Autor: writerspassion18 Překlad: denice Beta: arabeska, Jimmi a Sevik99 Banner: arabeska
Originál: https://www.fanfiction.net/s/11545325/3/Destined
Rating: 13+
Kapitola 3. Soukromé rozhovory
Únor 2005
Hermiona seděla za svým stolem a nad jeho deskou se zběsile míhal brk. Bystrozoři ji požádali, aby se podívala na jeden artefakt, a právě o něm psala zprávu. Byla to zákeřná věc. Když se na ni někdo podíval, teplota se mu zvedla tak vysoko, že ho to mohlo zabít. V den, kdy tři bystrozoři tento vzácný kousek objevili, se s ním dopotáceli do její pracovny a okamžitě dostali chladící lektvary ke snížení horečky. Poslali je ke sv. Mungovi, aby jim teplotu srazili úplně a prohlédli je, jestli nemají přehřáté nějaké vnitřní orgány, cévy nebo kosti. Proto Hermiona zkoumala kámen pomocí jednosměrného zrcadla, které bylo začarováno, aby blokovalo průchod magie sklem. Teď, když dokončila zprávu, mohl být kámen uložen hluboko na zabezpečeném místě pod ministerstvem, aby nezpůsobil škodu, dokud nezjistí, jak ho zničit, aniž by přitom jeho magie někoho zabila.
S odhodlaným povzdechem odložila brk a protáhla si ruku, do které ji chytla křeč. Zaslechla, jak se dveře její pracovny otevřely a zase zabouchly, a nesouhlasně mlaskla nad tou drzostí. „Ano, pojď prosím dál, Malfoyi,“ pronesla, aniž na něj pohlédla. „Nemusíš klepat nebo tak něco.“
„Promiň,“ řekl Draco. Došoural se k lehátku a unaveně na něj klesl. Hermiona přijala jeho omluvu, i když ji překvapila, a konečně vzhlédla. Jeho vzhled jí otřásl. Vypadal strhaně. Váčky pod očima mu zrovna nelichotily a vlasy měl tak zježené, že se zdálo, jako by už nikdy neměly přilnout k lebce. Našpulila rty.
„Tak co se děje tentokrát?“ zeptala se, zatímco vstávala z křesla. Draco se zavrtěl, bručivě si povzdechl a promnul si oči.
„Nemůžu spát.“
Zvedla obočí, sedla si na kolečkovou židli a dojela s ní až k Dracovi. „Víš, to je něco, s čím bys měl zajít za osobním léčitelem, ne za mnou. Já jsem ministerská léčitelka, vzpomínáš? Jen magická zranění.“
„Věř mi,“ řekl, odtáhl si ruce z obličeje a nechal paže klesnout k bokům. „Moje potíže jsou přesně tvá parketa.“ Narovnal se a vjel rukou do kapsy. Sledovala ho, jak vytahuje malý váček, z něhož vyzařovala ochranná kouzla. Uvnitř byl prsten. Byla si jistá, že má cenu statisíců. „Co jsem se toho dotkl, pronásledují mě vize a sny, které vůbec nedávají smysl. Potřebuji to zastavit.“
Hermiona zírala na prsten a pak na Dracovu rozrušenou tvář. Takhle zblízka vypadal ještě hůř. Vzala si od něj prsten a podrobněji si ho prohlédla. „Kde byl uložený? Dole ve skladu jsem ho neviděla.“
„Nebyl tam. Sbalil jsem ho při razii v prosinci a od té doby ho mám u sebe.“
Vytřeštila oči. „Cože jsi udělal? Jak jsi mohl? Na tohle jsou pravidla! Tohle je zadržování důkazů!“
Draco protočil unavené oči. „Ušetři si ty řeči, Grangerová. Vím, co jsem udělal. Nemohl jsem ho tam nechat a nemohl jsem ho odevzdat na oddělení. Ten prsten je můj.“
„...Tvůj?“
Přikývl a povzdechl si, když si opřel hlavu o židli. „Je to rodinný prsten. Už je to dlouho, co ho ukradli, a ejhle, tady ho máme, ukrytý pod podlahou nějakého starého krámu.“
„Proč jsi čekal tak dlouho, než jsi za mnou přišel?“ zeptala se a prohlížela si prsten ještě pozorněji. „Jestli jsi ho našel v prosinci, znamená to, že ty vidiny máš už nějakou dobu.“
„Myslel jsem, že to přejde,“ připustil. „Nejdřív nebyly příliš časté – sny a vidiny. Ale později se to začalo zhoršovat. Prsten je nějak prokletý. Musíš zjistit, jak se toho zbavit.“
Tiše se zasmála. „Díky za to, že na mě tak tlačíš, Malfoyi.“
„Myslel jsem, že se ti pod tlakem daří.“
„No ano, ale to neznamená, že se mi to líbí.“ Povzdechla si a přikývla. „Podívám se na to. Mezitím ti dám uspávací lektvar. Dej si doušek, než půjdeš do postele. Malý doušek. Kdybys vypil moc, mohl bys upadnout do kómatu.“
Draco se uchechtl. „Kruci, tak to bych raději bral neklidné spaní.“
Hermiona se usmála a poplácala ho po ruce, kterou měl položenou na břiše. „Budeš v pořádku, Malfoyi. Nedělej si starosti.“
Pohlédl dolů na její ruku, přikrývající tu jeho. Potlačil úsměv, vzhlédl k ní se svým nejnonšalantnějším výrazem a pokrčil rameny. Jeho zdání lhostejnosti by zapůsobilo lépe, kdyby mu odpovídala jeho slova.
