Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5. Prokletý

Únor 2005

„To, co jsme oba v noci viděli, se stalo tady ve sklepních kobkách.“  Draco vzal svitky pergamenu, které přinesl, a rozložil je po velkém stole.

Hermiona na něj i na pergameny nevěřícně zírala. Když jí oznámil, že zajde pro malfoyovský rodokmen, nemyslela si, že to bude nekonečné množství svitků. Nacházeli se v jednom z reprezentačních pokojů na Malfoy Manoru. Jednomyslně se shodli, že si z té místnosti udělají hlavní stan jejich tajuplné mise. Pravdou bylo, že Hermiona cítila k domu téměř stejnou averzi jako k prstenu, ale slíbila, že pomůže.

„V kobkách?“ zopakovala a zvedla jeden ze svitků. „Určitě mi to nepřipadalo jako v kobce, i když tam bylo stejně chladno jako v podzemním žaláři.“

„Tehdy tady totiž kobky nebyly. Malfoy Manor prošel za své existence dvěma zásadními přestavbami. Jedna proběhla v roce 1801, druhá 1932. Nedávní předkové, jako třeba můj dědeček, sice také trochu inovovali, ale nic tak velkého jako tyto dvě přestavby. Tehdy se bourala domovní křídla, přistavovala nová, budovaly se tajné průchody. Bylo to značně rozsáhlé. Ale to odbočuji...

Když přihlédneme k tomu, že ta zavražděná dívka žila tady dole, a ke skutečnosti, že lidské služebnictvo tu bez pochyb bylo do sedmnáctého, klidně i osmnáctého století, musíme hledat vraha v rodinné historii.“

„Ty mi tu vážně tvrdíš, že máš záznamy z tak vzdálené minulosti?“ zeptala se poněkud naivně. Draco se hrdě usmál a přikývl.

„A to je jedině dobře, protože jinak bychom byli v háji.“

„Pořád mi není jasné, jak to může pomoct. Kdo říká, že ta žena byla Malfoyová?“

„To tedy rozhodně byla,“ odvětil přesvědčeně. „Nehledě k jejím nákladným šatům, zabila někoho ze služebnictva. Ženského služebnictva. Bohužel musím říct, že v rané historii rodiny Malfoyů bylo obvyklé, že rukou žárlivých manželek zahynulo poměrně dost služebných, ať už hůlkou, zardoušením, stětím...“

Hermiona strnula a znovu na něj vykuleně pohlédla. „Žárlivé manželky? Jistě tím nechceš říct -“

„Malfoyové se služkami spávali,“ odvětil nenuceně, zatímco rozmotával pergamenový svitek. „Původně měly uspokojovat jejich potřeby, dokud si nenajdou manželku. V tom okamžiku to mělo skončit. Ne vždy to tak bylo.“

„A tak ženu odrovnali, zatímco muži se nic nestalo. Z toho se mi zvedá žaludek,“ řekla jedovatě a schovala se před Dracovým pohledem za list pergamenu.

„Neříkám, že to bylo správné,“ opáčil. „Prostě to tak bylo až do první poloviny devatenáctého století, kdy služebnictvo definitivně nahradili domácí skřítci.“

„Proč ta náhlá změna? Sluhové se stali příliš nemoderní a tvá rodina chtěla držet krok s posledními trendy?“

Draco nepřehlédl rozčilení v jejím hlase, ale spíše se uchechtl, než že by ho ta poznámka naštvala. „Naopak, naše rodina - a mnoho dalších urozených rodů - neměla na výběr. Museli se jich zbavit. V průběhu času se mezi služebnictvem stále víc a víc objevovali mudlorození místo mudlů. Pro čarodějku nebo kouzelníka bylo riskantní mít je v domě, vzhledem k tomu, že mnoho z nich v sobě neslo zášť proti těm, kterým sloužili.

Tajemné jedy, prokleté dýky, znáš to. Domácí skřítci začali být vyhledávané služebnictvo. Byli v podstatě mnohem výkonnější, poslušnější a nedokázali způsobit újmu svým pánům.

To nám také pomůže při hledání. Žena označila dívku za ‚mudlorozenou‘. Nebyla v tom žádná zášť. Prostě použila slovo v původním významu – někdo mudlovského původu – a ne tak, jak jej užíváme dnes pro kouzelníka nebo čarodějku s mudlovskými rodiči. Někdo takový byl v té době velice vzácný.“

„Jak víš, že ji nazvala mudlorozenou?“ zvedla obočí. „To jsem vůbec neslyšela.“

„To děvče – ty jsi byla mrtvá,“ odpověděl zkrátka.  „Nemohla jsi ji slyšet, už jsi nežila, kdežto já jsem se díval.“

„To dává smysl. Ale tím se naše situace nestává méně děsivou.“

„Hmm.“

Rozhostilo se ticho. Oba hledali v pergamenech lady Malfoyovou, jejíž vzhled by odpovídal té, kterou viděli. Hermiona občas odtrhla pohled od svého svitku a prohlížela si dokonalou knihovnu, v níž seděla. Draco jí řekl, že na Malfoy Manoru jsou knihovny čtyři. Pokud jsou ostatní stejně velkolepé jako tato, měla chuť pištět radostí. Na těchto policích byla shromážděna staletí a staletí literatury. Poprvé v životě Dracovi opravdu záviděla. Mohl si tu číst, kdy chtěl a jak dlouho chtěl. Povzdechla si pro sebe. V první řadě musela být vděčná, že sem vůbec mohla vstoupit. Zvlášť když vzala v úvahu naprostou nenávist, jakou rodina Malfoyů chovala k čarodějce jejího druhu.

