Preklady fanfiction Harryho Pottera

~~~~~~~~~~~~~

68 -- Rituál

Večeře proběhla ještě lépe, než Harry doufal. Nebelvírský famfrpálový tým se sešel a prodiskutoval strategii. Hermiona se neobjevila. Harryho projevy obdivu Dracova velkolepého polapení Zlatonky nikoho nerozhořčily, ačkoliv ho Ron pokáral, že více nesleduje dění ve světovém famfrpálu – všichni z týmu Dracovu fintu znali z novinových fotografií.

Ještě lepší bylo, že Popletalovi koncem večeře sova přinesla dopis a ministr se odebral pryč. Harry doufal, že musel na ministerstvo, a nejen do zapůjčené školní kanceláře.

McGonagallová se u něj zastavila, právě když dojídal pudink.

„Pane Pottere.“

Netvářila se potěšeně. Její reakce na Harryho chování při hře se najednou nezdály tak zábavné. „Paní profesorko?“ Vysoukal ze sebe. Zasvědila ho tvář. Napjal se a ovládl nutkání poškrábat se.

„Pan ředitel si přeje, abyste se dostavil do jeho pracovny,“ sdělila mu McGonagallová břitce. „K důvodům se nevyjádřil. Pojďte.“ Harry se neohrabaně zvedl a spěšně vyrazil za svou kolejní ředitelkou. Nečekala, a tak za ní vyrazil téměř poklusem. U konce stolu prošel kolem Hermiony. Zamračila se na něj. Omluvně se usmál, ale neodvážil se zastavovat. McGonagallovou dohonil za dveřmi do Velké síně.

„Paní profesorko?“

V odpověď kývla, ale nic neřekla.

„Nemám nějaký problém, že ne?“

„Nejsem vždy zasvěcená do všech ředitelových záležitostí, pane Pottere.“

„Aha.“

V napjatém tichu stoupali po schodech. Na druhém odpočívadle McGonagallová konečně promluvila. „Dnešní hra...“ Stiskla rty. „Jak dlouho se s Malfoyem přátelíte?“

„Asi tak čtyři týdny,“ odpověděl Harry mírně. „Hodně se změnil teď, co se dostal z vlivu svého otce.“

„Který sedí ve vězení!“

„Jo. Přijde mi to jako dobrá věc.“ Odvážil se zmínit víc. „Dnes jsme to trochu přehrávali. Popletal mě chce přehlásit na jinou školu a říkali jsme si, že se mu bude líbit, že se stýkám s někým jako je Malfoy, a Draco v mé společnosti naopak působí méně nebezpečně, umírněněji.“

McGonagallová zvolnila, aby mu věnovala krajně znechucený pohled. „Jak… zmijozelské.“

Harry pokrčil rameny. „Vy byste dala přednost tomu, abych odsud musel odejít?“

McGonagallová si ho chvíli prohlížela, než se odvrátila a znovu vykročila do schodů. „Možná ano, pane Pottere.“

Harry ji následoval, překvapením ztratil řeč. Jeho kolejní ředitelka další hovor nezahájila. U ředitelny zaklepala na vnitřní dveře, ačkoliv Brumbál ještě seděl u profesorského stolu, když vycházeli z Velké síně. Zaskočeně ukročila dozadu, když jí otevřel Bill Weasley.

„Harry, tady jsi!“

Za Billem Harry zahlédl Remuse Lupina. Remus odvrátil zrak, obrátil se k nim zády a prošel spojovacími dveřmi do konferenční místnosti. Harry od něj odtrhl pohled a zadíval se zpátky na Billa.

„Nemusíte zůstávat, paní profesorko,“ říkal zrovna zrzek McGonagallové. „Jen jsme ho s mamkou chtěli vidět. Profesor Brumbál říkal, že tu každou chvilkou bude.“

Výraz McGonagallové poněkud zjemněl, když souhlasně přikývla. „Dobře tedy.“ Zadívala se na Harryho. „Chovejte se slušně, pane Pottere.“

„Moto dnešního dne,“ poznamenal Harry pochmurně. Usmál se na ni. „Jak jinak, paní profesorko.“

Po jejím odchodu zavedl Bill Harryho do konferenční místnosti. Harry před vstupem nedůvěřivě zaváhal. Jako by se každým průchodem těmito dveřmi víc a víc vzdaloval svým spolužákům. Jasné světlo svíček se odráželo od zrzavých hlav – opět se tu shromáždili všichni Weasleyovi, kteří byli členy Řádu. Remus se vzdálil do protějšího rohu. Stál vedle zčernalého okna a jeho napjatý postoj varoval ostatní, aby se nepřibližovali. Paní Weasleyová mluvila se Severusem, který se obrátil k Harrymu. Známým opovržlivým pohledem přejel po svém synovi od hlavy k patě. Harry ztuhl. Udělal něco špatně?

