Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5., část 1. Mdloby na tebe!

-

„Člověk je nejkrutější zvíře.“

Friedrich Nietzsche

-

Hermiona byla sama. Harry s Ginny se ve svém zármutku přimkli k sobě, beznadějně na sobě citově záviseli. Snažili se ji zapojit, nebo to, co z ní zbylo, ale vždycky si všimla napětí v jejich úsměvech a věděla, že by raději byli sami a vzájemně se chránili před okolním světem. Weasleyovi se stali něčím, co Hermiona považovala za pevně semknutou jednotku syrové bolesti. Jejich trápení zanechalo jen velmi málo místa pro lidi mimo jejich rodinu. Neville byl mrtvý. Lenka byla mrtvá. Levandule zmizela, stejně jako dvojčata Patilova. Ron byl mrtvý. Seznam mohl pokračovat.

Hermiona byla sama.

Proto ji překvapilo, když v sobotu večer zaslechla klepání na dveře.

„Okamžik, prosím!“ zvolala a spěchala do svého pokoje, aby se převlékla do něčeho jiného, než bylo mudlovské pyžamo. Konečně zadýchaně otevřela dveře bytu a překvapeně se usmála, když spatřila známou tvář. „Remusi!“

Její bývalý profesor vypadal tak unaveně a neduživě jako vždy. V duchu si rychle vypočítala, že právě proběhl úplněk. Objala starého přítele a snažila se, aby jí ve tváři nebyl znát soucit. Omluvně se usmál.

„Je mi líto, že jdu tak pozdě, ale musel jsem tě vidět hned, jakmile to šlo. Pár minulých dní jsem byl moc zaneprázdněný, když měsíc…“ Odmlčel se, rukou si přejel šedivějící vlasy a zájem zvýraznil vrásky v jeho tváři. „…a dřív jsem nemohl přijít. Viděl jsem článek ve Věštci. Co přesně děláš pro ministerstvo?“

Hermiona cítila, jak se jí v nitru vzedmula vlna radosti, zatímco její osamělost na chvíli ustoupila. „Pojď a posaď se, Remusi,“ naléhala. Formální titul ‚profesor‘ opustila už před lety, uprostřed chaosu a válečných bitev. „Řeknu ti o tom všechno, až ti přinesu šálek čaje.“

-

Remus Lupin proplul válkou ve srovnání s ostatními členy řádu relativně lehce. Když už nic jiného, jeho tajná práce s vlkodlaky mu zajistila bezpečí v době mezi bitvami. Ztráta tolika lidí strany světla si však vybrala daň na jeho duševní rovnováze. Hermiona si to uvědomila, když zkoumala jeho postoj a rysy, ale to bylo běžné u všech přeživších. Krátce po konci války se s Tonksovou vzali. Jejich svazek byl vítaným rozptýlením v poválečných hrůzách.

„A ty si myslíš, že se jim opravdu dostáváš pod kůži, že?“ zeptal se v krátké pauze jejich živého rozhovoru, v rukou točil téměř nedotčeným šálkem čaje a podrážděně vraštil obočí. Hermiona jasně viděla, že se mu nelíbí představa, jak stojí samotná v místnosti plné téměř Smrtijedů, nebo jako v Malfoyově případu Smrtijedů plně kvalifikovaných, kteří se jen tak tak vyhnuli odsouzení do Azkabanu.

Povzdechla si se sklopenýma očima. „Myslím, že je ještě předčasné o tom mluvit. Zvolila jsem spíš… neortodoxní metodu výuky. Pořád si nejsem úplně jistá, jestli bude mít nějaký účinek.“

Lupin na okamžik pohlédl k zemi, než promluvil svým povzbudivým, jedinečně laskavým způsobem. „Měj na paměti, že děti Smrtijedů byly z větší části chráněny před tím, co se dělo v jeho vnitřním kruhu. Dokonce i během války si jejich rodiče mysleli, že jsou příliš mladí na to, aby se mohli plně zapojit. Můj názor je, že tito potomci neprojevili Voldemortovi plnou oddanost prostě proto, že s ním nikdy nebyli v přímém spojení. Samozřejmě, když dospívali, všichni slýchali o jeho velikosti, ale předtím, než umřel, nikdy neměli šanci vytvořit si úplný obraz. Tvoji studenti nejsou Smrtijedi.“ Střelila po něm pochybovačným pohledem. V mysli jí vyvstal krátký záblesk dlouho zapomenuté vzpomínky na vysokého bledého chlapce, který před dlouhými léty mával předloktím v zšeřelém krámku Borgina a Burkesse. Jemně se usmál a pokračoval, zjevně chápal její pochybnosti. „Ach, někteří z nich mají znamení, tím si můžeme být jisti, ale určitě měli u Voldemorta nejnižší postavení a téměř jistě ho skoro nevídali.

Byl tajnůstkář, Hermiono. Pravidelně vítal přítomnost jen svých nejdůvěryhodnějších Smrtijedů. Tví studenti pouze vykonávali rozkazy. Myslel bych, že tato skutečnost je pro tebe obrovskou výhodou. Jejich fanatismus je zděděný, ne vzniknuvší z ničeho, jako u jejich rodičů.“

Pomalu přikývla. Uvědomila si, že tohle ji nenapadlo. Prostě si zařadila každého z nich jako v podstatě zlého, a teď si pomyslela, že byla poněkud hloupá a spílala si za to, že všechny ve své třídě zaškatulkovala do stejné přihrádky. Také neignorovala své vlastní pokrytectví, protože si nařídila během svých lekcí udržovat otevřenou mysl, ale nedokázala se tím řídit. V tom okamžiku jí hruď sevřel pocit viny. Rozhodla se, že svou další hodinu zahájí s naprosto nestranným postojem.

