Hodiny Nietzscheho
Originál: https://www.fanfiction.net/s/2603288/1/The-Nietzsche-Classes
Autor: Beringae Překlad: denice Beta: Jimmi a Sevik99 Banner: solace
Rating: 16+
Kapitola 3. Ne-pochopení
-
„Vizionář lže sám sobě, lhář jen ostatním.“
Friedrich Nietzsche
-
„Takže znovu, prosím, posaďte se.“
Malfoy si sedl. Sedl si a Hermiona si nevšímala svých studentů, vstupujících do pochmurně bílé třídy, místo toho se soustředila na prohrabávání své velké tašky, z níž vytáhla a do úhledných řad vyskládala čtyřicet stejných knih. Ruce se jí chvěly, ale jen tolik, že třas byl téměř neviditelný.
Ale Harry si ho všiml. Starostlivě se zamračil, chytil ji za ruku a stiskl ji, krátce ji políbil na tvář, aby jí nabídl útěchu jediným způsobem, jaký znal. Tou, která poskytovala útěchu, bývala prakticky vždy ona, a když se jejich role vystřídaly, vždycky vypadal trochu ztraceně. Strnule se usmála a sledovala, jak se obrací a kulhá dozadu, nervózně si sedá do stínu a rozhodně ignoruje Malfoyův úšklebek. Jeho přítomnost vzbudila odpor a strach. Toho posledně jmenovaného bylo podstatně víc. Tento muž, tento Harry Potter, zabil jejich Pána zla, který byl považován za nezastavitelnou a nesmrtelnou sílu. Neměla jim za zlé, že jsou vystrašení. Harry svou silou a mocí někdy vyděsil i ji.
Dvě postavy padají a jen jedna z nich dýchá.
Diskrétně spočítala studenty – pořád zjišťovala, že se jí chce smát při pomyšlení, že tito lidé, její spolužáci, děti Smrtijedů, jsou její studenti – a zjistila, že tu jsou všichni. Mumlání, které bylo nápadné, když vcházeli dovnitř, nyní ztichlo, když na ni hleděli, mírně zneklidněni její aktivitou, nebo spíš jejím nedostatkem. Prostě jen stála. Stála a dívala se na ně očima bez výrazu.
A pak byla místnost naprosto tichá. Hermiona si v duchu dovolila triumfální úsměv.
Když viděla, že jim její mlčení začíná dělat starosti (prchavý pohled stranou, skládání rukou na stůl, upravování vlasů, možná nervózní napětí ramenou), konečně promluvila. Její hlas byl tichý, a přesto nepochybovala, že ji slyší všichni.
„Válka skončila. Voldemort je mrtvý.“
Hromadné zalapání po dechu. Nikdo nevyslovoval jeho jméno; ani po válce ne. Pansyina bílá ruka se jí třásla na prsou a Hermiona viděla, jak jí z obličeje mizí krev. Crabbe a Goyle na ni hloupě civěli vyvalenýma očima. Zabini sebou jen trhl. Malfoy napůl vstal a jeho pěst na desce stolu se sevřela tak silně, že přes celou místnost zaslechla, jak mu praskají klouby.
„Jak se opovažuješ. Nejsi hodná vyslovit jeho jméno, ty špinavá, nechutná šme-“ zasyčel s očima přivřenýma do štěrbin. Harry vyskočil ze svého místa a s tváří zkřivenou vražedným výrazem rychle zamířil k zuřícímu muži. Hermiona skoro znejistěla. Téměř klesla. Ta urážka ji kdysi srážela k zemi, kdysi ji nutila ronit slzy. Pak se stala imunní proti té nenávisti, když ji proti ní stále znovu a znovu používali během války. Teď, když si uvědomila, že by ji měla opět slýchat, všechno se jí vrátilo.
Válka rudě zaplála v její mysli.
Ne.
Ne, pomyslela si konečně. Jsi silnější než tohle.
A tak ho v polovině té nenávistné urážky přerušila. V jejím tónu se objevilo znechucení.
„Posaď se, Malfoyi. Ty jsi neslyšel, co jsem řekla? Válka skončila. Už ji víc nemůžeme využívat k předsudkům, ignorantským lžím a nenávisti. Tvoje strana prohrála.“ Očima zalétla k Harrymu, než se zhluboka nadechla a znovu promluvila.