„Pojď sem.“

Harry pomalu přistoupil a zastavil se pár kroků od svého otce. Severus překonal zbývající vzdálenost. Zvolna zvedl ruku a Harry ucítil, jak mu tvrdé zaoblené hrany nehtů ostře přejely po straně tváře.

„Aá!“ Ucukl Harry překvapeně, když maska pukla. Dosud napnutá hmota se smrštila a odkryla pruh jeho tváře, všude jinde byl nyní pocit napnuté žvýkačky ještě silnější, než když mu Bill masku vytvářel. Harry zabral za kraj většího cípu a odloupl ho. „Jauvajs!“ Pocit na nově odkryté kůži byl velmi zvláštní – jako by na ní ulpěly rosolovité zbytky masky.

„Počkej, pomůžu ti,“ řekl Bill laskavě. Přešel k němu a vzal mu z ruky masku – nyní zmuchlané a potrhané části fotografie. Setřel Harrymu z obličeje pár ulpělých zbytků masky a seslal čistící kouzlo. Ulepený pocit zůstal.

„Asi zase budu vypadat jako mudla, ale docela rád bych se umyl.“

Severus si odfrkl. „Naopak, to je pochopitelné. Kouzlo odstraní nečistoty, ale vypít vyživující lektvar není totéž jako najíst se a stejně tak použít čistící kouzlo není stejné jako umýt se.“

„Jeden by netušil, že o tom něco víte,“ zamumlalo jedno z dvojčat dost nahlas, aby ho všichni přítomní zaslechli. Rozhostilo se šokované ticho.

„Frede!“ Vzpamatovala se paní Weaslyová. Její hlas zněl nepřirozeně vysoko.

Harry se nahlas zasmál. Částečně Fredově poznámce, ale víc zděšeným a vystrašeným výrazům všech kolem – pouze Remus stojící za Severusem se odvážil usmát. Harry potlačil vlastní smích a mrkl, co na to Severus. Podle cukání otcovy tváře by dal ruku do ohně za to, že je také pobavený.

„Pro tvou informaci,“ řekl Harry povýšeně, „já jsem měl tu možnost vidět ho opravdu umytého. A na někoho, kdo si k smrti nerad myje vlasy, dokáže zabrat koupelnu na neskutečné množství času.“

Severus se zamračil. „Ve vaně se mi dobře přemýšlí.“

Harry po Fredovi spiklenecky zamrkal. „Což znamená,“ řekl, „že ho tam často osvítí múza a on na sebe místo utření rovnou nahází špinavé prádlo, vyřítí se ven, z vlasů mu odkapává voda, a zmizí v labáku, aby se o pár hodin později vrátil v horším stavu, než v jakém se předtím zavřel do koupelny.“

„Ale hřeje mě vědomí, že jsem se umyl,“ reagoval Severus mírně a tentokrát si Bill dodal odvahy a připojil se k Harryho smíchu.

„Jsi nemožný, abys věděl.“ Harry udržel lehkost v hlase, když se po otci úkosem podíval: „Kdybych se o sebe já staral tak tragicky, probodl bys mě pohledem a napařil bys mi školní trest za to, že dýchám.“

„Možná bych ti ho někdy měl udělit za to, že nemáš umyté vlasy,“ ušklíbl se Severus. „Pak bych mohl strhnout body každému, kdo by nedokázal udržet vážnou tvář – což by byli přinejmenším všichni tví nebelvírští spolužáci.“

Za řeči si z obličeje mimoděk odhrnul pramen vlasů. Dnes byly obzvlášť odporné, visely mu kolem tváře v promaštěných pramenech. V mastnotě se zachytilo tolik špíny, že jejich temná barva zmatněla. Harry měl podezření, že si Severus dnes dal zvlášť záležet kvůli setkání s Weasleyovými. Zvedl obočí.

