Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám při čekání na vzlétnutí letadla pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 7.  Únor 1999

Středa, 3. února 1999

Drahý Severusi,

tento dopis nebude tak dlouhý jako Váš, ale stejně si nalijte trochu brandy!

‚Ženská literatura‘, Severusi? Ale, ale! Musíte přijít do Bristolu a na moji ženskou literaturu ukázat. Slibuji, že Vás při prvním pohledu neuřknu. Nejdřív si počkám, až z Vás vypadne další vtip o čokoládě, než k tomuto kroku přistoupím.

Už jsem věděla, jak starý jste. Se společnou přítelkyní, jako je Minerva, opravdu nemáte moc tajemství, Severusi. Ptala jsem se, jestli je to celoživotní láska, nebo jste začal sbírat knihy až se začátkem profesorské kariéry. Budu to brát tak, že jde o celoživotní lásku.

Vaše odpověď, že Teddyho léčba nebude patrně hotová dřív, než mu bude jedenáct, mě z různých důvodů rozplakala. Vyvolala pochybnosti, jestli to dokážu, kteréžto pochybnosti tu stále existují. Pravdou je, že léčbu nemusím najít nikdy. A to mě rozesmutňuje, protože mám pocit, jako bych Vás uvěznila do pasti. Děkuji, že se mnou pracujete. Tento rok jste mi větším mentorem a kolegou než můj skutečný profesor na Univerzitě. A jste mi větším přítelem, než bych si kdy dokázala představit.

Kdo by si pomyslel, že se v Bradavicích objeví mezikolejní jednota poté, co bývalý Smrtijed, který se ukázal být špionem, zavede lektvarový klub? Ráda bych si o Vás přečetla v Denním věštci. To je můj Severus, bývalý Smrtijed, který se ukázal být špionem. Samozřejmě bych Vás mohla nazývat bývalým Smrtijedem, který se ukázal být špionem, který se ukázal být pacholkem dobírajícím si mě takzvanou ženskou literaturou.

Mimochodem, mohla bych dostat další přísadu do šampónu? Nebo kvůli ní budu muset navštěvovat Kratochvilné kouzelnické kejkle? George říká, že její popularita roste!

Mějte se dobře, drahý příteli. A dejte mi vědět, kdy budete chtít přijít na návštěvu!

Vaše přítelkyně

Hermiona.

ooOOoo

Neděle, 7. února 1999

Drahá Hermiono,

rád bych se považoval za Vašeho bývalého Smrtijeda, který se ukázal být špionem, který se ukázal být úžasným přítelem dodávajícím Vám přísady do šampónu a další báječné věci.

Příští neděli bych Vás nadšeně navštívil v Bristolu, namísto toho se ocitnu v pekle. Ne v Austrálii, v jiném pekle. Protože příští neděli je, jak jinak, Valentýn. Následně Vám podám plnou zprávu o tom, kolik šesťáků ztratilo v jednom dni body za celý měsíc.

Hermiono, nenechte se odradit. Je příliš brzy, abyste se vzdala hledání léčby. Buďte silná a jistá si svými schopnostmi a svým týmem. Jen pomyslete – za čtyři roky budete mít v týmu kromě mě i mrzimorského Nicholase Flamela. Nejsem v pasti, Hermiono. Pasti znám. Jedenáct let jsem byl v pasti násilnického otce. Sedm let jsem byl v pasti šikany v Bradavicích. Dvě desetiletí jsem uvízl v pastech Voldemorta i Albuse. Vím, jaké to je být v pasti, a toto past není. Toto je má volba. Rozhodl jsem se pracovat s oslnivou čarodějkou na hodnotném projektu. Rozhodl jsem se zapojit šesté a sedmé ročníky. Rozhodl jsem se být dobrým profesorem. A neříkejte to nikomu, ale s těmito rozhodnutími jsem zatraceně spokojený.

Nemohu Vás nazvat oslnivou dvakrát v jednom dopisu, proto budu muset zakončit něčím jiným – spěte dobře, silná Hermiono.

Váš přítel

Severus

ooOOoo

V sobotu večer Severus zabalil do hnědého papíru lahvičku čokolády a adresoval ji Hermioně.

