Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám při čekání na příchod kamarádů do hospody pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 10. Květen 1999

Neděle, 2. května 1999

Drahá Hermiono,

opravdu stoupáte v žebříčku vševědů. Bez problémů Vám udělím titul vševědoucí bohyně. A občas jste nevrlá, čokoládu milující bohyně.

Kdy chcete odcestovat do Austrálie? Předpokládám, že až po Výročním večírku. Kdy Vám končí škola? Se svými chuligány se s láskou rozloučím v sobotu 12. června.

Mí výše uvedení chuligáni ve čtvrtek dokázali úspěšně připravit vlkodlačí. Všichni. Ano, jsem na ně hrdý. Ne, znovu jim to neřeknu. Upadli by do šoku.

Spěte dobře, bohyně.

Váš

Severus

Severus si dopis ještě jednou přečetl a uchechtl se pro sebe.

„Začínáte přicházet o rozum, Severusi. Čemu se smějete?“ protáhl Phineas Nigellus.

„Mám takový dojem, že s Hermionou flirtuji,“ dumal Severus, zatímco srolovával pergamen.

„Myslíte?“ zeptal se Phineas nedůvěřivě. „Co jste jí napsal?“

„Nazval jsem ji bohyní. Dokonce třikrát. Kvalifikuje se to jako flirtování? Neflirtoval jsem už velice dlouho.“

„Je to nechutné, takže ano, kvalifikoval bych to jako flirtování,“ odpověděl Phineas znuděně. „A je to směšné, takže jsem si jistý, že se jí to bude líbit,“ dodal.

Severus přikývl a přešel se opřít o římsu u Phineasova portrétu. „Ano, je to směšné.“

„Ale to vás nezastaví,“ dodal Phineas.

„Patrně ne,“ odvětil.

Phineas si ho přeměřil a pokrčil rameny. „Nu, nejste první ani poslední muž, který se kvůli ženě změnil v troubu.“

ooOOoo

Středa, 5. května 1999

Drahý Severusi,

naprosto obdivuji Vaše studenty. Jaký úspěch. Prosím, řekněte jim, jak jsem na ně pyšná. Ještě větší dojem jste na mě ale udělal Vy. Tolik jste je tento rok naučil! A nemluvím jen pod vlivem čokolády. Děkuji, že na mě myslíte a připravujete mi ji. Váš čas je mnohem důležitější, než abyste mi připravoval hloupou čokoládu. Ale cítím se výjimečná.

Školní rok mi končí 11. června. Naplánovala jsem si, že první týden, ještě před Výročním večírkem, strávím v Doupěti. Bude oslava dokončení studia Ginny. Do Bradavic dorazím s Weasleyovými a setkám se s Vámi na večírku. Budu bohyní v hábitu vínové barvy. Také jsem si naplánovala, že do Austrálie odcestuji 20. června. Minerva mě pozvala, abych po večírku zůstala v hradu a přenášedlem se přemístila přímo do domu rodičů.

Doufám, že příští týden pro Vás budu mít velmi dobré zprávy. Téměř jsem dokončila přeměňování. Tolik mi chybíte.

Mějte se dobře, můj Severusi.

Vaše

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 9. května 1999

Drahá Hermiono,

už jsem Vám to říkal – těší mě, že mám někoho, o koho se skutečně rád starám. Užívám si přípravy čokolády pro Vás. Myslel jsem, že budete naštvaná, když jsem si Vás poprvé dobíral. A, samozřejmě, taky jste byla. Ale netušil jsem, že si skutečně užijete něco, co jsem pro Vás udělal. Jestli se cítíte výjimečná, pak to není hloupé.

Žárlím, že Weasleyovi s Vámi stráví čas dříve než já, ale má překrásná přítelkyně čarodějka naznačuje, že bych ji mohl brzy vzít ke Třem košťatům, proto se spokojím s tím.

Mám od Minervy potvrzeno, že i já mohu odejít 20. června. Těším se na setkání s Vašimi rodiči. Podobáte se spíš matce, nebo otci?

Spěte dobře, má překrásná.

Váš

Severus

ooOOoo

Středa, 12. května 1999

Drahý Severusi,

nejdřív to nejdůležitější: skončila jsem s přeměňováním. Vaší čarodějce dlužíte rande v Prasinkách! Kdy mě vyzvednete? Nemohu se dočkat!