Severus k jeho překvapení sklopil oči. „Nebylo by moudré v tuto dobu měnit jakýkoliv aspekt mého chování,“ poznamenal tiše.

Harry přikývl. „To ne. Ale dnes to opravdu přesahuje normál.“

„Byl jsem zaneprázdněn.“

Harry přešel krátké zavrčení, které zakončilo Severusovu námitku. „No jasně.“ Automaticky vyhledal Remuse a chviličku se na sebe chápavě usmívali, než si Remus vzpomněl, že se na něj zlobí, a odvrátil se.

Harry přelétl pohledem po místnosti. Paní Weasleyová a Bill vypadali potěšeně. Pan Weasley Severuse studoval, jako by to byl nějaký nový druh špuntu do umyvadla. Dvojčata si vyměňovala pohledy a Harry měl tušení, že se za nimi ve skutečnosti skrývá plnohodnotná konverzace. Charlie si upřeně prohlížel dlaně, nejprve jednu, poté druhou, jako by to z ničeho nic byly nejzajímavější objekty v celé místnosti.

Před dalším hovorem Harryho zachránil příchod ředitele. Brumbál vstoupil bez pozdravu a přešel přímo do čela stolu. Svíčky při jeho příchodu prudce vzplály a rozjasnily místnost.

„Všichni prosím ustupte. Postavte se ke zdi.“ Všichni přítomní chvatně uposlechli a Brumbál mávnutím ruky změnil dlouhý stůl na menší oválný s výdutí uprostřed a židle na stoličky, které více kopírovaly jeho okraj.

„Abychom na sebe lépe viděli.“ Brumbál si vybral stoličku a usadil se na ni „Nyní se prosím posaďte – ty také, Remusi.“

Harry se ocitl mezi Severusem a Charliem. Zatímco se všichni usazovali na stoličky, přilevitoval Brumbál svou myslánku a vložil ji do vydutého středu stolu. Harry si přinejmenším myslel, že se jedná o mísu jeho myslánky, ale místo zářivé stříbřité hmoty ji nyní vyplňovala tekutina, která nějakým způsobem vypadala čiřejší než voda, jako by to bylo zhutněné světlo nebo roztavené diamanty. Z mísy se do místnosti začala linout vůně tajícího sněhu.

„Jak všichni víte, Harryho slyšení o potvrzení opatrovnictví se bude konat prvního listopadu. Při té příležitosti máme v plánu představit Severuse. Severus mi dal své laskavé svolení ukázat vám uzavření rituálu Herem, abyste na slyšení všichni byli připraveni.“ Brumbál se pohledem setkal se všemi kolem stolu. „Zajisté nemusím zdůrazňovat, že vše, co zde uvidíte, je důvěrné.“

„Samozřejmě,“ souhlasil bez zaváhání Charlie.

„Souhlas,“ ozval se Bill, jeho matka s úsměvem přikývla.

Pan Weasley si zvědavě prohlížel Severuse. „Jako vždy, Brumbále. Pusťme se do toho.“

Brumbál přikývl. Vytáhl měšec, ze kterého vyňal zlatého gryfina. Zvedl ho trochu výš a Harry zjistil, že se jedná o brož. Brumbál gryfina opatrně uchopil za jednu nohu a jemně ho vložil do mísy. Když byl napůl ponořený, pustil ho. Ačkoliv se nezdálo, že by tekutina byla nějak zvlášť vazká, gryfin se potápěl jen zvolna, čirá hmota se rozvířila nejprve do zlatova, poté zlatou prolnuly víry červené a zelené a těmi se nakonec propletly pavučiny hnědé a černé, jako by pozorovatel sledoval dění skrz zašpiněné sklo nebo clonu prudkého deště. Harry si připadal jako by byl na horské dráze a snažil se zaostřit na okolní svět. Předklonil se a zároveň vnímal, jak ostatní učinili totéž.

„Chytněte se za ruce,“ přikázal Brumbál a Harryho ruce se ocitly v sevření – jedna v otcově a druhá v Charlieho dlani. Každá byla jiná, ale obě byly poznamenané mozoly a jizvami. Obě v něm vyvolávaly pocit bezpečí. Pevně je stiskl a sledoval, jak víry v míse pomalu nabývají tvar.

