Preklady fanfiction Harryho Pottera

Pátek, 24. května 2002

11:00

Astorie si o sobě ráda myslela, že je docela trpělivá. Při nesčetných příležitostech nečinně seděla v koutě a nechávala svoji sestru zářit v centru dění, být hvězdou představení, středobodem vesmíru. Dokonce i o Astoriiných desátých narozeninách šlo hlavně o Daphne a ne o ni. Její otec se ji vždycky snažil začlenit, ale pravdou bylo, že to Daphne byla jejich oblíbenkyně, jejich prvorozená, ta, kterou milovali nejvíce. Ona byla omyl, Daphne ne. Takto se točil svět – její svět.

Před šesti dny se všechno změnilo. Už nebyla tou druhou dcerou, tichou, téměř neviditelnou, která vždy prodlévala v pozadí. Kdepak, před šesti dny se stala oblíbenou dcerou. Astorie to nikdy nepovažovala za možné. Až dosud. Na výsluní vždy stála Daphne a svým způsobem to tak bylo i nadále. Ale nyní, nyní se oblíbenkyní stala ona, ne její sestra.

Zpočátku cítila naprostou euforii. Roky se snažila být dcerou jako Daphne, takovou, kterou chtěli. Nakonec to vzdala a vyrovnala se s jejich přezíravou náklonností namísto vroucného zbožňování, po kterém toužila. Utápěla se ve své touze předvést se jim, ukázat, jakou ženou se stala. Ale Daphne jí vždycky stála v cestě.

Přese všechno to své sestře nikdy nezazlívala. Až nyní. Daphne si sama vykopala hrob, teď jí nezbylo než si do něj lehnout a vypořádat se s následky. Astorie stále nemohla uvěřit, co její sestra provedla. Bylo to neodpustitelné.

"Zabilo by tě, kdybys alespoň předstírala, že mě posloucháš? Můj život je v hotových troskách a jediné, co děláš, je listování tím zatraceným časopisem, jako by bylo všechno v pořá -" Astorie protočila očima, potlačila povzdech a přestala svou rozlícenou sestru vnímat.

Nutno připustit, že její sestra si kapku soucitu ve své situaci zasloužila – Theodor Nott nebyl žádné terno. Daphne si za to stejně mohla sama, a přestože byla její sestra, Astorii dělalo potíže vcítit se do její kůže. Prostě nemohla uvěřit, že něco takového Dracovi provedla, tak absolutně nemorální záludnost. Jenže přesně tohle bylo jádrem její povahy. Daphne byla neskutečná intrikářka a z toho důvodu jí ještě před šesti dny dávali jejich rodiče přednost.

Tak či onak její plán selhal. Díky Merlinovi za to. Astorie byla přesvědčená, že pokud by uspěla, její rodiče by ji za to o to víc vychvalovali. Byli stejně prohnilí jako ona. Občas si Astorie nemohla pomoci a uvažovala, jestli ona sama není následkem nějaké matčiny aférky. Nebylo divu, že nad tím přemýšlela, nepodobala se nikomu ze své rodiny.

"Astorie, posloucháš mě!?" zavřískla její sestra, oči plné rozhořčení a vzteku.

"Co chceš, abych řekla, Daphne? Chudinko?" odsekla kousavě a překvapila sebe i sestru jedovatostí ve svém hlase. Astorie se zhluboka nadechla a poklidně pokračovala: "Zahýbala jsi mu a navíc čekáš dítě s jiným mužem. Opravdu jsi čekala, že se Draco zachová jinak?"

Druhá čarodějka šokovaně zamrkala. Co čekala? Draco byl její přítel, a přestože krev není voda, Astorie nedokázala omluvit chování své sestry. Kvůli nedostatku soudnosti teď čekala dítě s Nottem a rozváděla se s mužem, který – který byl vším, co si mohla kdy přát. Draco toho pro ni tolik udělal. Michaelovi umetl cestičku a vzdal se velmi pohodlného života, který ho s ní mohl čekat. Věděla to, i když její rodina o tom neměla ponětí.

