Preklady fanfiction Harryho Pottera

PP: Dnes jen drobek, abyste příští týden nemuseli zase čekat... příjemné počtení :)

73 – Dárky a obavy

V sobotu Harry, Ron a Hermiona nešli na snídani. Ne že by neměli hlad – ale naplánovali si, že zmapují cestu do Prasinek, a pokud se chtěli vyhnout zvídavým otázkám, museli to zvládnout buď poté, co přejde dav studentů, nebo ještě předtím, než ostatní vyrazí. Před odchodem musela Hermiona Ronovi slíbit, že mu po návratu z kuchyně donese jeho oblíbený koláč. Vyšli a za chůze postupně mapovali cestu.

Soukromí s sebou samozřejmě přinášelo i jiné výhody. Harry otevřenému prostoru nedůvěřoval natolik, aby se odvážil nadnést záležitosti spojené se Severusem, ale mohli probírat jiná důvěrná témata.

„Jak to jde se Stínem?“ Zeptal se.

Hermiona kývla a trochu zahanbeně sklopila oči. „Jsem nezvykle vnímavá,“ řekla téměř omluvně, „ale v ovládání jsem přinejlepším průměrná – takže mi to pořád úplně nejde. Taky od nás byla pěkná pitomost vybrat zvíře s tak špatným zrakem.“

Ron si odfrkl. „Jako by tohle mohl někdo z nás předvídat! A fretku sis vybrala sama.“

„Dokážu ho ale přivolat,“ přešla Hermiona bez povšimnutí Ronovu kousavou odpověď. „Dalším krokem je nechat ho, aby se volně potuloval, a snažím se zjistit, jak udržet zrakové spojení, když se soustředím na dálku a nevím, kde zrovna je. S tím začneme dnes večer – pustíme ho mimo Brumbálovu pracovnu.“

„A co krysy? A žáby? Jak si myslíš, že bude Nevillovi, když sežere jeho Trevora?!“

„Brumbál na Stína seslal ochranné kouzlo, takže nemůže zaútočit na žádné zvíře, které má utvořené pouto k člověku. Může se ale bránit.“

Ron do sebe nacpal dvě obří bulky s cukrovou polevou a Harry s Hermionou si každý dali po jednom pudinkovém dortíku, a pak si mezi sebou rozpůlili bulku. Harry s Ronem si objednali čaj a Hermiona na náhlý popud kafe. Když měli snědeno i vypito, začali rozmýšlet, co podniknout dál. Do vesnice se pomalu trousili další studenti – procházeli kolem výloh o samotě, po dvojicích nebo v malých hloučcích. Harry sledoval procházející skupinku třeťáků a náhle si uvědomil, kolik už toho se svými přáteli zažil.

„Vypadají děsně mladě, viď?“ Poznamenal Ron.

Hermiona se zasmála. „Museli jsme vypadat přesně takhle.“

„Ale my už nejsme prťata!“ Zvolal Ron. „Jsme dost staří na to, abychom mohli jít do Prasinek.“

Harry se usmál. „No, starší jsme. Možná bychom měli sehnat dárky pro naše partnerky na ples.“

Ron protáhl obličej. „No jo. Levandule bude určitě čekat, že jí něco přinesu, viď?“

„Draco říká, že je to důležité.“

„U Merlina!“ Zamračil se Ron. „No, když to říká Draco...“

Hermiona se mezi ně vložila. „Jednou jsem četla pojednání o tom, že tahle tradice je takovou cenou za nevěstu nanečisto, takže pro Draca by to podstatné být mohlo.“

„Co tím myslíš?“ Otázal se Harry.

„No, v čistokrevných rodinách se tahle věc bere dost vážně-“

„Ostatní kouzelníci to řešit nemusí?“

„Moje mamka se vdávala z lásky,“ prohlásil ostře Ron; „podle ní by se dívky neměly kupovat.“

Harry si vybavil Olivii, která nosila vlasy nakrátko a přesto prohlásila, že by ke své rodině nebyla tak krutá, aby odešla zadarmo. „Však to pořád může být z lásky,“ poznamenal. Opožděně mu došlo, že se šesti syny se od Ronovy mamky s taťkou dá jen těžko očekávat, že některému z nich na cenu za nevěstu přispějí; Ron si bude muset poradit sám.

„Je to zvyk jak ze středověku,“ odfrkl si Ron nevrle.