Jsem mixem obou mých rodičů. Otec je klidný a metodický. Matka má pevnou vůli a je houževnatá. Oba jsou milující a inteligentní. Poslední dva roky byly velice náročné. S rodiči je obecně těžké zjistit, jak vztah změnit na vztah dospělého s dospělým. A je to ještě těžší, když jste upravil jejich vzpomínky a nahlodal osmnáctiletou důvěru. Možná to toto léto bude lepší.

Vím, že Vaši rodiče již nejsou mezi námi, a vím, že jste neměl dobrý vztah s otcem. Máte nějaké dobré vzpomínky na matku? Nemusíte o ní mluvit, pokud nechcete.

Teď zpět k důležité části – kdy mě vyzvednete?

Mějte se dobře, můj Severusi.

Vaše

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 16. května 1999

Drahá Hermiono,

gratuluji ke skoncování s přeměňováním. Protože sem přijdete za dva týdny, co kdybychom Váš úspěch oslavili po chystané pamětní události?

Užil jsem si Váš poslední dopis, když jste popsala svoje rodiče. O svých rodičích Vám řeknu jindy. Není to příběh na dnešní den. Když už mluvíme o Vašich rodičích, vědí, že přijdu?

Připojil jsem dodatečné poznámky o fázích měsíce a zahrnul jsem i knihu. Musel jsem ji vyzvednout ve svém domě, ale stálo to za ten čas. Nevím, jak bude užitečná, ale mám pocit, že je důležitá. Vracím se k Vašim původním poznámkám o fázích a možných teoriích. Něco nám uniká.

Spěte dobře, má překrásná přítelkyně.

Váš

Severus

Další poprvé. Popřemýšlel o věcech, které během tohoto roku udělal poprvé. A zde bylo další – naplánoval si nečekanou návštěvu. Když přistál v přemisťovací hale, poskakoval mu žaludek. Nespočetněkrát čelil Pánovi zla, aniž by se tolik bál. Nevěděl, jestli Hermionu zdárně překvapí, nebo jestli jej ráda uvidí. Byl si dost jistý, že bude ráda, jinak by takto neriskoval, ale rozumnější přístup by potřeboval víc času. Co to s ním Hermiona letos udělala?

Bylo skoro poledne, když dorazil do Bristolu. Recepční mu povolila vstup a on se rozhodl začít v knihovně. Propletl se ke stolu, kde ji před měsíci našel, a jeho strach zmizel. Tady byla Hermiona. Jeho Hermiona. Usmál se a stejně jako v listopadu si odtáhl židli hned vedle ní a posadil se.

„Severusi!“

Když zaslechl ten nadšený tón, nemohl si pomoci a usmál se. Okamžitě jej objala. Jakkoliv to objetí v sedě bylo nemotorné, Severus si nevzpomínal, že by se kdy cítil tak milovaný.

Uvolnila jej, ale popadla jej pevně za ruce, jako by se bála, že je jen fata morgánou. „Co tady děláte? Přišel jste mě vzít do Prasinek? Půjdeme dnes?“

Její reakce stála za každý okamžik pochyb a obav. „Slíbila jste mi schůzku, tak jsem tady.“

Široce se na něj usmála. „Nemůžu uvěřit, že jste to udělal!“

Severus vstal a vytáhl ji na nohy, aby se vpil pohledem do ní. Přesto ho myšlenka, že by někoho mohl udělat takto šťastným, ohromovala. Stiskla mu ruku a vytrhla ho z jeho snění. „Můžete jít,“ začal, „nebo potřebujete nejdřív něco udělat?“

„Pojďme do mého pokoje. Potřebuju si odložit knihy.“ Stáhla ruce z jeho a prohrábla si vlasy. „A asi potřebuju,“ začala, ale Severus ji zastavil.

„Vypadáte naprosto úchvatně, Hermiono.“

Popadla brašnu a opět se na něj usmála. „No, tak pojďme.“

Vyšplhali schody do jejího patra a zamířili k pokojům. Najednou se v chodbě u dveří zastavila a zasmála.

„Copak?“

Poklepala si na kapsu hábitu. „Nedostanete toto psaní!“

„Proč ne?“

„Řekněme, že je řada na mně napsat strohý dopis.“

Severus doplnil úšklebek zvednutím obočí a pro list se natáhl.

