Preklady fanfiction Harryho Pottera

71 -- Důsledky

Harry se do nebelvírské věže vrátil až hodně pozdě. Z jeho spolubydlících zůstali ve společenské místnosti už jen Ron a Seamus. Ron ho odchytil, než stačil přejít půlku místnosti, a odvedl ho do rohu.

„Vy jste se s Hermionou zase pohádali?“

„Jo.“

„Vrátila se a okamžitě se zavrtala do svého pokoje. Ginny se snažila s ní promluvit, ale vykopla ji.“ Ron se zhluboka nadechl. „Nic jsi jí neudělal, že ne?“

„Jen jsme – řekl jsem něco, co se jí nelíbilo, to je všechno.“

Ron varovně snížil hlas. „O čem?“

„Jen –“ Harry zrudl. Ron vypadal, že ho každou chvíli praští. „Do toho ti nic není!“

„Jestli zjistím, že jsi na ni tlačil, aby...“

Harry mrkl. „Co?“ Najednou mu došlo, co Ron naznačuje. „Jo tak, to ne! Bylo to kvůli politice a podobným hloupostem. Nikdy bych-“ Vzpomněl si, jak mu bylo, když se s Hermionou líbali, a představil si, že by zavrtal ruce pod její hábit a vyhrnul ho z cesty. Zadrhl se v něm dech. „Teda, ne kdyby taky chtěla-“

Ron přikývl. „Dobře. Jen jsem v tom chtěl mít jasno.“

„Abys věděl, beru si to naprosto osobně.“

„Harry! Byla tak-“ Ron se zarazil. „No dobře. Promiň. Je hrozné, že mě vůbec napadlo, že bys něco takového udělal.“

Harry ztuhle přikývl. „Zapomeň na to. Jdu spát.“

Další den Harry nedošel na snídani ani na formule. Jít za školu i na přeměňování se neodvážil, i když bylo jasné, že se tam potká s Hermionou. Během hodiny se jedinkrát nepodívala jeho směrem a on se sotva dokázal podívat jejím. Profesorka McGonagallová k němu byla neobvykle jemná – netušil, jestli ji mrzí, co mu předtím řekla, nebo jestli jen vidí, že je mu mizerně.

Donutil se nasoukat do sebe oběd, po kterém si konečně připadal trochu víc naživu, když už ne lépe. Uvědomil si, že je to první opravdové jídlo, které v posledních dvaceti čtyřech hodinách snědl. Přiměl se zamyslet nad tím, co přesně včera večer řekl. Nepřipadalo mu, že by něco z toho bylo skutečně urážlivého možná snad s výjimkou předpokladu, že by spolu jednoho dne mohli mít děti, ale neviděl, co by ji na tom mohlo tak rozrušit. Ani to nebyla věc, o které jsem chtěl mluvit. Neměl bych takové věci zmiňovat, když jsem příliš rozhozený, abych se dokázal vyjadřovat jasně. Povzdechl si a přejel pohledem nebelvírský stůl. Když našel Hermionu, vstal a záměrně přešel k volnému místu naproti ní. Ztuhla, ale hlavu nezvedla.

„Hermiono? Musíme si promluvit.“

Hermionina tvář nabrala barvu Huláka, rozmáčkla vidličkou mrkev na svém talíři.

„Hermiono?“

„Ne.“

„Koukni, byl jsem utahaný a-“

Vyskočila a převrhla svou dýňovou šťávu, ale rozšiřující se skvrnu naprosto ignorovala. „Nech mě NA POKOJI!“

Odešel.

Přes den Hermiona evidentně několika lidem řekla, že je mezi ní a Harrym konec, ale nikomu pořádně nepověděla proč. Ginny se na rovinu zeptala a Harry jí stejně na rovinu odpověděl, že jí po tom nic není. Levandule za ním přišla ve společenské místnosti a vynadala mu, že zranil Hermioniny city.

„Nikomu nechce říct, co jsi udělal, takže to muselo být něco strašného. Myslím, že jsi hrozný, když kvůli tobě pořád takhle brečí.“

„A já si zase myslím, že jsi slepice bez mozku, když zakládáš své názory na věcech, do kterých ani trochu nevidíš.“

Colin vyskočil, jako když ho píchne. „Takhle s ní nemluv!“ Rozzuřil se, rozpálený do běla. Harry na něj zůstal civět. Nikdy se o Colinův bezbřehý obdiv neprosil, ale připadal si podivně zrazeně, když se mladší chlapec postavil na Levandulinu stranu – jako by ho kousl jeho vlastní pes.