Harry se zvedl a vydal se k věšákům pro svůj deštěm navlhlý plášť. Po cestě se ale zarazil a obrátil na Hermionu. „Jak to vlastně funguje? To s těmi dárky? Jste obě z obliga, protože ani jedna z vás není kluk, nebo to musíte dělat obě, protože vaše partnerka je holka?“

Hermiona se po chvilce překvapeného ticha bezmocně rozesmála a sklouzla zpátky na svou židli, i když už se předtím také zvedala k odchodu.“

„Trefná otázka,“ přikývl Ron vážně. „Jak to funguje?“

Hermiona si nervózně odkašlala, vysoukala se na nohy, popadla svůj plášť a pokusila se posbírat svou důstojnost. „To asi záleží na nás. Já jsem jí něco koupit chtěla – nebude to konec konců tak složité. Je to holka.“ Opět se rozesmála.

„Tobě možná připadá vymýšlení dárku pro holku jednoduché...“ Ronův pohřební tón rozesmál i jeho samotného. „Já jdu s Levandulí. Ta bude očekávat dokonalost.“

„To teda nevím, když se spokojila s tebou,“ poškádlil ho Harry. Mrštně uskočil před Ronovou ranou, úsměv od ucha k uchu, a Ron jeho poznámku poté, co se na něj chviličku urputně mračil, přijal jako dobře míněnou.

„No jo,“ řekl. „Ale stejně by to mělo být něco vážně pěkného. Hermiono, pomůžeš mi?“

Hermiona je vzala do obchůdku se šperky a doplňky pro děvčata. Prostor rozdělovala samostatně stojící stěna uprostřed s úzkými policemi a plochou na pověšení zboží. Byl využit každý centimetr volného místa. Harry se u dveří na okamžik zastavil a nadechl se – kořeněná vůně, která třpytivým náramkům a hedvábným šátkům dodávala exotický nádech. Zvedl tenký flakón s duhovou růžovo modrou tekutinou uvnitř. Vypadalo to jak něco z laboratoře šílené vědkyně.

„Co je tohle?“

„Make-up.“

Harry flakónek odložil. „Aha.“

„Vážně pěkný.“

„To možná jo, ale... to už je dost osobní, ne? Nevím, jestli to vůbec používá.“ Harry si opět vybavil Olivii na tribuně. „Tohle radši ne.“

„Na ples použije, to mi věř.“ Hermiona kývla. „Ale máš pravdu – takovouhle věc by si měla vybrat sama. I přizpůsobivý jako je tenhle se musí vybírat podle typu pleti.“

Harry přešel k šátkům, prohrábl je a pokusil se představit si, jaká barva by se k Olivii mohla hodit. Byla to blondýnka, ale ne tak bledá, jako Malfoy. Dokázal si docela dobře vybavit světlý odstín jejích modrých očí, ale u vlasů si nebyl tak jistý – byly sytě blonďaté nebo spíš pískové?

„Zmjozeláci!“ Zamumlal Ron a Harry se zadíval skrz přeplněnou výlohu na ulici, po které se přibližovala skupinka dívek ze Zmijozelu včetně Olivie. Rychle ustoupil k protější zdi a zamával na Hermionu a Rona. Podařilo se mu upoutat jejich pozornost a přiložil si prst na rty. Hermiona se zamračila a Ron trhnul rameny, ale oba přikývli.

Hlouček děvčat se nahrnul dovnitř. Vzrušeně štěbetaly a chichotaly se nad vystavenými doplňky podobně, jak to Harry vídal u dívek z vlastní koleje. Pokusil se sledovat Olivii mezerou ve středové zdi, ale často mu ve výhledu bránila některá z jejích kamarádek.

„Olivie, co ten tvůj záhadný kluk, kterého před námi tak tajíš?“ Poškádlil ji zpěvavě hlas. „Co ti dá?“

Harry viděl, jak Olivie pokrčila rameny. Měla přes ramena přehozený sametový modro-zelený šátek a toužebně ho hladila. „To je právě ta záhada,“ odpověděla zlehka. Naklonila se nad pult. „Mám říct Andrewovi, že se ti líbí tyhle náušnice?“

Tmavovlasá dívka si povzdechla. „Ty jsou nad jeho možnosti. Ráda uvidím, že si mě cení vysoko, ale doufám, že se zase nebude chovat jako pitomec. Jestli jo, nehodlám s ním ztrácet čas.“ Zadívala se na šátek, po kterém Olivie stále zálibně přejížděla konečky prstů. „Ukaž, ten je pěkný. Mají ho i v růžové?“

„Ne, všechny jsou tmavé.“

„Hele, Justýno,“ přerušila ji jiná dívka. „Co tahle čelenka?“

Než dívky odešly, byl si Harry poměrně jistý, že Olivie touží po sametovém šátku. Chvilku se bál, že si ho koupí sama, ale když jedna z dívek oznámila, že je čas vydat se na hon za čokoládou, odešla s ostatními. Dveře se za nimi zavřely se zacinkáním zvonečku.

