottových? Co do pr –“

„Jak to víš?“ přerušil Draco svého společníka a naprosto ho ignoroval.

„Víš, že Řád má svoje… kontakty. Tonksová je v bezpečném domě s Řádem a předala tu informaci mně.“

Draco uvažoval, jestli Snape nějak sdělil tu zprávu McGonagallové a ta potom Tonksové, nebo jestli se do Voldemortových kruhů vmísilo víc špionů. A potom usoudil, že mu na tom nezáleží. Hermiona vyvázla ze své sebevražedné mise s hlavou na krku a to bylo všechno, co potřeboval vědět a na co se chtěl momentálně soustředit. Hrudí se mu rozlezl zvláštní pocit, něco, co nedokázal pojmenovat, a chvíli rozjímal, jestli by to mohla být naděje. Ale rychle tu myšlenku zapudil.

„Musím na chvíli odejít, mám co zařizovat,“ mluvila Andromeda dál. „Zvládnete to tady sami, hoši?“

„V pohodě,“ mávl Theo rukou a počkal, až Andromeda zmizí, než se s neskrývaným zájmem obrátil na Draca. „Grangerová šla ke Gringottovým? Jako k těm Gringottovým? Do té banky, co se momentálně hemží Smrtijedy?“

„A kolik Gringottových přesně znáš?“ zabručel Blaise. „Ale musím s Theem souhlasit. To bylo dost odvážné.“

„Odvážné?“ zopakoval Theo. „Zkurveně šílené! Měl bys svoji holku držet od všech těch pitomců, co si říkají její kamarádi, protože přání zemřít je evidentně nakažlivé.“

„Andromeda neřekla, kde je Grangerová teď,“ zamumlal Draco a sklonil hlavu. „Neví, kde Grangerová je.“

Theo si odfrkl. „Tak hele, od Gringottových se dostala živá, ne? Určitě se má teď výborně. Přestaň hudrovat.“

„Víš, jak je Grangerová rozumná a jak si všechno plánuje, Draco,“ začal ho ujišťovat Blaise. „A nebelvíři mají obecně z pekla štěstí. Sice s Theem nerad souhlasím, ale jestli tady někdo je v pořádku, tak právě Hermiona Grangerová.“

Draco roztržitě kývl a vynaložil veškeré úsilí, aby si z výrazu setřel znepokojení. Pokud se mu to nepodařilo docela, Theo ani Blaise to nekomentovali. Místo toho se vrátili k šachu, protože zřejmě usoudili, že bude nejlepší nechat Draca, aby se popral se svými myšlenkami sám. Theo konečně táhl králem do bezpečného rohu.

„Jenom ze zvědavosti,“ promluvil Blaise. „Proč byli u Gringottových?“

„To vám nemůžu říct.“

Theo mlaskl jazykem. „To už tady zlidovělo. To ti nemůžu říct a to je tajemství můžeme klidně vyrýt na dveře jako motto.“

„Můžeš už laskavě přestat držkovat?“ vyštěkl Blaise. „Táhni, ať ti můžu konečně nakopat prdel.“

„Zníš dost nafoukaně, Blaisi.“

„Já a nafoukaně?“

„To byla pointa mého konstatování, ano.“

„Táhni už.“

„Já táhnu jedině ve chvíli, kdy jsem na to bezchybně připravený.“

Tentokrát je Draco sotva slyšel. Jejich hlasy se mu v uších slévaly do statického šumu, vzdáleného a nezřetelného. Zabloudil pohledem k oknu a skrz svůj odraz ve skle zíral do temnoty. Noc pohltila den už před pár hodinami a Draco odhadoval, že bude teď něco po půlnoci, ale čerň nebe se zdála tak… trvalá a všepohlcující, že od ní nemohl odtrhnout oči. Žádný měsíc, žádné hvězdy, akorát někde v dálce háv černé prázdnoty protrhl blesk a Dracovi přeběhl po zádech mráz.

Vzduch byl té noci nepřátelský a nestabilní, jako by jím probíjela elektřina blížící se bouře. A Dracovi nezbývalo než žadonit u vyšších neviděných sil, aby Grangerová byla v pořádku.

Potom se podíval zpět na Blaise a Thea, pomyslel na Tonksovou, Andromedu a Teddyho, na svoje rodiče, na Bletchleyho, Davisovou a Bulstrodeovou, k čertu, dokonce i na Láskorádovou, už jen v zájmu Blaisovy příčetnosti, a modlil se k té obskurní vesmírné moci, aby byli v pořádku i oni.

*

Hermiona ucítila pevnou půdu pod nohama a skrz látku pláště mlhavě rozpoznala budovy Prasinek, tak známé a přesto teď tak cizí. Taškář a Medový ráj vypadaly zpola vyhořelé, s vybitými okny a dveřmi vyrvanými z pantů. Vzpomněla si na období Vánoc, kdy každou výlohu zdobily světélka, svíce a cetky a osvětlovaly ulici. Nyní toto místo působilo jako město duchů, snad jen kromě světla vycházejícího od Tří košťat.

V okamžiku, kdy jí oči přistály na hostinci, rozechvělo zem pronikavé a ostré zavřeštění, které nijak nesláblo a drnčelo jí v uších. Dveře hostince se rozrazily, ven vystřelilo několik Smrtijedů s napřaženými hůlkami a jeden zakřičel: „Accio plášť!“ ještě než se Hermiona stačila v celé situaci zorientovat. Ale neviditelný plášť se nepohnul a Hermiona potlačila úlevný výdech.

„Víme, že jsi tu, Pottere!“ křikl jeden z nich. „Nemá cenu snažit se utéct! Rozptylte se, najděte ho!“

Smrtijedi se rozběhli jejich směrem, ale trojici přátel se podařilo včas uhnout z cesty a zamířili do postranní uličky, všichni se zatajeným dechem, zatímco Prasinkami probleskávala světla kouzel.

„Musíme se odsud dostat,“ zašeptala Hermiona. „Je jich příliš.“

„Slyšelas ho, nemáme jak utéct,“ sykl Harry. „Museli vystavět ochrany nebo něco takového. Byli na nás připravení.“

„Svolejte Mozkomory!“ zvolal hlas někde v dálce. „Ti ho najdou!“

Hermiona se otočila na Harryho, setkala se s jeho zpanikařeným pohledem, zoufale se natáhla po jeho a Ronově ruce a připravila se na přemístění. Jenomže to nefungovalo. Okolní vzduch tížily magické ochrany a Hermiona se kvapně probírala vzpomínkami, aby objevila nějaký způsob, jak je obejít, ale v tom už se jejich směrem začal vinout opar chladu a objevili se Mozkomorové.

Než si to stačila uvědomit, Harry už držel vytaženou hůlku, z jejíž špičky vytrysklo zářivě bílé světlo a vysoký jelen rozehnal Mozkomory do všech stran.

„Tamhle!“ zakřičel jeden ze Smrtijedů, avšak Hermiona ani tentokrát neměla čas si utřídit myšlenky, protože zaslechla otevírání dveří a do temnoty, v níž se skrývali, se vylilo světlo.

„Pottere, dovnitř!“ přikázal tlumený sykot. „Jděte nahoru, plášť nesundávejte a buďte zticha!“

Harry už znovu svíral její ruku a s Ronem je táhl za hlasem. Jakmile se ocitli uvnitř budovy, Hermiona vdechla zatuchlý vzduch, spatřila prastarý bar a uvědomila si, že se nacházejí U Prasečí hlavy. Následovala Harryho ke dveřím v zadní části, za kterými vedly vzhůru rozvrzané schody. Když vešli do salonku s plápolajícím ohništěm, poprvé se uvolněně nadechla a na moment se zadívala na velkou malbu mladé drobné dívky, která se na ně přívětivě usmívala.