„Pro koho to je?“ zeptal se Phineas z rámu.

„Pro Hermionu.“

„Co to sakra děláte?“ pokračoval Phineas, když se Severus hotovil odejít do sovince.

Severus na portrét pohlédl se zvednutým obočím. „Cože?“

„Není pondělí.“

„Toho jsem si dobře vědom,“ odpověděl Severus.

Phineas zalapal po dechu. „Vy jí posíláte valentýnský dárek!“

„Ano, posílám.“

„Vy se jí dvoříte!“

„Nu, máte asi století zpoždění, když to nazýváte ‚dvořením ‘, ale ano, dvořím se jí. Jak si vedu?“

„Je to žena?“

„Jak se zdá, ano,“ protáhl Severus.

„Pak si vedete dobře,“ odpověděl Phineas lehce znuděně.

Severus protočil očima nad Phineasovým divadýlkem. „A s tímto vysokým ocenění odcházím do sovince.“

ooOOoo

Středa, 10. února 1999

Drahý Severusi,

patrně bych Vás měla za tu čokoládu poslanou začátkem měsíce uřknout, ale asi to neudělám. Vlastně si nejsem jistá, co raději jsem viděla – čokoládu, nebo přísadu do šampónu? Nalila jsem si ji do kávy – čokoládu, ne přísadu do šampónu – a je tak lahodná! Musíte mi slíbit, že nikomu mé slabosti neprozradíte; jinak by ostatní mohli odhalit, že jsem normální žena! Počkejte, Vy tím vlastně tvrdíte, že mám tři slabůstky – čokoládu, šampón a ženskou literaturu.

Obávám se, že i v Bristolu bude Valentýn směšnou záležitostí. Na čistokrevné Univerzitě se zjevně předpokládá, že ji opustíte s titulem a manželem. Ale nejsem zahořklá, jak to možná zní. Lidé, kteří se seznámí a vezmou na vysoké, jsou si alespoň intelektuálně rovni. Moji rodiče se také setkali na univerzitě a oba jsou zubaři, což jejich manželství jistě posílilo. Jsem smutná, že nám to s Ronem nevyšlo (opět: ‚Co jsem si to sakra myslela?‘), ale dopadlo to, jak nejlépe mohlo.

Velmi jste mě povzbudil. Jsem ráda, že se necítíte v pasti. Vy, drahý příteli, jste byl v nějaké pasti až příliš dlouho.

Kdy mě navštívíte? Jestli si brzy nenajdete čas, budu muset Minervě říct, že jste zranil mé city. Neštítím se zmijozelské taktiky!

Nemohu Vás nazvat drahým dvakrát, tedy se spokojím s – mějte se dobře, povzbuzující Severusi.

Vaše přítelkyně

Hermiona.

Její rodiče jsou oba zubaři? Sakra, sakra, sakra. Vlasy dokázal zlepšit. Ale zuby, to byl zcela jiný případ. Bude si muset promluvit s madame Pomfreyovou. Dobře mu tak. To má za to, že si před lety dělal legraci z Hermioniných zubů. Teď za to zaplatí.

Neděle, 14. února 1999

Drahá Hermiono,

je tak dobré být Zmijozelem, bývalým Smrtijedem, který se ukázal být špionem, večer na Valentýna. Jedinou věcí, která je lepší než odebírání bodů Nebelvírům, je kritika jejich takzvané techniky, než ony body odeberu. Vyšperkoval jsem zakrádání za studenty, ale klidně bych na botách mohl mít rolničky, stejně by mě neslyšeli. Merline, nevím, co bylo v tom dýňovém džusu na nebelvírském stole, ale jejich šance na výhru poháru jsou teď prakticky nulové. Také jsem po večerce přistihl primusku s jejím přítelem. ‚Ale, ale!‘ Nic moc neslušného neprováděli, ale pohled do její tváře, když jsem odebíral body, stál za to.

Myslím, že to už jsme probrali, Hermiono – jste stoprocentní čarodějka. Čarodějka. Rozhodně jste žena. A hádal bych, že máte víc než jen tři slabůstky. Zmijozelské hry by mohly být čtvrtou. Možná bych vypátral pár dalších. Ne všichni muži jsou slepí, Hermiono.