„Konečně!“ Odfrkl si Ron. Harry vyrazil a našel odložený šátek. Byl opravdu pěkný – ze silného hladkého sametu, zelená se místy prolínala se zlatou a středem probíhal oddenek břečťanu.

„Hezký, co říkáš?“ Otočil se na Hermionu. „Stojí ale jen šest galeonů – mám jí k tomu vzít i nějakou sponu?“

Hermiona zúžila oči do štěrbinek. „Ty jdeš s jednou z nich?“

„S tou krátkovlasou. Jmenuje se Olivie.“

„Cože?“ Ronovy oči poplašeně přeběhly mezi nimi dvěma. „Harry, to nemůžeš! Hermiono, pošli tu svou pitomou holku do kytek a řekni Harrymu, že půjdeš s ním!“

Hermiona s Harrym si vyměnili pohled. „Ani náhodou,“ zareagovali současně.

V Harrym zabublal smích. „To jsme si vyjasnili. V klidu, Rone – nepodporuje Voldemorta nebo tak.“

„Je ze Zmijozelu!“

„Je čistokrevná?“ Zeptala se Hermiona. Pokusila se, aby to vyznělo jako vtip, ale nepatrně se jí zadrhl hlas. Harry pokrčil rameny. Docela si přál, aby odpověď na její otázku neznal a mohl říct, že neví.

„Evidentně ano. Nepamatuju si, co přesně o tom Draco řekl.“

„Tvůj o- jistý muž ji schvaluje?“ Pokračovala Hermiona.

„Netuším – ještě jsem mu o ní neřekl.“ Harry se otočil ke šperkům a našel spony k šátkům. Aby se dál nemusel potýkat s nesouhlasem svých přátel, oslovil prodavačku a začal se jí vyptávat na ceny a materiály. Nakonec se k němu přitočil Ron.

„Tady je to nuda. Zaskočíme vedle k Fierovi, dorazíš tam za námi?“

Harry přikývl. „Už jsem tady skoro hotový.“

Když odešli, koupil šátek a sponu a přidal k nim ještě dárek pro Hermionu – širokou sponu do vlasů z tenkého zlatavého dřeva vykládanou drobnými ornamenty s perleťovými kvítky. Pak spěchal do vedlejšího obchůdku.

Fiero prodával nářadí a užitečné předměty pro práci kolem domu. Ron si prohlížel cosi vystaveného ve vitríně vzadu. Harry vyrazil za ním, ale cestou jeho pozornost upoutaly nože pod sklem prodejního pultu. Naklonil se, aby si je mohl prohlédnout zblízka. Zaujal ho jeden s lesklou ocelovou čepelí a rukojetí obtočenou zlatým drátkem, byl tak krásný, že se Harry při pohledu na něj zachvěl.

„Sháníte nůž?“ Oslovil ho mladý muž za pultem. „Bojový, univerzální, na vaření, na lektvary nebo na rituály?“

„Um... záleží na tom?“

„Většina z těchto jsou univerzální nože. Některé jsou opatřené kouzly, díky kterým snadněji přeříznou určitý materiál – například látku nebo dřevo – nebo díky kterým určitou věc naopak poškodit nemohou – například vaši kůži, kdybyste se netrefil. Takové pak samozřejmě nelze využít v boji.“

Harry ukázal na lesklý nůž s oboustrannou čepelí se zlatou rukojetí. „Co tady ten?“

„Aha. To je užitečný nůž pro zahradníka. Obě ostří jsou opatřená kouzlem, aby se neotupila alespoň deset let. Tenčí je určené na dřevo a širší na zelené rostliny, ale dokáže přeříznout cokoliv, na co byste za normálních okolností použil nůž – s výjimkou živé tkáně – nebo to možná byla specificky lidská tkáň – to bych musel zkontrolovat. V každém případě nepořeže osobu, která ho používá.“

„Můžu si ho prohlédnout?“

Mladý muž vytáhl nůž zpod skla. Měl příjemný široký obličej, tmavé kaštanové vlasy a krátkou bradku v podobném barevném odstínu. Harryho jizvy si všiml až ve chvíli, kdy mu nůž podával.

