Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32.

Listy v Zakázaném lese začaly právě opadávat a vzduch jiskřil vůní mrazu. Nad jezerem se držela mlha, kterou pravděpodobně zažene slunce, až vyjde, ale v předjitřním šeru břehy získaly nadpozemský charakter, který podtrhovaly černá a bílá hrobka a malý památník.

Harry si v tom ranním chladu přitáhl plášť těsněji kolem těla. Sledoval, jak sněžná sova přelétává z jednoho stromu na druhý, a přemýšlel, komu asi patří.

„Nazdar, pane Pottere.“

Harry se polekaně rozhlédl. Ten hlas by měl znát, nicméně nepřiřadil, ke komu patří.

Byl to hlas dospívajícího chlapce. Ne nepříjemný, ale jako u většiny pubertálních hochů měl nehotový, neuhlazený zvuk. Harry jej nedokázal umístit, ale zněl známě; množná nějaký Jamesův nebo Alův kamarád?

„Tady nahoře,“ ozvalo se.

Harry vzhlédl na vrchol černé hrobky. Tam si hověl chlapec asi třinácti, čtrnáctiletý. Posadil se a na Harryho se zazubil. Nemít černé oči a výrazný nos, nemusel by jej Harry vůbec poznat. Toto však byly nezaměnitelné znaky.

Seděl tam Severus Snape. Ale nebyl to Snape ředitel, ani Snape bradavický profesor, ani bývalý Smrtijed a špion Fénixova řádu. Toto byl Severus, kterého Harry zahlédl v myslánce, Severus při procházce kolem jezera s Lily Evansovou před tolika lety. Nebyl starší než Harryho synové.

Mladík z hrobky lehkomyslně seskočil. Pohyboval se jako chlapec, který si ještě neuvykl na své vyčouhlé a neohrabané tělo. Ani náznak elegance Mistra lektvarů, tak smrtící při souboji. Na čtrnáctiletého byl možná vysoký, ale mnohem menší než se stane. Ale viděl Harrymu do očí.

Ty oči vůbec nebyly těmi, které si pamatoval.

„Snape?“ zeptal se užasle. Chlapec měl na sobě bradavický školní hábit a zmijozelskou uniformu. Hábit nebyl z druhé ruky, jak si Harry pamatoval ze vzpomínky – Snape vypadal lépe upravený a odpočinutější než za života.

Chlapec se váhavě usmál. „Jo,“ černé oči neměl bezvýrazné a hlídané. Obsahovaly jen plachost chlapce, který byl poměrně citlivý a pochyboval o své vítanosti.

Harry na něj dlouho zíral. S tímto chlapcem se skamarádila jeho matka. Toto byl chlapec, na kterého by mohl zavolat ‚Seve‘, aniž by byl zasažen kouzlem.

„Proč mládnete?“ zeptal se Harry, když nevymyslel, co jiného říct. Chlapec si začal úzkostlivě kousat ret.

„Proč stárnete?“ odpálkoval jej.

Starší kouzelník se ušklíbl. „Protože je to lepší než druhá možnost.“

„A máte to,“ odvětil chlapec. Uličnicky se usmál, jako by tím odpověděl na všechno.

Harry v duchu zakroutil hlavou nad popisem, že by Snape mohl někdy být ‚uličnický‘.

Dlouhou rozpačitou chvíli se na sebe dívali.

Harry si nebyl jistý, co dál, tak se vydal podél jezera. Nerad by postával ve stínu Snapeovy hrobky a vedl rozhovor s mladší verzí v ní pohřbeného muže. „Jdete?“ zeptal se Snapea – nebyl si jistý, jestli jej bude následovat.

Chlapec se při tom pozvání zazubil.

Snape vedle něj klusal stejně jako jedno z Harryho dětí. Nicméně byl tišší, tedy až na Tima. Jako jeho nejmladší, i tento Snape si užíval mlčení. Než znovu promluvil, museli zdolat kus cesty kolem jezera.

„Jak jsem pochopil, Lily byla zařazena do Mrzimoru.“ Neřekl to pohrdlivě, prostě to jen prohodil. Jako postřeh.

Harry přikývl. „Chce se stát léčitelkou. Ernie Macmillan mi s velkým kroucením prozradil, že nejlepší léčitelé pocházejí z Mrzimoru. A Eleanor skončila v Havraspáru.“

„Vadí vám to?“ zeptal se Snape trochu napjatě. Bylo zvláštní slyšet ten hlas tolik mladý a nejistý.

