Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám při čekání u lékaře pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 4. Listopad 1998

Neděle, 1. listopadu 1998

Drahá Hermiono,

Nebelvírka přidělující pseudo-body Zmijozelu? Nemyslel jsem, že se toho dne dožiji. Právě známkuji eseje. Zítra ráno docela rád přidělím deset bodů vyčouhlému Zmijozelovi z třetího ročníku, panu Hollinsovi, za skvělou práci na téma: ‚Proč by studenti neměli zaklínat, zapalovat nebo okrádat lektvarové bastardy.‘ Jsem si dost jistý, že takový název i měla. Ve skutečnosti jsem ji ale nečetl dopodrobna.

Moji sedmáci jsou brilantní. Zahanbují mě, Hermiono. Od té doby, co viděli mé vzpomínky v myslánce, začali mě dost ochraňovat. Podobně jako jistá nerozumná vševědka, se kterou příležitostně konverzuji. Tyto mé hodiny navštěvují někteří prefekti a primus a skutečně odebrali body své koleji za neuctivost vůči mně. Vím to jen z toho důvodu, že Minervě zvedl mandle nebelvírský prefekt odebírající body vlastní koleji, dokud nevyšel na světlo pravý důvod. Zjevně jsme oba padli do stejné králičí díry.

Jistěže provádím výzkum. V současné době zkoumám magické podpisy zaklínadel. Nikdy se svého vševědství nezbavím, Hermiono. Prosím, pamatujte si to pro budoucí potřebu.

Přežil jsem říjen. A poprvé za mnoho let jsem si užil Halloween. Hagridovy obří dýně byly ukázkové, znamenitě vydlabané čajovými lžičkami. Musel jsem také vzít body Nebelvíru za říznutí bowle, ale ne dřív, než jsem ji nabídl Minervě a pak ji vyzval k přeměně. Na návnadu neskočila, ale stálo za to slyšet její skotské nářečí, když na mě křičela.

Gratuluji, že jste zvládla první dva měsíce na čistokrevném U.

Váš přítel

Severus

ooOOoo

Středa, 4. listopadu 1998

Drahý Severusi,

vidím, že jsem se změnila z ‚nesnesitelné vševědky‘ na ‚nerozumnou vševědku‘. Je to zlepšení? Také vidím, že jsem se ocitla v soutěži o nejlepšího vševěda. Ráda bych si porovnala naše zjištění o magických podpisech pro onen marnivý lektvar. Bylo by to pro Vás přijatelné?

Vskutku, oba jsme zvládli první dva měsíce. I já Vám gratuluji. Jsem vyčerpaná, abych byla upřímná. Nechápu, jak jste zvládl za dne učit a v noci chodit za Voldemortem nebo Albusem nebo na setkání Řádu.

Přestanu s kňučením a vrátím se k práci.

Vaše přítelkyně

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 8. listopadu 1998

Drahá Hermiono,

proč jste vyčerpaná? Stále nespíte?

Určitě víte, jak jsem zvládal ty poslední roky učení za dne a špionáže v noci – nezvládal. Jistě nepovažujete profesora, kterého jste snášela šest let, za příklad někoho, kdo si pod extrémním tlakem vede dobře.

Vím, že jsem zmiňoval nespavost v září, ale šlo jen o jednorázovou záležitost od konce války. Jistá nerozumná vševědka (mimochodem, rozhodně se nejedná o zlepšení) mi poslala dopis a mně se z něho točila hlava.

Kde, sakra, je má svéhlavá Nebelvírka?

Váš přítel

Severus

ooOOoo

Středa, 11. listopadu 1998

Drahý Severusi,

dozvěděla jsem se od Harryho strašlivé zprávy. Teddy Lupin začíná vykazovat známky změny na vlkodlaka. Je mu jen šest měsíců! Úplněk byl ve středu a proběhla u něj částečná přeměna. Možná Vás už zkontaktovali. Nejsem si jistá, jestli pro něj může vlkodlačí připravit někdo jiný a jistě ho budou potřebovat.

Již jsem nahlásila profesoru Cramerovi změnu ohledně mého lektvarového projektu. Pokusím se pokročit s lékem na lykantropii. Vím, že tento semestr neuspěju. Přísně vzato neuspěju v projektu, ale postoupím do druhého ročníku, protože splním ostatní požadavky. Toto bude hlavně projekt pro druhý rok.

Mám dovoleno pracovat s jinými lidmi, i s těmi, co nejsou studenty Univerzity. Zeptala jsem se profesora Cramera, jestli mi můžete dávat konzultace Vy. Jeho přesná slova byla: „Je mi to jedno. Stejně selžete.“ S tímto omračujícím doporučením Vás pěkně prosím – pracujte se mnou na tomto projektu. Nepřijmu ‚ne‘, Severusi. Potřebuji Vás.

Nevím, jak vnímáte, když po Vás někdo chce, opět, abyste obětoval svůj život, svůj talent a čas kvůli pomoci Pobertovi. Mohu Vám říct jen toto – kdyby to byl Váš syn, nepřijala bych ‚ne‘ od Remuse, Jamese ani nikoho jiného.

Vaše přítelkyně

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 15. listopadu 1998

Hermiono,

pro to dítě vlkodlačí připravím. To je vše. Nechci už o tom nic slyšet. A dalšími urážkami mě nepřinutíte změnit názor.

