Havran děl: Už víckrát ne
Napsaly GenkaiFan a Frau
Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet
Poděkování za úžasný banner náleží solace
PP: A je to tady! Velký posun! Kdo asi dnes přijde do Toweru?
Seržant se celkem hladce zapojil do života towerské společnosti. Se souhlasem Johnových učitelů a opatrovníků došlo k vytvoření chlapcova nového denního rozvrhu. Rána patřila knihám a učení, odpoledne hrám nebo fyzickému tréninku s Wolfem a večery rodině.
Ben a Maggie věděli, že přichází do let a že mít v domácnosti aktivního dospívajícího chlapce by pro ně mohlo být občas obtížné a nemuseli by mu vždy stačit. V takových chvílích byli za seržanta obzvláště vděční. Měl dostatek síly, vytrvalosti a trpělivosti, aby udržel krok s devítiletým dítětem.
Od začátku trval seržant na tom, aby mu všichni říkali 'Wolf'. Nebylo to hned, ale časem si zvykli. Vycházel z toho, že když jeho úkolem je být lektorem a osobním strážcem malého Johna, není až tak úplně v aktivní službě.
Cílem Wolfovy 'mise' byla ochrana, výcvik a pohoda Johna Hadriana a on se k této povinnosti stavěl velmi vážně. Jak zjistil při poradách, na chlapci se chtělo přiživit až moc lidí. Ať už byly jejich záměry dobré nebo špatné, Wolf přísahal, že nejdřív budou muset přejít přes něj.
Neměl zrovna radost z toho, že bude dělat chůvu, ale jak plynuly dny a týdny, dítě mu přirostlo k srdci. Podle Bena a Maggie to spíš vypadalo, že on přirostli k srdci dítěti – jestli se tak dalo nazývat něco, co se podobalo zbožnému vzhlížení k hrdinovi.
Wolfa překvapilo a zároveň potěšilo, když zjistil, že John Hadrian je velice chytrý a nadaný malý kouzelník. Dítě bylo rovněž schopné soustředit se na zadaný úkol a snažilo se plnit jeho pokyny. Při Wolfově výcviku se brzy cítilo jako ona příslovečná 'ryba ve vodě' – nebo by měl možná spíš říct jako 'havran ve vzduchu?'
Zato ho pořádně zneklidňovali duchové. Nikdy nevěděl, kdy a kde se objeví. Ke královně Anně se choval uctivě a k siru Walterovi srdečně, ale ten podivín Wendell ho znervózňoval, protože se zjevoval v tu nejdivnější dobu. Zvlášť se mu líbilo vynořit se, když se Wolf zrovna sprchoval!
Ohledně princátek si nebyl tak úplně jistý. Měla ďábelské sklony prohnat se kolem a naučila jeho svěřence hodně svých špatných zvyků, například skrývat se, aby se vyhnul vyučování. Navzdory tomu, že Wolfa toto chování obtěžovalo, nestěžoval si příliš hlasitě. Taková schopnost se mohla v budoucnu ukázat jako užitečná. Jediným problémem bylo naučit chlapce, kdy je vhodné tuhle dovednost používat.
„Rváči! Pojď dolů! Teď máš vyučování!" halekal Wolf pod stromem. Tohle už bylo potřetí, co dítě uteklo od cvičení a učení, a Wolf měl jeho neposlušnosti po krk.
Přeměny Johna Hadriana na ptáče způsobily několik incidentů, na které by Wolf radši zapomněl.
Když tu proměnu viděl poprvé, byl překvapený – a také zděšený. Chlapec byl na tak komplexní magii příliš mladý. Poté si ale vybavil, co ví o jeho rodičích. James a Lily Potterovi byli podle všech známek velice chytří a mocní kouzelníci.
„Problémy, Wolfe?" zeptal se ho strážný Provost. Opodál se zahihňalo několik turistů. „Vypadá to, že na vás Rváček zase vyzrál." Uchechtl se, vzhlédl do koruny stromu a zdvořile navrhl: „Mistr havranů vám určitě zvládne pomoct. Chcete, abych ho zavolal?"
