Lupina
O nabručených hrdinech
autor: Nanaho-Hime; překlad: arabeska
o povolení zažádáno; přátelství; po kánonu; 666 slov; 13+
arabeska: U téhle povídky jsem se nezdravě dojala a nejsem si jistá, co konkrétně je na vině. Ale stejně jsem se rozhodla to věnovat Lupince, protože je to ta nejkrásnější, nejmegamonstrózněúžasnější čarodějka, která kdy nohou spočinula na naší zemi. Moje láska k tobě nezná hranic.
Děkuju ti. A přeju ti všechno nejkouzelnější!
*
Lily Lenka Potterová je srdcem uličnice, rošťácká a rozmazlená a nechutně populární. Uvědomuje si, že pro ni má každý svým způsobem slabost. Koneckonců, je to malá Potterová, celá zrzavá a pihovatá a energická. Takže kdykoliv se jí podaří rozpoutat peklo na zemi, pošlou ji do ředitelny, kde jí polovičatě vynadají, pročež jí nabídnou z plechovky sušenku a pošlou ji zpátky.
Až jednoho dne v pátém ročníku se v ředitelně ocitne sama jen se svými myšlenkami. Portrét, který visí na protější zdi, se na ni ušklíbne a začne rozjímat, proč se malé slečně Potterové tak líbí výlety sem do ředitelny. Lily toho muže s černými mastnými vlasy vezme na vědomí a odepíše ho jako mrzoutský starý portrét, s největší pravděpodobností portrét neoblíbeného ředitele, který si užíval ponižování studentů a zemřel velmi bolestivou smrtí.
Když zmíní, že se v žádném případě nepodobá své babičce, zaujme tím její pozornost a Lily spustí naplno svůj šarm. Profesor Snape nevypadá jako hrdina, jak ho její otec vylíčil, ale rozhodně působí duchaplně, byť trochu příkře.
Za pomoci charisma se jí podaří vydobýt si cestu do ředitelčiny kanceláře, kdykoliv se jí zachce, a právě tam si vyvine ten nejpodivnější vztah s portrétem profesora Severuse Snapea. Je to přísný člověk, bezpochyby, ale někdy si nemůže pomoct a vidí ho jako mnohem komplexnější osobnost. Když mu poví o Albusově prostředním jménu, dlouho mlčí, a potom se zabrousí k Jamesovi Potterovi a Siriusovi Blackovi a jízlivě vzpomíná na jejich zbytnělá ega.
Nejraději má příběhy z jeho dětství, ty s Lily Evansovou, a chtě nechtě si svou babičku představuje jako nádhernou ženu. Když profesor mluví o její jmenovkyni, vypadá nejmírumilovněji. Nikdy se přitom neusměje, ale když si nahlas vybavuje všechny ty letní měsíce strávené s Lily, jeho rysy nepůsobí tak ostře.
Připomíná jí, docela často, aby se pokusila upravit si chování, odvolává se na její babičku, která by některé její nejtěžší výstřelky neschvalovala, ale v jeho rtu vždy něco nepatrně zacuká, něco, co svědčí o jisté náklonnosti. Někdy ji rozesměje, svým zahořklým sarkastickým smyslem pro humor, a ačkoliv dělá vše pro to, aby ji neměl rád (nebo ji donutil, aby ho neměla ráda ona), hanebně selhává.
V poslední den svého sedmého ročníku nesejde Lily dolů, aby si užila slunečné odpoledne se svými přáteli. Raději zamíří nahoru, aby se naposledy rozloučila s portrétem, který se stal jejím mentorem. Severus Snape pronese slova, která se blíží té nejsrdečnější gratulaci, jaké je schopen, vzhledem k tomu, jak rozmrzelým a nedůtklivým mužem je; a když domluví, Lily se rozpláče, protože jí dojde, že už za ním nikdy nebude moci přijít a povídat si s ním.
Když skane i poslední slza, profesor se tak ošívá, až se Lily rozesměje, a rozesměje se ještě hlasitěji, když začne podrážděně bručet. Nakonec se ale utiší a on využije příležitosti, aby jí připomněl, že není skutečný Severus Snape. Že je pouhý portrét.
Ujistí ji, že kdyby profesor Snape žil, nesmírně by si ji oblíbil, a že kdykoliv by s ním chtěla Lily hovořit, skutečný Snape by si jistě vždy našel čas ji vyslechnout. Vždy.
Lily portrét políbí, než opustí ředitelnu. Na jeho tvář. Je si jistá, že žádný portrét nikdy nezahořel v obličeji takovou červení.
A zatímco Lily kráčí svým životem, kariérou, manželstvím, mateřstvím, píše svému příteli a rádci dopisy, které shledává mnohem efektivnějšími než mluvení, a ví, že všem jejím úspěchům i selháním přes všechny své nedůtklivé nálady naslouchá.
A naslouchat bude.
Navždy.