Preklady fanfiction Harryho Pottera

77 – Nejisté časy

Další den začal poněkud zvláštně. Noviny obsahovaly zprávy o koordinovaných útocích smrtijedů na několik smíšených rodin v mudlovském Londýně poblíž Děravého kotle. Opět zahrnovaly spolupráci smrtijedů a kouzelníků, ale v několika případech se zdálo, jako by mozkomoři působili na útočníky silněji než na zamýšlené oběti. Dva z pěti útoků byly odraženy bez úmrtí a pouze u jednoho došlo k úplnému masakru. Navzdory tomu, že zemřelo poměrně hodně lidí, o článcích mezi studenty nikdo nemluvil; všichni si pouze šeptem předávali útržkovité zprávy o překaženém útoku vlkodlaků na Bradavice. Denní věštec vyslovil spekulace, že v něm mohl být zapojen vlkodlačí profesor. Lidé se k sobě skláněli nad chladnoucím jídlem a co chvíli vrhali pohledy na prázdné místo u profesorského stolu. Harry zahlédl i prvačku v slzách.

Poté, co se většina studentů shromáždila ve Velké síni, Brumbál povstal. Místnost utichla.

„Nepochybně jste seznámeni se zvěstmi o útoku vlkodlaků na Bradavice.“

Místnost zašuměla tichým hovorem, který ale rychle odumřel. Všichni napínali sluch, aby jim neuniklo žádné z ředitelových slov.

„Tyto fámy jsou do určité míry pravdivé.“ Ředitel vyčkal, než utichne krátké vzedmutí polekaných výdechů a zvolání, než se opět ujal slova. „Zavítalo k nám několik vlkodlaků, nikoliv do prostor školy, ale na pozemky. Jistý student se vydal ven-“ Mnoho pohledů se na ta slova stočilo Harryho směrem, což mu přišlo dost nespravedlivé, „a další student a dva z profesorů se ho vydali zachránit. Tento nerozumný student je v bezpečí a nenakažený, ačkoliv musel zůstat v péči madam Pomfreyové, kde se nyní zotavuje z následků své pošetilosti.“

To vyvolalo další vlnu mumlání. Harry usoudil, že se všichni zřejmě pokoušejí přijít na to, kdo – když ne on – mohl něco takového udělat.

„Proto jsem nucen strhnout sto bodů Nebelvíru,“ pokračoval ředitel pochmurně. Při pohledu na změnu pořadí se z řad studentů z Nebelvíru ozvaly rozezlené výkřiky, studenti ze Zmijozelu naopak zajásali. Harry také zahlédl úsměvy u havraspárského stolu, kde studenti sklonili hlavy k sobě a začali si vzrušeně šeptat.

„Dále jsem kvůli Harrymu Potterovi nucen odebrat Nebelvíru padesát bodů za to, že jednal tak neuváženě a tohoto studenta následoval-“ Harry se málem udusil pobouřením – „a padesát bodů z Nebelvíru za to, že mě ani svou kolejní ředitelku neuvědomil ihned, jakmile si uvědomil, že by někdo mohl být v nebezpečí, a konečně uděluji sto bodů Nebelvíru za to, že dokázal zužitkovat vědomosti z hodin a letecké dovednosti a zachránil tak všechny zúčastněné... aniž by si přitom tentokrát přivodil zranění.“

Kameny v přesýpacích hodinách létaly nahoru a dolů v drobné bouři rachotu. Studenti Nebelvíru si nebyli jistí, zda mají protestovat nebo se radovat, ale Harrymu se ulehčilo. Nebelvír v celkovém součtu přišel o sto bodů, ale on sám získal, co ztratil, takže vina padne na Colinovu hlavu – a Harry se nedokázal ubránit, aby mu to nepřál. Vážně uvažoval, že si na něj počká někde v temném zákoutí a dá mu pořádnou nakládačku.

„Rád bych poznamenal, že úsilí pana Pottera bylo skvělým příkladem praktického využití nastudovaných znalostí. Kdyby za mnou nicméně on nebo některý z jeho přátel přišli okamžitě, když si uvědomili, že se jeden z jejich spolužáků vydal ven – místo aby se ho pokusili vypátrat sami – záležitost by byla vyřešena s menšími škodami a výrazně nižším rizikem. Přišel čas, abychom si přiznali, že jsme ve válce. Sdílejte prosím relevantní informace s osobami, které jsou způsobilé pomoci, v opačném případě jsme odsouzeni k záhubě.“

V místnosti by bylo slyšet spadnutí špendlíku. Harry cítil, jak se mu hrne krev do tváří.

