Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pátek, 31. května 2002

12:36

Draco ztěžka vydechl a nahrbil se. Proč jen ji musel políbit? Ze všech pitomostí, co mohl provést, tato byla nejhorší. Teď se mezi nimi objevilo napětí, dokonce trapnost. Pokud vstoupil do místnosti, kde nebyla i Rose, téměř okamžitě zmizela. Vyhýbala se mu jako moru. Ale nemohl se jí divit. Co se stalo, byla chyba. Ani teď si jasně nevybavoval, kdo udělal první krok. Oba jednali pod silou okamžiku. A přesto, jakkoliv zlé se to teď jevilo, nemohl si pomoci, ale cítil se při tom dobře.

Úžasné, kolik problémů takový polibek vyvolal. Její rty, poddajné křivky jejího těla i ty nezkrotné vlasy – nemohl ji dostat z hlavy! Okupovala mu myšlenky téměř každý bdělý okamžik dne, vysmívala se mu. Ten jediný polibek přivedl vše zpět. Tu vlhkou jeskyni, prohnutí jejích zad, vášnivé pohyby, steny. Jen z těch vzpomínek šílel. A když byla blízko něj, stála v této realitě a dívala se na něj svýma laníma očima, do široka otevřenýma a vítajícíma, sotva se zmohl na souvislou myšlenku.

Chtěl ji, toužil vlastnit ty měkké, poddajné rty. Merline, zblázní se z ní! A přesto, přes všechno, co udělala, netušila, jaký má na něj vliv. To bylo součástí jejího půvabu. Nevěděla, jak ho její činy ovlivňují. Nevěděla, že dokáže svádět. Ach ano, dokáže. Svádění či ne, nevěděl si s tím rady. Chtěl ji, ale věděl, že ji nemůže mít.

Ten poslední týden byl mučením. Zaměstnání znamenalo jen chvilkové rozptýlení, než jej otec poslal domů kvůli tomu, že zmastil záznamy. Pracovat s otcem mělo světlé stránky. Lucius se vždy snadno podráždil, ale jako šéf nebyl tak zlý. Draco se otřásl při pomyšlení na hromadu lejster, které otec prošel za jediný den. Netěšil se na den, kdy bude muset převzít rodinnou firmu. Nebyla to snadná práce.

Nedostalo ho to, že ho otec domů poslal s pokáráním jako rozmazlené děcko. Dobře, možná mu to trochu zvedlo mandle, ale o to nešlo. To Luciusův úšklebek, to vševědoucí jiskření v očích Draca skutečně dostalo. Nelíbilo se mu. Naposledy tento pohled viděl, když jej otec takříkajíc přistihl s rukou v plechovce na sušenky. Jak měl jako osmiletý kluk vědět, že na otcově koštěti bylo kouzlo proti krádeži? V osmi letech se s Blaisem považovali za docela chytré, když se Luciusovi proplížili za zády.

Lucius je našel viset za kotníky s koštětem zářícím jasně červenou. Ani nebyl překvapený, jako by věděl, na co se chystali. A právě to Draca teď znepokojovalo, protože otec vypadal, jako by přesně věděl, co jeho syna rozptyluje. Jestli to věděl otec, pak to věděla i matka, a to znamenalo vážný problém. Myslela to dobře… většinou. Draco se jen opravdu nechtěl navrch všeho ještě zabývat jejich zasahováním. Už tak měl co dělat, aby své city skryl před Hermionou.

City. Zašklebil se. Neměl by k ní nic cítit. Hermiona byla jeho naprostým opakem. Neměli zcela nic společného, tedy kromě Rose. Ale to nezabránilo jeho očím, aby k ní doputovaly. Jako by poslední dobou měly vlastní názor. Jen včera jej přistihla, jak civí, dost nestydatě, na její hruď. Ani si to neuvědomoval, dokud nevykvikla a zrudlá jako řepa rychle neprchla z místnosti. Bylo to ponižující.

Ale její štít nebyl tak zářivě čistý jako dřív. To tedy ne. Přistihl ji, když zírala. Sice nebyla tak očividná jako on, ale všiml si. Vlastně se začal cítit samolibě. Znamenalo to, že nejen on, ale i Hermiona měla problémy. Díky Merlinovi. Nevysvětlitelně jej utěšovalo, že v tom nebyl sám.

