Preklady fanfiction Harryho Pottera

zažádáno o povolení; friendship/hurt/comfort; bez pairingu; 3000 slov; 13+

shrnutí: Jednatřicet momentů v průběhu sedmi let, kdy Zmijozelové vycházeli s ostatními asi o něco lépe, než by měli.

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží iolah. Ani příběh, ani jeho překlad nevznikly za účelem finančního zisku.

poznámka překladatelky: 

Začali jsme nový rok, dalších -náct už dost dobře nezažijeme, tak ať se vám v něm všechno vydaří tak, jak byste si přáli.

*

1. Zásady

Zmijozelové a Nebelvíři se ze zásady nenáviděli. Takže když Blaise suše utrousil jeden ze svých vtipů, Seamus se rozesmál s maximálním množstvím opovržení.

Opravdu.

2. Školení

Longbottom ho probodl pohledem, když se konečně dostal ze zajetí Svěracího kouzla. Ten zoufalec byl takové poleno, že Draco sotva držel smích na uzdě. Vypálil na Longbottoma další kouzlo. Neville uskočil a zakopl. Inu, pro začátek to stačí.

3. Anděl

S Lenkou byla zábava. Pansy si nemohla pomoci, zkrátka k té podivné dívce s podivným korkovým náhrdelníkem a podivným zasněným úsměvem cítila nepochopitelnou směsici náklonnosti a obdivu. Lenčiny věci se nikdy neztratily na dlouho, na to Pansy dohlížela.

4. Pravidelnost

„Kozo.“

„Gorilo.“

Millicent a Parvati si svoji rutinu oblíbily.

5. Podoba

Theodore se na Daphne díval se zoufalstvím v očích. „Někdy si připadám jako neviditelný,“ přiznal.

Blonďatá kráska mu odvětila: „Upřímně, já někdy taky.“

6. Symbolismus

„Víš, co nechápu,“ řekl Draco Erniemu nezvyklým konverzačním tónem, který však nedokázal zastřít jeho uštěpačnost. „Proč jezevce prezentuje žlutá a černá. Nedává mi to smysl.“

Ernie se považoval za zarytého příznivce světla, ale z otázky, kterou Draco nadhodil, nevycítil žádný náznak smrtijedské pasti, a tak se rozhodl odpovědět. „Existuje pro to hlubší důvod, ale chápu, na co narážíš. Mně to spíš připomíná…“ odmlčel se v zamyšlení.

„Čmeláka,“ dořekli spolu a v němé shodě na sebe kývli.

7. Soucit

Montaque a Oliver se nenáviděli. Ale to jim nebránilo v tom, aby se každý týden sešli venku pod oblíbeným stromem u jezera a postěžovali si, jak jejich spoluhráči umí být protivní a jak je náročné být jejich kapitány.

8. Asistence

Filch byl právě na vrcholu své obvyklé tirády – rozsekání na kusy, kastrace, pověšení za palec, okovy – celé to kolem. Kdyby Fred s Georgem nevězeli mezi ním a pracovnou, do které je vláčel, s největší pravděpodobností by se celé té situaci zasmáli.

Nebo by aspoň podotkli něco o hraniční perverznosti Filchových choutek.

Jelikož se však ocitli ve frontě na další nepochybně otravný školní trest, všechna čipernost a elán je opustily. Filch zahnul za roh a ocitl se tváří v tvář zmijozelskému druhákovi.

„Uhni, kluku,“ vyštěkl.

„Promiňte, pane Filchi,“ spustil chlapec. Vykulil zdánlivě nevinné tmavé oči. Přesně proto Fred s Georgem nedokázali vystát ty zmijozelské skrčky, každý z nich byl protivný podfukář. A přesně proto Fred s Georgem Zmijozely i obdivovali (ne moc, jen trochu). „Jen jsem myslel, že byste měl vědět, že Protiva demoluje učebnu ve druhém patře. Profesor mě poslal sehnat pomoc, ale najdu někoho jiného, jestli máte práci,“ řekl naléhavým tónem.

Filch se na něj děsivě zašklebil, vystřelil chodbou a trousil nadávky na onoho proklatého ducha. Chlapec se ušklíbl za jeho vzdalujícími se zády a bez zájmu pohlédl na dva čtvrťáky. „Na co čekáte?“ A při odchodu si mumlal něco o „blbých povýšených Nebelvírech“, kteří byli „blbí i na to, aby poznali chvíli k útěku.“

Fred s Georgem se na sebe zazubili a v duchu si přísahali, že tento druhák dostane čestnou výjimku, co se týkalo jejich vtípků. Ale jen do konce roku.

9. Zvířata

Pansy byla mops. Hermiona byla bobr. Sice jim to spolu úplně neklapalo, ale jejich spolupráce pokaždé rozhodně stála zato, pokud zrovna neměly plné ruce práce se vzájemnou nenávistí.