Potom ji upoutal křik zvenčí a s Ronem se nalepila na Harryho, jenž zamířil k oknu. Upravili si plášť, aby měli jistotu, že zůstávají důkladně skryti, a vyhlédli ven.

„Můj Patron není jelen, ale koza, vy idioti! Právě jsem vám ji ukázal!“ zařval muž, majitel hostince, jak si Hermiona uvědomila, ten, který je zachránil. „Nehodlám před svými dveřmi trpět Mozkomory!“

„Porušil jste zákaz vycházení!“ obvinil ho Smrtijed.

„Když budu chtít pustit ven svoji zpropadenou kočku, tak to taky udělám!“

„Vaše kočka spustila ječivé kouzlo?“

„A co? Pošlete mě za to do Azkabanu? Doufám, že jste si nepohladili ty svoje cejšíky a nezavolali ho. Protože nebude nadšený, až zjistí, že ho vyrušujete kvůli mojí kočce.“

„Porušil jste zákaz vycházení.“

„A co s tím uděláte, zavřete mi krčmu? Kde pak budete obchodovat s lektvary na černém trhu?“

„Nevyhrožujte nám.“

„Budu držet hubu, teď odpalte!“

Smrtijed o krok ustoupil. „Už neporušujte zákaz vycházení, příště nebudeme tak shovívaví.“

Potom Hermiona slyšela prásknutí dveří a těžké kroky, které se k nim postupně přibližovaly, až do místnosti vkráčel barman. Jeho podoba s Brumbálem Hermioně vyrazila dech. Od pronikavých modrých očí až po dlouhý plnovous; jako by si z oka vypadli. A Hermiona četla dost materiálů, včetně nestydatého souhrnu Albusova života od Holoubkové, aby poznala, že před nimi stojí Aberforth Brumbál.

„Vy jste Aberforth,“ potvrdil Harry a vykročil k němu. „Moc vám děkujeme –“

„Neměli byste tu být,“ svraštil Aberforth obočí. „Vy blázni.“

„To bylo vaše oko, co jsem vídal v zrcadle.“

Hermiona obrátila pohled ke svému příteli, natolik ji svou poznámkou zmátl, ale potom si uvědomila, že Harry se dívá na zrcadlo na krbové římse, kde chyběl roh, a právě ten roh svíral Harry v dlani. Během těch pár dnů u Tonksové Hermioně pověděl, že zíral do toho střepu onoho večera, kdy ji Belatrix mučila, a žadonil o pomoc a že viděl, jak se na něj dívá modré oko. A všechny dílky skládačky do sebe zapadly.

„Vy jste poslal Dobbyho.“

Aberforth přikývl. „Kde je?“

„Zemřel,“ odvětil Harry a hlas se mu trochu rozechvěl. „Belatrix ho zabila.“

„Škoda,“ zabručel muž se stoickou tváří. „Měl jsem toho skřítka docela rád.“

Hermiona zpoza zad zaslechla hlasité zakručení Ronova žaludku. Když se k němu otočila, tvářil se jako neviňátko.

„Pardon,“ zamumlal. „Umírám hlady.“

Chystala se mu vynadat za nevhodné načasování, ale potom se ozval i její žaludek a tak se omluvně zahleděla na hostitele.

„Něco k jídlu je tam,“ mávl Aberforth ke stolku v rohu místnosti. „Poslužte si.“

Hermiona a Ron se pomalu vydali tím směrem, a zatímco Hermiona uchopila vdolek a pokusila se jej sníst aspoň trochu kultivovaně, Ron popadl muffin a prakticky celý si ho narval do úst. Harry zůstal stát a očima těkal mezi Aberforthem a zrcadlem na římse.

„Jak jste se k tomu zrcadlu dostal?“ tázal se. „Patřilo Siriusovi.“

„Před nějakou dobou jsem ho koupil od Mundunguse. Albus mi řekl, co to je, a tak jsem na vás dával pozor. Když už jsme u toho, musíme vymyslet, jak vás odsud dostat.“

„Cože?“ vyhrkl Harry. „My nikam nejdeme. Potřebujeme se dostat do Bradavic.“

„Nebuďte takový hlupák, chlapče,“ odfrkl si Aberforth. „Musíte odtud vypadnout. Někam za oceán, utéct pryč z toho pekla tady.“

„Ne, já tady mám práci! Váš bratr mě požádal, abych něco udělal, a mně dochází…“

„Kdybyste věděl, co je pro vás nejlepší, zapomněl byste na všechno, co vám můj bratr kdy navykládal, a zapomněl byste na všechny sliby, které držíte mrtvému,“ procedil muž hořce a chladně. „Můj bratr měl ve zvyku pohrávat si s životy lidí a to nejlepší, co pro sebe můžete udělat, je zapomenout na něj.“

„Brumbál Harryho miloval,“ promluvila Hermiona v náhlém popudu bránit bývalého ředitele, a čelila Aberforthovým zklamaným očím.

„A právě lidé, které můj bratr miloval, trpěli nejvíc.“ prohlásil a střelil pohledem k malbě dívky. „Poslouchejte, Pottere, zapomeňte všechno, co vám můj bratr nabulíkoval.“

„Ale to se netýká jenom mě, týká se to všech,“ naléhal Harry. „Mohlo by nám to vyhrát… musíme bojovat dál. Vy to přece musíte chápat, jste členem Řádu.“

Aberforth posměšně zafrkal. „Řád je pryč. Skončil. Už jsme prohráli.“

„To není pravda, pořád máme naději a Brumbál mi řekl –“

„Sežeňte někoho jiného, kdo odvede za mého bratra špinavou práci.“

„Musím to být já!“

Aberforth znaveně zakroutil hlavou a potom mu pohled opět padl na malbu a upřeně se na ni zadíval. Hermiona si pomyslela, že asi tuší, kdo je na tom plátně vyobrazen, ale nervózně si skousla ret, protože si nebyla jistá, jestli se hodí se na to teď ptát. Nicméně ticho, které v místnosti panovalo, bylo tak hluboké, že nedokázala odolat.

„Je to Ariana, pane Brumbále?“ otázala se. „Vaše sestra?“

Nakrčil obočí. „Četli jsme holubí hnůj, že?“

Hermioně se do tváří drala horkost. Sklopila pohled a pomalu zvedla svůj vdolek, ale ta potřeba zeptat se na další otázku ji donutila znovu vzhlédnout k Aberforthovi. „Když jste… Mluvil jste o Arianě, když jste říkal, že lidé, které váš bratr miloval, trpěli nejvíc?“

Aberforth pevně zavřel oči a jeho tváří proběhl stín. Když je znovu otevřel, díval se na Harryho se zaťatou čelistí, jako kdyby se snažil udržet na uzdě. Usadil se do zaprášeného křesla, které vypadalo starší než on sám, opřel si bradu o hřbet dlaně a dlouze, tíživě vydechl.

„Chcete znát pravdu o mém bratrovi, Pottere?“ promluvil. „Sedněte si.“

*

Blaise pohnul střelcem. „Šach.“

„Ale no tak, do prdele,“ utrousil Draco. „Theo, už poosmé tě vyšachoval. Vzdej to už.“

„Ticho,“ mávl Theo. „Soustředím se.“

Draco frustrovaně potřásl hlavou, opřel se a složil ruce na hrudi. Tohle bylo pro Thea tak typické, uskakovat před posledním úderem, vyhýbat se nevyhnutelnému. Už když byli děti, zkoušel hranice a odmítal se vzdát, ačkoliv už pohlížel do očí porážce. Obvykle si tím vysloužil akorát krutý výprask od otce, pokud nestihl včas utéct. Theovi se všechno špatné nakonec vždy vrátilo, byť se honosil titulem mistra v odkládání neodložitelného.