Chodila do školy s většinou svých studentů a znala je jako nevinné děti, fascinované Bradavicemi stejně jako ona, mudlorozená. Teď pochopila, že není možné, aby Pansy Parkinsonová, s její holčičí lehkovážností, nebo Gregory Goyle, hloupý a packal, ale ne zvlášť podlý, mohli být naprosto zlovolnými bytostmi. Naproti tomu Malfoy vůči ní nikdy neprojevil nic jiného než nepřátelství a nenávist, kruté soupeření, ale byl jediný z jejího ročníku. Nebyla si úplně jistá, že v něm zbylo nějaké dobro, na němž by se dalo stavět.

Vybavila si drtivou váhu, která na ni tlačila a rozzuřená slova, syčená do její tváře jako nadávky.

„Nijak zvlášť.“

-

Příští sobotu na začátku hodiny Hermionini studenti zvědavě zírali na magicky upravený diaprojektor. Mírně se usmívala jejich zmatku, ale zůstala němá až do přesně jedné hodiny, kdy jim položila trochu zvláštní otázku: „Dokáže si někdo z vás představit najednou devět miliónů lidí?“

Jejich zmatek pochopitelně ještě vzrostl.

„Ani to nečekám,“ pokračovala. „Dokázalo by to jen velmi málo lidí. Jestli si vzpomínáte na konec minulé lekce, Millicent se mě zeptala na jméno, které jsem zmínila v souvislosti s naším starým známým Nietzschem. To jméno bylo Adolf Hitler, a změnil jak mudlovský, tak kouzelnický svět, když zhruba v roce 1938 vzrostla jeho moc, kterou získal jako vůdce Německa.

Podle mého názoru by se každé dítě, ať už magického původu nebo ne, mělo dozvědět o jeho činech. Nepochybně byl silným vůdcem, ale správné morální zásady nutně nemusí jít ruku v ruce s  vůdcovskými schopnostmi. Během své diktatury v podstatě vyhladil více než devět miliónů lidí, z nichž většina byla židovského původu.“

Na tvářích svých studentů viděla, že toto strohé konstatování faktů pro ně znamenalo jen velmi málo.

No a co?

„Nevím, jak podrobně jste obeznámení s pojmem náboženství. Vím, že v mudlovském světě je mnohem známější než v kouzelnickém, ale jsem si jistá, že jste slyšeli o judaismu a křesťanství a rozporech mezi nimi. Hitler věřil, že Židé jsou špinaví, míň než psi. Představoval si, že jeho ‚rasa‘, Árijci, křesťané, jsou rasově nadřazení celému světu. Všichni ostatní jsou bezcenní a pro větší úspěch jeho lidu musí být zlikvidováni. To je zjevné spojení s Nietzscheho filosofií, a Hitler jej skutečně obdivoval tak, že se často nechal vyobrazit, jak zbožně hledí na jeho bustu. Ačkoli Nietzsche nebyl antisemita, proti židovskému národu, Hitler jeho myšlenky použil, aby bez námahy prezentoval své vlastní. Hitlerovo využití Nietzscheho k ospravedlnění jeho vlastních činů bylo nejradikálnějším zneužitím filosofie v celé historii, a jeho důsledky byly zoufalé. Protože za Hitlera byla židovská populace decimována. Byla to genocida.

Devět miliónů je rozhodně obrovské číslo. Hitlerovi stoupenci, nacistická strana, naložili Židy do vlaků a vyvezli je do koncentračních táborů, kde byli vyhladověni a přímo vražděni po stovkách tisíců a tisíců.“ Hermiona zmlkla a pozorně sledovala bezvýrazné tváře svých studentů. Ještě pořád jim to nedošlo.

„Hitler věřil, že je übermensch, nadčlověk. Kolik lidí byl ochoten zabít Voldemort? Devět miliónů? Víc? Oba si mysleli, že jsou nadlidé, ať už vědomě, nebo ne, že? Vidíte podobnost? Hitler je až do současnosti po celém světě nenáviděný jako rasistický a masový vrah. Jak se bude vzpomínat na Voldemorta?“

Ticho. Hermiona zaslechla, jak někdo, nedokázala poznat kdo, tiše říká svému sousedovi, že to byli jenom mudlové, tak proč na tom záleží? Přimhouřila oči.

„Jenom mudlové, říkáš?“ zeptala se ledovým hlasem.

Se rty sevřenými do úzké linky rychlým pohybem hůlky zapnula projektor. Těla ležící na jiných tělech, vyzáblé končetiny pokryté špínou a krví se objevily jako zřetelný obraz na protější zdi. V reakci na hrůzné výjevy slyšela několik ostrých zalapání po dechu.

Věděla jsem, že všichni nejste tak bezcitní. Věděla jsem to.

Poznámka překladatelky: Kapitola je příliš dlouhá, bylo nutné ji rozdělit. Příští týden už bude mít velkou roli Draco.