Preklady fanfiction Harryho Pottera

Překlad: Ani, martik

Beta: Jacomo, Lupina, martik

Prohlášení: Nevlastním Harryho Pottera.

Kapitola 22.

Poté co se Ron, Hermiona a Neville odebrali do postele, Harry zůstal ve společenské místnosti a čekal, až se mu ozve Sirius. Po dvaceti minutách se začalo jeho zrcátko blýskat na znamení, že se s ním Sirius snaží spojit. Odstranil ze zrcátka tišící kouzlo a čekal, co mu jeho kmotr sdělí.

„Poslal jsi mi zatracené zrcadlo?“ bylo první, co od Siriuse uslyšel.

„Taky tě zdravím, Siriusi. Neviděl jsem tě od Halloweenu. Mám se dobře, díky za optání. Co ty?“ zeptal se zdvořile Harry.

„Nehraj si přede mnou na naivku, Harry,“ zavrčel Sirius. „Poslal jsi mi k Vánocům zrcadlo!“

„Nehraj si na uraženého,“ napodobil Harry jeho rozhořčený tón. „Vážně jsi ho potřeboval. Kdy ses naposledy holil?“

„Byl jsem na útěku!“

„Sehnal jsem ti hůlku,“ upozornil ho Harry.

„Jo, ale nejdřív jsi ze mě udělal jedenáctiletou prvačku,“ vrátil mu Sirius.

Harry se otřásl ve statečné snaze potlačit úsměv nad tou velmi zajímavou vzpomínkou. „Co můžu říct, Siriusi? Všichni musíme přinášet oběti.“

„Nevšiml jsem si, že bys ty něco obětoval…“ řekl nevrle Sirius.

„Právě naopak, jizvy si ponesu do konce života,“ trval na svém Harry.

„Nevypadáš tak,“ oponoval mu Sirius, zatímco Harry prohrál svůj boj o udržení kamenné tváře.

„Abych nezapomněl…“ Harry se odmlčel. „Asi jsem tě měl varovat předtím, než jsem to udělal, ale paní Figgová mi poslala jedno ze svých maguářích koťat a jedna ze školních sov ho doručí zítra u snídaně Filchovi.“

Sirius strnul, ústa zděšeně dokořán. „Harry… Ty…“ neschopen dalších slov zavrtěl hlavou.

Harry obrátil oči v sloup. „Ušetři mě, prosím, toho výlevu.“

„Jakého výlevu? Jsem upřímně šokovaný a pobouřený,“ zabručel Sirius. „Na co ti mudlové mysleli, když tě vychovávali?“

„Něco ve stylu ‚kéž bychom měli méně aktivní sociálku, abychom mohli z toho našeho bláznivého synovce tu magii vymlátit‘?“ navrhl rozverně Harry.

„Víš, co jsem měl na mysli,“ odfrkl Sirius netrpělivě.

Harry přikývl. „Vím. Proto jsem ti odpověděl, jak jen nejlépe svedu.“

„Nehraj si na tupého trolla, Harry, nesluší ti to,“ vyštěkl Sirius.

„Hej, jestli se chceš chovat takhle, fajn. Kde je můj vánoční dárek?“ začal se dožadovat Harry a překřížil ruce. „Nemůžeš si stěžovat na to, co jsem ti dal já, a přitom mi nic nedat.“

„Jsem psanec! Nemám zrovna zdroje na to, abych ti něco sehnal,“ bránil se Sirius.

„Blbost,“ odmítl to Harry. „Máš hůlku, ne?“

„Cokoliv, co můžu vyrobit hůlkou, zvládneš taky,“ poukázal Sirius. „Technicky vzato, vzhledem k mojí malé vězeňské epizodě používáš magii víc let než já.“

„Detaily, detaily,“ odmávl to Harry netrpělivě rukou. „A měl jsem na mysli, že sis mohl změnit vzhled. A ani mi nezkoušej tvrdit, že skřetům záleží na tom, jestli jsi na útěku před zákonem. Snadno jsi mi mohl něco sehnat.“

„No, možná bych byl trochu víc vnímavý, kdybys souhlasil se setkáním. Koneckonců, neviděl jsem tě měsíce,“ napučel se Sirius.

