Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám před večeří pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 12. Červenec 1999, část 1.

Neděle, 4. července 1999

Drahá Hermiono,

co jsem řekl Tvému otci? Řekl jsem mu, že jsi oslnivá, úžasná, duchaplná a že jsi mi partnerkou a jsme si rovni. A řekl jsem mu, že Tě miluji a že Tě nepustím tak dlouho, dokud mě budeš chtít.

Hermiono, i já toužím po Tobě. Toužím po milování s Tebou. A prosím, věř mi, že plánuji milovat se s Tebou po zbytek života. Je to samozřejmě běh na dlouhou trať. Máš ještě rok na Univerzitě a nebudeme spolu tak často, jak bychom rádi. Zvládneme to, slibuji.

Zůstávám v Bradavicích. Nechci se vracet do svého domu v Tkalcovské ulici. Vlastně zvažuji, že se ho zbavím.

Jsem rád, že Tvá matka zvládla prvotní šok. Nestrávil jsem s ní moc času, ale oba Tví rodiče se mi líbí. Tvoje a moje výchova se vůbec nedají srovnávat.

Taky Tě miluji. Jak by mi mohlo vadit poslouchat, že mě miluješ? To se mi nikdy neomrzí, Hermiono.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Ve středu večer se Severus zhluboka nadechl, vytáhl hůlku z rukávu a řekl: „Portus.“

Přistál v obývacím pokoji Grangerových a okamžitě vyčaroval štít. Což se ukázalo jako dobrý nápad, protože tím odvrátil omračovací zaklínadlo od Hermiony.

„Severusi!“ zvolala Hermiona šokovaně, ale pak se usmála a rozeběhla k němu.

Severus ji objal. „Nemůžu uvěřit, že ses mě zase pokusila omráčit!“ prohodil suše.

„Zvyk je železná košile,“ prohlásila. „Co tady děláš?“

Odpověděl jí polibkem, během nějž je Hermiona přemístila do ložnice. Severuse to ohromilo, ale nehodlal probírat kouzla. Cítil, že z nich po čas milování mizí stres, žádostivost a potřeba. Pak spolu v posteli jen leželi, laskali se, hladili, líbali, šeptali slůvka lásky a touhy. Nemohl se nabažit pocitu její kůže na své.

Po chvíli Hermioně zakručelo v břiše a Severus se uchechtl. „Jsme hladoví, co?“

Hermiona se na něj rozpačitě zazubila. „No, jak se zdá, moje nedávné plány zůstat s tebou celý den v posteli se neuskuteční. Nemám domácí skřítku, tak pojď.“ Popadla jej za ruku a vytáhla z postele. Při oblékání si ukradli pár polibků.

Sešli do kuchyně a spolu připravili oběd. Severus se své porce sotva dotkl a Hermiona se nad tím zamračila. „Hermiono, pro mě je po půlnoci. Nemám hlad.“

Usmála se. „Úplně jsem zapomněla na změnu času! Ale děkuju, že tu se mnou sedíš. Musíš se vrátit? Zítra budeš tak unavený!“

„Nikam nespěchám. Minervě nevadí, když se během léta neukážeme u jídla. Budu v pohodě.“

Hermiona se na něj láskyplně usmála a veškerá únava zmizela. „Severusi,“ začala vážně, „myslel jsi vážně, co jsi řekl mému otci?“

Severuse bolelo, že pochybovala. V té chvíli si přísahal, že napraví veškerou bolest, kterou způsobili Ron a válka. „Ano, myslel jsem vážně každé slovo. A začínám mít pocit, že jsi je měla slyšet dříve než tvůj otec. Merline, Hermiono. Nikdy v tom nebudu dobrý.“

Hermiona jej popadla za ruku. „Z mého pohledu si vedeš dost dobře, Severusi. Jen jsem to chtěla vědět, to je vše.“

Severus přikývl. „Jsi má partnerka a jsme si rovni.“ Při tom se Hermiona zahihňala. „Jsi úžasná a duchaplná. Miluji tě a nepustím tě tak dlouho, dokud mě budeš chtít.“

Hermiona mu stiskla ruku. „Taky tě miluju, Severusi. Už nebudu tak nejistá. Ale ani já v tom nejsem dobrá.“

„Nu, už jsem řekl, že jsme si rovni,“ zažertoval a Hermiona se zasmála.

