Preklady fanfiction Harryho Pottera

PA: Silná kapitola. Možná budete potřebovat kapesníky.

Kapitola 24.

Vytvořit Timův lék tak, aby byl připravený k aplikaci, trvalo trochu déle než dvacet osm dní.

Nemocnice u svatého Munga musela podat na ministerstvo žádost o použití experimentálního lektvaru. Naštěstí Ernieho postavení léčitele na oddělení dlouhodobých poškození kouzly předešlo opravdovým problémům, ale chtělo to čas. Cech léčitelů musel zhodnotit výzkum a studie na zvířatech (což naštěstí Snape dobře zdokumentoval a nemuseli je tedy opakovat). Snapeovo jméno také pomohlo – za života podal několik patentů na zlepšení existujících lektvarů. Ze strachu, že se Timův stav zhorší, byl proces urychlen.

Harry stále nepředpokládal zhoršení Timova stavu. Že si ho hůlka vybrala, chápal jako znamení, že může získat kontrolu nad svojí magií. Na příkaz léčitelů začal obě děti učit drobná kouzla – nemohl učit jen Tima bez Lily. Oba teď běžně zvládali Lumos. Byla to jedna z mála věcí, která na chlapcově tváři vykouzlila úsměv.

Od matčiny smrti se Tim ještě víc stáhl do sebe. Občas jej Harry uprostřed noci našel sedět na jeho oblíbeném místě na schodech s bradou na sevřených rukou.

„Proč pokaždé sedáváš tady?“ zeptal se Harry jednou. Krátura jej vzbudil, aby mu řekl, že Tim je vzhůru (Harry se s Ginny střídal ve službě, jako když ostatní tři děti byly malé).

„Mám rád místa mezi,“ odpověděl mu Tim, jako by to bylo zcela evidentní.

Alespoň se už neschovával ve skříni.

Al a James přišli domů na velikonoční prázdniny a na týden naplnili dům svojí energií. Tim se k Albusovi choval obezřetně a James jej přímo děsil. Harry se bál, jestli si Tim na chlapce zvykne, a tak je varoval, jak moc je napjatý.

První polovinu týdne chlapec opravdu potají sledoval rodinu, jako by Jamesova a Albusova přítomnost měla změnit nějakou životní rovnováhu, výlet do Doupěte však jeho starosti uklidnil. Rodina strávila odpoledne na košťatech a Ginny a Harry ho střídavě vozili. K jejich potěšení na konci dne dokázal Tim uletět na Lilyině koštěti kolečko kolem sadu, což Harryho nadchlo.

Té noci Harry zaslechl v kuchyni hlasy. Vešel dovnitř a našel všechny čtyři děti chroupat sušenky a živě debatovat. Tim seděl vedle Lily a většinou poslouchal, vypadal však uvolněně.

Dokud neuviděl Harryho. Napjal se, protože zjevně čekal povyk.

Harry se usmál. „Šoupni se,“ pobídl Jamese.

James se na něj zazubil a posunul se. Harry si nabídl sušenku a poslouchal, dokud si nevšiml, že Lily začíná dřímat. „Tak, bando,“ zívl, „do postele, jinak ráno nebudete stát za nic.“

„Dobře, tati,“ protáhl se Albus a vstal. Lily ospale zamumlala dobrou noc a také zamířila po schodech nahoru. Harry zjistil, že Tim usnul s hlavou na stole.

„Je děsně roztomilý,“ prohodil James. „Můžu ho vzít, jestli chceš.“

Harry se ušklíbl. „Myslíš, že je tvůj táta moc starý, aby ho unesl?“

„No, jen hádám, že potřebuješ svůj odpočinek,“ škádlil jej James. Najednou zvážněl. „Bude v pohodě, tati?“ James nebýval vážný příliš často.

Harry malého chlapce zvedl. „Ano, myslím, že ano,“ odvětil a zněl mnohem jistěji, než se cítil.

„A my ho adoptujeme?“ zeptal se stále vážný James. „Najisto?“

„Ano.“ Harry přemýšlel, jak položit zřejmou otázku. „Nemáš… s tím problém, že ne?“ Toto s dětmi skrz naskrz probrali už dávno, ještě než požádali o opatrovnickou licenci, ale i tak.