Draco si odfoukl ofinu z čela, vrátil pozornost zpět k oknu a oči se mu nepatrně rozšířily. „U všech čertů,“ zamručel, „ta bouřka nabrala grády.“

Za okenní tabulí se srážela těžká mračna a bílé záblesky elektřiny osvětlovaly nebe za doprovodu ohlušujících, rozběsněných úderů hromu, pod jejichž silou vibrovalo sklo. Bouřný chaos je dostihl v řádu minut. Sotva před hodinou mračna neškodně plula desítky mil daleko, zato teď se zastavila snad přímo nad domem a visela jim nad hlavami. Draco cítil, jak se mu po páteři rozběhl další mráz.

„Šach mat.“

Draco otočil hlavu k šachovnici a skutečně, Theo byl konečně zásluhou Blaisovy černé věže poražen.

„Ale hovno,“ rozčílil se Theo, a pak jen pokrčil rameny. „Vítěz je ten, kdo vyhraje dvě hry ze tří.“

*

Hermiona cítila, jak ji pálí oči na pomezí agonie, ale držela všechny slzy zpátky.

Posledních sedm minut poslouchala Aberforthovo úsečné vyprávění o všech tragických detailech sestřina krátkého života. Jak ji v šesti letech přepadla banda mudlovských výrostků a jak ji to traumatizovalo a rozhodilo to její magické schopnosti. Jak jejich otec následně ty mudlovské chlapce napadl a skončil v Azkabanu a jak jejich matka, v zoufalé touze neztratit Arianu z dohledu, držela dceru schovanou a izolovanou před světem. Jak potom Ariana v nečekaném magickém záchvatu svou matku zabila a následně zůstala v Brumbálově péči.

A pak, konečně, si vyslechli o konfrontaci mezi Aberforthem, Albusem a Gellertem Grindelwaldem, která vyústila v Arianinu smrt, a během Aberforthova vyprávění burácelo jeho rozhořčení, které cítil vůči svému bratrovi, tak hlasitě, až to lámalo srdce.

Hermiona pohlédla na Harryho a uvažovala, co se mu asi honí v hlavě, když si vyslechl temnou minulost člověka, kterého si tak idealizoval a důvěřoval mu jako pohádkovému dědečkovi. Nikdy by to Harrymu nepřiznala, ale po Aberforthově výčtu sama začala pochybovat o svých pocitech vůči Brumbálovi a blesklo jí hlavou, jestli by se za to měla cítit vinna.

„Každopádně,“ pokračoval tlumeně Aberforth, „když byla Ariana pryč, měl Albus volnou ruku.“

„Ale nikdy nebyl volný,“ přerušil ho Harry. „Nebyl. Vím, že nebyl. V tu noc, když váš bratr zemřel, vypil lektvar, ze kterého zešílel, a pořád opakoval: ‚Neubližuj jim. Vezmi si mě.‘ Myslel si, že je znovu s vámi a Grindelwaldem. Myslel si, že znovu sleduje Grindelwalda, jak ubližuje Arianě, vím to určitě. Nikdy se toho nezbavil.“

Hermiona na Harryho zírala s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy. Nikdy jim nevylíčil detaily z noci Brumbálovy smrti a ona s Ronem na něj nenaléhali, jelikož si uvědomovali, jak by jej asi bolelo vracet se ve vzpomínkách k těm osudným hodinám.

Aberforthův pohled klesl k jeho starým, zvrásněným rukám. Pohrával si s prsty a vypadal tak smutně, až Hermiona musela odvrátit pohled. „Jak víte, že můj bratr myslel na vás, Pottere, a ne na vyšší dobro? Jak víte, že jste pro něj nebyl jen potěr, jen oběť jako má sestra?“

„Ne,“ zavrtěla Hermiona hlavou. „Brumbál Harryho miloval.“

„Tak proč vám všem neřekl, ať se schováte? Abyste přežili.“

„Protože tohle je větší než my!“ vybuchl Harry a vyskočil na nohy. „Protože tohle je válka a ve válce musíte myslet na víc než jen na sebe! Vy jste to možná vzdal, ale já to neudělám!“

„Kdo říká, že jsem se vzdal?“

„Vzdal! Řekl jste, že s Řádem je konec a že Vy-víte-kdo vyhrál!“

„To je ale pravda!“

„Váš bratr mi řekl, jak Vy-víte-koho porazit! Já jdu dál! Budu dál bojovat, dokud se nerozpadne na prach. Anebo zemřu v boji!“

„Tak jako my,“ přidala se Hermiona.

„Jo,“ přikývl Ron po jejím boku. „My se nevzdáváme.“

Harry se na oba vděčně usmál a otočil se zpět na Aberfortha. Kouzelník se natolik zahloubal do svých myšlenek, že vypadal mnohem starší než před chvilkou.

„Potřebujeme se dostat do Bradavic,“ zopakoval Harry. „Pokud nám nepomůžete, zvládneme to sami, ale jestli znáte způsob, jak nám pomoci, žádám vás… ne, prosím vás, povězte nám to, protože potřebujeme veškerou pomoc, jaká se nám naskytne.“

Aberforth si dlouze a namáhavě povzdychl a pohladil si štíhlými prsty plnovous. Hermiona sledovala boj v jeho zářivých modrých očích. Uběhlo snad několik minut, než se pomalu zvedl na nohy a přistoupil k malbě Ariany. Díval se do tváře jejího portrétu a Hermiona si pomyslela, že snad spatřila slzu, jak mu stéká po líci.

„Tak jo,“ promluvil k obrazu. „Víš, co máš dělat.“

Arianin naivní úsměv se o něco roztáhl a dívka se otočila a odkráčela tunelem, který byl namalovaný v pozadí. Hermiona zmateně zkrabatila obočí.

„É…“ prohlásil Ron, „kam šla?“

„Existuje už jen jediná cesta do hradu,“ dal se Aberforth do vysvětlování. „Všechny tajné průchody jsou zablokované, všechny zdi hlídají Mozkomorové, škola je prošpikovaná hlídkami a všemu velí Snape a jeho poskoci Carrowovi.“ Zaměřil se na Harryho. „Nemám ponětí, co chcete dělat, až budete uvnitř, ale jak jste řekl, jste připraven zemřít.“

„Nerozumím tomu,“ zamumlala Hermiona, vykročila k malbě a zblízka si ji prohlížela. „Co…“

Ale slova umlkla, když zahlédla pohyb, malou tečku barvy, která se objevila na konci tunelu. Hermiona odhadla, že to bude Ariana, a skutečně, skvrna rostla, jak se děvče přibližovalo. Jenže někdo šel s ní. Hermiona přimhouřila oči a snažila se rozeznat, kdo to může být.

Vysoká postava s potrhaným oblečením a hnědými vlasy při chůzi trochu kulhala, a přesto bylo v tom tempu znát horlivé odhodlání, ba až nadšení. A právě to víc než cokoliv jiného Hermionu utvrdilo v domnění, že Arianin společník je Neville. Portrét se otevřel jako dveře a Neville v návalu dychtivosti vpadl do místnosti a široce se usmíval, i přes všechny šrámy a modřiny, které mu hyzdily kůži.

„Harry!“ rozzářil se a vtáhl Harryho do mohutného objetí. „Já věděl, že přijdeš!“

„Neville?“ vyhekl Harry, jakmile jej Neville pustil. „Ale… jak?“

Hermiona už měla nachystanou vlastní salvu otázek, ale vtom byla zvednuta z podlahy a ocitla se v Nevillově medvědím objetí. Když ji pustil, přesunul se se stejným úmyslem k Ronovi a Hermiona se zamračila při pohledu na jeho děravé a krví potřísněné oblečení. V místnosti bylo lepší světlo než v tunelu a šrámy na jeho tváři tady vypadaly mnohem hůř. Hermiona si vyměnila ustaraný pohled s Harrym.

