Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: Harryho Pottera vytvořila a právoplatně vlastní J. K. Rowlingová. Mým cílem je dopřát vám při cestování pár šťastných minut, ve kterých si představujeme naše oblíbené hrdiny, kteří přežili Relikvie smrti.

Kapitola 2. Září 1998

V úterý večer dorazili. Severus seděl u učitelského stolu a nervozita jej přepadla jako tehdy před prvním rokem vyučování. Velkou síň naplnili studenti. Ten halas jej potěšil – na začátku loňského roku se tu rozléhalo hrobové ticho. Studenti pohlédli ke stolu profesorů. Připravil se na širokou škálu emocí v jejich tvářích. Realita byla taková, že neutrální výraz byl tím nejvlídnějším, který mohl zachytit. Ale na žádného se nezamračil. Toto byla jeho první změna.

Klábosení umlklo, když profesor Kratiknot přivedl do síně skupinu prvňáků a odlevitoval stoličku a Klobouk na určené místo. Severusovi se ulevilo, že se Moudrý klobouk svojí směšnou písní o zakladatelích a podobně vrátil k normálu. Věděl, že není jediný. Zachytil mnoho úlevných vydechnutí i od svých kolegů u učitelského stolu. Vrátil se pohledem k rozechvělým prvňáčkům a málem se usmál. Málem. Nevedlo by k ničemu dobrému, kdyby kvůli úsměvu ztratil celé své obávané profesorské já.

Jakmile ji uviděl, věděl, že toto je ona Nebelvírka, které bude bezdůvodně přidělovat body. Bezdůvodně až na to, že to bude moci zmínit v dopisech pro Hermionu a snad u ní vyvolá úsměv. Tato dívenka měla strašlivě kudrnaté blonďaté vlásky. Sledoval zařazování a poposedl si, když Kratiknot zavolal: „Rosingsová Bethany.“ Naklonil se k Minervě a zašeptal: „Nebelvír.“ Zamračila se na něj. Za vteřinu Klobouk zavolal: „Nebelvír!“ Severus zvedl na Minervu jedno obočí a ta mu oplatila protočením očima.

Nato vstala a zahájila hostinu. Při jídle se jí Severus konečně zeptal, co si myslí o Hermioně a Univerzitě. Minerva se totiž společného jídla několik dnů nezúčastnila, protože měla spoustu práce se zahájením nového školního roku.

„Chápu vaše znepokojení, Severusi,“ připustila hloubavě. „Opravdu jsem myslela, že ví, do čeho jde. Pochopte, mluvila o tom až po svázání a zněla tak nadšeně. Nu, co se stalo, stalo se. Je silná mladá žena, zvládne to.“

Severus přikývl. Ale v té chvíli skutečně přemýšlel, kdo zná Hermionu lépe? Minerva nebo on sám?

Po pudingu ředitelka odrecitovala obligátní přivítací i varovnou řeč, načež zavelela rozchod. Všichni se vydali různými směry a Severus si to namířil ke dveřím. Velká síň se překvapením ztišila ve chvíli, kdy dveřmi připlachtila Kolombína. S dopisem u nožky přistála na Severusově paži. Upřely se na něj pohledy všech přítomných a on se odhodlaně vydal k Bethany Rosingsové, stojící u nebelvírské prefektky. Podíval se přímo na ni a zaznamenal, jak se jí oči rozšířily strachem.

„Slečno Rosingsová, byla byste tak laskava a odvázala ten dopis?“ zeptal se jí naprosto profesionálním hlasem a sklonil paži.

Slečna Rosingsová tak roztřeseně učinila a svitek mu vložila do ruky.

„Děkuji vám, slečno Rosingsová. Deset bodů pro Nebelvír.“ Otočil se a zamířil ke dveřím. Cestou si užíval ohromené ticho a vzdával díky, že již není ředitelem zmijozelské koleje.

Jakmile Kolombínu pohostil pamlskem, usadil se do opotřebovaného koženého ušáku a začetl se do Hermionina dopisu.

Úterý, 1. září 1998

Drahý Severusi,

máte pravdu.

Čímž jsem zajistila, že si tento dopis zarámujete, že ano?