Zpět do reality je přivedlo hlasité prásknutí dveří do kuchyně. Koukl na hodinky – ďábelský, ale docela užitečný mudlovský vynález, který mu vnutila Hermiona – a zjistil, že domů ještě nikdo neměl přijít. To znamenalo, že se něco přihodilo. Aniž by si uvědomil, co dělá, vyběhl do kuchyně a zachytil zvuk tlumeného vzlyknutí. Pláč. Někdo plakal. Byla to Hermiona? Ne, bylo to příliš tiché, příliš… dětské. Rose.

Jakmile proběhl dveřmi, zarazil ho Hermionin výraz. Zuřila. Vlasy měla svázané do přísného drdolu, ale pár zbloudilých pramenů uniklo a atraktivně jí rámovalo tvář. V očích se jí blýskal vztek, kterému nebylo radno zkřížit cestu. Z každého jejího důrazného pohybu, když hodila aktovku na linku, čišelo rozzlobení. Takto ji neviděl roky.

Jeho zkoumání však přerušil vzlyk a on se okamžitě za tím zvukem otočil. Rose se zarudlýma očima se ztěžka opírala o dveře. Cosi v něm zařvalo. Jeho dcera vypadala tak křehká a zlomená. Byla to jeho holčička. Merlin mu pomoz, kdokoliv toto způsobil, třebas i její matka, zaplatí.

A v té chvíli se přihodily dvě věci. První, Rose si jej všimla a okamžitě mu vběhla do náručí. Druhá, Hermiona vykřikla překvapením, ale i podrážděním. Žádný div, že se vylekala, ještě neměl být doma. Ale to ani ona. Draco obrátil pohled k ženě, zatímco konejšivě hladil Rose po zádech. Tázavě zvedl obočí a beze slov se ptal po vysvětlení.

Hermiona si povzdechla a promnula si tvář. Vypadala vyčerpaně a vztekle. "Byla jsem u soudu."

"A?" pobídl ji.

"A ze školky zavolali, že si musím okamžitě vyzvednout dceru," Hermiona popuzeně vydechla a zavřela oči. "Myslela jsem, že se něco stalo. Jeden z asistentů musel přerušit jednání, aby mi předal vzkaz…" Hlas se jí vytratil a ze rtů jí splynul výsměšný smích.

"Hermiono, co se stalo?" procedil Draco skrz zuby.

"Podle nich se Rose špatně chovala. Ale to jsem zjistila, až když jsem se tam dostavila. Zeptala jsem se jich, proč měli potřebu mě zkontaktovat, když jsem byla u soudu, a chtít po mně, abych si ji vyzvedla. Víš co řekli, Draco?" Při tom její oči nabraly ztrápený výraz. "Řekli jaká matka, taková Katka. Zjevně jsem dobrá jen k tomu, abych byla povolná," zaskřípala zuby a ruce zatnula v pěsti. "A naznačili, že Rose je stejná a že vyroste v…"

Hermiona nemohla domluvit. Oči se jí leskly neprolitými slzami, ale neuhnula pohledem. Vše, co musela říct, řekla. Víc slyšet nepotřeboval. Soudě podle čiré, nefalšované bolesti v očích trpěla nesnesitelnými mukami. V Dracovi zaburácela zdivočelá bestie. Rose mu v náručí plakala, zjevně ji rozrušila matčina slova. Děkoval Merlinovi, že byla příliš malá, aby rozuměla, o čem se mluví.

Nepustil ten oříškově hnědý pohled. Tolik toho řekl beze slov. Nestrpí, aby jim někdo takto ubližoval. Někdo zaplatí. Musel si vyjasnit jen jedinou věc, než dojde k akci. Odtrhl oči od Hermiony a obrátil je k dívence v náručí. Bylo úžasné, jak rychle se jeho staré, pomstychtivé já objevilo. Už si probíral jedy a metody mučení. Možná by se rád připojil i otec. To by zcela jistě stálo za shlédnutí. Nikdo se nebude otírat o jeho rodinu.