„Neville,“ odkašlal si Harry. „Co se ti u všech čertů stalo?“

„Hm? Ále, to není nic hrozného,“ pokrčil Neville rameny. „Měli byste vidět ostatní. Seamus vypadá fakt hrozně. Tak pojďte, jdeme.“ Otočil se zpět k průchodu do tunelu a přes rameno promluvil na Aberfortha: „Přijdou další, Abe. Přemístí se do baru, dobře?“

S Ronovou pomocí Hermiona vlezla do tunelu za Nevillem. Slyšela, jak Harry poděkoval Aberforthovi za záchranu jejich životů, a pak se čtveřice vydala tichým tunelem osvětlovaným jasným světlem lamp.

„Takže je to pravda?“ zeptal se Neville. „Vloupali jste se ke Gringottovým a potom utekli na drakovi?“

„Pravda,“ přitakal Ron.

„To je fakt pecka! Ale co jste tam do háje dělali? Souvisí to s plánem na porážku Vy-víte-koho?“

„Ano, ale pověz nám o Bradavicích, Neville,“ vyhnul se Harry jeho otázce. „Co se tam děje?“

„Už to nejsou Bradavice jako dřív. Spíš je to hradní mučírna. Dvojčata Carrowovi jsou pěkní sadisti. Amycus učí obranu a nutí nás používat kletbu Cruciatus na spolužáky.“

„Cože?“ vyděsila se Hermiona. „To nemůžeš myslet vážně.“

„Myslím to naprosto vážně. Tohle,“ ukázal si na nejdelší ránu na tváři, „mám za to, že jsem odmítl. Nemají rádi, když se jim postavíte. A pak Alecta, ta učí studia mudlů a všem říká, jaká je to havěť a že jsou všichni tupí a zdivočelí, a tohle,“ ukázal si na další šrám, „mám za to, že jsem se před třídou postavil i jí.“

„U Merlina, Neville,“ zamumlal Harry. „Měl bys být opatrnější.“

„Ne, to je v pohodě! Ostatním to dává naději a lidé se jim opravdu vzpírají. Navíc jsem s Ginny rozjel znovu Brumbálovu armádu.“

Hermiona těkla očima k Harrymu a stala se svědkem toho, jak mu při zmínce Ginnyina jména zjihl výraz. Sama pomyslela na Draca bezpečně schovaného v domě Tonksové, daleko od hororu, kterým se staly Bradavice, a byla za to vděčná.

„Je to těžké,“ pokračoval Neville. „Každý, kdo je ve vztahu s někým, kdo otevřeně vystupuje proti Vy-víte-komu, dostává pěknou sodu. Smrtijedi mě teď chtějí mrtvého, protože jsem se ozval, takže jsem se musel zavřít do úkrytu. Ginny taky. A Lee. A – Jo! Říkal jsem, že dnes ráno se objevili Lenka s Deanem? Jenom tak, zničehonic! Nevím, kde byli předtím…“

„Byli s námi,“ pověděla Hermiona. „Bydleli jsme u Remuse a Tonksové, abychom se zotavili po tom, co se stalo v sídle Malfoyových.“

„Jo, o tom jsme slyšeli. Rád vás vidím všechny na nohou, protože to znělo…“

„Počkej, říkal jsi, že jste se schovali do úkrytu,“ přerušil ho Harry. „Ale vedeš nás přece do Bradavic?“

„Však uvidíte,“ zazubil se Neville vesele. „Už jsme tady.“

Zatočili za roh a došli až ke dveřím na samém konci tunelu. Neville je rozrazil a zaburácel: „Hej, lidi! Říkal jsem, že přijdou! Harry, Ron a Hermiona!“

Hermiona sotva stihla seskočit na podlahu místnosti, kterou nepoznávala, a už se na ni vrhla horda více než dvaceti lidí. Všichni ji, Harryho a Rona objímali a překřikovali se nadšením a úlevou. Patilovic dvojčata ji svorně objala, Michael Corner se zářivě usmíval a Terry Boot ji plácal po zádech a Hermiona se zmohla jen na to, aby němě pozorovala jejich pohmožděné tváře a uvažovala, čím vším si v posledních měsících asi museli projít.

„Lidi!“ překřičel Neville vřavu. „Lidi! Nechte je vydechnout!“

Když Hermiona konečně dostala příležitost prohlédnout si okolí, všimla si mnoha houpacích sítí rozvěšených po místnosti jako pestrobarevná vlajkosláva. Neuniklo jí ani množství knihoven plných svazků, několik košťat opřených o stěnu, židle a stolky a rádio v rohu. Na dřevěném obložení stěn visely emblémy bradavických kolejí – Nebelvíru, Havraspáru a Mrzimoru. Ale ne Zmijozelu. Stěží někde probleskla zelená či stříbrná barva. Nikdy podobnou místnost neviděla, ani si nebyla vědoma, že by na hradě takové byly.

„Kde to jsme?“ podivil se Harry.

„V Komnatě nejvyšší potřeby!“ oznámil Neville. „Trochu jsem to tady zútulnil. Utíkal jsem před Carrowovými a Komnata mě pustila dovnitř! Nejdřív byla mnohem menší, ale jak se začala trousit Brumbálova armáda, zvětšila se a vypadá docela působivě. Tunel k Abovi se objevil, když jsem dostal hlad. On nám dodává jídlo, protože Komnata samotná toho není schopná.“

„A Carrowovi se dovnitř nedostanou?“ ptal se Ron.

„Ne,“ pověděl Neville klidně. „Tak nějak jsem zjistil, že se musíš naučit dávat obšírnější přání, takže jsem si prostě přál, aby se sem dovnitř nemohl dostat nikdo, kdo je jedna ruka s Carrowovými. Dokud je v místnosti aspoň jeden z nás, jsme v cajku. Jo, lidi,“ zvolal znovu ke skupině. „Fakt byli u Gringottových.“

„Nekecej!“ žasl Seamus. „Co jste tam hledali?“

Snesla se na ně další ohlušující záplava podobných otázek, ale Hermiona je vytěsnila, když Harry znenadání zavrávoral a ruka mu vyletěla k čelu. Popadla ho za paži, aby ho udržela na nohou, ale Harry už byl v tu chvíli v pořádku a postavil se rovně s výmluvným děsem v očích.

„Musíme si pospíšit,“ zašeptal, aby ho slyšela jen ona a Ron. „Je na cestě.“

Za jejich zády se ozval šramot a dveře do spojovací chodby se otevřely dokořán. Dovnitř vkročili Fred, George, Lee a Cho.

„Co tady děláte, bando?“ žasl Ron.

„Dobrý večer i tobě, bratře,“ zazubil se Fred. „Přišli jsme na ten boj, ne? Neville pro nás poslal.“

„Boj?“ zopakoval Harry. „Ne, počkejte, kvůli tomu jsme nepřišli.“

„Jistěže ano!“ vykřikl Neville. „Proč jinak byste tu byli?“

„Něco hledáme.“

„A co? Pak jenom tak odejdete?“

„No… ne, ale… tohle je přece šílenství!“

„Hoď se do klidu, Harry,“ usmál se George. „Nenech se tím vykolejit.“

„Ne, vy to nechápete…“

Potom se ozval další šramot, dveře do tunelu se opět otevřely a Harry ztichl. Při pohledu na Ginny se celý rozzářil a Hermiona se pro sebe tajně pousmála. Věděla, jak dlouho se ti dva neviděli. Nebyl ale čas na tklivé pohledy a Hermiona do svého přítele lehce šťouchla.