Severus

Severus té noci místo spánku ušel míle chodbami hradu. Byl zase tady, opět vyzýván, aby udělal správnou věc pro muže, kteří si to nezasloužili. Remus a James byli mrtví; měl by se stydět, že o nich smýšlí tak špatně. Ale nemohl si pomoci. Myslel na to, že nebýt Pobertů, možná by měl sám syna a manželku, kteří by jej milovali. Tuto možnost nedostal. Tato možnost mu nebyla nikdy dopřána. Ty roky pekla v Bradavicích v rukou Pobertů jej dovedly k Voldemortovi a jeho osud byl zpečetěn. Tu sůl do jeho ran mu mohl nasypat kdokoliv jiný a bylo by mu to jedno. Ale Hermiona? Nejdřív Lily, pak Voldemort, pak Albus, teď Hermiona. A byl tady znovu – myslel si, že má někoho, komu věřit, přítele, jen aby zjistil, že jde o přelud.

Pondělí bylo rozmazané. Na konci dne si nemohl vzpomenout, co učil, jen že den už uplynul. Vynechal večeři ve Velké síni. S nikým nechtěl mluvit, ani nechtěl vidět zvědavé pohledy mířené jeho směrem.

Seděl v kabinetě a pokoušel se opravovat eseje čtvrtých ročníků. Už už se chystal vzdát to jako marnou práci, když někdo zaklepal.

„Vstupte.“

Při prvním pohledu na Harryho vytryskla na povrch veškerá zlost a bolest předchozí noci.

„Co tu sakra děláte, Pottere?“ zeptal stejnou měrou rozhněvaně jako unaveně.

Harry vešel a posadil se naproti Severusovi. „Dobrý den, profesore Snape. Přišel jsem si s vámi promluvit o něčem důležitém.“

„Už jsem souhlasil, že pro Teddyho Lupina vlkodlačí připravím. Můžete jít.“

„Děkuji, pane. Kdo vám to řekl? Hermiona? Moc lidí o tom neví, snažíme se to zatajit před tiskem.“

„Ano, byla to Hermiona,“ zavrčel Severus.

„Copak?“ zavtipkoval Harry. „Už šílíte z jejích lektvarových teorií?“

„Nebudu spolupracovat na jejím projektíčku, Pottere.“ Ze Severusova hlasu prakticky odkapával jed.

„Projektíčku?“ zeptal se Harry nedůvěřivě a vyskočil na nohy. „Co se, sakra, děje? Hermiona vás naštvala? Protože pomáhá mému kmotřenci?“

Severus rovněž vstal a přivřenýma očima si Harryho přeměřil. „Vaše Hermiona se rozhodla, že nejlepší způsob, jak mě přinutit ke spolupráci, bude urazit mě. Urážky nepřijímám dobře, jak si možná pamatujete.“

Harryho to ohromilo. Klidně o krok ustoupil a zhluboka se nadechl. „To neudělala,“ odvětil stroze. „Nikdy by vás neurazila. Nevím, co jste četl, ale znám Hermionu.“

„Tak si ten zatracený dopis přečtěte,“ zavrčel Severus, posadil se a z kapsy vytáhl dopis, aby ho hodil Harrymu. Normálně by nikoho, natož Harryho, nenechal nahlédnout do osobního života, ale možnost, že mohl Hermionu špatně pochopit, ho vyděsila.

Harry se posadil. Přečetl si dopis a odložil jej na Severusův stůl. Zabořil si tvář do dlaní a povzdechl si. Když vzhlédl, Severus v jeho očích četl bolest i vážnost.

„Neurážela vás.“

Severus ucítil záblesk naděje a nenáviděl se za to. Vztekle se zeptal: „Naznačovat, že by si mě někdo mohl představit s rodinou, nebo za tuto moji rodinu bojovat, je směšné. Kdy za mě někdo bojoval?“

„Ona za vás bojovala, sakra!“ zařval Harry, opět vstal a začal rázně přecházet po Severusově kabinetu.

Severus cítil, jak mu z tváře mizí krev. „Co tím, krucinál, myslíte?“

„Našla vás v chýši živého.“

„Nějaký bystrozor mě našel.“

„A kdo, doprdele, myslíte, že tomu bystrozorovi řekl, že tam jste? Sama se tam vrátila pro vaše tělo a nahmatala puls. Poslala bystrozorovi v hradu Patrona. Přiměla ho složit přísahu na hůlku, že vám neublíží, jinak by vás přemístila, než by se na vás stihl jen podívat. Ona a ten bystrozor vás stabilizovali.“

Harry se odmlčel a posadil.

„Přemístila vás ke svatému Mungovi a neuvolnila vaše tělo, dokud všichni léčitelé v místnosti také nepřísahali na hůlku, že vám neublíží, ani že vás nepošlou jinam. Byla vyděšená k smrti, že vás deportují do Azkabanu nebo okamžitě zabijí. Zatímco jste byl v kómatu, bojovala za vás jako lvice. Den za dnem jsme nespali a celý kouzelnický svět byl v naprostém chaosu, ale vše se soustředilo na vás! A proč? Protože Hermiona se rozhodla, že stojíte za boj. Chovala se ke Kingsleymu jako k prvňáčkovi přistiženému po večerce, dokud nesvolal zasedání Starostolce, kde očistili vaše jméno. A kdo tam byl? Já. Minerva. Albusův portrét. My všichni, protože Hermiona nám nehodlala dát chvíli klidu, dokud nebude hotovo.“

„Já…“ začal Severus, ale Harry jej přerušil.