Nacházeli se v útulném salónku s malým ohněm v krbu. Svět za okenními skly byl temný. Mladý Severus s delšími a čistějšími vlasy a tváří nezvykle nepoznamenanou vráskami čelil Jamesovi Potterovi, který vypadal přesně jako na fotografiích z Harryho alba, a šanci zestárnout nikdy ani nedostane. Teplý závan větru přinesl otevřeným oknem květinovou vůni. Harry si neurčitě uvědomoval, že ostatní pozorovatelé z Bumbálovy pracovny stojí v kruhu kolem ústředního páru, ale byli příliš nepodstatní, aby se na ně zaměřil hlouběji. Veškerá jeho pozornost byla upřená na jeho dva otce.

„Dobře,“ promluvil James. „Asi bys měl začít žádostí.“

Severus přikývl. Působil velmi mladě a téměř vyděšeně. „Přišel čas, abych se postavil do bitvy,“ řekl. Jeho tvář ztvrdla a zničila tak dojem nevinného mládí. „Jsem jediný syn svého otce, a pokud padnu, zůstanu bezdětný.“ Zhluboka se nadechl. „Přišel jsem tě požádat, zda bych s tvou ženou Lily mohl podstoupit rituál Herem, aby mi v případě, že ve válce bezdětný zemřu, mohla porodit dědice.“

„Nemáš vlastní ženu?“

„Nemám vlastní ženu.“

„Je má Lily podle tvého nejlepšího vědomí a svědomí vhodná k tomu, aby ti porodila dědice?“

V Severusovi se zadrhl dech. „Lily je vhodná k tomu, aby mi porodila dědice.“

Jamesovi na okamžik poklesla víčka. Když otevřel oči, jeho dříve vážná tvář prozrazovala známky pobavení. „Uvědomuješ si, že Lily ještě žádné dítě nedonosila a jednou potratila?“

„Ano, jsem si toho vědom.“

„Uvědomuješ si, že Lilyini rodiče jsou mudlové?“

Severusova tvář se stáhla, jako by kousl do citrónu. „Ano, jsem si toho vědom,“ zasyčel.

„Hele, nelíbí se mi to o nic víc než tobě!“ Vybuchl James. „Zřejmě o dost míň. Ale je to jedna z věcí, které v této smlouvě musím uvést, aby byla závazná. Vyhledal jsem si všechny podmínky – musí být zmíněny určité dědičné nemoci, šílenství, plodnost a problémy s porodem a mudlovský, krymský nebo španělský původ.“

„Dobře, dobře – jsem si vědom jejího mudlovského původu. Pohni s tím, Pottere.“

James mu věnoval chladný pohled. „Jsi tu v pozici žadatele, Severusi, takže bych ti radil chovat se zdvořileji.“

Pod Severusovýma tmavýma očima vyskákaly zlostné skvrny. „Rozumím,“ řekl prázdným hlasem.

„Rozumíš čemu?“ Zatlačil James.

„Čemukoliv, co si přeješ.“

James ho chvíli probodával tvrdým pohledem, než se Severus vzdal. „Jamesi,“ zašeptal.

„To je lepší.“ Severusovo použití jeho jména mu okamžitě navrátilo dobrou náladu. Jestli si všiml, že se Severus nyní drobně chvěje, nedal to najevo. „Každopádně, co se týče ostatních věcí, není problém.“ Odkašlal si. „Takže, co mi dáš na oplátku za to, že dovolím své ženě, aby ti dala dědice?“

„Co ti dám?“ Zopakoval Severus polekaně.