James se k Harryho úlevě usmál. „Ne. Je to divné, ale přijde mi, jako by tu byl vždycky. Kdyby tady nebyl… nevím…“ James pokrčil rameny trochu v rozpacích. „Bylo by to, jako kdyby chyběla Lily nebo Al, víš? Není tady s námi dlouho, ale…“

Harry přikývl, zatímco zdolával schody. „Vím, co myslíš.“

Až několik dnů po odchodu chlapců zpět do Bradavic Potterovi dostali sovu od Ernieho. Lektvar byl hotový a povolení v pořádku. Ginny a Harry měli Tima dopravit ke svatému Mungovi následující pondělí ráno.

V pondělí odvedli Lily do školy a pak dorazili do nemocnice. Harry a Ginny mu co nejlépe vysvětlili, co budou léčitelé dělat a proč.

„Bude to bolet?“ zeptal se Tim pouze.

„Myslím, že ne,“ odpověděl Harry upřímně. „Léčitelé ti dají nějaký lektvar, po kterém budeš spát.“

„A nebudou mít žádné jehly?“ zajímal se Tim nervózně.

Ginny do toho skočila. „Ne, srdíčko, žádné jehly. Budeme s tebou, dokud neusneš. A budeme s tebou, až se vzbudíš.“

Tim vyděšeně přikývl. „Napraví mě to?“ zeptal se.

Ginny se kousla do rtu, ale přikývla. „Pomůže ti to, aby ses cítil lépe. Přestanou tě bolet klouby a neměl bys být pořád tak unavený. A taky by pro tebe nemělo být tak těžké kontrolovat magii.“

Tim nešťastně přikývl, ale nehádal se. Harry si přál raději pořádný záchvat vzteku. To by bylo zdravější než tato falešná zralost.

Ernieho asistentka Miriam se s nimi střetla ve dveřích. „Dobrý den, pane Pottere, paní Potterová,“ usmála se. „Ahoj Time,“ naklonila se, aby jej přivítala. Už se s ním jednou setkala při jednom z předchozích sezení.

„Ahoj,“ zašeptal, držel se Harryho za ruku a tlačil se k jeho noze.

Miriam byla schopná mladá žena. Za chůze se probírala svazkem pergamenů a dovedla je k výtahu. „Pojedeme do šestého patra,“ oznámila jim. „Mám tam všechna povolení, která musíte podepsat. Máte nějaké otázky?“

„Jak dlouho to bude trvat?“ zajímala se Ginny.

„Předpokládáme, že hodinu, ale možná dvě. Léčitel Macmillan plánuje Timovi naordinovat sedativa pro jistotu na dvě hodiny. Chlapec pak bude po zbytek dne ospalý. Necháme si ho tady přes noc, abychom ho hlídali,“ odpověděla Miriam. „Nejedl nic alespoň posledních dvanáct hodin, že?“

„Ne.“

Miriam si označila malý čtvereček na pergamenu. „Dobře, nechceme, abys zvracel,“ usmála se na Tima.

Harry cítil, jak se chlapec, schovávající se za ním, chvěje, proto se nahnul a nabídl: „Nechceš vzít do náručí?“

Tim přikývl, což značilo, jak vystrašený je. Sotva kdy se nechal nést. Po zvednutí zabořil obličej do Harryho ramene.

Dorazili do šestého patra. „Jsme na ošetřovně,“ ukázala Miriam na dveře.

Byla to sporá místnost s postelí, stolem pro nástroje a lektvary a sadou skříněk, které pokrývaly celou zadní stěnu. Z jedné z nich Miriam vytáhla nemocniční oblečení a položila je na postel. „Můžeš si to obléct, Time? Jen si sundej kalhoty a tričko. Spodní prádlo si nechej. Až budeš připravený, vyskoč na postel.“

Tim přikývl a trochu se mu ulevilo. Miriam zatáhla závěs kolem postele a nechala Tima tak. Z minulé návštěvy věděla, že nerad přijímá pomoc.

„Mám pro vás formuláře k podpisu,“ položila je na stůl a vytáhla brko.

Ginny a Harry podepsali asi dvacet listů.

Miriam se obrátila k odchodu. „Léčitel Macmillan a léčitelka Jonesová za okamžik přijdou podat lektvar. Nebude to trvat dlouho, Tim je první případ dnešního dne.“

Harry nakoukl přes závěs. Chlapec seděl na straně postele a vypadal velmi znepokojeně. „Tak pojď, Time, bude ti líp pod peřinou,“ pobídl jej Harry a odhrnul deku.

