Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, martik, Midnight

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Harryho Pottera nevlastním.

Poznámka: Takže Ginny se konečně trochu dostane ke slovu, ale zmůže se jen na kritiku své záchrany. Aspoň už se před Harrym neostýchá. Nejspíš protože nenaplnil její představy o romantickém hrdinovi v bojové scéně, která nakonec postrádala gradaci. Taky mě pořád udivuje, kolik lidí si v šesté kapitole přečetlo, že Hermiona dostala k Vánocům svůj výtisk Dějin bradavické školy, a pamatovali si to natolik, aby je zmátlo, když si ji chtěla vypůjčit v kapitole patnáct.

PP: Části tučně jsou převzaty z knihy Harry Potter a Tajemná komnata, v překladu od Vladimíra Medka.

Kapitola 25.

„Jste všichni v pohodě?“ zeptal se Harry a otočil se na své tři společníky.

„Myslím, že jo,“ odpověděla Lenka a obezřetně si prohlédla Ginny a Lockharta. „Ale Norbert ne.“ Sehnula se dolů pro svého muchlorohého chropotala, kterého dostala od Harryho k Vánocům, a ukázala mu to ztuhlé prasátkovité stvoření.

„Je v pořádku?“ zeptal se Harry zúčastněně. Ani nechtěl pomyslet na to, jak obtížně by se za Norberta sháněla náhrada.

Lenka do něj zkusmo šťouchla. „Myslím, že je jenom přeměněný na kámen. Máš s sebou nějaký odvar z mandragory?“

„Jak se z něj mohl stát kámen?“ zeptal se Harry a podal Lence lahvičku ze svého hábitu.

„Tipla bych, že se podíval do zrcátka, které Ginny položila na zem,“ odhadla Lenka.

„Proč jsi u Merlina dávala na podlahu zrcátko?“ nechápal Harry.

Ginny se začervenala. „No, bála jsem se, že to nevydržím a podívám se na ten hrdinný souboj, a nechtěla jsem se nechat zabít, tak jsem si tam dala zrcátko, abych kdyžtak byla v pohodě, kdybych náhodou zahlédla baziliškovy oči.“

„Je to smutné, když se proměna na kámen označuje jako ‚být v pohodě’…“ zafilozofoval Harry.

„Když o tom mluvíme, Norbert byl v pohodě a teď je mu ještě líp,“ oznámila nadšeně Lenka, když si všimla, že se zvířátko probouzí.

„Víš, Lenko, vážně mě překvapilo, že Jinotaj pořád píše o muchlorohých chropotalech, i když už všichni vědí, že existují,“ prohodil Harry konverzačně, při čekání na úplný nástup odvaru.

„No, vedla jsem o tom s tátou dlouhou diskuzi, a nakonec jsme usoudili, že i když už nemusíme bojovat za uznání existence muchlorohých chropotalů, je to pořád čerstvě objevený druh, o kterém se toho málo ví, takže to pořád má potenciál. A krom toho, Norbert je roztomilý, a tak jsme z něj udělali našeho oficiálního maskota. Pravdivý příběh z Jinotaje o tom, jak moc tisku úspěšně porazila masovou ignoranci, dalo by se říct,“ vysvětlila Lenka hrdě.

„To mě těší, Lenko,“ řekl Harry a byl za ni upřímně šťastný.

„Samozřejmě,“ pokračovala Ginny a úplně pominula celou debatu o Norbertovi, „to bylo předtím, než jsem zjistila, že celý ten ‚hrdinný souboj‘ bude založen na vašem nečestném použití kohouta.“

„Hele,“ ohradil se Lockhart dotčeně, „pokud vím, tak nejsou žádná pravidla na to, jak se má zabíjet bazilišek. A i kdyby byla, měla bys být vděčná, že jsme tě zachránili, a ne si zklamaně stěžovat, že jsme dostatečně nenaplnili tvoje prepubertální fantazie o hrdinech.“

Ginny protočila oči. „Samozřejmě, že nás Harry zachránil, Harry vždycky všechny zachrání.“

Lockhart se na Harryho uznale podíval. „Celá ta věc, jak vždycky museli zavolat přímo tebe, když někdo zkameněl, fungovala vážně dobře, co?