„Když se angažuješ ty, nikdy si nedělám starosti.“
Únor 1711
Cornelius se pohodlně opřel ve své velké vaně a užíval si vodu, kouzlem ohřátou na perfektní teplotu. Arthur, jeho nový osobní služebník, nečinně stál a čekal, jestli pán před jeho odchodem bude mít ještě nějaká zvláštní přání.
„Budu potřebovat Matyldino přispění.“
Artur se mírně uklonil. „Velmi dobře, mladý pane. A kdo ještě jí bude pomáhat?“
„Nikdo.“
Cornelius si uvědomoval, že Artur shledal jeho požadavek neobvyklým. Ale výraz jeho tváře varoval komorníka před jakýmikoli otázkami. Místo toho se znovu uklonil a vydal se splnit příkaz. O chvíli později vešla do místnosti Matylda. V jedné ruce držela kus plátna a v druhé nepovědomou lahvičku. Přistoupila k vaně a poklekla. Cornelius jí věnoval úsměv a ona jej opětovala, zatímco odzátkovala lahvičku.
„Tohle jsem teď pár dní vařila,“ vysvětlila. „Pomůže to uvolnit vaše svaly. Už skoro dva týdny si stěžujete, jak jste napjatý.“
„Moc dobře o mě pečuješ,“ usmál se. Mokrou rukou ji pohladil po tváři a odhrnul vlasy za ucho. Matylda téměř roztála pod jeho dotykem, ale brzy se od něj odtáhla, aby obsah lahvičky vylila do vody.
„Nejsme v mém pokoji,“ varovala ho. Cornelius pokrčil rameny. „Nikdo tu není.“
„Tady nebo tam, stejně se bojím.“ Pohlédla na něj známým ustrašeným pohledem a zvedla kus plátna, který si přinesla, aby splnila své povinnosti při koupeli. „Bylo dost hrozné, když jste byl zasnoubený. Ale teď jste ženatý, to je horší. Lady Malfoyová mě nechá zabít, jestli na to přijde.“
„Nepřijde na to,“ ujistil ji sebevědomě. Zavřel oči, když Matylda namočila látku a začala ho s ní třít. Nejdříve na hrudi a pak na ramenou. Dávala si pozor, aby ho masírovala i prsty. „Raději bych zemřel, než dovolil, aby se ti něco stalo.“
Matylda strnula. Cornelius zvedl víčka a pohlédl do jejích krásných velkých hnědých očí. „Slibujete?“ šeptla.
„Slibuji. Miluji tě, Matyldo.“
Cornelius zpečetil slib polibkem jejích chvějících se rtů. Dychtivě jej opětovala, a pak ho začala znovu mýt, rozhodnutá užít si také potěšení smyslů, které zůstane skryto za zdmi ložnice.
Tak si to aspoň představovala...
Později v noci se Matylda nakláněla nad kotlíkem, který jí Cornelius přinesl ke konci loňského roku. Byl dvakrát tak velký než její starý a měla z něj obrovskou radost. Po zemi si rozložila různé přísady a snažila se uvařit další uklidňující lektvar, který dá Corneliovi, až si ji příště vyžádá ke koupeli. Příprava toho předchozího jí zabrala pár dní, ale když bude tentokrát pracovat dostatečně rychle, mohla by být hotová dříve.