„Ne. Proč by mělo?“ Harry říkal to samé každému, kdo se od minulého týdne, kdy děti odešly do školy, zeptal. „Lily se vždy starala, aby vše bylo poctivé a spravedlivé. Dává to smysl, když se nad tím zamyslíte.“

„Co když…“ zaváhal mladší kouzelník. „Co když ten malý skončí ve Zmijozelu?“

„Pak bude mít profesorka Bulstrodeová plné ruce práce,“ uchechtl se Harry. „I když by mohla být ráda za nového chytače. Roz bude šťastná jako blecha. Zaplaví ho stříbrnou a zelenou, jako Lenka Ala modrou a bronzovou.“

„Vážně vám to nevadí?“ zeptal se Snape tiše. „Slyšel jsem o studentech, kteří doma měli vážné problémy, protože byli zařazeni do ‚špatné‘ koleje. Moje vlastní matka mi řekla, že se nemám obtěžovat vracet domů, když neskončím ve Zmijozelu. A Regulus mi prozradil, že otec jeho bratrovi téměř vymlátil duši z těla, protože byl Nebelvír.“

Harry si znechuceně odfrkl. „Někteří rodiče by potřebovali dospět, než si pořídí děti,“ prohlásil. „Nikdy mě nepřestane udivovat, že na přemístění potřebujete oprávnění, potřebujete titul Mistra, abyste učil, ale každý idiot si může pořídit dítě…“ odmlčel se. „Není to správné.“ Na chvíli zmlkl.

„Nicméně jsem tento rozhovor vedl s Alem, když byl zařazen do Havraspáru, a s Lily, když skončila v Mrzimoru. Myslím, že je to v pohodě.“

„Ano, ale Al a Lily jsou opravdu vaše děti. Já ne… chci říct, ten chlapec není,“ podotkl Snape.

Harry zakopl. Vlasy na zátylku se mu zježily. Zavrtěl hlavou, aby tu představu zahnal. Sny byly podivnou záležitostí.

„Tim je stejně tak můj syn jako ostatní. Pořád mu to říkám a pořád budu. Vím, že to chce čas,“ Harry pokrčil rameny. „V každém případě by bylo pěkné mít celou sadu, nemyslíte?“ dokončil s drobným úsměvem.

Dospívající-snový-Snape se nad tím pár minut zamýšlel.

Za jejich chůze vyšlo slunce a mlha nad jezerem v jeho teple zezlátla.

„Vždycky se vracíte sem,“ poznamenal Snape. „Ve vašich snech častěji než kdy jindy.“

Harry přikývl. „Vím. Byl to můj první domov.“

„To je smutné, víte?“ poznamenal mladík škádlivě.

„Až patetické,“ souhlasil Harry a odfrkl si. „Samozřejmě musím říct, že bych nereagoval dobře, kdyby mi zase bylo náct.“

„To nemáte ani tušení,“ vrátil mu to Snape. „Samozřejmě je to jistě lepší než být ve středním věku.“

„Líbí se mi být ve středním věku,“ odvětil Harry s hranou vážností.

„Hm, to vidím,“ chlapec se pousmál.

V půlce cesty kolem jezera se většina mlhy ztratila a zůstalo pouze průzračně modré nebe. Jen před nimi se jakoby magicky nabitá držela tvrdohlavá stružka zlatého oparu.

„Taky si vždycky vysníte pěkné počasí,“ prohodil Snape. „Plánujete přijmout Rozinu nabídku? Je tam teplo celý rok.“

Harry nepřítomně přikývl. „S Ginny to probíráme. Hrudník mám v pořádku, tak se zase cítím normálně. Zatraceně otravné muset ležet celé léto. Léčitelé odhadují, že vyhnout se zimě v Anglii by mohl být dobrý nápad.“

„A my-ech-vy tři půjdete?“ zeptal se Snape úzkostlivě.

„Ale ano. Ginny se docela těší. Znovu tam sestavují famfrpálový tým a nemají pořádného trenéra, tak požádali Ginny jako dočasnou výpomoc, ale budeme tam jen rok, dva. Mají tam kouzelnickou školu pro Tima, takže toto je bez problémů. A na prázdniny můžeme použít školní přenášedlo.“

Harry pohlédl na chlapce, který kráčel vedle něj a vypadal teď uvolněně. Napjatá ramena povolila.

Nevysvětlitelně se od začátku procházky zmenšil.