„Když nás ten chlápek unesl, tak jsem si říkala ‚no, to je na nic, ale aspoň teď budu mít super příběh, který budu moct vyprávět lidem, až mě Harry zachrání‘, ale neeeeeeee. Moje historka bude muset být ‚Harry neohroženě dovolil baziliškovi přiblížit se na sedmdesát metrů a pak na něj nechal zasípat kohouta a bylo‘,“ mudrovala Ginny, očividně rozhozená z toho, že ze svého únosu nic zajímavého nevytříská.

Harry a Lockhart si vyměnili pohledy.

„Víš, že tohle není ta verze, kterou řekneme lidem, že jo?“ zeptal se Harry váhavě.

Ginny zamrkala. „Ale… takhle se to stalo,“ řekla, jako kdyby to spolu nějak souviselo.

„Jen pro teď,“ souhlasil Lockhart. „Ale ve skutečnosti takové příběhy neprodají knížku. Potřebujeme přijít s něčím lepším.“

„Napíšete o tom knížku?“ zeptala se Ginny nevěřícně. „Ale… nic se nestalo!“

„Právě naopak, zabili jsme baziliška,“ opravil ji Harry. „Jenom jsme to neudělali příliš vzrušujícím způsobem. Víš, co by bylo lepší? Kdyby profesor Lockhart zvládl vypíchnout baziliškovi oči těsně předtím, než jej to monstrum hryzlo do ramene, zatímco já jsem využil toho rozptýlení a zasadil mu smrtící ránu Nebelvírovým mečem.“

„Ale tak se to nestalo!“ Ginny odmítala tuhle námitku jen tak pustit.

„Ale o tom neexistuje žádný důkaz,“ poznamenal Lockhart. „Musíme bodnout do baziliškových očí, aby to odpovídalo Harryho verzi. Ale to jen nepatrně snižuje hodnotu ostatků a učiní to manipulaci s baziliškem mnohem bezpečnější, takže si myslím, že bychom se měli držet Harryho popisu událostí, který nás oba vykresluje v tom nejlepším světle. Připouštím, že bych raději byl tím, kdo baziliška zabil, ale nechat mé neplnoleté studenty v rámci odvedení pozornosti pokousat baziliškem by bylo nadmíru nezodpovědné a utrpěla by tím má pověst.“

„Když teda některého z vás pokousal bazilišek, jak to, že jste pořád naživu? Je to přece velmi jedovatý tvor. A nikde nevidím ani stopu po kousnutí!“ poukázala Ginny.

Harry protočil oči. „Samozřejmě jsme zranění vyléčili fénixovými slzami, které jsem měl u sebe schované už od doby, co vím o existenci baziliška,“ odmlčel se a zapřemýšlel. „Má ale pravdu v tom, že chybí stopa po kousnutí. Diffindo!“

„Hej!“ zaprotestoval Lockhart, když mu odpadl levý rukáv. „Můj oblíbený hábit!“

„A také byl vystaven tisícileté špíně, kterou tady dole léta nikdo neuklidil, vzpomínáte?“ otázal se Harry a mávnutím hůlky nechal rukáv zmizet.

„Nejspíš ano…“ povzdechl si Lockhart. „Přísahám, ty oběti, které musím přinést…“

„Oběti?“ vyprskla Ginny. „Je to rukáv! A nemáte ani Nebelvírův meč, tak jak hodláte vysvětlit tohle?“

„Víš co? Zrovna teď zníš úplně jako Hermiona,“ odsekl jí Harry namíchnutě. „A neměj obavy; ten meč jsem štípnul z Brumbálovy pracovny už před několika měsíci.“ Z kapsy vytáhl zmenšeninu meče, zvětšil ho a proklál jím baziliščí hrdlo, aby jej napustil baziliščím jedem a aby to vypadalo, že smrt způsobil právě meč, kdyby na to náhodou došlo.