„Harry,“ zašeptala. „Viteál.“

„Jo, jasně,“ zamumlal trochu rozpačitě. „Ale jak se jich mám zeptat, kde to je, když nevím, co to je.“

„Jenom jim řekni, že hledáme něco spojeného s Havraspárem. Oni tě podporují, nebudou tě tlačit do vysvětlování.“

„Hermiono, nechci, aby se začali hádat.“

Hermiona si skousla ret, přejela pohledem po celé místnosti a studovala dychtivé tváře svých přátel, nadšené stisky hůlek a očekávání ve vzduchu. Otočila zpět na Harryho a poplácala ho po rameni.

„Nemyslím, že bys je mohl zastavit, Harry,“ zašeptala. „Podívej se na ně. Na tohle čekali. Nemůžeš předpokládat, že vyhraješ revoluci sám. Musíš se jich zeptat na ten viteál. To je to jediné, co teď musíš.“

Harry se s povzdychem otočil k davu a zaměřil pozornost ke skupince havraspárů nedaleko od něj; Cho, Padmě, Michaelovi a Terrymu. „Lidi, něco hledáme. Potřebujeme to, abychom porazili Vy-víte-koho. Myslíme si, že to má něco společného s Rowenou z Havraspáru. Něco, co je pro ni příznačné, jako byl pro Nebelvíra příznačný meč. Máte někdo tušení, co by to mohlo být?“

Ticho, které následovalo po Harryho otázce, patřilo k nejhlasitějším a Hermiona prakticky cítila paniku, která Harrymu rostla v hrudi, když si čtveřice havraspárů vyměnila bezradné pohledy.

„Co ten diadém.“

Hermiona zbystřila, když zaslechla Lenčin hřejivý známý hlas, a hbitě se rozhlédla po místnosti. Brumbálova armáda se rozestoupila a v jejím středu se objevila milá blondýnka usazená v houpací síti nízko nad zemí, ruce nevinně složené v klíně a na rtech oslnivý úsměv.

„Říkala jsem ti o něm, Harry,“ pokračovala. „Rowenin diadém…“

„Jo, ale ten se ztratil,“ namítla Cho. „Nikdo ho neviděl už…“

„Pššt,“ obořila se Ginny a Hermiona ucítila, jak mezi dvěma čarodějkami zajiskřilo napětí. „Nech Lenku domluvit.“

„Je to jediná věc příznačná pro Rowenu. Můžu vám i ukázat, jak vypadá. V havraspárské společenské místnosti je Rowenina socha a na hlavě má právě ten diadém.“

Hermiona se zamračila, když sebou Harry opět škubl a prsty mu vystřelily k jizvě. Potom se obrátil na Rona a na ni a šeptem jim pověděl: „Je na cestě. Chci se jít s Lenkou podívat na tu sochu. Vím, že to není moc, ale možná tu věc poznám nebo mě něco trkne, když to uvidím na vlastní oči. Můžete tady zůstat a udržet šálek v bezpečí?“

„Jasně,“ přitakal Ron. „Měl by ses bát hlavně o sebe, kámo.“

„Ano, Harry, prosím, dávej na sebe pozor,“ zamumlala Hermiona. „Zůstaň pod pláštěm. Neustálá ostražitost, pamatuj.“

„Jasně. Za chvíli jsem zpátky. Zkuste to tu mezitím trochu uklidnit.“

Hermiona prostým přikývnutím zamaskovala všechny obavy a sledovala, jak Neville vede Lenku a Harryho k východu a jak jí všichni mizí z dohledu a vstupují do chřtánu bradavických chodeb zamořených Srmtijedy. Zaslechla za svými zády Ronův vyčerpaný povzdych a napodobila ho, promnula si oči a pokusila se setřást náhlý příval únavy. V místnosti se mezi skupinkami lidí rozproudila konverzace a Hermioně se jejich hlasy slily do bzučivého šumu, jako by s Ronem stáli v bublině, skrz kterou k nim nemohlo nic proniknout.

„Myslíš, že ho najde?“ zeptal se Ron.

„Nevím,“ přiznala šeptem Hermiona. „Dokáže je vycítit. Možná ho k sobě dovede sám.“

„Jo, ale i kdyby ho fakt našel, stejně nic moc nezmůžeme. Kvůli tomu zpropadenému skřetovi.“

„Nemluv o mrtvých zle, Rone.“

„Ale je to pravda!“

Chystala se zrovna navrhnout, aby si sedli do ústraní a dali hlavy dohromady, třeba by je napadlo nějaké řešení, ale vtom se znovu otevřel tunel a Hermioně poklesla čelist, když spatřila příchozí, kteří začali seskakovat na podlahu. Remus, Moody, Pastorek, Molly, Arthur, Fleur, Bill, Percy, Oliver Wood, Angelina Johnsonová, Katie Bellová, Alice Spinnetová; všichni se vmísili do davu Brumbálovy armády, která je s nadšením vřele uvítala.

„No nazdar,“ utrousil Ron. „Kdo sakra svolal pěší divizi?“

„Já!“ přihlásil se Neville. „Napadlo mě, že se nám budou hodit ruce navíc.“

Hermiona se s úsměvem dívala, jak se Ron vítá s rodinným klanem, a poslouchala Mollyino hubování Ginny, která se do celé věci zapojila, přestože ještě nedovršila dospělosti. Když se tak rozhlížela po okolí, uvědomila si, kdo jí chybí, a vydala se k Remusovi. Zůstala chvíli stát opodál, když slyšela, že rozmlouvá s Pastorkem a Moodym a diskutuje nad strategií.

„…jestli ano, tak bychom měli obsadit nejvyšší věže,“ řekl Remus. „Odtud budeme mít nejlepší výhled a nejlepší pozici.“

„Není vám podobné mít dobré nápady, Lupine,“ zavrčel Moody.

„Musíme si promluvit s McGonagallovou a ostatními profesory.“

„Ne dokud se Harry nevrátí. Nejdřív zjistíme, co provádí.“

Moody protočil zdravé oko v sloup. „Fajn, budeme tu dřepět a louskat ořechy.“

„Ano, to budeme,“ trval na svém Remus asertivně. „Trpělivost není výhoda, ale nezbytnost, jestli chceme zvítězit.“

„Jo, jo,“ mávl Moody rukou a vzdálil se od jejich skupinky. „Jdu vyzvědět od děcek, co se tu dělo. Možná vyždímám rozum aspoň z nich.“

„Remusi,“ zvolala Hermiona, aby na sebe upoutala pozornost. „Proč tady není Tonksová?“

„Ahoj, Hermiono,“ usmál se na ni bývalý profesor a počkal, až se Pastorek s omluvou vzdálí, než znovu promluvil: „Je s dítětem v bezpečném domě. Poslal jsem ji domů.“

„Vůbec to nezní jako ona, že by si něco takového jen tak nechala ujít.“

„Taky jsem ji dost dlouho přesvědčoval. Někdo musí dohlédnout na Teddyho a já budu nejraději, když zůstane někde v bezpečí. Nejraději bych, abychom někde v bezpečí zůstali všichni, ale zdá se, že boj je na spadnutí.“

Hermiona nepřítomně pokývla hlavou, rozhlédla se po shromážděné armádě a vstřebávala rozličné výrazy vzrušení, strachu, úzkosti, naděje a všech ostatních emocí celého barevného spektra. Vážně bylo bizarní si myslet, že zrovna tahle skupina sestávající většinou z dospívajících studentů bude právě ta, která se postaví Voldemortovi a jeho Smrtijedům. Bizarní a smutné.