K dopisu připojuji poslední výzkum. Zahrnul jsem i práce všech mých studentů. Myslím, že je shledáte zajímavými. Mnoho studentských teorií na téma odstranění magického podpisu je naprosto neužitečných, ale jestli jste jako já, dovedou Vás do úžasných králičích nor. Přísahám, že u některých jsem si opakoval Vaši mantru (‚Co jsem si to sakra myslel?‘). Ale nikdy nevíte, kam která králičí nora nakonec povede. Všichni se v přípravě vlkodlačího zlepšují. Také Vám vracím Vaše poslední výzkumné pojednání i s několika poznámkami.

Nerad bych opět vyvolal Minervin hněv, proto navrhuji návštěvu v sobotu, 27. února. Může být?

Spěte dobře, čarodějko.

Váš přítel

Severus.

ooOOoo

Středa, 17. února 1999

Drahý Severusi,

nemůžu uvěřit, že jste mi poslal valentýnský dárek! Děkuji Vám mnohokrát! Tu křišťálovou lahvičku miluji. Hází tak nádherné modré odlesky. Dobrá, miluji i čokoládu v ní. Merline, tolik mi chyběla čokoláda při mém někdejším kempování. Vypadá to, že jste prožil zatraceně šťastného Valentýna. Primuska nedodržela večerku? Skutečně: ‚Ale, ale!‘

Těším se na Vaši návštěvu. Potřebuji si oddychnout od výzkumu a úkolů. A vy si jistě potřebujete oddechnout od výzkumu a známkování úkolů. Setkáme se v přemisťovací hale ve dvě odpoledne. Budu si procvičovat svoji zmijozelskou techniku, proto buďte na pozoru. Samozřejmě ode mne není moc zmijozelské, že Vás varuji, co?

Moc jsem si užila výzkumy studentů. Některé jsou geniální, jiné bizarní. Co si to sakra mysleli? Ale souhlasím s Vámi, že pokračováním těmi králičími norami by mohli vytvořit něco úžasného.

Snažím se dokončit závěrečný projekt formulí, abych je měla z krku. Moc mě nebaví. Je velký rozdíl mezi pochopením a užíváním si předmětu. Užil jste si vyučování obrany? Co byste učil raději, kdybyste měl na vybranou – lektvary nebo obranu?

Mějte se pěkně, drahý Severusi.

Vaše přítelkyně

Hermiona.

ooOOoo

Neděle, 21. února 1999

Drahá Hermiono,

jako Zmijozel selháváte. Zmijozel nikdy nevaruje. Zdalipak přijdu na to, co plánujete?

Už se kopají základy pro Pamětní zahradu. Pomona spolu se šestými a sedmými ročníky začala s vysazováním. Velmi si užívá, že má úkol pro své pokročilé studenty. Asi bych je měl nazvat ‚Klub nóbl rostlin‘ nebo ‚Kompostový klub‘. Ve srovnání s tím můj lektvarový klub zní téměř úctyhodně.

Na formulích není nic vzrušujícího. Vítejte ve skutečném světě.

Vyučování obrany jsem si užil. Ale teď jsem šťastnější s lektvary. Může to být způsobeno lepším rokem. Lektvarový klub, úspěch s prvňáky a mrzimorský Nicholas Flamel jsou tím, co jsem potřeboval. Vyučovat letos obranu by nebylo tak zajímavé. Užil jsem si ji, protože jsem věděl, že výuka je otázkou života a smrti. Bez hrozící bitvy by mi obrana nepřišla tolik zajímavá. Ale je to stále důležitý předmět, který by měl být přijímán s respektem. Neslýchám však studenty mluvit o obraně s nádechem bolesti a ztráty jako dřív. Moje oslnivá přítelkyně čarodějka by to nazvala ‚perspektivou‘.

Také se těším, až Vás uvidím.

Spěte dobře, Nebelvírko.

