Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8. Rozhovor

Jakmile mysl dítěte usnula, Severus snadno převzal kontrolu nad tělem. Zdálo se, že mohl jednat nezávisle na Timových biologických procesech. Tělo chlapce, ani jeho magie nepostavily muži žádné bariéry, aby mu zabránily v jejich převzetí. Asi díky štítům Severusovy nitrobrany si ho dítě přestalo uvědomovat. Možná jej ignorovalo coby dočasnou představu spojenou se zraněním hlavy.

K tomuto objevu Severus došel, když se Tim uvolnil a zadřímal. Severuse také přemáhalo spaní, ale ne dost silně. Včera v noci, poté co tělo podlehlo lektvarům, usnul spíš ze zvyku než potřeby.

Takto musel získat kontrolu nad tělem, když se Tim udeřil do hlavy.

Severus se příliš ponořil do řešení své prekérní situace, aby následoval Timovu mysl do spánku, ale uvěznění ve spícím těle bylo ve skutečnosti poněkud děsivé. Smysly se odpojily a zanechaly Severuse s pocitem, jako by se ocitl na samotce. Možná v jedné z cel Pána zla.

Lákalo ho otevřít oči tohoto těla, protáhnout se a zvednout knihu, kterou tam Ginny nechala. Nicméně by mohlo vést ke katastrofě, kdyby se oddal svodu vzít to tělo na procházku, jak se říká. Kdo ví, co by to s tím děckem provedlo? Jen vzbudit tělo a oddat se něčemu tak neškodnému jako čtení, by mohlo vyvolat problémy s léčením.

Vzpomínal si, že posednutí Pánem zla bylo pro okupovaného velmi těžké.

Když se mysl chlapce oddala pomalému rytmu spánku, Severus si začal mentálně budovat místo k žití. Jinak by se v krátké době zbláznil.

Musel přemýšlet nad tím, co řada posednutí různých lidí a tvorů udělala s myslí Pána zla. Možná to přispělo k současné úrovni šílenství, které prodchlo jeho plány i jeho rozbitou duši.

Vytvořil si mentální obraz svého vlastního těla, představil si hůlku v ruce. Jen s malou námahou si domyslel podzemní komnaty v Bradavicích.

S povzdechnutím hodil své fiktivní tělo do vzpomínky na oblíbené křeslo.

Seděl hluboce zamyšlen, ani nevěděl jak dlouho. Bez ohledu na vyhlídky, nejlepší šanci dostat se z této situace viděl v tom, že upozorní Potterovy na svoji existenci. Jistě někdo dokáže osvobodit to dítě od nechtěného pasažéra a dopřeje tak Severusovi jeho dlouze očekávaný klid a mír, po kterém toužil.

„Ahoj.“ Při tom hlasu Severus nadskočil. Bezmyšlenkovitě vytáhl hůlku.

Ve dveřích jeho obýváku stál malý chlapec ve zmijozelském hábitu, s modrýma očima a s drobným úsměvem na rtech. „Je to tu pěkné,“ poznamenal Tim, když se se zájmem rozhlédl. Hůlky si nevšímal.

Severus zamrkal. Když byl pod nitrobranou, nemělo být možné, aby chlapec našel jeho útočiště. Pomalu hůlku snížil.

Tim vešel do místnosti, jako by mu patřila. Což, jak Severus předpokládal, asi patřila. Koneckonců to jeho hlavu Severus obýval.

Chlapec se posadil na pohovku. „Nikdy dřív jsem tohle místo neviděl,“ prohodil. „Vypadá to tu jako v Bradavicích.“

Muž jen ochromeně přikývl. „Ano, tam jsem dřív žil,“ objasnil tiše.

„Je to u zmijozelské koleje, že ano? V podzemí… poblíž učebny lektvarů.“ Zvedl nohu a překřížil ji přes druhou, lokty položil na kolena a bradou spočíval na složených rukou. Sledoval Severuse, jako by čekal, že něco řekne. „Proč jsi tady?“ vyhrkl nakonec.

„Myslím, že teď spíš,“ vyhnul se odpovědi Severus. „Takže by se rozumělo, že jsem sen.“

Tim vážně přikývl. „Pravda, ale ty nejsi jen sen. Nikdy jsi nebýval. Obvykle se ukážeš, když se něco stane.“

„Viděl jsi mě už dřív?“ zeptal se Severus poněkud zmateně. Copak se v tom děcku vzbudil už dřív a nepamatoval si to?

„No… ano,“ dítě naklonilo hlavu na stranu. „Přišel jsi, protože jsem se bouchl do hlavy?“

„Možná,“ odvětil Severus tiše.