"Rose, zlatíčko, můžeš mi říct, co se stalo?" Jeho otázka se setkala s popotáhnutím a pokývnutím hlavy.

"Slečna – slečna Hannah žekla, že zlobím a že lžu a že musím žíkat plavdu," odpověděla Rose. Spodní ret se jí třásl, když pohledem těkala mezi oběma dospělými.

"A proč to řekla, cvrčku?" nadhodila Hermiona zlomeně.

Dívenka se dlouze dívala na matku, než pohled obrátila k Dracovi. "Slečna Hannah žíkala, že všichni vypadáme jako naše maminky a tatínkové, ale já jí žekla, že to tak není. Žekla jsem, že vypadám jako ty, můj Dlaku."

Místnost naplnilo ohromené ticho. Draco tomu nemohl uvěřit a podle Hermionina výrazu ani ona ne. Co Rose řekla – tak nevinný, dětsky prostý postřeh. A přesto to byla pravda, i když nerozuměla úplné ohavnosti toho, co její slova naznačovala. Nebýt faktu, co tato – tato slečna Hannah řekla Hermioně a Rose, vznášel by se na obláčku blaženosti. Rose ho má ráda. Byl jejím drakem.

Kousal se do tváře, když bříškem palce stíral slzy z tváře svého andílka. "Neudělala jsi nic zlého, zlatíčko. Řekla jsi pravdu a s maminkou se na tebe nezlobíme. Koukni, Pipa je určitě vedle v pokoji. Co kdyby sis s ní šla na chvilku hrát? Musím si s mamkou popovídat."

Rose přikývla, až se jí plavé kadeře pohupovaly cestou do vedlejší místnosti. Draco zůstal klečet na podlaze a ani se nehnul. Doutnal v něm vztek. Nevěděl, kým si tahle slečna Hannah myslí, že je, chovat se takto k dítěti. Co se jej týkalo, nebude mít své zaměstnání dlouho. Opakovaně.

Hermiona švihnutím hůlky tiše zavřela dveře, za kterými zmizela Rose. Vydala podivně přiškrcený zvuk, něco mezi výkřikem a zlomeným vzlyknutím. Ale neskanula žádná slza. Za to byl Draco vděčný. Nedokázal by se kontrolovat, udržet klidnou hlavu, kdyby se rozplakala.

„Kdo přesně je ta slečna Hannah?“ zeptal se tlumeně a vmžiku stál na nohou.

„Chodila s námi do školy,“ odpověděla Hermiona otupěle. Draco se neubránil úšklebku. Znal ten tón. Dokončila úvahy. Pevně se rozhodla. Hermiona Grangerová to myslela vážně. Ale to on také.

„Ve které koleji byla?“ Tato otázka se setkala se zamračením. Takže jednu odpověď by měl. Tato Hannah nebyla ve Zmijozelu. To znamenalo, že byla buď Mrzimorka, Nebelvírka, nebo Havraspárka. To také znamenalo, že ji Hermiona považovala za kamarádku, nebo alespoň za někoho, kdo by se nesnížil k takové mrzkosti, jako je podobné vyhrožování malé Rose. Říkal si…

„Akademii v Soumračicích vlastní a provozují Susan Bonesová, nyní Bootová, a Hannah Abbottová.“ Pár chvil jej sledovala a bezpochyby analyzovala jeho výraz. „Obě byly v Mrzimoru.“

Mrzimor. Ať se propadne. Něco ho ale napadlo, něco, na co nemyslel, ani to nečekal. Abbottová. Znal to jméno a ne v dobrých souvislostech. Geraldine Abbottová, zavražděná neznámým Smrtijedem sedmého ledna devadesát sedm. Ale Draco jej znal. Ano, přesně věděl, kdo spáchal ten čin, a zdálo se, že i Hannah, nebo měla alespoň své podezření. Na jeho otce bylo spolehnutí, vždy dokázal zhoršit jakoukoliv situaci, byť nevědomky.

„Draco?“ Hermiona se před něj postavila a starostí se jí nakrabatilo čelo.

„Jsem v pohodě. Jen přemýšlím.“ Jo, přemýšlí o tom, že jeho otec je vrah, který se vyvlékl z trestu ve vězení. „To tato Hannah ti řekla ty ohavnosti?“ zeptal se a snažil se soustředit na přítomnost.

