Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 30.

Schodiště do kuchyně se Harrymu zdálo delší, než si pamatoval. Sevřel zábradlí a každý schod zdolával velmi opatrně. Jednou se dokonce musel zastavit a popadnout dech. Ginny mu za to potulování vyzpívá, ale teď tady nebyla, aby jej zastavila.

Z kuchyně se ozývaly hlasy. Molly přišla pohlídat Harryho a Tima.

„…mluvil jsem s mým andělem,“ vykládal právě Tim. „Bylo to pěkné.“

„S tvým andělem, drahoušku?“ zeptala se Molly jemně. „Máš anděla?“

„Babi říkala, že ho má každý, jenže ne všichni ho slyší, protože neposlouchají pozorně. Říkala, že anděl vám pokaždé poradí správně.“

Kdyby si Harryho někdo všiml na schodech, jak se ztěžka opírá o zábradlí, popřel by, že již podruhé potřebuje popadnout dech. Tvrdil by, že si jen užívá nadšeného dětského štěbetání.

A v podstatě by to byla pravda.

„Říkala, že se nedají slyšet jen ušima, musíte jim naslouchat srdcem a duší,“ pokračoval Tim. Mluvil velmi vážně, ale zněl jaksi víc dětsky než kdy dřív.

„Tvoje babička byla velmi moudrá žena. Vím přesně, co myslíš,“ přitakala Molly povzbudivě. „Takže se ti zdálo, že mluvíš se svým andělem?“

„Jo. Povídal si s panem Potterem. Nikdy s nikým jiným nemluví, i když spím. Myslím, že tam byla i teta Ginny, ale nepamatuju se, co dělala. Něco říkal, nepamatuju se co, a pak jsem se vzbudil. Byl to pěkný sen,“ dokončil Tim.

Harry povzdechl. To dítě si zasloužilo ty nejhezčí sny.

Mollyin dobrý sluch cosi zachytil. „Harry Jamesi Pottere! Jsi venku z postele?“ zavolala.

Harry doufal, že jí Ginny nezmínila, že by dnes ještě neměl vstávat.

Jako by to bylo pravděpodobné.

„Uf, jo. Chtěl jsem trochu čaje,“ odvětil Harry a snažil se neznít tak nesměle. Zdolal zbývající tři schody.

„Jestli pán chtěl čaj, pán měl zavolat Kráturu,“ otočil se od sporáku domácí skřítek a káravě na něj upřel svůj zrak. „Paní Ginny řekla pánovi, aby dnes neopouštěl ložnici.“

Molly zavrtěla hlavou. „No, tak si sedni. Dej si čaj a zpátky s tebou. Pomůžu ti – pochybuju, že bys to dokázal sám,“ nalila šálek čaje a přidala štědrou dávku mléka a cukru. „Vypadáš, jako by si na tebe sáhla smrt.“

Harry se s Mollyiným prohlášením nemohl přít. Jen včera mu dovolili opustit svatého Munga. Prostě jen už nedokázal ani minutu ležet a zírat do zdi. Ginny si vždy stěžovala, že je nejhorším pacientem světa.

„Co kdybych si sedl do obýváku a četl?“ přemlouval ji Harry při pití čaje.

Molly si odfoukla. „Dobře, ale pak si nestěžuj, až se tvoje žena bude čertit. Za to odpovědnost neberu.“

Harry mrkl na Tima, který seděl vedle něj. Jako Harry byl stále v pyžamu. Vlastní úsměv zakryl rukou.

„Vyspal ses dobře?“ zeptal se Harry. Na chvilku zažil pocit déjà vu.

Tim plaše přikývl.

„Právě mi vyprávěl, co se mu zdálo,“ doplnila Molly láskyplně.

„Já měl zvláštní sny,“ prohodil Harry. „Asi za to mohly ty lektvary od léčitelů.“

„To může být,“ souhlasila Molly. „Tak pojď, na nohy s tebou, Harry.“

Harry si povzdechl – s Molly se nedalo dohadovat, pokud se přepnula do režimu dozorce. S její pomocí zvládl schody k obýváku. V tomto patře byla koupelna, tak alespoň nebude muset čelit dalšímu převýšení. Molly jej posadila na gauč a přivolala polštář a deky.

