Preklady fanfiction Harryho Pottera

Draco měl přesně deset vteřin na to, aby se stihl zamračit na opuštěné místo po svém boku, než se chodbou rozlehl dusot nohou, a potom se dveře rozrazily tak prudce, že pod úderem kliky praskala omítka na stěně. Dovnitř vpadli Remus a vystresovaná Tonksová, která se ihned vrhla k posteli, k Hermionině vychladlému důlku v matraci, a ochraptěle, frustrovaně zaúpěla.

„Do prdele, taky zmizela.“

„Musím zavolat Arturovi a ostatním,“ promluvil Remus. „Třeba od nich něco slyšeli.“

„Dobře,“ přikývla a počkala, až její manžel odejde z místnosti, než se přísně zaměřila na Draca. „Ty, kuchyň, pět minut.“

A s tím zmizela. Práskly za ní dveře dřív, než stačil vymyslet jakoukoliv námitku. Zpocenými dlaněmi si promnul tvář, pevně zavřel opuchlé oči a poté jimi zabloudil k obrysu Hermioniny postavy vtisklému do matrace a polštáře. Polkl balvan v krku, až se jím téměř zadusil.

„Déjà vu,“ zamumlal si pod nosem a zvedl se z tepla postele a zpod přikrývek, v nichž dosud dlela Hermionina slabá vůně.

Ráno bylo chladné a Draco nepřítomně naslouchal rytmu kapek, které bušily do oken. Když si oblékal kalhoty a svetr, cítil se jako roztěkaný hlemýžď. Jakmile vyšel z ložnice, dolehlo k němu další dupání, zvýšené hlasy, vrzání židlí a panující kravál rozsápal veškerý pokoj, který se ještě včera zdál tak fantaskní. Pročísl si rukou vlasy a zamířil ke kuchyni. Sotva zvedl hlavu, aby vzal na vědomí Blaise a Thea za stolem a Tonksovou opřenou o kuchyňskou linku. Ruce měla založené na prsou a tvář zvrásněnou starostmi.

„Proč mě sakra budíte v podělaných osm ráno?“ dožadoval se Theo. „Nemám milenku, která by dezertovala, a ani se netahám s těmi –“

„Sklapni,“ okřikla ho Tonksová a namířila pohled na Blaise. „No?“

Když se Draco svezl na volnou židli, zauvažoval, jestli se Blaisův ustaraný pohled zrcadlí i v jeho očích. Blaise vypadal, jako by celou noc nezamhouřil oka a strašily ho děsy a úzkost, jako by celé hodiny mžoural do tmy a snažil se vydrápat ze zajetí nočních můr.

„Co no?“ zamumlal. „Řekl jsem ti, že nevím, kam šla, a ani nevím, kam šel Thomas, ani Grangerová, ani Weasley, ani zpropadený Potter.“

„Lenka ti něco musela říct, nebo aspoň naznačit…“

„Tonksová, přísahám na svoji pochybnou duši, že nic nevím! Sázel bych na Bradavice, ale nemám k tomu jediné vodítko. Nikdy mi nic neřekla.“

Tonksová si roztřeseně promnula čelo, zaměřila se na Draca a vzdychla. „A ty?“

„Co se mnou?“

„Dnes ráno jsi nevypadal úplně šokovaně, když jsem vešla do pokoje a Hermiona tam nebyla.“

Draco si vyměnil pohled s Blaisem a pokrčil rameny. „Rozhodně to není poprvé, co Grangerová zdrhla.“

„Kde je, Draco?“ tázala se Tonksová úsečně. „Kam šli?“

„Nevím.“ Věděl, že to není přesvědčivá lež. Ani se ve skutečnosti nesnažil, aby zněla přesvědčivě.

„Ne, podle mě to víš.“

„Nevím,“ opáčil stručně.

„Draco, uvědomuješ si, že jim chceme jenom pomoct –“

„Plýtváš časem.“

„Zatraceně, Draco!“ zařvala Tonksová, přiskočila ke stolu a udeřila do něj pěstí. Theo a Blaise při tom zvuku nadskočili. „Okamžitě mi to řekni!“

„NE!“ vyštěkl Draco a zvedl se, aby jí hleděl zpříma do očí. „Nezradím důvěru jediné osoby, které jsem kdy něco slíbil!“

Ta poslední věta zřejmě vzala Tonksové vítr z plachet; její rysy ztuhly překvapením, rty na moment zapomněly fungovat a všechna přísnost a naléhavá potřeba se vytratily tak rychle, jako se objevily. Zhluboka se nadechla, potřásla hlavou a znovu si promnula čelo. „Zeptám se tě naposledy…“

„Moji odpověď znáš,“ skočil jí do řeči. „Zůstává stejná.“

„Děkuj štěstěně, že nemáme v domě žádné Veritasérum,“ odvrátila se od něj a zamířila pryč z místnosti. „Fajn, najdeme si je sami.“

Draco si sedl, až když za sebou Tonksová zabouchla dveře, a cítil, jak mu v rozčilení stoupá krev do tváří. Jen netušil, jestli rudne kvůli hádce s Tonksovou nebo kvůli Hermionině zmizení.