Váš přítel

Severus.

ooOOoo

„Phineasi, není to dostaveníčko. A jestli tento rozhovor budu muset vést i s Minervou, otráví mě to.“

Phineas se na Severuse ušklíbl. „Dobrá, Severusi. Jen se setkáte s Hermionou, abyste podnikli cosi speciálního, co pro vás naplánovala. A samozřejmě, sice jste se v podstatě rozhodl s Hermionou v budoucnu oženit, ale není žádný důvod nazývat toto setkání dostaveníčkem.“

Severus se zamračil. „Phineasi, pohybujete se na tenkém ledě. Moje ‚v budoucnu‘ s Hermionou nemusí nastat ještě roky, pokud vůbec. Že budeme přáteli, se rozhodla bez mého přispění. Nicméně nemyslím, že bez jejího přispění s ní mohu randit, či si ji dokonce vzít.“

„Kdokoliv nazval ženy ‚slabším pohlavím‘ byl žalostně nevzdělaný.“

Severus se uchechtl a přikývl. „Příliš pravdivé, Phineasi. Až se vrátím, dám vám vědět, jak naše ne-dostaveníčko šlo.“

V přemisťovací hale v Bristolu přistál opět tvrdě. Nálada mu však stoupla ve chvíli, kdy spatřil usmívající se Hermionu.

Přešla k němu a přivítala jej stejně, jako když se loučili o Vánocích. „Dobrý den, Severusi,“ popadla jej za ruce a políbila na tvář.

„Dobrý den, Hermiono,“ pozdravil ji s úsměvem.

Hermiona jej pustila a lehce zrůžověla. „Pojďte, máme plán! Mimochodem, právě jsem poslala Kolombínu s mým pravidelným dopisem. Měl byste ho dostat v neděli večer jako obvykle. Píšu v něm, jak jsem si dnešek užila, takže žádný stres,“ poškádlila jej.

Otočil se k Hermioně, zatímco recepční přeměřovala jeho hůlku. „A co je první v plánu?“ zeptal se. Převzal si hůlku a následoval Hermionu k jejím komnatám.

„Musíme se převléct!“ pronesla Hermiona nadšeně, jako by to byl jasný první úkol.

„Promiňte?“ zeptal se Severus, když dorazili ke dveřím.

„Slyšel jste dobře. Jdeme na mudlovské místo, proto si musíme přeměnit hábity.“

Vešli dovnitř a Hermiona vytáhla z rukávu hůlku. Pár máchnutí a její hábit se okamžitě změnil do ležérních šedých kalhot a tmavě zeleného svetru. „Zmijozelské barvy, jak jinak,“ poškádlila jej. „Přeměníte si oblečení sám, nebo to udělám já? Myslím, že by vám velmi slušela modrá,“ dobírala si jej se zvednutým obočím.

Severus s obočím nezahálel a napodobil její výraz. „Zvládnu to sám, děkuji pěkně.“ S rozmáchlým gestem se oblékl do černých kalhot, bílé košile a tmavě šedého saka. Pak povytáhl modrý kapesník, čímž Hermionu rozesmál. Rozhodně byl mimo komfortní zónu, ale kvůli Hermioně chtěl, aby tento den vyšel. Zajímalo ho, co Hermiona považuje za zábavu. Najednou jej napadlo, že možná podcenil jejich věkový rozdíl.

Ne poprvé musela Hermiona poznat, na co myslí. „Klid, Severusi. Nebudeme podnikat nic bláznivého. Věříte mi?“

Přikývl a uvolnil se. „Věřím vám, Hermiono. Kam nás tedy dnes vezme můj Zmijozel v zácviku?“

„Ale tak překvapení nefunguje, Severusi! Pojďme – musíme se vrátit do přemisťovací haly.“

„Přemístíte nás oba?“ zeptal se Severus pochybovačně, jakmile opustili komnaty.