„A jak se vlastně chystáš vysvětlit, že vůbec meč máš?“ zajímala se Ginny. „Pokud tedy nehodláš přiznat loupež.“

Harry se tvářil šokovaně. „Samozřejmě, že ne; neprospělo by to mé reputaci. Řeknu, že jsem ho získal od Moudrého klobouku, když jsem ho nejvíce potřeboval. Takové věci se dějí už odedávna a Moudrý klobouk poskytne lidem v nouzi vždy to, co potřebují, takže by mi to měl Brumbál zbaštit.“ Harry zvedl ruku, aby zabránil její další otázce. „A než se zeptáš, dal jsem na začátku roku Protivovi tři bomby hnojůvky a domluvili jsme se, že dostane šest dalších, když štípne Moudrý klobouk v okamžiku, kdy bude vyhlášen zákaz vycházení, a co nejdřív mi ho donese.“

Ginny zbledla. „Seš si opravdu jistý, že je dobrý nápad takhle ho podporovat v lumpárnách?“

Harry pokrčil rameny. „Hm, záleží mi na tom? Má mě rád. Říká mi ‚hybná síla chaosu‘ a já nevím jak ještě. Mimoto je to jediný způsob, jak jsem se mohl dostat k Moudrému klobouku, aniž by si někdo povšiml jeho předčasného zmizení nebo jeho přítomnosti, zatímco bych ho už měl mít tady dole.“

„A jak vysvětlíš, že ses dostal ke klobouku?“ Ginny už docházely otázky a Harry za to byl vděčný. Veškeré detaily promýšlel několik týdnů a začínal litovat (ale pochopitelně jen trochu), že odmítl Lockhartův návrh jednoduše na ni použít Zapomeň a pak prohlásit, že byla po celou dobu v bezvědomí.

„Brumbálův fénix Fawkes, kterého Brumbál prostě nemůže pořád hlídat, mi ho přinesl, aby tady prokázal svoji ohromnou oddanost vůči Brumbálovi,“ pronesl Harry s ledovým klidem.

„…Cože?“

„Je to něco, co by mi mohl Brumbál sežrat,“ vysvětlil Harry. „Tak co na tom?“

Ginny vypadala rozpolceně. Jednalo se o mnohem lepší příběh, ale Weasleyovi ji vychovali, aby byla upřímná, takže váhala.

Lockhart položil Harrymu ruku na rameno. „Nech to na mně. Pět procent.“

Ginny přemohlo překvapení. „Promiňte?“

„Dáme ti pět procent ze zisku, který vyděláme na prodeji částí z baziliška,“ vysvětlil Lockhart. Pohledem přešel k Lence. „Totéž i pro tebe, samozřejmě.“

„Merlináčku,“ vyjekla Lenka. „Jen si to představte! Financování budoucích výzkumných výprav za vzácnými tvory!“

„No, ehm, přesně tak,“ Lockharta to trochu vyvedlo z míry. „Tak co říkáte, slečno Weasleyová?“

„Jste si jistí, že vás Brumbal nechá baziliška rozprodat? Přece jen technicky jde o bradavický majetek,“ upozornila je Ginny.