„Nikdy, ani jednou, vás Hermiona neurazila. Já? Rozhodně. Hermiona by něco takového neudělala ani v jedenácti. Když napsala, že by bojovala za vašeho syna, myslela to se vší úctou. Bojovala, abyste měl budoucnost. Je to tak skandální, že si dovede představit někdy v budoucnu vás s rodinou?“

Severus zůstal otupělý a jeho hlas postrádal emoce. „Jak to, že mi nikdo neřekl pravdu? Když jsem se vzbudil, dozvěděl jsem se jen, že mě našel nějaký bystrozor a že jsem byl Starostolcem očištěn. Nedozvěděl jsem se…“

„Nechtěla, abyste se cítil dlužníkem. Řekla, že jste všechny své dluhy zaplatil. Jen Minerva, ten bystrozor, Kingsley a já jsme znali pravdu.“

Po dlouhé chvíli, kdy Severuse bombardovaly bolestivé vzpomínky na Lily a nocování před nebelvírskou věží, nakonec promluvil: „Ztratil jsem ji.“

„Sakra. Co jste udělal?“

„Poslal jsem jí dopis, že s ní nebudu o projektu z lektvarů hovořit. Řekl jsem jí, že urážkami mě nepřiměje změnit názor.“

Harry se viditelně uvolnil. Vážně se na Severuse podíval a zavrtěl hlavou. „Neztratil jste ji.“

Severus Harryho zvědavě sledoval, protože ten se zjevně rozhodoval, jestli má ještě něco dodat.

„Když už…“ začal Harry.

Severus pozvedl jedno obočí, nejistý, kam tento rozhovor povede. „Tak už?“

Harry přikývl a pomalu prohlásil: „Nikdy jste ji neztratil.“

Severus se zamračil. „O čem to melete, Pottere?“

„Znáte ten Hermionin samolibý výraz, když se ukáže, že měla pravdu?“ zeptal se Harry.

Severus přikývl a protočil očima. Tento konkrétní výraz na Hermioně vídal až příliš často.

„Ten výraz měla, když se vynořila z myslánky s vašimi vzpomínkami. Byla naprosto nevzrušená. Pak vypochodovala a bez jediného slova šla vyzvednout vaše tělo. Myslím, že celou dobu věděla, že jste na naší straně.“ Harry se odmlčel. „Nikdy o tom s nikým nemluvila, ale jsem si jistý, že mám pravdu.“

Jen roky nitrobrany a špionáže zachránily Severuse před projevem ohromujícího šoku.

Sebral se a zhluboka se nadechl. Opět se podíval na Harryho. „Děkuji vám, Pottere.“

„Rádo se stalo, pane. Máte plán?“

„Musím se s ní setkat a omluvit se. Okamžitě požádám Minervu, aby mi vytvořila přenášedlo.“ Severus vstal a začal přemýšlet o úkolu, který jej čeká.

Harry se chystal k odchodu. „Hodně štěstí, pane. A jestli to dokážete, ocenil bych, kdyby mě Hermiona neuřkla, že jsem vám řekl pravdu,“ usmál se.

Severus muže před sebou sledoval a přemýšlel o zvláštní, pokračující provázanosti jejich životů. „Pokud mě nejdřív nezakleje do zapomnění, zajistím to.“

Harry přikývl a vyšel z kabinetu.

Severus se rychle přesunul k Minervině kanceláři a dal chrliči heslo.

Jakmile vstoupil dovnitř, ředitelka k němu vzhlédla nad obroučkami brýlí, načež vrátila pozornost k pergamenu. „Jste nemocný, Severusi? Neviděla jsem vás u večeře. Nevypadáte dobře.“

„Nejsem nemocný, Minervo, ale potřebuji vaši pomoc. Nutně se musím dostat do Bristolu. Připravíte mi přenášedlo?“

Minerva zvedla hlavu a přímo se na něj podívala. „Je pondělí, osm hodin večer. Co by mohlo být tak důležitého? Hermiona má potíže?“

Severus nakrabatil obočí. „Ne, nemá potíže, ale musím ji vidět.“ Odmlčel se. „Musím se jí za něco omluvit.“

Uvítal, že po něm nepožadovala víc detailů, ale pohled na tichý hněv v její tváři byl téměř stejně tak špatný. Otevřela jednu ze zásuvek a vytáhla otlučený šálek na čaj. Po sérii pohybů hůlkou na Severuse pohlédla přimhouřenýma očima: „Přenese vás do přemisťovací haly Bristolu. Knihovna je ve druhém podlaží. Můžete začít hledat tam. Vrátí vás před bránu Bradavic. Očekávám váš návrat před snídaní. A pak toto probereme, Severusi.“

Nehodlal si teď dělat starosti s Minervou, poděkoval jí a popadl šálek, poklepal na něj a pronesl: „Portus.“

Trhnutí za pupíkem následovala charakteristická závrať, načež tvrdě dopadl v přemisťovací hale Bristolské univerzity.