„Ano, Severusi, nás oba, zároveň, bez odštěpu. Jsem si jistá, že to měla být vaše další otázka.“ Zaktivovala obrany komnat a vyrazili dolů po schodišti. „Nejtěžší přemístění, které jsem zažila, bylo přemístění mě, Harryho a Rona ve vzduchu, když jsme padali z vybuchlého patra domu Xenophiliuse Láskoráda a snažili se nenechat se sestřelit dvěma Smrtijedy. Mimochodem to patro jsem vyhodila do povětří já. Myslím, že v čase míru nás dva zvládnu. Tentokrát budete dokonce při vědomí.“

Severus si uvědomil, že ho Hermiona před pár měsíci bezvládného přemístila ke svatému Mungovi, a pocítil rozpaky pro své pochybnosti. V gestu přijetí porážky zvedl ruce. „Omlouvám se. Jsem celý váš.“

Hermiona se zasmála a prošla dveřmi, které jí Severus otevřel, do přemisťovací haly. „Dobrá tedy, pojďme,“ a vklouzla rukou kolem Severusova pasu. Sotva měl čas obejmout ji kolem ramen a už cítil, jak se otočila. Krátké stlačení a najednou mu vlasy pročechral studený vítr. „Doufám, že bez odštěpu,“ poškádlila jej.

„Ani kousek.“ Právě mu docela fyzicky připomněla, že je velmi mocná čarodějka. „Kde jsme?“

„Stále v Bristolu. Už jste jej navštívil?“

„Ne. Jen čistokrevnou Univerzitu, abych poprosil o odpuštění. Jinak o Bristolu nic nevím,“ odpověděl Severus.

„Nuže,“ začala Hermiona, „je to velmi velké město s mnoha slavnými katedrálami a hrady a tak, ale jelikož sám žijete na hradě, asi to pro vás nebude mít takové kouzlo, ale já ráda provozuju turistiku, když mám volno. Taky tu mají skvělá muzea; do jednoho mého oblíbeného půjdeme jindy. Ale nejslavnější turistická památka je jeden blok na sever odsud a já tam ještě nebyla. Doufala jsem, že byste mohl jít se mnou.“

V Severusovi podnítilo zvědavost – jakou památku podle Hermiony by si užil? Co jen o něm věděla, nebo myslela si, že ví? A odhadla to, nebo měla komplice? „Veďte, paní průvodkyně.“

Hermiona se usmála a Severusovi padl do žaludku kámen. Nebylo to ono znepokojení, které cítil, když mu Hermiona začala psát. Toto bylo nové. Toto byl pocit, že Hermionu zná a miluje, a říkal si, jestli i ona zná jeho. Úsměv jí vrátil a nabídl rámě.

Hermiona rámě přijala a vyrazili. Nešli dlouho a Severus poznal, že jsou poblíž vody. Zvědavě na Hermionu pohlédl.

Za rohem rozlehlé budovy téměř zalapal po dechu. Před ním se objevila velká, téměř stometrová loď. Musela být aspoň stoletá. Loď. Vzala ho na loď. „Jak jste to věděla?“ zeptal se tlumeně.

Hermiona se na něj jemně usmála. „Vlastně šlo o žert. Vykládala jsem Minervě o vaší poznámce ohledně ‚ženské literatury‘ a ona mi řekla, že by si víc užila ‚ženskou literaturu‘ než vaše absurdní knihy o lodích. Chtěla jsem to vysvětlit a ona zmínila, že máte kolekci o královském vojenském námořnictvu. Toto je Brunelova SS Velká Británie. Vlastně není námořní lodí, ale sloužila v krymské válce. Napadlo mě, že by se vám mohla líbit.“

„Hermiono, jste úžasná. Moc se mi líbí. Děkuji vám.“ Téměř přišel o slova.

„Tak pojďme,“ pobídla a zatáhla jej za paži, aby pokračovali v chůzi.

Spolu provedli exkurzi na lodi. Pochyboval, že by Hermionu lodě nějak moc zajímaly, ale historie této byla fascinující a Hermiona byla uchvácená stejně jako on. Rozesmálo je zjištění, že původně byla navržena k cestám do Austrálie.

Hodiny rychle uběhly a museli dokončit prohlídku lodě. Když ji opustili a zamířili k ulici, Hermiona se zase zahákla za Severusovu paži. „Ještě jednou vám děkuji, Hermiono,“ pronesl Severus vážně.

„Rádo se stalo,“ odvětila Hermiona. „Jsem ráda, že jste si to užil. A jsem ráda, že má zmijozelská taktika fungovala a já vás překvapila.“

„Sice jste mě, Hermiono, překvapila, ale obávám se, že z vás nemohu udělat Zmijozela,“ dobíral si ji Severus.