„No do háje, fakt jsem myslel, že z tebe vymlátí pravdu. Nebo tě prokleje do pekel,“ podotkl Theo. „Nebudu lhát, docela jsem se na to představení těšil.“

„Vystřel, Theo.“

„Ty víš, kde jsou?“ zeptal se Blaise a obdaroval Draca pohledem, který by se dal mylně považovat za nadějeplný.

„Jenom Grangerová, Potter a Weasley,“ přiznal Draco. „Nevím nic o Thomasovi a Láskorádové.“ Po odmlce dodal: „Je mi to líto.“

„V pohodě, víc jsem nečekal.“

„Tak kde teda jsou?“ vyzvídal Theo.

„Snad jsem řekl jasně, že nemám v plánu to komukoliv –“

„Jo, ale…“

„Beztak byste mi nevěřili,“ zabručel Draco a sepjal ruce na stole. „Je to naprosto šílené.“

„No, když vezmeš v úvahu Potterovy sebevražedné tendence,“ rozjímal Theo. „Odhaduju, že teď právě klepou na dveře Ty-víš-komu.“

„Takže na dveře mého domu? Když už teď vím, že ten psychopat se roztahuje u mě doma… Nejblbější na tom je, že nejsi daleko od pravdy.“ Draco ztěžka vydechl a zatnul ruce do pěstí. „Na co jsem sakra myslel? Nikdy jsem jí to neměl dovolit. Tohle všechno je tvoje podělaná vina, Zabini! Z těch keců, cos mi včera nasadil do hlavy, mi dočista hráblo!“

Cukl sebou, když mu na rameni přistála Blaisova ruka v gestu, které mělo zřejmě představovat utěšující poplácání. Pohled držel sklopený, bojoval, aby si zachoval rozvahu, a zíral na své ruce, které se třásly úsilím, aby udržely vztek pod pokličkou. Nebyl si jistý, jestli je víc naštvaný na Hermionu za to, že odešla, na Blaise kvůli tomu včerejšímu hecování, nebo na sebe, protože dovolil Hermioně odejít. Nebo zda je to, co cítí, vůbec vztek. Možná to byly jenom nervy a starost, nebo děs a bezmoc, nebo lítost a bolest z její nepřítomnosti. Asi se to v něm všechno smíchalo. Avšak na povrchu všeho bublal hněv, to věděl bezpečně, protože jeho žár důvěrně znal.

„Budou v pořádku,“ pronesl Blaise nepřesvědčivě.

„Nehraj si na optimistu,“ promluvil Theo. „Nejde ti to.“

„Všechno je to teď opravdovější, co?“ zašeptal Draco, ačkoliv nikdy nezamýšlel vyslovit to nahlas. Až když zaznamenal zmatené tváře svých přátel, došlo mu, že to skutečně řekl.

„Vždycky to bylo opravdové,“ povzdychl si Blaise. „Teď je to jenom na spadnutí. Hodně na spadnutí. Lidi v něco začnou věřit, až když se toho můžou dotknout.“

Theo se s nezvykle zamyšleným a ponurým výrazem opřel o opěradlo židle. „Ať už jsou kdekoliv, doufám, že tvoje holka a její dva kumpáni ví, co dělají, Draco.“

Draco cítil, jak mu po linii páteře naskakuje husí kůže, jako by po ní putoval ledový prst. „Jo. No. To já taky.“

*

„Tak tyhle šaty snad vypadají jako něco, co by si oblékla. Jak vypadám?“

„Pořád ohyzdně.“

Hermiona se nad Ronovou odpovědí zamračila, ale uvědomila si, že je to jen jeho způsob, jak ji ujistit, že přeměna byla úspěšná, a vzhledem k jeho neklidnému pohledu to myslel vážně.

S hořkou pachutí Mnoholičného lektvaru v ústech shlédla na své ruce, či spíše Belatrixiny, na dlouhé okousané nehty, které ze všeho nejvíc připomínaly drápy, a na bledé dlaně poseté jizvami, jako kdyby jimi před dávnou dobou mačkala střepy. Černé zacuchané kudrny jí dopadaly na hrudník, a když si přejela jazykem po křivých ostrých zubech, roztržitě si vzpomněla na rodiče.