Zaprvé, ano, jsem jediná mudlorozená, která kdy navštěvovala Univerzitu. To se potvrdilo při první hodině, když kdosi poznamenal: „Koukni, první univerzitní mudlovská šmejdka.“ Vítejte na Univerzitě…

Zadruhé, profesoři mě z velké části ignorují, ale jsem v akademickém nebi. Ocitla jsem se v místnosti plné lidí, kteří mi budou intelektuální výzvou každým dnem během následujících dvou let.

Má strategie? Budu dřít jako kůň. Ne pro blaho mudlorozených. Ne kvůli osvícení čistokrevných. To kvůli sobě. Pokud jsem jediná mudlorozená, která kdy překročila tento práh, a až odejdu, pokud bude stále pevně zakořeněné čistokrevné dogma, bude mi to naprosto ukradené. Ale přestanu naříkat a získám vzdělání na světové úrovni.

A když toho na mě bude moc, vzpomenu si na Vás. Na Univerzitu jsem mohla jít jen proto, že jste nám pomohl vyhrát válku. Vy jste čelil mnohem horšímu, než je pokřikování nadávek, a byl jste tolik statečný.

Děkuji, že jste mi vtloukl rozum do hlavy.

Nepříjemnosti stranou – jsem radostí bez sebe, že jsem zpět v Anglii. Těším se, až se dozvím o začátku Vašeho školního roku. Hodně štěstí s prvními a sedmými ročníky; Vaše strategie je rozumná. V průběhu roku očekávám přesný seznam vybuchlých kotlíků.

Vaše přítelkyně

Hermiona

PS: Čím Kolombínu krmíte? Obrací se zády k mým sovím pamlskům.

Severus stočil pergamen zpět do ruličky a pevně jej stiskl. Opřel si hlavu, zavřel oči a s úsměvem přemýšlel, jak zábavné bude psát Hermioně o slečně Rosingsové a brzy i o vybuchlých kotlících.

Neděle, 6. září 1998

Drahá Hermiono,

počet vybuchlých kotlíků: 3. Opravdu nic velkolepého. Dokonce jsem ani nemusel vyčarovat štít.

Zpráva o prvních ročnících: ucházející. Ani jednou jsem v jejich přítomnosti nepoužil slovo ‚tupec‘. Merline, ale že si jich ho spousta zaslouží.

Druhé až šesté ročníky: Jak jsem očekával. Páťáci mě opravdu nenávidí. Kdyby mě nepotřebovali, aby prošli zkouškami NKÚ, už by po mně metali zaklínadla.

Sedmé ročníky: je jich šest. Dal jsem jim volnou ruku, aby mi pokládali jakékoliv otázky. Upřímně jsem jim odpověděl. Skutečně mě překvapilo, na co se ptali. Nezajímal je Voldemort – chtěli vědět o Albusovi. Merline, raději bych jim vykládal o čemkoliv jiném. Nemluví se mi o něm snadno. Jak můžete vložit do slov celý život v otroctví smíchaný s obdivem a přátelstvím spolu s ryzí nenávistí? Dopadlo to tak, že jsem je dovedl do Minerviny kanceláře, abychom použili Albusovu starou myslánku. Vložil jsem do ní pár vzpomínek a po dvou jsem je nechal, aby si je prohlédli. Opět bylo strašlivé se takto odhalit.

Nejlepší částí týdne byl nepochybně začátek. Máme tady Nebelvírku z prvního ročníku, která získala 10 bodů jen za to, že odvázala Kolombínin dopis. To jste si nemyslela, že to provedu, že? Má dlouhé střapaté vlasy, ale na rozdíl od Vás – je potichu.

Povězte mi o čistokrevném U. Mimochodem, Vaše strategie se mi líbí. Váš dopis jsem si nezarámoval; vím, že mám pravdu. Nicméně Vám posílám jeho kopii, protože tento rok si jistě budete muset opětovně přečíst Vaši strategii. Přesto bych jej být Vámi nezarámoval; nebylo by moudré umístit na nápadné místo něco se slovy ‚osvícení čistokrevných‘.

Váš přítel

Severus

PS: Mimochodem, Kolombína má vytříbený vkus stejně jako já. Jakým odpadem ji to krmíte?

ooOOoo

Středa, 9. září 1998

Drahý Severusi,

pro teď opominu popíchnutí ohledně toho, že ona prvačka je tichá, včetně další narážky na její střapaté vlasy, protože teď mám v hlavě představu k nezaplacení. Viděl někdo Minervinu reakci? Odpadla? A ne, opravdu jsem si nemyslela, že to uděláte!