„Remusi, upřímně, myslíš si, že jsme na to připraveni?“

Zaváhal a hloubavě svraštil obočí. „Věřím, že lidé jsou schopni připravit se na cokoliv, když to situace vyžaduje. Už nejste banda naivních dětí a všichni jste dospělí. Na vlastní oči jste přihlíželi zrození téhle války. Proč byste neměli vidět její zánik?“

Hermiona se donutila k úsměvu, který se jen stěží dal považovat za upřímný, ale neodpověděla, protože nevěděla jak. Omluvila se a chvíli se prodírala davem. Prohodila pár slov s Padmou a Parvati, ale potom zachytila pohled Rona, který stál na druhé straně místnosti. Mávl na ni, vykroutil se z Mollyiných ochranných křídel a setkal se s ní v odlehlém koutku na okraji skupiny švitořících lidí.

„Přemýšlím, že bychom možná měli zkusit přijít na to, jak zničit ty viteály,“ řekl jí. „Celá ta bitva, kterou plánují, bude k ničemu, jestli něco nevymyslíme.“

„Já vím,“ povzdychla si a pročísla si rukou vlasy. „Musím si odskočit. Za chvíli se vrátím a něco vymyslíme.“

*

Draco si promnul kořen nosu, když se za jeho očima začaly ozývat sílící tupé údery migrény.

Thea dělilo od druhé porážky toho večera jen pár tahů. Krále měl lapeného v rohu a obklíčeného Blaisovou královnou, střelcem a věží. Draco by měl být asi vděčný, že toto utkání mělo podstatně kratšího trvání než to předchozí, ve skutečnosti sotva hodinu, ale z toho zírání na černé a bílé čtverce už se mu začínal zvedat žaludek. Upřeně sledoval Blaise, když pohnul věží kupředu, a znaveně vydechl a opřel se.

„Šach mat.“

„Díky, Merline,“ utrousil Draco.

„Ale hovno,“ zamumlal Theo a promnul si zátylek. „Vítěz musí vyhrát pětkrát?“ prohodil zkusmo.

„Naser si,“ vyštěkl Blaise a v momentě, kdy ta slova opustila jeho ústa, vstoupila dovnitř Andromeda a z Blaise se rázem stal malý klučina, kterého nachytali s prsty od čokolády. „Promiň, Andy.“

„V pořádku,“ pousmála se na něj. „Nejsem až taková puritánka, Blaisi.“

„To není fér,“ postěžoval si Theo. „Mě vždycky seřveš, když nadávám.“

„To protože nadávka je každé druhé slovo, které řekneš, Theo.“

„Víš něco nového o Grangerové?“ zeptal se Draco a snažil se nevypadat při tom tak nedočkavě. „Ví někdo, kde je?“

„Ne, je mi líto,“ odvětila Andromeda a posadila se k nim ke stolu. „Pokusila jsem se spojit s Tonksovou, ale nedokážu se k ní dostat. Zkusila jsem to i na pár dalších lidí, ale nikdo neodpovídá. Možná už šli všichni spát. Je dost pozdě.“

Draco vypadal tou domněnkou stejně nepřesvědčen jako Andromeda, ale nehádal se s ní. Jestliže nic neví, on s tím už teprve nic nezmůže. A Andromeda vypadala tak sklesle a vyčerpaně. Strachem, že jí něco uniká, si okusovala všechny nehty. Draco měl stejný pocit. Jako by ovzduší zamořovalo něco hrozivého a už od okamžiku, kdy se na jejich hlavami rozběsnila bouře, měl žaludek sevřený jako ve svěráku.

„Co kdybyste si vy tři šli lehnout?“ navrhla Andromeda.

„Nejsem unavený,“ odmítl Theo. „Miles, Tracey a Millicent šli spát?“

„Ne, hrají vedle mariáš.“ Odmlčela se, naklonila hlavu a pohlédla z okna do černého nebe, které na okamžik ozářila exploze světla. „Možná je tohle prostě jenom další noc, kdy nikdo nemůže spát.“

*

S nezvyklou nervozitou zamumlala heslo k chrliči a spěchala do ředitelny. Srdce jí v hrudi burácelo jako splašené, když stoupala po schodech. Tolik co zařídit a tak málo času. Vtrhla dovnitř a spatřila Snapeovu siluetu proti největšímu oknu, tajemnou a netečnou, jako by snad její vpád ani nezaznamenal. Modrobílá záře ochranných kouzel, která před pouhým okamžikem vyslal k nebi Kratiknot, ozářila celou místnost a Minerva vstoupila do Snapeova stínu, aby ji světlo nepálilo do očí.

„Severusi.“

„Potter je tady,“ pronesl, stále čelem k oknu.

„Jak to víš?“

„Znamení se rozpálilo. Ty-víš-kdo je na cestě. Předpokládám, že proto zaštiťujete Bradavice.“

„Ano,“ přikývla. „A dle slov pana Pottera už je blízko.“

Konečně zvolna pootočil hlavu a přes rameno na McGonagallovou pohlédl. Ve stínech jeho tváře se zračilo zmatení. „Viděla jsi pana Pottera?“

„Ano, vběhli mi se slečnou Láskorádovou do cesty v havraspárské věži. Byla to Alecta, kdo povolal Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.“

„Kde jsou dvojčata Carrowovi teď?“

„Omráčení a spoutaní. Je o ně postaráno.“

Snapeovi zacukalo ve rtu. „A Potter?“

„Říkal, že něco hledá na Brumbálův pokyn,“ vysvětlila Minerva a odkašlala si, když ji zaškrábalo v krku. „Severusi, nařídila jsem všem vedoucím kolejí, aby shromáždili svoje studenty a zbývající profesory. Mladší děti budou evakuovány, ale těm dospělým bude dána možnost výběru, zda zůstanou a budou bojovat.“

„Ta ochranná kouzla je neudrží dlouho, Minervo.“

„Toho jsem si vědoma. Seslala jsem Piertotum Locomotor, to nám dá čas navíc, ale vím, že nakonec ochrany zlomí. Za patnáct minut se sejdeme ve Velké síni, abychom probrali strategii boje i bezpečné evakuace mladších.“

Severus se k ní se zvednutým obočím obrátil. „Přišla jsi mi sem říct, abych jej pozdržel?“

„Ne, Severusi,“ zakroutila McGonagallová hlavou. „Přišla jsem sem, abych se tě pokusila přesvědčit, ať se vzdáš své role špiona a ať vším, co v sobě máš, bojuješ na naší straně.“

„Cože?“ procedil skrz zuby. „To je absurdní, Minervo.“

„Vlastním slovem se ve Velké síni za tebe zaručím.“

„Užitečnější jsem vám jako dvojí agent. Mohu vyzvědět informace a možná jeho i Smrtijedy zbrzdit. Vyzradit mou skutečnou loajálnost by bylo pošetilé.“

„Severusi, od bitvy nás dělí jen okamžiky. Naše strana tě považuje za nepřítele. Co kdyby tě zabil nebo zranil někdo od nás? Nikdy bych nebyla schopna se sebou žít, kdybych něco takového dovolila, a stejně tak osoba, která by ti to způsobila. Jakmile se provalí pravda.“

„Minervo, jsem více než způsobilý se sám ubránit.“

„Severusi, prosím,“ naléhala zoufalým tónem. „Jsi mi přítelem a já nechci sledovat, jak ti někdo ubližuje jen kvůli fasádě, kterou si myslíš, že musíš udržet. Bojuj za Řád.“

„Já bojuji za Řád,“ vzdychl. „Toto je má povinnost. Nikdy by mě nenapadlo, že ti budu muset připomínat, abys zůstala racionální, Minervo. Jsem mnohem užitečnější jako špion a ty to dobře víš.“

„Žádám tě, abys to znovu zvážil.“

„Odmítám,“ odvětil rázně. „Plýtváš svým časem, což si momentálně nemůžeš dovolit. Shromáždi své studenty, rozjeď plány a stáhněte se do Velké síně.“

„Ale Severusi…“

„Jdi, Minervo,“ trval na svém. „Pospěš si. Připravte se na bitvu, dokud máte ještě čas. Neplýtvej na mě další energií. Schovej si ji do boje.“

McGonagallová sklopila hlavu v porážce a vrásky v její tváři se prohloubily a potemněly lítostí, než se otočila na patě k odchodu. Intuice ji nabádala, ať protestuje, ať vytrvá a přesvědčuje ho dál, aby změnil názor, ale nemohla si dovolit takto plýtvat drahocennými minutami. Musela dohlédnout na celou školu nezletilých kouzelníků a čarodějek. Zaváhala však u dveří a otočila se zpět, aby pohlédla do jeho netečných očí.