Cítil se rozhozený fyzicky i mentálně, ale na recepční použil každý kousek své zkušenosti v zlověstném zírání na studenty. Všiml si pokynu nad jejím stolem, kde stálo, že přemisťovací hala se uzavře ve 22:00. Recepční se trochu scvrkla, když jej žádala, aby předvedl svoji hůlku. Severus ji položil na mosazné váhy a ty mu vytiskly štítek s jeho jménem. Recepční lístek vzala a napíchla na bodec. Pak vlastní hůlkou namířila na skleněné dveře vedoucí do hlavní budovy univerzity. „Děkuji vám, pane Snape. Můžete jít.“

Severus úsečně přikývl a prošel dveřmi. Rychle našel schodiště a zamířil na druhé podlaží. Když dorazil na patro s knihovnou, uvědomil si, že od tohoto okamžiku opravdu nemá plán. Ale nedalo se nic dělat, tak otevřel dveře a vstoupil do knihovny. Byla mnohem větší než knihovna v Bradavicích. Metodicky pročesával uličky a prohlížel si studenty u stolů. A pak ji uviděl. Seděla zády k němu, s kudrnami svázanými do volného culíku. Proti své vůli se usmál. Pak si ale uvědomil, proč je tady a úsměv zakolísal. Zhluboka se nadechl a přistoupil ke stolu, odtáhl si židli a posadil se vedle Hermiony. Překvapil ji.

„Severusi!“

„Zdravím, Hermiono,“ pozdravil tiše. Všiml si, že nevypadá šťastně a že má červené oči.

Prozkoumala jeho pohled a zavrtěla hlavou. „Jindy bych byla tolik šťastná, že vás vidím.“

„Vím, Hermiono. Musím to vysvětlit. Můžeme si někde promluvit?“

Hermiona svedla vnitřní boj a pak si povzdechla. „Dobře, Severusi.“

Sebrala knihy do tašky a vstala. Severus ji následoval ven z knihovny.

„Kam jdeme?“ zeptal se.

„Ke mně. Na noc tu všechno zavřou a nemyslím, že bychom tuto diskuzi měli vést na veřejnosti,“ odpověděla konečně.

Následoval Hermionu tři patra schodů a chodbou, než došli k jejím pokojům. Snížila obrany a společně vstoupili.

Pobídla jej, aby se posadil u malého kuchyňského stolu. Stála zády k němu u linky a začala připravovat čaj. Ze skříně zakouzlené tak, aby udržovala věci uvnitř chladné, vytáhla mléko. „Mléko a cukr?“

„Jen jeden cukr.“ Přikývla, stále otočená od něj, a dokončila přípravu čaje. Zamyslel se nad zvláštností jejich situace. Přišel na čaj do pokoje bývalé studentky. A byla to mladá žena. A byli přáteli. A pak si povzdechl nad tím, jaký byl idiot a pravděpodobně jí velmi ublížil. Bude život někdy lehký?

Položila čaj na stůl. Neplýtvala časem, posadila se naproti němu a vytáhla jeho dopis z kapsy hábitu. „Vysvětlete.“

Pohrával si s kouskem pergamenu na stole. Ta slova napsal jen před čtyřiadvaceti hodinami, ale pergamen vypadal roky starý. Copak jej celý den mačkala v kapse? Do žaludku mu padl kámen z představy, že ji jeho slova tolik zranila.

„Omlouvám se, Hermiono,“ vyjádřil se a nakonec se jí podíval do očí. „Dotkla jste se části mého života, která je stále bolavou ránou. Skutečně jsem si myslel, že sypete sůl do velmi staré rány, ale teď již vím, že tomu tak nebylo. Ventiloval jsem si na vás svůj hněv a vy jste si ho nezasloužila.“

„Ani nevím, co jsem provedla,“ posmutněla Hermiona.

„Vím, že nevíte.“ Odmlčel se a zoufale se snažil najít vysvětlení, které by nezahrnovalo odhalení vlastního nitra. Žádné však nenašel. „To vaše slova o tom, že kdybych měl syna, podnikla byste pro něj to samé, co pro Teddyho Lupina.“

Hermioně se rozšířily oči a zaplnily se slzami. „Myslela jsem to tak, Severusi.“

„To již vím, Hermiono. Ale v té chvíli jsem slyšel jen výsměšný hlas, který mi připomínal, že James a Lupin si dokázali vytvořit rodinu, zatímco já to nikdy nezvládnu. Není to racionální! Nemám omluvu, až na vlastní neschopnost opustit velmi hluboce zakořeněnou nenávist.“

„Severusi, jsou mrtví,“ pronesla ne nevlídně.

„Ano. Slušní muži, kteří mě nenáviděli, jsou mrtví. Já, který jsem provedl nespočet zlých věcí, jsem naživu. Vlastního syna nebudu mít nikdy, přesto jsem dostal za úkol, abych se postaral o jejich. Je to bolestná ironie, která začala Harrym a nyní pokračuje s Teddym.“

Hermiona položila ruku na Severusovu, ve které stále svíral pergamen. „Tak vás nevidím.“ V jejím hlase nezazněla žádná lítost a Severus se uklidnil.

Přikývl.

Stáhla ruku a chvíli seděli v tichosti. Hermiona od Severuse neodtrhla oči.

„Kdo vám to řekl?“ zeptala se vyrovnaně.

„Cože?“ zeptal se zmateně.

„Dnes ráno,“ začala a letmo pohlédla na pergamen mezi nimi, „jste se na mě vztekal a byl jste hluboce zraněný mým postojem k vám. Teď sedíte u mého kuchyňského stolu. Promiňte mi, ale nemyslím, že jste to vyřešil sám.“

Severuse podráždilo i ohromilo, jak bystrá je. „Díky Merlinovi, že jste byla na naší straně. Kdyby byl Voldemort zpola tak vnímavý jako vy, dávno bych nebyl.“ Ušklíbl se na ni, což mu vyneslo drobné zazubení.