Po chvíli zaváhání si povzdechla, vytáhla dopis z kapsy a on jej rychle převzal.

Zasmál se a schoval si jej do své kapsy. „Vidím, že dáma nerada čeká. Získané ponaučení.“

Hermiona se také zasmála. „Berete to dost dobře na někoho, kdo právě dostal nabručené psaní!“

„Jsem na to zvyklý,“ odvětil bezvýrazně.

Hermiona protočila očima. Deaktivovala obrany a oba vstoupili dovnitř jen na tak dlouho, aby odložila brašnu. Pak zamířili do přemisťovací haly. Severus vytáhl šálek a okamžitě se ocitli u brány do Bradavic.

„Co vaše koleno?“ zeptala se Hermiona.

„Je v pořádku. Zítra asi za to přistávání po přemístění zaplatím, ale teď je dobré.“ Nabídl jí rámě a ona je přijala. Zamířili do Prasinek. Byl krásný den a oni nemuseli spěchat.

V půli cesty je Hermiona zastavila a Severus se k ní zmateně obrátil.

Hermiona jej překvapila, když se postavila špičky a políbila jej. Ten polibek byl cudný a skončil dřív, než si ho uvědomil.

„Za co to je?“ zeptal se nikoli nevlídně.

„Děkuji, že jste mě překvapil. Tolik jsem vás chtěla vidět. Potřebovala jsem pauzu, vidět přátelskou tvář.“

Severus nevěděl, co na to říct, proto se jen pousmál a přikývl. Stiskla jeho paži a vydali se dál.

Dorazili ke Třem košťatům a Severus Hermioně otevřel dveře, aby mohla vstoupit. Našli si stůl vzadu a posadili se. Vzápětí se u nich objevila madame Rosmerta.

„Dobrý den, Severusi, Hermiono! Ani jednoho z vás jsem neviděla celé věky. Vítejte zpátky! Minerva mi o vás obou vypráví samé dobré věci. A samozřejmě, taky jsem slyšela o Silvestru,“ škádlila je a Hermiona a Rosmerta se na sebe podívaly a rozesmály se.

„Ano, děkuji, Rosmerto,“ prohodil Severus suše. „Vidím, že si budu muset promluvit se svojí klevetivou ředitelkou.“

Ženy se opět zasmály, Rosmerta přijala jejich objednávku a vzdálila se.

„Je dobré být zpátky, že?“ přemýšlela Hermiona. „Jste šťastný, Severusi?“

„Jsem velmi šťastný, Hermiono,“ odpověděl vážně s pohledem upřeným na ni. Byl tak intenzivní, že se musela usmát.

Madame Rosmerta se vrátila s jejich objednávkou. Během jídla mluvili o Hermionině přeměňování. Její poslední dopisy byly krátké, a protože tak tvrdě pracovala, neměla moc historek ke sdílení. On jí šťastně naslouchal; znamenalo to, že mohl poslouchat a přikyvovat a smát se, aniž by musel přemýšlet, co říct. Pravděpodobně by stejně moc mluvit nemohl – jeho mysl prodlévala na cestě do Prasinek.

Severus zaplatil. Hermiona se chystala protestovat, ale Severus se na ni jen pevně podíval.

„Děkuji za oběd, Severusi.“

„Není zač, Hermiono. Připravená k další cestě?“

„Kam půjdeme?“ zeptala se nevinně.

„Víte přesně, kam – byl to váš nápad!“ zavtipkoval.

Hermiona se zasmála. „Nechci předjímat. Ale jelikož jste nabídl, pojďme!“

Cestou do Bradavic jí povykládal o vyučování a studentech. Když dosáhli poloviny cesty, kde ho Hermiona políbila, zastavil se. Hermiona se zazubila a docela potěšeně přijala Severusův jemný, delší polibek. Když skončil, křenila se jako kočka Šklíba.

„Nezeptáte se mě, za co to bylo?“ promluvil hedvábným hlasem.

„Nepotřebujete důvod, věřte mi!“ zavtipkovala.

Dobře naladěný Severus se uchechtl a ona mu stiskla ruku, aby pokračovali v cestě. Nikdy se s Hermionou necítil tak příjemně. Konečně, konečně byli na stejné lodi. Nepochyboval, že Hermiona k němu cítí to samé jako on k ní. Věděl, že o tom Hermiona nechce mluvit. Ještě má měsíc, než jí skončí škola, a pro oba to bude i tak těžké. Probírání této otázky by následující měsíc změnilo v nesnesitelný a pravděpodobně by Hermionu rozptýlilo. Tento status quo další měsíc zvládnou.