Pobrukovala si sama pro sebe a vyčkávala, až lektvar získá správnou barvu, když uslyšela na chodbě kroky, které se nakonec zastavily u jejích dveří. Usmála se. Nečekala, že uvidí Cornelia už dnes v noci, nicméně tím byla nadšená. Zvedla se, uhladila si noční košili a dychtivě se postavila ke dveřím. Jakmile se otevřely, její úsměv pohasl. Stála tam lady Amelia a zdálo se, že zuří.
„Jak se opovažuješ!“ vykřikla, hrubě popadla Matyldu za paži a smýkla jí dál do místnosti. Prudce za sebou zabouchla dveře a nemilosrdně upřela zrak na mladou služku. „Máš kde spát! Co jíst! Co si obléct! A jak se odvděčuješ? Pošpiníš pána domu!“
„Lady Malfoyová, já – já...“
„Přestaň. Mi. Lhát. Viděla jsem vás. Slyšela jsem vás.“ Amelia se zuřivě zasmála. „Miluje tě, že? Služky mají zahřívat pánovi postel před svatbou! Rozhodně ne po ní! I když mu to tak úplně nevyčítám. Je to muž a ve své podstatě zvíře. Ale ty, Matyldo... Ty sis to měla dobře rozmyslet.“
Matylda se tiskla zády ke zdi tak, že si pohmoždila kůži. Šíleně se třásla. Bála se, co jí lady Malfoyová udělá. Ale ta, jakkoli rozběsněná, se také zdála být nešťastná. Oči měla zalité slzami. Chvěla se stejně jako Matylda. Zhluboka se nadechla a očima přejela po podlaze. Teprve teď si všimla bublajícího kotlíku a pohledem okamžitě přeskočila na dívčinu tvář.
„Co to má znamenat?“ ukázala na kotlík. „Malá mudla si hraje na čarodějku?“
I přes to, jak vyděšená byla, se Matylda náhle rozzlobila. Odtrhla se od zdi a sevřela pěsti. „Nejsem mudla a na nic si nehraju.“
Amelia přimhouřila oči a sevřela rty. „Co jsi mi to řekla?“
Matylda neznatelně polkla, ale stála si za svým. „Já- já jsem řekla, že nejsem mudla. Mudla nemůže kouzlit, ale já ano. Dokážu to stejně, jako kterákoli čarodějka.“
Amelia zkroutila rty do děsivého úšklebku, zatímco pomalu přešla k děvčeti, ve kterém se tak opovážlivě ozvala kuráž. „Ty jsi nečistá kreatura a naprosto jasně ničemnice, která se opováží vzpírat se své paní, stejně jako svému postavení na světě. Cornelius možná nacpal do tvé střapaté hlavičky nedosažitelné nápady, ale přišla jsem sem, abych je vymýtila. Nebudeš s ním žít. Už ho nikdy neuvidíš. Nikdy s ním už nepromluvíš. Ani se nepodíváš jeho směrem.“
Matylda cítila, jak se jí s každým slovem, které Amelia vyřkla, láme srdce. Do očí se jí hrnuly slzy, ale odmítla se zhroutit, dokud nad ní stojí lady Malfoyová. Nemohla udělat nic jiného, než přikývnout.
„Slibuji.“
Amelia ze sebe vydala hluboký, pro dámu nevhodný smích. Krutý a zlověstný. „Ne, drahá Matyldo. Já slibuji. Víš, nejsi jediná žena s kouzelnými schopnostmi.“
Matylda přihlížela, jak Amelia ze svého nočního roucha pomalu vytahuje hůlku. Okamžitě si uvědomila, že je to Corneliova hůlka a že ji ta pomstychtivá žena pevně drží v ruce. Lady Malfoyová rychle kmitla zápěstím a Matylda ucítila, jak se jí otvírá hrdlo. Sáhla si na ně a pohlédla na svou ruku; byla plná krve. Amelia pozorovala její nevěřící, smutný pohled a pak pád k zemi. Hleděla na umírající mudlovskou čarodějku a pak se zlomyslně usmála, potěšená scénou, odehrávající se před ní.
xxx
Poznámka autorky: Dobrá, tak lady Amelia Malfoyová je trochu děsivá, že? Uvažte ale, jestli je víc rozčilená proto, že Cornelius miluje nějakou jinou, nebo proto, že ta ‚nějaká jiná‘ je mudlovská čarodějka? Nechám vás rozhodnout se samy. Taky je zajímavé, že by neměla znát kouzla kromě výroby lektvarů, a přitom kouzlem tak snadno zabila. Takže opakuji, je děsivá.