„Je jeden bod, v němž se fámy zcela rozcházejí s realitou. Profesor Lupin byl do útoku skutečně zapojen, ovšem jako zachránce, nikoli útočník. Pouze to, že neochvějně a opakovaně stavěl vlastní tělo mezi útočníky a napadené, musím poznamenat, že za obrovského ohrožení vlastního života, umožnilo vyváznout prvnímu studentovi a jeho profesorskému kolegovi, který si přeje zůstat v anonymitě – aniž by byli nakaženi.“

Jenže Severus vždy toužil po uznání, pomyslel si Harry a lámal si hlavu nad tím, proč si Severus přál, aby jeho jméno nebylo zveřejněno. Za tohle by ho oslavovali jako hrdinu! Noviny by... aha. Bylo by jasné, že není věrný Voldemortovi. Slyšení se bude konat až za pět dní. Nesmí. Harry si připadal zvláštně provinile.

„Profesor Lupin byl těžce zraněn, ale ve své vlkodlačí podobě se uzdravuje velmi rychle. Neočekávám, že by nemohl vyučovat více než jeden den.“

„Nyní se prosím rozejděte do svých kolejí a setrvejte tam až do večeře. Ve vašich společenských místnostech bude servírován zvláštní oběd v podobě švédských stolů. Nejedná se o trest ale o prostředek, jak vás ochránit před invazí novinářů, kteří mají v krátké době dorazit. Slibuji, že po večeři budete mít obvyklou svobodu.“

„Nechápu, proč musel tak mlžit,“ brblal Ron cestou ke dveřím. „Stejně všichni víme, že to byl Colin.“

„Všichni z Nebelvíru.“

„Do konce dne to budou všichni z celé školy.“ Ron mrkl po Harrym. „Vážně netušíš, jak na tom je?“

„Když jsem ho viděl naposledy, byl v bezvědomí, a víte, že o tom nesmím mluvit.“

„Kdybychom se zkusili vyplížit-“ Ron znenadání zmlkl.

„Dnes se žádné ‚plížení‘ konat nebude, pane Weasley.“

Odměřený hlas přiměl Rona, aby se zarazil na místě. Pevně sevřel víčka. Harry se také zastavil a čekal, než k nim profesorka McGonagallová dojde. Studenti, kteří stoupali po schodech za ní, zaváhali a pak ji obešli.

„Dobré ráno, paní profesorko.“

„Dobré ráno, pane Pottere,“ kývla profesorka McGonagallová zdvořile na pozdrav. „Obávám se, že pro vás platí výjimka. Pan ředitel nás za několik minut očekává ve své pracovně.“

„To není fér!“ Zastával se ho rozhořčeně Ron. „Zachránil Colina před vlkodlaky! Už tak je dost špatné, že za to nedostal body; nemůže kvůli tomu mít ještě potíže!“

„Pane Weasley, nevzpomínám si, že bych řekla něco o potížích, pouze jsem oznámila, že je očekáván v ředitelově pracovně. Pokuste se prosím projevit špetku sebeovládání.“

„Mlč, Rone,“ varoval ho Harry. „Není bezpečné tu o tom mluvit.“

McGonagallová zaváhala, ale pak přikývla. „Měla jsem z toho takový dojem.“ Vykročila do schodů. „Pojďte, pane Pottere. Nemůžeme nechat ředitele čekat.“

Vešli do pracovny a uviděli Severuse, jak stojí u krbu. Pohlédl na ně, ale vzápětí se opět zadíval do plamenů. Harry si nebyl jistý, jestli má jít za ním, ale všechny židle byly na opačné straně místnosti. Rozhodl se pro kompromis a přešel k Fewkesovi, který ho přivítal tichým trylkem. Až když přejížděl konečky prstů po zářivě barevném peří, uvědomil si, že se v místnosti nachází ještě někdo další – Remus Lupin seděl zkroucený v křesle, možná spal. Jeho poúplňkovou bledost ještě podtrhl jeho oděv – netypicky na sobě měl jednoduchý černý hábit. Harryho by zajímalo, jestli mu ho půjčil Severus, protože se Lupin ještě nestačil zastavit u sebe doma. Vzhledem k jeho očividnému vyčerpání se to zdálo být pravděpodobné.

Harry znovu zapřemítal, jestli se má pokusit promluvit na svého otce, když je s nimi v místnosti profesorka McGonagallová, ale než se stačil rozhodnout, otevřely se dveře a dovnitř vešel Brumbál s Hagridem. Místnost najednou působila mnohem plněji.

