Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1.

Lékouzelník doprovodil Snapea k místu vedle ní. Opatrně se spustil na pohodlné křeslo a hůl položil na podlahu tak, aby na ni snadno dosáhl. Měla zavřené oči a klidně, pomalu dýchala. Už dostala svou dávku a její křeslo bylo sklopené. Přikrývku měla zastrčenou kolem nohou, takže musela už chvíli spát.

„Zvyšujeme dávku o třetinu,“ řekl mladý lékouzelník. „Podle dnešních výsledků se vaše tělo dostatečně přizpůsobilo tomu, aby ji sneslo.“

„Dobře,“ odvětil Severus a posunul se, když mu magicky upravené křeslo zvedlo nohy a zformovalo se tak, že jeho zádům a stehnům zajistilo maximální pohodlí. Natáhl zkroucenou ruku, aby si vzal hrnek, z něhož stoupala pára. Lékouzelník mu ho přidržoval, zatímco Severus pomalu ovíjel prsty kolem silného ouška a druhou rukou si hrnek podpíral. Když jej pevně držel, srovnal tvář do výrazu chladné vyrovnanosti a opatrně usrkl.

Žádný z absolventů Mrzimoru neuvidí bývalého bradavického mistra lektvarů ušklíbat se chuti lektvaru.

„Dejte si s pitím na čas,“ poznamenal lékouzelník, opakující své instrukce, jako vždy během těch dvou týdnů, kdy Severus docházel ke svatému Mungovi na léčení.

Volnou rukou lékouzelníka odmávl. Běžnou praxi znal nazpaměť.

Jeden doušek za minutu. Celkem dvanáct doušků.

Ne, to bylo staré dávkování. Při zvýšení o třetinu by teď měl vyprázdnit hrnek šestnácti doušky. Takže lektvar bude vlažný. Jeho svaly se začnou uvolňovat, když dopije sedmý doušek. Po desátém mu povolí křeče v rukou. Pět minut po dvanáctém doušku bude ospalý. Za dalších pět až deset minut usne a lékouzelník mu přikryje nohy dekou.

Přibližně za devadesát minut se probudí a bude se cítit lépe.

Cítit se lépe bylo definicí dobrého dne. Bude méně křečí a ty, které zůstanou, nebudou tak silné. Neustálá bodavá bolest v nohou a zádech se zmenší, nesnesitelná bolest v rukou se rozplyne a jeho rovnováha se zlepší. Pořád bude potřebovat hůl kvůli zesláblým nohám, ale bude v lepším stavu než Grangerová.

Po třetím doušku otočil hlavu a pohlédl na spící ženu. Její chodítko bylo složené a opřené o zeď za křeslem.

Léta už ji neviděl. Možná deset, nebo víc? Naposledy to bylo, když si Lily Potterová brala Thomase Longbottoma. Severus si vzpomněl, že ji viděl tančit s jejím manželem, tím ryšavým otrapou. Bývalým manželem. Když se její stav zhoršil, Lasičák při ní nestál.

Minerva povídala Severusovi o Grangerové při jejich každoměsíčním setkání u čaje v jejím domě v Prasinkách. Poté, co odešla do důchodu, se z jejich pravidelných čajových besed v jeho bytě v Londýně staly schůzky u ní doma. Po letech vzájemného přátelství bylo příjemné mít možnost strávit nějaký čas s jedním z mála lidí, kteří mu rozuměli.

Grangerová začala mít příznaky plné dva roky předtím, než se začaly nějaké objevovat u Severuse. Jakýmsi zvráceným způsobem to dávalo smysl. Úmysl, s nímž byl Cruciatus sesílán, měl na postcruciatový syndrom významný vliv. Belatrix neměla v úmyslu nechat Grangerovou žít, takže jí neváhala způsobit poškození.

Na druhé straně Pán zla si svého mistra lektvarů a špióna cenil. Když ho tedy trestal, působil mu bolest, ale trvalé újmě se vyhýbal. Přinejmenším do chvíle, kdy ho pokousala Nagini.

Trhl sebou, když si ten okamžik vybavil.

Před několika lety mu Minerva svěřila, že Grangerová se už nedokáže pohybovat po Bradavicích. Vzdala se výuky věštění z čísel a přijala místo na ministerstvu. V době, kdy šedesátiletá Hermiona Grangerová-Weasleyová začala potřebovat chodítko, její manžel budižkničemu ji opustil kvůli zdravé, třicet pět let staré ženě, s níž založil druhou rodinu.

Podle Minervy obě děti Grangerové se svým otcem stále ještě nemluvily.

Žádná ztráta. Ten chlap byl blbec a Grangerová s ním zřejmě žádné velké štěstí neudělala. Snad se jejich děti omezily na přijetí genetického vkladu pouze z matčiny strany.

Ne že by jeho manželství dopadlo lépe. Nejdřív by si měl zamést před vlastním prahem. Catherine ho nazvala studeným panchartem a našla si někoho jiného. Ale přinejmenším se s ním Elizabeth a Stephen stále bavili. A svého vnuka vídal častěji než Catherine.

Při té myšlence se ušklíbl. Jeho děti byly jedinou dobrou věcí na jeho osmiletém manželství. Se svou snachou si rozuměl a tiše zbožňoval svého dvouletého vnuka.

Kvůli Tylerovi se smířil s bolestí, kterou mu působilo batole, lezoucí po něm. Kvůli Tylerovi soustředil veškerou svou sílu do rukou, aby dokázal pochovat Stephenova a Meganina syna.

Svého vnuka.

Muž, který si myslel, že nikdy nebude mít rodinu, že nepřežije tu zatracenou válku, měl děti, které si ho vážily a milovaly ho. To byla jeho odměna za všechno, co kdy obětoval.

Kdyby tato léčba napravila poškození nervů a umožnila mu chodit a používat ruce tak, jak mohl před deseti léty, už nikdy v životě by si nemohl na nic stěžovat.

Tedy, stěžovat by si mohl, ale neudělal by to.

Lektvar byl dopitý. Položil prázdný hrnek na stůl mezi svým křeslem a křeslem Grangerové. Uvolnil se v jistotě, že mu brzy přehodí přes nohy přikrývku. Ještě jednou pohlédl na spící ženu a zavřel oči. Teď už byl ospalý.

Nechala si šedivět vlasy, pomyslel si. Naprosto pochopitelné. Když má člověk soustavné bolesti, nezáleží mu na tom, aby si udržel barvu vlasů.