„Najdi si holku, která tě má ráda,“ utrhl se. „Ideálně nějakou s aspoň půlkou mozku.“ Vyřítil se do schodů, než se to ve společenské místnosti stačilo zvrhnout ještě víc.

Ron se k němu o chvíli později připojil. Harry si ho nevšímal. Ron přišel k jeho posteli a posadil se, takže bylo o dost obtížnější a docela hloupé ho dál ignorovat. Harry i přesto pokračoval.

„Co se stalo?“ Zeptal se Ron.

„Nechci o tom mluvit.“

Následovalo dlouhé ticho. „Hele, Harry... dva mí nejlepší kamarádi jsou úplně bez sebe. Nemůžu vám pomoct, když nevím, co se stalo.“

„Něco... něco jsem řekl a ona to vzala špatně, to je vše. Nechci ti teď vysvětlovat, co jsem řekl a co jsem tím myslel. Ničemu to nepomůže – jen se tím všechno zamotá ještě víc. Rád bych jí vysvětlil, co jsem tím chtěl říct, co bych řekl, kdyby neutekla, co bylo podstatné v tom, co jsem řekl...“ Harry se posadil. „Mohl bys ji přemluvit, aby mi dala šanci jí to vysvětlit? Stačilo by pár minut. Klidně u toho můžeš být taky, nebo třeba Ginny, jen... s ní potřebuju mluvit.“

„Nevím, jestli se nechá... ale pokusím se.“

Ron se o to snažil ještě druhý den na snídani. Harry se ani nepokusil sednout si k nim, bylo jasné, že by to zbrzdilo jakýkoliv pokrok, kterého Ron mohl dosáhnout. Colin se k němu pořád choval mrazivě. Harryho to kupodivu pobavilo a zároveň se snažil setřást nejasný pocit ztráty. Řekl si, že už bylo načase, aby to děcko dospělo.

Posadil se k Tereze, která ho stále viděla v růžových brýlích, i když si kvůli tomu připadal uboze. Podařilo se mu sníst poměrně normální porci snídaně, ale ulevilo se mu, když mohl zamířit dolů do sklepení na hodinu lektvarů.

„Takže...“ zahleděl se Draco tázavě na Harryho. Harry zčervenal a sklopil pohled na své kuličky jmelí. Draco promluvil potichu, takže nebyl přes Parvatino a Terryho klábosení téměř slyšet. „Donesly se ke mně jisté divoké zvěsti.“

„Super. Miluju, když můžu být předmětem školní drbárny.“

„Někteří lidé dokonce tvrdí, že jsi jí dal kopačky kvůli tomu, že je mudlovská šmejdka.“

„Já jsem se s ní nerozešel!“ Zavrčel Harry pod vousy.

„Tak jak to bylo?“

„Nevadilo mi a nevadí mi, že je mudlorozená! Jen jsem jí řekl, že bych nevěděl, jak vychovávat motáka. Necítím se v mudlovském světě moc dobře. Nikdy mi nedovolili, abych kamkoliv šel. A ona to... vzala hrozně špatně. To je všechno.“

Draco se zamračil. „Ty se necítíš dobře mezi mudly?“

„Nijak zvlášť,“ odpověděl Harry mrazivě. „Ne.“

„Ale... Ale pořád je obhajuješ.“

„Nemyslím si, že je správné, aby jim někdo ubližoval,“ upřesnil Harry chvatně. „Mudlové jsou lidi stejně jako kouzelníci. Ale nikdy jsem nebyl součástí mudlovského světa, připadám si mezi nimi mimo, i když jim rozumím trochu lépe než většina kouzelníků.“ Harry pokrčil rameny. Uvědomil si, že zvýšil hlas a opět se vrátil k šepotu. Severus se na něj mračil přes okraj testů. „Chovali se ke mně spíš jako k zajatci. Není to... Hermiona je tam jako doma, aspoň myslím. Chtěl jsem si to s ní vyjasnit. Jen pro případ.“

„Chápu.“

Draco a Harry chvíli pracovali mlčky. Nakonec Draco promluvil: „znamená to, že jsi na halloweenský ples volný?“

Harry zamrkal. Upřímně doufal, že to nemá být začátek pozvánky. Neměl ponětí, jak by se s něčím takovým měl vypořádat. „Draco...“ začal varovně.