Michael pro ni znamenal všechno. Neexistovalo nic, co by pro něj neudělala, a naopak. Tolik toho Dracovi dlužila – víc než mu kdykoliv bude schopná splatit – a navzdory sestřině ošidné situaci ho nehodlala z ničeho vinit. Udělal, co udělat musel, a ona tomu rozuměla. Jeho štěstí pro ni mnoho znamenalo, a pokud to štěstí nezahrnovalo její sestru, tak budiž. Datum soudu bylo stanoveno na devátého června, přesně za šestnáct dní. Bude zajímavé sledovat, jakého vyrovnání se Daphne dostane.

"Rozvodové papíry měl nachystané ještě předtím, než zjistil, že jsem těhotná. Takže za tím musí být jiné vysvětlení," přela se Daphne a zamračeně hleděla z okna.

Astorie si povzdechla. "Napadlo tě někdy, že možná věděl o Theovi?"

"No… ne."

Astorie zavřela oči a potlačila další povzdech. I přes svou úskočnou inteligenci byla Daphne občas nekonečně tupá. Jak si mohla myslet, že o tom Draco neví? Bylo obecně známo, že Nott při pití mnoho nevydrží. Draco se o jejím vášnivém poměru dozvěděl nejspíš ještě dřív, než rozehrála svoji falešnou hru. Asi jen čekal na správnou příležitost.

"Bez ohledu na to, co se stalo, Daphne, jsi moje sestra a já tě miluji. Ale musíš připustit, že tvoje manželství s Dracem nebylo právě šťastné. Znám Draca, vím, jaký je to člověk. A nepřekvapilo by mě, kdyby o Theovi věděl už od začátku. Pravděpodobně čekal jen na vhodný okamžik, aby zasáhl."

"Ale -"

"Zvorala jsi to, Daphne, a teď se musíš vypořádat s důsledky. Jsi těhotná a bez ohledu na to, co chceš, matka a otec zajistí, aby došlo ke svatbě. Jako tvoje mladší sestra soucítím s tvojí situací. Ale jako žena si nemohu pomoci a mám pocit, že si za to můžeš sama." Astorie věděla, že je to od ní neobvykle tvrdé, ale jinak to nešlo.

Ve chvíli, kdy se jejich rodiče dozvěděli o rozvodu a těhotenství, chopil se otec lahve a matka začala plánovat svatbu. Daphne je prosila, úpěnlivě žadonila, ale Deidra Greengrassová o tom nechtěla ani slyšet. Navzdory okolnostem matka odmítla ustoupit. Daphne se měla provdat za Theodora Notta v příštích třech měsících, dřív než na ní bude těhotenství poznat. Jako by na tom záleželo. Všichni budou vědět, proč se s ní Draco rozvedl, jakmile skončí soudní stání.

"Jak se opovažuješ!" zhrozila Daphne a povýšeně pohodila svými hedvábnými hnědými vlasy. "Tohle si nezaslouž -"

"Draco je dobrý člověk. Vážím si ho za všechno, co udělal." V tom okamžiku začala hnědovláska naproti ní protestovat. Astorie ji ignorovala a pokračovala. "Oběti, které přinesl – nemáš nejmenší ponětí. Věděla jsi, že rodiče chtěli, aby se oženil se mnou? A on si mě vybral, Daphne. Jen nebyl tak bezcitný jako někteří jiní privilegovaní bastardi tohoto světa. Věděl o Michaelovi a -"

Daphne se znovu naježila: "To je absurdní! Ty a Michael jen -"

"Ne, Daph." Astorie se na sestru smutně usmála. Nesnášela, že musí být tak krutá, ale Daphne musela pochopit, že prostě nemůže dostat vše, co si usmyslí. Takto svět nefungoval. "Michael a já jsme spolu byli roky. Jenže to stálo nějaký čas a trochu odvahy, než se mi podařilo otce přesvědčit, že jde o vhodný svazek."