Timovo obočí se zkrabatilo a modré oči začaly vyzařovat zaujatost. „Je něco špatně?“

„Nejsem si jistý. Mohlo by být,“ odpověděl Severus. „Nevěřím, že sem patřím.“

Chlapec pokrčil ramenu. „Ale vždycky jsi tu byl.“

Profesor po chlapci loupl okem. „Co tím myslíš?“

„Léčitelka Phoebe říká, že jsi mojí součástí. Říká, že jsem potřeboval někoho, kdo by se o mě postaral, tak si k tomu moje mysl někoho vytvořila.“ Tim odpovídal pomalu, jak promýšlel slova. „Ale nejsem si jistý, že jí věřím. Ty toho víš o tolik víc než já. Babi říkávala, že jsi můj anděl.“

Severus si odfrkl. „Jsem nanejvýš nepravděpodobný anděl.“ Chlapcova slova ho rozrušila víc, než by přiznal. „Proč jsi potřeboval někoho, kdo by se o tebe postaral?“

Tim na něj zíral s široce rozevřenýma očima a možná i trochu vyplašeně. „Ty si nepamatuješ?“

„Pokud vím, nikdy jsem tě nepotkal a zcela jistě si nevybavuji, že bychom sdíleli tělo nebo mysl,“ vyštěkl Severus.

„CO SIS TO SAKRA MYSLEL?“

Jejich rozhovor přerušil křičící mužský hlas.

Severusova pečlivě vystavěná vize se rozpadla, jakmile se dítě s tlukoucím srdcem náhle vzbudilo. Vyskočilo z postele, jako by hledalo, kam prchnout.

„U ZATRACENÉ MERLINOVY HŮLKY! SNAŽÍŠ SE NECHAT ZABÍT? MÁME ZAVEDENÉ POSTUPY Z NĚJAKÉHO DŮVODU!“

Chlapcova mysl se probouzela pomaleji než jeho tělo. Stál uprostřed pokoje a divoce se rozhlížel, než se úplně probudil.

V jeho světě zjevně platilo, že zvýšených hlasů je třeba se bát.

Podle světla v místnosti to vypadalo na pozdní odpoledne, téměř západ slunce. Za oknem v mezeře mezi závěsy padaly velké vločky sněhu.

„Time?“ ozval se hlas Albuse Pottera, který stál za pootevřenými dveřmi.

Tim se třásl od hlavy až k patě a ruce zvedal na obranu. Severus si uvědomil, že chlapec úplně neví, kde je.

Albus si to taky uvědomil. Pomalu se přiblížil. „Je to v pořádku, Time, jsi doma,“ posouval se, jako by chlapec byl zraněným zvířetem.

„Kdo to křičí?“ zeptal se Tim. Objal se rukama, ale necouvl, když k němu Albus přistoupil. Al byl o hodně vyšší než Tim, již musel téměř dosáhnout své dospělé výšky. Objal Tima a vedl jej zpět do postele.

„Táta a James. Teda hlavně táta, protože se na Jamese zlobí,“ osvětlil Al. „Máma před pár hodinami dostala sovu od svatého Munga. James se asi zranil v práci. Odešla do nemocnice za tátou, když Jamese dávali dohromady. Právě se všichni tři vrátili.“ Al strčil chlapce do lůžka.

Hlasy dole se ztišily na hlasitost vhodnou k hovoru. Už nebylo slyšet, co říkají, ale mumlání zintenzivnělo. Al se postavil k otevřeným dveřím a poslouchal.

Po chvíli zavrtěl hlavou. „Táta je vzteklý. Máma se ho snaží uklidnit,“ podle toho, jak to řekl, to Severus identifikoval za dost neobvyklé. Protože si pamatoval Molly Weasleyovou a její neslavně známé tirády, nezmiňujíce huláky, které často posílala řediteli, Severus věřil, že Ginny obvykle následovala vzoru své matky.

Takže, co provedl James, aby takto rozčílil Pottera?

Hlasy opět nabraly na hlasitosti. „To byl ten nejhorší rok celého mého zatraceného života!“ zařval Potter. „Nemluv o věcech, kterým nerozumíš!“ pokračoval mírnějším hlasem, ale znělo to, jako by mířil po schodech nahoru. „Kdyby to bylo na mně, byl bys na měsíc suspendován!“

„No, ale na tobě to není, že?“ odpověděl mrzutý hlas. „Nechápeš to, že?“

Potter zavrčel a zněl, jako by stál přímo za dveřmi. „Ne, to teda zatraceně nechápu! Ne v tomto!“

Albus se ohlédl po Timovi. Podle napětí v chlapcově tváři Severus poznal, že musí být křídově bílý. Celé tělo se mu chvělo, dýchání zrychlilo až téměř do hyperventilace.