„Teď zůstaneš tady,“ pravila. Na stolek mu položila hromadu knih. „Bude ti vadit, když tu nechám Tima?“ zeptala se tiše. „Taky by měl odpočívat, ale nechce být sám.“

„To se mu nedivím.“ Napadlo ho, jak dlouho bude trvat, než Tim zvládne být sám. Ale nezáleželo na tom. „Přiveďte ho, budeme si vzájemně dělat společnost.“

Molly se na něj usmála. Kriticky si přeměřila pohovku a rozšířila ji dostatečně pro oba. Přivolala další polštáře a deky. „Dělávala jsem to, když bývali kluci nemocní,“ vysvětlila. „Posadila jsem je do obýváku, kde jsem na ně viděla. Kdybych je nechala, aby se bavili sami, hned jak by se cítili lépe, zbořili by dům.“

Přikryla Harryho. „Time, miláčku,“ zavolala ze schodů. „Co kdybys šel za Harrym? Taky potřebuješ odpočívat.“

Jakmile se Tim uvelebil, Molly se usmála: „Jestli něco budete potřebovat, dejte mi vědět. Kráturu teď totiž pošlu pro nějaké věci.“

„Děkuji, Molly,“ ozval se Harry vděčně. Překvapilo ho, jak unavený je po zdolání schodiště nahoru a dolů. Léčitelé jej varovali, že pár týdnů potrvá, než získá zpět svoji sílu. Dorostení plíce nebylo jako náprava zlomených kostí. Dostal přísný příkaz, aby zůstal dva dny v posteli, než jej přijde prohlédnout léčitel. Opravdu neměl jít dál než do koupelny pár kroků od ložnice.

Ležel na zádech a nepřítomně sledoval, jak Tim kreslí, dokud k němu chlapec nezvedl pohled.

„Pane Pottere?“ začal.

Harry si povzdechl – zase zpátky u ‚pana Pottera‘. Snad se to brzy změní. „Nic se neděje, jen přemýšlím, co kreslíš.“

Timovy tváře se zabarvily a tím se podobal andílkovi ještě víc. Harry si uvědomil, že za ten týden, co se neviděli, chlapec přibral. To bylo pěkné.

„Jestli mi to nechceš ukázat, pochopím to,“ Harry v dětství jen velmi zdráhavě ukazoval dospělým svoji práci. Pokud se učitelům něco líbilo a pochválili ho, a Dursleyovi to slyšeli, teta Petunie mu pak vynadala, že se ‚předvádí‘. Nebyl natolik pitomý, aby svojí ‚rodině‘ ukázal cokoliv, na co byl hrdý. Jedna z  dost nepříjemných vzpomínek se vázala k poslednímu roku na základce, kdy napsal jakýsi příběh a učitelka jeho práci poslala domů. Doprovodná poznámka Dursleyovým říkala, jak moc si ve třídě užívá Harryho přítomnost a oceňuje jeho ‚představivost‘. Byla to jedna s epizod, na které se s Dudleym zcela shodli.

Tim zareagoval svým příznačným pokrčením ramen. „Jen jsem kreslil, o čem se mi v noci zdálo,“ vysvětlil tiše. Po chvilce přemýšlení kresbu otočil. Na obrázku vyvedl šťastné slunce, žlutou kouli vysoko na nebi s rozesmátou tváří, což Harryho potěšilo.

Na zemi stály tři postavy. Jedna větší se usmívala, měla černé vlasy, zelené oči a brýle, menší postava měla plavé vlasy a modré oči. Vedle těchto dvou stála černá postava a velkými černými křídly objímala tu menší, kterou Harry považoval za Tima. Byl rád, že ten tvor má tvář, protože jinak by vypadal jako mozkomor. Vlídně se usmíval, ale byl tolik černý.

