Havran děl: Už víckrát ne
Napsaly GenkaiFan a Frau
Z anglického originálu Quoth the Raven, Nevermore přeložila Jacomo za vydatné pomoci Ivet
Poděkování za úžasný banner náleží solace
Vernon Dursley byl vždy pyšný na to, že je naprosto bezúhonný muž ze střední třídy. Muž, který ví, co chce. Miloval dobré, kvalitní jídlo a pintu či dvě v hostinci; chlubil se svým skvělým manželstvím a pěkným statným synem. Ale nejvíc ze všeho byl pyšný na obrázek své naprosto normální rodiny.
Jenže tohle všechno vzalo za své ono ráno před čtyřmi lety po Svátku všech svatých, když jeho drahá Petunie našla přede dveřmi vedle ranních novin a pravidelné čtrnáctidenní dodávky mléka košík se spícím synovcem.
Tehdy v jeho životě nastal obrat, který se mu pranic nezamlouval. V zoufalé snaze udržet zdání normálnosti se postaral o to, aby ta zrůda byla vidět co nejméně. Ze začátku se obával, že ti, co jim toho spratka podstrčili, je sledují, ale časem, když se nikdo neukázal, uklidnil se. Vypadalo to, že se o tu zrůdičku nikdo nezajímá, dokonce ani ti kamarádíčci jeho švagrové, se kterými se obvykle poflakovala.
Když asi měsíc nedošlo ze strany těch cvijl k žádnému kontaktu, Vernon se rozhodl, že 'sejde z očí, sejde z mysli', a tak i činil. Spratek byl odložen k ostatnímu podobnému haraburdí do přístěnku pod schody.
A pak jednoho dne o čtyři roky později se ten kluk sebral a zmizel. Petunie ho vzala s jejich synáčkem Dudleym do parku a to bylo naposledy, co tu zrůdu viděli.
Krátce na to se objevil takový divný stařík a sháněl se po něm. Dokonce vytáhl klacek, ze kterého létaly jiskry! Ten starý blázen ze sebe sypal plané hrozby, které Vernon pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Ta zrůdička zmizela a všechno špatné je chválabohu pro něco dobré, takže zabouchl tomu starochovi dveře před nosem.
Dnes byl příjemný den nastávajícího podzimu. Vernon při cestě do kanceláře zaznamenal, že ve vzduchu visel náznak prvního mrazíku. Právě povýšil na ředitele prodeje pro Spojené království a velmi si pochvaloval novou kancelář a blonďatou sekretářku, která k ní patřila.
„Pane Dursley? Pan Grunning vás prosí, abyste se dostavil do jeho kanceláře na naléhavou schůzku," ozval se z interkomu sekretářčin hlas.
Když Vernon vešel k řediteli, zjistil, že starý pán není sám. Spolu s ním se v místnosti nacházeli dva džentlmeni, oba oblečení tak, jako kdyby právě vystoupili ze světa byznysu, v oblecích s proužkem a se školními kravatami. Byli neurčitého věku, možná třicátníci, a obestírala je jakási aura pohrdavosti těch, kteří jsou zvyklí, že je všichni na slovo poslouchají.
Vernon nervózně vstoupil a zavřel za sebou dveře. „Přáli jste si se mnou mluvit, pánové?"
„Pan Vernon Dursley? Jsem Winston Montgomery z berního úřadu," promluvil menší z návštěvníků.
„A já jsem sir Connor Bronson, asistent z kanceláře předsedkyně vlády. Ani si nesedejte, dlouho se nezdržíme," představil se vyšší muž.
Vernon se začal potit. Co se děje? Neudělal přece nic špatného, že ne? No, trochu fixloval v daňovém přiznání; to ale dělají všichni. Daně byly v dnešní době tak vysoké, bylo náramně těžké se s nimi výhodně vypořádat!
„Pane Dursley," oslovil ho ten výše postavený, sir Bronson. „Kde se nachází váš synovec lord Hadrian James Potter? Když jsme navštívili vaši ženu, neznala místo jeho pobytu. Běžně necháváte pětiletého chlapce pobíhat venku samotného?"
„Vyrozuměl jsem, že na péči o vašeho synovce dostáváte značnou částku," navázal pan Montgomery a vytáhl složku dokumentů, „a to jak od státu, tak z jeho rodinného majetku. Rádi bychom viděli účty, na co byly tyto peníze použity."
„A Vernone, až bude toto vyřízeno, my dva spolu budeme mít dlouhý rozhovor o vaší budoucnosti ve firmě," ozval se pan Grunning. „Právě teď jste odeslán na neplacenou dovolenou, než se tato záležitost vyřídí, ať už jakkoliv. Vaše sekretářka vám vyklidí stůl."