„Taky vypadáš dost ohyzdně,“ pochválila Rona a se spokojeným pokývnutím sjela pohledem jeho vlnité vlasy a pozměněné rysy. „Odvedla jsem dobrou práci.“

„Beru tě za slovo,“ zvedl ruku, aby se poškrábal na falešné bradce. „Zpropadeně, tahle věc kouše. Připomeň mi, ať si to nikdy nenechám narůst.“

Hermiona se zasmála, ale neodpověděla. Na nápadité poznámky se nezmohla, na to s ní příliš mlátila nervozita, ale vzhledem k tomu, jak napjatě vypadal Ron, ji to nemuselo trápit. Alespoň v to doufala. Ron asi očekával, že řekne něco povzbudivého nebo pozitivního, ale bojovala s vnitřním třesem a slova se jí v ústech formovala jen těžko. Uhnula pohledem a zaměřila se na Harryho, který si zamyšleně nechával protékat mezi prsty jemnou látku neviditelného pláště.

„Rone, měj oči na stopkách.“

„Jako vždy.“

Poplácala ho po rameni, prošla kolem něj a vydala se k Harrymu. Cestou ignorovala Griphookovo tlumené pesimistické mumlání. Schovávali se v potemnělé uličce nedaleko Děravého kotle, skřet postával opodál a Harry čekal mezi popelnicemi, zkroucený v nepohodlné pozici a evidentně rozrušený. Přešlapoval a vrtěl se jako batole u zubaře.

„Jak to zvládáš?“ zeptala se ho.

Harry vzhlédl, načež se zašklebil a zase odvrátil zrak. „Promiň, nemůžu si zvyknout na to, jak vypadáš.“

„Taky mě to docela vyvádí z míry. Jsi nervózní?“

„Příšerně.“

„Všechno bude v pořádku.“

„Možná to nebyl až tak dobrý nápad,“ vyhrkl, a když kývl hlavou ke Griphookovi, zašeptal: „Je slizký jako had. Bodne nám dýku do zad.“

„Tak si dáme pozor, abychom k němu nikdy nestáli zády,“ pověděla Hermiona. „Harry, naplánovali jsme to přímo puntičkářsky. Vyjde to.“

Harry pokrčil rameny. „To asi musí, že jo?“

S povzdychem se zahleděla na jeho ruce a chtěla se natáhnout a držet je, dokud se nepřestanou třást, ale potom koutkem oka zachytila, jak mu z kapsy vyčuhuje něco povědomého. Než se stačila zarazit, vytáhla ten předmět na světlo, protočila jím mezi prsty a pozorně si jej prohlédla, jen aby se utvrdila v přesvědčení, a když se podívala na Harryho, zachytila v jeho tváři zahanbení.

„Tohle je Dracova hůlka.“

„Jo, možná jsem si ji… půjčil.“

Tázavě si ho prohlížela. „Proč?“

„Odzbrojil jsem ho, když jsi nás tehdy večer od sebe odtrhla,“ vysvětlil s povzdychem. „Pořád jsem ji měl, když jsem si šel lehnout, a… zkusil jsem pár kouzel, vlastně jenom ze zvědavosti, a docela dobře mi sedla. Lépe než ta Červíčkova.“ Odmlčel se a upřeně se na ni zadíval. „Dokonce se mi s ní podařil Patron.“

„Vážně?“ zadrhl se jí dech. „Páni.“

„Chystal jsem se ji Malfoyovi vrátit, ale… ale mám prostě pocit, že bych ji měl používat. Ale jestli chceš, tak ti ji po téhle akci nechám. Je to vlastně tvůj přítel.“

Hermiona váhala. Pohrávala si v prstech s hůlkou a uvažovala, jestli si jenom vysnila ten náhlý příval Dracovy vůně, která jí zaútočila na smysly. Částečně se chtěla usmát, jak je hezké, když její nejlepší kamarád, či vlastně kdokoliv, konečně označuje Draca za jejího přítele. Ale ocitli se v tak beznadějné chvíli, že jí i to nepatrné gesto připadalo příliš sobecké.

„Ne,“ promluvila po chvíli a vrátila hůlku zpět do Harryho kapsy. „Jestli ti tolik sedí, měl by sis ji nechat. Stejně už jsem si na Belatrixinu hůlku zvykla.“

„Děkuju.“

„Ačkoliv bych tě měla varovat, že Draco tě zcela jistě prokleje, až zjistí, že jsi to právě ty, kdo si půjčil jeho hůlku.“

Harry se pousmál. Zřejmě se předtím mýlila, jeho úsměv totiž situaci nijak neublížil. Ovšem, tak jako všechno ostatní, i ta jiskra radosti vyhasla příliš brzy.