„Byl to Harry. Trochu jsme si popovídali. Teď bych vás asi měl požádat, abyste ani jednoho z nás neuřkla. Jestli to pomůže, připomenu vám, že není nejlepší nápad zaklínat válečné hrdiny,“ zažertoval.

Zasmála se. „Neuřknu vás.“

Severuse pobavilo, že je stále ochotná zaklít Harryho. „Budiž.“

Pak si připomněl rozhovor s Harrym a okamžitě vystřízlivěl. „Proč jste mi neřekla pravdu o tom, jak jste mě našla?“

Hermiona zamyšleně zavrtěla hlavou. Nakonec se na Severuse podívala. „Mohla jsem vám dát jen klid, až se konečně proberete. Zasloužíte si mnohem víc. Mít dluh k dalšímu člověku by vám k tomu klidu nepřidalo. A jestli jen navrhnete, že jste mým dlužníkem, uřknu vás.“

Severus se na ni vážně podíval. „Děkuji vám, Hermiono.“

„Není zač, Severusi.“ Usmála se. „A teď tu diskuzi ukončeme,“ dodala vyrovnaně.

„Je tu ještě něco. Harry měl zajímavou teorii a já bych rád znal pravdu. Věděla jste, že stále pracuji pro Řád, i když jsem zabil Albuse?“

„Ne,“ odpověděla. „Nebyla jsem si jistá.“

Severus zvedl obočí, aby ji pobídl k vysvětlení.

„Věděla jsem, že jste na naší straně na konci čtvrtého ročníku. Harry nám řekl o tom, jak jste Popletalovi ukázal své Znamení zla a jak se vás Albus zeptal, jestli jste připravený udělat, co je třeba, což byl podle všeho návrat k Voldemortovi. Rozhodla jsem se, že ať už to vypadá jakkoliv, já vám věřím stejně bezvýhradně jako Albus.  Ani v nejdivočejších snech jsem si ovšem nepředstavovala, že to bude zahrnovat zabití Albuse. Nenávidím ho za to, co po vás chtěl. Milionkrát jsem přemýšlela, jestli jste na naší straně. Pak se Ron vrátil z Deanovského lesa s mečem v ruce. Vlastně on potvrdil moji víru, že jste na naší straně,“ usmála se na Severusův zmatený výraz.

„Ron Weasley věděl, že stále pracuji pro Řád?“

„Ale ne! Ani náhodou, obávám se,“ zasmála se. „Ale pořád opakoval znovu a znovu: ‚Někdo je na naší straně. Někdo nám pomáhá.‘ A tehdy jsem poznala, že jste to vy. Nemohla jsem o tom mluvit s Harrym; nenáviděl vás a Voldemorta stejnou měrou a nenaslouchal by mým argumentům, tak jsem si to nechala pro sebe. Nikdy jsme o tom nemluvili. Jak to, že Harry ví, že jsem to věděla?“

Severus se usmál. „Zmínil se, že jste vypadala poněkud samolibě po zhlédnutí mých vzpomínek a že jste se okamžitě vydala mě hledat.“

Hermiona se usmála. „Měla jsem pravdu!“

„Byla jste jediná, Hermiono.“ Jeho slova podbarvoval smutek a úžas.

Povzdechla si a na chvilku se zamyslela. „Asi za to mohl fakt, že jsem neměla k Albusovi tak blízko. Jeho smrt mě rozesmutnila, ale netruchlila jsem, takže jsem mohla myslet racionálně. Vím, že Minervu to zdrtilo. A ostatní většinou nepotřebovali jiný důvod, aby o vás smýšleli špatně. Bylo nesnesitelné, že nikdo neodhalil pravdu?“

„Ano a ne. Věděl jsem, jak všichni zareagují – od Moodyho po Voldemorta. Ale pár z nich bylo obzvláštním zklamáním. Opravdu jsem si myslel, že Minerva vše odhalí. Ale bylo pro mě příliš důležité převzít kontrolu nad školou, než abych ohrozil plán prozrazením pravdy někomu dalšímu.“

„Byl jste strašlivě sám, že?“ Hermiona téměř zašeptala a oči se jí opět začaly plnit slzami.

„Ano. Ale byl jsem sám mnoho let. Když jste dvojitým špionem, nikdo není vaším opravdovým přítelem. Nikdo vám nemůže plně důvěřovat.“ Pak ještě dodal: „Albus mi věřil.“

„Ale, Severusi, už nejste špionem. Teď už můžete mít přátele a život, jaký chcete.“

Severus slabě přikývl. Emocionálně vyždímaný si přál vrátit se na bezpečnější území.

„Takže,“ začal suše, „už jste vyléčila lykantropii, nebo ještě potřebujete moji pomoc?“

Zazubila se na něj. „Možná bych byla svolná přijmout asistenta. Jaká máte doporučení?“ zažertovala.

„Rutinně zásobuji madame Pomfreyovou léčivými lektvary; učím na malé škole. Jsem znám fušováním do hadích protijedů…“ zmlkl.

