Autor: GatewayGirl
Překlad: Coretta Beta: Avisavis
Banner: Coretta
Severus Snape-Hito76 ©2007-2017 snapefanclub
Severus Snape ©2006-2017 keeperofthedead
Originál:
http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=2025
Rating: 16+
76 – Kletby a tesáky
část první
Severus zuřil celou cestu k Zakázanému lesu. Idiotští nebelvíři, všichni do jednoho! Harry se musel pokusit zachránit Creevyho... Severus přemýšlel, proč se toho hlupáka vůbec snaží zachránit sám. Pokoušel se namluvit si, že kdyby to neudělal, udělal by to Harry. Mimo to to byla jeho povinnost jakožto člena profesorského sboru... jeho závazek vůči Brumbálovi...
Vzdal to. Pozemky mu ubíhaly pod nohama jako v nějaké podivně známé noční můře. Opět bude čelit vlkům. Uvidí Remuse a tentokrát věděl, tentokrát to nebylo možné popřít – nebyla to povinnost nebo logika, byla to pomsta a pokání a osud – nemohl se ubránit, aby za vlkem běžel o nic víc, než se mu to dařilo v nočních můrách. Osvobodit ho může jen zavrčení a skok, a tentokrát tu nebude James...
Měl strašné tušení, že se k němu Brumbál nedokáže dostat včas, a jestli ho Remus zabije, Harrymu nezůstane ani jeden z nich. Pokusil se čerpat z toho zadostiučinění, ale uvědomoval si, že by to byla tragédie. Jako každá dobrá tragédie, ani tato se nedokázala vyhnout patosu. Možná že následná bolest promění Harryho ve zbraň, kterou všichni potřebovali.
Černota lesa se blížila, neprostupná. Severus vytasil hůlku. Zaslechl vlčí štěknutí a zpomalil, ale vlk ho k sobě stále táhl. Přešel z běhu do klouzavé chůze, která mu dovolí včas se vyhnout překážkám, které by mu stály v cestě, a odhodlaně vstoupil do lesa. Vždy existovala šance, že vlci začnou výt, sesypou se na ně kentauři a sprovodí je ze světa. Zkontroloval mapu. Remus Lupin a ještě jeden vlk, jehož jméno neznal, se nacházeli blízko tečky označené popiskem Colin Creevy, jejich tečky se téměř překrývaly, žádná se nepohybovala. Ostatní se rozptýlili, dva mířili pryč. Severus na sebe seslal Visus noctu a znovu se rozběhl.
Jako první zahlédl chomáče bílé srsti, zpomalil. Dva vlci byli zaklesnutí v sobě v boji. Severus se přikradl blíž a zahlédl ve stínu stromu za nimi cosi, co by mohl být chlapec. Začal opatrně obcházet vlky směrem k němu, když ho na okamžik oslepil záblesk fotoaparátu. Před očima mu chvíli plavaly modré tečky, když vše opět zahalila tma. Byl to ten nebelvírský spratek. Ten tupec měl vytaženou kameru a fotil jednu fotku rvoucích se vlků za druhou. Palouk díky jeho zábleskům vypadal jako němé hromobití.
„Vylezte na strom!“ Zavolal na něj Severus a oba bojující vlci se zarazili a otočili po něm... vlkodlaci z veškeré dostupné kořisti nejvíce upřednostňují člověka, vyhledávají ho, kdykoliv se jim naskytne příležitost... Severus ta slova téměř viděl vrytá do své mysli, vše i s krasopisnými kudrlinkami pod každým k. Jeden z vlků vyrazil k němu, druhý jen skok za ním.
„Stupefy!“
Kouzlo předního vlka pouze srazilo k zemi, překulil se a byl v mžiku opět na nohách, ale drobné zdržení stačilo; druhý vlk po něm skočil a rozerval mu hrdlo.
Severus stál jako přikovaný s hůlkou v pohotovosti a zíral na řinoucí se proudy krve. Vítězný vlk od mrtvého couvl, pak padl k zemi a přetočil se na záda. Severus měl o zvířecím chování pouze velmi povrchní povědomí, ale projevy podřízenosti znal velmi dobře z první ruky. Obezřetně jednou rukou narovnal jejich část mapy a mrkl dolů.
Remus Lupin.
Upřel pohled na vlka. Ten se opatrně zvedl a posadil, díval se, jak ho Severus sleduje. Ani trochu se nepodobal krvelačné bestii, která se po něm sápala v Chroptící chýši, až na hubu, ze které stále odkapávala krev stejně jako před tolika lety. V tu chvíli si Severus omámeně uvědomil, že to tenkrát musela být Remusova vlastní krev. Sledoval, jak si mírný vlk olízl vlastní žebra, oklepal se a znovu se olízl, část krve se mu podařilo odstranit. Severus hleděl na Remuse, pak sklopil oči k mrtvému vlkovi mezi nimi.
„Znal jsi ho?“
Připadal si směšně, jakmile ta slova vypustil z úst. Podle dostupné literatury vlkodlaci ve vlčí podobě i pod vlivem lektvaru rozuměli lidské řeči jen velmi omezeně. Vlk jeho slova opravdu ignoroval a místo toho se upřeně zadíval na Creevyho. Severus se proklel, že promrhal tolik času, a vrhl se přes palouk.