„Protože nehledě na to, jestli jsi zrovna na útěku nebo ne, já jsem na internátní škole. Tak to funguje. Prostě si na to musíš zvyknout.“

„Jsem na to zvyklý,“ zamumlal Sirius. „Ale jsi jediný, kdo rozumí té věci s budoucností a viteály a kdo ví, že jsem nevinný. Zatraceně, musím si měnit vzhled, kdykoliv chci někam jít.“

„Aha, takže to můžeš dělat, když někam jdeš, ale ne abys mi koupil dárek? Typické. Beze všech pochybností jsi ten nejhorší kmotr na světě,“ prohlásil Harry teatrálně.

„Hej, jedl jsem kvůli tobě krysy,“ oponoval Sirius.

Harry se zašklebil. „Na mou duši, na psí uši, teď jsi mě dostal, Siriusi – a neopovažuj se udělat další pitomý vtípek, řekl jsem to úplně neúmyslně – chtěl jsem se sejít, ale nešlo to dost dobře zařídit. Nechceme riskovat, že tě někdo uvidí. Nemůžeme se potkat ani v Chroptící chýši, vzhledem k tomu, že jsi ji zničil.“

„To byla nehoda!“ protestoval Sirius.

„Ale i tak je fuč. Což je dost symbolické, když se nad tím zamyslíš. Ale stejně, ani bys nemusel být na útěku, kdybys jenom souhlasil s -“

„O tom už jsme se bavili, Harry,“ přerušil ho Sirius. „To se nestane. Do toho Merlinem zapomenutého domu vkročím, jen když tam dotáhneš moji vychladlou mrtvolu.“

„Není trochu nadbytečné říkat ‚vychladlá mrtvola‘?“ zeptal se Harry. „Vzhledem k tomu, že mrtvola je vždycky studená?“

„Vím, jen jsem to pojal důkladně,“ ujistil ho Sirius. „A krom toho, cokoliv, co bych ti mohl koupit -“

„Já vím, já vím,“ řekl unaveně Harry, „bych si mohl koupit sám. Vůbec nechápeš tuhle vánoční náladu, viď?“

„Uvidíme, kolik vánoční nálady v tobě zůstane, až strávíš dvanáct let v prokletém Azkabanu,“ kontroval Sirius.

„Měl jsi hromady vánoční nálady, než ses propadl Závojem,“ upozornil ho Harry.

„Propadl jsi Závojem a -“ Sirius se odmlčel. „Och. Možná jsem prostě jenom v depresi, protože si Remus pořád myslí, že jsem zlý.“

„Máš mě,“ řekl mu Harry.

Ze Siriusovy strany se nic neozvalo.

„Siriusi!“

„Co?“ zeptal se nevinně Sirius. „Samozřejmě, že mám tebe. Hm… co takhle, abych ti to vynahradil? Naučím tě, jak se stát zvěromágem. Jako jediné dítě Pobertů-“

„No, Remus má taky syna,“ prohodil Harry. „Jmenuje se Teddy.“

Siriuse to trochu vykolejilo, ale sebral se. „Fajn, tak jako první dítě Pobertů. Je vskutku žalostné, že jsi vydržel tak dlouho, aniž by ses jím stal.“

„Jímá tě nostalgie, co?“ prohodil Harry mile. „Ale naučil jsem se to, když mi bylo jednadvacet.“

„Vážně?“ Sirius vypadal extrémně nadšeně. „Na co se přeměňuješ?“

Harry se ušklíbl. „Jo jo, Siriusi, to by bylo na dlouhé povídání.“

ooOOoo

„Ahoj Draco, konečně jsem tě odchytil,“ pozdravil Harry a plácl dotyčného Zmijozela do zad.