Severus na ni pohlédl. „Měli jsme to probrat už dřív, protože na tobě vidím, že bys ráda věděla některé věci. Věci, které ‚normální lidé‘, jak je nazýváš, znají dřív, než se zamilují. Mám asi hodinu, než budu muset jít, takže se ptej. Nechci odejít, když se tváříš takto.“

„Tvářím jak?“ zeptala se.

„Vyděšeně. Tváříš se vyděšeně.“

Hermiona vstala a vydala se připravit čaj. Pak se obrátila zpět k Severusovi a povzdechla si. „Nejsem vyděšená, Severusi, i když jsme na to šli trochu divně. Už měsíce se do tebe zamilovávám, a celou tu dobu jsme kolem sebe tancovali a vyhýbali se tomu, dokud mi neskončí semestr. Toho si cením. Ale během posledních dvou týdnů jsme si vyznali lásku, strávili spolu den, pomilovali se – skvěle, samozřejmě, a já se přestěhovala do Austrálie a my se vrátili k psaní dopisů.“

„Tak pojďme ta fakta o sobě zjistit. Předstírejme, že jsme normální. Polož své otázky. Miluji tě, odpovím ti upřímně.“ Severus se snažil potlačit všechny racionální i iracionální strachy, které se v něm zvedaly.

Hermiona dokončila čaj a s úsměvem na Severuse pohlédla. „S kým ses kdy vyspal?“ zeptala se bez obalu.

„To chceš vědět jako první?“ překvapilo jej.

„No, je zřejmé, že jsem nebyla tvoje první. Takže jsem zvědavá.“

„Dobře. Je mi třicet devět let, takže pár žen jsem měl. Nic trvalejšího, ale s tebou je to velmi, velmi jiné. Když mi bylo sedmnáct, byla tu jedna dívka ze sousedství. Jako Smrtijed jsem měl pár čarodějek. A jako špeh jsem měl několik vztahů s mudlovskými ženami, které jsem potkal v londýnských barech. Jak jsem řekl, nic víc než na jednu noc. Poslední rok a půl války tu nebyla žádná, a taky žádná nebyla, když jsme si začali psát.“

Hermiona přikývla. „Někdo, koho znám?“

„Ne.“

„Miloval jsi některou z nich?“

„Ne.“ Odmlčel se. „Miloval jsem jen dvě ženy – Lily Evansovou Potterovou a tebe.“

Hermiona pomalu přikývla. „Děkuju, že jsi upřímný.“

„Není zač. Teď je řada s odpověďmi na tobě.“

Hermionu to šokovalo.

Ušklíbl se na ni. „No, Hermiono, je zřejmé, že jsem nebyl tvůj první. Pročež jsem zvědavý.“

Padla do vlastní pasti, takže jen protočila očima a přehnaně si povzdechla. „Dobře. Než jsem změnila rodičům vzpomínky a opustila domov nadobro, měla jsem dvacetiminutovku s mudlovským vysokoškolákem odvedle a po válce jsem měla kouzelníka.“

Severus se zasmál. „Někoho, koho znám?“

Hermiona zrudla. „Ano. Byl to Kingsley,“ pronesla kamenně a pak se nad Severusovou šokovanou tváří rozesmála. „Dělám si srandu. Jistěže to byl Ron.“

„Milovala jsi některého?“

„Ano. Milovala jsem Rona, jen ne tak, jak jsem doufala a myslela, že budu. Nebylo to správné. Milovala jsem jen dva muže – Rona Weasleyho a tebe.“

Minutu se na sebe dívali, než ticho přerušila Hermiona. „No, to bylo strašné,“ zavtipkovala. „Zbytek mých otázek bude procházka růžovou zahradou.“

Severus se na ni usmál. „Zaznamenala jsi, když jsem řekl, že s tebou je to úplně jiné? Toto musíš vědět, Hermiono. Té první noci jsem se vzbudil a držel tě a měl jsem pocit, že kdybych se už nikdy nedostal z postele s tebou, zemřel bych jako šťastný muž. Takový pocit jsem rozhodně nikdy nezažil. Miluji tě, Hermiono. Miluji tě už měsíce, ještě než jsme spolu strávili noc.“