Popadl kluka za nadloktí. „Hýbněte sebou. Okamžitě.“
„To bylo bombastické, pane profesore! Myslíte, že to je profesor Lupin? Myslíte-?“
„Jestli je to Lupin, právě jste ho přinutil zabít, předpokládám, že to bylo poprvé v jeho životě.“
„Ou.“ Kluk se zarazil, ale vydrželo mu to jen drobný okamžik. „Ale i tak, bylo to úžasné, že jo? Budu ty fotky moct prodat Dennímu věštci, kou-“
„Nikdy ty fotky nevyvoláte!“ Severusova panika se vrátila plnou silou. Mohl by na některém z obrázků být zachycen! Pán zla by se ho jemně otázal – „Severusi, proč jsi nepomohl mým vyslancům? Stále je tvá cesta tolik nejasná?“
„Ale-“
„Jdeme!“ Severus se pokusil postrčit kluka vpřed. Právě včas, donesla se k němu série zvuků – praskání suchého listí, křupání větviček – blížilo se nějaké velké stvoření, a to rychle. Strčil kluka před sebe a vyzdvihl ho na nejnižší větev buku. „Nahoru!“
Remus vyskočil na nohy a rozběhl se. Když se příchozí vlk vynořil, stál už mezi ním a Severusem. Severus sledoval, jak snížil hlavu a varovně zavrčel. Nový vlk, tmavší než předchozí s mísícími se plochami hnědých a šedých chlupů se s cuknutím stáhl. Pokusil se Remuse obejít. Remus mu to nedovolil, z hrdla se mu dralo vrčení. Přešlapovali sem a tam, Remus vždy mezi hnědým vlkem a Severusem.
Pak se ze stínů vynořil čtvrtý vlk, šedobílý a tak podobný Remusovi, že se Severus bál, že by si je mohl splést, prohnal se kolem přešlapujícího páru a přiměl tak Remuse otočit se. Zpoza Severuse vyšlehl záblesk světla a Severus si uvědomil, že ten nebelvírský hlupák vylezl jen o jednu větev výš, měl větší starost o své fotografie než o vlastní život. Vlk zaskučel bolestí a překvapením z ostrého světla.
„Šplhejte výš!“
Nejnovější vlk se s vrčením rozběhl ke klukovi, Remus hned za ním. Severus se pokusil vylovit z paměti nějaké kouzlo, které by účinkovalo proti vlkodlakovi, věděl, že jich znal hned několik. Zatímco přemýšlel, seslal znovu Omračovací kletbu. Minul; vlk se vymrštil vzhůru dřív, než čekal. Zachytil zuby lem Colinova hábitu a dopadl zpět na zem, kluka stáhl s sebou. Colin překvapeně vyjekl a přetočil se, aby ochránil svůj fotoaparát před nárazem. V jeho křiku proznívala bolest, ale pokousaný nebyl – Remus se k nim dostal včas a stahoval vlka zpět za zadní nohu. Vlk se stočil, aby po něm mohl chňapnout zuby, a Severus si konečně vybavil potřebné zaklínadlo.
„Rumperio!“ Vytáhl z boty nůž – měl krátkou čepel, ale muselo to stačit – vrhl se dopředu a levou rukou bodl stvoření do oka. Vlkovo celé tělo se prohnulo jako luk, všude se rozstříkla nakažlivá krev a zpěněné sliny. Severus uskočil dozadu a couval dozadu, dokud zády nenarazil na kmen stromu, a tam jen stál a třásl se. Nedostalo se to na mě. Snad to nemám na sobě. Muselo by se mi to dostat do rány nebo do pusy nebo do očí...
Vrátit se pro zkrvavený nůž bylo naprosto vyloučené.
Nebelvírský chlapec se mu choulil u nohou, syčel a kolébal se pod náporem bolesti. Severus mohl vidět, že jeho koleno je nepoužitelné – nejednalo se o nějaké drobné zranění, ne s nohou v takovémto úhlu. Příchod dalších dvou vlků zaregistroval ve chvíli, kdy byli téměř u něj. Na dosah ruky kolem něj prolétl šedý záblesk a Severus málem zaútočil, než mu došlo, že vlk vrhl své tělo do cesty útoku jednoho z nově příchozích, tentokrát sněhově bílého. Na kratičký okamžik spolu v zuřivém klubku padli k zemi, pak se zvedli a oddělili od sebe. Za bílým vlkem číhal další šedý, tento měl naštěstí téměř jednolitě šedivý kožich, takže ho Severus snadno dokázal odlišit od Remusovy směsi šedých a bílých chlupů.
Pokusil se vybavit zaklínadlo, které vlkodlaky oslabí, takže budou běžné kletby účinné. Viděl ho ani ne před týdnem, když si procházel Lupinovy poznámky...
Bílý vlk s vrčením zacouval, ale skvrnitý hnědý a šedý se naopak začali strategicky rozptylovat. Severus ukročil do strany, aby se dostal nad Colina se stromem v zádech a Remus mohl stát před oběma naráz. Stále tak měl nekryté boky a šedý vlk se posouval v kruhu vpravo, zatímco hnědý se plížil doleva. Severus usoudil, že šedý vypadá nebezpečněji, a namířil hůlku na něj. Debilitario, vybavil si, jeho paměť s ním konečně srovnala krok, a pak Smrtící kletba. Než však stačil otevřít ústa, vlk před ním se znenadání proměnil ve zmítající se vrčící kouli dvou vlků, poté tří. Když se dostali od sebe, Remus žil, ale z boku se mu řinul proud krve. Neúspěšně se pokusil vstát. Hnědý vlk stál s nohama od sebe a naježenou srstí a vrčel na bílého. Ten z mely podle všeho bohužel vyvázl bez úhony.
Severus seslal na šedého vlka Debilitario, ale neměl čas vyslat za ním další kletbu. Bílý vlk se vrhl k němu a šedý se také připravoval ke skoku. Severusovi stačila hlavou prolétnout myšlenka, že bude mít štěstí, když umře.