Také na mě udělalo dojem, Severusi, jak otevřený jste s Vašimi sedmáky. Vím, že jestli zhlédli byť jen jednu ze vzpomínek, které jsem viděla já, už nikdy nebudou zpochybňovat Vaši loajalitu. Lituji, že jsem je viděla; v té době jsem myslela, že jste mrtvý. Nemůžu uvěřit, že jsem právě napsala něco tak necitelného, ale tak to je. Prosím, odpusťte mi, že jsem narušila Vaše soukromé vzpomínky. Co se týká Vašeho popisu Albuse, stejný pocit obdivu a nenávisti jsem zažívala toho roku na útěku. Pěkně řečeno.

‚Čistokrevné U‘, jak jste Univerzitu velmi vtipně nazval, je mimochodem všehochuť. Hodiny jsou zajímavé, lidé však velmi frustrující. Francouzští a britští čistokrevní zaujali následující strategii: „Pokud tu mudlorozenou budeme ignorovat, pak tady skutečně není.“ To je v pohodě; s tím se vyrovnám. To studenti ze Spojených států jsou teď ti nejvíc matoucí. Studují jen věštění, starověké runy a věštění z čísel. Nevíte, proč to tak je? Věštění na univerzitní úrovni, dovedete si představit větší zbytečnost?

Teď se přiznejte! Kolombínu vykrmujete něčím speciálním. Rozmazlil jste ji!

Vaše přítelkyně

Hermiona

ooOOoo

Neděle, 13. září 1998

Drahá Hermiono,

že jste viděla mé vzpomínky, Vám neodpustím, protože není co odpouštět. Moje soukromí bylo obětí války. Ale dobře jsem je směnil za smrt všech mých pánů. A tam zahrnuji i Lily (tedy spíše mé vzpomínky na ni). To je mé necitelné prohlášení. Jsme si rovni.

Když mluvím o těch vzpomínkách, opět najdu onu tichou, střapatou prvňačku a udělím jí další body jako poctu za Vaše vyčarování lahvičky té noci v Chroptící chýši. Ti hoši by bez Vás byli skutečně ztracení. Harry by se nedožil ani dvanácti let. A než se mi dostane přednášky, musím Vám sdělit, že i Harry mi píše a já na jeho dopisy reaguji. Možná se mu všechny mé odpovědi nelíbí, ale odpovídám mu.

Spojené státy existují jen pár století. Čarodějky a kouzelníci ze států se patrně soustředí na odvětví, která jim mohou pomoci s budoucností. Obvykle když společnost dosáhne stáří dvou set let, rozhodnutí, která provede, mohou mít velmi dalekosáhlé důsledky. Vlastně je to pro jejich kouzelnickou populaci velmi moudré rozhodnutí. Obávám se, že to nepomůže s Vaší izolací, ale oni to potřebují. Samozřejmě se stále mohou stát Vašimi přáteli, pokud jejich studia přestanete nazývat ‚zbytečností‘.

Kolombína dostává kočičí dobrůtky. Delikatesní kočičí dobrůtky. Delikatesní kočičí dobrůtky, které domácí skřítci dodávají pouze jisté profesorce, která je zvěromágem. Ten jistý zvěromág se momentálně pokouší zjistit, kdo z učitelů jí krade její drahocenné mlsy. Naštěstí nemám kočku, jinak by mě mohla podezřívat. Merline, je zábavné Minervu vytáčet.

Váš přítel

Severus

ooOOoo

Středa, 16. září 1998

Drahý Severusi,

Spadla jsem do králičí nory. To je jediné vysvětlení toho, co se tady děje.

V sobotu budu mít narozeniny. Bude mi devatenáct. Nějak jsem čekala, že v devatenácti bude život bezstarostnější a lehčí, ale není tomu tak. Dnes jsem obdržela Váš milý dopis, který mě rozesmál. Také jsem obdržela narozeninovou pohlednici od rodičů, kde mi opět řekli, jak jsem je zklamala a zranila. Dalo by se čekat, že pokud Vy a já dokážeme postavit most přátelství, že mí rodiče mohou též. Možná je to perspektivou války? Všichni bychom měli být šťastní, že žijeme! Život je příliš krátký, abychom byli rozzlobení a nemilosrdní. Pro mě je každé přátelství, včetně toho Vašeho, potěšením. Vlastně, i když Ron opět zapomene na mé narozeniny, pořád budu vděčná, že je můj kamarád. Ach ano, zabiju Tlachapouda a posunu se v životě dál.