„Tak co? Jsi?“

Harry si povzdechl. „Dám jí ještě pár dní.“

„Když musíš.“ Draco se k němu naklonil. „Znám jednu páťačku, která je do tebe blázen,“ svěřil se. „Je pěkná – po čtyři generace jen čistokrevní kouzelníci, ale nejsou tolik na peníze nebo původ, aby tě považovala pod svou úroveň, a je ze... smířlivé rodiny – nejsou to milovníci mudlů, ale spíš takovým tím způsobem „žít a nechat žít“. Nehledá manžela, ale nepřišlo mi, že by ti na tom nějak zvlášť sešlo. Pokud budeš potřebovat taneční partnerku, rád vás představím.“

„Od vás ze Zmijozelu.“

„Ovšem že ze Zmijozelu. Ale nepřipadalo mi, že by ses otáčel za nějakou od vás z Nebelvíru, když pomineme Grangerovou.“ Draco se zakřenil. „A vzhledem k tomu, že podle všeho nemá zájem o sňatkový trh...“

Jeho tón naznačoval, že se jedná o něco významného. Harryho nenapadlo žádné smysluplné dokončení jeho věty. Celá myšlenka, že by měli uvažovat nad otázkou manželství, mu připadala absurdní, i když stačil postřehnout, že čistokrevní kouzelníci se často brali poměrně mladí.

„Co?“ Zašeptal.

„No, vždyť víš! Její panenství není měna. Možná by tě pustila až na závěrečnou metu.“ Draco se zasmál. Zrůžověly mu tváře. „Ne že by sis u holek někdy mohl být jistý, ale určitá šance tam je.“

Harry se zakuckal. „Draco!“ Nebyl si jistý, že chápe, kam přesně tím Draco míří, ale i tak ho to přimělo zčervenat.

„Pottere!“ Ozval se ostrý hlas. „Deset bodů z Nebelvíru za narušování hodiny hloupým žvaněním. Přesuňte se do první lavice.“

Harry vzhlédl k rychle se přibližujícímu profesorovi a pak deprimovaně sklopil pohled do svého kotlíku. „Ale...“ polknul. „Pane, jestli se tohle pokusím přesunout, než do toho přidám kobylí brk, bude to zničené.“

„Na to jste možná měl myslet předtím, než jste začal vřeštět na svého spolužáka,“ ušklíbl se Severus. „Nebo byste dal přednost školnímu trestu?“

„Ano, pane.“

„Dobrá. V osm. Očekávám dochvilnost.“

Ron a Hermiona odešli z péče o kouzelné tvory spolu. Harry sebou musel hodit, aby je dohnal.

Hermiona zrychlila, její krok byl dlouhý a svižný.

„Hermiono?“

„Harry, prosím! Nechci s tebou mluvit.“ Třásl se jí hlas. „Prostě... mě nech být.“

„Jak chceš!“ Harry popadl Rona za rameno. „Rone. Potřebuju s tebou mluvit.“

Hermiona se dala do klusu. Harry zadržel Rona, aby ji nemohl následovat.

„Harry?“

„Jen chci, abys jí něco vyřídil.“

„Jestli mě teď bude vůbec poslouchat!“

„Připomeň jí, že jsem byl rozhozený už předtím, než jsme spolu začali mluvit. Moc mi to v tu chvíli nemyslelo. Předtím jsem...“ Harry se rozhlédl a zavedl Rona dál od neviditelné pěšinky mezi Hagridovou boudou a školou. „Mluvil jsem s Remusem. Pověz jí to. Nedělal jsem si starosti jen kvůli ní.“

Ron se zarazil. „S Remusem...?“

„Tady o tom mluvit nemůžu.“

U večeře seděl Ron s Hermionou a Zoë a Dean s Ginny, která se Harrymu zřejmě ze solidarity vyhýbala také, takže Harry šel a posadil se k hloučku čtvrťáků, které stěží znal. Pak si vzal plášť a vyrazil na školní trest.

Severus nebyl ve své pracovně, takže se odtud Harry přenesl přenášedlem do jeho bytu. Váhavě otevřel dveře do ztichlé kuchyně. Tiše se proplížil útulnou místností a nakoukl do obýváku. V krbu praskal mírný oheň. Jeho otec stál na opačné straně místnosti s jednou rukou opřenou o pracovní stůl.

„Pane?“

Severus se prudce obrátil. Jeho tvář v okamžiku přešla z prázdného výrazu k nepříčetné zlobě.

