Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Nehoda v lektvarech

Bílá exploze odhodila Severuse vzad takovou silou, až mu nohy vyletěly do vzduchu. Jen dlouholeté zkušenosti v soubojích mu zabránily, aby pustil hůlku.

Hlavou dopadl na tvrdý kámen s pocitem úlevy i lítosti. Úlevy, protože jeho podíl na celém tomto mrzkém binci konečně končí. Lítosti, protože jeho úkol zůstane nedokončený.

Doufal, že Smrtijedi nezjistí, že ho zabila Poppy. Škola ji potřebovala víc než kdy dřív.

První, co si později uvědomil, bylo, že leží na posteli.

Něco teplého, vlhkého a měkkého mu zakrývalo oči. V jedné ruce stále svíral hůlku a někdo ho pevně držel za druhou.

Žínka na jeho očích voněla po léčivém lektvaru; po tom, co se používá na spáleniny. Tedy nehoda? Nebo měl tu smůlu a Carrowovi jej našli, ještě než Poppyin lektvar dokončil svůj úkol?

Možná ho za ruku držela Narcisa? Koneckonců mu byla dlužnicí.

„Co…?“ začal. Zarazil se, protože hlas vycházející z jeho hrdla nebyl jeho. Byl vysoký, jasný a dětský.

„Pšš,“ tišila jej jakási dívka tlumeně. „Nemluv. Všechen ten lektvar skončil ve tvém obličeji.“ To ona jej musela držet za ruku.

„L-Lily?“ vydechl Severus spáleným hrdlem. Zřejmě se z plných plic nadechl toho, co mu vybuchlo do obličeje.

„Ano. To jsem já. Říkala jsem ti, abys nemluvil,“ odpověděla pevně.

Severus se začal chvět. Byl tedy mrtvý? Po Lilyině boku?

Ne. Toto byl jen sen. To si musí zapamatovat. Ať už se děje cokoliv, musí si pamatovat, že toto je lektvarem vyvolaná halucinace, kterou si vytvořilo jeho podvědomí. Jeho vlastní mysl ho vzala do doby, než udělal tu strašlivou chybu.

Na druhé jeho straně další dívčí hlas prohlásil: „Půjdu pro madame Pomfreyovou.“

Severus se zhluboka nadechl, v krku ho bolelo způsobem, který měl jenom málo společného s nehodou v lektvarech.

„Škoda, že se to stalo poslední den před prázdninami,“ povzdychla si Lily a stiskla mu ruku. „Ale táta nás teď ráno vyzvedne. Spal jsi od včerejška odpoledne.“

To nedávalo smysl. Co tím myslela?

Severus si připomněl, že toto vše je sen a úkolem každého snu je být divný.

„Dobrá, pane Pottere,“ ozval se uklidňující hlas Poppy. „Jak se cítíte?“

Severus se očividně nedokázal zbavit Pottera ani ve snech. Popuzeně si povzdechl a čekal na nevyhnutelný zvuk dalšího hlasu, aby zjistil, jestli bude muset zápolit s Harrym nebo Jamesem Potterem.

Odpověď na tuto otázku nepřišla.

Lily jím zatřásla. „Zase jsi usnul?“ zeptala se laskavě. „Madame Pomfreyová chce vědět, jak se cítíš.“

„J-j…“ koktal zmateně, „jsem v pohodě?“ hlas mu zněl příliš mladě a vylekaně. Nechtěl, aby odpověď vyšla jako otázka.

„Bolí vás ještě oči?“ ověřovala si Poppy.

Severus opatrně zavrtěl hlavou.

„Dobře, tímto můžeme odstranit léčivý obklad,“ pronesla Poppy mírně. Cítil, že mu sebrala žínku z očí. „Pomalu otevřete oči. Kouzlem jsem ztlumila světla.“

Opatrně oči otevřel a nechal je přizpůsobit slabému osvětlení. Ležel v posteli na ošetřovně a obklopovaly jej závěsy. Pohlédl k Lily a téměř vzlykl zklamáním. Dívka sedící vedle něj na posteli a držící jej za ruku nebyla Lily Evansová.

Co se jí týkalo, usmívala se úlevou a v hnědých očích jí tančily jiskřičky. „Tolik jsem se bála!“ vyhrkla a opět mu stiskla ruku. Hlas odpovídal přesně Lilyinu. Zbytek však… Měla hnědé oči a světlehnědé vlasy, nepodobné Lilyiným měděným. Stáhl ruku.