Když dorazili do Bradavic, nejdříve zamířili do ředitelny. Minerva byla jako obvykle potěšená, že vidí svoji náhradní dceru. Oznámila jim, že je později očekává na čaj. Souhlasili a přesunuli se do Severusových komnat. Tam Severus šťastně sledoval, jak si Hermiona prohlíží jeho knihovnu jako nějaké cukrářství. Jak jen dokázal najít tu jedinou čarodějku na světě, kterou zajímalo víc, kým je dnes, než kým byl v minulosti? Pak si připomenul – ona našla jeho. Copak hledala někoho jako on? O tom jaksi pochyboval. Ale tady byli. „Moudrý člověk změní šanci na štěstí.“

„Thomas Fuller,“ odpověděla Hermiona roztržitě, s pohledem stále namířeným na knihy. „Proč tě to napadlo?“

Severus si ani neuvědomil, že to řekl nahlas. Povědět Hermioně, že je jeho štěstí, by bylo pěkné jindy, ne dnes, kdy se vyhýbali tématu ‚oni spolu‘ jako moru. Přešel ke knihovně a popadl knihu, která by mohla odvést Hermioninu pozornost. „Viděla jsi tuto?“ Citát byl zapomenut.

„Pojď si sednout. Už máš tucet mých knih, bez kterých nemůžeš žít,“ poškádlil ji.

Hermiona se na něj usmála a posadila se na gauč vedle něj. Objal ji paží kolem ramen a ona si prošla knihy pěkně jednu po druhé. Probrali tituly a autory. Toto byl další okamžik s Hermionou, který si chtěl zapamatovat – pocit paže kolem ní, jak se s ní ve svých komnatách uvolnil, poslouchal, jak jej omývá její hlas. Merline, kéž by toto mohl nazývat normálním. To by bylo jeho štěstí. Po životě s Hermionou toužil dlouho, pro něj by udělal cokoliv.

Asi po hodině Severus Hermioně připomněl, že Minervě slíbili čaj.

„Chceš si vzít nějakou knížku? Už se sem asi nevrátíme. Po návštěvě Minervy bude večeře a pak tě vezmu zpět do Bristolu.“

Hermiona probrala knihy na klíně a hromadu jich vrátila, aby si půjčila jen dvě. Zmenšila je a pak se Severusem zbytek uklidili do polic.

Jakmile byli hotovi, vyšli ze dveří. Severus se chystal zavřít, když se podíval na Hermionu. „Nepotřebuji důvod?“ zeptal se.

Nad tou řečnickou otázkou se zazubila a Severus se sklonil, aby ji opět políbil a do paměti si vtiskl pocit jejích měkkých a teplých rtů.

Zamířili do ředitelny na čaj s Minervou. A jak se předpokládalo, zůstali tam do večeře. Všichni tři se pak přesunuli do Velké síně. Hermiona si povídala nejen se Severusem a Minervou, ale i s ostatními profesory. Když zapředla hovor s profesorkou Sinistrovou po své pravici, Minerva se k Severusovi naklonila a diskrétně prohodila: „Hermiona patří do Bradavic, Severusi.“

A Severus ředitelce se vší vážností odpověděl: „To je fakt, o kterém teď musíte začít přemýšlet vy, paní ředitelko.“

„Rozumím, Severusi.“

Severus vrátil svoji pozornost k Hermioně. Zatímco si povídali, pohlédl na studenty. Někteří se usmáli, když zachytili jeho pohled. Samozřejmě by nebylo dobré, aby jim úsměv vrátil, ale alespoň přikývl. Najednou ucítil, jak mu ruku pod stolem stiskla Hermionina. Podíval se na ni. Vědoucně jej sledovala a zašeptala: „Podívejme, kdo je tím nejoblíbenějším profesorem…“ Zamračil se na ni a ona se na něj jen pousmála a pustila jeho ruku. Nicméně předtím ji hravě stiskla.