Draco si ho podezřívavě prohlédl. „Znamená to, že se mnou zase mluvíš?“

„Zase? Nikdy jsem s tebou mluvit nepřestal,“ ujistil ho Harry.

„Určitě? Protože si vzpomínám na to, jak ses někdy v listopadu přiznal, že se mi vyhýbáš,“ nadhodil nenuceně Draco.

„Vážně, Draco, říkáš ty nejpodivnější věci,“ zavrtěl Harry hlavou. „Proč bych dělal takovou hloupost?“

„Vyhýbal se mi?“ zeptal se Draco.

„No, myslel jsem spíš ‚přiznával se k tomu, že se ti vyhýbám‘, ale zůstaňme u toho. Proč bych se ti vyhýbal, Draco?“ zeptal se Harry jako ztělesnění nevinnosti.

„Protože jsi šířil pomluvy o mých rodičích?“ nadhodil Draco.

„Ony se šíří nějaké pomluvy o tvých rodičích?“ zeptal se Harry a tvářil se náležitě šokovaně.

„Nech toho,“ zabručel podrážděně Draco. „Vím, že o nich víš. Vím, že jsi s nimi začal ty.“

„Když to říkáš,“ snažil se působit pochybovačně Harry.

„Co chceš?“ zeptal se Draco napjatě.

„Chtěl jsem ti připomenout, abys upozornil svého otce, že poté, co vám někdo prohledá majetek, to nemůže udělat znovu, aniž by k tomu měl povolení, a to nemůže dostat bez toho, co bych nazval oprávněným podezřením. Rád bych ti taky připomněl, že se mezi to nepočítají žádné zvěsti, stejně jako zdrogování několika studentů, jejich zosobnění a následné zaslechnutí čehokoliv, co bys mohl říkat o vašem salonu.“

Draco na něj jen zíral. „Cože?“

„Přeju ti hezký den,“ zašvitořil Harry vesele a odběhl. Zanechal za sebou Draca, který vrtěl zmateně hlavou a připadal si čím dál tím víc paranoidní.

ooOOoo

Následující měsíc a půl proběhl vcelku poklidně. Pouze tři lidé byli přeměnění v kámen (znovu Zachariáš Smith, Randolph Burrow z Havraspáru a Cormac McLaggen, u kterého byl Harry ještě ve větším pokušení nechat ho tak, než byl u Zachariáše) a všichni se rychle zotavili.

Navzdory tomu, že mu Sirius volal zrcátkem minimálně dvakrát týdně, Harry stále odmítal prozradit, na jaké zvíře se mění. Neměl pro to žádný zvláštní důvod, ale bylo zábavné pozorovat Siriuse, jak se chytá náznaků a snaží se ho analyzovat a odhalit tu záhadu, i když Harrymu odpověď přišla naprosto zřejmá. Ale je pravda, že po jeho první přeměně nad tím Hermiona uvažovala jen pár dní, takže možná proto se mu to zdálo tak jasné.

Valentýn byl beze vší pochybnosti jeden z nejhorších dnů jeho života. Lockhartova sólo akce a pohledy některých stěží dospělých holek mu daly zabrat. A taky se cítil tak nějak zvrhle, protože byl o tolik starší než ony, i když na to nevypadal a nijak je v jejich pubertálních citech nepodporoval. Naopak. Snažil se je odmítat, ale ony si to zcela chybně vyložily tak, že se dělá ‚nedostupným‘. Netřeba říkat, že ve dnech, které předcházely čtrnáctému únoru, se dobře cítil jen ve společnosti Lenky a Hermiony.

V onen den si Harry uvědomil, že se propracoval k takové panice, že by mu mohly rupnout nervy a nejspíš by proklel každého, kdo by se k němu přiblížil na dva metry. Pro dobro všech se tedy rozhodl zůstat v posteli. Se všemi těmi zlatokřídlými trpaslíky a rozbouřenými hormony rozhodně nehrozilo, že by o něco přišel.