„Prosím, Rubeusi, posaď se,“ vybídl ho Brumbál. „Ostatní se mohou usadit, kde je jim to pohodlné. Remusi? Jsi vzhůru?“

„Jsem,“ odpověděl tichý hlas. Oči se neotevřely.

Brumbálovi se mezi obočím prohloubila vráska, ale kývl. „Dobře. Nyní se domnívám, že je na čase, abychom si vzali k srdci mou vlastní radu a předali si jisté informace. Hagride, mohl by ses prosím podělit s ostatními o tom, co víš o vlkodlacích?“

Hagrid sebou trhl. Vypadalo to, že by se rád postavil. Nakonec sklopil hlavu a řekl:

„No, našli sme je přesně tam, co řikal Harry. Dva byli mrtví kuli zraněním, pak tam byl ale mrtvej eště jeden, i když nebylo vidět, co ho zabilo. Dva byli vomráčený.“ Hagrid si odkašlal a pohlédl na Severuse. „Váš nůž sme zlikvidovali – pardon.“

Severus odmítavě mávl rukou. „Lépe jste s ním naložit nemohli. Doufám, že jste po něm nezanechali žádné identifikovatelné části.“

„Nezbylo z něj nic.“

„Dobře.“

Hagrid se zavrtěl. „Vostatní sme voživili. Pokusil sem se seslat Voblivate na toho bílýho a von – asi sme ho moc vyděsili-“

McGonagallová si odfrkla. „Napadl ho. Zabila jsem ho.“

Harry se při chladných slovech profesorky McGonagallové napjal. „Nemohla jste ho-“

„Ráda bych, pane Pottere. Ale bylo to lepší než ho předat autoritám.“ Profesorka McGonagallová mluvila vyrovnaně, ale Harry v jejím hlase zaznamenal napětí, bylo zřejmé, že nebyla spokojená s možnostmi, které se jí nabízely.

„Voddělení pro dohled nad kouzelnejma tvorama...“ Hagridovi se zadrhl hlas. Jeho tvář byla nyní úplně ukrytá pod houštím jeho vlasů.

Remus si odkašlal. Tichý drsný zvuk Harryho přiměl nadskočit. „Oficiální rozsudek bývá polibek.“ Museli pozorně poslouchat, aby šepot zachytili. „Bez mozkomorů odbor přistoupil k... improvizaci.“

Harry se otřásl. Hagrid se vysmrkal a začal znovu.

„Pak tam byla ta hnědá. Harry řikal, že Remusovi pomohla.“

„Když došlo ke rvačce na život a na smrt,“ poznamenal Remus bez obalu. Jeho hlas zesílil, ale oči měl stále zavřené.

„No, každopádně... sme ji nechali jít-“

„Cože jste?“ Remus vyjekl dostatečně nahlas, aby byl slyšet i přes Severuse, která rozzuřeně vykřikl totéž.

„Dala se na útěk a Hagrid se mi postavil do cesty,“ upřesnila McGonagallová. Povzdechla si. „Uvědomuji si, že tě to vystavuje ještě většímu nebezpečí, Severusi. Již měsíce ale hovoříme o tom, že bychom tě stáhli, a rozdíl mezi bojem a chladnokrevnou vraždou-“

„Pro Merlina.“ Remus měl nyní oči otevřené, ale nezdálo se, že by je viděl. „Selena. Dost dobře by mohla být tak hloupá a jít za Randolphem, aby se ho pokusila přesvědčit, že každý útok má své hranice-“

„Jestli Voldemort zjistí, že jsem se postavil jeho přívržencům-!“

„Pak je možná čas stáhnout tě do ústraní!“

Brumbál se odvrátil od okna. Všichni zmlkli. Posmutněle na ně hleděl přes své půlměsíčkové brýle. „Bohužel si nemohu dovolit Severuse stáhnout až do iniciace nových smrtijedů o Halloweenu.“ Jeho hlas i výraz byl mírný, ale Harry cítil, že své rozhodnutí nezmění. „Pokud budeme nuceni je sledovat pouze z vnějšku, potřebujeme přinejmenším vědět, koho sledovat.“

„Můžeme to zjistit i jinak!“ Vybuchl Harry.

„Harry,“ promluvil tiše Severus. „Není na tobě, abys o tom rozhodoval. Nemáš dostatek zkušeností s-“

„Zemřeš!“ Obrátil se na něj prudce Harry. „Vždycky, když si někoho najdu, zemřou!“

„Harry. Přežil jsem ve Voldemortových službách sedm let; měl bych zvládnout dalších pár dní.“

„Ne pokud to řekne!“

Harry se zoufale otočil na Remuse. Vlkodlak ukrýval tvář v dlaních, ale Harry mu mezi prsty viděl, že má vlhké tváře.