Tim se zavrtal pod přikrývku a položil se. Ginny přešla na druhou stranu a chytla ho za ruku. „Budeme tady, až se vzbudíš,“ klidnila jej jemně. „A jeden z nás tu zůstane s tebou přes noc, ano?“

Tim přikývl. Harry ho vzal za druhou ruku a konejšivě stiskl.

Vešla léčitelka, kterou Harry ještě nepotkal: „Tim Dawson?“ s milým úsměvem oslovila Tima.

Chlapec napjatě přikývl.

„Jsem léčitelka Riahnnon Jonesová,“ představila se a podívala se i na Harryho a Ginny. „Budu pomáhat léčiteli Macmillanovi. Specializuji se na sedativní hypnotika.“ Podívala se do tří párů nechápavých očí. „Lektvary na spaní. Jsem tady, abys zůstal pokojný,“ odmlčela se, takže Tim přikývl. „Vypadáš dost nervózní,“ poznamenala jemně. „Chtěl bys lektvar ‚Je mi to jedno‘? Můžu ti jeden dát, kdybys chtěl.“

„Co je to?“ zašeptal Tim.

Usmála se. „Neuspí tě, to přijde později. Je trošku silnější než uklidňující doušek. Bude ti po něm doslova všechno jedno, dokud se nedostaneme do bodu, kdy tě uspíme.“

Harrymu se ulevilo, když viděl, že léčitelka Jonesová pracovala s dětmi už dřív. Její způsoby a řeč byly jemné a dopřála Timovi pocit kontroly.

Tim přikývl a léčitelka Jonesová vytáhla lahvičku s fialovým lektvarem. „Ani nechutná tak zle,“ usmála se.

Tim užil dávku. Po pár vteřinách si s povzdechem zase lehnul.

„Lepší?“ zeptala se.

Tim přikývl s očima přivřenýma. „Jo,“ odpověděl trošku zasněně.

Léčitelka Jonesová se teď obrátila k Ginny a Harrymu. „Zatímco bude lektvar pracovat, já budu monitorovat Timův stav,“ vysvětlila jim. „Ernie požádal o moji pomoc, protože chce použít lék proti křečím spolu s lektvarem na spaní a nechceme, aby se probudil.“

Harry a Ginny oba přikývli na souhlas s tímto plánem.

Někdo zaklepal na dveře. „Dále,“ zavolala léčitelka Jonesová.

Vešel Ernie následovaný Miriam s podnosem s lektvary. „Ahoj, Time,“ pozdravil. „Viděli jsme se minulý týden.“

Tim se pousmál. „Vzpomínám si.“

Ernie se široce usmál. „Vidím, že ses už setkal s léčitelkou Jonesovou.“

„Mmm,“ odvětil Tim.

„Dobře. Rozumíš tomu, co uděláme?“ Ginny poprosila Ernieho, aby se na to Tima určitě zeptal. Tim míval sklony pořádně se vyděsit, pokud nevěděl přesně, co se léčitelé chystají udělat.

„Dáte mi l-ktvar na sp-ní. A další, co mě sp-raví,“ zamumlal Tim.

„To je správně, srdíčko,“ přitakala léčitelka Jonesová a natáhla se po jedné z lahviček. „Můžeš užít ten první?“

Tim přikývl, poslušně lektvar spolykal a okamžitě usnul.

„Co kdybyste s Ginny šli do čekárny?“ pobídl je Ernie. „Vyzvedneme vás, až ho povezeme do jeho pokoje.“

Harrymu se strašlivě zhoupl žaludek, když musel Tima opustit. Věděl však, že Ernie má pravdu, opravdu nechtěl vidět nic z následujících procedur. Ginny obešla postel a vzala Harryho za ruku. Než odešla, políbila Tima na čelo.

„Pojďme si nejdříve dát čaj,“ nabídla roztřeseně.

Dvě hodiny se jim zdály jako věčnost. Ginny se snažila plést, ale nedokázala počítat očka. Harry zkoušel číst, ale nemohl se soustředit. Rozhovor mezi nimi selhal. Dopadlo to tak, že se střídali v rázování po místnosti.

Nakonec se objevila Miriam.

„Ano?“ zeptala se Ginny.

Miriam se usmála. „Šlo to opravdu dobře. A první skeny vypadají skvěle.“

Harry a Ginny vydechli.