10. Trauma

Když je poprvé vezly do Bradavic kočáry, Blaise nemohl přehlédnout ty zvláštní koně. Našel si je v knihovně, přečetl si definici a smál se, jen aby se nerozplakal.

11. Pomocníci

Dvakrát týdně se scházeli v knihovně, kde spolu psali eseje. Theodore ani Dean nijak netoužili po konverzaci, a když už ji vzácně zapředli, bylo to jen proto, aby si vyměnili postřehy z výzkumu nebo nadávky. Ale měli pocit, že by klidně mohli být i přátelé.

12. Pohřeb

Ne že by do něj Daphne byla zamilovaná, na rozdíl od většiny dívčí populace, jen ji Cedric Diggory zcela platonicky přitahoval. Moc spolu nemluvili. Vyměnili si pozdrav, když se míjeli, ale prakticky vzato mohli být i cizinci. Večer po jeho smrti se proplakala ke spánku. A to bylo vše.

13. Kudlanka

Blaise považoval Ginny Weasleyovou za nádhernou, ale z čistě estetického hlediska. Nefigurovala v žádných jeho sexuálních představách, nic takového. Zakořenil v něm problém s přitažlivostí, protože ačkoliv svou matku miloval, ukázala mu, čeho jsou ženy schopné, a nikdy nehodlal dovolit, aby se to stalo i jemu.

14. Partner

Vincent a Gregory nebyli chytří. Vincent a Gregory byli silní, ale jak oba věděli, jejich síla měla své meze. Vincent a Gregory byli vlastně úchvatně hloupí, ale zato to neochvějní lidé. Když Vincent zemřel, Gregory cítil černější prázdnotu, než kdy předtím.

15. Nestrannosti

Byly chvíle, kdy se Neville nadcházející bitvy s V-V… Vy-víte-kým k smrti bál. Neměl jistotu, jestli přežije, nebo jestli přežijí jeho přátelé. V těch chvílích pozoroval Blaise Zabiniho a až směšně žárlil na jeho odtažitou nestrannost.

16. Role

Za propast mezi Zmijozelem a Nebelvírem Albus částečně vinil sebe. Věděl, že ty rozbroje vznikly už celá století před jeho érou a jen je posílil Tomův vzestup moci. Stejně tak ale věděl, že kdyby býval byl o něco moudřejší, o něco férovější a o něco striktnější, Draco Malfoy by se nemusel cítit tak uvězněný ve své roli Zmijozela a nemusel by dostat příkazem ho zabít.

17. Útěcha

„Hele, ne že by mi na tom záleželo, ale jsi v pohodě?“ zeptal se Dean a očima těkal po prázdné učebně, jako by někde v koutě měl někdo číhat a čmuchat, proč leze za vzlykající Zmijozelkou.

Millicent ho sežehla uslzeným pohledem, ale potom zmateně zamrkala. „Víš co, myslím, že teď už jsem.“

Nebyli ještě ve stavu, kdy by mu poděkovala, a on nebyl ještě ve stavu, kdy by její dík vůbec přijal, ale na tom nakonec ani nesešlo.

18. Alternativa

Harry nenáviděl Zmijozely, protože to bylo to, co Nebelvíři dělali. Nicméně zároveň nezapomínal, že Zmijozel měla být původně jeho kolej, a uvažoval, jaký by měl život, kdyby tehdy ve vlaku nepotkal Draca Malfoye a představa té koleje ho nezačala hned zpočátku tak odpuzovat. Čekalo by jej štěstí i tam?

Ale nepřemýšlel o tom příliš často.

19. Výchova

Urážky si vyměňovali s lehkostí, nijak se neobtěžovali promýšlet, co vlastně říkají. Draco škodolibě sledoval, jak Ronovi planou uši vztekem, a Ron vypiloval k dokonalosti urážky o jeho otci, až Draco pokaždé bledl jako stěna. Potom se rozešli každý svou cestou a stále se nenáviděli, ale to byl život. Zvláštní; svým způsobem byly všechny děti obětmi svých rodičů.

20. Objev

Levandule ke Zmijozelům necítila nenávist. Samozřejmě si uvědomovala, že je mezi svými spolužáky z koleje jediná, kdo jimi neopovrhuje, a proto o tom mlčela. Neměla je nijak ráda, ale už od začátku si zkrátka myslela, že je bláhové někoho nenávidět z povrchních důvodů. Věděla, že dříve či později její netečnost ke zmijozelské koleji vyjde najevo. A z nějakého důvodu, možná díky té proslulé nebelvírské statečnosti, ji to vůbec neděsilo.