Těším se, až se dozvím o nejnovějším udělení bodů na mou počest. Merlin ví, že mi jich dlužíte milion, tak je přesuňte té Nebelvírce s pěknými hustými kudrnami.

Vaše prohlášení, že Vaše soukromí je obětí války, mě připravilo o řeč. Představa, že jsem připravena o řeč, Vás patrně připravila o řeč. Ukončím tedy tento dopis se šťastným obrazem mne, mlčenlivé.

Vaše přítelkyně

Alenka

ooOOoo

Neděle, 20. září 1998

Drahá Alenko v říši čistokrevných,

„Oj nádhernajs, oj bašta. Hoja! Hurá! A pochruchňával samou radostí.“ Všechno nejlepší k narozeninám, třebaže opožděně.

Merline, opravdu rozumím Vašemu dopisu. A jste ztracená víc, než jste si myslela, pokud rozumím Vašemu smýšlení. Ve dvaceti jsem žebral o život ženy, která mě nenáviděla, o její dítě a jejího manžela, kterého, mimochodem, jsem nenáviděl já. Vzpomínám si, že jsem to nepovažoval za běžnou zkušenost dvacetiletých. Být dvojitým špionem není normální v žádném věku, jak se domnívám. Stejně tak není normální strávit půlku života bojem a vyhráváním války. Obávám se, že pojem ‚bezstarostná‘ se ve Vašem životopise nemusí nikde vyskytnout. Ujišťuji Vás, že v mém není.

Také rozumím touze po odpuštění. Je smutné, když se Vám ho nedostane. Upřímně doufám, že se s rodiči smíříte. Minerva jednou naznačila, že jste Ronovi něco odpustila, ale nevím přesně co. Je-li tomu tak, Ron je šťastlivec, že Vás má za přítelkyni.

Váš názor o tom, abychom byli šťastni, protože žijeme, je zdravý a dobrý. Po závěrečné bitvě jsem zažil mnoho dnů, kdy jsem nebyl vděčný, že žiju. Možná proto, že jsem nikdy nečekal, že budu žít. Jsem rád, že Vás válka nezničila tolik jako mě.

Když to tu píšu, téměř slyším, jak mi chcete položit nějakou otázku. Jistě Vaše zdrženlivost nevydrží nijak dlouho. K Vašim narozeninám Vám dovolím jednu otázku. Vybírejte dobře.

Váš přítel

Severus

PS: Pondělí – prvňačka Vrabčí hnízdo obdržela pět bodů za ‚příkladné‘ vyleštění kotlíku. Merline, to bolelo.

ooOOoo

Středa, 23. září 1998

Drahý Severusi,

děkuji Vám za přání k narozeninám! A přiděluji Vám kolejní body za citování básně Tlachapoud. Jsem ohromená. Dejte ty body někomu menšímu. A ne té prvačce se senzačními loknami a prvotřídní schopností leštit kotlíky, ať ji nezačnete děsit. Možná někomu z Mrzimoru; to by mohla být výzva.

Phineas Nigellus Vás může informovat, co jsem Ronovi odpustila.

Váš dárek k narozeninám je možná tím nejdokonalejším dárkem, jaký mi kdy kdo dal. Děkuji Vám. Mohla bych Vám položit milion otázek o Vaší minulosti, což jste asi čekal, ale to bych Vás nepoznala lépe. Nemyslím, že jste tím samým člověkem jako v minulosti. Mám pravdu?

Mimochodem, chystáme se na detaily semestrální práce z lektvarů. Jsem tak rozechvělá! Formule se stávají rozvláčnou a naprostou nudou. Přeměňování je přirozeně úžasně teoretické na něco tak založeného na pošetilém mávání hůlkou. A jestli mě v budoucnu pozlobíte, jistě se zmíním Minervě, že by Vás během večeří měla zasvětit do teorie přeměňování.

Jsem tak vděčná, že jste naživu.