„Vzhledem k tomu, že Voldemort a já jsme momentálně jediné hadí jazyky na Britských ostrovech, tak se Brumbálovi nepodaří dostat do Komnaty. Kdyby chtěl využít mých služeb, aby se dostal k baziliškovi, tak odmítnu. Vymluvím se na nervový šok a trauma. Navíc už profesor Lockhart vykonal jistá opatření a o vše se postaral, takže jediné, co musíme udělat, je poslat mrtvého baziliška k jeho preparátorovi,“ s těmi slovy Harry mávl hůlkou a baziliškovo tělo zmizelo, „to jest velmi daleko od bradavických pozemků, a pak jen hodně štěstí při dokazování, odkud jsme ho získali.“

„Fajn…“ souhlasila Ginny neochotně. „Ale jen když se o tom nedozví mí rodiče.“

„Proč ne?“ otázal se Lockhart. „Technicky vzato není nic nelegálního na přiznání tvého podílu na zisku, i když jsme tě v podstatě uplatili. Můžeme přece tvrdit, že na to máš právo, protože jsi byla tady, když jsme baziliška vyřídili.“

„Když se o tom rodiče dozví, budou mě nutit, abych peníze uložila do banky a nedotkla se jich až do svých sedmnáctin,“ vysvětlila Ginny. „Netvrdím, že hodlám všechno utratit hned teď, ale takové malé kapesné by bylo docela příjemné.“

„Souhlasíme s tvými podmínkami,“ rozsekl to Harry dřív, než Ginny změní názor nebo si řekne o víc. „Lenko?“

„Hm?“ přerušila Lenka hru s Norbertem a vzhlédla. „Ach, mělo by to být v pohodě. A je vážně jedno, jestli se o tom táta dozví. Víte, on vždycky věřil, že Tajemná komnata existuje.“

„To si dokážu představit,“ zakřenil se Harry. „No, Ginny, nejsi ráda, že jsme vyrukovali s mnohem hrdinštějším vylíčením celé události?“ Netřeba zmiňovat, že celá verze byla téměř totožná s tím, jak se to ve skutečnosti událo, takže v podstatě o žádnou lež nešlo. Až na Lockhartovu roli komplice. Ale to byl od Harryho svým způsobem vstřícný krok.

„Jak se dostaneme nazpátek?“ chtěla vědět Lenka.

Harry se zachmuřil. „Víte, že na to jsem vůbec nepomyslel? Hádám, že bychom se mohli vrátit ke vchodu a já bych vás mohl postupně vyvézt nahoru na koštěti.“

„Když to tak můžeš udělat teď, proč jsi mě předtím strčil dolů?“ namíchl se Lockhart opětovně.

„Nostalgické vzpomínky,“ zasnil se Harry a odmítl to dál rozvádět.

Už se chystali k odchodu, když zaslechli kňourání přicházející zpoza sochy. Harry měl chuť si nakopat. Úplně zapomněl na Pettigrewa! Zase! U Salazarova zadku, Sirius by ho zabil.

Harry chvatně přiběhl k Pettigrewovi a vytáhl hůlku, aby ho omráčil. Nicméně Pettigrew byl rychlejší a přeměnil se do své zvěromágské podoby. Harry přimhouřil oči. V žádném případě ho nesměl nechat uniknout. Koneckonců, jaký by mělo smysl vrátit se v čase, když by nechal prchnout Pettigrewa, aby oživil Voldemorta úplně stejně jako posledně?

Harry spustil hůlku a přeměnil se do vlastní zvěromágské podoby. Totálně přitom ignoroval zalapání po dechu, která se ozvala od Lockharta a Ginny. Vrhl se po Pettigrewovi a chytil ho do tlamy. Chvála Merlinovi, že se krysa nedostala příliš daleko, protože tady dole byla vážně spousta krys. I když, jak se Pettigrew hodlal dostat z Komnaty, bylo nad Harryho chápání. Lockhartovy úvahy okolo schodů možná měly něco do sebe. Každopádně Pettigrew nebyl hadí jazyk, takže by stejně nebyl schopný cokoliv z toho použít. Harry se připlazil ke svým společníkům (jo, a abychom nezapomněli, přeměňoval se v hada) a sledoval jejich reakce. Ginny a Lockhart vypadali otřeseně, zatímco Lenka, přirozeně, nehnula brvou. Žádné překvapení. Překvapivé bylo, že odněkud vylovila sklenici, vyškubla Pettigrewa z Harryho chřtánu, vložila ho do zavařovačky a zašroubovala víčko.