Hermiona byla v šoku. „Byl to protijed. Vy prevíte. Proč jste to neřekl léčitelům, kteří se vás ptali, opakovaně, jestli mohu dodat?“

Severus se jejímu rozhořčení zasmál a pokrčil rameny. „Záleželo na tom?“

Hermiona se na něj zamračila. „Pochybuju. Byli to idioti. Ačkoli nemůžu uvěřit, že jste to udělal. Říkala jsem si, jak se vám podařilo přežít.“ Odmlčela se. „Dobře. Nezakleju vás, že jste opominul tuto drobnou informaci, a jste přijat. Ale nebudu vám platit!“

Severus se zasmál. „Rozkošné. Formálně přijímám toto zářné místo vašeho asistenta, vyžadující hodiny práce navíc a bez platu, nádavkem s iracionální vševědkou,“ sesumíroval to sarkasticky.

Hermiona mu smích vrátila.

Severus opět vystřízlivěl. „Hermiono, nevím, jaké máte cíle s Teddym, ale musím k vám být upřímný. Nemyslím si, že je lykantropie léčitelná.“

Hermiona se pokusila přerušit jej, ale zastavil ji rukou.

„Ale uděláme to nejlepší. A nepřestanu vám pomáhat, dokud se sama nerozhodnete, že jsme udělali vše. Jen nechci, abyste měla příliš veliké naděje.“

Hermiona přikývla. „Děkuji vám, Severusi.“

Zhluboka se nadechl. „Musím teď jít. Už je pozdě. Minerva mě čeká u snídaně, kde mi nemilosrdně vyplísní, že jsem zranil vaše city.“

Vřele se na něj usmála. „Řekněte jí, že když jste mě opustil, byla jsem naprosto šťastná.“

„Dobře. Bez veritaséra mi neuvěří, ale vyřídím jí to.“

Oba vstali od stolu. Všiml si, že na něj Hermiona zírá. Zmateně nakrabatil obočí. „Copak?“

„Omlouvám se. Vypadáte zcela jinak, než si vás pamatuju,“ odpověděla vážně. „Vypadáte jinak, než když jsem byla studentkou, a vypadáte dost jinak než před šesti měsíci, což vzhledem k tomu, že jste byl na pokraji smrti, je pochopitelné.“ Ta slova vyslovila přívětivě a jemně se na něj usmála.

Severus jen přikývl. Toto bylo první, co mu lidé obvykle řekli, když jej teď potkali, a už si zvykl. Neměl pocit, že by se něco zásadního změnilo, ale věděl, že je zdravější a méně ve stresu než kdy dřív v životě. A to byl asi ten rozdíl. Známé zneklidnění, které si rychle začínal spojovat s Hermionou, se opět objevilo spolu s uvědoměním, jak ho její pochvala potěšila.

Když šla kolem stolu až k němu, kradmo strčil onen pokrčený pergamen do kapsy a následoval ji ke dveřím.

„Mimochodem, jak jste se sem dostal?“

„Minerva mi vytvořila přenášedlo,“ odpověděl a vytáhl čajový šálek.

Hermiona prozkoumala jeho zlatý okraj a růžové růžičky a zahihňala se. „Opravdu se na vás zlobila, že?“

Severus se ušklíbl a pohlédl na přezdobený šálek. Jeho směšný design ani nezaznamenal, když mu jej Minerva podala. „To vskutku zlobila. Doufejme, že mě ta věc vrátí do Bradavic, jak má, a ne někam na skotská blata.“

Hermiona se zasmála a podala mu šálek zpět. „Půjdu s vámi do haly. Odepíšou vás a odtamtud se můžete přemístit.“

Sejít čtyři poschodí nezabralo moc času a najednou stáli před dveřmi do haly. Severus se opět ocitl ztracený v tom, jak uchopit tuto zvláštní záležitost zvanou ‚přátelství s Hermionou.‘ Být to Malfoyovi, políbil by Narcisu na tvář. To nešlo. Kdyby byl Harrym, Hermiona by jej objala. To taky nešlo. Potřesení rukou bylo toporné. Zdálo se, že trapná chvíle je nevyhnutelná.

„Dobrou noc, Hermiono.“

„Dobrou noc, Severusi.“

Patřičně tam onu trapnou chvíli stáli a pak se Severus otočil, otevřel dveře do haly a vstoupil. Došel přímo k recepci, aniž by se otočil a podíval, jestli tam Hermiona stále stojí. Jakmile byl odepsán, vytáhl z kapsy otřískaný šálek. Ve zlomku vteřiny řekl: „Portus,“ a risknul letmý pohled ke dveřím. Byla pryč. A než si to uvědomil, byl vtažen do temnoty.

Dorazil zpět k bradavické bráně. Zrušil obrany, vešel a pak je opět nastavil. Hlavou se mu prohnaly vzpomínky na minulá přemístění do Bradavic po svolání Voldemortem. Téměř se mu při nich udělalo fyzicky špatně. Na chvíli se posadil na schody a vzpomínky na Voldemorta se pomalu změnily ve vzpomínky na Hermionu. „Nevhodně narozená,“ řekla Minerva o Hermioně. Bolelo přemýšlet, čím by Hermiona mohla být, kdyby se narodila o dvacet let dříve, nebo dvacet let později. Nebo, sakra, i deset let oběma směry by bylo v pohodě. Byla úžasnou mladou ženou, která ho znala a měla ráda. Měla mimořádný talent vytáhnout z něj to nejlepší. Vlastně ze všech. Merline, proč musela být tak mladá? Dvacet let byl nepřekonatelný rozdíl. Tyto myšlenky nikam nevedly. Přítel. Byl Hermionin přítel. A za to přátelství byl rád. Vsunul ruku do kapsy a ucítil pomuchlaný pergamen, který byl jeho posledním nedbalým dopisem Hermioně. Vešel do hradu a zamířil do svých komnat. „Sakra. Kolombína je ještě u Hermiony,“ zamumlal si při vstupu. Napíše jí dopis dnes a zítra zajde do sovince.