Vaše přítelkyně

Hermiona

Po přečtení Hermionina dopisu běžel Severusovi hlavou milion myšlenek. V neposlední řadě, jak moc si užívá její dopisy. Byla duchaplná a upřímná a zajímavá. Cítil se někdy tak ceněný? Šel vytáhnout hromádku jejích dopisů z horní pravé zásuvky psacího stolu. Poděkovala mu, nazvala jej ‚oslnivým‘, ‚statečným‘, ‚silným‘, byla jím ohromená, vděčná, že přežil… Ocenil jej někdy někdo takto a přemýšlel o něm v tomto světle? Zasloužil si ta slova? Také jej hravě vyzvala, hrozila mu a mluvila s ním jako s dlouho trpícím přítelem. Zase tu bylo to slovo… Přítel.

„Phineasi Nigellusi?“

„Pane řediteli?“ odvětil Phineas nadutě, když vstoupil do portrétu v Severusových komnatách.

„Phineasi, prosím, přestaňte mi říkat pane řediteli. Bolí mě z toho hlava. Rád bych se vás otázal na Rona Weasleyho. Slečna Grangerová řekla, že se vás mohu zeptat, proč mu musela něco odpouštět. Nemyslím, že o tom chtěla mluvit sama.“

„Aha, ano. Opustil je.“

„Opustil je? Koho?“ zeptal se Severus zmateně.

„Odešel od Hermiony a Harry Pottera během jejich kempování, asi kolem Vánoc. Odešel do Lasturové vily.“

„Byl tam. Viděl jsem ho v Deaneovském lese. Zachránil Harryho a vytáhl meč.“

Phineas se jal vysvětlovat. „V ten den se vrátil. Albusův zatemňovač byl zakouzlený tak, aby mu pomohl přemístit se k nim, ale Hermioniny ochrany na něj byly příliš silné. Až když našel Harryho toulat se kolem, mohl se k nim připojit.“

Severus omráčeně mlčel. Ron ji opustil. Neočekávaně jej zaplavily protichůdné emoce. Zlost na Rona a zármutek pro Hermionu. A pak se se mu v břiše usadila důvěrně známá myšlenka – Hermiona byla tak dobrá žena, tak dobrá přítelkyně. Nechtěl to, ale nemohl si pomoci a opět srovnával Hermionu s Lily. Vždy tyto myšlenky zaháněl okamžitě, když mu přišly na mysl, ale právě teď se jim nedalo vyhnout. Jeho vztek na Rona ustoupil, když si vzpomněl, jakým idiotem v tom věku byl i on. Nelišil se od Rona. Ale Hermiona byla jiná.

„Odpustila mu?“ zeptal se tiše.

„Ne hned, to ne. A všechno se změnilo, ale odpustila mu.“

Severus doufal, že Phineasova láska k drbům mu poskytne odpovědi, a zeptal se: „Co myslíte tím ‚všechno se změnilo‘?“

Phineas nezklamal. „Nu, kdyby neodešel, jsem si dost jistý, že by už teď byla manželka Rona Weasleyho. Zeptal se jí, víte, velmi krátce po válce, jestli si myslí, že můžou mít společnou budoucnost. Byli na Grimmauldově náměstí. Chodili spolu a všichni si mysleli, že se nakonec vezmou, ale věděl jsem, že už ho tak nemiluje. A opravdu řekla, že si nemyslí, že mají budoucnost. Rozhodli se zůstat kamarády. A to vyšlo. Teď jsou vpravdě zase přáteli.“

Severus se zeptal se zvednutým obočím: „A jak to, že si na Hermionu tak potrpíte?“

Culící se Phineas odpověděl: „Když Ron zmizel a Harry trucoval jako idiot, s kým jiným měla mluvit v tom proklatém stanu? Normálně bych ji ignoroval, ale ve skutečnosti je zábavná. A teď když už zase visí můj portrét na Grimmauldově náměstí, Harry o ní občas mluví, stejně tak i Minerva.“ Phineas se odmlčel. „A jak to, že vy si tak potrpíte na Hermionu?“

Severus se na portrét zamračil. „To stačí. Děkuji za informace.“

Stále pobavený Phineas přikývl a sledoval, jak Severus zamířil do ložnice a zavřel za sebou dveře, protože potřeboval být sám se svými myšlenkami.

ooOOoo

Neděle, 27. září 1998

Drahá Hermiono,

přísně vzato je asi pondělí, ale dobře. Jsem zvyklý nespat, takže mě neobtěžuje Vám napsat, i když je tak pozdě. Už několik hodin přemýšlím o Vašem dopisu.

