Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25.

Tim se vzbudil na místě, které nečekal. Bylo temné, ale podle deky poznal, že není u Potterů. Ve vzduchu se vznášel zápach jakési kořalky. Tim ho cítil, zvětralý a známý, takže pochopil, že není v nemocnici.

Ani se nehnul, jako vždy, když se něco takového stalo. Ležel a snažil se, aby se mysl spojila s tělem. Kde je?

Jako poslední si pamatoval jednoho z léčitelů podávajícího mu hustý lektvar a rodiče (dobrá, nebyli jeho rodiče, ale rád to předstíral), kteří mu říkají, že tam budou, až se vzbudí.

Zaslechl tiché cvaknutí. Ne kouzelnické lampy, ale elektrického světla s vypínačem. Jeden šílený okamžik si Tim říkal, že se mu o celém kouzelnickém světě jen zdálo. Možná maminka není doopravdy mrtvá a přijde a řekne mu, aby koukal spát. Nebylo by to poprvé, kdy by ho máma vzala ke známým a uložila ho tam do postele.

Nebo možná přijde babička a řekne mu to samé, jen mnohem něžněji. Možná usnul u některého jejího známého, zatímco mastila karty?

Ne, kdyby šlo o babičku, necítil by kořalku. Nanejvýš víno nebo sherry.

Pootevřenými dveřmi ložnice procházelo mdlé a nažloutlé světlo. Zaslechl televizi. Postel, ve které ležel, byla široká pro dva a měla jen tenké přikrývky. U ní stála stará šatní skříň, prošoupané hnědé závěsy visely na oknech. Pokoj páchl zatuchlinou, jako by koberce navlhly a pořádně neuschly.

Za dalšími dveřmi byl nejspíš záchod.

Najednou ho strašně potřeboval použít. Kradmo vyklouzl z postele a zamířil tam.

Kdokoliv byl ve vedlejší místnosti, zaslechl jej, když spláchl. „Kluku?“ zavolal známý hlas.

Timovi ztuhla krev v žilách.

„Ty se tady zakrádáš, kluku?“ ptal se ten muž.

„A-ano,“ zašeptal Tim a rozhodl se, že nejbezpečnější bude skočit zpět do postele.

Muž v mudlovském oblečení otevřel dveře. „No, bylo načase, aby ses už vzbudil,“ pronesl srdečně s širokým, falešným a úlisným úsměvem. Musel být kouzelníkem, protože měl tyčku, o níž Tim věděl, že je hůlkou.

Byl vyšší než pan Potter a Tim si pamatoval, že máma jeho modré oči a tmavé vlasy kdysi považovala za přitažlivé. Měl na sobě špinavé džíny a košili, ve kterých jeho a mámu chodíval navštěvovat. Tim dřív přemýšlel, proč ten chlap nemá víc oblečení, ale teď si říkal, jestli zbytek nejsou kouzelnické kusy, které by tady příliš bily do očí.

„Nějakou dobu jim trvalo, než mě po mámině nehodě našli,“ pokračoval vesele. „Byl jsem pryč. Ale prý ti řekli vše o kouzelnících, protože máš magii. Musela se tedy ukázat. Myslel jsem si, že jsi určitě moták.“

Tim opatrně přikývl. Jeho magie muže zjevně potěšila.

„No, dobře. Řekli, že bude nejlepší, když si tě vyzvednu rovnou z nemocnice. Tvoji pěstouni nechtěli scénu, víš,“ pokračoval muž.

Timovi se zadrhl dech. Takže Potterovi se ho nakonec zbavili. Poslali zprávu otci. Tim by dal přednost sirotčinci. Nebo squatu. Nebo ulici. Ale nikdo se jej nikdy neptal, co chce.

Cítil, jak se mu zrychlilo dýchání tak nebezpečně, že to v něm vyvolávalo závrať a zvracení. Ale teta Ginny ho nezačne hladit po zádech a říkat mu, aby zpomalil. Pan Potter ho nevezme do náruče a nezačne mu zpívat písničku, jako by byl mrně. Měl být chytřejší. Přiměli ho, aby jim uvěřil, aspoň trošku, a…

Lže.

Hlas, hluboký, temný a hedvábný, pročísl jeho paniku. Zpomalil Timovy myšlenky a tep srdce. Byl to hlas, který Tim už mnohokrát slyšel. Tento hlas mu říkal, kdy a kam se schovat. Tento hlas mu řekl, aby šel (ne utíkal) kolem zlého psa a co podniknout, když se mámě udělalo špatně od pití nebo heroinu. Byl to ten hlas, který mu řekl, aby před tímto mužem neukázal magii, a tento hlas mu pomohl použít divokou, nespolupracující magii, aby přeměnil mámina přítele do švába, když začal být nadržený.