„Seš si jistá, že ho to zadrží?“ ujišťoval se Harry, jakmile se přeměnil nazpět.

„Kromě faktu, že by se pořezal o střepy a nejspíš i zabil, kdyby se pokusil přeměnit, tak ano, můj otec vyrobil tuto zvěromágům odolnou sklenici pro případ, kdybych někdy narazila na nějakého, kterého nebudu chtít nechat utéct,“ vysvětlila Lenka.

„A… to ji nosíš všude s sebou?“ zapochyboval Lockhart.

„Samozřejmě,“ odpověděla nevzrušeně. „Jeden nikdy neví, kdy narazí na zvěromága, kterého nebude chtít nechat uniknout.“

„Fajn… to je příhodné,“ pronesl stále mírně zmatený Harry.

„Skoro tak příhodné jako tvoje nečekaná zvěromágská hadí podoba,“ opáčila Ginny.

Harry nad její nedůvěrou mávl rukou. „Ale prosím tě, zvěromágem jsem už roky.“

„Vždyť jsi teprve druhák,“ namítla.

„Co na to říct? Jsem prostě talent od přírody,“ připustil Harry skromně.

Ginny si odfrkla. „Proč jsi to nikomu neřekl?“

„Protože je ilegální být zvěromágem, když ještě nejsi plnoletá,“ vysvětlil jí Harry, jako by to bylo zřejmé. Což bylo. Obzvlášť pro někoho, kdo měl otce zaměstnaného na ministerstvu. „Jestli je to už všechno…“ zadíval se na Ginny v očekávání, že najde nějaký další problém.

Namísto toho si jen povzdechla. „Tak pojďme.“

Uršula byla kapánek deprimovaná, když se vrátili. Nejen, že zůstali naživu (ačkoliv trochu za to vděčná byla, když Harry poukázal na to, že kdyby se stal duchem a trávil s ní čas, tak by neměla klid kvůli Harryho mírné závislosti na pozornosti), ale Protiva ji trápil celou dobu, co čekal s Moudrým kloboukem na Harryho. Když mu Harry předal šest slíbených bomb hnojůvek, Ginny se tvářila, že několik následujících dní bude úděsnějších než celý její zážitek jako rukojmí Raddlova deníku.

Konečně se Harry, Lockhart, Ginny, Lenka a zajatý Pettigrew vydali k Brumbálově ředitelně, kde našli Brumbála, Artura a Molly Weasleyovy, Xenofila Láskoráda, Minervu McGonagallovou, Severuse Snapea, Ritu Holoubkovu a muže, o kterém se Harry domníval, že by mohl být jeho kmotr pod mnoholičným.

„Jsme naživu,“ ohlásil Harry vesele.

„Ach, Ginny!“ vykřikla uslzená Molly a přitáhla si dceru do náručí. „Jsi v pořádku? Co se stalo?“

„Jsem v pohodě, mami,“ uklidňovala ji Ginny. „A pokud se týče toho, co se stalo… no možná bych měla nechat Harryho a profesora Lockharta, ať to vysvětlí.“

„Bavila ses, Lenko?“ zajímal se Xenofilius, poté co ji prohlédl kvůli skrytým zraněním a žádná nenalezl.

„Ale ano,“ přisvědčila Lenka. „Můj únos a Norbertovo zkamenění nebylo nic moc, ale jinak byla záchrana docela zajímavá.“

„Existuje nějaký důvod, proč jste cítil potřebu vrhnout se do sebevražedné záchranné mise a neinformovat o tom nejprve nějakého zodpovědného dospělého?“ otázal se Harryho Snape mezi úšklebky, kterými obdařoval Asi Siriuse, ke kterému, jak se zdálo, pocítil okamžitý odpor. Harry byl přesvědčený, že Asi Sirius v tom byl naprosto nevinně.