„To nebude nutné," zamítl návrh Wolf, opřel se o strom a založil si ruce na hrudi. „Počkám."
Rváček zakrákal a načechral si peří, jako kdyby se lidem dole posmíval. Wolf si odfrkl, a když turisté a strážní popošli o kus dál, šou skončila.
Seržantova trpělivost se vyplatila. Turisté zmizeli, havrani zalezli na noc do hnízd a značně nabručený chlapec se přiloudal zpátky domů. Šlo o jeden z mála případů, kdy překročil hranice, po které byli dospělí ochotní jeho rošťárny tolerovat, což všechny zúčastněné stejnou měrou zklamalo i pobavilo.
Johna Hadriana mrzelo, že díky novému studijnímu plánu mu na hrátky s havrany zbývá méně času. Moc se mu líbilo být s nimi, učili ho přece tolik zábavných věcí! Jelikož už byl teď starší a v tomto prostředí sebejistější, dával svou nespokojenost najevo a to i hlasitě.
Samozřejmě, že za každou lumpárnu a zmeškanou hodinu musel chlapec nést následky, protože taková byla pravidla. Obvykle John 'dostával kapky' odpovídající jeho věku. V minulosti zacházeli jeho příbuzní při trestání příliš často do extrémů, hraničících s mučením. Dobře ho vycvičili, aby svůj 'trest' snášel mlčky. Všichni dospělí okolo něj v duchu proklínali Dursleyovy pokaždé, když drakovi, se kterým o uzdravení dítěte bojovali, narostla další ošklivá hlava.
John Hadrian Wolfa víceméně zbožňoval. Vysoký mariňák udělal z praktických cvičení zábavnou záležitost. Momentálně ho učil základy bezpečného zacházení s pistolí na paintball. Takový výcvik pochopitelně nemohl probíhat uvnitř Toweru. Barevné cákance na budovách by vyvolaly mnoho zamračení, nemluvě o rušivém vlivu 'barevné bitvy'na přítomné turisty.
Také bylo otázkou, jak by na takovou činnost reagovaly ochranné štíty. Wolf problém vyřešil tím, že bral Johna Hadriana do výcvikového střediska palácové stráže. Někdy se k nim připojilo pár zaměstnanců, kteří zrovna neměli službu. Čistě kvůli praxi.
Občas si John přál, aby dospělí kolem něj nebyli tak nároční. Souhlasil s havrany; život byl příliš krátký, než aby si během krásného, líného, sluncem zalitého dne neužíval zábavu.
Thor nebo nějaký jiný havran přiletěli k oknu a pokoušeli ho, zatímco se učil nebo pracoval na mnoha úkolech, které měl před sebou.
Vzhlédl a střelil pohledem po Wolfovi, který dělal cosi na počítači. Muž seděl k Johnovi otočený zády, takže Thora na parapetu neviděl. 'Tohle jsou blbosti, ' pomyslel si John a odsunul pracovní sešit stranou. Nedokázal tomu naléhavému volání odolat. Konec konců, srdcem byl havran. Učit se bude později; teď ho volá slunce a vítr!
„Rváči Johne Hadriane McIntyre! Vrať se a dodělej ten úkol!"
„Krá!" odpověděl Rváček a vyklouzl otevřeným oknem na svobodu.
***
Byl překrásný jarní den. Ze školního autobusu se vyhrnul dav žáků z místní základní školy. Všichni byli nadšení, že ten den nemají vyučování. Žádné hodiny, domácí úkoly ani testy. Všichni – až na jednu dívenku zabořenou nosem v knize. Zbytek skupiny ji ignoroval a zformoval se do dvou štěbetajících řad.
Na prohlídku ještě vyrazili společně, ale brzy se dívka s knihou od svých spolužáků opatrně oddělila. Našla si příjemné místo poblíž kaple svatého Pavla a usadila se tam, aby si dočetla knihu, kterou si přinesla ze školní knihovny. Připadalo jí, že by se z ní mohla dozvědět víc, než když bude s hlučným houfem spolužáků chodit po areálu sem a tam.