„V takovém případě je za současných okolností v ohrožení i Harry,“ poznamenal mírně Brumbál.

„Nechápu, co to má společnýho s Harrym,“ namítl Hagrid.

Brumbál se přes ostatní zahleděl Harrymu do očí. Harry viděl, jak se mu drobně pozvedla ramena v povzdechu. „Harry, možná by ses měl postavit vedle Severuse.“

Harry se utišil a přikývl. Vytušil, že tento okamžik přijde, už když Brumbál udělal narážku na sdílení informací. Odhodlaně přešel volný prostor a postavil se k Severusovi. Tvář jeho otce nabrala ještě bledší odstín než obvykle a z výrazu mu zmizely veškeré emoce. Harry se na něj povzbudivě usmál a otočil se čelem k ostatním. Narovnal se, zvedl bradu a vyzývavě se jim zahleděl do očí. Následovala chvíle ticha.

„Drahý Merline, Albusi!“ McGonagallová na Harryho upírala pohled šokované hrůzy. „Co jsi se synem Jamese Pottera provedl?“

„Obávám se, Minervo,“ utrousil suše Severus a položil ruku na Harryho rameno, „že se jedná spíše o otázku, co James Potter provedl s mým synem.“ Jeho sevření bylo pevné, ale Harry by za nic na světě nedal najevo, že ho to bolí, a riskoval tak, že kontakt úplně ztratí. Pečlivě se hlídal, aby se ani nehnul.

McGonagallová stále nemohla najít jazyk, a tak se slova ujal Brumbál.

„Minervo, vzpomínáš, jak jsme pár měsíců v roce 1979 věřili, že Severus zemřel?“

„Ano, ale-“

„Předtím požádal o Lily, aby na ni mohli seslat Kouzlo dědice, a James dal svůj souhlas.“

„Ale... potom...“ McGonagallová si je nevěřícně prohlížela, ale vypadalo to, že stále není schopná dát dvě slova dohromady.

„Lily a Jamesovi se podařilo zesílit Kouzlo otcovství, takže vydrželo až do doby, kdy mu bylo šestnáct let. Předpokládám, že vycházeli ze zákona čtverců a-“

„Počkat!“ Hagrid vystřelil do vzpřímeného sedu. „Vy tvrdíte, že tadydle Harry je Snapeův syn?“

„Správně. James a Lily oba Harrymu poslali dopisy k jeho šestnáctým narozeninám, protože o tom nikomu neřekli-“

„Můžeme potvrdit, že jsou pravé?“

Severus zaryl prsty ještě hlouběji a Harry se napjal. Sevření povolilo, ale ruka zůstala; Harry zalitoval, že se předtím přemáhal. „Máme smlouvu k rituálu Herem.“

Z Remuse se vydral drobný smích, nebo to možná bylo vzlyknutí. „Nemluvě o tom, že je z celého pergamenu silně cítit Jamesův pach.“

McGonagallová si Harryho chvíli prohlížela, pak se zhluboka nadechla. „Má to nějaký dopad na věštbu?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne. Věštba říká „narodí se těm“, ne „z těch“. Rodiče, kterým se narodil, se nezměnili.“

„Nehledě na to, že Severus Voldemortovi odporoval mnohem víc než třikrát!“ Vyhrkl Harry odbojně.

Brumbál zavrtěl hlavou, tvář se mu poprvé toho dne roztáhla v upřímném úsměvu. „Formulace značí, že se jedná o vzdorování Voldemortovi jako pár. Pokud vím, Severus se Voldemortovi s Lily postavil pouze jednou – výsledkem toho jsi ty.“

McGonagallová si odfrkla. „Jako by nestačilo, že mám plné ruce práce s druhým Potterem – nyní se ode mě očekává, že budu učit druhého Snapea?“

Harry se úlevně zasmál, její slova značila přijetí. „No, jméno si asi nechám. Potřebuju, aby mi po něm něco zůstalo – kromě mého patrona – a Severus o svém otci nikdy nemohl říct nic dobrého.“ Harry vzhlédl a zapátral po známkách souhlasu, Severus nepatrně kývl. I tak ale Harrymu připadalo, že mu to nedělá radost. „Bude to tak v pořádku, otče?“

„Ovšem.“ Severus zkřivil tvář. „Možná to tak nevypadá, ale víceméně tvůj názor sdílím.“