Hermiona mu úsměv vrátila. „Vím a já tě taky miluju.“

„Tak teď je řada zase na mně,“ prohlásil věcně. „Proč jsi mi začala psát?“

Hermionino obočí se nakrabatilo. „Na to není tak jednoduché odpovědět, ale zkusím to.“ Po chvíli pokračovala. „Ty týdny po konci války pro mě byly velmi chaotické. Neměla jsem domov. Bydlela jsem s Harrym na Grimmauldově náměstí. Bydlela jsem i v Doupěti s Ronem. Dokonce jsem krátce bydlela v Bradavicích. Brzy bylo jasné, že já a Ron nebudeme fungovat. Abych byla upřímná, randění s někým, kdo truchlí nad ztrátou svého bratra, není zrovna nejlepší nápad. A kdo prožije válku, není úplně normální. Ale znala jsem dost sebe i Rona, abych věděla, že se k sobě nehodíme. A stále jsem mu po tom, jak nás opustil, zcela nevěřila. Když ukončil bystrozorský výcvik, aby hrál za Kudleyské kanonýry, vše se zpečetilo. Tehdy jsme se rozešli.“

„A kam to toho obrazu zapadám já?“ zeptal se Severus zmateně.

„K tomu se dostávám. První dva týdny, když očišťovali tvoje jméno, jsem dost často navštěvovala Minervu a rozhovory jsme si užily. Potřebovala jsem ji. Molly pohltil žal a moje máma byla v neznámém městě v Austrálii. Takže i po tvém soudu jsem chtěla být s Minervou. Ale abych si s ní mohla povykládat, musela jsem ke svatému Mungovi, protože seděla u tvé postele. A ty sovy! Tolik sov… Z tvého pokoje Minerva zařizovala většinu bradavických záležitostí a dohlížela na rekonstrukci.“

„To jsem nevěděl,“ přiznal Severus se zavrtěním hlavy. „Vzbudil jsem se jen pár dní předtím, než mě přesunuli do Bradavic.“

Hermiona se na něj zlehka usmála. „Vždy jsi jen v bezvědomí ležel, zatímco jsme si s Minervou povídaly. Znáš ji – má ráda klevety a byla velmi rozrušená kvůli tobě a jak tě špatně soudila. Takže tě vychvalovala až do nebes. Šílel bys, kdybys byl vzhůru!“

„Přesně řečeno,“ prohodil suše.

„Byla jsem na půl cesty zjistit, proč nám to s Ronem nebude fungovat a co mi u mužů přijde atraktivní. Došla jsem k síle, inteligenci, věrnosti, ne hráč famfrpálu. Některé věci byly důležitější než jiné. A pak jsi tam byl ty. Nijak jsem nesnila o tom, že se do tebe zamiluju nebo ty do mě. Ale když jsem se na tebe podívala, věděla jsem, že jsi příkladem muže, kterého bych měla hledat. A tak mě napadlo, že bychom se mohli stát přáteli, a abych byla upřímná, potřebovala jsem někoho stejně smýšlejícího. Nemyslela jsem, že mi odepíšeš, ale Minerva trvala na tom, abych to zkusila.“

Severus přikývl.

„Teď je s odpovědí řada na tobě,“ pobídla jej s pohledem upřeným do očí. Severus si říkal, kdo se víc bojí odpovědí.

„Na první dopis jsem ti odpověděl jen kvůli Minervě, jak jsem ti řekl.“ Hermiona přikývla a čekala dál.

Severus si povzdechl. „Neměl jsem přežít válku.“ Při tom prohlášení v Hermioniných očích prokmitla bolest, ale nepromluvila. „Vše, co jsem v životě udělal, ať dobré nebo zlé, bylo krokem k mé smrti. Nemyslel jsem, že přežiju, Albus si nemyslel, že přežiju. A já to přijal.“

A přišla očekávaná otázka. „Ale ten protijed,“ poznamenala tiše.

„Protože jsem Mistr lektvarů a byla to výzva.“ Ta slova nepronesl s pýchou a procítěně.