„A Malfoyi… jestli ještě jednou, jednou jedinkrát zkusíš vyslovit tu urážku, vyhodím tě z této třídy a nedovolím ti vrátit se – to platí pro každého jednoho z vás. Předpokládám, že jste všichni četli vyhlášku?“ Její otázka se setkala s obezřetně bezvýraznými tvářemi, ale věděla, že ji znají. „Pak víte, co se stane, když vás vyloučím z této třídy. Nebudu tolerovat hrubost, bigotnost nebo fanatismus. Jestli o tom chcete diskutovat, dělejte to zdvořile a s důkazy, které podporují váš názor. Jinými slovy, chovejte se jako slušní lidé. Domnívám se, že to všichni zvládnete?“
Byla to řečnická otázka. Třída pochopila náznak a zůstala zticha. Na okamžik se odmlčela a očima přelétla sedící masu před sebou. Malfoy znovu klesl na své místo a zíral na ni s obratně skrývaným šokem. Ostatní se s nepohodlím ošívali na svých židlích. Hermioně bylo jasné, že teď ukázala tvář hodně odlišnou od té, kterou znali, když společně chodili do školy. Harry na ni pohlédl s něčím podobným hrdostí v očích.
Neměla žádné sympatie k těmto potenciálním vrahům. Možná by jednou mohla pocítit lítost nad ztrátou jejich rodičů, mrtvých nebo v Azkabanu, ale teď ne. Poznala smrtící následky jejich předsudků, a tak je nedokázala přijmout. Poučit tyhle lidi byla její práce, a ona nebyla tak naivní, aby si myslela, že je nebude muset v podstatě donutit, aby jí naslouchali.
„Nežádám vás, abyste si tyto hodiny užívali. Nemusíte mě mít zrovna rádi,“ pokračovala, čímž vyvolala překvapení u Harryho a mnoha dalších přítomných. „Všechno je to o toleranci, že? Vy snášíte mě, já snáším vás. Vy všichni víte, kdo jsem, a já vím, kdo jste vy… ne všichni, ale to brzy napravíme. Víte, jaká byla moje pozice ve válce, bojovala jsem na straně světla, vy jste podporovali temnotu. Jsme odlišní, ale přesto stejní.“ Nevšímala si několika nevěřícných, nesouhlasných odfrknutí, která zazněla třídou. Její hlas teď sílil a v očích jí bez ustání plála vášeň. Tomu, co říkala, věřila celým svým srdcem. Přesvědčení.
„Tolerujeme se vzájemně; v této třídě i tam venku v ulicích. Toto děláme, ať se vám to líbí, nebo ne. Společnost závisí na toleranci. Při právech, jaká nám naše vláda dává – jmenovitě svobodně si říkat, co chcete – je nevyhnutelné, že vzniknou různé názory, bloky a lidé. Abychom mohli žít s jakýmsi zdáním pořádku, musíme být schopní tolerovat ty názory, které se liší od našich. Jestliže to nedokážeme, všechno se rozpadne. Vím, že jste to viděli, ať už to přiznáte nebo ne... došlo k tomu za války a existuje reálná hrozba, že se to stane znovu.
Zdá se, že vy všichni máte potíže s touto tolerancí, s touto prostou představou.“ Teď se v jejím tónu i výrazu poprvé zřetelně objevila hořkost, ale okamžitě zmizela a ona pokračovala. „A v tomto bodu začíná moje práce. Nejsem tak naivní, abych se domnívala, že některé z vás dokážu změnit. Většinu z vás učili vašemu náhledu na kouzelnickou společnost od narození.“ Krátce a tvrdě pohlédla na Malfoye. Myslí jí probleskla vzpomínka na Luciuse, shlížejícího na ni s pohrdavým úšklebkem. Jeho syn jí vracel pohled sálající hněvem, nepřetržitě žhavě vyzařujícím z jeho očí. „Žádám jen o to, abyste naslouchali s otevřenou myslí. Nechte své myšlenky putovat a pokládejte si otázky. Nechte svůj rozum přít se s vaší ideologií. Jestliže i po šesti týdnech, které spolu strávíme, budete stále přesvědčení o správnosti svých názorů, můžete odejít a nebýt o nic moudřejší; já jsem udělala všechno, co jsem mohla. Pokud budu mít dojem, že vaše loajalita stále patří Voldemortovi, nebudu upozorňovat ministerstvo, ale to neznamená, že na to nepřijdou sami.“
Klidně hleděla na své studenty. Většina z nich se na ni dívala s čímsi podobným nenávisti – přece jen urazila, i když decentně, všechno, v co věřili. Někteří ohromeně zírali na tuto troufalou novou bytost, na Hermionu Grangerovou, tak odlišnou od té, kterou znali.