„Jestli se plán nemění, musíme pohnout,“ pohrdavě se ušklíbl Griphook. „Příčná ulice se brzy začne probouzet. Čím méně lidí, tím lépe.“

Hermiona cítila, jak Harryho roztřesený výdech rozvířil Belatrixiny vlasy, taky se povzbudivě nadechla a oba narovnali záda a kývli na sebe. Byli připraveni, tak připraveni, jak jen to šlo.

„Hurá na to,“ pronesla Hermiona a pohlédla na Rona. „Připraven, Ro – tedy Dragomire?“

„Ano, madam Lestrangeová.“

Počkali, až Griphook vyleze Harrymu na záda a oba se bezpečně schovají pod neviditelným pláštěm, a potom opustili bezpečnou skrýš potemnělé postranní uličky. Hermiona kráčela několik kroků před Ronem, vzdorně a směle. Vklouzli do Děravého kotle, hostinského Toma sotva vzali na vědomí a pokračovali na zadní dvůr. Hermioně bušilo srdce jako zběsilé, když poklepala Belatrixinou hůlkou na cihelnou zeď.

Jak předpokládali, dlážděná ulice byla ztichlá a kolemjdoucích se kolem procházelo sotva na dva famfrpálové týmy, ale stejně se od Hermiony všichni odvraceli, stahovali si kapuce do tváří a uhýbali, jako by je chtěla rozdrápat svými ostrými nehty. A jí to nahrávalo do karet. Střílela po nich pohrdavé pohledy, stejně jako by to dělala Belatrix.

„Madam Lestrangeová!“

Hermiona se otočila, napůl připravená seřvat pěkně po lestrangeovsku toho, kdo se ji opovážil oslovit, ale uslyšela u ucha Harryho šepot: „Travers, Smrtijed.“ Narovnala se, když se k nim muž přiblížil.

„Překvapuje mě, že vás tady vidím, madam Lestrangeová,“ pověděl Travers.

„Proč by?“

„Byl jsem srozuměn, že vy i další obyvatelé Malfoy manor jste připoutání k domu po tom… však víte. Útěku.“

Hermiona nezaváhala. Tohle očekávali. „Jelikož jsem nesčetněkrát prokázala svou loajalitu našemu Pánovi, netýká se mě to,“ zasyčela příkře. „Radila bych ti, abys na to pamatoval, než mě začneš opět zpochybňovat, Traversi.“

Smrtijedův chladný výraz zeslábl. „Omlouvám se,“ zamumlal a obrátil pozornost k Ronovi. „Kdo vás doprovází?“

„Toto je Dragomir Despard. Transylvánský spojenec. Mluví sice málo anglicky, ale nějakou dobu tu pobude a pomůže s naší věcí.“

Oba muži se pozdravili kývnutím a Traversovy oči se poté vrátily k Belatrix. „Co vás sem dnes vyhnalo, madam Lestrangeová?“

„Potřebuji si něco zařídit u Gringottových.“

„Také mám namířeno tím směrem. Doprovodím vás.“

Hermioně se podařilo udržet obavy pod pokličkou. Nebylo zrovna moudré potulovat se kolem s ocáskem, když vám za zády postával Nežádoucí č. 1, jakkoliv pečlivě ukrytý, ale možná by to mohlo nakonec hrát v jejich prospěch. Nezpochybnitelný Smrtijed po boku by se jim mohl hodit, a tak Hermiona kráčela vedle něj a jen doufala, že neslyší její splašený srdeční tep a nevidí pot, který se jí hromadí v sevřených pěstech. Když mrkla, trvalo to o něco déle než normálně, a snažila se přitom nemyslet na Draca. Obávala se, že by jí rysy zajal sentimentální úsměv, výraz až příliš vzdálený od Belatrixiny povahy na to, aby si ho nikdo nevšiml.

*

„Draco,“ promluvil Theo pomalu se zaťatými zuby. „Přestaň bubnovat pařáty. Bolí mě z tebe hlava.“

Draco se zakabonil, ale přitiskl na stůl celou dlaň a zahleděl se na svoje nehty. Napůl toužil vyškrábat jimi do dřeva důlek, jen kvůli tomu tření, jen kvůli tomu skřípavému zvuku, který by přehlušil chaos v jeho hlavě. Místo toho se jen opřel o opěradlo židle a s očekáváním a tíživým výdechem upřel pohled na rádio.

„Dvanáct,“ řekl Theo.