„Co jsi udělal?“

Harryho ostrý dotaz překvapil. „Nechápu... co?“

„Všichni studenti ze Zmijozelu si špitají o tom, že ses s ní rozešel. Půlka mé koleje tvrdí, že o ni nemáš zájem, protože je mudlorozená-“

„Co ti o tom můžou vědět?“ Vybuchl Harry. „Nerozešel jsem se s ní! Ani jsem to neměl v úmyslu – jen jsem se jí snažil něco vysvětlit a ona to vzala špatně.“

Harryho vysvětlení Severuse ani trochu neobměkčilo. Vyrazil k Harrymu, který se musel hodně snažil, aby automaticky neustoupil.

„Co ti na tom vůbec záleží?“ Vyplivl Harry na oplátku. „Myslel bych, že bys byl radši, kdybych-“

Střet Severusovy dlaně s jeho tváří byl tak tvrdý, že mu začalo zvonit v uších. Harry klopýtl zpět.

„Já bych byl radši, kdyby tady nebyla další generace, která bude hlásat TUHLE IDIOCII!“ Zařval Severus. „Očekává se, že projevíš špetku rozumu!“ Stál nepohnutě, tvrdě se na Harryho mračil a vydechoval ostře a přerývaně. Ztišil hlas. „Nemělo by na tom záležet.“

Odvrátil se. Jeho ruka nejistě zašmátrala po krbové římse a sevřela se kolem ní. „Až o tomhle... svinstvu budeš jednou vykládat svým dětem, měly by se jen zasmát a říct: „Tati, ty jsi ale tak starý!“

„Otče?“

„Vypadni.“

Harry ztuhl. Slyšel v tom příkazu ozvěnu Remusova hlasu. Severus narovnal ramena. Oheň, kterému čelil, našel červa ukrytého ve dřevě a s ostrým prasknutím a sprškou jisker ho lačně spolkl.

„Vrať se zítra,“ dodal Severus, „pokusím se chovat slušně. Nyní to evidentně není v mých silách.“

Harry zvedl ruku ke své tváři. Stále pálila, ale to mu moc nenapovědělo.

„To je v pohodě,“ řekl tiše. Odešel.

„Harry?“

Harry vzhlédl ze svého hnízdečka z polštářů, ve kterém byl uvelebený v rožku momentálně velmi malé Komnaty nejvyšší potřeby. Ve dveřích stála Hermiona a opatrně si ho prohlížela.

„Ahoj,“ přivítal ji tiše, jako by to byla plachá kočka. „Pojď dál.“

Hermiona vešla a nechala dveře za sebou zavřít. „Říkala jsem si, že bys tu mohl být a kouřit nebo tak.“

Harry si odhrnul vlasy z obličeje. „Kdyby mi nějaká cigára zbyla, nebyla bys daleko od pravdy.“

Hermioně, se ve tváři udělal dolíček, jak se usmála. „Komnata by ti je nedala?“

„Vlastně nevím; nezkoušel jsem to. Jen jsem ji požádal o místo, kde bych se mohl stočit do klubíčka a být nešťastný, ale takovým tím útulným a bezpečným způsobem.“ Hermiona přikročila k polštářům. Harry se natáhl, opřel se o měkký polštář a podíval se na ni. „Mám tě hrozně moc rád,“ řekl upřímně.

„Já vím,“ odpověděla. Posadila se na kraj navršených polštářů a natáhla k němu ruku. Pevně ji uchopil. „Věděla jsem to, i když jsem se na tebe zlobila.“

Harry zjemnil sevření. Přetočil se k ní a políbil ji na hřbet ruky. „Znamená to, že už se na mě nezlobíš?“ Políbil jí jeden z prstů a jemně přes něj přejel rty. Lehoučký dotyk její kůže probudil každý nerv v jeho rtech. Hermiona zasténala a neoblomně odtáhla svou ruku pryč.

„Přestaň s tím. Snažím se s tebou mluvit.“

Harry se znovu položil a potřásl hlavou, aby dostal vlasy z očí. „Tak mluv, má drahá.“

„Nech toho,“ vyjela Hermiona ostře. Harry odvrátil pohled.