„Můžeš mi o tom povyprávět?“ zazněla Harryho standartní otázka od té doby, kdy Ala rozrušil Harryho nevinný dotaz, co jeho obrázek představuje.

Tim ukázal: „To jsem já.“

Harry vážně přikývl.

„To jste vy.“ Tim vzhlédl, aby se přesvědčil, že Harry rozumí. „A to je můj anděl,“ ukázal na černou postavu. „Má černá křídla a hábit, protože je nelítostný. Stará se o mě, když je zle a nikdo tam není.“

Harry přikývl. Dávalo smysl, že si chlapec vytvořil ochránce. Lily i Albus měli fiktivní kamarády, i když k tomu neměli takové důvody jako Tim. „A co se děje?“

„Jsme jen spolu.“

„Já taky?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Tim mu úsměv ostýchavě vrátil a přikývl.

Po nějaké době obdivování díla je Tim odložil a začal s dalším obrázkem.

Harry si přál, aby měl v ruce pletení. Pokud by se nemusel dívat chlapci do očí, lehčeji by se mu položila otázka, která mu vrtala hlavou. „Ehm, Time…“

„Jo,“ chlapec pokračoval v kreslení, což pomohlo.

„Tehdy, když jsem… pro tebe přišel, slyšel jsem, že Smithovi říkáš něco o přístěnku?“

Tim na něj zděšeně pohlédl. „Kdy jste se tam dostal?“

„No, když dorazila pizza. Měl jsem neviditelný plášť,“ odpověděl Harry. Nevytahoval by to, nebýt skutečnosti, že to byla tak zvláštní věc, že Harry potřeboval vědět, proč přístěnek.

„Omlouvám se…  Ne-nechtěl jsem lhát, ale on nechtěl slyšet nic dobrého…“ Tim zesinal, pak zrudl a pak zase zesinal.

„To je v pořádku,“ ujistil jej Harry rychle. „Upřímně, bylo od tebe chytré říct mu, co chce slyšet.“ Harry se odvážil vklouznout paží kolem Timových zad a byl odměněn chlapcovým přisunutím. „Jen mě zajímalo, jak jsi na něco takového přišel?“

„Bylo to v knížce, kterou jsem četl,“ vysvětloval Tim a kývl ke konferenčnímu stolku, na kterém ležela Dudleyho kniha.

„Četl jsi ji?“ zeptal se Harry překvapeně. Nemyslel by si, že bude zajímat sedmiletého chlapce.

Tim věcně přikývl. „Líbí se mi ty části o ‚klukovi‘.“

Harry se napůl odlehčeně zeptal: „Takže jsi četl všechny zdejší knihy?“

Tim přikývl. „Všechny, na které jsem dosáhl. Některé nebyly tak dobré, ale hodně z nich se mi líbilo.“

Harry si vzpomněl, jak mu Penny řekla, že úroveň Tomova čtení je dost nad průměrem, ale toto ho překvapilo. „Takže čtení tě baví?“

„Moc dobře nehraju fotbal a babička mě nenechala koukat na telku celý den. Ale máma se o to nestarala. Někdy mě vzala do knihovny.“

„Aha.“ Opět se zaostřilo na Timův život. Malý, nekoordinovaný a často nemocný Tim by neměl zájem o venkovní hry. Po babiččině smrti bylo čtení vítaným útočištěm. Když o tom Harry teď přemýšlel, Tim míval pořád v ruce knihu.

„Proč se ti líbily části o ‚klukovi‘?“ zajímal se Harry.

„Protože…“ Tim o tom zjevně potřeboval popřemýšlet. „Asi protože je pěkné vědět, že na tom pak byl líp.“ Timovy tváře se opět zbarvily. „Nejdřív jsem přečetl konec. Nemám rád příběhy se smutným koncem.“

Harry s ním musel souhlasit.