Zastavil se a otočil k Harrymu. „Jen sem můžeme jít společně. Přesně sem,“ řekl, mladou tvář vážnou. „Koneckonců existují pravidla. Ani Pán smrti je nemůže obejít.“

„Myslel jsem, že o tom to je,“ prohodil Harry.

Chlapec se usmál. „Asi ano.“

„Poslouchejte,“ Harry věděl s absolutní jistotou toho, kdo sní, že toto bude poslední podobný sen. „Než odejdete, děkuji vám. Za vše, co jste pro studenty udělal. Nikdy jsem vám za to nemohl poděkovat. A za to, co jste udělal pro Ginny. A no… pro každého. A zvláště mého syna.“

Chlapec se na něj zářivě zazubil. Ten výraz na jeho tváři Harry nikdy neviděl. „Nebojte se, pane Pottere,“ klidnil jej potěšeně. „A… ten hoch bude v pořádku. Koneckonců ten lektvar byl má životní práce.“

Harry přikývl a opřel se o strom. „Asi mi tato podivná setkání budou chybět,“ přiznal.

„S tím si nemusíte dělat starosti,“ pronesl Snape záhadně.

A vydal se pryč.

„Seve?“ zavolal Harry – nebyl si jistý, co jej pobídlo použít toto jméno, prostě si jen uvědomil, že nechce tohoto chlapce pustit.

Snape se otočil, zjevně překvapený. „Ano?“

„Jsi… jsi v pohodě? Tam, kde jsi?“ z jakéhosi důvodu to pro Harryho bylo důležité.

„Ano,“ usmál se chlapec. „Ano, jsem. Jsem opravdu ‚v pohodě‘,“ otočil se a odkráčel k řece mlhy.

Harry jej sledoval s pocitem ztráty.

Světlo se podivně odráželo od chlapcových vlasů, když se ztrácel do oparu. Harrymu se chvíli zdálo, jako by jeho vlasy zežloutly.

Najednou se probudil. Lákalo ho přetočit se a pokračovat ve snu. Z dřímoty jej následovala jakási hluboká spokojenost a netoužil o ten pocit přijít. Na chvíli zavřel oči, ale nebylo to ono. Bylo ráno a do pokoje svítilo slunce. A sen se ztratil jako ranní mlha.

Harry se pro sebe usmál – jeho myšlenky zněly téměř lyricky. Lidé jako on by neměli psát básně, rozhodl se.

Ginny již byla vzhůru, ale u jeho boku tvrdě spal Tim. Jeho plavé vlásky byly zacuchané a potřeboval ostříhat.

Od začátku léta vyrostl. Ještě nedohnal vrstevníky, ale léčitelé si už přestali dělat takové starosti. Nikdy asi nebude vysoký, ale jeho růst se nezastavil.

Ještě lépe – jeho koordinace se zvýšila tak, že mu léčitelé doporučili vlastní koště, aby jej motivovali v další práci na pohyblivosti. Harry rychle poukázal, že Timova štíhlá stavba je skutečnou výhodou pro chytače ve famfrpálu. Chytání Zlatonek byla mnohem větší zábava než léčebná terapie.

Stále spal špatně, ale léčitelé mysli tvrdili, že jeho nový zvyk přikrást se k Harrymu a Ginny do postele, když má noční můru, je signálem zvyšující se důvěry a pocitu bezpečí. Bylo pro něj těžké, že Lily již nebyla doma, ale dokázal o tom mluvit a nevypouštěl to v záchvatech nahodilé magie. Dudley navrhl Harrymu a Ginny frázi: ‚Použij vlastní slova‛, aby Tima pobídli k mluvení místo metání čajovými šálky.

Harry chvíli sledoval mírumilovně spícího chlapce. Byla sobota a neměli důvod spěchat. Harry rád koukal na spící děti, zvyk, který si vytvořil, když byly malinké a on se ujišťoval, že dýchají.

Tim ten pohled vycítil a otevřel oči. „Ahoj, tati,“ zamumlal.

„Ahoj, drobku. V pohodě?“ zeptal se Harry.

Chlapec rozespale přikývl a usmál se. „Jo, jsem opravdu v pohodě.“

Harrymu to cosi připomnělo, ale nemohl přijít na to co.

PA: Doufám, že jste si tento příběh užili stejně jako já jeho psaní. Je pravda, že přestože si Harryho hlava neuvědomila, kdo Tim je (koneckonců existují na to pravidla), ví to někde v srdci a duši.

Píšu sequel s názvem „Severus' Dreams“.