Sledoval, jak vstala, přešla ke kuchyňskému pultu a obrátila se k němu zády. Věděl, že ji rozruší, až zjistí pravdu o tom, kolik toho musel kvůli válce zaplatit. „Proč mi to říkáš?“ zeptala se hlasem stejně oproštěným od emocí.

„Protože to potřebuješ slyšet.“

„Ptala jsem se na dopisy.“

„Toto potřebuješ vědět. A odpovídám na tvoji otázku. Když jsem se vzbudil u svatého Munga, překvapilo mě, že jsem naživu. Musel jsem začít úplně nový život. Kéž bych ti mohl povykládat příběh o skvělém znovuzrození. Nebylo skvělé. Bylo bídné a bolestné a některé dny jsem si přál, aby Voldemort nepoužil Nagini.“ Odmlčel se a dodal: „Prosím, Hermiono, podívej se na mě.“

Pomalu se otočila k němu. Ulevilo se mu, že nepláče.

„Hermiono, to jediné, o čem jsem dokázal rozhodnout, bylo, že tentokrát musím volit jinak. Jen tolik jsem dokázal zvládnout. Když se mnou Minerva chtěla mluvit a já na ni chtěl křičet, přinutil jsem se chovat jinak. To, co jsem si vybral prvně, vedlo k smrti. Jakkoliv z ní lidé udělali hrdinskou smrt, byla to stále smrt. Jestli jsem měl žít, nehodlal jsem opět napochodovat smrti přímo do náruče. Když jsi mi poprvé napsala, už se mi naštěstí vedlo lépe. Ale při tvém třetím dopisu jsem se ocitl na křižovatce. Byl jsem tak daleko své komfortní zóny, a komfortu jsem měl už na začátku málo, že jsem ho ani nechtěl otevřít.“

„Proč jsi ho tedy otevřel?“

„Kvůli Minervě. Mluvila se mnou o tobě. Řekla, že jsi na hraně stát se izolovanou a osamělou, čemuž jsem rozuměl až moc dobře. Také párkrát jízlivě poznamenala, jak politováníhodně sis vybrala kamarády.“ Ušklíbl se na ni a ona mu grimasu zdráhavě vrátila. „Takže jsem se vrátil ke své mantře jiných voleb. V té chvíli jsem se rozhodl, že se stanu tvým přítelem. A pak jsem si přečetl tvůj dopis – pamatuješ? Měla jsi začít na Univerzitě a nevěděla jsi, do čeho kráčíš. Náhle jsem ucítil emoce, kterých jsem měsíce nebyl schopen. Ucítil jsem vůči tobě ochranářskost, bál jsem se o tebe. A měl jsem tě rád. Vím, že to zní absurdně, ale jsi zábavná a vyhrožuješ mi, jsi sarkastická a oslnivá, a jakmile jsem si dovolil myslet na tebe jako na přítelkyni, došlo mi, že mám zatracené štěstí, že chceš být moje přítelkyně. Kdybych tě již neznal, kdybys neznala moji minulost, neměla bys šanci. S každým dopisem jsem ti dal kousek sebe – nejdříve jako přítel a pak jako muž, který tě miluje.“

Severus vstal a přešel k Hermioně. Otevřel náruč a ulevilo se mu, když nezaváhala a objala jej. Konečně steklo těch pár slz, které jí vhrkly do očí. Po chvíli se odtáhla. Setřela si ty krůpěje a podívala se na něj zpříma. „Musíš si přečíst ty mé zatracené dopisy!“ pronesla důrazně. Věděla, jak nesmyslně zní.

Podíval se na ni a poznal, jak ji zranilo, že se ocitli tak blízko tomu, aby nenalezli jeden druhého. Ta myšlenka pronásledovala i jeho.

„Přečtu si tvé zatracené dopisy,“ zavtipkoval tlumeně. Opět ji objal a oba se uklidnili a zbavili se části ze stresu tohoto odpoledne.

Na jeden den toho měli oba dost ke zpracování. „Hermiono, teď je řada na tobě,“ začal, ale ona jej přerušila.

„To nemyslíš vážně! Ani já už dnes nedokážu položit víc otázek.“

Pousmál se. „Díky Merlinovi. Ale musím odejít brzy a než odejdu, chci položit jednu důležitou.“

„Dobře, Severusi.“

„Myslíš, že máme společnou budoucnost?“ zeptal se vážně.