Jsem tím samým člověkem jako dřív, Hermiono. Můžete se zeptat na něco z mé minulosti a hodně toho o mně zjistíte. A při odhalování mi většina z toho způsobí mizernou bolest. Ale rozumím Vašemu postoji. Jsem si jistý, že se Vám zdám jiný, stejně jako vy mně.

Phineas mi řekl, jak jste Ronovi odpustila, že Vás opustil. Co já bych dal za takový dar. Dostalo by se mi konečně rozhřešení, pokud ne odpuštění, a začal bych znovu. Myslím, že co vidíte vy, je, čím bych mohl být, kdyby se věci vyvinuly jinak.

Já vidím silnější, moudřejší Hermionu zocelenou válkou. Vy vidíte mé méně sžíravé já nezatížené válkou. Ale pořád jste to vy a pořád jsem to já. Užívám si Vašeho přátelství, Hermiono. Ale často si říkám, jestli máte oči skutečně otevřené.

Váš přítel

Severus

ooOOoo

Další neděli večer seděl Severus u večeře a nejedl, nemluvil, ani neposlouchal rozhovory kolem. Jeho myšlenky byly prosté – toto bude neděle, kdy dopisy skončí. A bude to rozumné. Jeho minulost byla příliš zničená zlem, aby Hermiona pokračovala v tomto podivném přátelství. A čím dříve skončí, tím lépe pro ně oba. Ta šaráda musí skončit.

Kolombína vlétla do Velké síně a okamžitě přehlušila zrádnou myšlenku, že možná to není konec jejich přátelství. Omluvil se u stolu a s Hermioniným dopisem v ruce následoval vznášející se tělo Kolombíny. Jakmile byl ve svých komnatách, obrnil se a otevřel dopis.

Středa, 30. září 1998

Drahý Severusi,

ano, to jsem stále já, přestože se tak občas necítím. Ani já nespím dobře. Jaký pár to tvoříme. Ve válce jsme vyhráli, ale tolik toho ztratili. Vy jste navždy ztratil Lily; já přišla o budoucnost s Ronem. Oba máme jizvy.

Severusi, co se týká Vás, mám oči otevřené. Možná víc, než by Vám bylo příjemné. Byla jsem jednou z mála lidí, které vpustili na Váš soud. Nevím, kolik Vám toho Minerva prozradila, nebo jestli jste nepožadoval její vzpomínky k nahlédnutí. Donutili Luciuse Malfoye vypovídat pod veritasérem o Vaší roli Smrtijeda. Věděla jsem o mnoha činech Smrtijedů, ale mnohé další byly pro mě šokem. Šokujícím však nebylo, když Lucius znovu a znovu vypovídal, že jste se nepodílel, nebo nebyl přítomen, nebo jste záhadně nedostal úkol během nejohavnějších částí Voldemortova tažení. Rozumím útržkům toho, co Vás dohnalo k Voldemortovi. Pravděpodobně Vás k němu něco přivábilo. Věřím, že to, co Vás k němu dohnalo, stejně jako to, co Vás k němu přivábilo, je pro Vás mrtvé a teď již na Vás nemá žádný vliv. Jestli byste si o tom chtěl promluvit, budu poslouchat, ale kvůli mně nemusíte nic říkat. Na druhou stranu, jestli se mýlím a dnes jste tím samým člověkem, který dobrovolně přijal Znamení zla, pak máte pravdu – jsem slepá.

Nesnáším rozhovory o válce a Voldemortovi. Ale jsem upřímně ráda, že si o tom mám s kým promluvit. S někým, kdo se mě nepokusí napravit (Harry), ignorovat (Ron) nebo vinit (rodiče).

Příště, až Vám napíšu, bude to o mém projektu v lektvarech a oba budeme šťastnější. Teď jen musím nějaké téma vymyslet.