„Já jsem sehnal zodpovědného dospělého,“ pravil Harry svatouškovsky. „Profesor Lockhart je bradavický učitel a profesor Brumbál by ho jistě nenajal, kdyby k němu nechoval absolutní důvěru.“

Profesorka McGonagallová si decentně odkašlala, ale neřekla nic, co by Harryho výroku odporovalo.

„Takže, pane Malfoyi, je pravda, že-“ začala Rita Holoubková.

„Obávám se, že si mě s někým pletete,“ přerušil ji Harry omluvně. „Já jsem Harry Potter.“ Dramaticky se odmlčel. „A ano, vydal jsem se do Tajemné komnaty.“

Trvalo asi dvacet minut, než se místnost dostatečně utišila, aby mohl Harry vypovědět příběh o cestě do bradavických útrob (držel se verze, na které se dohodli, a jen ždibíček ji přikrášlil). S potěšením si povšiml, že Rita používá svůj Bleskobrk, takže celé drama bude dokonale vyšperkováno. A protože Rita byla, z nějakého nepochopitelného důvodu, uznávanou novinářkou, všichni ji vezmou za slovo a budou věřit, že se to seběhlo přesně tak, jak Harry vylíčil.

„A co Petr?“ byla první věc, kterou chtěl Asi Sirius vědět.

Harry sebou trhl. „Já… no, já na něj tak nějak zapomněl.“

„Co myslíš tím ‚tak nějak‘ zapomněl?“ zahlížel na něj Rozhodně Sirius vražedně.

„Naštěstí se vzbudil dřív, než jsme stihli odejít, takže jsme ho chytili,“ urychleně ho uklidňoval Harry.

„Takže jsi ho chytil jen díky náhodě?“ Sirius z toho pomyšlení nebyl zrovna moc na větvi.

„Prostě buď rád, že jsme ho vůbec chytili,“ doporučil mu Harry.

„Co myslíte tím, že jste chytili Petra?“ zeptal se Brumbál. „Kdo je tenhle ‚Petr‘?“

Lenka odpověděla dřív, než se stačil Harry nadechnout. „Pozoruhodný Petr Pettigrew, ilegální krysí zvěromág a utajený Smrtijed v celé své kráse,“ pronesla hlasem licitátora a vytáhla zavařovačku.

„Ach, skvělý nápad, Lenko,“ Xenofilius se dmul pýchou, když poznal sklenici.

Lenka odšroubovala víčko a opatrně položila Pettigrewa na podlahu. Než se mohl dát na útěk, Sirius pozvedl hůlku a vyslal kouzlo, které ho přinutilo přeměnit se zpět do lidské podoby.

„Petr Pettigrew?“ zalapala profesorka McGonagallová po dechu, čímž přesvědčila poněkud skeptickou Ginny o mužově identitě více než jednoznačně. „Ale… vy… a Black, on…“

„Říkal jste, že mě chcete vidět, Brumbále?“ otázal se Popletal, který právě prudce vrazil do ředitelny, následován – merlinví z jakých příčin – Luciusem Malfoyem. „Petr Pettigrew? Nevyletěl jste do povětří?“

„Představte si, že jsem se po vás nesháněl, Korneliusi,“ vypořádal se s tím Brumbál hravě a s laskavostí. „Ale je dobře, že tu jste. Právě jsme se chystali zeptat se pana Pettigrewa na jeho… přežití, můžeme to tak nazvat? Severusi? Mohl byste?“

Severus prudce přikývl a pohnul se směrem k vyděšenému Pettigrewovi, aby mu podal veritasérum.