„Jsi ten nejstatečnější člověk, jakého znám, Severusi. Doufám, že tě všichni poznají tak jako já. Děkuji za všechno, co děláš.“

Snape nereagoval a počkal, až mu zmizí z dohledu, než vyčerpaně a ustaraně vydechl. Vrátil se čelem k oknu a sledoval armádu Řádu a soch, jak pochoduje na pozemky. Jejich nohy dupaly po zemi jako válečné bubny a za dveřmi ředitelny slyšel chaotický ruch studentů pobíhajících po chodbách a jejich hlasů prosycených panikou.

„Minerva má pravdu, Severusi,“ promluvil Brumbálův portrét. „Jsi nesmírně statečný muž.“

„Spíše šílený než statečný. Ačkoliv jsem se přesvědčil, že to vyjde nastejno.“

„Nesmíš zapomenout na svůj úkol, Severusi. Harry musí zjistit, že je posledním viteálem a že jej Voldemort musí zabít, jinak zůstane Voldemort nedotknutelným.“

„Ano, velmi jasně jsi dal najevo, že se Potter musí obětovat,“ ušklíbl se Severus hořce. „Informuji Pottera o tom, že musí spáchat sebevraždu. A opět, máš můj nekonečný vděk za tu zodpovědnost, kterou jsi mi svěřil.“

Brumbálova malba se podmračila. „Stále jsi mi neodpustil?“

„Odpustím ti, pokud to zabere a pokud vyhrajeme.“

*

Hermiona si opláchla tvář, zadívala se upřeně na svůj odraz v zrcadle a s překvapením zjistila, jak mladě vypadá oproti tomu, jak stará se cítí. Končetiny jí brněly, víčka měla jako z olova a srdce jí v hrudi div nepraskalo pod tlakem všech zlých předtuch. Nedokázala rozluštit, jestli se více děsí toho, co se nyní zdálo nevyhnutelné, nebo dychtí dosáhnout konečně konce toho pekla, ve kterém žili už od čtvrtého ročníku; od chvíle, kdy se Voldemort znovu zrodil.

Shlédla na svoje ruce. Chvěly se, ale to dávala za vinu adrenalinu a přetrvávajícímu chladu. Všimla si škrábance na prsteníčku, zřejmě památka na Gringottovy, a do umyvadla dopadla kapka její krve, šarlatově rudá v kontrastu s bělostným porcelánem. Chvíli na ni upřeně zírala.

Krev je počátkem i koncem všeho. Provází zrození, smrt, v jejím případě i lásku. Vzpomněla si na jinou krví zborcenou koupelnu na jiném místě v jiném čase.

Tak. Teď je tvoje krev špinavá taky!

Nevěděla proč, ale tu příhodu označila pro sebe a Draca za zlomovou, za katalyzátor jejich vztahu. Chyběl jí teď více než kdy předtím, toužila po jeho hlasu, který jí tak spolehlivě dokázal uklidnit rozjitřené nervy, ale na druhou stranu byla ráda, že tady není. Byla ráda, že je někde v bezpečí. Nacházelo se tady až příliš lidí, na kterých jí záleželo, a racionální část jejího mozku věděla, že přijdou ztráty.

Dnes budou umírat.

Lidé, které zná.

Ztratila se ve svých myšlenkách natolik, že nepostřehla otevírající se dveře ani kroky za svými zády. Vyděsil ji až pohyb v zrcadle. S podivnou směsicí šoku a instinktu se bleskově obrátila, v napřažené paži Belatrixinu hůlku, která se v tu chvíli ani nezachvěla.

„Hou, Hermiono, klídek,“ zvedl Ron ruce do vzduchu. „To jsem jenom já!“

„Zatraceně, Ronalde, vyděsil jsi mě k smrti!“

„Nervy?“

„Jestli jsi náhodou zapomněl, Ty-víš-kdo je na cestě,“ zastrčila si hůlku zpět do kapsy. „Neměl by ses lidem takhle krást za zády!“

„Promiň, klepal jsem, ale neozvala ses.“

„A co tady vůbec děláš? Tady jsi na dívčích záchodech, Rone.“

„No vlastně proto! Právě proto jsem tady!“ prohlásil, znenadání čile. „Když jsi řekla, že si potřebuješ odskočit, něco mi secvaklo. Dívčí umývárny! Ty umývárny!“

„O čem to mluvíš?“

„Tajemná komnata!“ zvolal. „Baziliškova kostra tam určitě zůstala, a kdyby se nám podařilo dostat jeden jeho zub…“

„Tak jím můžeme zničit viteál,“ dořekla a na rty se jí dral úsměv. „Rone, ty jsi génius!“

„Já vím! Můžeme letět na koštěti a za pár minut budeme zpátky.“

„A splývavé kouzlo nás spolehlivě skryje,“ dodala už na půli cesty ke dveřím. „Tak honem.“

Dveře k dámským záchodům naštěstí přiléhaly k východu z Komnaty nejvyšší potřeby, takže se jim snad podaří vyklouznout ven dřív, než si toho kdokoliv všimne. Seběhli po stísněném schodišti, až narazili na zeď a východ. Ron otevřel, právě když Hermiona dořekla inkantaci, ale jakmile vstoupili na chodbu, téměř je srazil hromadný úprk nebelvírských prváků vedených lehce zarudlou madam Hoochovou. Za nimi následovala skupinka havraspárských páťáků a po nich zmijozelští třeťáci, a když Hermiona viděla ten zmatek, rychle splývací kouzlo zase zrušila. Obávala se, že by se jí Ron mezi všemi těmi studenty mohl ztratit.

„Harry asi viděl někoho z profesorů a varoval je, že Voldemort je na cestě,“ zamumlal Ron a zatahal ji za rukáv. „Poběž, musíme do druhého patra.“

„Myslíš, že je Harry v pořádku?“

„Jasně že je, víš, že má talent na to udržet se naživu. Říká se mu Chlapec, který zůstal naživu, z jistého důvodu, ne?“

Hermiona se nechala táhnout známými chodbami, naslouchala vřavě rezonující hradem; dunění nohou, vyděšené výkřiky, všechno se slilo do uširvoucího řevu, který otřásal samotnými základy budovy.

Když míjeli okno, Hermionu chvilkově oslnil výhled na záblesky prudkého světla obklopující školní pozemky. Pochopila, že jsou to ochranná kouzla, která tvoří kopuli kolem celé školy.

Pochopila, že to začíná.

*

„Šach mat,“ prohlásila Andromeda.