„Proč ne?“ zeptala se s našpulenou pusou.

Zastavil se a otočil k ní. „Protože zmijozelská překvapení nejsou tak příjemná, věřte mi. Mám vás rád jako moji krásnou Nebelvírku. Ale bez obav plánujte další překvapení,“ zavtipkoval.

Hermiona se na něj usmála a jemu se v žaludku opět usadila ta úžasná, nepopsatelná tíha emocí. Bude jí vůbec někdy moci volně říct, co to s ním dělá, když se na něj takto usměje? Cítí se i ona podobně, když se na ni usměje on?

Jeho snění přerušila otázkou, zda nemá hlad. Kdo by myslel na jídlo, když ji doopravdy chtěl obejmout kolem pasu, přitáhnout k sobě a zakrýt její lákavé rty? Aby si projasnil mysl, sáhl po silných štítech nitrobrany. „Ano, večeři bych si dal. Co vy, Hermiono? Kdybyste chtěla, mohl bych nás přenášedlem dostat do Bradavic a najíst se tam.“

„Rozhodně ne!“ zvolala. „Už jsem vybrala místo, a vy ještě musíte vidět moji knihovnu!“

Severus se nad jejím rozhořčením pousmál. „Zdá se, že má prohlídka Bristolu ještě není u konce.“

Hermiona se zasmála. „Přemístím nás oba do malé restaurace na jih odsud.“ Načež, stejně jako dřív, vklouzla paží kolem Severusova pasu. Tentokrát byl připravený a objal ji kolem ramen bez prodlení. Za pár krátkých vteřin se objevili za jakýmsi starým domem. Severus sundal svoji paži a nabídl Hermioně rámě. Ta je přijala a pokynula směrem doleva. Mlčky přešli k průčelí a ocitli se před velkou hospodou.

„Toto je ta restaurace?“ zeptal se a kývl k štítu nesoucímu nápis ‚Winfordovy zbraně.‘

„Ano, je. Mám to tu ráda, protože mi to připomíná U Tří košťat u nás doma,“ odpověděla.

Jakmile Severus vešel dovnitř, okamžitě pochopil, co sem Hermionu přitáhlo. Opravdu se cítil jako U tří košťat. Mělo to tu uvolněnou atmosféru a připadal si jako doma.

„Taky mi chybí návštěvy Tří košťat,“ rozjímal Severus, když se usadili.

„Co vám brání?“ zeptala se Hermiona.

„No, minulé léto jsem byl příliš slabý, abych riskoval napadení. Pak začala škola a já neměl čas. Stejně jsem do Prasinek nechodíval nijak často, ale tady jsem si uvědomil, že bych tu vesnici chtěl zase navštívit.“

„Tak pojďme,“ odvětila vážně. „Pojďme teď hned!“

„Hermiono, nevezmu vás tam při své první návštěvě, když nevím, co mě tam čeká. A kromě toho, neviděl jsem vaši knihovnu.“

„Stále se bojíte Smrtijedů? Harry se zmínil, že je ještě nepochytali všechny.“

„Smrtijedů? Ne. Ale je tam spousta lidí, kteří se nezúčastnili války a myslí si, že Nagini měla dokončit svoji práci. Minerva cenzuruje všechnu moji poštu mimo Kolombíny. Myslím, že mi pořád chodí huláky, a to válka skončila před více než devíti měsíci. Nemám moc fanoušků. Prostě další riziko povolání dvojitého agenta.“

Spravedlivé rozhořčení vepsané v Hermionině tváři bylo skutečným darem. „To není správné, Severusi. Víte, co udělám?“

Severus jí skočil do řeči. „Neuděláte nic, Hermiono. Nepotřebuji, abyste bojovala moje bitvy. Časem se to zlepší. Slibuji, že vás vezmu do Prasinek, ale ne při mé první návštěvě.“

„Dobře, Severusi,“ odpověděla ne zrovna moc šťastně. Severus byl ale přiměřeně přesvědčený, že jeho jménem nezačne křížovou výpravu.