K tomuto rozhodnutí si obzvlášť gratuloval, když trpaslíci v devět ráno zahájili patnáctihodinové obléhání jeho, naštěstí opevněných, dveří do ložnice. Když navíc přidal několik tišících kouzel a zesílil opevnění, měl po zbytek dne klid, až na poněkud rozrušené spolubydlící, kteří se vrátili večer. Zřejmě bylo podivné, že existovala celá armáda pevně odhodlaných doručovatelů. Ale i to odhodlání jim vydrželo jen v rámci rozumných mezí, protože se na to s úderem půlnoci vybodli. Trpaslíci očividně nedělají přesčas.

V březnu se Harry a Lenka zúčastnili halasné a bujaré párty, kterou rozpoutaly mandragory ve skleníku číslo tři. Upřímně, pro Harryho to byla snad nejbizarnější situace vůbec. Jednak kvůli tomu, že díky kouzlu, které na sebe s Lenkou seslali, neslyšeli prakticky nic, a tudíž je jejich hostitelé nemohli omráčit a, případně nebo, zabít. Získali tak materiál na zajímavý redakční článek doplněný podivnými fotkami. Harryho ohromilo, že mandragory téměř dospěly, ale nikoho to nezajímalo, jelikož Harry měl zásobu mandragořího lektvaru po ruce, kdykoliv jej bylo zapotřebí.

Než se Harry nadál, nastal čas vybrat si předměty pro třetí ročník. A navzdory tomu, co si Hermiona nejspíš myslela, Harry nad tím dlouze a důkladně přemýšlel.

„Chceš si zapsat studia mudlů, péči o kouzelné tvory a jasnovidectví?“ zírala Hermiona nevěřícně do jeho seznamu.

„Jo,“ přikývl Harry.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ kroutila Hermiona pochybovačně hlavou.

„Proč ne?“ ptal se Harry. „Ty si je bereš taky.“ Odmlčel se. „Kromě jiných předmětů.“

Hermiona vypadala polekaně. „Jak víš o-“

„O tom, že plánuješ používat obraceč času, co jsem ti dal, aby sis mohla zapsat nejen ty tři předměty, ale i věštění z čísel a starodávné runy?“ tvářil se Harry nevinně.

Najednou Hermiona vypadala pobouřeně. „HARRY! Mělo to být tajemství! A jak o tom vůbec víš?“

Harry si založil ruce a dosti samolibě prohlásil: „To máš za to, že pochybuješ o mé jizvě.“

Hermiona byla zmatená. „Snažíš se mi naznačit, že tvoje jizva požaduje omluvu nebo tak něco?“

Harry naklonil hlavu ke straně a předstíral, že se radí se svým znetvořeným obličejem. „Moje jizva by to považovala za pěkné gesto.“

Hermiona obrátila oči v sloup a zvedla ruce v jednoznačném gestu proč já. „Když to udělám, neřekneš to nikomu dalšímu?“

„Hele, vy dva, klidně se můžete přestat chovat, jako bychom tady teď nebyli,“ ozval se Neville.

„Jo, my jsme dokonale schopní zachovat tajemství,“ dodal Ron.

Harry je ignoroval. „Slibuji.“ Další odmlka. „I moje jizva.“

„I kdybych věřila, že tvoje jizva dokáže hovořit, jsi jediný, kdo jí rozumí!“ vybuchla Hermiona.

„To nevíš,“ odporoval jí Harry podrážděně.

„Pořád jsme tady…“ vmísil se Neville.

„Kdo další ještě umí komunikovat s tvojí jizvou a proč už to dávno neřekl?“ vyzvala ho Hermiona.

„No, jistý si nejsem ani jednou odpovědí – koneckonců, nemůžu hovořit za svou jizvu,“ Harry šlehl pohledem po Hermioně, která si nad tím odfrkla. „Ale možná je to proto, že nechce, aby si někdo myslel, že se zbláznil.“

„Proč by si někdo myslel, že slyšet tvoji jizvu je znak šílenství?“ zeptala se Hermiona sarkasticky.