Hermiona se kousla do rtu a přikývla. „Když to řekla, nemohla jsem tomu uvěřit – víš, znám Hannah už strašně dlouho a nevěděla jsem, že umí být tak krutá a pomstychtivá.“

„Ovlivnilo ji, co řekla Rose,“ dodal Draco a rozpačitě jí položil ruku na rameno. Trhla sebou, ale neodtáhla se. Teď se k sobě přiblížili snad nejvíc od jejich… Ne! Na to myslet nebude.

„Proč to říkáš?“ zeptala se s pohledem upřeným do jeho očí.

„Hermiono, bojovali jsme ve válce. Lidé umírali. Matka Hannah zemřela. A ne z přirozených příčin,“ zašeptal.

„Ach.“ Její tvář zračila pochopení, které si nepřál vidět. „Kdo?“

Draco ztěžka polkl. Nebude jí lhát. „Můj otec.“

„Ach.“ Po pár okamžicích ticha sklouzla očima k zavřeným dveřím. Rose.

„Nikdy by jí neublížil. Není tím samým mužem jako tehdy, to víš,“ zapřísahal ji. Žaludek se mu bolestivě sevřel. Co když toto vše změní? Bude Hermiona držet Rose mimo něj a rodiče? Měla by k tomu plné právo.

„Vím, Draco,“ zašeptala. „Nebo alespoň myslím.“

Rukou si promnul tvář a opřel se o kuchyňský pult. Všechno se tak domotalo. Celý jeho život zamířil do kopru. V minulosti provedl spoustu chyb, ale to všichni. Tak to na světě fungovalo. Jen jej nikdy nenapadlo, že tolik otcových chyb, tolik jeho vlastních chyb, se mu vrátí plnou silou. Jako by se ocitl v alternativní dimenzi, kde mu svět jde po krku.

„Pořád ale nerozumím tomu, jak by mohla Hannah vědět, že myslí tebe?“ uvažovala Hermiona a naštěstí odklonila téma od otce.

„Kolik Draců znáš?“ zeptal se s napjatým úsměvem.

„Pravda.“

„Ale co teď musíme udělat – tedy rozhodnout – je to, jak se pomstíme,“ začal Draco a s vážným výrazem se před ni postavil. Trošku překáželo, že tato žena byla spoluvlastnicí školy, ale byl si jistý, že s trochou času a peněz ji může zaměstnání zbavit. To by odpovídalo, ne? Nikdo si nebude zahrávat s jeho děvčaty… ehm, dívenkou, dcerkou, aby byl přesný. Ne děvčaty, jen dívenkou. Ano?

„Pomstíme?“ Hermionin hlas se začal zvyšovat. „Co tím myslíš, pomstíme? Draco, nemůžeme dělat nic.“

„Samozřejmě můžeme. Hermiono, nenechám to jen tak být. Rose je má dcera a nedovolím, aby se k ní někdo choval takto. Když už jsme u toho, nedovolím, aby se někdo takto choval i k tobě,“ argumentoval a v hlase mu zaznělo nebezpečné ostří.

Hermiona jej dlouze sledovala s očima široce rozevřenýma šokem. „Nechápu,“ prohlásila tiše, rozpačitě, a byl si jistý, že to druhá část jeho argumentu ji mátla.

„Hermiono, jsi Roseina matka,“ položil jí ruce na ramena. „Jsi matka mého dítěte, mého těla, mé krve. Nedovolím, aby tě někdo takto zraňoval.“

Merline, zněl jak patetická bába! Proto nenáviděl city. Nejen že zněl jako naprostý idiot, ale dobrovolně se otevřel, aby byl odmítnutý. Zranitelnost mu neseděla. Jistě, možná k Hermioně něco cítil. Byla matkou jeho dítěte, takže bylo jen přirozené, že k ní něco cítí. Pokud by ty pocity nějak byly, řekněme… touhou, pak možná nebyly tak přirozenými. Ale netoužil po ní. To by bylo směšné. Na jisté úrovni ji chtěl, ale to nic neznamenalo. To za něj mluvila příroda, nic víc.