„Našel jsem ji.“

„Cože?“

„Našel jsem ji,“ zopakoval. „Tady, podívej.“

Draco se zvedl ze židle s pergamenem v ruce a rozvinul jej na stůl před Hermionou. Položil na něj prst. Než pohlédla na to, co jí ukazoval, ohromilo ji, kolik jmen se nacházelo nad dotyčnou ženou. Kam až sahal rodokmen Malfoyů? pomyslela si užasle. Dracovo zakašlání ji vrátilo zpět. Přejela svitek pohledem a zastavila se u jeho prstu. Nepochybně to byla ona. Navzdory tomu, jak sladce se na obrázku usmívala, Hermiona nedokázala vypudit z mysli její vyšinutý pohled.

„Lady Amelia Isabel Malfoyová, rozená Roséeová,“ četla. „Provdaná za Cornelia Scorpiuse Malfoye. Hmm.“

„Co?“

„Nic. Jen že Cornelius vypadá hodně jako ty.“

Draco se zadíval na svého předka a pokrčil rameny. „Asi ano. Aspoň teď můžeme k tváři přiřadit jméno. Škoda, že nám to víc nepomůže s prstenem samotným.“

„Proč si to myslíš?“

„To heslo, co je na něm vyryté. Nemohl vzniknout dřív než v devatenáctém století.“

Hermiona se zamračila. „No, to jen vyvolává víc otázek než odpovědí, že? Jak můžeme vidět výjevy z osmnáctého století prostřednictvím prstenu, který byl vyrobený o dobrých sto let později?“

„Skvělá otázka,“ povzdechl si Draco, „ale přemýšlet o tom nás jen zneklidní. Prostě se zaměříme na to, co víme. Viděli jsme minulé události – události, které tě dostaly do nemocnice. Jsou něčím důležité a my musíme přijít na to, co přesně se stalo. Tak jdeme, Grangerová.“

„Kam?“ zeptala se, když se zvedla.

„Budeš první člověk, který není z rodu Malfoyů a může si číst jejich deníky.“

Únor 1711

Cornelius nepotřeboval, aby se mu o vše staraly služebné. Nebyl invalidní. Ale bylo hezké nechat se obskakovat, a jestliže toho byl někdo hoden, pak jedině Malfoy. Amelia měla ten stejný pocit ještě předtím, než se za jednoho z nich provdala. Obvykle se oblékala v ložnici přilehlé k té, kterou sdíleli. Mohli se oblékat oba v jedné místnosti, ale jeho drahá manželka ho s velkým potěšením překvapovala šaty, které si pro ten který den zvolila. Tím Corneliovi umožnila poslat si pro Matyldu, aby mu asistovala. Tam dotyk, tady polibek, jedno či dvě otření, která vyvolala u lásky jeho života vzrušující zasténání, bylo skvělým způsobem, jak začít ráno.

„Arture, chci, aby mi Matylda pomohla při převlékání,“ oznámil svému komorníkovi. Nicméně ten se nepohnul. Stál tam s rukama za zády a znaveným výrazem. Cornelius přimhouřil oči. „Arture, právě jsem požádal o Matyldu. Proč tu pořád ještě stojíš?“

„Velice lituji, mladý pane,“ zachmuřil se Artur, „ale Matyldu vám nemohu poslat.“

Corneliovo chřípí se zachvělo. „A proč ne?“

„Je... je mrtvá.“

Corneliova zlověstná tvář se dramaticky změnila. Uvolnil rysy obličeje, ramena mu klesla a zároveň mu srdce spadlo do žaludku. „Je co?“

„Mrtvá, mladý pane,“ opakoval Artur. „Brzy ráno ji našly ostatní služky. Ležela tváří v kaluži vlastní krve. Nejpříšernější smrt.“

Corneliovi se udělalo nevolno. Žaludek se mu nebezpečně zvedl a tělo se úplně vzdalo vlády. Naštěstí byl u postele a upadl na ni. Nitro měl v jednom ohni a pokožku úplně necitlivou. Otočil se na bok a rukama pevně svíral pokrývku.