„Já… Já jsem vám to chtěl říct,“ zoufale kvílel Pettigrew. „O mém přežití. Ale bál jsem se. Sirius mě chtěl zabít a já byl, no, hrozně deprimovaný poté, co se stalo Lily a Jamesovi, takže jsem prostě jen chtěl, ee, zmizet.“

„Takže jste si vybral zůstat krysou?“ nechápal Lucius. „Drahý Merline, vy jste vážně idiot, viďte?“

Pettigrew otevřel ústa, aby odpověděl a Snape využil příležitosti a vlil mu několik kapek veritaséra do hrdla.

„Ujmu se toho, jestli dovolíte, Korneliusi?“ dovolil se Brumbál zdvořile. Nevida námitek, pokračoval. „Jak se jmenujete?“

„Petr Pettigrew.“

„Proč jste nikomu neřekl, že jste přežil?“ zahájil Brumbál.

„Bál jsem se,“ zopakoval Pettigrew.

Harry se rozhodl, že jestli výslech povede mimořádně trpělivý Brumbál, bude to nejspíš trvat celou věčnost. A on se chtěl dopracovat k očištění Siriuse dřív, než vyprchá jeho mnoholičný lektvar. „Zabil jste ty mudly, kteří zemřeli, když vás Sirius konfrontoval kvůli úmrtí mých rodičů?“

„Ano.“

Všichni vypadali naprosto šokovaně. Budiž, všichni kromě Lenky a jejího otce, které nešokovalo nikdy nic, a Luciuse, který to nejspíš věděl celou dobu.

„Jste Smrtijed?“ pokračoval rychle Harry.

„Ano.“

„Je Sirius Smrtijed?“ ukončil Harry své dotazy.

„Ne.“

„Fajn, tak to bychom měli,“ překřížil Harry paže na hrudi. „Takže, kdy budete hotovi s omilostněním?

„Já… S omilostněním?“ nechytal se Popletal.

„Samozřejmě,“ přikývl Harry. „A pospíšil bych si s tím. Jinak až Rita napíše ten článek a všichni uslyší, že jste odmítli nechat očividně nevinného -“ v tomto okamžiku si Snape odfrkl, „- muže jít, veřejné mínění vás ukamenuje.“

„Já…“ Popletal vypadal ztraceně.

 „Pospíšil byste si?“ nadhodil Sirius. „Strašně mě bolí hlava.“

„Slečinko,“ zareagoval Harry okamžitě.

Sirius se zatvářil zmateně. „Hm… cože to…“

„Snažím se ti připomenout, že jsme chlapi,“ pokračoval Harry vesele. „Jak se zdá, trošku jsi na to zapomněl.“

„U Merlina, Harry, stavil jsem se ve Vegas, ne v gay klubu,“ protočil Sirius oči a poté se uculil, „a vůbec, i muži mají své dny.“

„Dobře, udělám to,“ rozhodl se Popletal dřív, než Harry stihl svého nezvedeného kmotra proklít.

Harry vzhlédl. Brumbál zřejmě posledních pět minut strávil apelováním na Popletalovu mediální tvář a z Luciusova rozzuřeného výrazu se dalo usuzovat, že uspěl.

„Musím jen připravit papíry a -“ začal Popletal.

„Přímo před vámi,“ přerušil ho Harry a přistrčil mu oficiální omilostnění pro Siriuse, které získal poté, co podplatil několik lidí. „Podepište tady, prosím. Jo a vy taky, pane profesore.“

Zmatený Popletal nicméně učinil, jak mu bylo řečeno. Brumbál vypadal neuvěřitelně pobaveně a vůbec se nezajímal o to, jak se vlastně Harry dostal k omilostnění.

„Svoboda! Konečně!“ vykřikl Sirius, právě když mnoholičný lektvar vyprchal.

„Tobě vždycky všechno jde jako po másle, co?“ zeptala se Ginny nevěřícně, když se Popletal leknutím chytil za srdce a pokoušel se (marně) nevypadat vyděšeně.

„Docela jo,“ potvrdil Harry.