Hermiona se na něj sladce usmála. „Ano.“ Odmlčela se a dodala: „Opravdu, Severusi.“

Přikývl. „Cítíš se líp?“

„Ano, určitě. Nemyslím, že někdy budeme normální, ale dnes jsme vyřešili pár důležitých otázek. Že ano?“ ujišťovala se.

Severus se uchechtl. „A žádné větší už nevyvstanou. Zbytek bude, jak jsi řekla, ‚procházka růžovou zahradou‘.“

„Doufejme,“ zažertovala Hermiona. Sledovala, jak vzal hrnky, kouzlem je umyl a pak je uklidil do skříňky.

Severus pokrčil čelo, když Hermiona náhle vytřeštila oči.

„Otec ti musel říct, že tu ve čtvrtek nebývají.“

Severus se usmál. „Říkal jsem, že by byl slušným Zmijozelem.“

„Nemůžu tomu uvěřit. Opravdu se mu líbíš.“

„Ano, ale nic mu neříkej. Ať už se mu líbím jakkoliv, nechce přemýšlet o tom, že do pokoje jeho dcery se přemístil nějaký chlápek. A už vůbec nechce přemýšlet o ničem, co jsme tam dělali.“

Hermiona se ušklíbla. „O tom nepochybuju. Přijdeš další čtvrtek?“

Severus se na ni usmál. „Chceš, abych přišel?“

Odpověděla mu polibkem.

„Uvidím, co s tím budu moct udělat…“ škádlil ji vděčný, že se dostali na méně stresující téma. „Teď musím jít, než se vrátí Démétér.“

Hermiona se zasmála. „I po všech těch otázkách jsem stále bohyní?“

Severus ji políbil a zvedl jí bradu, aby jí viděl do očí. „Hermiono, bez otázek bys to nebyla ty. A já tě miluji.“

Usmála se na něj. „Já tě taky miluju, Severusi.“

„Na shledanou, Hermiono.“ S tím ustoupil a jako by po tisící řekl: „Portus.“

ooOOoo

Neděle, 11. července 1999

Drahý Severusi,

stále se usmívám, když mi myšlenky padnou na Tvé čtvrteční překvapení. Samozřejmě to bylo překvapením v mnoha směrech, to je jisté!

Řekni mi víc o Tvém domě v Tkalcovské ulici. Proč Ti není domovem? A máš tam nějaké knihy, které nejsou v bradavické knihovně?

Jsem ráda, že se Ti líbí mí rodiče. Co bys dělal, kdyby Tě alespoň otec neměl rád? Zdá se mi, že je to pro Tebe důležité, ale opravdu netuším proč. Toto je má ‚procházka růžovou zahradou‘ otázek tohoto týdne z důvodu výpravy za normálností.

Uvidím Tě před Tvým dalším dopisem, což mě rozechvívá. Slibuji, že tentokrát Tě neuřknu.

Dokud se neuvidíme, měj se dobře, můj nejdražší.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Severus si byl jistý, že středa snad ani nedorazí. Nikdy se mu čas mezi středami tolik nevlekl, a to zahrnul i poslední týden školního roku, kdy už byli všichni natěšení na prázdniny.

Když konečně kýžený den nastal, domluvil si s Minervou setkání po večeři.

Sledovali, jak jim domácí skřítek přinesl čaj a sušenky, a když zmizel, Minerva se obrátila k Severusovi: „Jste v pořádku, Severusi?“ zeptala se přívětivě.

„Ano, Minervo. Jsem v pořádku, jen jsem si s vámi chtěl promluvit.“ Odmlčel se. „Děkuji vám.“

„Za co?“

„Hermiona mi řekla, že jste tehdy neopouštěla svatého Munga, dokonce jste odtamtud dohlížela na opravy hradu.“

„Opustila jsem vás na celý rok, Severusi. To se znovu nestane.“

„Mám pocit, že vám hodně dlužím.“

„Za nic mi nedlužíte.“

„Za Hermionu.“

„Proč Hermionu, Severusi?“

„Nebýt vás, neměl bych ji.“

„Naprostá hloupost!“ Její přízvuk se každou minutou zvýrazňoval.