„Jak? Jak se to mohlo stát?“ vydechl do polštáře. Artur nevěděl, jak na to odpovědět nebo jestli má vůbec odpovídat. Nebyl si jistý, jak jeho pán na zprávy zareaguje, neboť už nad sebou ztratil veškerou kontrolu. Bylo to skutečně pozoruhodné. Artur už v minulosti viděl své bývalé pány z rodiny Roséeových truchlit, ale nikdy ne pro služebníka.

„Odpověz, Arture,“ rozkázal zlobně Cornelius a spustil nohy z postele. „Jak se to stalo?“

Artur polkl a zhluboka se nadechl. „Matyldu našli s... s... našli ji-“

„S podříznutým hrdlem,“ zazněl Ameliin hlas. Byla úžasně oblečená, jako by se chystala spíš na ples než na obyčejný den. Pravděpodobně věděla, že to poněkud přehnala, ale když se toho rána probudila, cítila se tak dobře, že se rozhodla trochu se rozmazlovat. „Můžeš odejít, Arture.“

Komorník nemohl být šťastnější, když prchal z ložnice. Amelia ho sledovala pohledem, a jakmile zmizel, přelétla očima ke svému manželovi, který žalostně plakal. Nesouhlasně mlaskla a popošla k němu.

„No tak, Cornelie, byla to jen služka.“

„Byla mnohem víc než to,“ zajíkl se. Amelia pevně stiskla rty, když znovu nesouhlasně mlaskla.

„Ach ano, samozřejmě, že byla. Koneckonců jsi ji miloval, že? No dobrá, ale to už je pryč.“

Cornelius, pořád ještě neschopný jasně myslet, na ni upřel zrak. Obviňujícím gestem na ni namířil chvějící se prst a roztřeseným hlasem pravil: „T-ty...Cos jí to udělala? Cos to Matyldě udělala?!“

„Zjevně jsi tomu nevěnoval moc pozornosti,“ dopálila se. „Už jsme ti oba, já i Artur, řekli, co se stalo. Matyldino hrdlo bylo úhledně rozříznuté vejpůl. Udělala jsem to samozřejmě já. Dívala jsem se, jak padá k zemi a kolem ní se rozlévá kaluž krve. Bylo potěšení vidět, jak z ní uniká život.“

Vyškrábal se na nohy a vztyčil se nad svou ženou. „Jak jsi mohla?!“

„Jakže? Jak jsi mohl ty?“ odsekla. „Spávat se služkou ti mohlo projít, když jsi byl chlapec, ale teď jsi muž, Cornelie. Možná bych dokonce přehlédla tvůj přestupek, kdybys neřekl, že tu holku miluješ. Miluješ! Miluješ špinavou mudlorozenou víc než svou vznešenou manželku. To je absurdní.“

„Proč?“ zeptal se. „Protože nedokážeš pochopit jiný svazek, než ten, který poutá dva vznešené rody? Láska přichází v mnoha podobách, Amelie. Moje pravá láska byla magicky nadaná mladá mudlorozená žena, kterou jsi mi vzala.“ Trpce se zachmuřil, skoro se znovu rozplakal. „Kvůli tomu, co jsi udělala, se už do smrti neusměju.“

Amelia tvrdě sevřela čelisti a bez soucitu na něj pohlédla. „Zostuzuješ sám sebe, Cornelie. Jsi hanbou svou, mou, svých rodičů a celé krevní linie Malfoyů. A kvůli čemu? Kvůli mudle s nečistou krví. Mudlorozené mudle. Vskutku nepředstavitelná hanba.“

Cornelius už více necítil hněv. Jeho nitro teď bylo naprosto prázdné a to mu působilo muka. Klesl zpět na postel a upřeně zíral před sebe. „Na tom nesejde... Budu s Matyldou ve svém příštím životě.“

Amelia se silně zachmuřila. „Myslela jsem, že bys mohl říct něco takového. A já to zakazuji.“

Cornelius pohlédl na svou ženu ještě včas, aby zahlédl, jak ze svého hábitu vytahuje lahvičku. Než měl čas zareagovat, hodila mu ji pod nohy. Sklo se roztříštilo, lektvar začal bublat a kouř, který z něj vycházel, se mu hnal přímo do nosu.

„Proklínám tě, Cornelie Malfoyi,“ pronesla Amelia záštiplně. „Proklínám tě v tomto životě i v každém následujícím. Můžeš znovu najít svou milovanou Matyldu. Můžeš ji milovat. Můžeš ji mít. Ale nikdy si ji neudržíš.“

Corneliova mysl se zastřela. Jeho hruď ztěžkla, ale ne proto, že by trpěl. Vůně lektvaru mu stoupala do nosu, plnila mu ústa, mozek, a oslabovala ho. Zíral na svou ženu, kašlal a pokoušel se opustit své místo, aby se vyhnul silnější dávce kouře. Nezvládl to a Amelia se zářivě usmívala.

„Užij si své chvíle s ní,“ popřála mu blahosklonně. „Budou krátké – bez ohledu na to, jak moc se budeš snažit.“