„Ale mrzí tě to.“

„Možná bychom si měli dělat starosti spíše s tím vlkodlakem. Remusi, domníváš se,“ Severus zrůžověl. Zřejmě neměl v úmyslu oslovit Remuse křestním jménem. Polkl a pokračoval. „Domníváš se, že se vrátí k Randolphovi a pokusí se zatajit svou zradu?“

„To určitě ne!“ Remus si promnul čelo. „Ne, Selena nedělá věci napůl. Pokud na povstání zanevřela, buď přijde za mnou, nebo se pokusí ukrýt. Pokud ne, vrátí se a řekne mu, co udělala a proč.“ Tvář se mu napjala ještě víc. „Za to by ji samozřejmě zabil, takže by zemřela, aniž by tě vyzradila.“

Dlouhé ticho prolomilo odkašlání McGonagallové.

„Je možné, že... Svobodu – Randolpha – napadne ji předtím vyslýchat o lidech, kteří útok zmařili?“

Remus se několikrát zhluboka nadechl. Harry se pokusil představit, jak by odhadoval okolnosti smrti někoho, koho miloval, a pocítil bodnutí účasti.

„Možná, možná ne. Umí být náladový. Možná by mu ani nedokázala říct nic užitečného.“ Nakrčil obočí. „Severusi, zahlédl jsi ji pouze na jednom setkání, že?“

„Ano.“

„Pohyboval ses v její blízkosti nebo ses předtím zdržoval v místě, kde stála? Je velmi nepravděpodobné, že by tě ve vlčí podobě poznala podle vzhledu – problém spíš je, jestli by dokázala rozeznat tvůj pach.“

Ruka konečně sklouzla z Harryho ramene. Severus se pustil do přecházení.

„Nestál jsem blízko ní. Ale mohla zachytit můj pach v té oblasti, byl jsem tam ještě předtím, než jejich delegace dorazila. To by jí řeklo pouze to, že osoba, kterou jsi chránil, byla předtím s Pánem zla, což by ale mohlo stačit, jestli si to spojí – v Bradavicích se nachází pouze jeden člen profesorského sboru, který se mohl vyskytnout na obou místech.“

„Také ví, že jsem tě miloval,“ poznamenal tiše Remus. „Promiň – jeden vánoční večer jsme v podnapilém stavu sdíleli svou černou minulost, když jí bylo devatenáct. Mohla by snadno uhodnout, kterého bradavického profesora bych chránil s takovou zuřivostí.“

„Jak dobře se s tou holkou prosím tě znáš?“ Zděsil se Severus.

„Přijal jsem ji k sobě, když ještě byla dítě. Rodina ji zavrhla, když byla pokousána. Bylo jí třináct, když se dostala na ulici.“

Následovala chvilka nepříjemného ticha. Když Severus promluvil, zněl jeho hlas drsně.

„Takže nás teď ona odmítá na oplátku.“

„Snažil jsem se-“

„Neboj, Remusi. Časem se všichni naučíme být predátory.“

„Já nejsem,“ naléhal prosebně Remus. „Já nejsem.“ Zabořil tvář do polstrování křesla a zůstal schoulený, tělo se mu otřásalo prudkými drsnými nádechy. Harry přešel k němu a položil mu dlaň na záda.

„Náměsíčníku.“ Netušil, co dalšího říct, ale snad to stačilo. Rozrušené dýchání se zpomalilo a zklidnilo.

„Neměl jsem na mysli tebe,“ pokusil se svou poznámku zmírnit Severus. Harry si všiml, že ho McGonagallová sleduje se směsicí nevěřícnosti a potěšení.

„Remusi, mrzí mě, že tě tu držím,“ řekl Brumbál. „Vím, že potřebuješ čas na zotavení, ale potřebovali jsme od tebe informace. Po setkání se můžeš krbem přesunout-“

„Nemůže,“ přerušil ho Severus. „Na úplněk svůj krb odpojuje od sítě – proto se ještě nevrátil.“

Harry si vzpomněl, jak ho Remus uklidňoval krouživým hlazením po zádech, když se sesypal, a pokusil se ho napodobit. „Ššš.“

„Budeme muset počkat, jestli tě zkontaktuje,“ pokračoval Brumbál, jako by Remus seděl v křesle vzpřímeně, pozorně naslouchal a přikyvoval. „Naštěstí se zdá, že krátkodobé riziko není tak vysoké. Jak vidíš, Minervo, dalším důvodem, proč Severuse nyní nemůžeme stáhnout, je, že Voldemortovi nemůžeme dát vědět o jejich vztahu před slyšením o opatrovnictví.“