Tim ten hlas slýchával, co si pamatoval. Jednou o něm pověděl panu Clarkovi a ten mu řekl, že je to hlas jeho vlastního dobrého rozumu.

Babička mínila, že je to jeho anděl strážný. „Když jsi malý, slyšíš ho jasně. A pak bude znovu jasný, až zestárneš jako já,“ řekla mu. „Ale je pořád tady, když pořádně posloucháš. A nikdy tě nenasměruje na špatnou cestu.“

Tim si rád představoval anděla, který se hodil k tomu hlasu. Myslel, že andělé jsou vždy v bílém, ale takto si ten hlas nemohl nikdy představit. Jeho anděl byl vysoký, hubený a temný, oblečený v černém hábitu. Téměř vždy měl zkřížené paže a nelítostně se mračil. Když to řekl babičce, zasmála se a řekla mu, že předpokládá, že andělé můžou vypadat, jak chtějí. „Možná tvůj anděl potřebuje být nelítostný,“ dokončila po chvíli přemýšlení.

Lže, zopakoval hlas. A ukradl tě.

Tim pomyslel na tetu Ginny. Jak byla jako jeho babička – předvídatelná a něžná. Jak vždy věděla, co rád jí a učila ho plést. Jak mu ukázala, že čarodějky a kouzelníci opravdu létají na košťatech stejně jako v pohádkách. Jak vždy zařídila, aby pochopil, co se léčitelé chystají udělat, dřív než to udělali. Jak ho držela za ruku během mámina pohřbu. Jak jí nevadilo, když ji v noci vzbudil špatnými sny.

Tim pomyslel na Lily. Jak ho měla ráda, i když na ni křičel. Jak s ním ve škole jedla oběd a nestěžovala si, že je jako její ocásek. Jak jej rozesmála, když si nemyslel, že se někdy ještě zasměje.

Tim pomyslel na Ala a Jamese, kteří byli tak velcí, ale chtěli jej učit hrát famfrpál. Al ho učil kouzelnické šachy a James ho přemluvil, aby zkusil létat na Lilyině koštěti.

Tim pomyslel na pana Pottera, který byl nejdřív trochu děsivý (přestože mu ten hlas řekl, že opravdu není proč se bát). Pan Potter se lišil od většiny mužů, které kdy Tim poznal, a byl něco jako polda. Tim kolem něho často našlapoval po špičkách a čekal výbuch, který ale nikdy nepřišel.

Pan Potter se rád honil na košťatech s dětmi v sadu, když měl čas, a vzal na projížďku i Tima. Když pil, zůstal u jedné sklenky a nikdy nebyl zlý. Zřídka byl víc než otrávený, co Tim viděl. Nikdy nezvedl ruku ani hůlku na Tima, Ginny, Lily ani na Ala a Jamese, kteří byli velcí jako jejich otec. Nikdy si Tima nedobíral, že se bojí, a nikdy mu nelhal, pokud mohl Tim posoudit.

Ano, ten hlas má pravdu. Tento muž, tento… jak ho máma nazvala, že na ni pak použil hůlku?… tento dárce spermatu Tima ukradl od rodiny, která ho chtěla.

Nedej mu důvod, aby ti ublížil.

To dávalo smysl. Nejdřív zjistí, kde je, pak vymyslí plán. Tim vykouzlil na tváři úsměv. Ten podlézavý, který oklamal tolik učitelů, poldů a sociálních pracovníků. „Otče!“ vychrlil (matka ho naučila, aby mu tak říkal. Prý je ‚staromódní‘). „Jsem tak rád, že sis pro mě přišel.“

„Takže jsi rád, že mě vidíš? Nebyl jsi šťastný u těch nóbl zmetků?“ Tim myslel, že se muž tváří trochu podezřívavě, proto jej rychle začal chlácholit.

„Vůbec ne, otče. Nebyli má opravdová rodina.“ Tim se nadechl. „A ani ke mně nebyli tak hodní,“ pokračoval a dovolil, aby mu výraz trochu povadl.

Po tomto mužův úsměv dosáhl očí a ruka na hůlce se nepatrně uvolnila. „Ach, ano?“

Tim vážně přikývl. „Musel jsem pomáhat domácímu skřítkovi v kuchyni,“ to byla pravda – Tim strávil pár šťastných hodin s Kráturou výukou přípravy vdolků. „A musel jsem spát v přístěnku. P-pod schody,“ při tomto detailu Tim zaváhal. Četl jej v knize, kterou pan Potter nechal někde ležet. Většina byla velice zajímavá, ale ty části o ‚klukovi‘ Tima pohltily. „Pan Potter je pořád tak přísný.“

Muž si Timova zaváhání nevšiml. Potěšilo ho, že o Potterových špatně mluví, to bylo zřejmé. „No, už je po všem. Zůstaneme tady pár dní, jen co zesílíš, pak se přestěhujeme,“ muž se na chvíli odmlčel. „Proč jsi vlastně byl v nemocnici? Ehm… zapomněli mi to říct.“

„Mandle,“ odpověděl Tim rychle. O tom lektvaru nechtěl mluvit s mužem, kvůli kterému jej musel užít. Věděl, že několik mudlovských spolužáků ze základky muselo jít do nemocnice kvůli mandlím (ať už to bylo cokoliv).