Jakmile Hermionu doprovodil do Bristolu a vstoupil do svých komnat, okamžitě se ocitl pod palbou Phinease Nigelluse. „Kdy se to, k čertu, stalo?“

„Kdy se stalo co?“

„Políbil jste ji!“

„To jsem opravdu udělal, Phineasi. Třikrát, vlastně. Dvakrát cestou do a z Prasinek. Ve skutečnosti poprvé ona políbila mě a já ji pak políbil dvakrát.“

„Konečně vás miluje?“ zeptal se Phineas suše.

„Ano. Ačkoliv právě teď je to oním příslovečným kostlivcem ve skříni. A tak to zůstane, dokud nedokončí školní rok. Nemyslím, že by teď uvítala rozptýlení.“

„Ach ano, vaše líbání vůbec není rozptylující,“ protáhl Phineas.

„Ona si začala! Může vinit jen sama sebe, jestli na mě bude myslet dnem i nocí.“ Severus se tak lehce a nezatíženě necítil roky.

„Ale prosím vás. To vy jediný budete vzhůru celou noc, jak na ni budete myslet, a víme to oba. Ona bude patrně v pořádku!“

Severus se zasmál a vešel do ložnice. „Příliš pravdivé, Phineasi.“

ooOOoo

Neděle, 23. května 1999

Drahá Hermiono,

zůstaneš v hradu z pátka na sobotu? Chtěl jsem se zeptat včera, ale rozptýlila jsi mě. Samozřejmě příjemně.

Jdu zjistit, jestli mrzimorský Nicholas Flamel pošle místo mě tento dopis. Stále máš Kolombínu a nějak mě neláká jít až do sovince.

Včera jsem si užil Tvé přítomnosti.

Spi dobře, má Hermiono.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Úterý, 25. května 1999

Drahý Severusi,

Tvůj dopis mi doručila školní sova, takže hádám, že mrzimorský Nicholas Flamel Ti prokázal laskavost. Pravděpodobně i rád, jakmile z něho opadl šok z toho, že jsi na něj promluvil.

Než zapomenu – zmínila jsem rodičům, že se mnou přijedeš do Austrálie. Nechávám otevřené, jestli tam na pár dní zůstaneš jako host.

Mimochodem, Tvé rozptýlení mi bylo potěšením.

Na otevření zahrady nebudu moci zůstat přes noc. Zjistila jsem, že jsem trochu pozadu v lektvarech. Víš, velmi silný kouzelník mě v sobotu unesl a odehnal mě od studií. Vzal mě do vzdálené země a zamkl mě do hradu. Ale bohužel mě musel přinést zpět.

Měj se dobře, můj Severusi.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Čtvrtek, 27. května 1999

Drahá Hermiono,

rád s Tebou pár dnů zůstanu u Tvých rodičů v Austrálii, pokud s tím nebudou mít problém. Uvidíme, jak to půjde, až se tam dostaneme.

Otevření zahrady začne ve dvě odpoledne. Vyzvednu tě ve tři čtvrtě na dvě a hned po ukončení Tě doprovodím zpět. Vím, že pracuješ velmi tvrdě, a jsem na Tebe moc hrdý. Věřím, že rok skončíš skvěle. Navíc následující noc bude úplněk, takže jakmile se vrátím z Bristolu, budu muset okamžitě začít s přípravou. Dopadne to dobře.

Krásný příběh jsi mi napsala. Měl bych Ti věřit? Přemýšlím – co jsi udělala, aby Tě ten kouzelník pustil?

Spi dobře, mé překrásné rozptýlení.

Tvůj

Severus

ooOOoo

Když během sobotní snídaně přiletěla Kolombína do Velké síně, Severuse to poplašilo. Ani ne za pět hodin se měli setkat. Copak nepřijde? Stalo se něco?

Když si kousek pergamenu přečet, ušklíbl se a zavrtěl hlavou nad její smělostí.

Sobota, 29. května 1999

Drahý Severusi,

políbila jsem ho.

Tvá

Hermiona

ooOOoo

Později odpoledne Hermiona na Severuse čekala v přemisťovací hale. Přišla k němu a uvítala jej polibkem.

„Vypadáš naprosto nádherně, Hermiono. Jsi připravená?“

Široce se na něj usmála. „Ano, jsem připravená. Taky vypadáš moc hezky.“ Trochu se jí zkrabatilo obočí, když si jej prohlédla. „Něco je na tobě jiné. Co je to?“

„Netuším, o čem to mluvíš,“ odvětil Severus bezvýrazně. Podal jí šálek na čaj a vzápětí přistáli v Bradavicích.