Pondělí, 16. listopadu 1998

Drahá Hermiono,

prosím, odpusťte mi opožděnou odpověď na Váš poslední dopis. Nedbale jsem zranil drahou přítelkyni a musel jsem podniknout neplánovaný výlet. Byla natolik laskavá, že mi odpustila.

Ohledně Teddyho Lupina, bylo by mi ctí pomoci Vám jakýmkoliv způsobem. Příští úplněk bude třetího prosince. Napadlo mě, že bych naučil své sedmáky připravit vlkodlačí. Poprvé je nechám přihlížet. Je možné, že na konci školního roku ho zvládnou. Do budoucna by mi to mohlo získat nějaké volno a mohli bychom studenty zapojit do výzkumu. Mám mezi nimi pár vynikajících mozků; měli bychom je využít.

Hermiono, mám o Vás docela starost. Neodpověděla jste mi na otázku, jak spíte. Rád bych věděl, proč nemůžete spát. Mohl bych pomoci.

Váš přítel

Severus

ooOOoo

V úterý ráno poslal dopis po školní sově a posadil se na své místo po Minervině pravici. Dodržela slovo. „Co jste udělal Hermioně?“

„Řeknu vám, že když jsem ji opouštěl, a to cituji, ‚byla naprosto šťastná‘.“

Minerva přimhouřila oči a chystala se pokračovat, ale Severus ji předešel. „Minervo, napravil jsem to. Reagoval jsem jako idiot a ona mi odpustila. Mám něco důležitějšího, o čem s vámi chci promluvit. Můžeme přejít dál?“

„Dobře. O co jde?“ zeptala se Minerva.

„Chci zahájit výběrový projekt sedmého ročníku. S Hermionou se pokusíme pokročit s lékem na lykantropii a myslím, že studentům i projektu by pomohlo, kdyby se na něm mohli podílet.“

Minervu to poněkud překvapilo. „Samozřejmě to dovolím. Je to vynikající nápad. Zkontaktuji radu a zjistím, jestli je třeba speciální povolení od rodičů, ale pochybuji o tom. Můžete v klidu začít okamžitě.“

„Děkuji vám, Minervo.“

„Vy a Hermiona jste spolu úžasní,“ prohodila nenuceně.

„Není žádné ‚já a Hermiona‘, Minervo,“ odvětil Severus pevně. „Cokoliv si představujete, se nestane. Jsme prostě přátelé pracující na společném projektu.“

„A proč, k čertu, ne, Severusi?“

„Minervo, nepleťte se do toho.“

„Nejsem Albus! Nebudu se plést do záležitostí druhých. Ale odpovězte mi na otázku. Proč ne?“

„Proč ne? Ani ne před dvěma roky byla studentkou. Mojí studentkou. Je o dvacet let mladší. Mám pokračovat?“ zeptal se Severus kousavě.

„Ano. Protože až na věkový rozdíl nemyslím, že najdete nějaký důvod,“ vyzvala jej Minerva. Než mohl zasáhnout, pokračovala: „Vážím si vás obou. Před měsíci jsem vám řekla, že si zasloužíte její přátelství a ona vaše. Mezi vámi dvěma vidím cosi neobyčejného. Nebudu se vměšovat. Ale z mého pohledu osmdesátileté ženy s vyhlídkou na dalších osmdesát let je dvacet let jen drobnost.“

Severus se zamračil. „Musím jít, Minervo. Mám druháky k mučení.“

Nakvašeně vešel do svých komnat, aby popadl poznámky. „Zatracená Minerva,“ zamumlal.

„Proč myslíte, že trávím tolik času tady dole?“ zeptal se Phineas. „Z té ženské šílím. Co udělala tentokrát?“

„Snaží se mě přesvědčit, že já a Hermiona jsme spolu úžasní. Taková pitomost. Jako by mě žena o dvacet let mladší mohla chtít.“

„Severusi Snape, jste Mistr lektvarů a bývalý ředitel Bradavic! A co je nejdůležitější, jste Zmijozel. My se neptáme: ‚Co chce Hermiona?‘ My se ptáme: ‚Co chcete vy?‘ A jestli je Hermiona tou, kterou chcete, chlape, běžte po ní! Přišel jste o rozum?“

„I vy, Phineasi?“ zamumlal Severus a vyšel ven.

ooOOoo

Středa, 18. listopadu 1998

Drahý Severusi,

strachovala jsem se, když jste okamžitě neodpověděl, a tolik mě potěšilo, když jsem včera dostala Váš dopis. Jsem šťastná, že je Vaše přítelkyně odpouštějící; zasloužíte si to. Jeví se jako velmi chytrá čarodějka!

Trápí mě noční můry. Vzbudí mě ve čtyři ráno, téměř jako hodinky, a je pro mě prakticky nemožné opět usnout. Velice bych uvítala Vaši pomoc. Musím být v co nejlepším stavu, abych pomohla Teddymu.