Draco se úkosem podíval na svého kamaráda. „Co?“

„Právě jsi podvanácté vzdychl. Až dojdeš ke třináctce, připomenu ti, že to číslo nosí smůlu.“

„Naser si, Theo.“

„Má pravdu,“ vložil se do toho Blaise. „Tvoje deprimující sebelítost nás přímo dusí.“

„No a co jiného mám k čertu dělat?“ Draco frustrovaně rozhodil rukama. „Co takhle bezva pokec?“

„Ty a bezva pokec?“ odfrkl si Theo. „A z čeho jsi vůbec tak v prdeli? Měl jsi to od Grangerové očekávat. Když ses rozhodl vypěstovat si city, věděl jsi, do čeho jdeš.“

„Rozhodl vypěstovat si city?“ zopakoval Draco nevěřícně. „Asi těžko jsem to udělal vědomě, pitomče.“

Blaise zavrtěl hlavou, rty zkroucené v jízlivé blahosklonnosti. „Láska není nikdy záměrná, idiote. Je to vlastně ta nejmíň záměrná věc na světě. Právě proto nás staví na druhou kolej – zvlášť cynické bastardy, jako jsme my.“

„Já a cynik?“ zazubil se Theo. „Měl bys vědět, že po víkendech pletu věnečky z kopretin a skotačím s jednorožci.“

Draco protočil oči v sloup. Jeho mysl příliš okupovaly osudy Grangerové na to, aby ocenil přítelův humor. „Nejsi vtipný.“

„Já myslím, že tady všichni víme, jak jsem k popukání, to jenom ty jsi tu náladový zmetek. Ale to je v pohodě, když vím, jak mě miluješ,“ ujistil ho Theo a rozzářil se, když jej Draco sežehl vzteklým pohledem. „Nedívej se na mě tak, víš, že mám pravdu. Padesát galeonů, že po mně pojmenuješ svoje dítě, nebo ze mě aspoň uděláš kmotra.“

„Cože?“ odfrkl si Draco pohrdlivě, i když se mu na moment zvedly koutky úst. „Fakticky si myslíš, že bych po tobě pojmenoval svoje děti? Proč bych měl svému vlastnímu synovi říkat Řiťopich Malfoy?“

„Vím, že to byl vtip, ale uznej, že to má jistý zvuk…“

Chechot, ve který Draco propukl, zněl suše, chraplavě a příliš krátce, spíš jako tichý praskot, ale aspoň zazněl. Aspoň to bylo něco čistého a instinktivního. Aspoň to nebyl povzdych číslo třináct. Jedno Dracovo já chtělo Theovi vrazit pěstí za to, že ho rozptyluje – jakkoliv uboze – ale uvědomil si, že se cítí o něco lépe. A soudě podle obměkčeného výrazu v Blaisově tváři ulehčil Theo i jemu. Avšak ta chvíle utekla až příliš rychle a Draco se vrátil k představám Grangerové přestrojené za Belatrix, jak se dobrovolně nechává uvěznit u Gringottových s Merlin ví kolika Smrtijedy, a znovu začal bušit prsty do stolu.

*

Hermiona si z očí odhrnula promáčené vlasy a vyplivla přebytečnou vodu z úst.

„V pohodě, Hermiono?“ zeptal se Ron odněkud ze strany a Hermiona zahlédla jeho ruku.

„Naprosto,“ kývla, když jí pomohl na nohy, a mrkla za záda na Harryho, jestli je také v pořádku. „A ty, Rone?“

„Jo, díky za ten bleskový nápad. Polštářové kouzlo?“

„Ano, to byla první věc, co mě napadla.“

„Naštěstí pro nás.“

Zrovna se chystala usmát, ale potom se na něj zadívala a konečně spatřila Rona, zrzavého, přátelského, pihovatého, modrookého Rona. „Znovu jsi to ty! Všechna kouzla…“

„Do háje, ty vlastně taky.“

Shlédla, aby prozkoumala svoje mladé ruce a konečky hnědých vlasů, naprosto vyvedená z konceptu. „Ale vždyť jsem vypila dost Mnoholičného lektvaru, aby vydržel aspoň hodinu. A kouzla, co jsem na tebe použila… nechápu.“

„To je Zlodějova zhouba!“ zabědoval Griphook. „Stírá všechno, co kouzla a čáry skryly a přetvořily! Určitě už o nás vědí! Musíme pospíšit!“

Hermiona si skousla ret. Mimo ten menší zádrhel s Belatrixinou hůlkou, když vstoupili ke Gringottovým, si vážně myslela, že jim plán dobře vychází. Když se ohlédla zpět, dařilo se jim možná až příliš dobře, ačkoliv vyrozuměla, že Harry tomu celou dobu trochu pomáhal. U dveří zamumlal pár matoucích kouzel, aby rozptýlil stráže, a věděla, že na Bogroda použil Imperius, ačkoliv jej neviděla ráda používat Nepromíjitelnou. Uvědomovala si, že to bylo v tu chvíli nezbytné. Když se teď otočila, zdálo se, že Bogrod se začíná vzpírat. Zajetí zaklínadla už evidentně povolilo, ale v tom už Harry zvedl hůlku a kouzlo obnovil.