Fajn, možná byl v popření. Ale můžete se mu divit? Nechtěl ji chtít. Všechno by se jen zkomplikovalo, kdyby podlehl citům. Nepopře, že jistá jeho část netoužila po ničem jiném, než žít s Hermionou. Aby byli konečně rodinou, on, Rose a Hermiona. Věděl, že to se nikdy nestane. Byl to jen bláhový sen. Draco věděl, jak jednat realisticky.

„Jsi dobrý člověk, Draco Malfoyi. I když tomu nevěříš.“ Při jejím mírném, rozechvělém úsměvu se mu srdce zachvělo. Myslela, že je dobrým člověkem? Možná trpěla bludy. Rozhodně nebyl dobrým člověkem, možná trochu vykoupeným, ale ne dobrým.

„Dovolíš mi, abych se s tím vypořádal?“ zeptal se.

Chvíli jej sledovala. „Dovolím.“ Draco se musel vítězně usmát. „Ale ne bez podmínek.“

„Podmínek?“ Ramena mu okamžitě spadla. Jistě, požadovala podmínky.

„Nepřipravíš Hannah o práci.“

„Ale -“

„Ne,“ trvala na svém. „A ne že začneš trucovat jak nějaký rozmazlený spratek. Toto je reálný život, Draco. Lidé musí přežít, vydělávat peníze. Nebudu Hannah přát zlé věci za to, co řekla. Ano, bolelo to. Ale nemůžu se mstít všem, kdo mi ublížili. Víš, kolik lidí by to bylo? Podívej, chápu to. Opravdu ano. Jsi Rosein otec a chceš – já nevím, zastat se své malé holčičky. Chránit ji, možná?“ Hermioniny oči jej zkoumaly.

„Jo,“ přikývl na souhlas.

„A v tom ti bránit nebudu, protože k tomu máš právo. Rose je má dcera, ale i tvoje. Jen, prosím, prosím, slib, že nezajdeš daleko. Je mi jasné, že tisk zjistí, že jsi její otec. Ale Draco, na tom mi nezáleží. Jen mi slib, že Hannah zůstane místo a že její podnik to nijak nezasáhne, protože věř tomu či ne, nepřeju jí nic zlého.“

Jak mohla být tato žena, tato pozoruhodná žena, které tolik lidí tolik ukřivdilo, stále tak soucitná? Nerozuměl tomu. Ale u Merlina, tolik chtěl! Aby se dokázal dobrat jejímu myšlení, aby přesně pochopil, jak její mozek pracuje – prostě chtěl rozumět. Byla hádankou, která jej naprosto a zcela mátla. Po tom všem, čím si prošla a co ještě stále snáší, dokázala mít v malíčku víc slitování, pochopení, vlídnosti a odpuštění, než on v celé své bytosti. Draco si připadal zoufale nedostatečný.

"Draco?" naléhala znepokojeně.

"Jo," odpověděl a přikývl. "Dobře. Slibuju."

Jeho odpověď se setkala s pousmáním. "Děkuju ti."

"Nemůžu ale slíbit, že udržím vztek na uzdě," varoval ji Draco s tvrdým pohledem, když pomyslel na vše, co chce provést Hannah Abbotové.

Zatracené ústupky, pomyslel si se zahořklým úsměvem.

"To je v pořádku," pokrčila rameny Hermiona. "Myslím, že vzhledem k okolnostem bych to nedokázala ani já."

Draco popadl hůlku a zamyšleně s ní otáčel. Jistě by jedno kouzlíčko neublížilo, že? Bohužel podle Hermioniných pravidel ublížilo. Opravdu ji nechtěl naštvat. Ale byla to taková škoda. Mohl zkusit to nové zaklínadlo…

"Jsi úžasná osoba, Hermiono Grangerová. Víš to?" Přestal točit hůlkou a vážně se na ženu naproti sobě podíval. "Ta ženská ti ublížila, urazila naši dceru, a přesto… přesto si děláš starosti o její obživu." V hlase mu zaznívala nepatrná ostrost, ale Hermiona rozuměla, že není namířena na ni.