Harry podřimoval po celý den, ale zdálo se to v pohodě, takže pospával i Tim. Léčitelé Ginny řekli, že následující týden bude Tim se vší pravděpodobností usínat. Když ten lektvar Snape aplikoval v Bradavicích, naznačil Poppy, že unavení studenti budou potřebovat životabudič. Ernie jej ale používal nerad, dával přednost tomu, aby si Timovo tělo samo našlo rovnováhu.

Až když se k nim připojila Lily po návratu ze školy, začal si Harry říkat, kam jen mohla Ginny jít.

Opravdu potřeboval požádat léčitele o snížení dávky toho, co mu dávali. Zklidňovalo jej to až na úroveň apatie.

„Molly?“ oslovil ji, když je přišla zkontrolovat. Lily a Tim byli zcela zabraní do kouzelnických šachů. „Kdy se má vrátit Ginny?“

Molly nervózně koukla na hodiny a pak na děti. Ostře trhla hlavou k vstupní hale. Harry pochopil. „Pomůžete mi vstát, Molly? Ehm, koupelna.“

Když se Harry dostal do haly, napůl zavřeli dveře a Molly seslala Silencio. „Jsou na ministerstvu. Už by měli být zpátky.“ Molly si dokonce mnula ruce. „Doufala jsem, že ti to budeme moct říct, až ti bude lépe.“

Harry opravdu nesnášel, když před ním něco zatajovali. „Copak Molly?“

„Smithovi rodiče. Víš, že jsou naživu? No, když byli seznámeni s tím, co se stalo, ministerstvo jim muselo říct podrobnosti. A když zjistili, že Tim je jejich pokrevní vnuk, tak… požádali o Timovo opatrovnictví,“ zbytek dořekla ve spěchu.

I přes uklidňující lektvar se Harrymu sevřel žaludek. S alarmujícím sípěním se nadechl. „A kdy jste mi to chtěli říct?“ dožadoval se.

„Harry!“ zasyčela. „Posaď se,“ vyčarovala židli a vtlačila jej na ni. „Mají na to právo. Je jejich poslední žijící příbuzný. Slyšení je dnes. Neřekli jsme ti to, protože jsi nemohl nic dělat,“ pokračovala.

To byla pravda. Harry prožíval těžké chvíle, aby nepodlehl vlnám temnoty. Zavřel oči a pokusil se rovnoměrně dýchat.

„Harry, zpomal,“ nabádala jej Molly. Mávla hůlkou: „Vernum.“

V Harryho bezprostřední blízkosti se najednou objevilo víc vzduchu a černé tečky z očí zmizely.

Právě v té chvíli zaslechli zvuk šťastných hlasů od předních dveří.

A nad všemi dominoval zpěv.

„Jdeme se kouknout na toho kouzelníka!

Toho báječného čaroděje ze země Oz.“

Hlas, který Harry poznal jako Dudleyho, se zasmál: „Myslíš, že zvládneš být víc stereotypní?“

Ginny se zahihňala: „Musím ten film vidět!“

Ron a Hermiona za nimi se zasmáli.

Molly a Harry se na sebe podívali.

„Zníte, jako by to šlo dobře,“ poznamenala Molly nesměle a na tváři jí pomalu rozkvetl úsměv.

Dveře se s prásknutím otevřely. „Páni, Harry! Ty žiješ?“ zavolal Ron.

„Jo,“ odpověděl ze svého místa u schodiště, kde zrovna seděl.

„Jsem ti říkal, že nebude v posteli. Dlužíš mi galeon,“ zakřenil se Ron na Phillipa, který začal lovit po kapsách.

Ginny stála u paty schodiště a vypadala šťastnější než za celý týden. „Chceš dobrou zprávu nebo tu lepší?“

Poznámka marci: Vernum znamená latinsky „jarní“. Fakt. Takže mě napadá jedině možnost, že Molly tímto kouzlem na Harryho seslala doušek jara – na jaře se probouzí příroda i zvěř spící zimním spánkem, všechno je svěží, proč ne také kouzelníci v šoku J Osobně bych uvítala, kdyby na mne občas někdo cosi takového zakouzlil, obzvlášť po ránu J