„A tuto chvíli si vyberu, abych vám řekl,“ pronesl Severus suše, „že jsem zatraceně šťastný.“

Hermiona se musela opět usmát a všechny nepříjemné myšlenky na huláky a lidi s touhou po pomstě se rozplynuly. Jedli a témata hovoru lehce přecházela od dnů v Bradavicích, přes lektvary, až k Minervě a ostatním společným přátelům.

Nastal čas odejít, a proto se vrátili za Winfordovy zbraně. „Na takovéto luxusní cestování bych si snadno zvykl,“ zažertoval Severus, když se připravoval na Hermionino přemístění do Bristolu.

„Když jsme lovili viteály, zajišťovala jsem přemisťování,“ vysvětlila Hermiona.

„A já opět zopakuji – Harry by to bez vás nezvládl. Ve válce jste byla důležitá stejně jako Harry nebo kdokoliv z nás, Hermiono. A bez vás bych tu nebyl. Jste poklad, Hermiono.“

Hermiona zrůžověla a rukou vklouzla Severusovi kolem pasu. Ten jejich přemístění přerušil. „Vracíme se do Bristolu?“

Přikývla. Než mohla cokoliv udělat, Severus ji objal a zatočil je do temnoty. Za vteřinu přistáli v přemisťovací hale Bristolu. Severus se uculil. „Byla řada na mně, abych se o vás postaral.“

„Tak asi… díky, myslím,“ zavtipkovala.

„Tak asi… není zač, myslím,“ odvětil Severus a uvolnil ji z objetí.

Najednou se rozpaky vrátily s plnou silou a zrůžovělá Hermiona sundala ruku ze Severusova pasu.

Ten vykročil a otevřel jí dveře z haly. „Půjdeme?“

Hermiona se vzpamatovala a přikývla. Dorazili k jejím komnatám, a jakmile deaktivovala obrany, vešli dovnitř. „Čaj, Severusi?“

„Ano, děkuji. Takže, kde máte tu proslulou knihovnu plnou ženské literatury?“ zavtipkoval.

„Má velmi seriózní sbírka sestává z tamtěch dvou knihoven. Všimnete si, že knihy, které jste mi poslal, leží bezpečně v polici nahoře.“

Severus její knihy prošel a nepřekvapilo ho, že vlastní mnoho stejných titulů. I jejich knihy pro zábavu se nesly ve stejném duchu. Pokračoval v prohlížení, dokud nenašel příslovečný jackpot. „Ach, ano, tady jsou. Brontëovy, Austinová; věděl jsem, že tu budou.“ Také si všiml, že jí chybí pár dost důležitých titulů.

Hermiona se zasmála. „Ano, ano, máte pravdu. Mimochodem, toto jsou opravdu dobré knihy.“ Donesla jim čaj a posadili se do křesel maličkatého obývacího pokoje.

Dvě hodiny uběhly rychle, jelikož je strávili povídáním a popíjením čaje. Severus si uvědomil, že má stále větší problémy soustředit se na Hermionina slova. Myšlenky mu ubíhaly k citům k této ženě.

„Musím se vrátit do Bradavic,“ oznámil a usmál se na Hermionu. „Užil jsem si den s vámi.“

„Opravdu musíte tak brzy?“ ujišťovala se Hermiona se zklamáním vepsaným v hlase, což Severuse překvapilo.

„Ano, mám dnes ještě povinnosti.“ Napadlo ho, že si vymyslí příběh o známkování, ale nechtěl jí lhát.

„Dobře, Severusi,“ vrátila mu úsměv. Téměř si přál, aby to neudělala.

Vstal a vytáhl hůlku, aby si změnil oblečení na svůj obvyklý učitelský hábit.

Při aktivování obran a cestou k přemisťovací hale byla Hermiona neobvykle tichá. „Co se děje?“ zeptal se a položil jí ruku na paži, aby ji zastavil.

„Budete mi chybět,“ přiznala tiše.

Ta ženská bude jeho smrt. Copak někdy někomu chyběla jeho společnost? Přikývl a pokusil se usmát. Mlčky kráčeli dál.