„Musíme pohnout!“ naléhal Griphook. „Už jsou na cestě!“

„Protego!“ zvolala Hermiona a držela hůlku zvednutou, dokud štítové kouzlo neprorazilo začarovaný vodopád. „To by nám mělo dát pár minut navíc.“

Trojice následovala Griphooka hlouběji do bludiště chodeb a Hermiona krátce zauvažovala, jestli by si vůbec vybavila zpáteční cestu, kdyby na to přišlo – avšak ztratila nit myšlenek, když odněkud zepředu zazněl ohlušující řev, který rozechvěl vzduch natolik, že ji na mokrých tvářích polechtal vánek.

„Co to do háje bylo?“ vykřikl Ron.

„Kvůli tomu potřebujeme kováříčky,“ vysvětlil Griphook a na důraz svých slov pozvedl onen podivný nástroj.

Když zatočili za roh, Hermioně se zadrhl dech v krku, jakmile spatřila uvázaného draka s vybledlými sivými šupinami a narůžovělýma očima. Jizvami ocejchované tělo svědčilo o očividném týrání a okovy kolem zadních nohou jej spolehlivě poutaly k řetězům.

„Je napůl slepý,“ pronesl Griphook. „Ale díky tomu je ještě divočejší. Naučil se očekávat bolest při zvuku kováříčků.“

„To je barbarské,“ ohradila se Hermiona.

„Jestli se mu chceš postavit, jen prosím,“ zasyčel posměšně skřet. „Jinak zmlkni, děvenko.“

V kterýkoliv jiný den by Griphooka zahltila obsáhlou přednáškou o týrání zvířat a kouzelnických stvoření, až by mu uši krvácely, ale teď jim čas nebyl zrovna příznivě nakloněn. Ve skutečnosti jim nebylo nakloněno vůbec nic, tak to nechala být a jen se mračila, když Griphook zarachotil kováříčky a zmučený drak se stáhl a dovolil jim projít k trezorům mimo jeho dosah. Trio a dva skřeti se přiblížili k Belatrixině trezoru a Griphook navedl Harryho, aby přinutil Bogroda přitisknout ruku na dveře, až se dřevo rozplynulo jako hořící papír a výprava vstoupila dovnitř.

„Tak jo, hledejte, rychle!“ promluvil Harry, a jakmile to dořekl, ozvala se hlasitá rána. To když se dveře trezoru objevily zpět na svém místě.

„Bogrod nás dostane ven,“ řekl Griphook. „Hledejte, pro co jste přišli!“

Trio seslalo Lumos a dalo se do pátrání, ale jakmile Hermiona uchopila do ruky zlatý pohár, vyjekla bolestí, protože se okamžitě spálila. „Au! Popálilo mě to!“ vykřikla, ale myšlenka byla vzápětí zapomenuta, když se pohárek zdvojil a k nohám se jí snesla záplava jeho kopií. „Co to sakra…“

„Museli jako ochranné opatření přidat kletby Germino a Flagrante!“ informoval je Griphook. „Všechno, na co sáhnete, se rozpálí a zmnoží! Může nás to zavalit, když –“

„Sakra!“ hekl Ron a sevřel si ruku, zatímco u jeho nohou zarachotil tucet talířů. „Pardon, to bylo omylem.“

„Dávej pozor!“ křikl Harry a sám se taktak vyhnul kontaktu s dalším starodávným předmětem. „Musíme hledat!“

Hermiona se vydala na obezřetnou obchůzku celým trezorem a horečně si prohlížela všechny poházené objekty. V tom jí na mysli vytanula Dracova slova. „Víte,“ začala, „Draco říkal, že tento trezor by mohl být podobný trezoru jeho matky, a pokud ano, ty nejcennější věci budou uložené úplně vzadu vysoko –“

„Na polici,“ dořekl Harry.

Právě ta definitivnost v jeho hlase Hermionu zastavila, a když se na něj podívala, upřeně zíral do rohu místnosti, hůlku napřaženou vzhůru. Hermiona následovala přímku jeho pohledu a spatřila šálek na nejvyšší polici. Šálek Helgy z Mrzimoru, i s vyrytým jezevcem. Harry nedlouho před tím, než s Ronem vyrazil na hon za viteály, zmínil Brumbálovu domněnku, že by starodávné artefakty mohly sloužit jako viteály. Právě jeden takový tu měli a Hermiona podle výrazu v Harryho obličeji usoudila, že je to ten pravý.

„Je to ono!“ prohlásil Harry, ale když vykročil tím směrem, narazil do dalších cetek a následně do brnění.

Během pouhých vteřin se podlaha proměnila v moře zlata a stříbra, které jako láva vytrysklo do vzduchu a jejich nohy začal pohřbívat koberec nicotností. Za dveřmi trezoru zaburácel drak doprovázený šumem blížících se hlasů a Hermiona se setkala s Harryho zpanikařenýma očima.