Muž, zjevně spokojený, přikývl. „Tak si zase lehni.“

Tim zaváhal. Byla tma, musel tady být už hodiny. Nejedl od večera před svatým Mungem. „Ehm. Mám hlad,“ přiznal tiše. Nemohl si pomoci a přemýšlel, proč jej tady ten chlap chce, když nemá zájem se o něj postarat.

Vidí tě jako majetek. Stejně tak viděl i tvou matku.

Muž převrátil oči v sloup, jako by jej to nenapadlo. „Nevím, co tu máme… Běž se podívat do bedny.“ Tim si vzpomínal, jak muž často nazýval věci podivnými jmény, jako by nevěděl, jak se doopravdy jmenují. Teď, když Tim věděl, kým ve skutečnosti je, to dávalo smysl.

Vylezl z postele, přešel do dalšího pokoje a usoudil, že je v nějakém bytě. Byl jen dvoupokojový s malým kuchyňským koutem. V lednici bylo zkyslé mléko a nic moc dalšího. Podíval se do spíže, kde našel krabici cereálií.

„Není tu toho moc,“ oznámil Tim tiše. Vzal si sklenici z odkapávače, přitáhl si židli ke dřezu a nalil si vodu. Měl velkou žízeň.

„Umíš používat to s telefonem, jak to dělávala tvoje máma?“ zeptal se muž.

To s telefonem?

„Myslíš objednat pizzu?“ ujišťoval se Tim, když dopil sklenici.

Muž přikývl. „Mám nějaké mudlovské peníze. Bude to stačit?“ podal mu padesátilibrovou bankovku.

Tim přikývl. Pizza stála asi deset liber. Možná si bude moct nechat drobné. Peníze by mu mohly pomoci při útěku. Možná by mohl zaplatit nějakému feťákovi, aby jej někam schoval.

„Tak do toho,“ pobídl jej muž.

Tim zíral na telefon a přál si, aby Potterovi jeden měli. Tento vypadal starobyle s vidlicí na sluchátko. Tima zajímalo, kde jsou. Telefon i elektrika fungovaly, takže squat to nebyl. Muž tady ale nevypadal jako doma a nic nenaznačovalo, že by tady skutečně bydlel. Možná šlo o jeden z těch bytů, co se pronajímají na víkend. S maminkou v jednom párkrát zůstali.

„Kam ji mají donést?“ zeptal se Tim.

Muž vychrlil adresu.

V přihrádce stolu pod telefonem Tim našel telefonní seznam. Byl londýnský. Tima napadlo vytočit 999. Už to kdysi udělal, když se jednomu máminu známému udělalo moc špatně. Jeho potom vzali k babičce, protože mámu strčili do vězení. Pak už Tim policistům moc nevěřil (nevadilo mu být u babičky, ale mámu do vězení strkat nemuseli. Tehdy byla pryč pár měsíců). Mohl by jim říct, aby zavolali pana Bartona. Mohl by jim říct, že pan Barton pracuje na jeho případu.

Ale další věc ke zvážení – ten muž je kouzelník. Pravděpodobně by všechny poldy zabil a pak už by Tim šanci k útěku nikdy nezískal. Tento muž nebyl jako mámini milenci. Tim se nemohl jen schovat a čekat, až muž odpadne.

Potřebujeme zavolat pro pomoc, zašeptal hlas v Timově hlavě. Kouzelnickou pomoc.

Tim o tom přemýšlel, zatímco v seznamu hledal číslo na pizzerii. Objednal pizzu a láhev limonády. Dvě z několika věcí, které mu z mudlovského světa chyběly. Objednal si ten největší rozměr, protože bude chtít i snídat.

Náhle se mu vybavilo jedno chaotické ráno s Lily, kdy si zapomněl vzít do školy oběd. Byl na sebe naštvaný a nechtěl prosit slečnu Clearwaterovou, aby kvůli tomu volala Potterovým. „Prostě zavolej Kráturu,“ poradila mu Lily, když jí vše vysvětlil. „Uslyší tě, ať už jsi kdekoliv.“

Tehdy to fungovalo. Krátura se objevil, přinesl zapomenutý oběd a byl pryč, než Tim stihl říct někomu dalšímu, co se stalo.

Tiše, za použití hluku odkládaného telefonu, zašeptal: „Kráturo? Potřebuju pomoc.“