„Hele, nechceš se na ně vykašlat a zahrát si šachy, vzhledem k tomu, že nás vůbec neberou na vědomí?“ zeptal se Ron.

„Proč ne,“ pokrčil Neville rameny, „uvidíme, jak se jim to bude líbit.“

„Moje jizva pořád čeká na tu omluvu,“ připomněl jí Harry.

„Fajn!“ rozhodila Hermiona rukama. „Omlouvám se, jestli jsem urazila tvou jizvu, když jsem naznačila, že není schopná vnímat a jako taková nedokáže s nikým hovořit. A za to, že si myslím, že nemůže být jasnovidná, protože to překračuje hranice, kterým jsem ochotna věřit, i když jde o kouzelnickou školu.“

„Moje jizva ti děkuje, ba co víc, já ti děkuju,“ pronesl Harry vážně. „Moje jizva by nepřestala mlít o tom, jak se cítí raněná a naštvaná, kdykoliv byste byly v jedné místnosti. Ale mám na tebe jednu otázku. Když nevěříš, že by někdo mohl mít jasnovidecké schopnosti, jaký má smysl zapisovat si jasnovidectví?“

„Možná tomu nevěřím, ale nemám jistotu, že to nemůže být skutečné. A jsem příliš analytická, abych dokázala vystát skutečnost, že promeškám něco, co by se mohlo ukázat jako zcela legitimní studijní zkušenost,“ odpověděla Hermiona pohotově.

Harry se tomu zasmál. „Hermiono, bez ohledu na tvoje názory ohledně platnosti umění jasnovideckého jako celku, dokonce i ti největší podvodníci ti řeknou, že jasnovidectví se nemůžeš naučit. Buď ‚vnitřní oko‘ máš nebo nemáš.“

„Tvrdíš, že nemám tohle ‚vnitřní oko‘?“ zeptala se Hermiona výhružně. Zjevně neocenila sdělení, že není dost dobrá, aby si zapsala nějaký předmět, i když o něj nijak zvlášť nestála. Už ze zásady si toho musela zapsat co nejvíc.

„Jen říkám, že kdybys ho měla, už bys nejspíš zpozorovala nějaké náznaky,“ vysvětloval Harry diplomaticky.

„Jako u tebe a tvé jizvy?“ odfrkla si Hermiona.

„Máš na mysli, jestli očekávám, že budu v tomto předmětu dobrý?“ tázal se Harry. „Myslím, že budu fenomenální.“ Zčásti díky jeho prášilovským dovednostem. „Ale měla bys vědět, že běžnou vlastností jasnovidců je, že čím silnější vnitřní oko máš, tím podivnější se můžeš zdát.“

„Takže ty bys měl být expertem,“ nevinně zapředla Hermiona. „A Lenka nejspíš také. Ale to znamená, že i náš profesor by mohl být také trochu… odlišný?“

„Profesorka Trelawneyová má velmi silné vnitřní oko, ale někdy se je pokouší… postrčit, vynutit si budoucí poznání, které by měla nechat přijít přirozeně. Nepochybuju, že by měla mnohem více vizí, kdyby nechala věcem volný průběh,“ svěřil se Harry.

„Jak jsi došel k takovému názoru, když ji to nikdy nenapadlo?“

„Protože skuteční jasnovidci si svoje věštby nepamatují,“ vysvětlil Harry. „Nějaká ‚vyšší síla‘ nebo tak něco hovoří skrze ně.“

„A jak teda vysvětlíš, že si pamatuješ všechno, co vidíš?“ dožadovala se Hermiona.

„Jednoduše. Já nemám nadpřirozené schopnosti. To moje jizva,“ odpověděl Harry prostě.