„Vezou ho do pokoje 402. Je soukromý a můžete tam jít hned,“ pobídla je Miriam.

Harry se nebude cítit šťastný, dokud Tima neuvidí. K výtahu s Ginny téměř utíkali.

Vystoupili z výtahu a zkontrolovali pokoj. Byl prázdný, zjevně čekal na pacienta, který ale ještě nedorazil.

Ginny odešla za asistentkou léčitele sedící za stolem. „Kde je Tim Dawson?“ zeptala se.

Čarodějka se podívala do tabulky. „Ano, už by tu měl být,“ odpověděla zmateně. „Není tam?“

„Ne,“ odpověděl Harry nervózně.

„Hm, to je zvláštní… netrvá to tak dlouho přivézt je sem… podívám se,“ zamumlala. „No, podle tohoto záznamu už je na místě. Jste si jistí, že jste byli ve správném pokoji?“

Harry později nedokázal říct, co mu stisklo srdce a přimělo vystřelit ke schodům s připravenou hůlkou. Možná bystrozorský výcvik, možná čirá paranoia.

Hlavou mu bleskl obraz muže na pohřbu. Jak rychle dokázal Timův otec najít Mary. Sledovací kouzlo by nefungovalo ve škole nebo Grimmauldově náměstí, ale tady…! Tim tady byl téměř tři hodiny…

Všechno toto mu běželo hlavou, když bral schody po třech. Srdce mu chtělo z hrudi vyskočit zároveň frustrací a vděčností za protipřemisťovací obrany. Jestli někdo Tima unesl, nemůže se přemístit z haly, ale bude muset jít až za pásmo obranných kouzel.

Dosáhl dveří v přízemí, rozrazil je a vtrhl do haly. Chvíli mu trvalo, než pohledem zhodnotil, co je mimo své místo. Lidé poblíž něj jej sledovali v překvapeném zmatku.

Na vzdálené straně zahlédl muže v hábitu asistenta léčitele, jak se žene k předním dveřím. Muž se ohlédl a Harry viděl, že v náručí nese dítě. Někdo přeměnil Timovo nemocniční oblečení na pyžamo a chlapec stále spal.

„Zastavte ho!“ vykřikl Harry a namířil hůlku. Bál se použít silné zaklínadlo, aby nezasáhl Tima. „Mdloby na tebe!“ kdosi měl smůlu, že v panice vběhl Harrymu do kouzla.

A ten muž byl o dva kroky blíž ke dveřím.

„Z cesty! Lehnout!“ zařval Harry a skákal přes židle. Nemohl dobře namířit, aniž by zasáhl civilisty.

Muž už byl u dveří, Harry na půli cesty k němu. „Mdloby na tebe!“ zkusil znovu, když se vyhýbal dalšímu pitomému civilistovi. Zasáhl a rozbil sklo ve dveřích.

Ještě zrychlil a vyrazil za mužem ven…

… jen aby uviděl, jak se přemístil.

Harry otupěle zíral na místo, kde muž stál. Pálivá, svíravá bolest mu sevřela hrudník. Padl na kolena.

Toto byl pocit, který pořád vnímal, číhající na pozadí už od Jamesova narození. Toto byl ten pocit, který Molly vždy zažehnala, když s Ronem provedli něco pitomého. Toto byla ta bolest, která ji v roce Fredovy smrti málem zabila.

Kvůli tomuto jeho otec před všemi těmi roky čelil sám Voldemortovi. Toto byl pocit, který vrhl jeho matku před vražednou kletbu.

Harry nemohl dýchat, myslet.

„Harry!“

Podle Ginnyina tónu také viděla, jak se ten muž přemístil s jejich synem. Obrátil se k ní, měla hůlku v třesoucí se ruce. „Přišel jsem pozdě… Ginny… je mi to líto…“ hlas se mu třásl a ani nezněl jako jeho vlastní.

„Ach.“ Ta jediná slabika zprostředkovala naprostou zkázu. Ginny měla ruku přes ústa a bojovala se slzami. Klekla si vedle něj a objala jej přímo na ulici.

„Najdeme ho, najdeme ho,“ opakoval jí Harry do ucha jako mantru, aby nepřišel o rozum kvůli strašlivému zoufalství, které v něm narůstalo. „Přísahám, najdeme ho.“