„Musím se tam dostat,“ naléhal zoufale. „Hermiono, potřebuju…“

„Levicorpus!“ zaječela a držela zuby sevřené, zatímco jí množící se předměty škvařily kůži. Nevšímala si puchýřů a soustředila se.

Řeka drahých kovů dravě stoupala a hlasy se blížily.

*

Draca vytrhl z tranzu zvuk roztříštěného skla. Trhl hlavou a shlédl na střepy rozsypané po parketách. Připomnělo mu to zimní bruslení. Nějakou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to byla jeho sklenice a že ji musel zřejmě rozbít on. Netečně se díval na střepy v louži vody a nedokázal se pohnout.

„Ty vole,“ zahučel Theo a mávl hůlkou, aby odklidil nepořádek. „Proč jsi to sakra udělal?“

„Byla to nehoda,“ bránil se Draco. „Nějak mě… zamrazilo.“

Blaise naklonil hlavu a vydechl. „Celé hodiny tu jenom žvaníme o ničem.“

„Touhle dobou už bychom měli něco vědět,“ přisadil Draco netrpělivým tónem. „Kam sakra Tonksová šla? A Andromeda? A co –“

„Když tě to tak žere, co kdybys Tonksové řekl, kde jsou?“

„Už jsem ti říkal –“

„Myslíte, že byste dokázali zabít svého otce?“ tázal se Theo a jeho slova zazněla řízně a čistě a až děsivě nenuceně.

Draco si vyměnil zmatený pohled s Blaisem a potom se ostražitě zaměřil na Thea. Neunikl mu kamenný klid v jeho rysech – nezaujatě si zkoumal nehet, jako by se jich právě zeptal, jak si přejí svůj odpolední čaj.

„Cos říkal?“

„Ptal jsem se, jestli si myslíte, že byste dokázali zabít svého otce,“ zopakoval Theo stejně blahosklonně jako předtím. „Pravděpodobně budeme muset pomoct Řádu a budeme stát proti tvým rodičům. Kdyby to bylo nevyhnutelné, dokázali byste to? Blaisi?“

Blaise se ošil, obočí svraštěné a rty sevřené v zamyšlení. „Já nemám otce.“

„Tak matku.“

„Stěží je to moje matka,“ povzdychl si a přemýšlivě si promnul bradu. „Nevím. Asi… to by záleželo na okolnostech.“

„Kdyby se tě chystala zabít, možná i Láskorádovou,“ doplnil Theo obratem, „tak bys to dokázal?“

„Očividně jsi o tom dost přemýšlel,“ podotkl Draco.

„Na tomhle místě těžko hledat nějakou činnost. Odpověz, Blaisi. Dokázal bys zabít svoji matku, nebo ne?“

„Nevím,“ váhal Blaise. „Kdyby šlo o Lenku, tak možná, ale vážně nevím. Něco na vraždění prokazatelně vlastní krve mi připadá… nepřirozené. Asi by všechno záleželo na instinktu… nebo impulzu.“

Theo si dopřál čas, aby Blaisovu odpověď vstřebal. Nakláněl hlavu na stranu, až nakonec kývl. „A ty, Draco?“

„Neviděl jsem svého otce déle než rok,“ odpověděl Draco. „Ani nevím… jaký teď je.“

„Pořád parchant.“

Draco se vší silou snažil na Thea za tu poznámku hněvat, dokonce po něm i střelil pohledem, ale ten působil jen neupřímně a jako z donucení, protože si uvědomoval, že má Theo pravdu. Ne že by otcovo kruté chování opomíjel, právě naopak to na něm obdivoval, líbilo se mu to, napodoboval ho a vyžíval se v tom. Dmul se pýchou, že se Luciusovi může rovnat. Ale nyní si Draco připadal o dekády starší a stál nohama na zemi. Už si uvědomoval tu spojnici mezi svýma nohama a myslí – své, ne té otcovy – a z té rovnováhy pociťoval jistý mír.

„Nevím,“ zamumlal. „Blaise má pravdu, krev je krev.“

„A žluč je žluč, hovna jsou hovna, sliny jsou sliny a pot je pot.“ Theo plival každé slovo jako jed. „Čistá biologie.“

„Tak jednoduché to není.“

„Co kdyby došlo na Grangerovou?“ přitlačil. „A ty víš, že by nezaváhal, kdyby se mu naskytla příležitost. Co pak?“

Draco zavřel oči a snažil se utišit vztek. Už cítil, jak mu stoupá z hrudi do krku a tam se zasekl jako kámen a dusil ho. Uvažoval, jestli by si připadal přesně takhle, kdyby pozvedl hůlku a zamířil na hruď svého otce, jestli by se taky dusil, jestli by byl schopný se nadechnout. Grangerová by se určitě snažila mu to rozmluvit, i kdyby jí jeho otec vyhrožoval. Taková prostě byla, vždy se bude snažit hledat světlo pohřbené i na nejtemnějších místech, stejně jako to udělala u něj. A obraz její tváře vrytý do očních víček mu pomohl znovu se nadechnout.