„Vy budete Harry Potter?“

„Ano.“

„Nevěděl jsem, že se zajímáte o pěstování rostlin.“

„Já ne, kamarád.“ Harry ale nedokázal skrýt bezduchou touhu vlastnit tento konkrétní nůž. Přejel prstem po ostří, nejprve opatrně a pak silou. Nepořezal se. Zvedl pár vlasů a přiložil k nim ostří. Přeřízlo je, aniž by s nožem pohnul. Harry cítil, jak se mu tvář roztahuje do zvláštního úsměvu.

„Vezmu si ho.“

„Jen mějte na paměti, že v boji vám neposlouží.“

„Vím. Stejně mám zájem.“

„Kouzla lze do určité míry upravit, ale co je zabudováno do oceli, nezměníte.“

„Budu na to pamatovat. Je nádherný, najdu pro něj využití.“

„Tak dobře. Budete k němu chtít pouzdro?“

„Asi jo.“

„K opasku, k botě, na hruď nebo na stehno?“

Harry se právě rozhodl pro červené kožené pouzdro k pasu, když se vedle něj natlačil Ron.

„Co si kupuješ?“

„Nůž.“

„Nůž! Proč?“

„Protože je nádherný.“ Harry se usmál na Rona. „Co sis to tam tak prohlížel?“

„Ale nic,“ odtušil Ron nevzrušeně.

„Ukaž mi to.“

„Jsou to jen nějaké věci, co by se mohly líbit mamce.“

„Tak mi je ukaž.“

Harry nakonec koupil jednu z věcí, které Rona zaujaly. Byla to skleněná váza na květiny, která měnila velikost a tvar podle toho, jaké květiny se do ní vložily, a nespokojeně bručela, když v ní začínala docházet voda. Přesvědčil Rona, že ji pošlou jako dárek za oba.

„Byly to tvoje peníze,“ oponoval Ron. „Je to dárek od tebe.“

„Byl to tvůj nápad. Nikdy nevím, co jí mám koupit. Necháme si ji na Vánoce?“

Vyšli na ulici a Harry Ronovi a Hermioně ukázal svůj nový nůž. „Je ostrý jako břitva,“ řekl, „ale nikdy nepořeže člověka.“

„Tak k čemu je dobrý?“ Nakrčil Ron znechuceně nos.

„Ty přece nevaříš,“ přidala se Hermiona. „Ani jsem tě nikdy neviděla vyřezávat.“

„To se ještě uvidí.“ Harry se přitočil k Hermioně a srovnal s ní krok. Snížil hlas. „Mohl bych... mohl bych tě pomocí něj vysvléct.“ V Hermioně se zadrhl dech. Harry jí jemně přejel prstem od klíční kosti k protějšímu žebru, přičemž jí opovážlivě přejel přes okraj prsu. „Jeden řez tady...“

„Harry!“ Vypískla Hermiona. Odtáhla se a prosmykla se kolem Rona, aby mezi nimi dělal bariéru, ale tváře se jí červenaly a Harry slyšel každý její výdech. Pobaveně se zasmál.

„Tak vidíš. Chce to jen trochu představivosti.“ Ron na něj nevěřícně koukal, pusu otevřenou, ale Harry jen zamrkal. „Kdo se mnou jde ke Třem košťatům?“

Hermiona se zamračila. „Budeš se chovat?“

„Co by to bylo za zábavu?“

„Nechodíme spolu.“

„Já vím. Ale stejně se mi líbí, když ti dokážu rozproudit krev.“

„Nepřijde ti, že je to trochu přes čáru?“

„To nevím. Líbí se ti to?“ Harry se zamračil. „Bylo by to ode mě moc, kdybych předpokládal, že když tohle udělám, budu příště moct zajít dál, nebo že když jsem to udělal dnes, můžu si to dovolit i zítra. Ty ale většinou dokážeš dát jasně najevo, když na to nemáš náladu.“

Hermiona si povzdechla, ale přikročila k němu. „To jen... já... Harry, tohle už bylo moc.“ Její tváře nabraly ještě sytější odstín. „A lidi to vezmou špatně.“

Harryho mínění ostatních příliš nevzrušovalo. „Stejně si každý myslí, co chce, ne?“ Přátelsky ji objal kolem ramen. „Všechno v pohodě?“