Daphne na dlouhou dobu utichla, což bylo samo o sobě pozoruhodné. Astorie bojovala s nutkáním sestru utišit, obejmout ji a říct jí, že je jí to líto. Odpouštět bylo jedním z rysů její povahy – a někdy byl tento rys až příliš silný. Ale Daphne to potřebovala slyšet, bez ohledu na krutost těch slov. Její setra potřebovala dostat lekci, přestože si jednu brzy sama prožije.

"Způsobila sis to sama, tak se nepokoušej svoje pochybení dávat za vinu někomu jinému," Astorie sebou v duchu trhla pod sestřiným ublíženým pohledem. Netrvalo to dlouho. O vteřinu později byla stará Daphne zpět, vznětlivá a malicherná jako vždy. Povýšený a rozhořčený pohled těch indigových očí sdělil Astorii vše, co potřebovala vědět. Její sestra se nikdy nezmění.

19:36

Bydlení s Hermionou bylo… zajímavé, mírně řečeno. V některých chvílích mu okno ložnice v horním patře připadalo velmi přitažlivé – ne že by pomýšlel na sebevraždu nebo tak něco. Hermiona prostě byla Hermiona. Měla nečekaně úžasnou osobnost a také zvonivý smích. Jenže přes všechny ohromné charakterové rysy měla také vražedné nálady, kterými by zahanbila i jeho otce. Upřímně netušil, jak to dělala. V jednom okamžiku byla milá, dokonce příjemná, prostě Hermiona, se kterou si užíval volné chvíle – něco, co se oba teprve pokoušeli pochopit – a v další chvíli se z ní stalo vtělení ďábla. Jak měl asi vědět, že po lékořicových pendrecích se z toho dítěte stane neřízená hyperaktivní střela?

Zdálo se, že Rose si zvykla docela dobře. Stejně jako její matka si dělal starosti, jak se se stěhováním vypořádá, ale vypadalo to, že jejich obavy byly zbytečné. Dívenka se sžila se stávajícími poměry jako ryba s vodou. Připadalo mu, že zdědila jeho smysl pro nákladnost, z čehož se tajně těšil. Přesto se tolik podobala své matce. Rose byla zvídavá a láskyplná, neřku-li důvěřivá. Ale zároveň náladová, tvrdohlavá a nedalo se s ní domluvit, když si něco vzala do hlavy. Draco si říkal, že tomu rozhodně nepomůže, když podědí i jeho méně význačné vlastnosti. Až vyroste, neměl nejmenší pochybnosti, že se z ní stane zmijozelská lamačka srdcí.

Slovy se nedalo popsat, jak byl na tuto skutečnost pyšný. Přestože se dosud na její výchově nepodílel, byla po něm. Jeho malá holčička – jeho – se mu podobala. Připadalo mu to jako chůze po vodě.

"Dlaku?" Když zaslechl ten andělský hlásek, srdce se mu nezvykle zatřepotalo.

Nikdy si nepředstavoval, jaké to je být otcem, třebaže se o dítě s Daphne pokoušeli roky. Ale teď, když se jím stal, byl za tu příležitost nekonečně vděčný. Hermiona by ho mohla odmítnout, držet ho daleko od Rose – říct jí, že pro něho nic neznamená. Jistě, občas přišly momenty, které připomínaly jejich studentská léta v Bradavicích, ale celkem vzato jim to šlo docela dobře. Hermiona byla chytrá a zábavná, laskavá a láskyplná. A skvělá matka. Ve skutečnosti byla Hermiona Grangerová docela fajn. Vlastně ji měl rád. Svět je zvláštní, že?

"Dlaku?" naléhala Rose a trucovitě špulila rty. Nedokázal se ubránit úsměvu.

"Ano, Rose," odpověděl a shlédl na dcerku oděnou v pyžamu. Ručky měla vztekle obtočené kolem těla a mračila se.

"Musím jít spát?" Hleděla na něj s vykulenýma očima a třepotala řasami. Kde se to pro všechno na světě naučila? Kdyby měl předtím nějaké pochybnosti – a to neměl – teď by zcela jistě zmizely. Rozhodně z ní bude Zmijozelka.

"Tvoje matka mě zabije, pokud nepůjdeš."

Odpověděla mu zamračením tak vážným, že se jeho úsměv ještě rozšířil.