„Fajn,“ odfrkl druhý hlas. „Budu teda u strýčka Rona,“ dupající kroky na schodech a zvuk krbu.

„Ehm, tati?“ Albus nepatrně zvětšil mezeru ve dveřích.

„Co je?“ zavrčel Potter.

„No, ehm, tady nahoře jsi včera zrušil tlumící kouzlo,“ oznámil chlapec omluvně. „A, no…“

Severus slyšel, jak si Potter povzdechl. „Sakra.“ Docela dlouho byl potichu. Severus se domníval, že se uklidňuje.

„Promiňte, kluci,“ omlouval se Potter teď již jiným tónem, když vešel do pokoje. „Time…?“ Mužovy zelené oči zněžněly, jakmile zahlédly stav dítěte. „Broučku, je mi to líto.“

Posadil se na postel. Severus si všiml, že se pohybuje pomalu, jako by nechtěl Tima překvapit. Vztáhl ruku a odhrnul chlapci ofinu z očí. „Je to v pořádku,“ uklidňoval ho. „James a já… víš, jaký je. Ráno bude všechno v pořádku,“ Potter ale nezněl zcela jistě. „Co hlava?“

„V pohodě,“ zamumlal chlapec, ale dýchání se mu nezklidnilo.

Byl v pořádku, dokud jste ho nevyděsil k smrti, pomyslel si Severus kousavě.

„Nechtěl jsem, abys slyšel to hulákání,“ kál se Potter.

„Co se stalo Jamesovi?“ zajímal se Albus.

Potter si hrábl rukou do vlasů, takže mu do prostoru trčely ještě víc. „Nechal se sestřelit kletbou. Bude v pořádku.“

„Proč teda všechno to hulákání?“ dorážel Albus.

„Zeptej se Jamese,“ odpověděl Potter temně, hlasem, který napovídal, že k tomuto tématu už nemá co říct. Zarazil se a pokračoval mírněji. „Krátura už bude chystat večeři na stůl. Co kdybys šel, a já si tady sednu s tvým bráškou.“

Albus přikývl a po odchodu za sebou zavřel dveře.

Dítě se uvolnilo. Zjevně nutkání věřit Potterovi bylo silnější než strach. Kdyby tomu tak nebylo, Severuse by mohlo lákat využít magii chlapce, aby pro něj fungovala. Přemýšlel, co se Timovi stalo, že je tak nervózní.

Dokonce vzal Pottera za ruku.

Ten se na něj usmál, ale úzkost jeho tvář neopustila. „Jak ti doopravdy je?“ zeptal se.

„Hlava… pořád mě bolí,“ přiznal Tim.

Muž vážně přikývl. „Slyšel jsem, že jsi měl drsné ráno.“

„Zase… se mi zdálo o Smithovi,“ zašeptal Tim. „Hlava mě bolela tolik, že jsem myslel…“ odmlčel se a polkl. Celý se zachvěl. „Myslím tím…“ opět se odmlčel, ale nepokračoval.

Potter jej jednou rukou objal kolem ramen. „Ach jo,“ zareagoval tiše.

Další otřesení celým tělem. Severuse svádělo nakouknout do chlapcovy mysli a zjistit, co bylo tak strašného.

Tim se o Pottera opřel a jednou rukou se chytil jeho hábitu, aby z toho kontaktu čerpal sílu. „Zdálo se mi, že mně a mámě zase ubližuje,“ zašeptal. „Bylo to tak reálné.“

Takže někdo opravdu použil na chlapce Cruciatus.

Potter chlapce zlehka stiskl a odkašlal si. „Několikrát mě v práci zranili a taky jsem pak měl stejně špatný sen jako ty. Máma taky.“

Dítě nic neříkalo, jen sedělo a nechalo se prostupovat teplem otcova objetí.

„Myslíš tátova,“ pomyslel si chlapec k Severusovi sveřepě. „Otec byl naprostý bastard, jestli si nepamatuješ.“

Severuse opět zarazilo, že to dítě odposlechlo jeho myšlenky.

„Tati?“ zeptal se Tim po tak dlouhé chvíli, že Severuse napadlo, jestli Potter neusnul.

„Ano, Time?“ Potter zněl plně bdělý.

Dítě zaváhalo. „Kdosi ve škole říkal, že jsi jednou umřel. Je to pravda?“

To prohlášení Severuse zasáhlo jako fyzický úder. Jak to, že si na to nevzpomněl dřív? Jistě, Potter musel zamřít – pokud by byl stále naživu, Pán zla by byl někde venku. Ale podle všeho, Pán zla již nebyl hrozbou.

Byl to nakonec přeci jen sen?