„Promiň.“

„To je v pohodě – ale už to nedělej.“ Hermiona se zhluboka nadechla. „Přišla jsem se omluvit. Zareagovala jsem přehnaně.“

Harry k ní překvapeně vzhlédl. „Nevysvětlil jsem to moc dobře,“ přiznal. „Mrzí mě, že jsem tě zranil. V žádném případě jsem nechtěl, aby sis myslela, že je to pro mě jakýmkoliv způsobem podstatné.“

Hermiona přikývla. „Nakonec se mi podařilo uklidnit se dost na to, abych někomu dokázala říct, co se stalo. O všem jsem řekla Ginny a... No, víš, že mám dobrou paměť. A když jsem jí opakovala, co jsi řekl, nepřišlo mi to tak příšerné. Asi to bylo jen tím, jak jsi to začal, a jak ses choval – byla jsem vyděšená dříve, než ses k tomu dostal, takže jsem všechno vnímala daleko hůř.“

Harry přikývl. „Uvědomil jsem si, že jsem to hned od začátku pěkně podělal a pak jsem začal blábolit, takže jsem to jen zhoršil. Promiň. Jen jsem se bál, že...“

„Si to vezmu osobně a uteču?“

„Přesně.“ Harry se zvedl a přesunul se, takže nyní seděl, i když stále opřený, a poplácal polštáře vedle sebe. „Sedni si ke mně.“

Hermiona si ho ostražitě měřila. „Žádné muchlování.“

„Aha, takže jsi mi odpustila jen napůl,“ popíchl ji Harry. „Chápu.“ Usmál se a znovu poplácal polštáře. „Tak se vedle mě posaď jako moje kamarádka, to by šlo?“

Hermiona se zasmála a sedla si.

„Severus kvůli mně pěkně zuřil, abys věděla,“ nadnesl Harry.

„Proč?“

„Někde slyšel, že jsem tě poslal k šípku, protože jsi mudlorozená. Řekl jsem mu, že to tak nebylo – vůbec jsem se s tebou nerozešel a nechtěl jsem tě urazit. Ale uhodl, že to byl částečně důvod, proč jsme se pohádali, a spustil tirádu o tom, jak nepotřebujeme další generaci, která bude věřit těmhle nesmyslům. Prý by čekal, že budu mít víc rozumu.“

„Myslela jsem, že si nepřeje, abychom byli spolu,“ špitla Hermiona nesměle.

„Ta myšlenka je pro něj obtížná.“ Harry ji chytil za ruku a jemně ji pohladil. „Ale rád by to změnil. Rozumově ví, že jsi stejně dobrá čarodějka jako kterákoliv jiná, dokonce k tobě cítí obdiv kromě toho, že podle něj až moc toužíš po uznání. Jen nedokáže... nedokáže...“

Harry její ruku uchopil pevněji. „Vychovali ho, aby opovrhoval lidmi, jako jsi ty,“ řekl. „Krátce se tomu vzepřel, když se kamarádil s mojí mamkou a když s ní pak chodil. Pak ale byli jedno léto chvíli od sebe a on tu ideologii přijal. Většinu dospělého života věřil, že mudlové a jejich děti jsou méně než lidé, nebo to aspoň prohlašoval, a pořád to tak cítí, i když si to nemyslí. Teď mu na krku přistál syn, kterého vychovali mudlové – mě samotného považuje za beznadějného mudlu, aspoň co se společenských věcí týče – který se zamiloval do mudlorozené dívky; ale snaží se. Stojí ho to hodně úsilí. Nechtěl jsem tě odehnat, jen jsem ti chtěl vysvětlit, jak těžké je pro něj sledovat, když se držíme za ruce, a že s tím já sám nedokážu udělat naprosto nic.“

„Ale zlobí se na tebe, protože...“

„Jo. Prý by si rád myslel, že postupem času na tom jeho potomkům přestane záležet. Líbilo by se mu, kdyby se na mě moje děti jen se smíchem podívaly a řekly, že jsem hrozně starý, až jim o tom budu vyprávět.“

Hermiona se rozesmála. „To by bylo pěkné,“ zašeptala.

„Taky myslím.“ Harry si ji přitáhl blíž. „Tohle je taková pitomost.“

„Tobě na tom ale záleží.“

„To není pravda, přísahám.“

„Ne přímo.“ Odsunula se. „Ale záleží ti na tom, aby lidi schvalovali, s kým chodíš.“

„Bylo by to hezké, ale není to podstatné.“

„Ale je to v tobě. A nemyslím si, že je v tom jen Snape. Co třeba Draco? Tomu to musí vadit.“

Harry pokrčil rameny. „Možná trochu. Myslí si, že mám dostatečně dobré jméno a dost peněz na to, abych si mohl vzít někoho, kdo „pozvedne můj společenský status“. Harry se zasmál. „Jenže si taky myslí, že zná můj původ, což nezná.“