Někdy pořád nemohl uvěřit svému štěstí. Po tom, co na něj osud naložil, a po všech svých chybách dostal druhou šanci. Rozhodně za tu příležitost nebyl nerad, ale občas si nemohl pomoci a ptal se, jestli si ji zaslouží. Po všem, co udělal a neudělal. Nicméně tuto příležitost dostal a nepromarní ji prodléváním v sebelítosti za minulé skutky.

"Mamce to žíkat nemusíme," pokračovala Rose v dotírání a na rtech jí pohrával potutelný úsměv. Měl co dělat, aby se nerozesmál. Byla mu tak podobná, až ho to začínalo děsit.

"Co mi to nemusíte říkat?" zazněl Hermionin hlas ode dveří a otce i dceru překvapil. Hermiona se vědoucně usmívala.

Rose se rozšířily oči. "Ale nic," začala se škrábat do postele a skočila na matraci. "Dlako mi bude číst Beušku Veušku, že jo, Dlaku?" upřeně se na něj podívala, když se zavrtávala pod bleděmodrou deku.

"Asi už jo," odvětil nenuceně a potlačil úsměv, když se obrátil k Hermionině postavě ve dveřích. Rose nikdy nikoho, ani Rona Weasleyho, nenechala číst Berušku Verušku. To mohla jen její matka. Měl-li být k sobě upřímný, poněkud se obával Hermioniny reakce. Možná toto byla jen aktivita matky a dcery, na které neměl právo se podílet. Nechtěl překročit hranice.

Hermiona se pousmála a napětí v Dracových ramenou povolilo. "No, nenechte se rušit. Půjdu dolů postavit na čaj. Dva cukry a mléko, že ano?"

„Ano,“ přikývl a s povděkem sledoval, jak přešla políbit jejich dceru na dobrou noc. Ať už si to uvědomovala nebo ne, pouštěla ho do jejich života. Žili společně, to ano, ale to by dokázali i prakticky cizí lidé. Pouštěla ho do osobnější části jejich života, umožňovala mu pořádně poznat vlastní dceru. Za to se stal jejím dlužníkem.

Vrátil pohled k dceři, která se na velké dvoulůžkové posteli dočista ztrácela. Právě se zavrtala pod deku a s očekáváním ukázala na stůl u skříně, kde ležela její oblíbená obrázková kniha. Knihu zvedl a posadil se na kraj postele. Nervózně přemýšlel, jestli bude dost dobrý ve čtení pohádek na dobrou noc.

*

Život s Dracem byl… neobyčejně snadný. Měl své chvilky – hlavně ráno – kdy se vracel ke starému Dracovi. Ale rychle zjistila, že stejně jako ona nebyl ranním ptáčetem. Bylo zvláštní žít s ním a vidět jej jako skutečnou lidskou bytost. Mnoho lidí celou jejich rodinu považovalo za chladné a strohé oživlé kameny. Nebylo možné si je představit bez jejich dokonalosti. Co by asi řekli, kdyby viděli Draca po ránu, se vzhledem jeskynního muže, s vlasy zcuchanými a s jedinou slabikou ve slovní zásobě? I jeho starý úšklebek se objevil, než vypil ranní kávu nebo čaj a pak sklenici dýňového džusu. Aby z něj dostala slušnou reakci, musela někdy dokonce počkat, až se nají.

Ještěže Rose tento otcův rys nepodědila. Kdyby ano, Hermiona by ráno nezvládala tyto příšery dvě. Jedna naprosto stačila. A přesto, jakkoliv strašně pošetile dětský dokázal být, během dne se spravil. Žili spolu jen tři dny, ale přišlo jí to jako věčnost. V práci se omluvila pro nemoc – což téměř nikdy nedělala – a rozhodla se, že pro ni i Rose bude mnohem lepší se nejdřív usadit.

Její malá holčička si na nové prostředí zvykla docela rychle. Milovala to tu – Draco měl pravdu. Rose panství zbožňovala, hlavně stáje v zadní části pozemku. V Roseiných očích byly koně velkým plus. Když se o nich dozvěděla, Hermiona myslela, že to dítě snad nepřestane pištět. I Draca její reakce překvapila. Okamžitě se dožadovala lekce v ježdění a on jí nedokázal říct ne.