21. Srovnávání

„Ti moji jsou ale mnohem horší!“ zaúpěl Oliver, oči vytřeštěné vztekem. „Neuběhne trénink, aniž by mi někdo z nich neřekl Ollie, chytač málem přijde o život nebo nezačne pršet!“

„Děláš si srandu?“ vyštěkl Montague. „Máš v týmu toho teplouše Malfoye, co za život nedokáže chytit zlatonku?“

„Já mám Weasleyovic dvojčata.“

Oba teenageři ztichli. „Vyhráváš,“ zašeptal pak Montague ochraptěle, otřesený pouhou tou představou.

22. Péče

„Jsi pitomec, víš to?“ pronesl konverzačním tónem a odtáhl irského chlapce do přilehlé a naštěstí prázdné učebny.

Seamus se snažil z Blaisova sevření vytrhnout a celou dobu protestoval. Nezmohl ale celkem nic, ti zpropadení Smrtijedi, kteří si říkali profesoři, ho dostali. Měl jen štěstí, že se ho na místě nezbavili.

Blaise jím mrštil do židle a zpražil ho takovým pohledem, že Seamus zůstal nehnutě sedět. „Moc dobře víš, že jsou jako vzteklí psi, když se jim někdo postaví. Kdybys jenom chvíli počkal, mohl jsi tomu prvákovi pomoct i bez krveprolití,“ vysoukal ze sebe Blaise, zatímco Seamusovi ovazoval bolestivé zápěstí o něco pevněji, než bylo nezbytně nutné. „Nic víc udělat nemůžu, musíš se s těmi modřinami porvat sám. Nebelblbci, to vaše siláctví… k smíchu.“

Seamus si obezřetně prohlížel ovázané zápěstí. Blaisovi úplně nevěřil (dobrá, nevěřil mu vůbec), aby ho nepodezíral, že to není jen nějaká nastražená past. Když vzhlédl, Blaise už byl skoro u dveří. „Hej,“ zavolal za ním ztichle. „Dík.“

Zmijozel se neotočil. „Nech si to pro sebe.“

Seamus se zářivě usmál.

23. Trojka

Protočili očima, když se Draco vyplížil z kupé a šel opět otravovat Pottera a jeho bandu. „Jak dlouho myslíte, že bude pryč tentokrát?“ zeptala se Pansy s náznakem žárlivosti, ale hlavně s upřímným pobavením. „Přísahám vám, že je jimi posedlý.“

„Možná se zabouchnul?“ zauvažoval Theodore a potutelně se usmál. Ostatní Zmijozelové se na něj na oplátku uznale ušklíbli a chytili se vtipu, který nadhodil.

„Do Grangerové?“ zahlásila Daphne s falešným zděšením a nasadila všeříkající výraz. „Nebesa, ne, mudlovskou šmejdku ne!“

„Stal by se morem malfoyovského rodu,“ kývl Blaise uvážlivě.

„To by Draco neriskoval,“ prohlásila Pansy a skousla si ret v boji mezi touhou přidat se k nim a touhou zastat se své lásky. Usoudila, že se raději zasměje. Strojeně zalapala po dechu a předklonila se. Ostatní ji napodobili. „Nemyslíte, že by… Weasley…“

Zatajili zděšeně dech. „To nikdy!“ vypískla Daphne.

„Ale možná všechny ty jejich hádky znamenaly…“ zašeptala Pansy do ztracena.

„Osudová láska?“ vyjekla Daphne. „Ach bože!“

„Pšt! Jenom říkám, že je v tom asi něco víc, než jsme mysleli,“ rozvíjela Pansy svou teorii.

„Ale jak do toho zapadá Potter?“ ozvala se Millicent. „Vždycky jsem si myslela, že jsou si s Weasleym bližší, než jak si všichni myslí.“

„Možná trojka?“ navrhl Blaise.

„Ne. Lidi, už to mám,“ Theodore se sebevědomě usmál. Dveře se rozjely a vpustily dovnitř Draca, Crabbea a Goylea. Nott přesto pokračoval. „Draco miluje Weasleyho, který pálí za Potterem, který je tragicky upnutý na holky.“

Draco pobouřeně vyprskl a urychleně zabouchl dveře, aby někdo nezaslechl hlahol jeho přátel. „Jak jste se k tomuhle dostali?!“

„Ach, Dráčku,“ zaculila se Pansy, vrhla se na něj a snažila se zakrýt hihňání. „Musí to být pro tebe tak těžké! Dovol mi vyléčit tvá vnitřní zranění.“

„Ano, Dráčku,“ přisadil Blaise suše. „Dovol nám olízat ti rány.“

Zmijozelové se rozesmáli, když Draco zrudl a začal je rozezleně peskovat.