Prosté rozpaky se nyní vyvinuly do rozpaků bolestných. Nechtěl odejít a ona nechtěla, aby odešel. Nedalo se ale nic dělat. Otevřel Hermioně náruč, objala jej a on jí obtočil paže kolem ramen. Sklonil hlavu, aby ji políbil na tvář, zoufale však chtěl prozkoumat hebkost jejích rtů. „Dobrou noc, Hermiono. Uvidíme se brzy, slibuji.“

Přikývla a slabě se usmála. „Dobrou noc, Severusi.“ Odstoupila od něj. Otočil se a odešel do haly.

Jakmile přistál u brány Bradavic, přepadla ho prázdnota. Právě zažil jeden z nejhezčích dnů svého života a cítil se strašně. Bylo to normální? Vstoupil do hradu a zamířil přímo do svých komnat.

„Nuže?“ ozval se vzrušený hlas.

Severus zasténal a vydal se nalít si sklenku brandy. Padl do křesla, hůlku namířil do krbu a zapálil oheň.

„Nešlo do dobře?“ zeptal se Phineas se zmatkem ve tváři.

„Možná to byl ten nejhezčí čas, jaký jsem kdy prožil,“ odpověděl Severus stále plný beznaděje.

Phinease to zmátlo. „Mohl byste mi tedy vysvětlit, proč vypadáte tak rozrušeně?“

Přemíra myšlenek mu zaplavila mysl. Protože ji chci. Protože ji miluji a myslím dokonce, že ona miluje mě. Protože to špatně skončí; vždy to špatně končí. Tyto myšlenky však nikam nevedly a stejně je nemohl zformulovat do slov. „Bylo těžké ji opustit, Phineasi.“

Phineas pochopil, že ze Severuse nic víc nedostane, a milosrdně ho nechal o samotě.

ooOOoo

Když do Velké síně v neděli večer vletěla Kolombína, Severus pomyslel na Hermionu a usmál se. Vzpomněl si, že ji poslala den před jejich setkáním.

Středa, 24. února 1999

Drahý Severusi,

nepochybuji, že můj bývalý Smrtijed, který se ukázal být špionem, který se ukázal být ředitelem lektvarového klubu by mohl přijít na to, co jsem naplánovala, ale prosím, nedělejte to! Je to překvapení! Počkat – právě jsem si uvědomila, že mé dopisy obvykle dostáváte až v neděli večer, takže už bude po návštěvě. Jsem si jistá, že jsem si den s Vámi užila. To je ten optimista ve mně!

Hlasuji pro Klub nóbl rostlin, ale tuto válku s Pomonou bych nezačínala, jinak se stanete ředitelem Klubu kvedlajícího kotlíku. Už tak je to dost špatné.

Jsem ráda, že Vás netrápí obrana. V lektvarech prožíváte úžasný rok. Vím, že Minerva je na Vás pyšná.

Mějte se dobře, Zmijozeli. Na této straně soboty se Vás nemohu dočkat!

Vaše přítelkyně

Hermiona.

ooOOoo

Neděle, 28. února 1999

Drahá Hermiono,

doufám, že Váš vnitřní optimista měl pravdu a opravdu jste si užila. Já si užil báječně.

Brzy se setkáme znovu kvůli Pamětní zahradě. Napíši Vám datum jejího otevření. Chci, abyste přišla, Hermiono. Měla byste tam být, protože je plodem i Vaší práce. Mám však sobečtější důvody. Moc jsem si čas s Vámi užil.

Spěte dobře, Hermiono.

Váš

Severus.

PA:  Obdržela jsem své první pseudo-body od čtenáře. Prima – dávejte dál! Tato kapitola plnou silou uhodila na jeden z obtížnějších aspektů fikce založené na dopisech, a to jsou dny. Dny, kdy hrdinové píšou (Hermiona ve středu a Severus v neděli) proti dnům, kdy dopisy obdrží (Hermiona v úterý a Severus v neděli), můžou vest ke zmatkům. Obzvláště, když se mezi dopisy navštíví. Jen pro vaši informaci, data této fikce jsou skutečná. V kalendáři 1998 a 1999 jsem vždy dohledala patřičné datum dopisu i datum úplňku.