Uchechtl se. „Hermiona mi zmínila, že jste mě v nemocnici ‚vychvalovala až do nebes‘.“

„Neupozornila jsem ji na nic, co by sama neviděla. Je to chytrá žena, Severusi.“

„Ano, to je.“

„Víte, co nejchytřejšího udělala?“ zeptala se a v očích jí zajiskřilo.

„Dobře, copak?“

„Zbavila se Weasleyho. Víte, co nejchytřejšího jste udělal vy?“

Severus v odpověď protočil očima.

„Otevřel ten dopis.“ Zasmála se a pokračovala. „Nemám zásluhy na tom, že jste se do sebe zamilovali. Nicméně připisuji si jisté zásluhy, že se zbavila Weasleyho a vy otevřel ten dopis. Očekávám, že každé Vánoce dostanu novou šálu!“

Severus se také zasmál a vřele odvětil: „Tartanová šála pro Minervu. Oficiálně jste se dostala na vánoční seznam. Udělám vám laskavost a nechám výběr šály na Hermioně.“

Zasmála se. „Běžte, Severusi. Jaksi jsem se dozvěděla, že na vás v Austrálii čeká mladá žena.“

Severus se ušklíbl. „Už se těším, až vám budu moci vrátit tento čajový šálek, Minervo. Uvidíme se zítra.“

„Na shledanou, Severusi.“

Když Severus přistál v obývacím pokoji domu Grangerových, čekala na něj usmívající se Hermiona.

Vstala z pohovky, kde si četla, a políbila jej.

Držel ji v pase a díval se na ni, jako by to byly roky a ne týden. „To bylo mnohem hezčí než uřknutí.“

„Ano, to asi ano.“ Usmála se a opět jej políbila. „Mám pro nás překvapení, protože tentokrát jsem věděla, že přijdeš.“

„Docela se mi líbilo to překvapení minulého týdne,“ prohlásil a políbil ji na krk.

Hermiona zasténala. „No, moje překvapení asi může počkat…“

Zasmála se, když je přemístil do její ložnice. „Teď je řada na mně, abych se o tebe postaral,“ zapředl a jemně ji položil do postele.

Později Severus žasl nad nahou čarodějkou, která mu spočívala na hrudi, když se zády opíral o čelo postele. „Jsi moje štěstí, Hermiono.“

„Hmmmm…“ zareagovala zasněně.

Severus se uchechtl.

„Promiň,“ zasmála se a zavrtěla hlavou. „Ale můžeš za to ty sám, že jsem rozptýlená.“

„Budiž,“ usmál se a políbil ji do vlasů.

„No, je skoro poledne a víš, co se pak stane,“ poškádlila jej.

„Ano a nezapomněl jsem na to překvapení.“

„Své překvapení jsem už měla,“ prohlásila s vážnou tváří.

Severus se zasmál. „Co jsem provedl své oslnivé, logické…“ Odmlčel se. „Co vlastně jsi?“

Hermiona se uchechtla. „Nedoporučuju ti použít výraz ‚milenka‘.“

„Neboj. Ani ti nesedí ‚holka‘,“ přemýšlel Severus. „Ale,“ začal tím nejhedvábnějším hlasem, „už vím. Co jsem provedl své oslnivé, logické čarodějce?“

Hermiona si povzdechla. „Zaprvé, jen ty umíš vyslovit ‚čarodějka‘ tak neuvěřitelně báječně. Zadruhé, změnil jsi mě na nelogickou dutou hlavu. Hladovou, nelogickou dutou hlavu, abych byla konkrétnější. Pojďme.“

Oblékli se a sešli do kuchyně. Severus se posadil ke stolu, ale Hermiona popadla piknikový koš z linky a usmála se na něj. „Jdeme na půlnoční piknik. Pojď, vstávej!“

Než zmenšila košík a dala si jej do kapsy, lákalo ho položit spoustu otázek, které se mu vyrojily v hlavě, ale ovládl se. Vstal a přešel k Hermioně. „Jsem celý tvůj.“ Posledních dvacet let se staral o to, aby jej nikdo a nic nepřekvapilo, aby znal každý pohyb každé šachové partie. Teď byl připravený vyrazit a nechat se překvapit – překvapit životem, překvapit Hermionou.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala se Hermiona zvědavě.