Váš plán na pomoc zapojením sedmáků při přípravě vlkodlačího je skvělý nápad. Až žárlím! Já se jej budu učit sama.

Co Vaši hormonální šesťáci? Náš projekt potrvá déle než rok. Zahrnete i je?

Vaše přítelkyně

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 22. listopadu 1998

Drahá Hermiono,

má přítelkyně je velmi chytrá čarodějka. Dodává mi věci k zamyšlení. Zaručuji, že se o nich zamyslím ‚ve svém volnu‘.

Kolombína Vám spolu s tímto dopisem doručila zmenšený výtisk ‚Nitrobrana v teorii a praxi, třetí vydání.‘ Je můj vlastní. Běžně bych zahrnul veškerá opatření a varování a hrozby ohledně správného zacházení s mými knihami, ale jste to Vy, takže předpokládám, že to není potřeba.

Nemyslím, že budete muset zvládnout celou knihu, aby se Vám ulevilo od nočních můr. Pravděpodobně bude stačit prvních pět kapitol. Varuji Vás, osvojování nitrozpytu pomocí knihy není nejsnazší metodou, ale nejlepší, kterou teď máme. Pokud mě budete potřebovat, přijdu do Bristolu pomoci, ale myslím, že to zvládnete.

Připouštím, že je rozumné zahrnout i hormonální šesťáky, ale u Merlina, jestli moji laboratoř vyhodí do povětří, stráví sedmý ročník kempováním s Phineasem… Což samozřejmě příští rok sníží mé učitelské břemeno a dostane Phinease z mého obývacího pokoje… Zní to čím dál lépe.

O čem jsou Vaše noční můry, Hermiono?

Váš přítel

Severus

ooOOoo

Středa, 25. listopadu 1998

Drahý Severusi,

hm… Jsem zvědavá. Co říká Vaše přítelkyně? Nad čím dumáte?

Moc děkuji za tu knihu. Mezi dvěma stránkami byla zastrčena fotka – věděl jste to? Postarám se o ni, stejně jako se postarám o knihu. Mimochodem, kdo Vám ji dal?

Také si cením Vaší nabídky, že přijdete sem do Bristolu, pokud Vás budu potřebovat. Jakkoliv bych si užila Vaši návštěvu, doufám, že nebude nutná.

Druhá stránka tohoto dopisu obsahuje můj úvodní výzkum toho, co by mohlo být prvním krokem k pomoci Teddymu. Může to znít zvláštně, ale mé první zlepšení bude jeho chuť. Z mého omezeného vystavení dětem si vybavuji, že dostat do dítěte léky, které chutnají strašně, není snadné. Výzkum může trvat roky. Toto bude nejsnazší zlepšení. Budu ten šprt laboratoře v Bristolu. Závidím těm laboratorním šprtům, které máte k dispozici v Bradavicích. Pět bodů a mé omluvy, pokud se některý z nich pozvrací kvůli nové chuti. Je to jako pracovat na Bertíkových fazolkách. Rozhodně. Na papíře jsem ověřila, že žádná přísada nezmění sílu lektvaru, ani nevyhodí laboratoř do vzduchu.

Je to vzrušující, že ano? Tak povzbuzující!

Vaše přítelkyně

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 29. listopadu 1998

Drahá Hermiono,

přítelkyně se zmínila, že teď mohu mít ‚život, jaký chci‘. Takže mé rozjímaní směřuje k tomu, co chci od své budoucnosti. Myslím, že za pár týdnů budu mít k přemýšlení něco malého, ale hmatatelného.

Jakou fotografii jste našla? Tu knihu mi dal Albus krátce poté, co jsem se stal špehem. Nitrozpyt jsem již znal, ale kniha mi pomohla zdokonalit mé schopnosti, a pak mě Albus dovedl k mistrovství dosahujícímu jeho úrovně. Vím, že Potter skučel o svých lekcích, ale ručím za to, že jsem na něj byl měkčí než Albus na mě. Vlastně Albus i já jsme měli velmi podobné motivy. Oba jsme svého studenta zrovna nemuseli a oba jsme se nakonec snažili zachránit jeho život. To se odehrálo začátkem mé služby Brumbálovi a ne vždy jsme spolu vycházeli.

Souhlasím s Vaším výzkumem, že žádná z navrhovaných přísad nezmění sílu lektvaru. Po úplňku je otestujeme, takže můžete mít před námi náskok asi týden. Mé první setkání lektvarového klubu proběhne v úterý. Také se setkáme ve čtvrtek večer. Jak naprosto směšné jméno pro něco tak vážného. Je to jako mudlovský Pickwickův klub. Všichni mí sedmáci a šesťáci se přihlásili, což mě překvapilo. Vlkodlačí budu vařit a přednášet o něm v úterý; tuto várku pošlu paní Tonksové. Pak ve čtvrtek provedou v párech své první pokusy. Čekám, že mé skóre vybuchlých kotlíků značně vzroste. Mimochodem, buďte opatrná. Za ty roky při přípravě vlkodlačího jsem jich sám vybuchl poctivou dávku.

Souhlasím, že vytvoření lektvaru je velmi vzrušující a povzbuzující. Je pěkné opět nebýt omezován a moci se pustit do nového projektu. Mezi válkami jsem mohl experimentovat a pár věcí publikovat, ale poté jsem musel na půltucet let přestat a zapomněl jsem, jak moc mi to chybělo.

Váš přítel

Severus