Přimhouřila na něj oči. „Hm… ještě to probereme.“

„To nepochybuji, Hermiono.“

Usmála se, vzala jej za nabídnuté rámě a společně následovali dav vinoucí se k východnímu nádvoří. Zalapala po dechu, když uviděla fontánu v Pamětní zahradě. „Severusi, je to nádherné.“

Severus se na ni usmál. „Za tím stojíš ty, Hermiono.“

Jen zavrtěla hlavou. „To zcela jistě ne! To je tvá práce. Jsem na tebe tak pyšná.“

Stáli se studenty a hosty, zatímco Minerva a Kingsley postupně oslovili dav. Do fontány byla vyryta jména studentů v abecedním pořadí. Hermiona je přečetla a vzpomínala na drahé kamarády, kteří s ní bojovali ve válce. Její, Harryho a Ronovo jméno chybělo, protože toho roku nebyli bradavickými studenty.

„Jsi v pořádku, Hermiono? Vadí ti, že nejsi na fontáně?“

„Ne, vůbec ne! Má to smysl – naše jsou na mnoha jiných památnících, ale tito studenti zde v Bradavicích pracovali stejně tvrdě jako já. Bojovali jako já. Zaslouží si uznání.“

Severus přikývl, ale v duchu obdivoval tuto ženu. „Neville Longbottom je dnes tady, věděla jsi to? Rád by tě pozdravil.“

„Báječné! Neviděla jsem ho strašně dlouho.“

Dál se družili se studenty a profesory, promluvili s Kingsleym a pak spatřili Nevilla.

Neville Hermionu objal a potřásl Severusovi rukou. Hermiona si s Nevillem navzájem povykládala, jak jde život, a pak je Neville opustil, když na něj zamávala profesorka Prýtová, aby se seznámil s jakýmsi ministerským úředníkem.

„Vypadá tak jiný,“ poznamenala Hermiona, když odešel. V jejím hlase zazněl snad nádech smutku.

„Je jiný, obzvlášť od té doby, kdy jste naposledy byli spolu ve škole. Včera během večeře jsme hodně mluvili. Změnil se jako my všichni. Pracuje na něčem zajímavém v bylinkářství. Nějaké projekty konzultuje s Pomonou a pomohl s návrhem zahrady. Zapůsobil na mě.“

Hermioně se oči rozšířily na velikost kol od vozu.

„Vím, Hermiono. Další věc, kterou jsem našel, když jsem s tebou spadl to této králičí nory.“

Hermiona se na něj usmála, ale pak přimhouřila oči. Najednou Severuse odtáhla na stranu. „Nechal sis spravit zuby! Nemůžu tomu uvěřit!“

Severus protočil očima. „Ano Hermiono. Ztiš se! Jsme na veřejné akci.“

Hermiona si přikryla pusu a rozhlédla se, jestli se na ni někdo nedívá. Jakmile zjistila, že jí nikdo nevěnuje pozornost, uvolnila se. „Jsem v šoku. Vypadáš báječně. Udělal jsi to kvůli mně? Nemusel jsi! Bolelo to?“

Severus se nad tou palbou otázek uchechtl. „Děkuji. Částečně. Ano, musel. Ano, bolelo.“

Hermiona se zasmála. „Přestanu se ptát, ty mi to sám řekni.“

Severus zvážněl. „Pamatuješ v listopadu, když jsi mi řekla, že můžu mít život, jaký chci?“

Hermiona vážně přikývla. Nabídl jí rámě a ona se jej chytla. Pomalu vyšli na bradavické pozemky.

„Hodně jsem o tom přemýšlel. To vedlo k jistým změnám. Zvenčí jsem změnil účes. Něco jsem změnil i vnitřně a profesionálně. Taky jsem si chtěl nechat spravit zuby. Potřeboval jsem to podniknout. Jen si přeji, aby to madame Pomfreyová zvládla, když jsem byl v bezvědomí po tom otřesu. Takto to pár hodin bolelo, ale teď už je to v pořádku.“

„Severusi, už jsem to říkala a teď to zopakuju. Líbí se mi, kdo jsi, tečka. I kdybys na sobě v budoucnu nic nezměnil, i kdyby sis nikdy nenechal spravit zuby a účes, vždy se mi bude líbit, kdo jsi.“ Zde zůstala stát a na špičkách, jako cestou do Prasinek, Severuse políbila.