„Jak pěkné je být překvapovaný.“ A sklonil hlavu a jemně ji políbil.

Sladce se na něj usmála a vklouzla mu rukou kolem pasu. On ji vzal kolem ramen a brzy přistáli v pustém lese.

„Kde to jsme?“ zeptal se Severus a rozhlédl se.

„Pořád poblíž Sydney. Toto je Cremorne Reserve. Je to špička malého poloostrova. Ráda tu sleduju lodě. Je to tady klidné.“ Vyrazili k pobřeží, odkud uvidí na moře.

Usadili se na placaté skále. Hermiona seslala zahřívací a změkčující kouzla a rozložila deku. Seděli a Hermiona obědvala, zatímco sledovali dění na vodě. Vlny narážející na skalnaté pobřeží vzbuzovaly klid.

„Teď, když jsem trochu víc při smyslech,“ začala Hermiona, „co jsi to dřív říkal?“

„O tom nechat se překvapit?“ zeptal se Severus.

„Ne, předtím, když jsme byli v posteli.“

„Aha. Řekl jsem, že jsi moje štěstí. Ten okamžik je pryč, ale pořád je to pravda,“ škádlil ji něžně.

„Proto jsi citoval Thomase Fullera, že ano? Tehdy v Prasinkách?“

„Ano. ‚Moudrý člověk změní šanci na štěstí’. Jsi moje štěstí. Díky Merlinovi, že jsem byl dost chytrý, abych tě viděl.“

Hermiona se na něj usmála.

„Jediné, co teď vidím, když se na tebe podívám, je Hermiona. Byly doby, kdy jsem viděl bývalou studentku, mladou ženu, kamarádku Harryho Pottera, někoho, kdo se do mě ani náhodou nemůže zamilovat. Ale teď vidím jen Hermionu.“

„A když se podívám já na tebe, vidím Severuse,“ prohlásila spokojeně.

Usmál se na ni. Tyto úsměvy patřily jen Hermioně. Jeho Hermioně.

ooOOoo

Neděle, 18. července 1999

Drahá Hermiono,

vzhledem k naší výpravě za normálností, což zaručuji, že nikdy neskončí, Ti rád odpovím na Tvé otázky.

Tkalcovská ulice, kde jsem vyrostl. Nejdříve ta dobrá část: mám tam další knihy. Má bradavická knihovna je lepší a větší a mnohé knihy v Tkalcovské obsahují černou magii. Je jisté, že následujícím prohlášením rozpoutávám příslovečné peklo, ale tady to je. Všechny mé knihy jsou Ti k dispozici.

Ta špatná část je obsáhlejší, ale pokusím se to shrnout. Víš, že můj otec byl násilník. To samotné by stačilo, abych ten dům zapálil. Během letních prázdnin po Tvém pátém a šestém ročníku byl mým ‚hostem‘ Červíček. Další důvod k ohni. S jeho přítomností jsem byl pod dohledem dvacet čtyři hodin denně. Bradavické komnaty mi dovolovaly od špehování vydechnout, ale to mi během těchto letních měsíců bylo odepřeno. Bylo to velmi vyčerpávající. Dům pro mě znamená pouze špatné vzpomínky. Nemohl bych tam založit rodinu.

Na veselejší notu. (Koneckonců jsem Tvým ‚témata měnícím‘ přítelem.) Tví rodiče jsou pro mě důležití, protože jsi pro mě důležitá Ty. Kdybych se Tvému otci nelíbil, pracoval bych neomezeně dlouho na tom, abych ten stav změnil. Je to pro mě důležité. V rodinách by měl panovat klid. Nemám nejmenší touhu strávit bez klidu dalších čtyřicet let. Ale jsem trpělivý muž, takže jestli bude trvat, než si mě oblíbí i Tvá matka, nevadí mi to. Myslím, že Tvůj otec vítá, že má s kým pít brandy. A abych byl upřímný, já také vítám, že mám s kým pít brandy. Až přijdu na návštěvu, měla bys jít s matkou nakupovat, nebo tak něco. Víš, podniknout ženské záležitosti…

Mé tělo je v Bradavicích. Má mysl je s Tebou v Cremorne Reserve, kde poslouchám šplouchání vln a sleduji lodě. Jsi poklad.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Když severus přistál u Grangerových další čtvrtek, po Hermioně nebylo vidu ani slechu. „Hermiono?“

„Tady jsem!“

Zamračeně vyšlapal schody a otevřel dveře do Hermioniny ložnice.