Oba návštěvníci kývli Grunningovi na pozdrav, otočili se na patě a odešli. Konsternovaný Vernon se za nimi vypotácel ven, neschopný udělat cokoliv jiného.
***
Hadrian strávil hezký den. Lékouzelník Vejvoda mu dal další lektvary, které měl pravidelně užívat. Chutnaly skvěle. Injekce se mu nelíbily, ale teta Maggie mu to vynahradila nějakou maličkostí, jako to vždycky dělala teta 'Tuny, když šlo o Dudleyho. Pokaždé si přál něco dostat za to, že byl hodný, a teď to dostal! Byl opravdu moc hodný.
Odpoledne ho Ben zavedl k havranům. Voliéra se nacházela v zákoutí pozemků u prastaré zdi, která ji chránila před studenými větry. Havrani ale zřídkakdy pobývali uvnitř, pokud nebylo počasí příliš drsné, nebo jinak neohrožovalo jejich pohodlí. Mistři havranů se snažili, aby ptáci zůstávali i nadále spjatí s přírodou, ale dali se v případě potřeby zvládnout.
Hadrian se dožadoval setkání se svými kamarády, protože měl obavy, že se jim po něm stýská. Podle něj byli dospělí hloupí, že ho k nim nepouštěli. Thor a Hardey by mu nikdy neublížili. Paní to řekla. Pověděla jim, aby se o něj starali, tak to dělali. Teď když z něj byl znovu chlapec, dělali to také lidé, ale postrádal své kamarády.
Když se chystali zamířit k voliéře, Ben si klekl, aby mu Hadrian viděl do očí a řekl: „Takže, Hadriane, havrani nejsou domácí mazlíčci. Můžeš k nim jít a povědět jim, že jsi v pořádku. A pak půjdeme na svačinu, dobře?"
„Ano, pane," kývl Hadrian na souhlas a vzal Bena za ruku v rukavici. Muž měl oblečenou černočervenou uniformu stráží, takže když spolu vykročili přes trávník k voliéře, Hadrian musel vykazovat jistý respekt. Neměl dovoleno utíkat nebo dělat hluk.
Voliéra měla sice mříže, ale umožňovala havranům svobodně se pohybovat mezi mnoha bidýlky a hřadovacími prostorami. Doplňovala ji řada hnízdicích boxů u zadní stěny a tu a tam roztroušené hračky, určené havranům pro zabavení.
Hadrian se rozzářil a rozběhl se ke kleci. Než ho stihl Ben zastavit, začal se zmenšovat, jeho oblečení se sneslo k zemi a chlapec pod ním zmizel.
Ben zalapal po dechu, ale havraní mládě, které se vynořilo místo chlapce, na něj zaskřehotalo a zavrtělo hlavou. „Inu, Rváčku, vidím, že všechny moje pokyny ohledně chování vyletěly oknem. Chtěl jsi na návštěvu, tak ji budeš mít."
Načež chňapl po mladém havranovi, který se mermomocí snažil dostat do voliéry, opatrně ho vsunul dovnitř a zavřel a zajistil dveře. Jakmile se Rváč usadil na bidýlku, přikolébali se k němu Thor s Hardey. Thor začal mláděti urovnávat peří a Hardey se ho snažila krmit.
„Inu, vidím, že je o tebe dobře postaráno," uchechtl se Ben. „Vrátím se asi za hodinu." Na to zvedl hromádku dětského oblečení a dodal: „Vidím, že tě musíme naučit, jak se přeměnit i s oblečením. Maggie bude pěkně vytočená."
Ale Rváček si už užíval setkání s kamarády. Hardey a Thor byli šťastní, že ho vidí, a divili se, proč je nenavštívil dřív. A Rváček jim vyprávěl, co se s ním dělo, tak, jak to umí jen děti – velmi nadšeně a velmi překotně.
***
Ben se vrátil do bytu k Maggie, přičemž cestou vyměnil Hadrianovo špinavé oblečení za čisté.
„Neměl jsi mu to dovolit, Bene! Co když mu ublíží?" durdila se Maggie.
„Lásko," oslovil ji, zatímco sahal po vysílačce, aby zavolal vrchnímu mistrovi havranů, „strávil s havrany většinu léta. Když mu neublížili tehdy, proč by to dělali teď?"
„Ale..."
Ben dal echo všem strážným, aby přišli k voliéře. To museli vidět! Mnohým z nich přirostl malý Rváček k srdci. Havrani byli požehnáním od Bohyně a kvůli prokletí Toweru týkající se černých ptáků směřovala veškerá péče k zajištění jejich pohodlí.