Usmál se. „Nějak si vzpomínám na čarodějku, která mě kdysi takto políbila. Zamkl jsem ji do hradu, ale pak jsem ji musel pustit.“ Odmlčel se. „Pouštěl jsem ji nerad.“

V družném tichu pokračovali v chůzi. Byl téměř čas doprovodit Hermionu do Bristolu, proto zamířili zpět k památníku. Cestou na východní nádvoří narazili na skupinu páťáků, kteří s nimi velmi toužili pohovořit. Poděkovali jim za památník a přiznali, jak nadšení jsou příležitostí přihlásit se příští rok do lektvarového klubu. Severus dokázal být jen slušným a zdvořilým. Myslí bloudil daleko od Bradavic. Když páťáci odešli, přejel pohledem rozlehlé nádvoří a zahlédl jednoho ze svých sedmáků. To mu připomnělo, že chtěl něco udělat.

„Hermiono, než tě vezmu do Bristolu, rád bych, aby ses s někým seznámila. Těšil jsem se na příležitost tě představit.“

„Dobře, Severusi. Kdo je to?“

„Je to jeden z mých sedmáků, člen lektvarového klubu. Je skvělý v přeměňování jako někdo, koho znám. Máte dost společného. Myslím, že se ti bude líbit.“

Hermiona vypadala zmatená a zraněná. „Nechci se s ním setkat.“

Severus byl v šoku. „Cože?“

Hermiona měla tolik slušnosti, že vypadala v rozpacích nad svojí necharakteristickou reakcí. „Promiň. Chci říct, proč chceš, abych se s ním seznámila?“

„To je překvapení,“ odpověděl Severus. Teď pochyboval, zda to byl dobrý nápad. „Pojď, stojí támhle.“

Hermiona kráčela vedle Severuse beze slova. Severus na ni pohlédl zcela ztracený v tom, co se jí děje v hlavě.

Právě v tom okamžiku je uviděl onen student a setkal se s nimi na půl cesty.

„Dobrý den, profesore Snape,“ pozdravil nadšeně.

„Dobrý den, pane Thorne. Hermiono, toto je Nathan Thorne. Pane Thorne, toto je slečna Hermiona Grangerová.“

Thorne potřásl Hermioninou nabídnutou rukou. „Jsem tak rád, že se poznáváme, slečno Grangerová. Profesor Snape mi o vás tolik říkal!“

„Také jsem ráda, že vás poznávám, pane Thorne.“ Ta slova vyšla z Hermioniných úst, ale Severuse šokovalo, jak ledovým tónem.

„Hermiono,“ začal Severus, „chtěl jsem, aby ses setkala s panem Thornem, protože se rozhodl příští rok nastoupit na Univerzitu v Bristolu. Je také mudlorozený. Hodně jsme mluvili o tvých zkušenostech a on se rozhodl zapsat. Bude pokračovat, kde jsi začala, otevírat dveře mudlorozeným.“

Hermiona se okamžitě vrátila k normálu, ale Severus viděl, že zrůžověla. „Ach! To je báječné, pane Thorne!“

„Děkuji vám, slečno Grangerová. Profesor Snape byl upřímný a upozornil mě na problémy, kterým mohu čelit, ale myslím, že na výzvy jsem připravený. Budu studovat přeměňování, věštění z čísel a starověké runy.“

„Ne lektvary?“ zeptala se a pohledem kmitala mezi Severusem a panem Thornem.

Student se zasmál. „Ne, lektvary ne.“

„Pan Thorne si myslí, že lektvarová laboratoř není jeho silnou stránkou,“ prohlásil Severus promyšleným tónem.

Pan Thorne se uchechtl. „To já vyhodil laboratoř do vzduchu, slečno Grangerová.“

Hermiona se zasmála. „No, jsem si jistá, že v Bristolu budete úspěšný. Jakou kariéru byste si přál?“

Pan Thorne pohlédl na profesora Snapea, který odpověděl místo něj. „Pan Thorne by se rád vrátil do Bradavic učit přeměňování. Naši současnou profesorku nám na dobu určitou půjčily Krásnohůlky. Je velmi zdatná, ale chce se vrátit do Francie. Zůstane už jen dva roky a pak s Minervou doufáme, že bude pan Thorne připraven ji nahradit.“

„Bude však těžké jít ve stopách profesorky McGonagallové,“ dodal pan Thorne.