Znechucený Lucius se vyřítil ze dveří odhodlaný najít patolízala neovlivňovaného Brumbálem, kterého by mohl podpořit coby ministra kouzel. Harry měl dojem, že zahlédl Dobbyho skrytého za dveřmi a rozhodl se chytit příležitost za pačesy.

„Hej, pane Malfoyi,“ zavolal.

Lucius se k němu otočil. „Co?“ vyštěkl.

„Chytejte,“ vytáhl Harry z kapsy rukavice z dračí kůže a hodil mu je.

Lucius je zachytil jen kousek od své tváře, odmrštil je stranou a beze slova se na Harryho ušklíbl.

Harry pobaveně sledoval, jak Dobby střemhlav skočil napříč přes polovinu chodby, aby rukavice chytil.

„Tak pojď, Dobby,“ přikázal Lucius a pokračoval v chůzi chodbou, aniž by si ověřil, zda ho Dobby následuje. Teprve když se pokusil Dobbyho udeřit do hlavy svou holí, aby si ulevil po tom velkolepém propadáku v ředitelně, zjistil, že se Dobby nepohnul ani o píď. Držel v ruce Harryho nepochybně otrávené rukavice, jako by to byl kdovíjak cenný poklad.

„Pán dal Dobbymu rukavice,“ pronesl Dobby užasle. „Pán je Dobbymu dal.“

„Cože?“ osopil se na něj Lucius. „Co to meleš?“

„Dobby dostal rukavice,“ prohlásil Dobby nevěřícně. „Pán je zahodil – Dobby je chytil, a Dobby – Dobby je odteď svobodný.“

Lucius Malfoy stál jako přimrazený a upřeně na skřítka zíral. Pak se však vrhl na Harryho.

„Připravils mě o služebníka, ty kluku!“

Dobby však vykřikl: „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“

Ozvala se rána jako hrom – a pana Malfoye to odhodilo. Padal ze schodů pozpátku, bral to po třech najednou, a skončil jako zmuchlaná hromádka na dolním odpočívadle.

Vstal, ve tváři úplně zsinalý, a popadl svoji hůlku. Dobby však natáhl dlouhý hrozící prst.

„Teď se pěkně seberte a jděte,“ pohrozil rozhněvaně panu Malfoyovi. „Harryho Pottera se ani nedotknete. Jděte už, jděte. A Dobby myslí, že byste měl vědět, že důvodem, proč se vám lidé smějí, když si myslí, že se nedíváte, je, že si myslí, že zlý pán Draco není váš syn.“

Pohled Luciuse Malfoye zaplál vztekem, ale Dobby mu nedal na vybranou. Ještě naposledy vrhl na oba rozzuřený pohled, zahalil se do svého pláště a zmizel jim z očí pravděpodobně proto, aby položil Narcise několik velmi ošemetných otázek.

Harry nemohl uvěřit, že po to všem se konečně Lucius dozvěděl o těch drbech zrovna od Dobbyho. Sám by to udělal už dávno, ale slíbil Dracovi, že tak neučiní. Fajn, dejme tomu, že slíbil. A navíc Harry věděl, že od Dobbyho to zasáhne mnohem víc.

Zamířil zpět do Brumbálovy pracovny, kde se hlasitě hádali Snape se Siriusem.

„Pokusil ses mě zabít!“ ječel Sirius.

„Byli jsme ve válce!“ bránil se Snape.

„Mně se to zdálo dost osobní,“ oponoval Sirius.

„Že jsi krvežíznivý vrah, jsi dokázal už v šestnácti!“ vybuchl Snape.

Molly a Artur se zhrozili a Sirius rychle vysvětloval: „Nebylo to tak zlé. Vážně. Kromě toho, musíš se naučit nechat tyhle věci plavat. Cítit zášť nějakých dvacet, nebo merlinví kolik let, nemůže být zdravé.“

Harry si odfrkl. Pokrytec.