„Do prdele,“ zamručel Theo. „Prostě nemám svůj den.“

Draco se právě chystal pronést další komentář na téma Theových ubohých schopností v šachu, když jeho pozornost strhl nečekaný zvuk. Všichni v místnosti prudce obrátili hlavy ke dveřím, které se rozrazily dokořán. Dovnitř vběhla Tonksová a tiskla si k hrudi Teddyho, který řval, až chraptěl. Co ji viděl naposledy, vlasy jí změnily barvu do zaníceně rudé a do tváře se jí vryla panika. Vzápětí už Andromeda stála na nohou a s úzkostí přiskočila ke své dceři.

„Nymfadoro, co se děje?“

„Mami, potřebuju, abys pohlídala Teddyho.“

„Proč?“

„Remus šel s Řádem do Bradavic,“ vychrlila Tonksová. „Harry je tam taky a Ty-víš-kdo je na cestě. Budeme bojovat. To se děje.“

„Je tam Grangerová?“ zeptal se Draco a tentokrát mu bylo jedno, jak uboze zní.

„A Lenka?“ přidal se Blaise.

„Co vím, jsou tam všichni,“ sdělila jim Tonksová a opatrně předala matce Teddyho. „Remus mi řekl, ať zůstanu s dítětem doma, ale já musím jít. Musím být s ním, mami.“

Uzel v Dracově břiše se stáhl a prudké bušení jeho srdce ještě zesílilo. Je to tady. Závěrečná bitva. Rozhodující boj. Jestliže přišel Potter do Bradavic, bylo Dracovi jasné, že je tam i Grangerová, a jestliže tam míří i Voldemort, stáhne s sebou svou armádu Smrtijedů připravenou na boj, připravenou zabíjet. Všechen děs a tíseň, které cítil, viděl ve tváři Tonksové a chápal, jak jí teď je, věděl, jak zoufale touží stát v této chvíli po manželově boku, protože právě to cítil vůči Grangerové.

Potřeboval se k ní dostat a ta potřeba ho bolela.

A už mu ani nešlo výhradně jen o Grangerovou. Lhal by, kdyby tvrdil, že nebyla hlavním důvodem jeho úzkostné potřeby dostat se do Bradavic, ale objevily se i další popudy, jež mu dodávaly odvahu jednat. Chtěl to udělat sám za sebe, projevit, že to dokáže, že dokáže pro jednou udělat i něco správného, ačkoliv jeho deprimující život byla dosud jedna velká chyba za druhou.

A v hlavě se mu rojilo tolik otázek. Kde se tam Grangerová vzala? Byla v pořádku? Co když se jí něco stalo? Budou tam jeho rodiče? Mohl by Řád tuto válku skutečně vyhrát?

„Promiň, mami.“ Tonksová políbila syna na čelo a matku na tvář. „Musím jít.“

„Já vím, beruško.“

Tonksová se na matku posmutněle usmála a její vlasy postupně změnily barvu do klidného odstínu hnědé. Potom se v očekávání obrátila na zmijozelské trio. „A co vy tři? Zůstáváte, nebo jdete se mnou bojovat?“

Draco nezaváhal. Už když promluvila, chystal se zvednout a přidat se k ní, ale Theo ho předběhl. Ve zlomku vteřiny vyskočil ze židle s výrazem daleko tvrdším a vážnějším, než na něm Draco kdy viděl.

„Já jdu,“ prohlásil Theo. „Nehodlám vám nebelvírům nechat všechnu zábavu.“

Tonksová zvedla obočí. „Já byla v Mrzimoru.“

„Ta samá pakáž. Určitě Smrtijedy budete chtít umedvídkovat k smrti. Potřebujete udatnou sílu zmijozelů, to mi věř.“

Tonksová jeho poznámku ignorovala a zadívala se přes jeho rameno na Draca. „A ty?“

„Samozřejmě, že jdu,“ vyprskl Draco a postavil se.

Výraz, který jeho sestřenice nasadila, téměř připomínal pýchu. Nebo možná pouze pochopila jeho záměr dostat se ke Grangerové, ale nic neřekla. Střelila pohledem k Blaisovi, který už stál v tu dobu na nohou a přikývl, ještě než stihla vyslovit otázku.

„A všichni jste na to připraveni?“ zeptala se jich. „Jste připraveni postavit se lidem, které jste kdysi považovali za přátele? Rodinu? Určitě…“

„Blá, blá, blá,“ zapapouškoval Theo. „Jo, naši rodiče jsou kreténi, to víme. Víme to líp než kdokoliv jiný. My jsme s nimi žili.“

„Víme, co očekávat, Tonksová,“ děl konečně Blaise. „Opravdu víme, co děláme.“

Tonksová se na moment zahloubala nad Blaisem a Theem, než zaměřila pozornost na Draca a Draco naprosto přesně věděl proč. U něj okolnosti nebyly tak černo-bílé jako u jeho přátel. Zatímco Thea a Blaise jejich rodiny oficiálně vydědily, on neměl nejmenší tušení, jak se k němu staví jeho rodiče, ani jak se on staví k nim. Když se všechno tak zkomplikovalo, Draco si přiznal, že se setkání s nimi obává, ale připravil se v duchu na všechny možné scénáře. Dostat se ke Grangerové byla nyní jeho hlavní priorita, a jestliže se jeho rodiče či kdokoliv jiný pokusí tomu zabránit, vypořádá se s nimi, jakkoliv bude muset.

Neřekl nic, místo toho na Tonksovou rozhodně kývl, aby ji ujistil, že si v hlavě všechno srovnal. Tonksová se uznale usmála, jeho gesto ji zřejmě potěšilo, a přistoupila k němu, aby mu položila ruku na rameno.

„Jsem na tebe moc pyšná,“ pověděla mu, a pak promluvila i k Theovi a Blaisovi: „I na vás dva.“

„Vidíte,“ ošil se Theo. „Přesně kvůli těmhle usmrkaným kecům by neměli mít nebelvíři a mrzimorové dovoleno vstoupit na bitevní pole. Můžeme už jít, k čertu?“

„Sakra. Počkejte,“ uvědomil si Draco. „Nemám hůlku. Už ji hledám několik dní, netuším, kde může být.“

„Vezmi si moji.“

Dracovy oči putovaly ke zdroji hlasu. Jeho teta si mezitím už vytáhla hůlku z kapsy a podávala mu ji. Nikdy Andromedině hůlce nevěnoval zvláštní pozornost, ale teď si všiml, že je třináctipalcová, z révového dřeva a má – pokud se nemýlil – jádro z blány z dračího srdce. Byla velice podobná té jeho. Opatrně se jí zkusmo dotkl a cítil, jak se téměř okamžitě ochotně podvoluje jeho magii. Uvažoval, jestli je to kvůli tomu, že se tolik podobá jeho vlastní hůlce, nebo kvůli tomu, že mu teta věřila natolik, že její pocit vycítila i hůlka.

„Díky, teto Andromedo,“ zašeptal, aby ho slyšela jen ona. „Za všechno.“

Doufal, že ví, jak moc jí je doopravdy vděčný za vše, co pro něj udělala, protože by svůj vděk nikdy nebyl schopný vyjádřit otevřeně. Zachránila mu život a udržela ho naživu a v bezpečí. Celé měsíce jej živila a nikdy nežádala nic na oplátku. Po tom všem, co jí v minulosti provedla jeho rodina, mu nedlužila ani vlídné slovo, a přesto se jej ujala. Teď už věděl, že ta teta, s níž v minulosti neměl nic společného, byla ve skutečnosti úžasná žena a čestná členka rodiny.

„Prosím, buďte opatrní,“ vyhrkla Andromeda s tichými slzami na tvářích, když se zadívala na každého z nich. „Dávejte na sebe pozor. Všichni.“

„Budeme v pořádku, mami,“ ujistila ji Tonksová a vytáhla z kapsy hůlku. „Tak, hoši, vzhůru do boje.“