Hermiona zmateně zamrkala. „Snape je přece čistokrevný, nebo ne?“

„Ano, ale není to Potter. Je to otázka statusu. Nechtěj po mně, abych to vysvětlil; sám jsem to nikdy nepochopil. Ale můžeš si všimnout, že Draco nechová žádný respekt k Weasleyovým, a Snape pochází z ještě chudších poměrů.“

„Bude... bude se s tebou dál přátelit, až to zjistí?“

„To nevím. Doufám.“

„Proč?“

Harry si povzdechl. „Potřebuje nějaké slušné přátele? Rád bych si myslel, že se počítám. Já zas potřebuju někoho, kdo nejančí kvůli mému chování – teda aspoň kvůli mé morálce a ideologické čistotě. To mi dokáže dát.“

„Hm.“ Hermiona sklopila pohled. „Zůstaneme přátelé?“ Zeptala se.

„Jasně, neboj,“ odpověděl Harry.

„Děkuju.“ Uvolnila se. „Vím, že já vyvádím kvůli obojímu.“

„To teda jo,“ souhlasil Harry. „Ale zase jsi mi na hábit během hodiny nikdy neseslala žehlicí kouzlo, takže máš taky své plusy.“

Hermiona vyprskla smíchy. „To neudělal!“

„To si piš, že udělal.“ Pobavení vyprchalo. „Takže – mě máš pořád ráda?“

„Ano.“

„Navzdory mému asimilačnímu chování?“

Kousla se do rtu. „Omlouvám se. To bylo – Jsi dobrý člověk, Harry.“

„Děkuju. Hodně pro mě znamená, že si to myslíš.“ Harry přejel prstem po hromádce sametových polštářů. „Takže... se mnou pořád počítáš na halloweenský ples?“

Hermiona se nervózně zasmála. „To nemůžu. Slíbila jsem Lydii, že půjdu s ní. Požádala mě, jakmile slyšela, že jsem se rozešli, a já na tebe byla tak naštvaná...“

„Lydii?“ Zopakoval Harry nedůvěřivě. Hermiona si navíjela pramen vlasů kolem prstu. „Kdo je Lydie?“

„Lydie Carsonová. Je z Havraspáru, má se mnou věštění z čísel.“

Harry se zasmál. Plácl sebou do polštářů a rozesmál se naplno. Hermiona ho nejprve sledovala z úzkostí, ale když nepřestával, přešla úzkost do podráždění. Nakonec se Harrymu podařilo promluvit.

„Zatraceně! Ronovy poznámky nebudou mít konce!“

„Proč myslíš?“

„Řekne: „...ale ty jsi byl tak děsný přítel, že se z ní kvůli tobě stala lesba.“

„Harry!“

„Uvidíš, že to tak bude. Vsadím se s tebou o deset galleonů, bude to maximálně třetí věta, která z něj vypadne.“

Hermionin otrávený výraz prolomil úsměv. „Pátá.“

„Domluveno.“

Krátce si na to potřásli rukama. Hermiona se znovu opřela o Harryho, který kolem ní váhavě ovinul paži.

„Neodradil jsem tě od kluků, že ne?“ Zeptal se nejistě.

„Ne. Pořád mi dokážeš nahnat husí kůži, abys věděl.“

„Ale nechceš se ke mně vrátit. Nebo jo? Po plese?“

„Ne teď. Chci, aby sis nejdřív vyřešil všechno, s čím se teď pereš.“

„Možná bychom mohli prožít pár románků s jinými lidmi a pak se dát znovu dohromady.“

„Jsi praštěný, víš to?“

„No, je to s tebou příjemné.“ Harry ji k sobě pro zdůraznění přitiskl. „A co se týče praktických věcí, myslím, že bys byla skvělá partnerka.“ Políbil ji do vlasů a cítil, jak mu srdce zaplavila něha. „Tak mi pověz o Lydii.“

„Je chytrá, pilná a vážně pěkná. Má vlnité špinavě blond vlasy do půli zad, sytě červené plné rty a dokonalou pleť.“

„Mmm. Jak líbá?“

Hermiona se zasmála. „S jemnou pečlivostí a perfektním soustředěním.“

V Harrym se zadrhl dech. Napadlo ho, proč necítí silnější žárlivost. „Užij si to.“

„Ty taky – najdi si jinou partnerku, dobře?“

„Uvidíme. Určitě se na plese objevím – musím využít ty kalhoty.“

„No jasný!“ Hermiona se mu otočila v náručí, ve tváři šok. „Snape?“

„Přesně.“

„Chceš svého otce vytočit do vrtule.“

Harry se tiše zasmál. „Něčím, na čem ani tak moc nesejde.“