„Ne-nevím, co bych udělal,“ přiznal a odkašlal si, aby ho přestalo škrábat v krku. „Udělal bych to, co bych musel.“

Theo, stejně jako po Blaisově odpovědi, nepřítomně pokývl hlavou a zvažoval Dracova slova, než je zhodnotil za adekvátní. Potom ležérně pokrčil rameny a smetl si z ramene smítku prachu.

„Já myslím, že bych otce dokázal zabít,“ prohlásil rezolutně. „Jo, myslím, že ano. Podle mě si to zaslouží. Světu bych tím prokázal službu.“ Odmlčel se, aby sebevědomě kývl. „A nemyslím, že bych cítil jediný záchvěv viny.“

Draco se nemohl rozhodnout, jestli má Theovi závidět jeho odhodlání, nebo ho litovat, protože je tak zničený. Možná by ho jeho slova vůbec neměla zasáhnout, jelikož Theo jen nahlas tlumočil otázku, kterou si všichni kladli už celé týdny a která je jako jehla neustále bodala do spánků.

„No,“ prolomil ticho Theo, „to bylo dost morbidní a ponuré téma, že?“ Jeho hlas už zněl povzbudivě a rty mu pokřivil napjatý úsměv.

„Ty sis začal,“ zabručel Draco.

„Někdo to musel udělat. A vy dva jste aspoň na chvíli přestali fňukat, že u sebe nemáte svoje holky.“

„Takže raději probíráš smrt našich rodičů.“

„Raději bych neprobíral ani jedno, ale obojí spolu souvisí. Smrt, láska, krev, přátelé, nepřátelé, rodiče. Všechno jsou to synonyma, když přijde na válku,“ zadumal Theo a přimhouřil oči. „Ted jednou řekl, že války jsou jako moře, nepředvídatelné a neúprosné. Než se rozkoukáš, už se topíš.“

*

Hermiona stoupala vzhůru a s ústy dokořán zoufale zalapala po dechu, když konečně prorazila vodní hladinu. Prudce se rozhlédla, jestli jsou kluci v pořádku, nahmatala korálkovou kabelku a hůlku a zamířila k souši. Stěží se držela na hladině, šaty ve vodě ztěžkly a táhly ji ke dnu. Když potom konečně došlápla chodidly na oblázky, zatoužila zůstat v bezpečí chladné vody, která tišila všechny spáleniny z trezoru Lestrangeových. Avšak nato už ji Harry držel za loket a pomáhal jí vydrápat se na břeh, ani nestačila zaprotestovat.

Když chytila dech, vzhlédla k nebi a sledovala draka, který jim pomohl v útěku, jak se vzdaluje za hřeben hor. „Myslíš, že ten drak přežije?“

„Momentálně bych se bál víc o nás,“ utrousil Harry, a když si stahoval svetr, cukala s ním bolest. „Nemáš něco na ty popáleniny?“

„Mám třemdavu,“ vzpomněla si Hermiona, vyhrabala z kabelky lahvičku a podala mu ji. „Pokus se něco ušetřit. Může se nám ještě hodit.“

„Ten zrádcovský skřet!“ zasyčel Ron. „Já věděl, že tomu zlodějskému potěru nemůžeme věřit. Nemůžu pochopit, jak mohl prostě jenom čapnout meč a nechat nás tam, ať se z toho vysekáme sami!“

„Utekli jsme živí a s viteálem,“ usadil ho Harry. „Můžeme být vděční aspoň za to.“

„Ano, máme viteál a naprosto žádný způsob, jak ho zničit. Z pekla štěstí!“

„Ale aspoň víme, jak ho zničit,“ přisadila Hermiona. „Spíš mi dělá starosti, že Vy-víte-komu teď bude jasné, že jdeme po viteálech. Co když…“

Její hlas se vytratil, když si všimla Harryho prázdných očí. Harry ve zlomku vteřiny zasténal bolestí, zmáčknul si jizvu a padl na kolena. Jeho kamarádi rázem klečeli po jeho boku, volali ho, zatímco sebou Harry trhal a svíjel se, a snažili se ho ze záchvatu nějak dostat. Avšak bezvýsledně. Hermiona nedokázala odhadnout, jestli vřava v Harryho hlavě trvala minutu nebo deset, ale nakonec prudce rozevřel oči, divoce se rozhlédl a těžce polkl, než jim oznámil:

„Musíme do Bradavic.“