Vaše přítelkyně

Hermiona

Severus si dopis dvakrát přečetl. Omráčilo ho, že byla u jeho soudu. Skutečně dříve požádal Minervu o vzpomínky. Byla to jedna z prvních věcí, které po probuzení u svatého Munga udělal, a dostalo se mu informace o soudu a jeho následujícím osvobozujícím rozsudku. Vybavil si slabost a odpor, které cítil po opuštění myslánky. Po tisící seděl ve svých komnatách a znovu prožíval roky svého smrtijedství. Vzpomínky na soud se mu v hlavě odehrávaly jako mudlovský film. V mládí velmi rychle stoupl ve Voldemortových očích a pokusil se tehdy vyčlenit jako vědec, příliš intelektuální na špinavou práci Voldemortových základních aktivit. Z větší části to fungovalo. Vybavil si tváře nevinných lidí, které musel mučit, a zvedl se mu žaludek. Když se Voldemort vrátil, válka vygradovala příliš rychle a Voldemort byl mnohem nestálejším. Nemusel se už vyhýbat jen ‚zábavě‘, ale i vlastnímu mučení. Z větší části to fungovalo. Připomněl si časy, kdy na něj Voldemort nebo jiný Smrtijed sesílal Crucio, a to bylo mnohem méně bolestivé než vzpomínat na časy, kdy byl on sám tím, kdo onu kletbu sesílal.

Lucius pod vlivem veritaséra nedokázal formulovat nic zaobaleně. Byl strohý. Bolestně strohý. Minerva byla stejně strohá, když popisovala události v Bradavicích během toho roku, kdy byl Severus ředitelem. Ale z jejího popisu byl málem pyšný. Věděl, že vše, co toho roku udělal, jej ve zpětném pohledu ukáže v pravém světle. Zašel daleko, aby vypadal, že podporuje Voldemorta a Carrowovy, zatímco ve stejné míře mařil jejich úsilí. Carrowovi se mu nemohli rovnat. Jistěže bylo utrpením, když jej Minerva a ostatní profesoři tolik nenáviděli, ale potřeba chránit studenty a Bradavice mu dávala sílu každé ráno vstát. Studenti prožili strašný rok stejně jako všichni ostatní. Ale byli naživu. Pak se zarazil a bolestně si uvědomil ty, kteří zemřeli v závěrečné bitvě. Tyto jediné ztratil. Pokaždé, když Carrowovi prokleli nebo jinak zranili studenta, Severus zajistil, aby se o tom dozvěděla Brumbálova armáda, a našel způsob, jak zastavit většinu toho násilí. Sám Nevilla podnítil, aby se stal mužem, a Neville s Carrowovými bojoval podivuhodně. Jednat jako Nevillův partner a komplic, samozřejmě bez vědomí Nevilla, bylo jednou z největších životních ironií.

Potter a Albusův portrét svědčili v jeho prospěch. S mnohem menší bolestí si vzpomněl, co řekli, a nechal své myšlenky přeběhnout k Hermioně. Přemýšlel, jak zareagovala na vše, co vyslechla. Zřejmě k němu necítila odpor, jinak by mu nenabídla přátelství. Zatímco v tisku hrál romantického, nepochopeného hrdinu, věděl, že Hermiona je příliš inteligentní, aby jej postavila na piedestal, který mu nepřináleží. Ve válce hrála hlavní roli. Znala ohavnou pravdu války a jaksi znala i pravdu o něm. I ji mučila Belatrix. Pamatoval si na ten den. Byl zavolán na Malfoy Manor, kde Voldemort vztekem pomatený dštil síru nad hloupostí všech přítomných. Pak jej vyzval, aby Belatrix za její selhání proklel. Měl použít svůj vztek na Harryho Pottera, aby podnítil kletbu Cruciatus. Namísto toho použil vztek k Belatrix, že ublížila Hermioně. Jen kdyby tam byl, pak by nebyla mučena. Ochránil by ji, jako ji chránil vždy.

Hermiona nebyla slepá. Pomyšlení na to, že již znala to nejhorší o něm a nepovažovala si jej pro to méně, z něj sejmulo roky viny a bolesti. Ta bolest od konce války pomalu mizela, ale následující nádech byl tak nezatížený, až to překvapilo. Posadil se za stůl a zavřel oči. Na chvíli si dovolil vychutnat si překvapující přátelství s Hermionou.

PP: Severus cituje z básně Jabberwocky , od Lewise Carrolla. Zde jsem použila překlad z 60. let. Jeho autory jsou Aloys a Hana Skoumalovi. Báseň se jmenuje Tlachapoud.

Předchozí překlad je znám pod názvem Žvahlav.