Nejdřív si nebyla jistá, jestli se má posadit zrovna tady. Lavička vypadala dobře, ostrůvek stínu velkého stromu lákal k posezení. Přesto se jí něco nezdálo... ale co už, tohle byl londýnský Tower. Slabě se otřásla. Všechno na tomto místě jí připadalo podivné.
„Ahoj, slečno. Neměla bys být se svou třídou?" ozval se shora pobavený hlas.
Vzhlédla a uviděla ve větvích stromu, pod kterým seděla, chlapce asi tak ve svém věku. Měl rozcuchané černé vlasy a zelené oči a na sobě zelenou polokošili a džíny. Choval se zdvořile, ale zkušenost ji naučila, že málo dětí zůstalo vlídných či zdvořilých dlouho. Očekávala, že si ji začne dobírat kvůli knihomolství stejně jako ti ostatní.
Pokrčila rameny: „Až do odchodu mě nebudou postrádat."
John Hadrian zlehka seskočil na zem a posadil se vedle ní. Mrknul na název její knihy a zachichotal se. „Víš, že autor té knížky má některé věci o Toweru špatně?" nadhodil.
Cosi zamumlala a snažila se ho ignorovat. „Vadí ti to? Že se snažím číst?" Naklonila hlavu tak, až jí záplava hustých kaštanově hnědých vlasů zakryla tvář.
„Opravdu? Není ti nepříjemné sedět tak blízko katova špalku?" ušklíbl se. „Prolilo se tu docela hodně krve a někteří lidé jsou na to v takové blízkosti docela citliví," poznamenal tajuplně.
Pohlédla na ukazatel a zachvěla se. Právě usoudila, že být tady uvnitř tak blízko tvrze v ní vyvolává dojem, že je sledována.
„Pojď, znám lepší místo na sezení a čtení – tedy jestli chceš? Nebo ti můžu ukázat pár věcí, o kterých většina turistů neví," navrhl a nabídl jí zdvořile ruku.
Zavřela knihu, podívala se mu do vážných zelených očí a povzdechla si: „Ty mi nedáš pokoj, že ne?"
„Ne, nedám," souhlasil se smíchem a pak jí jemně vzal knihu z náruče. „Pojď! Než mě sem přijde hledat Wolf! Asi bych měl přepracovat poznámky z matematiky."
„Kdo je Wolf?" zeptala se zvědavě.
„Ehm..." kousl se chlapec zamyšleně do rtu, „dalo by se říct, že je to můj učitel. Pojď! Nechci, aby mě zase odvlekl dovnitř. Na to je moc krásný den," tahal ji naléhavě za ruku.
***
John tomu nemohl uvěřit. Byla tady – seděla přímo pod stromem. Požádal Paní o kamaráda, se kterým by si mohl povídat, takového, který je živý a je to člověk.
Princátka byla zábavná, ale nijak se neměnila a on rostl. Chtěl někoho, s kým by mohl chodit do parku, houpat se na houpačkách, jezdit na kolotoči a dělat všechny ty věci, které děti provádějí společně. Charley byl fajn, ale byl moc daleko a sešli se spolu jen při krátké návštěvě nebo o prázdninách.
Paní slíbila, že se setká s velmi zvláštním osobou. Takovou, která miluje knihy a potřebuje kamarády stejně tak moc jako on. Bude mít huňaté hnědé vlasy a smutné tmavě hnědé oči. Také bude mít magické nadání, ale to jí ještě nemohl říct. Teď nebyl vhodný čas, aby se to dozvěděla.
John Paní věřil. Nikdy mu nelhala a vždycky ho chránila. Tak čekal, čekal a čekal. A pak najednou byla tady!
„Jsem John Hadrian McIntyre," řekl s úsměvem, když ji odváděl od popraviště a od nejsilnější koncentrace krevní magie v Toweru.
„Hermiona Grangerová," odpověděla tiše a zahleděla se na něj hřejivýma hnědýma očima. „Kam jdeme?"
John se jen šťastně usmál.
***
PA+PP: Podle autorek uhodla v komentářích u původní povídky jen jedna osoba, jak se Harry/John s Hermionou setkají. Teď, když k tomu došlo, věci se posunou o kousek dál. Nemějte obavy, brzy se dozvíte víc i o Siriusovi.
(...)