„Merline, miluji tvá překvapení,“ zapředl. Během milování mohl myslet jen na to, že za to čekání stála. Stála za čekání téměř čtyřiceti let a stála za čekání kdoví kolika let, než se vezmou.

Opět se vydali do Cremorne Reserve sledovat lodě.

„Hermiono, mohla bys nám přeměnit něco pohodlnějšího? Bolí mě dnes koleno.“

Přeměnila tedy skálu do tvaru její postele, nad čímž Severus jen pozvedl obočí. Lůžko vypadalo přesně jako okolní kameny, ale mělo pohodlnou matraci. Opřel se o čelo postele a mezi nohy si přitáhl Hermionu, aby se opřela o něj. Rád si ji tiskl k hrudi a opíral bradu o její vlasy.

„Je to dobré pro tvoje koleno?“ zeptala se.

„Jaké koleno?“ opáčil vážně a přitáhl si ji blíž, aby se nadechl její vůně.

Hermiona se uchechtla. „Teď, když tě mám, kde chci, můžeme něco probrat.“

Severus zaúpěl. „Co jsem zase provedl?“ Užíval si, když se mu smála v náručí.

„Chceš, abych s mámou zmizela z domu, aby sis mohl s tátou dát brandy?“

„Jsem obklopený tvrdohlavými ženami. Mám prázdniny. Jistě mám nárok na dobrou brandy a dobrý rozhovor bez již zmíněných tvrdohlavých žen. Jestli tvůj otec hraje šachy, tím lépe.“

Po chvíli se natáhla, aby jej pohladila po tváři a povzdechla si. „Chybí ti Albus.“

Severus si také povzdechl a zavřel oči. „Ano.“

ooOOoo

Neděle, 25. července 1999

Drahý Severusi,

rodiče Tě čekají ve středu. Oba jsou rádi, že můžeš přijít na návštěvu a, samozřejmě, nám pořídili lístky do opery na pátek večer. Řekla jsem paní Weasleyové, že dorazíme pozdě odpoledne v sobotu 31. července. Zjistila jsem, že s časovým posunem se lépe srovnám, pokud vstanu velmi brzy a dorazím tam odpoledne. Takto se unavím a snadněji se vrátím ke svým rytmům. Doufám, že to tak vyhovuje i Tobě.

Děkuji, že jsi mi pověděl o Tkalcovské. Zaujalo mě něco, cos zmínil – chceš rodinu, jako děti?

Mé tělo je v Austrálii. Má mysl je v Bradavicích s Tebou, kde si na Tvém gauči čtu knihy a kolem ramen mám Tvoji paži. Jsi můj poklad.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Severus se v úterý zaměstnal přípravou vlkodlačího pro Teddyho, který později chlapci doručila Minerva. Také připravil čokoládu pro Hermionu. Kolik měsíců ji již připravuje? Nikdy jej nenapadlo, že někoho potěší. Byl lidem užitečný, ale nikdy nezlepšoval náladu.

PA: Toto bylo logické místo pro rozdělení července, ale ne na stejné délky. Poslední kapitola bude docela dlouhá a doufám, že i uspokojující. Mnoho lidí se ptalo na pokračování, tedy odpovím. Chtěla jsem příběh dvou let, protože dva roky má Hermiona navštěvovat Univerzitu. Vyznání lásky z minulé kapitoly mělo původně patřit až do druhého roku. Nicméně žili si svůj život, jak už to postavy dělají. Jejich vztah se vyvinul rychleji, když jsem byla v polovině, a donutil mě omezit povídku na jeden rok. Čímž chci říct, že sequel nenapíšu, ani o něm neuvažuji.

Ovšem žádost o pokračování je tím nejlepším komplimentem světa.

Děkuji všem, kteří si udělali čas a odpověděli.

PP: Poslední kapitola, závěr července, je opravdu moc dlouhá. Já ji rozdělím na dvě části.