„To nepochybuji,“ dumala Hermiona. „Velmi důstojný cíl.“

„Tedy, bylo mi potěšením, že jsem vás poznal, slečno Grangerová. Budu se těšit, až se potkáme na podzim.“ Pak Thorne pokývl na profesora Snapea a všichni se rozloučili.

Hermiona se na Severuse usmála, ale tvářila se zahanbeně. „Moc se omlouvám.“

Severus Hermioně nabídl rámě a ona přijala. Mlčky pokračovali zahradou a zpět do hradu. „Nechtěla bys mi vysvětlit, o čem to bylo?“ zeptal se jemně.

„Nezapůsobí to na tebe,“ odpověděla.

Severus se uchechtl. „Zkus to,“ prohodil lehce, když došli ke chrliči. Dal mu heslo a oba zamířili nahoru k Minervině kanceláři.

Před dveřmi se Hermiona zhluboka nadechla. „Na chvíli jsem si myslela, že se pokoušíš dát mě dohromady – romanticky – s panem Thornem.“

Severus nedokázal zakrýt šok a chystal se něco říct, když ho Hermiona přerušila. „Abys mě nepovažoval za bláznivou, použil jsi přesně ta samá slova jako Ginny Weasleyová, než mě představí novému klukovi. Zmátlo mě to, mírně řečeno.“

Severus sledoval rudnoucí čarodějku před sebou. Ve skutečnosti ho její prudká, přestože směšná reakce na setkání s panem Thornem potěšila.

Přistoupil k ní a jemně jí vzal tvář do dlaní. A pak ji vášnivě políbil a vychutnával si pocit jejích rtů. Rukama mu vklouzla kolem pasu a svírala jej za hábit, zatímco mu polibek vracela a dovolila jej prohloubit. Tak dlouho toužil to udělat. Polibek ukončil a se zavrtěním hlavy se na ni pousmál. „Nejchytřejší čarodějka století…“

Zazubila se na jeho škádlení.

Hlasem naplněným odhodláním a smutkem řekl: „Tři týdny, Hermiono.“

„Tři týdny,“ zopakovala tiše.

„Ukonči rok na výtečnou a pak se ke mně vrať.“

Přikývla, ale pak jej popadla za krk a přitáhla si jeho hlavu. Polibky se změnily na vášnivé a dlouhé. Severus nechal svoje ruce toulat po jejích zádech a vlasech a přitiskl si ji těsněji k sobě. Již se nesnažil zakrývat důkaz o své touze. Po několika dlouhých minutách se polibky změnily na jemnější a oba poznali, že je čas, aby Hermiona šla. Ve vzduchu těžce visely nevyřčeny sliby a očekávání. Hermiona ustoupila a podívala se mu do očí. Přikývla a Severus z kapsy vytáhl otlučený šálek a prohlédl si jej. Jen láska k této ženě jej mohla přesvědčit, aby ji opět nechal jít. Než si to mohl rozmyslet, podal šálek Hermioně, a když se jej dotkla, zamumlal: „Portus.“

Jakmile přistáli v přemisťovací hale, Severusovi se podlomilo koleno. Hermiona jej popadla za pás a pomohla mu získat rovnováhu. Mlčky jej pak pustila a ustoupila, první se vrátila do reality. „Na shledanou, Severusi,“ rozloučila se klidně a zlehka jej políbila.

„Na shledanou, Hermiono.“ O krok ustoupil a poklepal na šálek. Když se objevil u brány, zaplavila jej touha okamžitě se vrátit do Bristolu a najít Hermionu. Obrnil se a vstoupil do brány. Uvnitř hradu zbědovaně kráčel sám do podzemí.

Jakmile připravil vlkodlačí, pokračoval v léčebných lektvarech pro ošetřovnu tak dlouho, dokud se mu nezlepšila nálada. Zvládne to. Oba to zvládnou. Jen tři týdny a bude zpět v Bradavicích. Doma. Bude doma.

ooOOoo

Neděle, 30. května 1999

Drahá Hermiono,

jakmile jsem se včera večer vrátil, vařil jsem pro Tebe a pro Teddyho. Moc na Tebe myslím.

Spi dobře, má Hermiono.

Tvůj

Severus