Pokud by koně nestačily, pak Narcisino štědré zařízení dětského pokoje zcela jistě ano. Zdi nechala vyvést v perleťově bílé se světle modrými spirálkami, které se s čeřením mírně točily kolem středu. Velká dvoulůžková postel stála na levé straně pokoje a uvolnila tak místo složitě vyřezávanému stolu, skříni a pohovce vpravo. Jednu zeď lemovaly knihovny s vyrytými růžemi, jejichž symboly se objevovaly po celé místnosti. Pak zařídila šatnu, až bude Rose větší, ale již teď byla přecpaná oblečením, které Hermiona nepoznávala.

Narcisa to trochu přehnala, ale cenil se nápad. Rose pokoj milovala a jen na tom záleželo. I Hermionin dostal nový vzhled, docela vkusný. Hermiona musela přiznat, že se jí líbí kombinace bílé, stříbrné a zlaté. Šokovalo ji však, že ložnici jako takovou dostala ona a ne Draco. Nijak se k tomu nevyjádřil, tak se rozhodla to nezmiňovat. Vlastně na tom nezáleželo.

Všechno bylo tak světlé, jasné a vzdušné. Něco takového vůbec nečekala. Ale koneckonců vůbec nevěděla, co čekat. Že se jí tu líbilo, ji ohromovalo. Čekala trapný pocit, že sem nepatří, ale ani jednou nic takového nepřišlo. A na Dracovi viděla, jak usiluje o to, aby se cítila příjemně. Mohli se prostě ignorovat a jen se soustředit na Rose – to by bylo nejjednodušší. Ale snažil se, takže mu gesto vrátila a chovala se stejně.

Vidět jeho snahu pro ni hodně znamenalo. Situace by byla náročnější, kdyby se nerozhodl dát jí šanci. Provedla neodpustitelné, ale on jí umožnil se vykoupit. A tuto šanci rozhodně nepromarní. Nebude masochistka – tento směr byl sice těžší, ale z dlouhodobého hlediska lepší pro všechny, včetně Draca.

„Na co koukáš?“ Při zvuku jeho hlasu nadskočila a vrátila se do reality. Hermiona zjistila, že nepřítomně zírá z okna. Zrudla, a aby to zakryla, naklonila hlavu.

„Vlastně na nic,“ odpověděla a šla se zaměstnat přípravou kávy a čaje. Snad to červenání zmizí, než je uvaří. „Tak co, užil sis čtení pohádky na dobrou noc?“ Otázka přinesla kýžený efekt, rozptýlila jej a jí dala trochu času.

„Upřímně? Bylo to… úžasné – sledovat, jak usíná. A docela se mi povedly hlasy. Ale to musím procvičit. Dala mi dva mínus, což na první pokus není tak špatné.“ Když se otočila, viděla jeho upřímný úsměv a ten mu musela vrátit.

„Dvě mínus není zlé na někoho zcela neposkvrněného Beruškou Veruškou,“ souhlasila a podala mu šálek čaje. „Ale jestli mě chceš dohnat, musíš cvičit. Abys věděl, já mám jedničku s hvězdičkou.“

Draco se zasmál. „Samozřejmě, a ještě podtrženou, že? Řekni mi popravdě, dostala jsi ve škole někdy něco horšího než vynikající?“

„Ano,“ ošila se. „Nad očekávání v obraně.“

Musel se zase zasmát. „Jak příšerné.“ Nakonec úsměv odvál a Hermiona si všimla změny v očích. „Další otázka – tentokrát vážnější – a prosím, odpověz mi upřímně. Jak se máš?“

Jeho otázka ji překvapila. Ale věděla, na co naráží. Jakmile Ronovi dala rozvodové papíry, do domu rodičů se vrátila v slzách. Rose ji neviděla – naštěstí – ale on ano. Draco se vyhýbal otázce, co se stalo, ale ona věděla, že je zvědavý.