S lehkým povzdechem pokračovala: „Vím, že to bude těžké. Uvědomuji si, že mnoho z vás se cítí ztraceně. Neobviňuji vás kvůli tomu. Válka byla vyhrána – nebo prohrána, to záleží na tom, jak se na to díváte – teprve před třemi měsíci. Je hodně toho, nač je třeba si přivyknout.“
Zahlédla, jak se Pansy s Millicent ušklíbají její zdánlivé měkkosti, typické pro starou Hermionu.
„Nepleťte si to se sympatií,“ vyštěkla ostře. „Rozhodli jste se, když válka vypukla. Jen vyjadřuji porozumění.“
„Ne, my jsme se nerozhodli,“ ozval se hlas, jemně a zároveň ostře.
„Ach?“ zeptala se Hermiona a obrátila se čelem k Malfoyovi s osobitým vyjádřením pochybnosti. „Objasni mi tedy své úvahy, Malfoyi.“
Lehce se opřel o svůj nepohodlný, ministerstvem poskytnutý stůl, jako by to byl jeho trůn, a ušklíbl se na ni se soustředěným odporem a nepřátelstvím skrytým v šedi jeho očí. „To nemůžeš pochopit, Grangerová. Tvoji mudlovští rodiče nebyli Smrtijedi. Smrtijedi nikomu nedávali možnost volby, ani svým vlastním dětem ne.“ Ta slova zněla poklidně protahovaně, a Hermiona si jen díky své vnímavosti všimla slabých linek stresu kolem jeho očí, jejichž zášť nebyla namířena jen proti ní.
Zaznamenala několik přikývnutí a souhlasných zabručení ve třídě, a slabě se usmála. Nezaváhala; ne teď. „Vždycky jsi měl možnost volby, Malfoyi. Jen jsi to prostě nikdy nedokázal vidět,“ jemně si stála za svým. S lehkým pobavením si všimla, jak se jeho obočí zvedá až k vlasům. Ve snaze držet se plánu pokračovala k další části své lekce.
„Myslím, že teď bychom se měli představit. Prosím, pěkně popořadě řekněte své jméno a alespoň dvakrát zopakujte slovo ‚Voldemort‘.“
Zamračila se, když zazněly rozhořčené, zděšené výkřiky, doprovázející její pokyny. „Ztište se... děkuji. Jistý velký muž kdysi řekl, že strach ze jména jen zvyšuje strach z věci samotné. Voldemort je mrtvý, takže není čeho se bát. Jmenuji se Hermiona Grangerová a už jsem jméno Voldemort zopakovala podstatně vícekrát než dvakrát. Na řadě je Vincent.“ Crabbe vyhlížel dost vyděšeně, když slyšel své křestní jméno z úst svého nepřítele, ale chtě nechtě vyhověl. Zadrhl se při ‚V‘.
Jeden po druhém vyslovovali jména. Pansy se třásla tak silně, že upustila brk, kterým škrábala poznámky určené Millicent a Daphne Greengrassové. Hermiona slyšela známá příjmení: Avery, Rookwood, Macnair, Dolohov a Black, abychom jmenovali některá z nich. Všichni na ni vražedně zírali, když opakovali jméno Pána zla. Cítila, jak se jí znovu začínají třást ruce. Nikdy nebyla tak statečná jako Harry. Pokaždé, když některé z těch notoricky známých příjmení opustilo rty jednoho z Hermioniných studentů, viděla zjevné napětí v koutcích očí svého kamaráda a všimla si, jak v kapse pevně svírá hůlku.
A pak přišlo jméno, kterého se obávala celé odpoledne:
„Vulpecula Lestrangeová, lord Voldemort, lord Voldemort.“
-
Poznámka autorky: V souladu s rodinnou tradicí je Vulpecula souhvězdí.