K voliéře pak dorazili nejen Ben a Maggie, ale také většina ostatních. Všichni tázavě hleděli na Bena.
„Vypadá to, že Rváček je zpátky," řekl a ukázal na havraní mládě mezi Thorem a Hardey. Oba dospělí ptáci se vůči ptáčeti chovali velmi ochranářsky a vypadalo to, že trio vede cosi na způsob rozhovoru.
„No to mě podrž!"
„Kryndapána! To není normální!"
„Jsem myslel, že už se znovu nepromění!"
Ben se pustil do vysvětlování, že šel s Hadrianem navštívit voliéru a chlapec se proměnil, jakmile uviděl klec.
Maggie popošla blíž. „Hadriane, zlatíčko, je na čase přeměnit se zpátky. Bude svačina a slíbila jsem ti dneska ty speciální sušenky."
Rváček zaskřehotal a rychle cosi zagestikuloval směrem k páru havranů, kteří ho opečovávali. Poté seskočil z bidýlka a přeměnil se zpátky na chlapce – na naprosto nahatého chlapce.
„Pr... promiň, teto Maggie," zadrkotal Hadrián zuby a sklopil oči ke své nahotě. Pak vyděšeně vzhlédl a zašeptal: „Mám průšvih?"
Maggie ho něžně přitáhla k sobě a začala ho oblékat. „Ne, zlatíčko. Ale když se neoblečeš, prochladneš."
Hadrian jí dovolil, aby ho zahrnula péčí, protože nikdy dřív o něj nikdo nepečoval. Pak se podíval na Bena: „Mmmůžu sssem zítra?"
Ben se obrátil na mistra havranů, který stručně přikývl. Oba věděli, že když havrani chlapci dosud neublížili, už to neudělají. Ben se tedy otočil zpátky a řekl: „Uvidíme."
Hadrian se rozklepal a přitiskl se blíž k Maggie. Přihlížející, kteří rozuměli magii, si pomysleli, že by nemuselo být špatné nechat hocha v blízkosti ptáků, i když šlo o potenciálně nebezpečné tvory. Chlapec byl konec konců kouzelník. Z Toweru byli zvyklí na mnoho bizarních situací, takže si tuhle jen připsali na seznam.
***
Její Veličenstvo se usmálo nad dětskou kresbou a pak se podívalo na kartičku, která k ní byla připojena. Potěšilo ho, že dítě už netrpí v rukách oněch opovrženíhodných lidí.
Mladý lord Hadrian udělal na královnu velký dojem svou nezlomností. Těšila se, že se od něj dočká velkých věcí. Koho by měla určit jako jeho patrona? Měla by ho ponechat v Toweru? Ano, Tower nebyl vhodným místem pro dítě, to dobře věděla z jeho značně krvavé historie. Ale pokud se tady angažovalo prastaré keltské božstvo, pak chlapec patřil právě tam. Inu, rozhodne o tom, až bude mít všechna fakta.
Znovu se usmála a rukou přejela po své neohrabaně nakreslené podobizně. Bude dokonale pasovat k obrázkům od jejích vnoučat.
***
V průvanem trpícím hradě uprostřed skotské divočiny přemýšlel starý kouzelník o tom, kdy se mu zhatily plány. Od jeho návštěvy Zobí ulice nebylo po dítěti ani vidu, ani slechu. Petunie Dursleyová si ztrátu synovce nijak nevyčítala, podle ní šlo o šťastný konec nechtěných nepříjemností. Kontrola ochran ukázala, že tam chlapce nikdy naplno nedržely, a nebylo divu, že tak rychle padly. V tom domě nepřebývala žádná láska k Harrymu, která by je posilovala.
Malá část peněz, kterou získal z chlapcova majetku, šla na podporu staré ženy-motáka, kterou umístil v sousedství. Předpokládal, že mu dá vědět, kdyby se s Harrym něco stalo, ale Arabela Figgová byla velkým zklamáním. Čekal od ní víc než jen pozorování z povzdálí.
Jeho kontakt na ministerstvu se vrátil s prázdnou. Neexistovala žádná známka toho, že by někdo upozornil na skutečnost, že chlapec zmizel. Naštěstí složili ti, které kontaktoval, přísahu mlčení nebo byli vázáni životním dluhem, takže je mohl přimět zůstat zticha. Prozatím.
'Kde jen jsi, Harry, můj chlapče? ' pomyslel si při pohledu ven do pochmurné noci. 'Vypadá to, že bude sněžit.' Doufal, že dítě je v teple a v bezpečí.
***
PA: Ne, Brumbál ještě nedošel zaslouženého trestu, ale Vernon už ano. Brzy se toho dozvíme víc.