„Lily?“ zašeptal a uvnitř jako by se něco zlomilo. Ani ve snech nedostane touhu svého srdce.

„Ano, Time?“ zeptala se.

Severus zavrtěl hlavou a všiml si, že dívka má na sobě mrzimorský hábit. Další dívka s tmavě hnědými vlasy, jasně modrýma očima a v havraspárském hábitu se posadila na židli vedle postele.

Obě na něj hleděly s očekáváním. Před těmi dětmi se necítil tolik zahanbený, jelikož sám byl dítě. Shlédl na své ruce.

Nebyly to jeho ruce. Jedna stále svírala hůlku, ale její prsty byly menší, než měly být. Prsty byly dlouhé, to ano, ale zdaleka nebyly tak bledé jako jeho vlastní. Ani nebyly zabarvené a mozolnaté jako jeho. Byly to ruce chlapce, ne muže.

Zpoza závěsů vyšla Poppy. Severuse šokovalo, jak sešle vypadá. Zestárla o dvacet, třicet let od té doby, kdy ji před pěti minutami naposledy viděl. Podala mu lektvar. „Na váš krk,“oznámila razantně a pak se otočila k Havraspárce. „Běžte, slečno Bartonová. Vlak bude brzy vyjíždět. Jsem si jistá, že váš bratranec se sestřenicí to tu zvládnou, než si je vyzvedne jejich otec.“

„Ano, madame Pomfreyová,“ přitakala dívka. Sklonila se k Severusovi a objala jej. Trhl sebou a ruku bez hůlky vsunul mezi ně. Nijak si ničeho nevšimla, stiskla jej kolem ramen a pak objala Mrzimorku. „Táta a papá říkají, že přijdeme na Štědrý den. Uvidíme se tedy pak.“ A odpelášila dveřmi.

„Dobrá, pane Pottere, můžete vstát a obléci se, jestli chcete,“ pobídla jej madame Pomfreyová.

Severus na ženu zmateně zíral. Ta mu zírání vracela.

„Myslíte mě?“ zajíkl se, když to vypadalo, že čeká na odpověď.

Madame Pomfreyová se zamračila. „Samozřejmě myslím vás, drahoušku,“ vytáhla hůlku a mávla jí. Vydala ustaraný zvuk. Když promluvila, bylo to jemným tónem: „Můžete mi říct, jak se jmenujete?“

Severus myslel rychle. Toto je jen sen. Samozřejmě je. Nicméně jakýsi hluboký instinkt jej varoval, aby svoji identitu udržel v tajnosti. Kdo ví, jak dlouho bude uvězněný v tomto snu.

Rozhodl se jen zavrtět hlavou. „Ne-nejsem si jistý,“ odpověděl váhavě.

Madame Pomfreyová a falešná Lily se na sebe podívaly. „Víte, kde jste?“ zeptala se madame Pomfreyová ještě starostlivěji.

„V Bradavicích?“ zariskoval Severus.

Madame Pomfreyová přikývla a pak se zeptala: „Co posledního si pamatujete?“

To úplně poslední. „Něco vybouchlo?“ zeptal se.

Poppy rozvážně přikývla. „A předtím?“

„Myslím, že jsem vypil jeden z vašich lektvarů,“ pronesl Severus. Pokud by šlo o nějaké její pletichy, chtěl, aby věděla, že toto si pamatuje.

„Ne, to se stalo, až když tě sem donesla profesorka Bulstrodeová,“ vložila se do toho Dívka-která-nebyla-Lily.

„Lily?“ zavolal starší chlapecký hlas. Severus pevněji stiskl hůlku. Ten kluk zněl úplně jako mladší Potter, i když ne zcela. „Jak je Timovi?“

Mrzimorská dívka pohlédla na Severuse znepokojeně. „Vzbudil se… ale…“

Chlapec se zelenýma očima strčil hlavu mezi závěsy. Když se vynořil celý, Severus viděl, že má havraspárský hábit a prefektský odznak. Vypadal jako dívčin blízký příbuzný, přestože měl havraní vlasy a zelené oči. Široce se na Severuse usmál a řekl: „Táta mluví s ředitelkou a profesorkou Bulstrodeovou.“

Chlapec se tvářil, jako by Severus měl vědět, o kom je řeč, tak se Severus rozhodl jen kývat hlavou.

„Raději zajdu promluvit s vaším otcem,“ pronesla Poppy ustaraně. „Dohlédněte na něj pár minut,“ pobídla chlapce.

Ten se podíval na Ne-Lily. „Co to mělo být?“ zeptal se a usadil se na postel vedle ní, takže viděl na Severuse.