„Je tradicí, že mi něco nabídneš na oplátku.“

„Jamesi! Moc dobře víš, že nemám nic, co bys mohl chtít! Mluvili jsme o tom -“

„Hm.“ James se pobaveně ušklíbl. „Chvilku jsem si říkal, že bych na oplátku mohl žádat tvé odpuštění, ale nejsem si jistý, že jsi toho schopen. Byla by škoda, kdybys natáhl bačkory omylem.“

Severus zaskřípal zuby. Přinutil se odpovědět. „Co tedy navrhuješ?“

„Co třeba tohle: pokud nějakým způsobem dojde k tomu, že přežiješ a já ne, budeš zavázán chránit jakékoliv mé dítě podle svých nejlepších možností a schopností.“

„Souhlasím.“

„Řekni to.“

„Pokud zemřeš a zůstane tu po tobě dítě, přísahám, že ho budu chránit podle svých nejlepších možností a schopností.“

„I před svými přáteli.“

„Před kýmkoliv nehledě na to, komu budu v tu dobu věrný. Stačí ti to tak?“

„Ano. Přijímám.“ Uspokojený úsměv, který Jamesovi ještě před chviličkou pohrával na rtech, najednou působil daleko upřímněji a jeho hlas byl vřelejší. „Já na oplátku přísahám, že jestli ti Lily následkem tohoto rituálu porodí dědice, vychovám ho dobře a s láskou a budu s ním ve všech ohledech jednat jako s kterýmkoliv z mých vlastních.“

Severus přikývl. Konečně se uvolnil a skoro se zdálo, jako by se zmenšil. „Mým přáním naopak je, aby jakékoliv dítě zrozené z tohoto rituálu bylo vychováno jako můj dědic, avšak ne mou rodinou, ale Lily Evansovou Potterovou a tebou, Jamesem Potterem, jejím manželem. Žádný z mých příbuzných nebude mít právo vznést na dítě nárok.“

Jamesova tvář ještě více zjemněla. Natáhl ruku. „Ať se tak stane.“ Formálně si stiskli ruce. „Lily?“ Zavolal.

Následoval okamžik napjatého ticha, který ukončil Lilyin příchod. James se na ni zamračil. „Neměla bys mít závoj?“

Probodla ho popuzeným pohledem. „Taky se čeká, že na mě bylo sesláno kouzlo věrnosti, které bys na noc měl dočasně zrušit. Podle mě je to směšné.“ Usmála se na Severuse a Harry si najednou všiml, že se jí třesou ruce. „Ahoj, Severusi.“

„Pro Merlina!“ Zvolal netrpělivě James. „Pojďte sem, oba dva!“ James je přitáhl k sobě a rázně jim spojil ruce. Jejich prsty se nešikovně propletly a James na ně namířil hůlku. Vystřelil z ní červený paprsek, který jim na okamžik svázal zápěstí k sobě, než se jim vpil do kůže, a jejich ruce byly opět volné. Na kůži jim zůstal červený pruh, jako by z ní někdo nedávno odstranil pevně utažený provaz. James vytáhl z kapsy menší nůž a neohrabaně ho uvolnil z pochvy. Zdobná rukojeť se zachytila za tkaničku a bylo zjevné, že ho James nepoužívá příliš často. Severusovi po tváři přeběhl vědoucí úsměv.

„Prosím,“ řekl James a nabídl nůž špičkou k sobě Severusovi. Zdálo se, že se opět soustředil na formální náležitosti rituálu. „Svěřuji ti svůj nůž, abys s ním mohl prolít krev, a svou ženu, abys do ní mohl vložit své semeno. Jednej s nimi dobře a navrať je bez úhony.“

„Budu s nimi zacházet lépe, než kdyby mi patřily,“ odvětil Severus vyrovnaně. Převzal nůž. Podle všeho rituál dokončili, protože Jamesovo veselé vtipkování bylo zpět.

„Tak dobře. Já běžím, půjdu si se Siriusem dát pintu nebo dvě do Zlatonosčina hnízda – a ne, nebudu mu říkat, co tu vy dva vyvádíte.“ Přešel ke dveřím, kde se otočil. „Jo a Seve?“

Severus nespustil oči z Lily. Oba se hluboce červenali. „No?“

„Má mé svolení si to užít. Není potřeba, aby ses u toho tvářil zkroušeně.“ S posledním mrknutím a zábleskem zubů za sebou zavřel dveře.

Roztřesená Lily se od Severuse odvrátila.

„Lily?“ Oslovil ji, najednou opět mladý a vyděšený. Harry ho nikdy neviděl tak otevřeně žádat o ujištění. „Chceš-“

„Prosím, vytáhni tu věc, než zajdeme dál. Myslím, že by ho vážně pobavilo, kdybychom zapomněli a-“

Severus se vrhl k malému stolku, kde se prudce zastavil. Opatrně ze stolku sebral zlatý háček a ponořil ho do tekutiny v míse podobné myslánce.