"Jsem v pohodě." Nevypadal přesvědčeně. "Dobře, možná nejsem v pohodě, ale zvládám to. Nehroutím se. Rozvést se s Ronem je správný krok a na to nesmím zapomínat. Jistě, bolí to, ale nejsem z toho ochromená. Draco, věř mi, kdybych se hroutila, poznal bys to. Jsem strašná herečka," odpověděla upřímně a posadila se vedle něj.

"Věřím ti – opravdu jsi hrozná herečka." Na to jej hravě plácla po rameni a vysloužila si úsměv. "Ale nemůžu si pomoct, nebagatelizuješ to? Vážně, jsi v pohodě? Osobně nechápu, čím tě Vlezlík přitahoval, ale -"

"Draco, nesložím se tu v slzách, jestli se bojíš toho." To jej uchlácholilo, tak pokračovala změnou tématu, aby využila jeho mlčení. "Teď je řada na tobě. Jsem zvědavá, tak mi řekni, proč sis místo Pansy vybral Daphne? Vím, že Parkinsonová je noční můra, ale když se zamyslíš, tak i Daphne. Asi v rozhodnutí hrál roli vzhled, co?"

Posměšně se usmál. "Umíš dobře měnit témata hovoru, co? Nevadí. Nicméně s tím vzhledem máš částečně pravdu. Nejvíc šlo ale o to, co dokážu vystát a s čím dokážu žít. Astorie by byla ideální – a tu bych si vybral – ale už s někým chodila. Její rodiče však nic netušili – takže jsem musel soustředit pozornost na Daphne. Když se nad tím zamyslíš, nemůžeš mi upřímně říct, že by Pansy byla z těch dvou menší zlo. Vzhledem k tomu, s čím jsem musel pracovat, Daphne byla tou nejlepší volbou."

Hermionu to šokovalo. Myslela, že vybíral jen ze dvou možností. Že měl i třetí v Astorii Greengrassové, a kvůli jejímu štěstí si ji nevybral, vypovídalo hodně o jeho charakteru. Byl mnohem pozornější, než si o něm lidé, včetně ní, mysleli.

"Šokoval jsem tě, že?" Samolibě se uchechtl, než upil čaje.

"Jo, to šokoval," přiznala pochmurně a pustila se do kávy. "Šokuješ a překvapuješ mě každý den."

"Říkáš to, jako by to bylo něco špatného," zvedl na ni tázavě obočí.

"To není," kvapně jej ujistila. "Asi jsem jen naštvaná sama na sebe. Asi nikdy jsem nikoho tak špatně neodhadla jako tebe. To samé platí v případě toho, co jsem provedla Ronovi. Částečně se kvůli tomu – myslím ten rozvod – cítím naprosto mizerně. Byl – a odpusť mi, že to říkám – ale byl Roseiným otcem tak dlouho, co si pamatuju. Vždy tam byl. Přijde mi to špatné, odstřihnout jej z jejího života."

"Samozřejmě, že je," souhlasil a ona k němu překvapeně zvedla pohled. Jen se pousmál a čekal na pokračování, protože věděl, že toho má na srdci víc.

"Ale pak… mám další část sebe, která si nemůže pomoct a je vděčná za to, jak se věci vyvinuly. Možná potřebujeme radikální řez… Jen – opravdu nevím, co dál. Cokoliv udělám, někoho zraním," přiznala, zahryzla se ustaraně do spodního rtu a čekala, jak jí odpoví.

"No, když zvážím okolnosti, tak podle mě děláš to nejlepší," zareagoval po chvilce ticha. "Myslím, že my všichni."

"Jenomže to nestačí," přiznala tiše a zabodla oči do kuchyňského stolu.

Po několika dlouhých momentech ucítila pod bradou jeho ruku. Šok, který jeho dotek vyvolal, i když šlo jen o upoutání jejího pohledu, ji ohromil. Jako elektřina. Když se na sebe dívali, vypadal stejně překvapený.