24. Strážce

Zmijozelové se s Nebelvíry v jednom beze sporu shodovali – ne že by to kdy zjistili. A to v tom, že Severus Snape, ač Zmijozelům bezesporu prospěšný, byl tak trochu parchant. Zmijozelové jej však přesto museli mít rádi, protože za Snapem nečekal zrovna zástup nadšenců, kteří by se chtěli o studenty hadí koleje starat. A někdy bylo fajn mít po boku někoho, komu jde jen a jen o vaše zájmy.

25. Nerovnost

Zmijozelští se se svými typickými rysy nenarodili. Byly v nich utvářeny až výchovou, ať už záměrně či ne. Děti ze Zmijozelu se musely naučit, jak přežít – z nejrůznějších důvodů – už ve velmi raném věku. Musely se naučit, jak postavit samy sebe na první příčku, aby přežily. Ve všech ostatních kolejích by studentova lstivost nebyla vítaná. Zmijozelové ale nebyli ‚ostatní koleje‘ a dobře to o sobě věděli.

26. Pouta

Pansy věřila v mnoho věcí. Věřila ve fantazii, v pravou lásku a spřízněnou duši. Celým svým srdcem věřila ve šťastné konce. Hannah Abbotová její víru sdílela. Neoznačily by se za přítelkyně, ale lidé s podobnými myšlenkami měli tendence držet pospolu, ačkoliv pocházeli z rozdílných kolejí. Hannah byla ta, která Pansy tišila, když se s ní Draco rozešel, a ta jediná, před kterou Pansy kdy plakala. Podobnost lidi sbližovala, ale teprve zážitky je k sobě poutaly.

27. Komplimenty

„Hej, Weasleyová,“ sykla Daphne a dloubla dívku do hlavy. Prvačka zaúpěla a urychleně zastrčila knihu, do které psala, do tašky. Daphne v duchu převrátila oči v sloup – děti a jejich deníčky.

„Co?“ zašeptala dívenka, hlas lehounce nepřátelský, jako by pouhý půlrok dokázal v člověku vypěstovat značné předsudky.

„Hezké vlasy,“ ušklíbla se Daphne a odkráčela pryč.

Vážně doufala, že si Ginny nebude myslet, že to byla lež, protože vypadala, že by se jí vážně hodila nějaká vzpruha sebevědomí. Snad jí ten kompliment dokáže trochu pomoci. Daphne se pro sebe usmála. Připadala si nechutně laskavě.

28. Kuráž

„Chceš slyšet tajemství?“ řekl Theodore Nevillovi a oči měl vážné, beze stopy posměchu. Neville na něj chvíli zahlížel a pak se rozhlédl po chodbě, jako by očekával, že se zpoza rohu vyřítí některý z jejich manických smrtijedských profesorů, aby pomohl tomu Zmijozelovi pokračovat ve hře, kterou právě rozehrál.

„Co?“ tázal se ostře.

„Myslím, že jsi vážně odvážný,“ promluvil Theodore klidně. „Směšně pitomý, vždycky nadržený vrhnout se do průšvihu, ale stejně odvážný.“ Zazubil se na Nevilla a při odchodu si vesele pískal. Neville to nikdy nepřizná, ale díky jeho slovům se cítil statečnější, než kdy dřív.

29. Švýcarsko

Madam Pomfreyová mohla poklidně vsadit ruku, že je jedinou osobou v Bradavicích, která nehledí na koleje. A ačkoliv byla na to hrdá, také to v ní rozdmýchávalo nesmírnou frustraci ke všem ostatním, zvláště k profesorům. Měli to vědět. Ona neoplývala prostředky k léčbě ran hluboko pod povrchem, které způsobila rivalita. Mohla jen s každým z dětí, které ji vyhledalo, zacházet se stejnou péčí, stejnými léky a nestranností a doufat, že se z toho nějak vylížou.

Protože bohové věděli, že nikdo jiný jim nepomůže.

30. Orel

Během odpolední, kdy studentům už skončilo vyučování, Theodore místo domácích úkolů rád chodíval na střechu Astronomické věže. Tam se postavil na samotný okraj, roztáhl ruce a předstíral, že létá. Ačkoliv riskantně balancoval a čelil neustálé hrozbě, že ho vítr shodí přes okraj, nikdy se nebál.

31. Někdy

Zmijozelové a Nebelvíři se vzájemně nenáviděli. Ale občas nastaly vzácné momenty, kdy svou rivalitu o něco potlačili. Občas ta nenávist, ke které byli společností donuceni, trochu polevila. Museli se spokojit s pouhým ‚občas‘. Ale někdy si přáli, aby všichni prostě přestali s tím věčným soupeřením, protože je příšerně vysávalo. Koneckonců, všichni přece spolu žili ve světě magie. To je spojovalo.