Harrymu se před očima z ničeho nic objevil obraz brože s gryfinem a poté jako by se ocitl na jejím místě a začal kroužit ve víru tekutiny. S trhnutím letní noc, zlatý gryfin a vše ostatní zmizelo a on se znovu nacházel v ředitelově konferenční místnosti. Levou ruku měl jako ve svěráku. Harry překonal pocit dezorientace a vyhledal hlubokými brázdami poznamenanou tvář svého otce, stejně rudou, jako ve vzpomínce tváří v tvář Jamesovi.

Odvrátil se. „To je ale vůl!“ Ulevil si.

„Harry,“ mírnil ho varovně Brumbál. Paní Weasleyová se tvářila otřeseně a Remus vypadal uzavřeně. Všichni ostatní byli příliš v rozpacích, aby dali najevo nějakou další emoci. Pustili se a kruh se rozpadl. Harry, kterým stále zmítal matoucí nápor pobouření, rozpaků a úlevy, se svůj výbuch pokusil zjemnit.

„Ne, já vím, že mě miloval a že to byl v mnoha ohledech skvělý muž, párkrát už jsem měl možnost s ním nějaký způsobem mluvit, vždycky to bylo skvělé a myslím, že ho mám hodně rád, ale… tohle!“  Byla by škoda, kdybys natáhl bačkory omylem. Zlost přebila jeho záměr. „I ve Zmijozelu jsem viděl lidi, kteří se v pozici silnějšího chovají slušněji.“

„Skutečně?“ Poznamenal Severus suše.

Harrymu zahořely tváře. Nechtěl nikoho urazit, jen… „Asi je to tak nějak dvojitý metr, ale-“ Jak se zoufale snažil něco vymyslet, aby nemusel vysvětlovat, že neočekává, že se někdo ze Zmijozelu bude chovat slušně, předklonil se a sáhl po zlatém gryfinovi. „To je jedno, spíš bychom měli-“

Zděšené výkřiky, které svým významem do jediného říkaly „ne!“ zaregistroval přesně v okamžiku, kdy jeho konečky prstů pročísly hladinu průzračné tekutiny v myslánce. Začala ho vtahovat jako by vkročil do močálu. Čísi ruka mu sevřela rameno a přinejmenším jedna další zápěstí, ale myslánka byla silnější. Vtáhla ho do hlubin jasně zeleného světla – ne křiklavě zelené věstící zmar vražedné kletby, ale jasně zelené plné života, takové jakou má lesní příkrov, kterým se pracně prodírají sluneční paprsky. Dokonce i vůně připomínala léto – svěží prohřáté listí. Nevzpomínal si, jak se zde ocitl. Zahlédl záblesk zlaté a vrhl se po něm.

Hezká rudovlasá žena se na něj vřele usmála. Stála v kuchyni s bílými stěnami a kanárkovými závěsy. Do místnosti proudilo oknem za jejími zády světlo.

„Mami?“

„Severusi. Doufám, že tě napadne tady hledat.“

„Ne. Mami, to jsem já!“ Harry vyrazil k ní, ale v tu ránu mu došlo, že ho Lily nevidí. Její pozornost zůstala upřená na cosi přímo před ní. Nikdo tam ale nebyl. Harry zalovil v paměti. Je Harry duch? Ne, vzpomněl si, ona je. Měl nehodu s myslánkou.

„Je to samozřejmě jediné logické místo.“ Pohlédla stranou a k boku jí přistoupil James, kterého Harry předtím z nějakého důvodu úplně přehlédl. James jí v láskyplném ale zároveň také majetnickém gestu ovinul paži kolem pasu, a poté se i on zahleděl stranou. Harry zachytil vzdálený smích malého dítěte a následoval jejich pohled k otevřeným dveřím neuklizeného pokoje, kde na koberci seděl tmavovlasý chlapec a se šťastným výrazem ve tváři cumlal ucho plyšového psa. Harrymu se zamotala hlava.

Lilyin hlas přitáhl jeho pozornost zpět k manželskému páru.