"Masochistická je asi lepší přídavné jméno než úžasná. Víc sedí," usmála se na něj ostýchavě a nakonec se slabě zasmála.

Draco si nemohl pomoct a také se rozesmál. "Zásah, Grangerová."

Oba na chvíli zmlkli a jen na sebe hleděli. Nakonec jej Hermiona pobídla k pohybu. Poslechl. Když vycházel z kuchyně, už držel hůlku tak pevně, až mu zbělely klouby. Jen zázrakem nepraskla. Hannah Abottová netušila, s kým se pustila do křížku. Možná ještě byl čas na nápravu…

*

Nerozuměla. Vůbec to nedávalo smysl. Proč to říkali? Dlako nebyl její táta. Její táta byl její táta… ne? A jestli byl, tak proč máma říkala, že nebyl? Rosein spodní ret se roztřásl. Nenáviděla, když něčemu nerozuměla, když něco neznala. Proto vždycky poslouchala řeči, které slyšet neměla. Jinak by se jí nic neřeklo. Nebyla hloupá. Rose věděla, že její maminka něco zatajuje, všichni dospělí to dělali. Kamarád Petr ve školce to tvrdil.

Ale její maminka by jí nikdy nelhala, ne jí. Alespoň to si Rose myslela. Byla to její maminka. Maminky nelžou, ne? A co táta? Ten vždycky tvrdil, že říkat pravdu je to nejdůležitější. Copak lhal? Staral se táta vůbec? Možná že ne. Ale možná že ano. Možná proto ublížil mamince. Možná táta věděl, že maminka lže a proto – proto se naštval.

Rose to nechápala. Všechno ji tak mátlo. Matka jí řekla, že otec jí nechtěl ublížit, že to byla nehoda, jenom nedorozumění mezi maminkou a tátou. Copak lhala? Rose si to nemyslela. Ale stejně, nemohla ignorovat, co viděla. Táta ublížil mamince. Pan Lucy ale ne, ani babi Sissa. Samozřejmě nemohla babi Sisse říkat babi Sissa. Roseině matce by se to nelíbilo.

Ale s babi Sissou byla taková zábava. Vždycky jí podstrčila nějaké bonbóny, když se máma nedívala. Rose ji milovala, stejně tak milovala pana Lucyho a Dlaka. Všichni k ní byli tak milí, zvlášť Dlak. Mohl by Dlak být její táta? Slečna Hannah řekla, že všichni se podobají maminkám a tatínkům. Neměla zrzavé vlasy ani modré oči jako její táta. Dlak měl plavé vlasy jako ona. Byl Dlak její táta?

No, rozhodně se choval jako táta. Když skoro spadla z Cukšenky – svého nového poníka, kterého jí koupil pan Lucy – dělal nad ní povyk, jako by měl dělat táta. Dokonce ji dal pusu na bolí. Nemohli ale mámě prozradit, jak si zranila nohu. Cukšenka byla tajemstvím. To řekli pan Lucy a Dlak. Cukšenka byla jejich tajemstvím, máma to ještě neměla zjistit. Nebyla to lež, když se jí máma nikdy na poníka přímo nezeptala. Rose vždycky uměla udržet tajemství.

Rose si kousala rty a urputně přemýšlela. Dlak ji večer vždy přikrýval, dokonce jí i četl Beušku Veušku. Řekl jí, že ji má rád a že jí koupí hračky, ty pěkné a zábavné jako koště a hrací kotlík. Možná byl její táta. Dlak ji miloval a na tom záleželo, ne? Maminka vždycky říkala, že láska přebije všechno ostatní. Na lásce záleží. Jestli ji Dlak miloval, pak musí být její táta.

Ale co její starý táta, Ron? Miloval ji? A jestli ano, neznamenalo to, že je taky její táta? Rose popotáhla a odmrkala slzy. Nerozuměla tomu. Kdo je její táta?

"Cvrčku, co se děje?" Rose vzhlédla a uviděla mámu ve dveřích s ustaraným výrazem ve tváři. Věděla to? Bude mít takový průšvih, jestli máma zjistí, že zase poslouchala, když neměla.

I přes vyhlídku průšvihu se Rose musela zeptat. "Je Dlak můj táta?"