„Má problémy s pamětí,“ odpověděla dívka a po lilyovsku si kousala ret. „Ale mě znáš, že ano, Time?“ zeptala se s úzkostí.

Severus pomalu přikývl. Měl pocit, že jí musí zlepšit náladu. Tolik se podobala Lily, že ji nechtěl zranit.

I když byl ve snu.

„A co mě?“ zeptal se chlapec. Obočí se mu spojilo. Vypadal na šesťáka, podle vzhledu mohl být Potterův bratr (toho mladšího, kvůli očím).

Severus nemohl riskovat, proto jen zavrtěl hlavou.

V zelených očích narostl neklid. „Říkala madame Pomfreyová, jestli za tu paměť může lektvar?“ zeptal se dívky.

Ta stále sledovala Severuse. „Ne, neříkala,“ odpověděla rozrušeně.

„Určitě je to tím,“ snažil se znít povzbudivě chlapec. „Pamatuješ, když spadl James z koštěte? Prospal celý týden a pak byl dva dny zmatený.“ Obrátil se k Severusovi. „Do Vánoc budeš jako rybička, uvidíš.“

„Asi… asi bych se měl obléct,“ zamumlal Severus, když si najednou uvědomil, že s těmi dětmi, co se chovají tak familiárně, sedí jen v pyžamu. Dívka nebyla starší než čtvrťačka, maximálně.

„Potřebuješ pomoct?“ zeptal se chlapec starostlivě.

„Ne,“ štěkl Severus. „Díky,“ dodal zdvořileji.

Chlapec i dívka se chovali, jako by jeho úsečnost přehlédli, a shovívavě se na sebe podívali. Pokud něco, pak je jeho odpověď jaksi uklidnila.

„Vidíš, Lily,“ zašeptal chlapec, když šli za závěsy, „jen mu trochu zachrastil mozek. Bude v pořádku.“

Severus opatrně vyklouzl z postele. Následoval šok (poslední ze série). Byl malý. Hábit se zmijozelským znakem čekající na židli patřil studentovi. Měl pocit, že tak malý oděv by mu mohl sedět, a když se na sebe podíval, potvrdil si, že jeho tělo, stejně jako ruce, patří malému chlapci. A místo černých vlasů visících kolem tváře mu do očí padly plavé.

Svlékl pyžamo a natáhl si kalhoty a svetr. Odmítal prodlévat příliš dlouho u tohoto aspektu svého snu. Nasoukal se do hábitu a pak zvedl hůlku z postele, kde si ji předtím položil. Hůlka byla skutečně jeho. Ta samá si jej vybrala tehdy u Ollivandera, před tolika lety.

Obrnil se a otočil se k malému zrcadlu na nočním stolku. Zíraly na něj modré oči – překvapivý obraz. Plavé vlasy mu rámovaly tvář v měkkých vlnách. Růžové, kulaté tváře a jemná, téměř andělská ústa. Atraktivnější dítě, než kdysi býval on. Takové to dítě, nad kterým ženy óchají a áchají.

Prvák, podle nízkého vzrůstu, váhy a jemnosti čelisti. Severus nepůjde dál, aby zjistil, do jakého těla ho sen strčil.

„Time?“ zavolal hlas. Hlas dospělého muže. „Můžu vejít?“

„Ehm… Ano,“ zavolal Severus zpět a proklel, jak se jeho dětský hlas zachvěl.

Muž, který rozhrnul závěsy, neměl být překvapením. Nicméně Severus o krok ustoupil.

Měl ve tváři mnohem víc vrásek a byl vyšší, než když ho Severus naposledy viděl (ačkoliv toto mohl způsobit trik relativnosti jejich výšek). Byl nezaměnitelný s jeho brýlemi a střapatým účesem. Severus i viděl jizvu, když průvan odfoukl ofinu.

Málem vykřikl, ale v poslední chvíli se zarazil.

Takže toto byla Poppyina hra. Ďábelštější mučení, než by do ní řekl. Tento sen se změní v noční můru, než jej lektvar zabije. Poppy moc dobře věděla, jaké dětství měl Severus. Takže byl odsouzený ho zde odehrát. S Potterem v roli Tobiase Snapea.

„Pane Pottere,“ oslovil jej Severus strnule s co největší důstojností.

Pottera to zasáhlo. Velice pomalu přešel k posteli a posadil se na ni. „Ach, Time, broučku,“ vydechl. „Jsme zase u tohoto?“