„Tak jak můžeš ty být dobrý v jasnovidectví?“ chtěla vědět Hermiona.

„Zaprvé, mám nepřetržitý přístup ke své jizvě. Zadruhé, když jde o hodiny jasnovidectví, spoustu času si musíš vymýšlet, nehledě na to, jak dobrá jsi.“

„Tak proč bys na ten předmět chodil, když jsi přesvědčený, že je k ničemu?“ zeptala se zmateně Hermiona.

„Protože je to snadné V, ne?“ vzhlédl Ron od šachovnice.

„Protože chci využít příležitosti vybrousit si své prášilovské schopnosti a protože ten předmět není těžký,“ doplnil Harry. „Mám pravdu, Rone?“

Ron, který sotva před deseti vteřinami řekl v podstatě to samé, na něj zůstal zděšeně civět.

Neville ho s pochopením poplácal po rameni.

„Fajn, tak mi neodpovídej,“ řekl otráveně Harry. „Je mi to fuk.“

„Proč bys něco takového dělal, když si můžeš vzít nějaký užitečný předmět jako věštění z čísel nebo starodávné runy?“ vyzvídala Hermiona.

„Protože o ničem z toho nic nevím a musel bych tam doopravdy pracovat, a upřímně, na to se necítím,“ odpověděl Harry.

„Chápu, proč sis vybral péči o kouzelné tvory. Nebude to mít nic společného s čímkoliv, co bys chtěl po absolvování dělat, ale zcela jistě se někdy setkáš s kouzelnými tvory a mohlo by se ti hodit, když budeš vědět co s nimi. Na druhou stranu studia mudlů?“ nechtěla věřit Hermiona.

„Proč ne?“ zopakoval Harry. „Taky si je zapisuješ.“

„Ale já si je zapisuju proto, že mi přijde fascinující studovat mudly z kouzelnického úhlu pohledu,“ vysvětlila Hermiona. „A vzhledem k tomu, že ty se ani nehodláš pokusit o cokoliv nového, mohu s klidným srdcem říct, že tvá motivace bude zcela odlišná. Takže proč si je skutečně zapisuješ?“

„Ještě snadnější V,“ nadhodil Harry a Hermiona po něm mrskla knihu. Ohradil se: „Co?“

„Jsi vážně nemožný, víš to?“ remcala Hermiona.

„Ale stejně mě miluješ,“ zakřenil se Harry.

„Jen proto, že jsi mě podloudně vlákal do přátelství!“ trvala si Hermiona na svém.

Harry se zmateně zamračil. Od jeho návratu do minulosti se příliš často zmateně necítil a ten pocit se mu vůbec nezamlouval. „Podloudně?“

„Neřekl jsi mi, že jsi cvok!“

„Protože nejsem!“ protestoval Harry.

„Tvá jizva tvrdí opak,“ odpověděla Hermiona.

„Aha, takže ty najednou moji jizvu slyšíš. Podle tvé vlastní logiky to dělá cvoka z tebe,“ odsekl Harry.

„Myslím, že jste cvoci oba,“ ozval se Ron.

„Pro jednou souhlasím,“ dodal Neville.

„Proč nás zase ignorují?“ ptal se Ron trošku uraženě.

„Nemyslím, že to dělají naschvál. Oba patří mezi ten typ lidí, kteří jsou tak zaujatí diskuzí, že nevnímají nic kolem sebe kromě vlastních slov,“ uvažoval Neville.

„Fakt? To je tak divné…“

Neville pokrčil rameny. „Víš, ty a Hermiona jste stejní.“

Ron vykulil oči. „Vážně?“

Neville přikývl a zavzpomínal na všechny ty chvíle, kdy byl Harry pryč a dělal Merlin ví co, a on zůstal sám s hašteřícím se Ronem a Hermionou, kteří ho absolutně ignorovali. Dalo se divit tomu, že oslovil Ginny? Dokonale mu rozuměla. Vždyť vyrůstala s šesti staršími bratry.