„Já, Lilly Potterová rozená Evansová...“

„A já, James Potter.“

„Předkládáme toto jako svou poslední vůli.“

James se ujal slova. „Harry James Potter, krev mé ženy a mé dítě z mé vůle, je bez ohledu na další děti, které bychom spolu mohli mít, mým prvním dědicem. Pokud mi Lily v budoucnosti dá další děti nebo pokud s jejím souhlasem zplodím další děti s jinou ženou, bude Harry James Potter v otázce dědění mého pozemského majetku roven mým vlastním potomkům.“ Nejistě pohlédl na svou ženu. „Lily?“

„V tento den, prvního května 1981, je Harry James Potter jediným dítětem z mé krve a žádné další neočekávám. Prohlašuji ho za svého jediného dědice. Pokud někdy v budoucnu porodím další děti, bude v otázce dědění mého pozemského majetku roven všem potomkům z mé krve.“

James se opět ujal slova. „Jsem si vědom skutečnosti, že James Potter je potomkem Severuse Snapea a mé ženy Lily. Došlo k tomu s mým vědomím, souhlasem a podporou a já Harryho navzdory chybějícímu pokrevnímu poutu považuji ve všech ohledech za vlastního syna. Tak přísahám na slunce a hvězdy, na rodinný krb a práh našeho obydlí, na ostří nože, na vodu a krev.“ Vytáhl hůlku a místností se rozezněl dětský pláč, jak polekané dítě vylétlo do vzduchu a přistálo v Jamesově náručí. Lily s podrážděným povzdechem vytáhla vlastní hůlku a přivolala plyšového pejska.

„Na, zlatíčko,“ tišila pláč.

Křik ustal. Dítě si vzalo psa a okamžitě se vrátilo k dumlání jeho ucha. Přestalo jen na krátký okamžik, kdy ho James vyhodil do vzduchu a chlapec se nadšeně zasmál. Výraz na Jamesově tváři rozzářil celou místnost.

„Tady ho máme, rošťáka! Nemůžu si pomoct, je to jen dítě, i když dítě pod Kouzlem otcovství, to je pravda.“ Usmál se na svou ženu.

„Ano,“ řekla suše. „To je on. Náš jediný dědic. Hlavně ho neupusť.“

James zavrtal nos do dětského bříška. „Na jediného dědice jsi docela špunt. Myslíš, že se s tím popereš?“ Dítě se zasmálo a chmátlo po jeho brýlích.

„Jauvajs. Jo, nebudeš mít problém.“ James s menšími obtížemi vypáčil brýle z dětské pěstičky. „Už teď jsi taktický génius. Lily, jsme tu hotovi?“

„Ještě jsi neřekl Severusovu část.“

„No vidíš.“ James se natočil dopředu, ale pak pohlédl na Lily. „Stejně k tomu nedojde. Zemře dřív než my.“

„Stejně to udělej – jen pro případ.“

James smutně přikývl. „Tak dobře. Toto,“ pozvedl dítě „je potomek Severuse Snapea. Podle smlouvy, rituálu i tradice Herem by právoplatně měl být Snapeovým synem.“ Zaváhal. „Přiznávám, že jsme ho v obavách o jeho život ukryli. Severus Snape ho možná někdy v budoucnosti přijme za vlastního, ale to žádným způsobem neovlivní jeho status jako mého dědice.“ Pohlédl na Lily. „To by mělo stačit.“

„Děkuji.“

„Nesnáším i jen pomyšlení na to,“ připustil James. „Připadám si příšerně. Získal jsem vše, co chtěl, a Harryho jsem mu vzal také.“ James k sobě přitiskl dítě tak pevně, že se začalo kroutit, aby si vybojovalo svobodu. Jemně ho políbil a tvář mu ztvrdla. „A nevzdám se ho.“

„Jamesi?“

„Mluvili jsme o tom!“

„Pořád to nahráváme.“

„Jo tak.“ James se zatvářil rozpačitě. Namířil hůlku a Harry byl vyhozen vzad. Zelená byla zpět, házela s ním v chaotických vírech jako tsunami. Lidé křičeli. Měl pocit, že se mu bolestí rozskočí hlava. Hlavou mu proběhla myšlenka, že ta bolest něco znamená, ale než ji stačil utřídit, byla pryč. Vlastní tělo vnímal jako jednotlivá ohniska agonie – hlava, zápěstí, oblast pod žebry – neměl pocit, že by byla spojená. Vše vybuchlo v oslnivě bílém záblesku a byl konec.