Draco ztěžka polknul. "Ber to takto – vím, že nechceš Weasleyho vystrnadit z jejího života za všechno, co pro vás obě za ta léta udělal. Ale zároveň nechceš tlačit na Rose, což je naprosto pochopitelné. Děláš maximum a to musí stačit. Víc dělat nemůžeš." Jeho slova byla odměřená, ale naprosto upřímná.

"Děkuju – za tvá slova. Nemusel jsi je říkat, ale řekl, a za to jsem ti vděčná."

"Kdykoliv," odpověděl a navzdory pochmurnému tématu se usmál.

Hermiona nevěděla proč, ale nedokázala uhnout, být tou, která roztrhne jejich spojené pohledy. Byla si jistá, že její obličej ukazuje každý záblesk emoce, která by měla zůstat skryta. Byl k nim poslední tři dny tak hodný. Draco se mohl přetrhnout, aby se cítily příjemně, aby byla Rose šťastná, aby se cítila chtěná. To s Rose chtěl žít, ne s ní. Byla dcerou, kterou neměl možnost milovat. Podle všech pravidel by se tady Hermiona neměla cítit potřebná. Věděla, že by se měla cítit jako vetřelec pochodující na jejich promenádě, ale necítila.

Dokázal, že se cítila chtěná, jako by její přítomnost nebyla břemenem, ale nečekaným potěšením. Podíval se jí do očí. Zachytila nejistotu, dokonce i náznak strachu. Hermiona si byla jistá, že co viděla v šedých, se odráželo v jejích oříškových. Bála se, ten podivný pocit blízkosti, přitažlivost jeho rtů ji naplňovaly strachem. Bylo to špatné – neměla by toto cítit.

Přitažlivost. Do háje! Přitahoval ji. Jako silou magnetu ji táhl, volal jako siréna v neklidné bouři. Zdálo se, že ten pocit je vzájemný. Nebyla si jistá, kdo se pohnul první, ale ucítila jeho rty, hebké a teplé. Nic se s tím nedalo srovnávat, neexistovalo nic tak nádherného jako pocit jeho rtů. Kdyby mohla, utopila by se v něm, v tom ohromujícím pocitu, který vyvolával.

Její vzpomínky jej zkreslily. Už cítila očekávání, které v ní rostlo. Jak dlouho to bylo? Nezáleželo na tom, nestarala se. Jasná mysl ji začala opouštět, stejně jako ji opustila předtím. Byla opilá. Ne, byla zaslepená. Jen díky němu viděla hvězdy. Bohužel se museli nadechnout.

Přerušil jejich polibek a rty jí zamířil po krku dolů. Dokázala se jen trhaně nadechnout. Nevědomky naklonila hlavu, aby mu vyšla vstříc. Lapala po dechu nedočkavostí. Každý jemný dotek na její kůži, každé hravé štípnutí jen zvýšilo její žár. Bez myšlenek či důvodů mu zabořila ruce do vlasů a zatáhla, aby vrátil rty k těm jejím.

Čas plynul ve vášnivé a horečné mlze. Co na tom záleželo, když nekonečný pocit jeho rtů jí připadal jako nebe? Ron nebyl nikdy tak…

Ron.

Ron.

Bože!

Potřebovala veškerou sebekontrolu, aby se odtáhla. Odstup bude fajn. Její horečnatá mysl se snažila znovu začít pracovat, vyvolat myšlenky a rozum a ne jen ohňostroj. Draco stejně jako ona ztěžka dýchal a jeho rozšířené oči zrcadlily její pohled. Co to provedli?

"Já -" Hermiona se snažila vymyslet, co by řekla, ale stále jí v žilách tepala nechtěná vášeň a šálila jí smysly. Musela odejít.

Hermiona se obrátila a vystřelila z kuchyně. Schody nahoru brala po třech. Dokázala myslet jen na něj, na polibek, na vzpomínky, které jí teď vířily v hlavě. Nechtěla vzpomínat. Vzpomínky byly špatné.

Bezpečně zpět v pokoji zamkla dveře a schovaná za nimi konečně uvolnila zadržované zaúpění. Byla rozvedená jen tři dny. Tři dny. A ze všech mužů, které mohla políbit, to byl zrovna on.

Merline! Co to provedla?